|
|
Šifrovačky
|
Šifrovačky nebo také šifrovací hry či závody jsou dalším oborem kratochvilných činností, kterým se lidé kolem Pralinek zvlášť oddávají.
Ptáte se, co to vlastně šifrovačky jsou? Tedy dobrá, pokusím se v kostce shrnout to podstatné. Šifrovačky se hodně vzdáleně podobají orientačním běhům, a to především v tom, že ke zdárnému dokončení závodu je potřeba projít všechna stanoviště. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, umístění kontrol je tajné a na každém stanovišti je k nalezení návod (šifra, úkol), který teprve pokud je správě pochopen nebo vyřešen, ukáže, kde je další stanoviště, takže nakonec nejsou tak důležité rychlé nohy, jako spíš bystrá hlava.
Tak to by snad stačilo, pokud vás zajímají další podrobnosti, projděte si naše reportáže a zápisy z her, které jsme navštívili, nebo se případně přeneste přímo na stránky těchto her.
|
|
Na první EtAppě jsem chyběl. Ne proto, že bych na ni nechtěl, nebo se jí snad bál. Chyběl jsem proto, že měla pitomý termín nacpaný do jediné díry mezi řetěz zavedených her, na kterých prostě nechci chybět. Už půl roku před tou druhou se začínám připravovat na to, že podruhé by se to nemělo dopustit.
Krátce před EtAppou oslavím 20 let od svého prvního šifrovacího startu. A vzpomínám, jaké to bylo. Jak mne k účasti museli přemlouvat, jaké jsem měl obavy z toho, zda zvládnu probdělou noc, jak budu vypadat, až to skončí. Jak to nakonec nebylo nic strašně náročného v průběhu, ale po skončení jsem se z toho křísil tři dny k opětovné plné použitelnosti. Bože, jak já toho člověka nepoznávám.
Z dobového organizátorského povídání o pedagogických aspektech šifrovaček, teorií o seberozvoji a posouvání hranic jsem měl vždycky spíše švandu. Nechodil jsem se tam rozvíjet, sahat si na dno a rozšiřovat si komfortní zóny. Chodil jsem se tam bavit vlastní marností, zasoutěžit si, potkat se s kamarády a inspirovat se pro vlastní dílo. Ale to, že výsledkem je hráč, který nepoznává sám sebe v mladším provedení, je fakt, který nejde nevnímat. A tomu hráči začíná být klasické šifrování těsné.
A s fantaziemi na téma, kam by se to šifrování mohlo posunout, se svěřuje nahlas. Šifrovačka, která bude trvat více dní, mezi ně patří. A tu bude jedna v nabídce. A já si hodlám ten začátečnický pocit obav z toho, jak to zvládnu, nadělit ke svým dvacátým šifrovacím narozeninám a znovu si ho užít jako malý kluk. A protože se svěřuji nahlas, brzy poté mi přichází nečekaná zpráva: „Čau, možná toho budu litovat, ale hlásím se k účasti na ten květen. Morituri te salutant. Pepa.“ Pak si ještě vzpomenu na to, jak si během testování Bedny Kája Rezková postěžovala, že s námi nikdy nic nehrála, protože s námi musí být náramná švanda, všiml si, že má založený tým žadonící o doplnění, a fúze byla na světě. Dodatečně ji ještě doplnil Vašek a zbývalo vymyslet konečné jméno. Nikdo se k tomu nemá a vzhledem k tomu, že se zdá, že jsme se přihlásili na pekelnou výpravu, navrhuji jméno You & Hölle. To je přijato, název bychom měli.
Den, kdy EtAppa začíná, je Šifrový svátek. Jednak proto, že EtAppa začíná a jednak je svátek Klaudie Šifrový. Hodinu před hrou obdržíme řešení iEtAppy, což se údajně může hodit. Spoluhráči dorazí do Brna v předstihu, takže ještě zajdeme na oběd (s borščem) a čekáme u mne v kanceláři na to, abychom si to vytisknuli. Pak se ještě odebírám k sobě, abych si tam nechal věci, zatímco ostatní jdou v předstihu na start, přičemž hned na první křižovatce společně a suverénně odbočí na opačnou stranu, než kde se start nachází. Začínám váhat, zda jsem zvolil spoluhráče dobře. Ale zvolil. Takhle dobře už se mi dlouho s nikým nehrálo. Až budu hledat někoho, s kým půjdu krást koně, vím, kam sáhnout. A teď povyprávím, co jsem s těmi lidmi zažil, milé Hele.
Sada startovních šifer kolem mne proletí takovou rychlostí, že se příliš nestíhám zapojit. A záhy je mi dovoleno pochopit, co znamenají hesla o tom, že EtAppa je pro ty, kdo nechtějí cestovat mezi dvěma městy a ty, pro něž je absurdní šifrovačka až kdesi daleko v Poličce. Nic. Vůbec nic. Ale jsme nejrychlejší. Stejný autobus jako my ještě stíhá KVÍK!, což je akorát na to, abychom byli každý na jiném konci poloprázdného autobusu a mohli se hlasitě bavit o šifře. Vzhledem k ucpané dálnici a cestě, která se vleče jako sopel, máme ve Vyškově vyluštěno, milé Jů.
První etapa je naše spanilá jízda. Všude jsme první a poslední soupeře potkáme na čtvrtém stanovišti. V jejím závěru zvládáme dělat dva korálky. V dílčím cíli zvládáme být více než pět hodin před koncem a využít toho k odpočinku. Asi se to bude hodit, milé Jů.
Cestou se marně pokoušíme zkoumat lokality podezřelé z toho, že by mohly souviset s mEtAppou. Nepodaří se nám to ani jednou.
S rozhlednami se roztrhl pytel. Patří mezi ně rozhledny absurdní, postavené v údolích, stejně jako rozhledny zbytečné, postavené na kopcích, kde vedle rozhledny je stejný rozhled jako na ní. Chocholík patří do té druhé kategorie. A tak luštíme vedle rozhledny a užíváme si skvělého rozhledu. Pozorujeme vycházející oranžový Měsíc, rozsvěcející se Vyškov v tmavnoucí krajině, požár tamtéž a světýlka hasičských vozů, sjíždějících se k Vyškovu z různých směrů. Za posledních pár dní je to už čtvrtý požár, který se odehrává někde v mé blízkosti. Na vrcholku jsou organizátoři a spoluhráči, což je dobře. Alibi se vždycky hodí, milé Jů.
V čem je síla You & Hölle dobře demonstruje právě šifra na rozhledně. Jsme různí. A to se hodí. Já a Pepa toho hodně známe a hodně poznáme. Šetříme kupu času na pátrání po faktech. Adamovi se chce lozit po rozhledně, takže doopraví zbytek. Odhalení ročních období je snad tak nějak kolektivní dílo. A Kája, která si zadala za úkol najít nějakou šestadvacítku, ji taky najde. A tím se rozloučíme s pelotonem, milé Jů.
Na závěr první etapy pak přichází šifra, na které se znovu ukazuje, o čem jsou You & Hölle. Já dávám dohromady z hlavy všechny faktické informace o městech a vesnicích. Ti, již mne neznají, na to koukají a Pepa je ujišťuje, že mám od všeho klíče, všechno znám a všude jsem tam byl. Nebyl. Kynšperk nad Ohří mi do sbírky chybí. I tak to ale šetří dlouhé minuty vyhledávání. Zručnost ostatních, kteří dokážou všechno vystříhat a srovnat tak pečlivě, že technika funguje na první pokus, je pak dokonalou tečkou našeho snažení. Ještě není půlnoc a jdeme do prvního dílčího cíle.
Nad ránem jsme pak dekorováni červenou kokardou a jsme vyzváni, abychom si z vyložené nabídky vzali nějakou odměnu. Chci si vzít Appu, ale jsem usměrněn, že nabídka začíná až vlevo od něj. Tak beru sušenou krávu, milé Hele.
Rozcvička je doprovázena údernou písní, ve které se opět ani nestihnu zorientovat, než je mi oznámen výsledek. Což je dobře, protože jinak bych si mohl všimnout toho, že pro vítězství mám položit život, což ještě úplně nemám v plánu, milé Jů.
Cesta na další stanoviště k tomu ale nemá úplně daleko. Nejprve se nám utrhne Adam, pohybující se do kopce rychlostí výtahu v AZ-toweru. Výtah v AZ-toweru nicméně obyčejně neopouští výtahovou šachtu. Adam nám volá, že šel po způsobné cestě, ale když uhneme tam a onde, je tam nezpůsobná zkratka. Pak na ni uhneme. Pak nám volá, že si myslel, že šel sice po způsobné cestě, ale vydal se po ní špatným směrem, takže původní instrukce neplatí. Pak i nám připadá, že se nezpůsobná cesta stáčí nežádoucím směrem. Tak opustíme nezpůsobnou cestu a vydáme se kousek necestou, abychom se dostali na způsobnou cestu. Tím se dostáváme do míst, která jsou jako z pohádky. Z pohádky o Šípkové Růžence. Pak se dostaneme i na tu způsobnou cestu. Pak zjistíme, že propojka nezpůsobné cesty se způsobnou je asi padesát metrů za Šípkovým královstvím. Popisovat mrdník v bezprostředním okolí prvního stanoviště už je v tomto kontextu docela zbytečné. Před i za. Ten znají všichni, milé Hele.
První šifru se podaří vyluštit metodou Tak, aby to vyšlo, druhou pak mají kolegové rozvrtanou, než k ní vůbec dojdu, takže výraznější stopu zanechává až ta třetí. Kromě zklamání z toho, že bídná studánka neumožňuje nabrat vodu, je tu totiž ještě něco horšího. Šifra.
Zatímco na předchozích šifrách vyžadujících znalosti jsem tím, kdo je ostatním předkládá v učesané a úhledně zabalené podobě, tady jsou natolik chabé, že se ani nesnažím. A tak si užiju několik hodin v roli pátého kola u vozu. V pokročilé fázi luštění zjišťuju, že Avatar a Avenger jsou dvě různá slova a měl bych je rozlišovat. Má chvíle nastane až v okamžiku, kdy s vyčerpanou nápovědou začnu věštit písmenka. Protože věštit písmenka, to mi jde, milé Hele.
Na dalším stanovišti není signál, což se u hry, která vyžaduje hlášení do systému, vždycky vyplatí. Zadání natolik přímočaře říká, co se má dělat, až se zauzlujeme v tom, jaký jinotaj se v tom skrývá a čeho všeho je třináct či čtrnáct. Tak to prostě na šifrovačkách bývá. Píše se o voze a ve skutečnosti je to o koze. Zjištění, že tady to tak není, chvíli trvá. A ono je to skutečně tak, že jsme na virtuální rozhledně a koukáme se kolem sebe. A to, co vidíme, jsou opravdu sídla. Váháme, jak takovou podlost ohodnotit, a vymýšlíme, jakým titulem počastovat autory. A vymyslíme „svině upřímný“, milé Jů.
Vyluštit šifru s kostkou je opět famózní kolektivní práce, ale detaily už si nevybavuju. Spíš jen kolektivní sílu toho, jak lušticí proces udržet ve stavu, kdy se v tom buď neudělá chyba, nebo obratem opraví. Což zrovna u této šifry nebylo vůbec jednoduché, milé Hele.
Dělba práce pak přijde na následující válečné šifře. Pepa se vyzná v mapách vojenských operací, protože je ve válce jako doma, pražská sekce umí hrát šachy, já umím spárovat mapu s realitou a pochopit zákonitosti rozmístění autorských prvků v ní. Čtení ukrajinštiny tak nějak zvládáme všichni. (Já líp, heč.) Takže máme tajenku správně a ne tak nějak přibližně. Cesta na další stanoviště je stylová. Vypadá jako přístupová cesta do Doněcka. Jenom na nás neútočí dělostřelectvo, nýbrž klíšťata, milé Hele.
Cestou z dalšího stanoviště, kde se Pepa nestihl ani převléci a vydýchat, potkáváme v protisměru soupeře, kteří čtou ukrajinštinu tak nějak přibližně a co nemají v hlavě, musí mít v nohách. Takže místo na stanoviště odešli někam na chuj. Tralala! Tady o kamaráda nezavadíš.
V Březině pak ještě zapojím další věšteckou vsuvku a jdeme do cíle. Máme zase tři hodiny odpočinku.
Druhou etapu vítězí Dva spí, jeden luští. O pauze ve dne se mi nechce spát, takže si to vybírám po startu etapy třetí, kde se mi daří usínat hned nad šifrou startovní, což nevadí, protože to vyluští ostatní. Chce to pohyb, milé Hele.
Kolektivní práce na jedničce, kolektivní práce na dvojce, na trojce bryskně odhaluju houslový klíč a co s ním, čímž předbíháme Dva spí, jeden luští. A už zase vedeme. A to se hodí, když jako první dorazíme na pivní louku. Obíhačka mokrou loukou hrozí rozmácháním obuvi, čemuž úspěšně předcházím obíháním bez obuvi. A to, že jsme tam polovinu doby sami, nám usnadňuje práci. Zbrklost při odevzdání hesla „Plzeň“ se hodí. Díky tomu si můžeme jít v klidu vypít svá dvě piva, aniž by nás trápily výčitky svědomí, že ztrácíme drahocenné minuty, neboť o ty nás připravila už vlastní blbost, milé Hele.
U chatičky dostáváme kávy a čaje a hrajeme o to, jak dlouho to vydržíme luštit, než kapitulujeme a vezmeme si nápovědu. Jako všichni ostatní. Co nám chtějí autoři říci opakujícími se slovy, je moudrost nad naše chápání. A Hitler je vlevo dole. Mimochodem všimli jste si, že jsou věty seřazené podle abecedy? My ne. Možná bychom to s tím dali.
Skvělým momentem pro nás pak je poslední šifra na dohled od třetí sokolovny v řadě. Používá princip, který už někdo navrhoval na nějaké dřívější šifře. Takže je to vyluštěné v cuku letu. A aniž bychom to tušili, tento cuk letu je klíčovým momentem, kterým před branami cíle předbíháme KVÍK!, který má jinak stejné skóre jako my. A tím získáváme svou druhou (modrou) kokardu, zatímco KVÍK! prd. A to se vyplatí. Já nejsem žádný dobrák, milé Hele!
Nad ránem nás s lítostí nad tím, že je to naposledy, Petržel opět probouzí. Asi to někomu připomenu, až mi bude zase tvrdit, že jsem nelida. Tady by měli vidět, v čem tkví síla nelidskosti, milé Hele.
Do poslední etapy vstupujeme jako favorité. Máme stejné skóre jako Dva spí, jeden luští a hodinový náskok k tomu. A tak to projedeme. Denní etapy nám tak nejdou, You & Hölle kralují nočním, milé Hele.
Teda ze začátku vedeme ještě i tady, už na trojku dorážíme s půlhodinovým náskokem. A ten tam úspěšně promrháme. Vymyslet, jak má přesně fungovat ta schodovitá šifra, nám nejde. A nejde nám to tak dlouho, až začnou okolo poletovat ďábelské myšlenky, jako že Dva spí, jeden luští taky určitě vezmou nápovědu. Nakonec to (myslím) Vašek prolomí metodou Tak, aby to vyšlo. Já se zapojím v pravou chvíli, abych napovídal písmenka, která mají vyjít, protože věštění písmenek je moje odbornost.
A tak jdeme dál sice pořád s čistým štítem, ale už v půli pelotonu. Nehezký scénář, který hrozil na Panské líše, nakonec přijde ke slovu o dvě stanoviště dál na Lesné. Když tam přicházíme, už nevedeme. V tu chvíli už prohráváme na čas. Což ovšem jednak nevíme, a jednak je to to nejsnáze zlomitelné kritérium. Tak se snažíme. Pomalými krůčky vpřed. Pak někdo začne zkoumat, kolik času tráví týmy na stanovištích, která nás teprve čekají. Pak se někdo začne vciťovat do myšlení našich v tu chvíli jediných reálných soupeřů. Pak se začneme shodovat na tom, že je potřeba fyzicky zrychlit. Pak na tom, že udržení čistého štítu u soupeřů je krajně nepravděpodobné. Pak Kája řekne, že jako poslední věc ještě zkusí ten Polybiův čtverec. To je ten princip, na který mám tendenci chronicky zapomínat. Teď zapomínám koukat Káje pod ruce a všimnout si toho, že ten Polybiův čtverec aplikuje jinak, než si myslíme, a jak je to taky správně. Pak Kája řekne, že Polybiův čtverec nic nedává. Pak nám vyžádaná nápověda poradí, že je to Polybiův čtverec. Je 44. hodina hry a právě jsme si to prohráli. Zaslouženě. Tahle facka nám patřila. Ještě pořád to ale nevíme, takže jsme odhodlaní se bít dál, milé Hele.
Na další stanoviště se vezeme. Poprvé od přejezdu do Vyškova. Šifru luštíme rychle. Na další stanoviště se vezeme. A potkáváme Dva spí, jeden luští. Už zase máme lepší čas. Šifru luštíme rychle, pomineme-li chvilku hledání obchodu u Pomeranče. Na další stanoviště se vezeme. Dva spí, jeden luští se zvedají k odchodu do cíle. A tady se konečně navzájem prořekneme. Je to v loji. U vchodu do čtvrté sokolovny postávají Spící volové a nechápou. My chápeme, ale jsem zbrklý a spletu si ulici, takže suverénně odejdeme na špatnou stranu. Brzy pochopíme a máme švandu z toho, že zmateme Spící voly. Obejdeme si navíc jeden blok, milé Jů.
Borščem to začalo, borščem to končí. Jsme druzí. A ne, nemám pocit vítězství z toho, že jsem to přežil. Nic k nepřežití na tom nebylo. Ušel jsem 49 kilometrů, nastoupal 900 metrů, strávil jsem tím 46 hodin, z toho 36 hodin aktivity. A předstartovní obavy a zvědavost z toho, jak budu po absolvování toho všeho vypadat, se mění v jistotu. Proměna člověka v zombíka se nekoná, ani si nepřipadám jako mučedník. Zaobírám se myšlenkami na to, že se mi ten cíl možná zdá a že po pauze na boršč a pivo za dvě hodinky zahlaholí Lví silou vzletem Sokolím a odstartuje pátá etapa. Ale sny jsou sny a jsou od toho, aby se zdály. Realita je taková, že je konec, milé Hele.
A já tak vím, co mám odpovědět, až se přede mnou příště objeví výzva absolvovat závod, který trvá 48 hodin. I 50 hodin. I 60 hodin. I 70 hodin. Třeba se to ještě bude hodit. Když se loučíme shodujeme se v názoru, že You & Hölle ještě neřeklo poslední slovo, milé Jů.
Sepsal Síba. |
|
Na ostrově kanibalů ztroskotá Rus, Číňan a Čech. Přijde za nimi šaman a říká: „Jsme kanibalové, ušetřím váš život pod jednou podmínkou. Na týden vás zavřu do chýše se dvěma skleněnými koulemi, a když mi s těmi koulemi ukážete něco, co jsem ještě neviděl, tak vás nesežereme.“ Za týden přijde šaman do chýše k Rusovi. Ten sedí uprostřed a nad hlavou se mu ty koule vznášejí. A šaman řekne: „To už jsem viděl. Do kotle!“ Pak jde do chýše za Číňanem, ten sedí a skleněné koule létají po celé chýši. Šaman řekne: „To už jsem taky viděl. Do kotle!“ A tak dojde do chýše k Čechovi, otevře dveře a říká: „Ty vole, tak to jsem ještě v životě neviděl. Ten debil jednu ztratil a druhou rozbil.“
Konec vtipného prologu, pointa přijde časem.
Jarní šifrovací sezóna 2020 se postupně hroutí jako domeček z karet. Alena však vyslídí, že jedno eso v rukávu zůstává. Bedna se bacilů nebojí a hlavně bude umožňovat mrznout v teple domova jako kdysi Lamí stezkou a pochodovat nanejvýš od tiskárny ke gauči. Protože takhle nějak prý vypadá šifrovací ráj. Teda pokud se najde nějaký trouba, který to v té Praze oddře. A ti se najdou hned tři.
Normálně bych se takovému scénáři bránil vší silou. S rozdělením týmu máme jen ty nejhorší zkušenosti, zvlášť třeba při kvalifikacích na Tmou, kdy než zvládneme nějak nasdílet myšlenky, utečou nám soupeři asi tak o světelný rok. Jenže jaro 2020 je všechno, jen ne normální. Takže aby si Pozdílkovi vůbec něco zahráli, nic proti tomu nenamítám. I s vědomím toho, že to bude soutěž na pendrek. Na jaře 2020 je mi to tak nějak jedno.
No a soutěž na pendrek to nakonec skutečně je, ale úplně z jiného důvodu než proto, že máme během hry dva spoluhráče v Hradci Králové. To se ukázalo jako překvapivě dobře funkční model. Komunikační těžkosti plně vynahrazuje neomezené množství zadání i prostá skutečnost, že jsou zkrátka věci, které se u stolu dělají snáze.
Výzvu k dobročinnosti pojímáme originálně a podpoříme hodonínský minipivovar v nouzi v rámci projektu Zachraň pivo. Většinu zachráněných piv pak rozdáváme soupeřům, ať z té dobročinnosti taky něco mají. To má několik důsledků. Jedním je nutnost uvelebit se někde v dolní části Kinského zahrady, což se záhy ukáže jako krajně nestrategické umístění z hlediska dalšího postupu. Dvanáct kilo v obří nákupní tašce je ale dvanáct kilo v tašce. Druhým důsledkem je ta obří pevná nákupní taška, která nás pak provází celou hru. Ta se kupodivu ukáže jako praktické šifrovací zavazadlo. Bedna se do ní přesně vejde tak, aby se neklopila (a naopak dává bedna tašce elegantní roztažený tvar), dá se do ní vhazovat všechno bez ladu a skladu (šifry, penál, odpadky) a přitom to tam později bez problému najít a v neposlední řadě s ní člověk vypadá jako pobuda o něco víc než normálně, takže se mu snáze udržuje sociální odstup.
Pražská část Bedny se vinou toho, že máme nevhodné místo startu, proměňuje na něco na způsob himálajského treku, zvlášť poté, co na první přesun nafasuju o zavazadlo navíc s tím, že Petr poběží nalehko napřed. Budiž to jeho odměna za hladké vyluštění šifry, neboť moje znalost příslušné básničky končí slovem „pacičky“.
Luštění jde jinak celkem snadno, zvlášť když v jednom případě luštím šifru, kterou jsem v rámci přípravy na Svíčky luštil v prakticky stejné podobě o týden dřív. A neřeknu, která to byla.
Na Dlabačově máme komickou vsuvku, když Petr špatně odbočí a následný pokus dostat tři lidi na jedno a totéž místo v jeden okamžik se podaří až po vícero minutách asi na čtvrtý pokus. Naštěstí se to ztrácí ve všudypřítomném šrumci, takže alespoň nehrajeme ostatním komické číslo.
Návod na medvídky obsahuje nějaký obrázkový náznak toho, že by se asi neměli jíst, tak tomu nerozumíme a neposloucháme to. Jde nám to hezky od ruky, protože se hradecká sekce nudí.
Procházíme přes Hradčany a Malou Stranu. Dá se tam projít, dá se tam domluvit česky, dá se sedět na chodníku, aniž by člověk zavazel, a porůznu tam procházejí rodinky s dětmi, které hrají nějaké podobné terénní hry, a to nejméně dvě. Už jen pro to stála ta Bedna za to.
Vzory dlažeb nás vyloženě nadchly, následnou šifru si i zvládneme vyluštit u piva a ani nám nepřipadá, že se dostáváme do čelních pozic.
A pak nás pošlou do Berouna. Et tu, Bedna? Jedeme vlakem ze Smíchova s Pivní výpravou z Brna a z šifer na cestu cestou nic nedoluštíme. Vystoupíme z vlaku a já v Berouně řeknu: „Beroun“. A zamačkávám slzičku nad skutečností, že jsme právě přišli o jedno z vytipovaných míst pro pořádání některých budoucích Svíček. Pivní výprava odchází, abychom ji následně potkali u piva. Nicméně v Berouně šifry nakonec podléhají, abychom měli celé další zadání v rukou jako druzí.
A to bylo taky naše nejlepší průběžné pořadí. Převracecí kartičky sice po troše snahy vydají jednu tajenku (tu s místem), trvá ale, než se mi podaří prosadit, že bychom se tam měli jít podívat, abychom si ujasnili, k čemu nám má být to heslo dobré. Na místě jsme upozorněni, že hřiště, které nejde zavřít, se zavírá, přečteme si, k čemu nám bude heslo a předběhne nás tam Pivní výprava, která už heslo má.
Petr a Ondra nějak dolují písmenka a já s vědomím tématičnosti hry a způsobu použití hesla po pár písmencích toto heslo uhodnu a ověřím. Medvěda u medvědária pak Petr ochutnává a Ondra drtí na padrť, kterou pak ukrývá do blízkého listí.
Výsledek interpretujeme jako křížení ulic a vydáváme se na cestu za mého brblání, že se mi ten výsledek nelíbí. Tak nakonec Petr výsledek přehodnotí a najde ten správný.
Valíme si to do kopce, ještě je světlo, ale lampy ve městě pod námi se postupně rozžíhají. Je to hezký pohled. Ale pokud jsme se těšili na to, že budeme na noční šifrárně někam potmě chodit, zmýlili jsme se. Ze stanoviště, které jsme právě ještě za světla vyzvedli, budeme odcházet už za světla. Nedělního. A přitom nám to luštění docela jde. Ve chvíli, kdy po třech hodinách přijde nápověda o zelených tečkách, už je to rohlík. To už tak nějak tušíme. Jsou posledním zatím nepoužitým prvkem. Návaznost modrého a červeného máme, mezitajenku máme, ale nechápeme. Použitelnost teček jako dvojkové soustavy je nám známa. Ty zůstávají vlastně tím jediným, co jsme zatím nepoužili. I těmi políčky podle vzoru otočení točíme. Ale výsledek nepřichází. Myšlenka rozložení znaků na reálná trimina prostě nepřijde. A pokud se trimina nevyrobí, i správná písmena zůstanou špatně seřazená a vinou kostrbaté tajenky nečitelná. A tak to zůstane až do záchrany, která nás nezachrání, protože ani z ní to nějak neplyne. Takže z neschopnosti vyrobit z monomin trimina nevybředneme ani potom.
Pak to Petr vzdá a nechá nás v Berouně dva. A pak jdou okolo Spící Volové s nutkavou potřebou porušovat pravidla o sociálním odstupu, začnou s námi hovořit a připomenou nám zapomenuté pravidlo o tom, že při nepochopení záchrany si můžeme zavolat o další postup. Taky nám to mohli říci dřív. Nejlépe tak o čtyři hodiny, které by nám nejspíše stačily k tomu, aby nás Bednáři taky vyfotili u řopíku.
Nicméně po telefonátu víme, kam pokračovat a nastává úsek hry, který je na jedné straně velice zajímavý zážitek, na straně druhé soutěž na pendrek. Jeden chytrý telefon s předpisovými mapami odjel spolu s Petrem a na druhý si Ondra v noci nejspíše šlápnul, takže nefunguje. Prostě ti debilové jednu ztratili a druhou rozbili. Dějiště Bedny v Berouně je bůhvíproč děsné tajemství, takže mapy Prahy a okolí Prahy v batohu pro tyto případy jsou nám jaksi k ničemu. Mapa Berouna a okolí Berouna si vesele odpočívá v almaře 200 km odsud. Člověk si připadá jako kokot.
Takže máme tajenku a nemáme mapu. Role se nadále rozdělují tak, že ve 150 km vzdáleném Hradci Králové sedí dva loutkovodiči, kteří po telefonu řídí dvě loutky v Berouně, aby dorazily tam, kam mají. Baví nás to a jde to. Ale absurdita té situace z toho doslova stříká. Zcela bez mapy pak absolvujeme celou terénní část Bedny, protože ta pro nás nakonec skončí vypršením času v okamžiku, kdy se trasa znovu vrátí do civilizace. A tak po skoro dvanácti hodinách od vyzvednutí jedenácté šifry vyzvedáváme šifru dvanáctou. Těch dvanáct hodin nás stálo třináct míst v pořadí, prosím pěkně.
Dvanáctá a třináctá šifra jsou vyřešeny převážně v Hradci. V prvním případě proto, že šifra je na hraní a Ondra si s ní hraje sice intenzivně, ale bez rozumné souvislosti s principem, avšak nenechá si hračku vzít. V druhém případě proto, že to vyžaduje práci s mapou. Postupně odkládáme telefony doufajíce, že alespoň jeden vydrží nabitý.
Čtrnáctou šifru pak vyřeším já metodou kouknu a vidím. Je to šifra zeměpisná, to mi jde. Realizaci odhaleného principu dokonce zvládneme podělit mezi Beroun a Hradec, aby to bylo rychlejší. Okolo kóty je všelidové ležení, cíl je jasný. Máme zhruba půlhodinu na to, abychom vyzvedli patnáctku.
A to se nepodaří. Přece jen není pohyb krajinou bez mapy tak rychlý a bezchybný jako s mapou. Takže ve chvíli, kdy dojdeme k závěru, že jsme stanoviště přešli, uhání Ondra nalehko zpět, aby nakonec odbilo poledne dříve, než loutkovodiči dostrkají loutku na správné místo. A to je přesně to, na co se historie neptá a co by nás postrčilo o šest míst dopředu.
Pak odtušíme, kterým směrem se asi tak nachází civilizace a vydáme se tam. Cestou potkáme Bednáře Tondu, který nás ponouká k návštěvě cíle, který z morových důvodů není, a ve kterém je Bednářům asi smutno či co. Zavděčí se nám i návodem, kde si cestou koupit pivo, a jdeme vyvést organizátory z omylu. To, že jsme si o vysvětlení záchrany na jedenáctku zavolali až po tolika hodinách, opravdu není proto, že jsme hrdí, nýbrž proto, že jsme blbí. U Berounky ještě dopijeme pivo a upálíme klíště, načež nás Tocra odveze do Prahy. Pocit, že je člověk za kokota podruhé, protože má jízdenku domů z jiného města, než ve kterém se nachází, se tak nějak umenšuje.
Schody pro pěší ze severního nástupiště smíchovského nádraží na radlickou lávku byly vybudovány v roce 2007.
Sepsal Síba. |
|
Letošní podzimní šifrovací sezóna byla pro nás docela chudá. Když Martin oznámil, že chystá Mimořádnou, tak jsme zajásali. To nám vydrželo, než jsme zjistili její termín. Dát šifrovačku do prodlouženého víkendu pro nás nebylo šťastné. Tak jsme začali uvažovat i o Zkratce.
|
|
Celý článek...
|
|
Loni jsme šli Pandu za kategorii ostatní. Letos už nám Zuzka dorostla, aby si mohla jít vyzkoušet luštění. Sehnali jsme ji kamarádku druháčku Elišku a přihlásili jsme se do kategorie Rodiče s dětmi s tím, že dáme prostor mládeži.
|
|
Celý článek...
|
|
Dnem je zábavná věc. Pro nás experty tam mají speciální kategorii, ve které skoro nikdo nehraje, protože skoro všichni experti, co hrají, hrají v kategorii Starší. Kategorie Experti je přitom těžší minimálně, a protože je v ní slabší konkurence, dává větší naději na dobré umístění.
|
|
Celý článek...
|
|
|
REPORTÁŽ TÝMU, KTERÝ NEHRÁL
Dvaadvacátá Tmou začala tak, jak má. Kvalifikací. Je to už tak dávno, že k tomu vlastně nedovedu nic moc říci. Kdo to vlastně všechno hrál, kde jsme to byli (Já v Poličce s Pepou? Snad. A ostatní?), jaký to byl zážitek? Všechno už je zahaleno mlhou morového zapomnění. Dobře jsme se umístili. Tak nás na Tmou chtějí.
Jsme tam přihlášení v elitní pánské sestavě Petr, Pepa, Martin, Ondra a já. Beru to jako dobrý základ pro úspěch. Jenže Síba míní a mor mění.
„První se vzdají, kdo bez naděje jsou“, komentuje situaci Ivo Cicvárek. Tak alespoň v tom příběhu vzdávání se nejsme první. Spouští se názorová přestřelka a já si nařizuji zdrženlivost. Snažíme se mít názor na něco, čemu nevidíme do útrob. Odůvodnění pro odložení hry se mi nelíbí a doufám, že se ukáže, že důvody pro toto rozhodnutí jsou hlubší než to, co může být před hrou řečeno. Tohle se mi nepotvrdí. Prohlásil jsem tehdy, že 9. dubna budeme moci organizátorům omlátit o hlavu, pokud se ukáže, že to rozhodnutí byla kravina. A teď nemám to srdce to udělat, protože jsem jim za tu hru až moc vděčný. Tak jenom v tichosti v koutku přidávám ve vztahu k tomuto rozhodnutí dodatečně svůj nesouhlasný hlas. Jestli to teda po těch měsících ještě někoho zajímá.
Pralinky zvlášť ladí noty pro jarní sezónu a ukazuje se, že v novém termínu Pepa nemůže. Nikdo náhradní z vlastních řad se nehlásí. Když je týden před hrou, vložím se do toho a zkusím ulovit nějakou perlu v cizích vodách. A daří se. Kývne nám Zuza Krumlová. Vypadá to, že půjdeme v dobré sestavě. Ale jenom chvíli. V pondělí volá Martin, že má rýmičku. Že se ještě uvidí, ale dává vědět zavčasu. V úterý se setkávám s Petrem, že má bolavou nohu. Do toho volá Martin, že má větší rýmičku a balí to. A já vidím, že jsme bez naděje, a je načase se vzdát.
Ondrovi a Zuze píšu, jak se věci mají, a chci nás odhlásit. Zjišťuji, že nevím, jak to udělat. Web Tmou nic takového neumožňuje. Píšu organizátorům, že to snad nějak zařídí oni (a třeba vrátí startovné), ale ani tam není žádná odezva. Pak volá Ondra, co si má vzít s sebou. Maily nečte. Doufám, že je čte Zuza. Každopádně tímhle okamžikem příběh Pralinek zvlášť na Tmou 22 končí. A já bych mohl přestat psát.
Nepřestanu. Protože Pralinky zvlášť končí, Síba pokračuje. Projíždím Kučův statek odshora dolů a počítám. Pět lidí, pět lidí, pět lidí, jde to tak dlouho, než se poprvé dopočítám čtyřky. Zvířátka. Hledám v archivech, zda na někoho z nich najdu kontakt. Nacházím. A žádám o adopci. Adoptovaná posila byla všemi nadšeně odsouhlasena. Fajn. Budu hrát.
Vlastně si úplně netroufám psát detailní reportáž z našeho postupu, protože mám pocit, že jako člověku, jenž byl vzat jinými na milost, mi to nepřísluší a mám držet hubu a krok. Tak zmíním jenom dílčí momenty. Kdyžtak to smažu, Zvířátka.
Když jsem týden před hrou s trochou smutku vyklízel své dlouholeté pracoviště, zjistil jsem, že vlastním deštník. Někdy v dávnověku mi ho prý věnovala šéfová. A tak jsem po devatenácti letech na šifrárnách opustil svůj dlouholetý přístup „přírodo, vezmi si mne“ a na startu Tmou ve svých 41 letech poprvé v životě držím v ruce vlastní deštník. Asi stárnu. Bojím se, že to bude takový nezvyk, že ho stejně někde zapomenu. Daří se mi to hned na prvním stanovišti. Ústřední topení se mi směje, že je na něm ještě cedulka.
S Ústředním topením se na trase potkávám opakovaně. Smějí se mi pro něco vždycky a jsou na mne oškliví. Mám je rád. Málokdo umí být na člověka ošklivý způsobem, který je vlastně milý.
U Pralinek zvlášť jsem zvyklý na to, že s sebou sice tahám kompletní šifrovací vybavení, ale vyndávám ho z batohu jen tehdy, pokud někde zůstanu osamocen, nebo někdo potřebuje milimetrák, nebo kopírák, což ostatní nenosí. Jinak si vystačím s tím, že potřebnou věc vždycky někdo podá, protože ji má víc po ruce. Už jsem zažil hostování, kde to nefungovalo, a pořád jsem něco lovil z batohu. U Zvířátek to fungovalo. Z batohu jsem lovil jenom stoličku, deštník a svačinu. Není nad to jít na šifrárnu s lidmi, kteří se postarají.
Byly momenty, kdy jsem byl rád, že nehraju s Petrem. Kvůli trase. Trasa, která se celá motá na pětníku, vlastně vůbec nikam nedojde a svou fyzickou náročnost staví na tom, že člověka nechá sejít do údolí, ze kterého ho vzápětí vytáhne zase na ten stejný kopec, ze kterého zrovna sešel, a ještě to během hry několikrát zopakuje, je ve výsledku náročná hlavně psychicky. Člověk ví, že to podstupuje proto, že ho organizátoři chtějí trápit, a je takové hovado, že si to nechá líbit a ještě mu to dělá dobře. Petr psychicky náročné trasy snáší špatně.
Záložní mapy jsem z batohu nevytáhl. Celou hru jsem prošel s předpisovými mapami.cz. Asi se s tím křápem naučím sžívat. Ještě v prosinci jsem si s nimi pokoušel zjednodušovat si práci a po dlouhých letech, kdy se mi to nestalo, jsem trochu zabloudil. Bral jsem to jako potupu. Síba nebloudí.
Zvířátka patrně neznají lušticí metodu věštění z mapy. Metodu, kdy z mapy uhodnu tajenku, naleznu pravidelné paralely se zadáním, oznámím tajenku a vyzvu tým, ať vymyslí, jak měla vzniknout. Pracuji s ní jako s běžným postupem, a když jsem ji předvedl u Zvířátek, koukala na mne jako na marťana.
Moment v cíli, kdy se nám organizátoři vnucovali s nápovědou na cílové heslo, a my jsme je s nápovědou poslali nachuj, byl výborný. A to to vůbec nebyla moje zásluha. Bylo milé, že nás pak vyhlásili morálními vítězi. Teda oni to takhle neřekli (mluvili o nějakém zvláštním ocenění), ale já si to s dovolením budu myslet.
A tak jsem jako adoptované Zvířátko prošel Tmou. Už posedmé (heč), ale taky po devítileté pauze. Byl to balzám na duši. A Tmou to byla krásná.
Všechno bylo vlastně, jak má být. Únava byla, zima byla, déšť se z nebe snes, dokonce i sníh se z nebe snes (Kdo to vykládal, že dubnová Tmou bude měkká?), noční ptáci řvali. Jen na to dno jsem si nesáhl. V mém životě předcházely hře dva týdny, kdy se na mne valila jedna nehezká věc za druhou. Tmou mne z toho dostala. Nevzpomínám si, kdy jsem si naposledy v cíli šifrárny připadal tak čiperný, že bych měl chuť i sílu si to dát z fleku ještě jednou. Díky za to, že jste a že to děláte.
A i loučení se Zvířátky se pak v cíli nese v duchu vzájemného vděku. Já jsem vděčný za to, že mne někdo vzal pod svá křídla (ploutve, tlapy, pařáty). Zvířátka naznačují něco v tom smyslu, že kdo ví, kde Síbu najít, ten projde Tmou. Nebo tak nějak se to prý někde zpívá. Dobře mi s vámi bylo.
A to je všechno, co jsem měl na srdci. Příště zas. Už za půl roku. Snad.
Sepsal Síba |
|
Bajka o lidovém myslivci
Lidový myslivec vypravil se na hon. Potěšen zprávami o tom, že lesy mezi Rosicemi a Brnem jsou plné zvěře, s napětím očekával nové trofeje. S flintou na rameni vydal se do nočního lesa. Ostřížím zrakem provrtával tmu, kde se co pohne, aby po tom střelil. Zima mu byla, to ano. Občas si přihnul z placatky, aby ji zažehnal. Ostříží zrak slábnul.
Lidový myslivec za několik hodin picnul jenom pár zajíců. Chtělo by to ale lepší úlovek. Lesní ticho protnul nečekaný zvuk. Je to kukačka? Mrcha! Horší než sojka! Lesní policajt. Vyplaší tím svým kukotem všechnu zvěř! Prý je tu Krakonošovo. To se teprve uvidí!
|
|
Celý článek...
|
|
iNulu máme rádi. Bývá těžká, takže to není dostih, který je potřeba uběhat. Má unikátní herní systém, takže i na něm se dá leccos uhrát. Na rozdíl od většiny brněnských her se odehrává v Brně, pokud už ne zcela, tak převážně určitě. Rozdává vkusná žlutá trička, která stíhají obstojnou rychlostí doplňovat naši garderobu, výhrady lze mít snad jen k rychlosti jejich blednutí. A má velmi osobitý rukopis.
|
|
Celý článek...
|
|
Minulé ročníky Pandy chodila Alča s Lenkou a braly hromadu podměrečných dětí. Letos nastal problém, protože najednou měly hned tři prvňáky. To je na jeden tým moc. Rozhodli jsme se, že tedy postavíme ryze rodinné týmy Soví školku a Bandasky. Bandasky zkusí štěstí v kategorii Rodiče s dětmi. Zuzka toho po první třídě zatím moc nevyluští a nám s Alčou přišlo nepatřičné kalit vodu. Rozhodli jsme se pro kategorii Ostatní. Šifer bude víc, budou o něco těžší a my si to konečně užijeme. Už dlouho jsme nešli jen ve dvou. S holkami to pojmeme jako procházku po Pardubicích a budou fungovat jako handicap.
|
|
Celý článek...
|
|
Bedna na nás vyrukovala s hrozbou. Dostaneme bazmek. Dokonce dopředu přiznaný, na který se vybírá kauce. Bazmeky nemáme rádi. Důvody už se rozebraly mnohokrát, netřeba je opakovat. Je to pořád dokola o tom samém. Ale Bedna je Bedna. Tam se prostě jít musí. Tak zkusíme nepředjímat. Třeba to dopadne dobře.
|
|
Celý článek...
|
|
|
|
|
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 Další > Konec >>
|
|
JPAGE_CURRENT_OF_TOTAL |
|