|
Dnem je zábavná věc. Pro nás experty tam mají speciální kategorii, ve které skoro nikdo nehraje, protože skoro všichni experti, co hrají, hrají v kategorii Starší. Kategorie Experti je přitom těžší minimálně, a protože je v ní slabší konkurence, dává větší naději na dobré umístění.
Zase se nám to jednou podařilo, že jsme postavili tým do každé kategorie. Pralinky zvlášť do Expertů, Jmelí do Starších a Tornáda do Mladších. Vzhledem k tomu, že z těch jedenácti lidí bylo sedm z jedné rodiny, dalo by se pouvažovat, zda by nám víc než tradiční jména neslušelo pojmenování Hujerovi na výletě (a různé variace). Ale je to takhle dobré. Mohli bychom třeba vyhrát všechny tři kategorie.
Setkáváme se na startu. Děti se nám vysmívají a loudí čokoládu. Alča naštěstí vzala čokoládu velikosti pražce.
Startujeme. Bohužel mi to jde a hned přijdu na to, že mnou zvolená mimka zrovna mele pantem a co se s tím tedy bude dělat. Bohužel proto, že je potom tedy na mně, abych to skutečně udělal, takže jsem ostatní mimy neviděl. Prý to byla sranda. Sranda to přestala být ve chvíli, kdy jsme dostali za úkol ukázat, z čeho se dělá velbloud. Co to je za hovadinu? Vymýšlíme úchylnosti a nějaké z nich i přičinlivá Alča běží předvést. To abychom byli za větší trotly. Dochází nám to dlouho, ale dojde. Ulice jsou už plné lidí, ale na startu jich asi pořád zůstává víc. Ani bystrčanstvo ještě při našem průchodu sérií dalších podstanovišť nepindá. Asi si ještě nezformulovalo správné pindy.
Tak nějak vlastně ani nevíme, jak se to vyluštilo. Cestou si nějakých věcí všímáme, nějakých ne. Na kopečku si v tom začneme dělat písemně pořádek, což ani nedoděláme, protože nám dojde, že je to vlastně jasné. Cestou potkáváme Nejenlamu a říkáme si, že ten nás přece nemůže ohrozit, když je sám.
Vyzvedáváme zadání a jdeme ho luštit. Přicházejí děti a vysmívají se nám. Děti odcházejí. Luštíme dál a nic nevychází. Pak si připustíme, že když to vypadá jako popis cesty, chová se to jako popis cesty a nabízí se, že by to mohl být popis cesty, tak by to mohl být popis cesty. A jdeme. Zkratky si nevšímáme, ono jsme celkově ten konec popisu ani moc nečetli, protože nás popis dovedl do míst, kde nebylo kam odbočit a skrumáž lidí nepřehlédneme.
Skrumáž už tam trochu je, ale pořád ještě taková, že se tam dá pohybovat a luštit. Děti loudí čokoládu. Přichází Jmelí a loudí rum. Pak si všimnu obroku, což nás nasměruje k písničkám, protože jediné dvě věci, kam se hodí obrok, jsou písnička a Krutá (zá)krůta. Alča si všímá otazníků, takže na to asi máme přijít. Všímá si toho právě včas, když odcházíme, začíná být skrumáž už dost nekomfortně hustá. Cestou předčasně odbočíme, takže máme přesun sice vylepšený o brodění potůčku, ale o camfrňousek kratší. Že na místě nacházíme stanoviště, nás těší, přece jen je výskyt silnic, cest a potoků tam, kde je most, celkem dost přirozená záležitost.
Usedáme na hranatou skruž a lingvisticky dumáme, jestli se hranaté věci může říkat skruž. Tady se trochu zdržíme, protože nápad přichází až po čase. A taky po dětech, které se nám vysmívají. Analýza říká, že to celé nějak opisuje okruh. Tak ho Alča začne pečlivě kreslit. A když už ho má asi polovinu, tak najdu v mapě, co to připomíná. Pěkné. Na další stanoviště jdeme lesními cestami, protože nejsme žádná měkká prsa, která by zarazilo, že je nemají v mapě.
Vyzvedáváme rouru a postupně přicházejí děti, které se nám vysmívají, i Jmelí, které ne. Hujerovi na výletě jsou opět pospolu. Nápad přichází taky, jen jeho realizace je poněkud pomalá, protože máme potíž s ujasněním si některých reálií. Takže děti už jsou fuč.
A vyzvedáváme jedinou šifru ve hře, na které strávíme nezdravě dlouhou dobu. Chceme si sednout naproti dětem, které se nám vysmívají, ale pesá tam štěk. Tak si sedneme opodál. A protože nám to trvá, děti odejdou a už je do konce hry nedoženeme, takže už po nás později ani neloudí čokoládu, ani se nevysmívají. Ale šifra se nám vysmívá. Že je malých čtverečků stejně jako velkých, víme. Že by se z nich dal poskládat obrazec, víme. Že červené čárky vytvoří kříž, když se otočí o úhel definovaný jejich polohou, víme. Jak bude vypadat okolí toho kříže, víme. Že ty použité barvy tak trochu připomínají barvy ploch v mapě, víme. Že by tím pádem mohlo být další stanoviště na trojmezí lesa, bezlesí a zahrádek, víme. Ale stejně si sedíme na vedení a nevíme, jak to poskládat. V mapě to místo ale nenacházíme. Jednak jsou ty tvary zgeneralizované víc, než jsme čekali, jednak se jde dál, než jsme čekali a jednak nevíme, jak to má být finálně orientované. Alča přičinlivě usuzuje, že jí informace o trojmezí stačí a uhání zkontrolovat to nejbližší. Vzhledem k tomu, že se nevrací, přesouváme se za ní. Takže si uvolníme přiškrcené vedení a na kopci mi konečně dojde, že ty velké čtverce tvoří platnou mřížku. Mapu si podle ní nakonec překreslíme skoro celou, než se nám podaří to místo rozeznat. V cíli pak později máme radost, že jsme neluštili zadání pro Starší. Jednak nechápeme, jak bychom měli pro to luštění používat nůžky, a jednak si uvědomujeme, že nůžky dokázaly toto zadání i nevratně zničit.
Martin lepí na dalším stanovišti nálepku a posloucháme ty pokyny organizátora, kam smíme a nesmíme chodit. Vyrážíme a organizátor na nás ještě volá, jestli jsme si nechtěli vzít i to zadání. Máme chuť mu říci, že ne, že to vyluštíme i bez zadání, ale tak nějak tušíme, že to asi nepůjde. Obíhačka travnatým hájkem, klíšťata budou mít hostinu. Posbíráme nějaká zvířátka. Víme, že mají o sekáček míň než písmen. Pak by se nám líbilo, kdyby jich bylo tolik, jako slok v básničce, tak jdeme dohledat i ta zákeřněji schovaná za keřem. A máme je všechna.
Protože nechceme krmit klíšťata, vycházíme to po krátké mezihře hledání odložené batohu na přilehlou louku. Je to na kopci a fičí tam jaxviň. Tak by bylo dobré to rychle vyřešit, což také činíme. Poté, co si nahlas povzdechnu, že by to chtělo najít nějakž způsob, jak určit, který sekáček je u kterého zvířete ten správný, Alča se na mne soucitně podívá, že je to přece jasné. Luštění probíhá efektivní pásovou výrobou.
Cestou na daleké další stanoviště prasíme lán herdekovou krleší, abychom potkali nudící se hlídače dětského stanoviště, kteří postrádají děti. Ty se nám později rozjíveně chlubí, že tady to luštili asi tak pět sekund.
Martin jde vstříc flašce zelené, já s Alčou jdeme najít nějaké útulné jehličí k luštění. Martinovi připomínáme, že kromě nalepení nálepky by měl i vyzvednout zadání, abychom nemuseli luštit bez něj. Přichází a nese papír, zvládl to. Na papíru jsou dva obrázky, kde na jednom padla kosa kosa na kámen a na druhém nic podobně pojmenovatelného není. Dumáme, proč jsou obrázky strčené k okraji papíru, a domníváme se, že je to proto, že mají být součástí nějaké rozsáhlejší struktury. Aha. A proč má ten papír utržený roh, na němž jsou viditelné stopy po koňovi? Martin přináší i druhou půlku zadání s dalšími obrázky. Celé zadání se luští líp, tak se odpíchnu od Skotky. Brzy přicházíme na to, že substituce je furt stejná, a že není vždy použitá celá, je tak nějak od počátku zjevné. Tak pokračujeme dál. A uvědomuju si, že i v Brně se dá natáhnout šifrárna místy, kde jsem vlastně ještě nikdy nebyl.
Martin jde vstříci další flašce zelené, tak mu připomínáme, že tam má vyzvednout šifru, a když už bude u toho, tak pokud možno celou. Jsme tu čtvrtí. A ejhle! Sedí tu první, druzí i třetí. Dohnali jsme čelo závodu, což jsme snad ani nečekali. Tak teď by to chtělo rychle vyřešit a prodrat se do vedení. Tak to uděláme. Rychle chápu spojitost Simona a Bořka se Středem, takže je na čem stavět. Rychle si všímám semaforových poloh zásahů, takže bychom chtěli pro ztotožnění dalších zásahů ten semafor použít. To se nedaří. Tak mne pak napadne, co znamená, že jsou střelci seskupeni do dvojic, a že se semafor použije až na konec. No a najít jiný způsob ztotožnění už za vydatné pomoci metody „tak, aby to vyšlo“ už je jenom rutina.
A jsme ve kousek před cílem a náhle ve vedení. Vyzvedáváme jako první zadání na kótě, ohlédneme se a Nejenlama je nám v patách. Rychle vyluštit, rychle odejít. Šifra skoro ani není šifra, tohle ho nezdrží. Nás lehce zdrží, že se nenamáháme měřit, takže musíme opravovat tajenku do smysluplna. A Pozdílkovi se odhodlávají běžet. Já mám už několik dní bolavou patu, tak se mi moc nechce, i když chvílemi popobíhám taky. (To aby mi zůstali Pozdílkovi v dohledu a mohl bych na ně zařvat, až blbě odbočí.) Kdybych si pamatoval, že je v pravidlech ustanovení, že do cíle musí dorazit celý tým, to byste viděli, jak bych zapomněl na bolavou patu. Jenže si to nepamatuju. A ani si nepřipouštím, že cílová aktivita vlastně už není součástí hry, jenom verifikací průchodu. Takže, když se za mnou objeví běžící Nejenlama, po chvíli váhání ho nechám běžet. Proběhne okolo zastávky plné lidí bez povšimnutí, já se strategicky podívám, kdy jede autobus. Podle jízdního řádu teď. Fajn. Kdyby to přece jen bylo k něčemu užitečné, Nejenlamu předjedu. Jenže nepředjedu, protože autobus přijíždí se zpožděním.
Takže do cíle Dnem dorazím jako čtvrtý jedinec v kategorii Experti. Děti už nás vítají a loudí čokoládu. A Pozdílkovi mi hlásí, že je to jedno, protože čas je zapsán jejich příchodem a cílová aktivita už je jen verifikace. Mrvíme se s tím děsně, přestože přesně víme, co se po nás chce a už jsme to někdy dělali, ale nakonec se na třetí pokus po dvou roztržených daří.
Děti se chlubí, že jsou taky první, Jmelí už to nestihne, protože vítěz ve Starší kategorii je už dávno v cíli. Sdílí s námi dojmy, loudí čokoládu a trochu námi opovrhují, když se ukáže, že čokoláda velikosti pražce je nedostatečná, neboť došla. Přichází i Jmelí. Šesté. Před celou řadou expertů, co si spletli kategorii. Loudí rum. Hujerovi mají prostě dobrý den.
Čekání na vyhlášení si krátíme v hospodě, kde děti loudí cukr od kafe. Při vyhlášení se dozvíme, že se organizátoři rozhodli, že kromě toho, že jsme první, jsme ještě navíc i druzí, protože jsem handicapovaná osoba. Tak si stoupáme do řady společně s Nejenlamou a máme svornou radost. Ze dvanácti rozdaných triček, ve kterých se dá machřit, jich Hujerovi ukořistili osm. Tak příště ještě i to Jmelí a bude to dokonalé.
Sepsal Síba. |