iNula 2017
iNulu máme rádi. Bývá těžká, takže to není dostih, který je potřeba uběhat. Má unikátní herní systém, takže i na něm se dá leccos uhrát. Na rozdíl od většiny brněnských her se odehrává v Brně, pokud už ne zcela, tak převážně určitě. Rozdává vkusná žlutá trička, která stíhají obstojnou rychlostí doplňovat naši garderobu, výhrady lze mít snad jen k rychlosti jejich blednutí. A má velmi osobitý rukopis.

Ta jedenáctá je navíc naší první šifrárnou po dlouhé odmlce. Statek nás pasuje na outsidery, protože máme v týmu Zbožáka. A Statek neumí rozlišit, že je rozdíl Zbožák u Pralinek zvlášť a Zbožák s dětmi. Tak plánujeme u toho lidi nechat a splynout s davem jako šedé myšky. Ale necítíme se tak. Na iNule ne.

Čekání na start je spojené s čekáním na chlejstocén, ze kterého se ale nakonec vyklube jenom osvěžující deštíček. Zatím. To ještě netušíme, že krajina, do níž nás trasa zavede, schytala deštíček zřejmě o dost horším způsobem, takže budeme ještě osvěženi a zabahněni, až to hezké nebude.

No a jde se luštit. Jako první se poddají dlouhé řady stejných číslic, a když se k nim začnou přidávat další odhalené prvky, je nám jasný princip. Šifra se k nám nicméně chová ošklivě. Vždycky, když v ní odhalíme nějaký další prvek, je to s železnou pravidelností ten, který jsme si už stihli domyslet. Název ulice ale odolává dlouho. Nebo nám to tak alespoň připadá. Tvrdá čísla říkají, že odcházíme čtvrtí.

Cestou ztratím Zbožáka a Evu. Tentokrát je to proto, že nestihnou trolejbus, ale předznamená to problém, který se s námi potáhne celou iNulou. Co jsou Pralinky zvlášť na světě, se zatím víceméně úspěšně aplikovala logická zásada, kterou se celkem logicky dařilo zajišťovat, aby se karavana držela pohromadě. Pokud si tedy někdo zrovna nefotí dýni, celkem spolehlivě funguje, pokud si první v pelotonu kontroluje, že o něm ví druhý a tak dále. Letos to u druhého a třetího nějak chronicky selhávalo, takže byly Pralinky často zvlášť na trase v čase, občas i v lokacích. Asi na tom budeme muset ještě zapracovat, takto ten přívlastek není myšlen.

V Révové se scházíme a šifru řešíme víceméně přímočaře. Pomáhá tomu i to, že polohu mnohých ulic známe z hlavy. Na další stanoviště přesto odjíždíme s mírnou nejistotou. Tu způsobuje to, že Rozcestí v Útěchově mylně považujeme za Pěšinu v Mokré Hoře, což jako na potvoru udělá ze „závory“ „javor“. A umíme si spočítat, že do gramaticky smysluplné tajenky tím pádem hapruje počet písmen, když už tedy nedokážeme pojmenovat všechno. Ale ulice je jasná, tak snad to tam najdeme.

A jsme první. A tak to už fyzicky taky zůstane, po značnou dobu pak iNula vypadá jako naše spanilá jízda. Závěrečné rozuzlení je nakonec právnicky jiné, ale průběh jedinečný. Má to své výhody. Na stanovištích jsme vlastně pořád sami, takže se nemusíme zatěžovat ohledy na ostatní a můžeme na sebe zvesela hulákat, což se na leckterých neodnosných stanovištích hodí. Má to ale i své nevýhody, protože veškeré mrdníky, kterými musíme postupovat, jsou asi výrazně mrdníkovatější, než poté, co jimi projde sto lidí. A do nejmrdníkovatějšího mrdníku na stanovišti 9 dorazíme ke svému neštěstí ještě za hluboké tmy, což je asi to nehorší, co se nám tam mohlo přihodit. O tom ale až později. Ale hlavně nás naše rychlost připravuje o všechny relevantní informace o tom, jak si vede konkurence. A to na iNule bolí. A u nás to tak zůstalo až na předposlední stanoviště před cílem. Korálky na iNule zkrátka nejsou korálky na Tmou.

Teď dostáváme nabarvenou strunu. Smiřujeme se se ztrátou bonusového času, protože struna evidentně není z antihmoty, jak jsme tipovali. Teda krátce před hrou Zbožák namítal, že bude šifra určitě z chleba, ale nezadal to. A je to jedno, chleba se od anithmoty nijak neliší, šifra z něj stejně není. Luštění jde rychle a přímočaře. Nápad sestavit zadání pro jinou tajenku navrhuji odložit až na autobusovou zastávku, bylo by dobré chytnout autobus. Realizace je rychlejší, Martin to zvládne za pochodu.

Na stanovišti nás čekají organizátoři a vlídně nás navádějí do nevlídného sajrajtu pod silnicí, v nevlídném sajrajtu pak do ještě nevlídnější díry v zemi. Nevlídně nám nenabízejí rum tak jako ostatním, protože jsme prostě na stanoviště dorazili dříve než rum. Už jsme zažili, že jsme na stanoviště dorazili dříve než šifra, tohle je lepší. Martin s Petrem se do díry ochotně hrnou, já to vzdávám ve chvíli, kdy mi ve vstupní skulině rupnou kalhoty, vinou čehož po zbytek hry vypadám jako hastroš. Volají na mne, že to asi nebude potřeba. A není. Šifru vyluštíme zrovna tak přímočaře jako předchozí jen s tou smůlou, že je to asi tak minutu poté, co ujely autobusy do obou směrů. Tajenka je úchylná, ale pochopíme ji a udržuje nás ve střehu v tom, že tajenka může vypadat v podstatě jakkoli. Představa cesty pěšky až na místo, které vyšlo, je trochu děsuplná, ale nakonec se do ní pouštíme. Nevypadá to, že bychom si mohli pomoci jinak. Cestou se peloton rozmrví tak, že příchod druhé (menší) poloviny našeho družstva má obsluha za příchod dalšího družstva.

Máme ale štěstí, tady už je burčák na místě. Co by taky byla iNula bez buřčáku, že jo. Displej si vesele poblikává, na lesní cestě je provoz jak na výpadovce. Opakování ne a ne najít, což nás nakonec dovede k tomu, abychom pro samý les neignorovali stromy. To se snáz řekne, než udělá. Ne všichni zvládají vymžourat, co je vymžourat potřeba. Ale nakonec se to podaří, aniž by na stanoviště kdokoli další dorazil. Nafasujeme si burčák na cestu, abychom později s ulepenýma rukama a prázdnými kelímky spílali organizátorům, že umístili burčákové stanoviště do míst, kde na následné trase chybí umyvadla a koše na smetí.

A dojdeme na Cvilinu, kde najdeme prd a ne šifru, protože musíme nejprve najít posed, který není úplně blízko a navíc neznámým směrem. Je to ale jen otázka času. Klidíme se kus dál po svahu, aby měli další hráči hledání podobně těžké, neboť tušíme, že se tady zase s někým potkáme. To proto, že jsme i tak vyzvedli prd a ne šifru. Tu si prý už od startu neseme s sebou, což dává tušit, že problémy se blíží. Nejde nám to. Ta nejinteligentnější otázka, co během luštění padla, byl dotaz na to, z čeho ten metr je. Z nějakého plechu, zněla odpověď, ale Evin nápad, že plech je magnetický, zůstal žel v rámci úspory hovoru nevysloven. A tak jsme nakonec vzali svou první nápovědu, konkurenční družstva už se tou dobou začínala houfovat ve svahu nad námi. Použijme buzolu. Různé hry nás porůznu ponoukají, že si s sebou máme vzít buzolu. Chronicky se na to u Pralinek zvlášť dlabe, protože se z toho vždycky vyklube jen pomůcka pro navigaci, kterou zvládáme dobře i bez toho (s jednou výraznou výjimkou na Osudu). Takže ji občas máme, občas nemáme a nikdy nepoužíváme. Teď ji máme, protože ji po rekapitulaci povinného vybavení někdo dokonce záměrně vzal s sebou. A teď jsme najednou konfrontováni s hrou, kde je povinné vybavení skutečně potřeba, a připadá nám to tak dobře. Buzola je magnet a ten na metr skutečně reaguje. Doluštění stále není rychlé. Musíme ještě přijít na to, že když se magnet přiloží k metru z druhé strany, chová se jinak. A taky musím neúnavně prosazovat, že nositelem informace by měl být úsek metru, ne bod. Ale když jsem neúnavný, nakonec to prosadím a tu tajenku vylámeme.

Na dalším přesunu jsem trochu pozadu, protože jsem si musel opravovat zavazadlo. Vydáváme se dolů po hřbítku Cviliny. Petr a Martin jsou rychlí a peklem, jímž je hřbítek zakončen, se jim nějak podaří proklouznout. Já jsem na tom o poznání hůř. V okamžiku, kdy už se zdá být civilizovaná cesta na dosah, se ocitám v místě, kde cestu zpět nejsem schopen najít, cesta vpřed měří jen asi dva metry horizontálně, zato ale neznámo kolik (ale hodně) metrů vertikálně a cesta stranou by mne dostala ke Zbožákovi a Evě, kteří zatím kolem mne pomalu a plynule procházejí ve vzdálenosti, kdy bych na ně skoro dosáhnul, přes ostružiny a klády se k nim ale nejsem schopen dostat. Zoufalost z představy, že už tu, omotán trním, zůstanu navždy či alespoň do svítání, nakonec řeším bezhlavým skokem do zarostlé hlubiny, jejíž hloubku jen mlhavě tuším, doufaje, že tento kaskadérský kousek přežiju. No, dobře, trochu přeháním, ale moc ne. Však tu větu o zážitcích znáte. Silný byl.

Na holé zemi pod srázem počítám zpřelámané kosti a dobírám se výsledku 0. Zbožák a Eva se vyskytují někde okolo, Petr a Martin už jsou dávno v trapu. Tak snad alespoň vyzvednou další šifru, doufáme (marně). Docházíme k lávce, kterou máme změřit, a udivuje nás neobyčejná velkorysost inulích organizátorů, s níž nám servírují úkol, který je ke splnění až poté, co dostaneme jeho zadání. Není to přílišná měkkost? Jenže zjišťujeme, že zatímco přesné znění zadání mám u sebe já, metr má u sebe předvoj. Tak přeměřujeme lávku jen s tím, co máme po kapsách, věříce, že tolerance bude tak deset metrů. K nějakému číslu se dobíráme a úplně špatně není.

S předvojem se scházíme u vchodu na hřiště. Šifru nemá. Kde je, je jasné, ale zatím nikdo nevymyslel, kudy se k ní dostat. Ale lávku má změřenou metrem. Jak se později bohužel ukáže, kritickým momentem je, že bez toho zadání. Takže na špatném místě a tedy lehce mimo toleranci. Následné zoufalé obcházení hřiště ze všech směrů ukáže, že schůdná cesta k zadání neexistuje a budeme muset jít tím, čemu Yeti říká pěšina. Zatneme zuby, pro jistotu se rozloučíme s blízkými, zrekapitulujeme svůj dosavadní život, pomodlíme se a jdeme s Martinem na to. Eva, která šla původně s námi, se s námi loučí na cestě, usedavě plačíc. Nebo tak nějak to bylo. Nakonec se i se zadáním ocitáme zpět u vchodu na hřiště. A to je klíčové pro další postup. Od něj už totiž není daleko k nejbližší lampě a od ní, poté co začne trochu poprchat, už pod střechu na bílovické nádraží. A díky tomu dáme později organizátorům košem v lákavé nabídce dalšího postupu po pěšinách a přesouváme se komfortně po silnici a polních cestách. To ale až po vyluštění šifry. To dost trvá, protože dost dlouho trvá, než Petr odhalí vůbec to základní řazení podle abecedy. Pak z toho vypadne princip, ale ještě zdaleka ne tajenka. Ta se rodí pomalu a po titěrných kouscích. A nakonec se stejně nezrodí celá, protože se bláhově domníváme, že „kvarteto“ je druhé slovo do dvojice k tomu prvnímu, jejž nemůžeme vymyslet, a ono je to prostě slovo od Q, to je přece jasné.

V Bílovicích jsme byli dost dlouho a napochodovala tam i konkurenční družstva, takže nás na vrcholku vlastně překvapuje, že jsme tu stále první. Předvoj cestou opět ztratil závoj, tak jde závoji naproti, aby ho, vyčerpaného dlouhým pochodem, potěšil zprávou, že už to máme vyluštěné, takže nás čeká další dlouhý pochod z kopce a do kopce. Že se tzv. tři tečky správně jmenují výpustka, si naštěstí pamatuji od bystřických Svíček. Jenže to vyluštěné nemáme, protože šedý nápis „upřesnění“ v duchu startovích rad mylně interpretujeme jako něco, co máme hledat až v exteriéru, tedy na místě u křížku. A jestli ne, tak jsme se zmýlili a doluštíme to až tam. V duchu tradic oné noci cestou ztrácíme závoj a to tentokrát až tak, že odchází zcela špatným směrem.

Zmýlili jsme se a u křížku jdeme zase luštit. Vyluštit se to po chvíli podaří, tak jenom krátká zacházka, než to za rohem vyzvedneme, plánujeme si. A plánujeme si to právě a přesně do okamžiku, kdy vyjdeme ze zahrádkářské uličky a spatříme, co se nachází před námi. Lada, porostlá bylinami, které ze všeho nejvíc připomínají adélu jen s tím rozdílem, že jsou navíc mokré jako držka. Lidožravé jsou ale určitě taky. Máme najít mezi adélami keře. Ty tam jsou. Jsou jich tam určitě stovky, spíše ale tisíce. Striktně podle tajenky je to prostě jeden z nich. To nemůže být pravda. Začínáme zapojovat logiku. Kam bychom s takovouto tajenku umístili stanoviště sami, pokud bychom si chtěli počínat lidsky? Jenže i tohle selhává, protože skuteční organizátoři si počínali buď svinsky, nebo puristicky a znamená to že „tři sta m“ skutečně znamená 300,00 m a „jv“ skutečně znamená azimut 135°00‘00‘‘. A pokud to tak je, tak je to místo, které nejde najít. Asi hodinu. Pak to vzdáváme.

Cítíme, že se nezadržitelně blíží okamžik, kdy k adélám dorazí někdo další. Nechceme mu ulehčovat práci. Telefonát s Yetim je dlouhý a usilovné vysvětlování omezí možné keře jen na několik málo stovek. Krosení adél tak pokračuje, radostnější je o to, že máme potvrzeno, že to opravdu máme dělat. K nalezení krabice se zadáním je bohužel potmě nutné do krabice téměř narazit. Martinovi se to brzy daří. Už tam byl. Jenom byl u keřů z druhé strany.

Se zadáním jdeme zpět ke křížku. Chceme dávat dalším příchozím najevo, že jsou tam správně. Předvoj Teamu Avatar potkáváme již cestou tam. To bylo o fous.

Máme náskok a ne malý. Ale čas strávený na přesunech i na předchozích stanovištích jak luštěním, tak hledáním je strašlivý. Je nám jasné, že pokud chceme postupovat vpřed v komfortním čase, už tu nesmíme být dlouho. Komfortní čas je na iNule důležitý. Hlavně proto, že představuje klíčový prvek, který může rozhodnout o tom nejdůležitějším, co je na iNule potřeba splnit. O cílovém hesle, které je tím jediným, co nejde nijak obejít. Ale ještě pořád máme čas se šifře věnovat.

Chápeme správně čárky jako návod na ohýbání a správně si i šifru spárujeme s pokynem o rozevírání. Přes jednu chybnou úvahu se však po celou dobu nedokážeme přenést. Tedy přes to, že ohýbat je potřeba celý postupně tloustnoucí pakl papíru a ne jen tu jeho část, kde je ohýbání naznačeno. Bez nápovědy se tak kloudně nikam nepohneme. S ní jo. Poskládáme papír, tedy překreslíme si to, protože se s ním blbě pracuje. Jenže ani nápověda nedává tušit, proč jsme to měli u všech čertů udělat a jak jsme na to měli přijít. Uděláme to nějak a je to blbě. Na to ještě přijdeme, protože si ověříme, že to má více řešení. Musí nám ale souhlasit ohýbací směry tam, kde je více možností. Tak si to opravíme a shledáme, že další řešení už to nemá. A to je náš konec, protože má. A od toho našeho není až tak daleko, což nás ve výsledku bohužel utvrzuje v tom, že ten náš je správný. Po obvodu má kusy smysluplného textu, ze kterého víc než kusy nevydolujeme. A čas kvapí. Když se ukáže, že se nebezpečně blížíme tomu, že bude na pět šifer a pět přesunů pět hodin, zvítězí chladný kalkul (nikoli nerozvážná panika, Darku).

Přes jedno mezilehlé nestanoviště, kde jsme zanechali svou nálepku, jsme se dostali na stanoviště skutečné, kde po nás byla požadována. Takové hezké místo, kde by mohl být podáván rum, to bylo! Ale ta malba byla taky epesní. Ještě epesnější by byla, kdyby nestála před lavičkami zadkem, ale předkem, aby se na její pozorování dalo posadit. Důmyslné zákonitosti v obraze obsažené prostě přeskočíme pozorováním, že tady jsou věci na „to“, tady na „meč“, atd. a že ta věta o exteriéru asi patřila sem.

O šifře na Tomečkově nemohu celkem nic říci, protože jsem u ní usnul. Probudilo mne až dotaz, zda tady není nějaká Mickova ulice. Tak povídám, že je a že i vím, kde přesně, protože jsem tam v úterý byl. A jedeme. Po dlouhé době zase jedeme.

A sedáme na hřiště, kde hned začneme pojmenovávat dvojpísmenné kartičky, abychom pak nějakou dobu čuměli na to, co jako s tím? Až Petr přijde na to, že to jde celé poskládat za sebe, a po jeho prvním pokusu přijde i ten druhý, správný. Mezitím po dlouhé době vidíme zase protihráče. Rychlý posel voy-a-geru lepí nálepku a my hned víme, že voy-a-ger pro nás aktuálně není konkurencí. Tak ať si běhá. Na poslední stanoviště před cílem opět jedeme a čas udržujeme vskutku komfortní.

A dostáváme poslední dvě šifry hry a cílové heslo louskám téměř obratem. Princip je jasný a obrázky skýtají mnoho indicií, podle nichž lze směry určit. Takže můžeme napřít veškeré úsilí k tomu, abychom přišli na to, kde to heslo oznámit. Polygony už jsou mezitím překreslené na pauzáku. Což nebylo úplně šťastné, protože přes pauzák nejsou dobře vidět barvy, ani občasná absence ocásků. Na ale nakonec to vymžouráme a jdeme do cíle. Bylo to totiž obojí lehké. A nejsme za to rádi, protože mezitím na stanoviště dorazí i Team Avatar a vítězoslavně zapisuje do listiny za lomítko nulu. No, nečekali jsme to. A času je najednou pořád ještě strašně moc.

Dojít do cíle je to jediné, co nám ještě zbývá provést. Oznamujeme heslo a je konec. Teď máme hodinu pro sebe, organizátory a v cíli přítomné laskominy. Cíl bude nakonec ještě napínavý. Nejen tím, kam až se nakonec pořadím propadneme, ale taky tím, že kromě nás nebyl nikdo, kdo by přišel do cíle s hotovým heslem. Souvisí to spolu a sledovat neúprosnost poslední hodiny hry, která roztřídí cílovníky na cílovníky první a druhé kategorie bylo zajímavé.

K našemu zděšení to Teamem Avatar (nebo jak se to vlastně správně skloňuje) nekončí. Družstva, která vyluštila všechny šifry, se v cíli objeví ještě další dvě. Snažíme se je nenápadně uřknout. Ještě není nic ztraceno, skóre nápověd máme jasně nejlepší. Jenže nápověda je silnější než naše čáry. Takže nás postupně Team Avatar a „PřizdiCOPTER!“ sesadí z prvního i druhého místa. Ale 1. FC Pressburg z bedny nás už nesesadí. Na nápovědu už totiž nemají nárok. Takže radostně kvitujeme, že jim nakonec v poledne vypršel čas a že naše uřknutí funguje.

Sepsal Síba.