|
Bramborová Bedna s Krtkem
Když se plánovala jarní sezóna, tak na Bednu se přihlásilo 8 pralinek, což dávalo předzvěst na skoro dva celé týmy. Síba byl jako obvykle skeptický a počítal, že po rýmičkách a kašlíčcích z toho bude sotva jeden tým. Na Pod kotlem nás bylo pro změnu docela málo a to přesně dva.
Přemýšleli jsme, ke komu se přidáme, a na poslední chvíli jsme zkusili štěstí u Proudových krtků, nedělali jsme si moc velké ambice (přeci jen Kamča byla pár týdnů před porodem) a těšili se na pěkný výlet a šifry. Nakonec z toho bylo krásné první místo. Slovo dalo slovo a uvrtali jsme Krtka na Bednu.
Následoval problém, který nejde vyřešit úplně snadno, a to, jak nás rozdělit na dva zhruba stejně silné týmy. Na první oťukávání jsem prohlásil, že se Síbou a Michalem se mi šlo dobře (s těmi dvěma by rád hrál každý), ale v rámci nějakého vyrovnání jsme použili HI a rozdělili zbytek, aby to tak nějak +/- odpovídalo a přibrali do týmu Báru a Evku.
Před hrou jsme zahájili přípravu v hospůdce Vltava s rybími specialitami, když někteří (jako třeba i já) dali přednost smažáku před kaprem. Odpoledne se bude hrát hokej a tak je možné, že se do další hospody nevejdeme
Start byl tak nějak na pohodu, kdy jsem postupně zjišťovali aha-efektem vazby na Bednářské listy (které nám stejně nikdy moc nepomohly a nějak nebyl čas je pořádně číst).
Do kolečka jsme dostali osmisměrku, která chvíli odolávala, ale Michal si pak všiml, že další písmenka za slovy jsou hezká a ještě pak zpětně našel skrytou nápovědu. Ke kostelu jsme šli pěšky a chvíli obíhali kostel, než jsem našli zadání se zvířátky . Zde se projevily encyklopedické znalosti Síby, který nás bleskurychle vyvedl z omylu, když vysypal méně obvyklé tvory doslova z rukávu a opravil to, co jsme měli blbě.
Na další šifru jsme se dokonce svezli i tramvají. Kriskros nás pobavil – tohle nám opravdu jde – a šli jsme si vyzvednout šifru číslo tři. Sety jsme znali, měli jsme vyskládané kartičky, zápasili s mírným vánkem a utkvělou představou, že tečky značí datum a chceme tam nějak udělat čísla. Tak jo a jé – pár setů, které byli v linii bylo na místech, kde bychom chtěli kreslit čísla, a zbytek už byl jen o představivosti.
Rumové opojení – no alespoň jsme dali pralinky zvlášť, doplnili text Milé týmy … a rozhodli se, že popojedeme autobusem, který měl jet za minutu. No nejel, tak jsme došli pěšky na kopec, kde jsem dostali eurošifru a v rámci dobré vůle jsme poradili dalším týmům, že nahoru se netřeba štrachat, protože se pojede do kšá – pryč od civilizace.
V tramvaji bylo docela nacpáno týmy a občas zaznělo úsměvné: „Jděte od nás dál – my luštíme!“ – jako by to v plné tramvaji nějak šlo. Síba to ale nějak po cestě vykoukal, takže když jsem vylezli z tramvaje tak už se vědělo, co s tím, akorát jsme přes strejdu googla dopřesnili, že to jsou státy kde se platí eurem a ne z eurozóny.
Ačkoliv je Slivenec zdánlivě mimo město, tak prostě postrádá jistá zákoutí, což malinko znepříjemnilo cestu jisté části týmu, než našel hospodu. Mezitím jsme s Krtkem načali šifru se sety a zkusili v rastru 3x3x3 nahodit abecedu tak jak naznačovala podkladová tabulka. Vyšlo to pěkně a tak jsme se naposled svezli autobusem. Před námi z něj vystoupil bezďák a ten smrad tam po něj vydržel celé tři zastávky. Po cestě občas Evka/Bára kontrolovala hokej, ale byla dost nasupěná z lagu, kdy 20 sekund před odvysíláním gólu již bylo slyšet mohutný řev z chatek kolem cesty, takže hokej se stal dost neatraktivní.
Na další šifře jsme přečetli zadání a vyrazili směr vodní plocha pěkně z kopečka dolů. Kromě pár týmů tam nic nebylo, takže sednout a doluštit. Zjišťujeme, že pod vysokým dálničním mostem prší! Oprava – sice prší, ale alespoň ne tolik. Semaforová šifra byl pěkná a za trest nás čekal výstup do prudkého kopce, kde jsme potkali druhý tým Pralinek. Jak se tam sakra dostali?
V téhle chvíli jsme měl velkou radost, protože to vypadalo, že se povedlo provést vyvážené rozdělení do týmů a všichni jsou tak spokojeni. K altánku pak přišli pár minut po nás.
„To jako máme dělat větný rozbor ? To si snad dělají pr..?“ No bylo to nakonec moc hezké a jen trošičku zapeklité. U další šifry byl největší problém se sehnat dohromady – poté, co jsme si každý vyšlápli kopec svým tempem. Patentku jsme neztratili, ale moc dobře nám to secvaknout nešlo.
Osvědčila se fólie a fixy s tím, že jsem točili a zkoušeli, co dá, nebo nedá set. Prvotní idea, že najdeme pozici, ve které bude tvořit vše sety, byla lichá. Tajenku jsme z toho vymlátili i s drobnými nepřesnostmi. (Miniholz jsme upřesnili na minigolf.) Do Radotína jsme sestupovali společně s druhými Pralinkami.
Po vyzvednutí 10 a informaci, že první tým tu sedí už hodinu a půl, jsme takticky zakotvili do místní hospůdky, objednali si pivo a hermelín a jali se stříhat, skádat a věštit tajenku. Docela nám to šlo. Síba vyskreblil první část tajenky, Eva našla, že šestistěn není jen krychle a mně se to povedlo složit a vymyslet, jak tím rotovat vevnitř. Z druhé části tajenky lezly zprvu nesmysly, ale pak Eva zkoušela rotovat a vyšel ji slibný začátek POM.. Vrátila mi to do ruky a když jsem měl Pomník J W tak se to zdálo být ložené, ale další písmeno bylo U ... Pak N ... Ale to už Síba hlásil že Wunschein (takže ne Johny ani Jiří ale Josef) tu je a půjdeme se štrachat do kopců .
Zde zabodoval Krtek Michal, který sotva vyzvedl šifru, prohlásil, že ví co s tím, a šlo jen o to, provést překreslení a rotace co nejvíce precizně (na první dobrou to nebylo).
Další šifru jsme vyzvedli za soumraku a osobně ji považuji za jednu z nejlepších. Postupně jsme odkrývali principy: 4 barvy, karety, Prší , Jsou to jen dva hráči, čtou se karty, co si nalížou.
Udrželi jsme si krásné sedmé místo a díky Bohu si nemuseli nic dobírat.
Ohniště byla taková zvláštní šifra. Ze začátku se vše pojmenovalo, a pak šlo o to jen najít předpony INTER a MEZI a dál už to šlo klukům tak nějak samo. Alespoň jsem se stihl v mezičase převléct do teplejšího a něco málo zakousnout – zatím to byl docela dostih.
V Solopiskách uviděl Síba světélko hospody a doslova tam letěl jak můra za světlem – uvítala nás velmi milá malá hospůdka s úžasně poklidnou atmosférou. Michal opět dostal nápad a tak jsme měli dříve vyluštěno než dopito první pivo.
Po cestě jsme potkal Dorta, který prohlásil něco o šíleném tempu a domněnce, že cíl bude na Karlštejně. No jo, ale ženám býval Karlštejn uzavřen a máme v týmu hned dvě.
Než jsem dohonili Michala, tak už měl vyzvednuto a v podstatě i vyluštěno.
Prvotní analýza Kulečníku smrděla na sto honů Braillovým písmem, ale nijak se nám nedařilo ho tam vecpat. Poměrně rychle jsme umístili správně písmena (prostě namátkově zadali konstantu pro první pole a pak opravili o +4). Vyšel docela hezký text, a z písmen pak Michal poměrně rychle vyhaluzil tajenku. V této chvíli začal Síba odporovat, že brod nikde blízko není a že pokud by dělal takovou šifru on, dal by tam jako protihaluzící prvek právě tohle. Zkoušeli jsme teda dvojí kódování jako Brailla podle písmene xorovaného s původními fleky a zkoušeli tvořit bludiště. Asi po hodině nás konečně trkl sedmisegment, který potvrdil vyhaluzenou tajenku, a tak jsme s dobrým pocitem odcházeli asi hodinu a půl za prvními.
Sudoku bylo krásné a předvídali jsme, že by tam něco takového pěkného mohlo i být. Prvotní elán nám ale dost kazily jedničky, které po čtyřech různých způsobech definování souřadnic byly vždy v kolizi. Nevím, jak to Síba viděl, ale asi dva metry od papíru prohlásil, že přece je jasné, že to bude takto a pak už vše hezky vycházelo. Takže pobalit a hurá do civilizace.
Cesta po hřebenu Krásné stráně byla docela dobrodružná, čelovka dělala lehkou mlhu ještě více hustou a nerovná kamenitá stezka se chvílemi ztrácela. Výhled vlevo do tmy ukazoval akorát velkou černou díru a začala se i nehezky připomínat únava nejrůznějšími představami. Takže pryč od přeludů a duchů rovnou ke kostelu, kde již Michal pojmenoval většinu obrázků, a stačil jen nápad s asociováním filmů a bylo vyřešeno. Tu první mezitajenku si mohli na Bedně odpustit – stejně jsme ji nepotřebovali. A hurá do cíle.
Zde nás čekalo několik nemilých překvapení.
Na bednu to nebude a holt budeme nejlépe čtvrtí.
Tichá pošta v době blížící se ranní krize.
Tichá pošta byla opravdu zábava, kdy prostě 90 vteřin je strašně málo času a než stihnete něco vymyslet (natož napsat), tak je papír fuč a je tu nové zadání. A další a další. A pak ten papír, co už jste měli, je čistý jak lilie a stále nevíte, co s tím. Postupně se nám povedlo vyřešit všech 6 šifřiček.
„Cože to ještě není všechno ? Vy chcete po nás ještě heslo?“ Mozek už jede jen tak nějak na autopilota a šifřičky už luští i další týmy.
Nakonec to stíháme v limitu a hájíme tak bramborovou příčku.
Konec ... euforie ... došli jsme Bednu.
Jsou čtyři ráno a přemýšlíme, jestli to nebylo celé moc lehké. Zdali dojde dalších třicet nebo dokonce padesát týmů?
Každopádně hra naprosto skvělá. Docela slušně náročná trasa (jediný, kdo nefuněl, byla asi Eva, co běhá Ironmany a triatlony) a pěkné šifry, kdy každý chvilku zazářil a přidal něco k dílu. Je pravda, že po 110 šifrovačkách, kdy jste zažili ledacos, vás něco jen tak nepřekvapí. A tak byly některé šifry „kouknu a vidím“ (11,14,15,18) , které mohli jen zdržet. Zároveň byly i šifry, kdy jsme postupně zlehka objevovali cestičky vedoucí k řešení a v duchu se modlili, ať to nějak nepokazíme (9,10,13,17,19) a v neposlední řadě také šifry s moc hezkým nápadem, které byla radost luštit (2%,2$,5,8,12) . Šestnáct týmů v cíli ze stosedmi není zas taková dávačka, jak by se na první pohled zdálo (je to třeba v korelaci se Svíčkami nebo NapalMně), přihlédnu-li k naprosto krásnému počasí. (Kdyby víc pršelo, byla větší zima, tak by to mohlo vypadat o dost jinak.)
Vzdávám hold orgům za pěknou hru a všem spoluhráčům díky za příjemnou a pohodovou atmosféru v týmu.
Sepsal Ondra. |
|
Bedna na nás vyrukovala s hrozbou. Dostaneme bazmek. Dokonce dopředu přiznaný, na který se vybírá kauce. Bazmeky nemáme rádi. Důvody už se rozebraly mnohokrát, netřeba je opakovat. Je to pořád dokola o tom samém. Ale Bedna je Bedna. Tam se prostě jít musí. Tak zkusíme nepředjímat. Třeba to dopadne dobře.
|
|
Celý článek...
|
|
Na Bednu 2010 jsme vyráželi v základní silné sestavě se záměrem složit reparát z pokaženého Sendviče. Ryze pánská sestava nás jen nechávala lehce neklidnými, jak budeme řešit případný zákyseček. A že jich bylo.
|
|
Celý článek...
|
|
|
Na ostrově kanibalů ztroskotá Rus, Číňan a Čech. Přijde za nimi šaman a říká: „Jsme kanibalové, ušetřím váš život pod jednou podmínkou. Na týden vás zavřu do chýše se dvěma skleněnými koulemi, a když mi s těmi koulemi ukážete něco, co jsem ještě neviděl, tak vás nesežereme.“ Za týden přijde šaman do chýše k Rusovi. Ten sedí uprostřed a nad hlavou se mu ty koule vznášejí. A šaman řekne: „To už jsem viděl. Do kotle!“ Pak jde do chýše za Číňanem, ten sedí a skleněné koule létají po celé chýši. Šaman řekne: „To už jsem taky viděl. Do kotle!“ A tak dojde do chýše k Čechovi, otevře dveře a říká: „Ty vole, tak to jsem ještě v životě neviděl. Ten debil jednu ztratil a druhou rozbil.“
Konec vtipného prologu, pointa přijde časem.
Jarní šifrovací sezóna 2020 se postupně hroutí jako domeček z karet. Alena však vyslídí, že jedno eso v rukávu zůstává. Bedna se bacilů nebojí a hlavně bude umožňovat mrznout v teple domova jako kdysi Lamí stezkou a pochodovat nanejvýš od tiskárny ke gauči. Protože takhle nějak prý vypadá šifrovací ráj. Teda pokud se najde nějaký trouba, který to v té Praze oddře. A ti se najdou hned tři.
Normálně bych se takovému scénáři bránil vší silou. S rozdělením týmu máme jen ty nejhorší zkušenosti, zvlášť třeba při kvalifikacích na Tmou, kdy než zvládneme nějak nasdílet myšlenky, utečou nám soupeři asi tak o světelný rok. Jenže jaro 2020 je všechno, jen ne normální. Takže aby si Pozdílkovi vůbec něco zahráli, nic proti tomu nenamítám. I s vědomím toho, že to bude soutěž na pendrek. Na jaře 2020 je mi to tak nějak jedno.
No a soutěž na pendrek to nakonec skutečně je, ale úplně z jiného důvodu než proto, že máme během hry dva spoluhráče v Hradci Králové. To se ukázalo jako překvapivě dobře funkční model. Komunikační těžkosti plně vynahrazuje neomezené množství zadání i prostá skutečnost, že jsou zkrátka věci, které se u stolu dělají snáze.
Výzvu k dobročinnosti pojímáme originálně a podpoříme hodonínský minipivovar v nouzi v rámci projektu Zachraň pivo. Většinu zachráněných piv pak rozdáváme soupeřům, ať z té dobročinnosti taky něco mají. To má několik důsledků. Jedním je nutnost uvelebit se někde v dolní části Kinského zahrady, což se záhy ukáže jako krajně nestrategické umístění z hlediska dalšího postupu. Dvanáct kilo v obří nákupní tašce je ale dvanáct kilo v tašce. Druhým důsledkem je ta obří pevná nákupní taška, která nás pak provází celou hru. Ta se kupodivu ukáže jako praktické šifrovací zavazadlo. Bedna se do ní přesně vejde tak, aby se neklopila (a naopak dává bedna tašce elegantní roztažený tvar), dá se do ní vhazovat všechno bez ladu a skladu (šifry, penál, odpadky) a přitom to tam později bez problému najít a v neposlední řadě s ní člověk vypadá jako pobuda o něco víc než normálně, takže se mu snáze udržuje sociální odstup.
Pražská část Bedny se vinou toho, že máme nevhodné místo startu, proměňuje na něco na způsob himálajského treku, zvlášť poté, co na první přesun nafasuju o zavazadlo navíc s tím, že Petr poběží nalehko napřed. Budiž to jeho odměna za hladké vyluštění šifry, neboť moje znalost příslušné básničky končí slovem „pacičky“.
Luštění jde jinak celkem snadno, zvlášť když v jednom případě luštím šifru, kterou jsem v rámci přípravy na Svíčky luštil v prakticky stejné podobě o týden dřív. A neřeknu, která to byla.
Na Dlabačově máme komickou vsuvku, když Petr špatně odbočí a následný pokus dostat tři lidi na jedno a totéž místo v jeden okamžik se podaří až po vícero minutách asi na čtvrtý pokus. Naštěstí se to ztrácí ve všudypřítomném šrumci, takže alespoň nehrajeme ostatním komické číslo.
Návod na medvídky obsahuje nějaký obrázkový náznak toho, že by se asi neměli jíst, tak tomu nerozumíme a neposloucháme to. Jde nám to hezky od ruky, protože se hradecká sekce nudí.
Procházíme přes Hradčany a Malou Stranu. Dá se tam projít, dá se tam domluvit česky, dá se sedět na chodníku, aniž by člověk zavazel, a porůznu tam procházejí rodinky s dětmi, které hrají nějaké podobné terénní hry, a to nejméně dvě. Už jen pro to stála ta Bedna za to.
Vzory dlažeb nás vyloženě nadchly, následnou šifru si i zvládneme vyluštit u piva a ani nám nepřipadá, že se dostáváme do čelních pozic.
A pak nás pošlou do Berouna. Et tu, Bedna? Jedeme vlakem ze Smíchova s Pivní výpravou z Brna a z šifer na cestu cestou nic nedoluštíme. Vystoupíme z vlaku a já v Berouně řeknu: „Beroun“. A zamačkávám slzičku nad skutečností, že jsme právě přišli o jedno z vytipovaných míst pro pořádání některých budoucích Svíček. Pivní výprava odchází, abychom ji následně potkali u piva. Nicméně v Berouně šifry nakonec podléhají, abychom měli celé další zadání v rukou jako druzí.
A to bylo taky naše nejlepší průběžné pořadí. Převracecí kartičky sice po troše snahy vydají jednu tajenku (tu s místem), trvá ale, než se mi podaří prosadit, že bychom se tam měli jít podívat, abychom si ujasnili, k čemu nám má být to heslo dobré. Na místě jsme upozorněni, že hřiště, které nejde zavřít, se zavírá, přečteme si, k čemu nám bude heslo a předběhne nás tam Pivní výprava, která už heslo má.
Petr a Ondra nějak dolují písmenka a já s vědomím tématičnosti hry a způsobu použití hesla po pár písmencích toto heslo uhodnu a ověřím. Medvěda u medvědária pak Petr ochutnává a Ondra drtí na padrť, kterou pak ukrývá do blízkého listí.
Výsledek interpretujeme jako křížení ulic a vydáváme se na cestu za mého brblání, že se mi ten výsledek nelíbí. Tak nakonec Petr výsledek přehodnotí a najde ten správný.
Valíme si to do kopce, ještě je světlo, ale lampy ve městě pod námi se postupně rozžíhají. Je to hezký pohled. Ale pokud jsme se těšili na to, že budeme na noční šifrárně někam potmě chodit, zmýlili jsme se. Ze stanoviště, které jsme právě ještě za světla vyzvedli, budeme odcházet už za světla. Nedělního. A přitom nám to luštění docela jde. Ve chvíli, kdy po třech hodinách přijde nápověda o zelených tečkách, už je to rohlík. To už tak nějak tušíme. Jsou posledním zatím nepoužitým prvkem. Návaznost modrého a červeného máme, mezitajenku máme, ale nechápeme. Použitelnost teček jako dvojkové soustavy je nám známa. Ty zůstávají vlastně tím jediným, co jsme zatím nepoužili. I těmi políčky podle vzoru otočení točíme. Ale výsledek nepřichází. Myšlenka rozložení znaků na reálná trimina prostě nepřijde. A pokud se trimina nevyrobí, i správná písmena zůstanou špatně seřazená a vinou kostrbaté tajenky nečitelná. A tak to zůstane až do záchrany, která nás nezachrání, protože ani z ní to nějak neplyne. Takže z neschopnosti vyrobit z monomin trimina nevybředneme ani potom.
Pak to Petr vzdá a nechá nás v Berouně dva. A pak jdou okolo Spící Volové s nutkavou potřebou porušovat pravidla o sociálním odstupu, začnou s námi hovořit a připomenou nám zapomenuté pravidlo o tom, že při nepochopení záchrany si můžeme zavolat o další postup. Taky nám to mohli říci dřív. Nejlépe tak o čtyři hodiny, které by nám nejspíše stačily k tomu, aby nás Bednáři taky vyfotili u řopíku.
Nicméně po telefonátu víme, kam pokračovat a nastává úsek hry, který je na jedné straně velice zajímavý zážitek, na straně druhé soutěž na pendrek. Jeden chytrý telefon s předpisovými mapami odjel spolu s Petrem a na druhý si Ondra v noci nejspíše šlápnul, takže nefunguje. Prostě ti debilové jednu ztratili a druhou rozbili. Dějiště Bedny v Berouně je bůhvíproč děsné tajemství, takže mapy Prahy a okolí Prahy v batohu pro tyto případy jsou nám jaksi k ničemu. Mapa Berouna a okolí Berouna si vesele odpočívá v almaře 200 km odsud. Člověk si připadá jako kokot.
Takže máme tajenku a nemáme mapu. Role se nadále rozdělují tak, že ve 150 km vzdáleném Hradci Králové sedí dva loutkovodiči, kteří po telefonu řídí dvě loutky v Berouně, aby dorazily tam, kam mají. Baví nás to a jde to. Ale absurdita té situace z toho doslova stříká. Zcela bez mapy pak absolvujeme celou terénní část Bedny, protože ta pro nás nakonec skončí vypršením času v okamžiku, kdy se trasa znovu vrátí do civilizace. A tak po skoro dvanácti hodinách od vyzvednutí jedenácté šifry vyzvedáváme šifru dvanáctou. Těch dvanáct hodin nás stálo třináct míst v pořadí, prosím pěkně.
Dvanáctá a třináctá šifra jsou vyřešeny převážně v Hradci. V prvním případě proto, že šifra je na hraní a Ondra si s ní hraje sice intenzivně, ale bez rozumné souvislosti s principem, avšak nenechá si hračku vzít. V druhém případě proto, že to vyžaduje práci s mapou. Postupně odkládáme telefony doufajíce, že alespoň jeden vydrží nabitý.
Čtrnáctou šifru pak vyřeším já metodou kouknu a vidím. Je to šifra zeměpisná, to mi jde. Realizaci odhaleného principu dokonce zvládneme podělit mezi Beroun a Hradec, aby to bylo rychlejší. Okolo kóty je všelidové ležení, cíl je jasný. Máme zhruba půlhodinu na to, abychom vyzvedli patnáctku.
A to se nepodaří. Přece jen není pohyb krajinou bez mapy tak rychlý a bezchybný jako s mapou. Takže ve chvíli, kdy dojdeme k závěru, že jsme stanoviště přešli, uhání Ondra nalehko zpět, aby nakonec odbilo poledne dříve, než loutkovodiči dostrkají loutku na správné místo. A to je přesně to, na co se historie neptá a co by nás postrčilo o šest míst dopředu.
Pak odtušíme, kterým směrem se asi tak nachází civilizace a vydáme se tam. Cestou potkáme Bednáře Tondu, který nás ponouká k návštěvě cíle, který z morových důvodů není, a ve kterém je Bednářům asi smutno či co. Zavděčí se nám i návodem, kde si cestou koupit pivo, a jdeme vyvést organizátory z omylu. To, že jsme si o vysvětlení záchrany na jedenáctku zavolali až po tolika hodinách, opravdu není proto, že jsme hrdí, nýbrž proto, že jsme blbí. U Berounky ještě dopijeme pivo a upálíme klíště, načež nás Tocra odveze do Prahy. Pocit, že je člověk za kokota podruhé, protože má jízdenku domů z jiného města, než ve kterém se nachází, se tak nějak umenšuje.
Schody pro pěší ze severního nástupiště smíchovského nádraží na radlickou lávku byly vybudovány v roce 2007.
Sepsal Síba. |
|
Bedna se v roce 2011 dočkala jubilejního desátého ročníku a Pralinky zvlášť se po dlouhé době sešly na terénní šifrárně v prasestavě z dávných dob, která se od dávných dob z důvodu malých dětí scházela jen na Sendviči. Obavy z velkoleposti mírnilo nízké startovné, nabuzení z vítězství na Ostrovtipu a silná sestava dávaly naději na dobré umístění. Sestava a množství soupeřů pak mírnilo tu naději.
|
|
Celý článek...
|
|
Po roce a půl jeho čerstvého rodičovství jsme se zase sešli s Pepou na nádraží, abychom vyrazili na terénní šifrárnu. Na tričkách jsme měli připnutou placku "Chceš dojít Bednu? Zeptej se mě jak!" a říkali jsme si, že by potřebovala sestřičku. Cestou do Pardubic jsme se věnovali výrobě šifer Svíček, dál se k nám připojil Ondra a Petr a věnovali jsme se Bednářským listům. Na nádraží jsme se pak pozdravili s úbohými Slováky a dál jsme se věnovali výbornému obídku v jedné holešovické hopsodě. Máme velkou rezervu, na start dorážíme mezi prvními a vtipně zabíráme jednu a půl z těch nemnoha laviček, co v parku jsou, aby na ostatní nezbylo. |
|
Celý článek...
|
|
