|
REPORTÁŽ TÝMU, KTERÝ NEHRÁL
Dvaadvacátá Tmou začala tak, jak má. Kvalifikací. Je to už tak dávno, že k tomu vlastně nedovedu nic moc říci. Kdo to vlastně všechno hrál, kde jsme to byli (Já v Poličce s Pepou? Snad. A ostatní?), jaký to byl zážitek? Všechno už je zahaleno mlhou morového zapomnění. Dobře jsme se umístili. Tak nás na Tmou chtějí.
Jsme tam přihlášení v elitní pánské sestavě Petr, Pepa, Martin, Ondra a já. Beru to jako dobrý základ pro úspěch. Jenže Síba míní a mor mění.
„První se vzdají, kdo bez naděje jsou“, komentuje situaci Ivo Cicvárek. Tak alespoň v tom příběhu vzdávání se nejsme první. Spouští se názorová přestřelka a já si nařizuji zdrženlivost. Snažíme se mít názor na něco, čemu nevidíme do útrob. Odůvodnění pro odložení hry se mi nelíbí a doufám, že se ukáže, že důvody pro toto rozhodnutí jsou hlubší než to, co může být před hrou řečeno. Tohle se mi nepotvrdí. Prohlásil jsem tehdy, že 9. dubna budeme moci organizátorům omlátit o hlavu, pokud se ukáže, že to rozhodnutí byla kravina. A teď nemám to srdce to udělat, protože jsem jim za tu hru až moc vděčný. Tak jenom v tichosti v koutku přidávám ve vztahu k tomuto rozhodnutí dodatečně svůj nesouhlasný hlas. Jestli to teda po těch měsících ještě někoho zajímá.
Pralinky zvlášť ladí noty pro jarní sezónu a ukazuje se, že v novém termínu Pepa nemůže. Nikdo náhradní z vlastních řad se nehlásí. Když je týden před hrou, vložím se do toho a zkusím ulovit nějakou perlu v cizích vodách. A daří se. Kývne nám Zuza Krumlová. Vypadá to, že půjdeme v dobré sestavě. Ale jenom chvíli. V pondělí volá Martin, že má rýmičku. Že se ještě uvidí, ale dává vědět zavčasu. V úterý se setkávám s Petrem, že má bolavou nohu. Do toho volá Martin, že má větší rýmičku a balí to. A já vidím, že jsme bez naděje, a je načase se vzdát.
Ondrovi a Zuze píšu, jak se věci mají, a chci nás odhlásit. Zjišťuji, že nevím, jak to udělat. Web Tmou nic takového neumožňuje. Píšu organizátorům, že to snad nějak zařídí oni (a třeba vrátí startovné), ale ani tam není žádná odezva. Pak volá Ondra, co si má vzít s sebou. Maily nečte. Doufám, že je čte Zuza. Každopádně tímhle okamžikem příběh Pralinek zvlášť na Tmou 22 končí. A já bych mohl přestat psát.
Nepřestanu. Protože Pralinky zvlášť končí, Síba pokračuje. Projíždím Kučův statek odshora dolů a počítám. Pět lidí, pět lidí, pět lidí, jde to tak dlouho, než se poprvé dopočítám čtyřky. Zvířátka. Hledám v archivech, zda na někoho z nich najdu kontakt. Nacházím. A žádám o adopci. Adoptovaná posila byla všemi nadšeně odsouhlasena. Fajn. Budu hrát.
Vlastně si úplně netroufám psát detailní reportáž z našeho postupu, protože mám pocit, že jako člověku, jenž byl vzat jinými na milost, mi to nepřísluší a mám držet hubu a krok. Tak zmíním jenom dílčí momenty. Kdyžtak to smažu, Zvířátka.
Když jsem týden před hrou s trochou smutku vyklízel své dlouholeté pracoviště, zjistil jsem, že vlastním deštník. Někdy v dávnověku mi ho prý věnovala šéfová. A tak jsem po devatenácti letech na šifrárnách opustil svůj dlouholetý přístup „přírodo, vezmi si mne“ a na startu Tmou ve svých 41 letech poprvé v životě držím v ruce vlastní deštník. Asi stárnu. Bojím se, že to bude takový nezvyk, že ho stejně někde zapomenu. Daří se mi to hned na prvním stanovišti. Ústřední topení se mi směje, že je na něm ještě cedulka.
S Ústředním topením se na trase potkávám opakovaně. Smějí se mi pro něco vždycky a jsou na mne oškliví. Mám je rád. Málokdo umí být na člověka ošklivý způsobem, který je vlastně milý.
U Pralinek zvlášť jsem zvyklý na to, že s sebou sice tahám kompletní šifrovací vybavení, ale vyndávám ho z batohu jen tehdy, pokud někde zůstanu osamocen, nebo někdo potřebuje milimetrák, nebo kopírák, což ostatní nenosí. Jinak si vystačím s tím, že potřebnou věc vždycky někdo podá, protože ji má víc po ruce. Už jsem zažil hostování, kde to nefungovalo, a pořád jsem něco lovil z batohu. U Zvířátek to fungovalo. Z batohu jsem lovil jenom stoličku, deštník a svačinu. Není nad to jít na šifrárnu s lidmi, kteří se postarají.
Byly momenty, kdy jsem byl rád, že nehraju s Petrem. Kvůli trase. Trasa, která se celá motá na pětníku, vlastně vůbec nikam nedojde a svou fyzickou náročnost staví na tom, že člověka nechá sejít do údolí, ze kterého ho vzápětí vytáhne zase na ten stejný kopec, ze kterého zrovna sešel, a ještě to během hry několikrát zopakuje, je ve výsledku náročná hlavně psychicky. Člověk ví, že to podstupuje proto, že ho organizátoři chtějí trápit, a je takové hovado, že si to nechá líbit a ještě mu to dělá dobře. Petr psychicky náročné trasy snáší špatně.
Záložní mapy jsem z batohu nevytáhl. Celou hru jsem prošel s předpisovými mapami.cz. Asi se s tím křápem naučím sžívat. Ještě v prosinci jsem si s nimi pokoušel zjednodušovat si práci a po dlouhých letech, kdy se mi to nestalo, jsem trochu zabloudil. Bral jsem to jako potupu. Síba nebloudí.
Zvířátka patrně neznají lušticí metodu věštění z mapy. Metodu, kdy z mapy uhodnu tajenku, naleznu pravidelné paralely se zadáním, oznámím tajenku a vyzvu tým, ať vymyslí, jak měla vzniknout. Pracuji s ní jako s běžným postupem, a když jsem ji předvedl u Zvířátek, koukala na mne jako na marťana.
Moment v cíli, kdy se nám organizátoři vnucovali s nápovědou na cílové heslo, a my jsme je s nápovědou poslali nachuj, byl výborný. A to to vůbec nebyla moje zásluha. Bylo milé, že nás pak vyhlásili morálními vítězi. Teda oni to takhle neřekli (mluvili o nějakém zvláštním ocenění), ale já si to s dovolením budu myslet.
A tak jsem jako adoptované Zvířátko prošel Tmou. Už posedmé (heč), ale taky po devítileté pauze. Byl to balzám na duši. A Tmou to byla krásná.
Všechno bylo vlastně, jak má být. Únava byla, zima byla, déšť se z nebe snes, dokonce i sníh se z nebe snes (Kdo to vykládal, že dubnová Tmou bude měkká?), noční ptáci řvali. Jen na to dno jsem si nesáhl. V mém životě předcházely hře dva týdny, kdy se na mne valila jedna nehezká věc za druhou. Tmou mne z toho dostala. Nevzpomínám si, kdy jsem si naposledy v cíli šifrárny připadal tak čiperný, že bych měl chuť i sílu si to dát z fleku ještě jednou. Díky za to, že jste a že to děláte.
A i loučení se Zvířátky se pak v cíli nese v duchu vzájemného vděku. Já jsem vděčný za to, že mne někdo vzal pod svá křídla (ploutve, tlapy, pařáty). Zvířátka naznačují něco v tom smyslu, že kdo ví, kde Síbu najít, ten projde Tmou. Nebo tak nějak se to prý někde zpívá. Dobře mi s vámi bylo.
A to je všechno, co jsem měl na srdci. Příště zas. Už za půl roku. Snad.
Sepsal Síba
|