Na první EtAppě jsem chyběl. Ne proto, že bych na ni nechtěl, nebo se jí snad bál. Chyběl jsem proto, že měla pitomý termín nacpaný do jediné díry mezi řetěz zavedených her, na kterých prostě nechci chybět. Už půl roku před tou druhou se začínám připravovat na to, že podruhé by se to nemělo dopustit.
Krátce před EtAppou oslavím 20 let od svého prvního šifrovacího startu. A vzpomínám, jaké to bylo. Jak mne k účasti museli přemlouvat, jaké jsem měl obavy z toho, zda zvládnu probdělou noc, jak budu vypadat, až to skončí. Jak to nakonec nebylo nic strašně náročného v průběhu, ale po skončení jsem se z toho křísil tři dny k opětovné plné použitelnosti. Bože, jak já toho člověka nepoznávám.
Z dobového organizátorského povídání o pedagogických aspektech šifrovaček, teorií o seberozvoji a posouvání hranic jsem měl vždycky spíše švandu. Nechodil jsem se tam rozvíjet, sahat si na dno a rozšiřovat si komfortní zóny. Chodil jsem se tam bavit vlastní marností, zasoutěžit si, potkat se s kamarády a inspirovat se pro vlastní dílo. Ale to, že výsledkem je hráč, který nepoznává sám sebe v mladším provedení, je fakt, který nejde nevnímat. A tomu hráči začíná být klasické šifrování těsné.
A s fantaziemi na téma, kam by se to šifrování mohlo posunout, se svěřuje nahlas. Šifrovačka, která bude trvat více dní, mezi ně patří. A tu bude jedna v nabídce. A já si hodlám ten začátečnický pocit obav z toho, jak to zvládnu, nadělit ke svým dvacátým šifrovacím narozeninám a znovu si ho užít jako malý kluk. A protože se svěřuji nahlas, brzy poté mi přichází nečekaná zpráva: „Čau, možná toho budu litovat, ale hlásím se k účasti na ten květen. Morituri te salutant. Pepa.“ Pak si ještě vzpomenu na to, jak si během testování Bedny Kája Rezková postěžovala, že s námi nikdy nic nehrála, protože s námi musí být náramná švanda, všiml si, že má založený tým žadonící o doplnění, a fúze byla na světě. Dodatečně ji ještě doplnil Vašek a zbývalo vymyslet konečné jméno. Nikdo se k tomu nemá a vzhledem k tomu, že se zdá, že jsme se přihlásili na pekelnou výpravu, navrhuji jméno You & Hölle. To je přijato, název bychom měli.
Den, kdy EtAppa začíná, je Šifrový svátek. Jednak proto, že EtAppa začíná a jednak je svátek Klaudie Šifrový. Hodinu před hrou obdržíme řešení iEtAppy, což se údajně může hodit. Spoluhráči dorazí do Brna v předstihu, takže ještě zajdeme na oběd (s borščem) a čekáme u mne v kanceláři na to, abychom si to vytisknuli. Pak se ještě odebírám k sobě, abych si tam nechal věci, zatímco ostatní jdou v předstihu na start, přičemž hned na první křižovatce společně a suverénně odbočí na opačnou stranu, než kde se start nachází. Začínám váhat, zda jsem zvolil spoluhráče dobře. Ale zvolil. Takhle dobře už se mi dlouho s nikým nehrálo. Až budu hledat někoho, s kým půjdu krást koně, vím, kam sáhnout. A teď povyprávím, co jsem s těmi lidmi zažil, milé Hele.
Sada startovních šifer kolem mne proletí takovou rychlostí, že se příliš nestíhám zapojit. A záhy je mi dovoleno pochopit, co znamenají hesla o tom, že EtAppa je pro ty, kdo nechtějí cestovat mezi dvěma městy a ty, pro něž je absurdní šifrovačka až kdesi daleko v Poličce. Nic. Vůbec nic. Ale jsme nejrychlejší. Stejný autobus jako my ještě stíhá KVÍK!, což je akorát na to, abychom byli každý na jiném konci poloprázdného autobusu a mohli se hlasitě bavit o šifře. Vzhledem k ucpané dálnici a cestě, která se vleče jako sopel, máme ve Vyškově vyluštěno, milé Jů.
První etapa je naše spanilá jízda. Všude jsme první a poslední soupeře potkáme na čtvrtém stanovišti. V jejím závěru zvládáme dělat dva korálky. V dílčím cíli zvládáme být více než pět hodin před koncem a využít toho k odpočinku. Asi se to bude hodit, milé Jů.
Cestou se marně pokoušíme zkoumat lokality podezřelé z toho, že by mohly souviset s mEtAppou. Nepodaří se nám to ani jednou.
S rozhlednami se roztrhl pytel. Patří mezi ně rozhledny absurdní, postavené v údolích, stejně jako rozhledny zbytečné, postavené na kopcích, kde vedle rozhledny je stejný rozhled jako na ní. Chocholík patří do té druhé kategorie. A tak luštíme vedle rozhledny a užíváme si skvělého rozhledu. Pozorujeme vycházející oranžový Měsíc, rozsvěcející se Vyškov v tmavnoucí krajině, požár tamtéž a světýlka hasičských vozů, sjíždějících se k Vyškovu z různých směrů. Za posledních pár dní je to už čtvrtý požár, který se odehrává někde v mé blízkosti. Na vrcholku jsou organizátoři a spoluhráči, což je dobře. Alibi se vždycky hodí, milé Jů.
V čem je síla You & Hölle dobře demonstruje právě šifra na rozhledně. Jsme různí. A to se hodí. Já a Pepa toho hodně známe a hodně poznáme. Šetříme kupu času na pátrání po faktech. Adamovi se chce lozit po rozhledně, takže doopraví zbytek. Odhalení ročních období je snad tak nějak kolektivní dílo. A Kája, která si zadala za úkol najít nějakou šestadvacítku, ji taky najde. A tím se rozloučíme s pelotonem, milé Jů.
Na závěr první etapy pak přichází šifra, na které se znovu ukazuje, o čem jsou You & Hölle. Já dávám dohromady z hlavy všechny faktické informace o městech a vesnicích. Ti, již mne neznají, na to koukají a Pepa je ujišťuje, že mám od všeho klíče, všechno znám a všude jsem tam byl. Nebyl. Kynšperk nad Ohří mi do sbírky chybí. I tak to ale šetří dlouhé minuty vyhledávání. Zručnost ostatních, kteří dokážou všechno vystříhat a srovnat tak pečlivě, že technika funguje na první pokus, je pak dokonalou tečkou našeho snažení. Ještě není půlnoc a jdeme do prvního dílčího cíle.
Nad ránem jsme pak dekorováni červenou kokardou a jsme vyzváni, abychom si z vyložené nabídky vzali nějakou odměnu. Chci si vzít Appu, ale jsem usměrněn, že nabídka začíná až vlevo od něj. Tak beru sušenou krávu, milé Hele.
Rozcvička je doprovázena údernou písní, ve které se opět ani nestihnu zorientovat, než je mi oznámen výsledek. Což je dobře, protože jinak bych si mohl všimnout toho, že pro vítězství mám položit život, což ještě úplně nemám v plánu, milé Jů.
Cesta na další stanoviště k tomu ale nemá úplně daleko. Nejprve se nám utrhne Adam, pohybující se do kopce rychlostí výtahu v AZ-toweru. Výtah v AZ-toweru nicméně obyčejně neopouští výtahovou šachtu. Adam nám volá, že šel po způsobné cestě, ale když uhneme tam a onde, je tam nezpůsobná zkratka. Pak na ni uhneme. Pak nám volá, že si myslel, že šel sice po způsobné cestě, ale vydal se po ní špatným směrem, takže původní instrukce neplatí. Pak i nám připadá, že se nezpůsobná cesta stáčí nežádoucím směrem. Tak opustíme nezpůsobnou cestu a vydáme se kousek necestou, abychom se dostali na způsobnou cestu. Tím se dostáváme do míst, která jsou jako z pohádky. Z pohádky o Šípkové Růžence. Pak se dostaneme i na tu způsobnou cestu. Pak zjistíme, že propojka nezpůsobné cesty se způsobnou je asi padesát metrů za Šípkovým královstvím. Popisovat mrdník v bezprostředním okolí prvního stanoviště už je v tomto kontextu docela zbytečné. Před i za. Ten znají všichni, milé Hele.
První šifru se podaří vyluštit metodou Tak, aby to vyšlo, druhou pak mají kolegové rozvrtanou, než k ní vůbec dojdu, takže výraznější stopu zanechává až ta třetí. Kromě zklamání z toho, že bídná studánka neumožňuje nabrat vodu, je tu totiž ještě něco horšího. Šifra.
Zatímco na předchozích šifrách vyžadujících znalosti jsem tím, kdo je ostatním předkládá v učesané a úhledně zabalené podobě, tady jsou natolik chabé, že se ani nesnažím. A tak si užiju několik hodin v roli pátého kola u vozu. V pokročilé fázi luštění zjišťuju, že Avatar a Avenger jsou dvě různá slova a měl bych je rozlišovat. Má chvíle nastane až v okamžiku, kdy s vyčerpanou nápovědou začnu věštit písmenka. Protože věštit písmenka, to mi jde, milé Hele.
Na dalším stanovišti není signál, což se u hry, která vyžaduje hlášení do systému, vždycky vyplatí. Zadání natolik přímočaře říká, co se má dělat, až se zauzlujeme v tom, jaký jinotaj se v tom skrývá a čeho všeho je třináct či čtrnáct. Tak to prostě na šifrovačkách bývá. Píše se o voze a ve skutečnosti je to o koze. Zjištění, že tady to tak není, chvíli trvá. A ono je to skutečně tak, že jsme na virtuální rozhledně a koukáme se kolem sebe. A to, co vidíme, jsou opravdu sídla. Váháme, jak takovou podlost ohodnotit, a vymýšlíme, jakým titulem počastovat autory. A vymyslíme „svině upřímný“, milé Jů.
Vyluštit šifru s kostkou je opět famózní kolektivní práce, ale detaily už si nevybavuju. Spíš jen kolektivní sílu toho, jak lušticí proces udržet ve stavu, kdy se v tom buď neudělá chyba, nebo obratem opraví. Což zrovna u této šifry nebylo vůbec jednoduché, milé Hele.
Dělba práce pak přijde na následující válečné šifře. Pepa se vyzná v mapách vojenských operací, protože je ve válce jako doma, pražská sekce umí hrát šachy, já umím spárovat mapu s realitou a pochopit zákonitosti rozmístění autorských prvků v ní. Čtení ukrajinštiny tak nějak zvládáme všichni. (Já líp, heč.) Takže máme tajenku správně a ne tak nějak přibližně. Cesta na další stanoviště je stylová. Vypadá jako přístupová cesta do Doněcka. Jenom na nás neútočí dělostřelectvo, nýbrž klíšťata, milé Hele.
Cestou z dalšího stanoviště, kde se Pepa nestihl ani převléci a vydýchat, potkáváme v protisměru soupeře, kteří čtou ukrajinštinu tak nějak přibližně a co nemají v hlavě, musí mít v nohách. Takže místo na stanoviště odešli někam na chuj. Tralala! Tady o kamaráda nezavadíš.
V Březině pak ještě zapojím další věšteckou vsuvku a jdeme do cíle. Máme zase tři hodiny odpočinku.
Druhou etapu vítězí Dva spí, jeden luští. O pauze ve dne se mi nechce spát, takže si to vybírám po startu etapy třetí, kde se mi daří usínat hned nad šifrou startovní, což nevadí, protože to vyluští ostatní. Chce to pohyb, milé Hele.
Kolektivní práce na jedničce, kolektivní práce na dvojce, na trojce bryskně odhaluju houslový klíč a co s ním, čímž předbíháme Dva spí, jeden luští. A už zase vedeme. A to se hodí, když jako první dorazíme na pivní louku. Obíhačka mokrou loukou hrozí rozmácháním obuvi, čemuž úspěšně předcházím obíháním bez obuvi. A to, že jsme tam polovinu doby sami, nám usnadňuje práci. Zbrklost při odevzdání hesla „Plzeň“ se hodí. Díky tomu si můžeme jít v klidu vypít svá dvě piva, aniž by nás trápily výčitky svědomí, že ztrácíme drahocenné minuty, neboť o ty nás připravila už vlastní blbost, milé Hele.
U chatičky dostáváme kávy a čaje a hrajeme o to, jak dlouho to vydržíme luštit, než kapitulujeme a vezmeme si nápovědu. Jako všichni ostatní. Co nám chtějí autoři říci opakujícími se slovy, je moudrost nad naše chápání. A Hitler je vlevo dole. Mimochodem všimli jste si, že jsou věty seřazené podle abecedy? My ne. Možná bychom to s tím dali.
Skvělým momentem pro nás pak je poslední šifra na dohled od třetí sokolovny v řadě. Používá princip, který už někdo navrhoval na nějaké dřívější šifře. Takže je to vyluštěné v cuku letu. A aniž bychom to tušili, tento cuk letu je klíčovým momentem, kterým před branami cíle předbíháme KVÍK!, který má jinak stejné skóre jako my. A tím získáváme svou druhou (modrou) kokardu, zatímco KVÍK! prd. A to se vyplatí. Já nejsem žádný dobrák, milé Hele!
Nad ránem nás s lítostí nad tím, že je to naposledy, Petržel opět probouzí. Asi to někomu připomenu, až mi bude zase tvrdit, že jsem nelida. Tady by měli vidět, v čem tkví síla nelidskosti, milé Hele.
Do poslední etapy vstupujeme jako favorité. Máme stejné skóre jako Dva spí, jeden luští a hodinový náskok k tomu. A tak to projedeme. Denní etapy nám tak nejdou, You & Hölle kralují nočním, milé Hele.
Teda ze začátku vedeme ještě i tady, už na trojku dorážíme s půlhodinovým náskokem. A ten tam úspěšně promrháme. Vymyslet, jak má přesně fungovat ta schodovitá šifra, nám nejde. A nejde nám to tak dlouho, až začnou okolo poletovat ďábelské myšlenky, jako že Dva spí, jeden luští taky určitě vezmou nápovědu. Nakonec to (myslím) Vašek prolomí metodou Tak, aby to vyšlo. Já se zapojím v pravou chvíli, abych napovídal písmenka, která mají vyjít, protože věštění písmenek je moje odbornost.
A tak jdeme dál sice pořád s čistým štítem, ale už v půli pelotonu. Nehezký scénář, který hrozil na Panské líše, nakonec přijde ke slovu o dvě stanoviště dál na Lesné. Když tam přicházíme, už nevedeme. V tu chvíli už prohráváme na čas. Což ovšem jednak nevíme, a jednak je to to nejsnáze zlomitelné kritérium. Tak se snažíme. Pomalými krůčky vpřed. Pak někdo začne zkoumat, kolik času tráví týmy na stanovištích, která nás teprve čekají. Pak se někdo začne vciťovat do myšlení našich v tu chvíli jediných reálných soupeřů. Pak se začneme shodovat na tom, že je potřeba fyzicky zrychlit. Pak na tom, že udržení čistého štítu u soupeřů je krajně nepravděpodobné. Pak Kája řekne, že jako poslední věc ještě zkusí ten Polybiův čtverec. To je ten princip, na který mám tendenci chronicky zapomínat. Teď zapomínám koukat Káje pod ruce a všimnout si toho, že ten Polybiův čtverec aplikuje jinak, než si myslíme, a jak je to taky správně. Pak Kája řekne, že Polybiův čtverec nic nedává. Pak nám vyžádaná nápověda poradí, že je to Polybiův čtverec. Je 44. hodina hry a právě jsme si to prohráli. Zaslouženě. Tahle facka nám patřila. Ještě pořád to ale nevíme, takže jsme odhodlaní se bít dál, milé Hele.
Na další stanoviště se vezeme. Poprvé od přejezdu do Vyškova. Šifru luštíme rychle. Na další stanoviště se vezeme. A potkáváme Dva spí, jeden luští. Už zase máme lepší čas. Šifru luštíme rychle, pomineme-li chvilku hledání obchodu u Pomeranče. Na další stanoviště se vezeme. Dva spí, jeden luští se zvedají k odchodu do cíle. A tady se konečně navzájem prořekneme. Je to v loji. U vchodu do čtvrté sokolovny postávají Spící volové a nechápou. My chápeme, ale jsem zbrklý a spletu si ulici, takže suverénně odejdeme na špatnou stranu. Brzy pochopíme a máme švandu z toho, že zmateme Spící voly. Obejdeme si navíc jeden blok, milé Jů.
Borščem to začalo, borščem to končí. Jsme druzí. A ne, nemám pocit vítězství z toho, že jsem to přežil. Nic k nepřežití na tom nebylo. Ušel jsem 49 kilometrů, nastoupal 900 metrů, strávil jsem tím 46 hodin, z toho 36 hodin aktivity. A předstartovní obavy a zvědavost z toho, jak budu po absolvování toho všeho vypadat, se mění v jistotu. Proměna člověka v zombíka se nekoná, ani si nepřipadám jako mučedník. Zaobírám se myšlenkami na to, že se mi ten cíl možná zdá a že po pauze na boršč a pivo za dvě hodinky zahlaholí Lví silou vzletem Sokolím a odstartuje pátá etapa. Ale sny jsou sny a jsou od toho, aby se zdály. Realita je taková, že je konec, milé Hele.
A já tak vím, co mám odpovědět, až se přede mnou příště objeví výzva absolvovat závod, který trvá 48 hodin. I 50 hodin. I 60 hodin. I 70 hodin. Třeba se to ještě bude hodit. Když se loučíme shodujeme se v názoru, že You & Hölle ještě neřeklo poslední slovo, milé Jů.
Sepsal Síba. |
Poté, co proběhly Svíčky 2005, stále před dalším ročníkem jedna hlavní záludná otázka: „Kde?“ Tři roky po sobě v Poličce jsme hru pořádat nechtěli, tak jsme hledali město, kam bychom se pro třetí ročník přesunuli. Hlavní kritéria výběru byla, abychom tam sehnali někoho místního jako pomocníka, aby to bylo přiměřeně dostupné z míst, odkud hráči vesměs jsou, aby to bylo město podobně velké jako Polička, abychom si nelezli do zelí s Lampou a aby bylo odtamtud kam vyrazit do okolí i po městě. |
Celý článek...
|
Pralinky zvášť chodí šifrovací hry v dost stabilním složení, ale jako každý rok vznikne problém, co se Svíčkami. Dvě hlavní opory týmu mají nějaké pletky s pochybnou Emilkou Orgovou. Proto bylo opět vypsáno vyběrové řízení a letos ještě teplá místečka zasedli Jiřík a Karel.
Místo názvu Pralinky zvlášť jsme sáhli po druhém osvědčeném názvu Haluzáci. Přece jenom nechceme být podezíráni z nekalostí. |
Celý článek...
|
|
Stejně jako předloni jsme řešili problém s doplněním týmu o organizátory Síbu a Pepu. Pomocnou ruku nakonec podal Ondra, který sehnal i Marcelu, takže jsme nakonec byli v pěti. |
Celý článek...
|
První ročník Svíček skončil bez vítěze. Některé šifry byly zkrátka příliš těžké, jiné příliš pracné na to aby se hra dala bez problémů stihnout. Přesto jsme za ně obdrželi mnoho pochval. Dostali jsme pochvalu za leckteré nápady, za trasu, za termín, za topinky, za to, že Svíčky vůbec jsou. I projevené odhodlání mnohých týmů ukázat příště nepřátelům, zač je v Pardubicích perník, bylo dostatečnou motivací k tomu, pokračovat v započaté tradici. |
Celý článek...
|
Část týmu Pralinky zvlášť se z letošního ročníku Svíček ulila, a to za chabé výmluvy organizátorství. To zbytku však nezabrání, aby se této skvělé hry účastnil. Takže Alča, Petr a já budeme hájit čest týmu. Protože do Pralinek zvlášť patří i Tomáš a Pepa, nemohli jsme kvůli porušení obchodní značky tento název použít. Loni se osvědčil název Haluzáci a vzhledem k tomu, že obsadil krásné 4 až 6 místo, jsme ho znovu použili. |
Celý článek...
|
|