Bedna 2020
Na ostrově kanibalů ztroskotá Rus, Číňan a Čech. Přijde za nimi šaman a říká: „Jsme kanibalové, ušetřím váš život pod jednou podmínkou. Na týden vás zavřu do chýše se dvěma skleněnými koulemi, a když mi s těmi koulemi ukážete něco, co jsem ještě neviděl, tak vás nesežereme.“ Za týden přijde šaman do chýše k Rusovi. Ten sedí uprostřed a nad hlavou se mu ty koule vznášejí. A šaman řekne: „To už jsem viděl. Do kotle!“ Pak jde do chýše za Číňanem, ten sedí a skleněné koule létají po celé chýši. Šaman řekne: „To už jsem taky viděl. Do kotle!“ A tak dojde do chýše k Čechovi, otevře dveře a říká: „Ty vole, tak to jsem ještě v životě neviděl. Ten debil jednu ztratil a druhou rozbil.“

Konec vtipného prologu, pointa přijde časem.

Jarní šifrovací sezóna 2020 se postupně hroutí jako domeček z karet. Alena však vyslídí, že jedno eso v rukávu zůstává. Bedna se bacilů nebojí a hlavně bude umožňovat mrznout v teple domova jako kdysi Lamí stezkou a pochodovat nanejvýš od tiskárny ke gauči. Protože takhle nějak prý vypadá šifrovací ráj. Teda pokud se najde nějaký trouba, který to v té Praze oddře. A ti se najdou hned tři.

Normálně bych se takovému scénáři bránil vší silou. S rozdělením týmu máme jen ty nejhorší zkušenosti, zvlášť třeba při kvalifikacích na Tmou, kdy než zvládneme nějak nasdílet myšlenky, utečou nám soupeři asi tak o světelný rok. Jenže jaro 2020 je všechno, jen ne normální. Takže aby si Pozdílkovi vůbec něco zahráli, nic proti tomu nenamítám. I s vědomím toho, že to bude soutěž na pendrek. Na jaře 2020 je mi to tak nějak jedno.

No a soutěž na pendrek to nakonec skutečně je, ale úplně z jiného důvodu než proto, že máme během hry dva spoluhráče v Hradci Králové. To se ukázalo jako překvapivě dobře funkční model. Komunikační těžkosti plně vynahrazuje neomezené množství zadání i prostá skutečnost, že jsou zkrátka věci, které se u stolu dělají snáze.

Výzvu k dobročinnosti pojímáme originálně a podpoříme hodonínský minipivovar v nouzi v rámci projektu Zachraň pivo. Většinu zachráněných piv pak rozdáváme soupeřům, ať z té dobročinnosti taky něco mají. To má několik důsledků. Jedním je nutnost uvelebit se někde v dolní části Kinského zahrady, což se záhy ukáže jako krajně nestrategické umístění z hlediska dalšího postupu. Dvanáct kilo v obří nákupní tašce je ale dvanáct kilo v tašce. Druhým důsledkem je ta obří pevná nákupní taška, která nás pak provází celou hru. Ta se kupodivu ukáže jako praktické šifrovací zavazadlo. Bedna se do ní přesně vejde tak, aby se neklopila (a naopak dává bedna tašce elegantní roztažený tvar), dá se do ní vhazovat všechno bez ladu a skladu (šifry, penál, odpadky) a přitom to tam později bez problému najít a v neposlední řadě s ní člověk vypadá jako pobuda o něco víc než normálně, takže se mu snáze udržuje sociální odstup.

Pražská část Bedny se vinou toho, že máme nevhodné místo startu, proměňuje na něco na způsob himálajského treku, zvlášť poté, co na první přesun nafasuju o zavazadlo navíc s tím, že Petr poběží nalehko napřed. Budiž to jeho odměna za hladké vyluštění šifry, neboť moje znalost příslušné básničky končí slovem „pacičky“.

Luštění jde jinak celkem snadno, zvlášť když v jednom případě luštím šifru, kterou jsem v rámci přípravy na Svíčky luštil v prakticky stejné podobě o týden dřív. A neřeknu, která to byla.

Na Dlabačově máme komickou vsuvku, když Petr špatně odbočí a následný pokus dostat tři lidi na jedno a totéž místo v jeden okamžik se podaří až po vícero minutách asi na čtvrtý pokus. Naštěstí se to ztrácí ve všudypřítomném šrumci, takže alespoň nehrajeme ostatním komické číslo.

Návod na medvídky obsahuje nějaký obrázkový náznak toho, že by se asi neměli jíst, tak tomu nerozumíme a neposloucháme to. Jde nám to hezky od ruky, protože se hradecká sekce nudí.

Procházíme přes Hradčany a Malou Stranu. Dá se tam projít, dá se tam domluvit česky, dá se sedět na chodníku, aniž by člověk zavazel, a porůznu tam procházejí rodinky s dětmi, které hrají nějaké podobné terénní hry, a to nejméně dvě. Už jen pro to stála ta Bedna za to.

Vzory dlažeb nás vyloženě nadchly, následnou šifru si i zvládneme vyluštit u piva a ani nám nepřipadá, že se dostáváme do čelních pozic.

A pak nás pošlou do Berouna. Et tu, Bedna? Jedeme vlakem ze Smíchova s Pivní výpravou z Brna a z šifer na cestu cestou nic nedoluštíme. Vystoupíme z vlaku a já v Berouně řeknu: „Beroun“. A zamačkávám slzičku nad skutečností, že jsme právě přišli o jedno z vytipovaných míst pro pořádání některých budoucích Svíček. Pivní výprava odchází, abychom ji následně potkali u piva. Nicméně v Berouně šifry nakonec podléhají, abychom měli celé další zadání v rukou jako druzí.

A to bylo taky naše nejlepší průběžné pořadí. Převracecí kartičky sice po troše snahy vydají jednu tajenku (tu s místem), trvá ale, než se mi podaří prosadit, že bychom se tam měli jít podívat, abychom si ujasnili, k čemu nám má být to heslo dobré. Na místě jsme upozorněni, že hřiště, které nejde zavřít, se zavírá, přečteme si, k čemu nám bude heslo a předběhne nás tam Pivní výprava, která už heslo má.

Petr a Ondra nějak dolují písmenka a já s vědomím tématičnosti hry a způsobu použití hesla po pár písmencích toto heslo uhodnu a ověřím. Medvěda u medvědária pak Petr ochutnává a Ondra drtí na padrť, kterou pak ukrývá do blízkého listí. Výsledek interpretujeme jako křížení ulic a vydáváme se na cestu za mého brblání, že se mi ten výsledek nelíbí. Tak nakonec Petr výsledek přehodnotí a najde ten správný.

Valíme si to do kopce, ještě je světlo, ale lampy ve městě pod námi se postupně rozžíhají. Je to hezký pohled. Ale pokud jsme se těšili na to, že budeme na noční šifrárně někam potmě chodit, zmýlili jsme se. Ze stanoviště, které jsme právě ještě za světla vyzvedli, budeme odcházet už za světla. Nedělního. A přitom nám to luštění docela jde. Ve chvíli, kdy po třech hodinách přijde nápověda o zelených tečkách, už je to rohlík. To už tak nějak tušíme. Jsou posledním zatím nepoužitým prvkem. Návaznost modrého a červeného máme, mezitajenku máme, ale nechápeme. Použitelnost teček jako dvojkové soustavy je nám známa. Ty zůstávají vlastně tím jediným, co jsme zatím nepoužili. I těmi políčky podle vzoru otočení točíme. Ale výsledek nepřichází. Myšlenka rozložení znaků na reálná trimina prostě nepřijde. A pokud se trimina nevyrobí, i správná písmena zůstanou špatně seřazená a vinou kostrbaté tajenky nečitelná. A tak to zůstane až do záchrany, která nás nezachrání, protože ani z ní to nějak neplyne. Takže z neschopnosti vyrobit z monomin trimina nevybředneme ani potom.

Pak to Petr vzdá a nechá nás v Berouně dva. A pak jdou okolo Spící Volové s nutkavou potřebou porušovat pravidla o sociálním odstupu, začnou s námi hovořit a připomenou nám zapomenuté pravidlo o tom, že při nepochopení záchrany si můžeme zavolat o další postup. Taky nám to mohli říci dřív. Nejlépe tak o čtyři hodiny, které by nám nejspíše stačily k tomu, aby nás Bednáři taky vyfotili u řopíku.

Nicméně po telefonátu víme, kam pokračovat a nastává úsek hry, který je na jedné straně velice zajímavý zážitek, na straně druhé soutěž na pendrek. Jeden chytrý telefon s předpisovými mapami odjel spolu s Petrem a na druhý si Ondra v noci nejspíše šlápnul, takže nefunguje. Prostě ti debilové jednu ztratili a druhou rozbili. Dějiště Bedny v Berouně je bůhvíproč děsné tajemství, takže mapy Prahy a okolí Prahy v batohu pro tyto případy jsou nám jaksi k ničemu. Mapa Berouna a okolí Berouna si vesele odpočívá v almaře 200 km odsud. Člověk si připadá jako kokot.

Takže máme tajenku a nemáme mapu. Role se nadále rozdělují tak, že ve 150 km vzdáleném Hradci Králové sedí dva loutkovodiči, kteří po telefonu řídí dvě loutky v Berouně, aby dorazily tam, kam mají. Baví nás to a jde to. Ale absurdita té situace z toho doslova stříká. Zcela bez mapy pak absolvujeme celou terénní část Bedny, protože ta pro nás nakonec skončí vypršením času v okamžiku, kdy se trasa znovu vrátí do civilizace. A tak po skoro dvanácti hodinách od vyzvednutí jedenácté šifry vyzvedáváme šifru dvanáctou. Těch dvanáct hodin nás stálo třináct míst v pořadí, prosím pěkně.

Dvanáctá a třináctá šifra jsou vyřešeny převážně v Hradci. V prvním případě proto, že šifra je na hraní a Ondra si s ní hraje sice intenzivně, ale bez rozumné souvislosti s principem, avšak nenechá si hračku vzít. V druhém případě proto, že to vyžaduje práci s mapou. Postupně odkládáme telefony doufajíce, že alespoň jeden vydrží nabitý.

Čtrnáctou šifru pak vyřeším já metodou kouknu a vidím. Je to šifra zeměpisná, to mi jde. Realizaci odhaleného principu dokonce zvládneme podělit mezi Beroun a Hradec, aby to bylo rychlejší. Okolo kóty je všelidové ležení, cíl je jasný. Máme zhruba půlhodinu na to, abychom vyzvedli patnáctku.

A to se nepodaří. Přece jen není pohyb krajinou bez mapy tak rychlý a bezchybný jako s mapou. Takže ve chvíli, kdy dojdeme k závěru, že jsme stanoviště přešli, uhání Ondra nalehko zpět, aby nakonec odbilo poledne dříve, než loutkovodiči dostrkají loutku na správné místo. A to je přesně to, na co se historie neptá a co by nás postrčilo o šest míst dopředu.

Pak odtušíme, kterým směrem se asi tak nachází civilizace a vydáme se tam. Cestou potkáme Bednáře Tondu, který nás ponouká k návštěvě cíle, který z morových důvodů není, a ve kterém je Bednářům asi smutno či co. Zavděčí se nám i návodem, kde si cestou koupit pivo, a jdeme vyvést organizátory z omylu. To, že jsme si o vysvětlení záchrany na jedenáctku zavolali až po tolika hodinách, opravdu není proto, že jsme hrdí, nýbrž proto, že jsme blbí. U Berounky ještě dopijeme pivo a upálíme klíště, načež nás Tocra odveze do Prahy. Pocit, že je člověk za kokota podruhé, protože má jízdenku domů z jiného města, než ve kterém se nachází, se tak nějak umenšuje.

Schody pro pěší ze severního nástupiště smíchovského nádraží na radlickou lávku byly vybudovány v roce 2007.

Sepsal Síba.
 

ÚVODNÍ SLOVO


Zrozeny z plamenů pekla a sluneční výhně, zalévány ranní rosou,
petrolejem a tělesným mokem rozmačkaných slimáků, živeny pokrmem,
jenž jim dal jméno, kořeněným nefalšovanou nocí, obuty do toulavých
bot ne vždy stejné barvy spatřily světlo světa Pralinky zvlášť, aby
jej začaly přetvářet k obrazu svému, aby dosáhly nečekaných chvil
na výsluní a aby se dostaly do Hrobu ...

[Kamenný Přívoz, červenec 2001]



Vítejte, internetoví tuláci, ať již vás sem přivádí touha po poznání nebo jen čistá zvědavost. Neváhejte více a s chutí se zde porozhlédněte. Pokud vás informace rozeseté po okolí naplňují touhou po sebevyjádření, nechte vytrysknout pramen vlastní výmluvnosti a pošlete nám mejla, určitě odpovíme.

S přáním krásného dne, i když venku třebas trakače padají


Síba a Pepa