|
Bedna na nás vyrukovala s hrozbou. Dostaneme bazmek. Dokonce dopředu přiznaný, na který se vybírá kauce. Bazmeky nemáme rádi. Důvody už se rozebraly mnohokrát, netřeba je opakovat. Je to pořád dokola o tom samém. Ale Bedna je Bedna. Tam se prostě jít musí. Tak zkusíme nepředjímat. Třeba to dopadne dobře.
Přestartovní hospodu vybral Zbožák podle toho, že má dobré reference. Takže v ní je snad víc hráčů, než na startu samotném. Start se stíhá jen tak tak, jak jsme zahltili provoz. Praha nás vítá hromy a blesky a Bedna začíná. Začíná hromadou zadání. A plyne z toho, že se nepůjdeme schovat před deštěm zpátky do hospody, protože bude potřeba být v parku. V Malešickém parku už jsme dávno nebyli, tak si ho alespoň pořádně užijeme.
Rozcházíme se. Petr a Zbožák vědí, kde hledat cvičiště pro důchodce, které poznali. Ostatní zkoumáme lavičky, až nám dojde souvislost s vodní kaskádou. Řeknu, že by bylo dobré, kdyby jich bylo podél vody 26, což odchází prověřit Ondra. Alča odchází hledat něco dalšího. Já zůstávám na místě a dumám nad zadáními, která mi zůstala v ruce. A při dumání si náhodou všímám nálepek na koulích poblíž startu. Takže jdu prozkoumat i ty v západním cípu, což je směr, kam nikdo jiný nešel. Tam mi dochází, co s nimi, a nastává zábavný moment koordinace rozprchlého týmu, kdy se chvíli nedokážeme domluvit ani na tom, kdo má které zadání.
Postupem času se zase scházíme. Máme skoro vyřešena souhvězdí, potřebuji jen, aby přišel Petr a opravil mou tupost, že pás není Perseův, ale Orionův. Se Zbožákem přinesou i tu gymnastiku. Alena někde našla prolézačku s kulatými dírami a přinesla odtamtud spoustu teček, které se nám podaří uspořádat hrubou silou. Mezitím Ondra přijde na to, jak z výsledků vytvořit jednotlivá písmenka, protože je všímavý. A zbývá nám jedno, kde ze dvou možností vybereme tu správnou pode toho, že to druhé písmenko na tabuli prostě není.
A odcházíme ze startu. Dle návodu na sever. Tam nejdřív chvíli hledáme suchý koutek, až to dořešíme na stojáka. Izera jsem zahlásil už cestou. Jenom chvíli trvalo, než nám došlo, že nehledáme k příjmení jméno, ale parťáka. Všechny nemáme, ale dost na to, abychom věděli, kam jít.
Dostáváme překrytá písmenka a s nimi spojenou otročinu. Předložky jdou dobře, pomalu postupně prolamujeme slovo po slovu. Nakonec nám chybí jedno, které by nám zpřesnilo, kam že to v té Habrové ulici máme jít, jen tušíme, že by mělo obsahovat F. Vzdáváme to a jdeme ulicí tak dlouho, dokud to nenajdeme. Nacházíme to snadno.
Křížovka je dílem okamžiku a jdeme ven z kolečka. Jako druzí. Dál už to bude jen horší. Chystá se další déšť, tak hbitým během vyfoukneme nepříteli místo na zastřešeném schodišti. Chro chro. Luštění pohledů nám jde pomalu, ale alespoň tím přečkáme ten déšť. Jak to tak bývá v zadáních, které zahlcují informacemi, nejdéle nám trvá přijít na to, že každý předmět chybí na pohledech právě dvakrát.
A protože víme, že další stanoviště bude hlídané a s autem, tušíme, že přijde to, na co se netěšíme, ba dokonce se toho asi i trochu bojíme. Dalibor má k našemu příchodu nějaké škodolibé poznámky. My s tím ale počítáme a nenecháme se bazmekem vyvést z míry. Výhoda toho, když se to řekne dopředu.
Zábavný je následující moment, kdy se dohadujeme nad tím, co by se tak s tím bazmekem mělo dělat, než se mi podaří ostatní upozornit, že je to v tom papíru napsané. Jenže ouha. Ono se řekne „chraňte ozobota před vlhkem a špínou“. Jenže ono je zrovna čerstvě po dešti, všude je mokro, všude je nějaký sajrajt a navíc v parku co chvíli padá shora nějaké mokro, nebo sajrajt, které zapomněly spadnout dřív. Nedá se nic dělat, musíme do hospody. Bazmeky se musí opečovávat. A nám tam bude taky dobře.
I se nám chce odtamtud, ale fakt nám dlouho trvá přijít na to, kam. S budováním cesty pro bazmek se strašně mrvíme. Sice se ji podaří vyrobit, ale neposunjeme se do dalšího kroku. Snažíme se v tom najít chybu, která tam není, protože jsou pořád možnosti, které se nevyzkoušely a vyzkoušet se musí. Navíc to, že nám bazmek neběhá způsobně po cestičce, ale po ústřednětopenářsku přes macešky, považujeme za chybu. Navíc ne za chybu bazmeku, ale za chybu vlastní. A snažíme se najít způsob, jak bazmek přinutit, aby macešky obešel. Trvá, než usoudíme, že to co máme, je dobře. No a když selže pár způsobů, jak postavit bazmeku jinou cestu, napadne mne nakonec spásná myšlenka. Co když teď dává bazmek naopak pokyny nám? A hrozně se mi to líbí. Jenže to nefunguje. Nefunguje to proto, že jsem špatně vyhodnotil výchozí bod. Na to, že ty čtyři metry od auta k jižnímu konci ulice jsou taky platný přesun musí až po chvíli přijít Zbožák. No, dlouho to trvalo.
Na dalším stanovišti děláme radost Martině tím, že nás tam potkává. Nám zase dělá radost šifra tím, že je jednoduchá. A moc pěkná. Pokračujeme křupavou šnečí cestou k dalšímu stanovišti.
Na kraji Karlína si pak pochvaluju, jak mám dobře sestavený tým. Protože stát to na našem sourozeneckém duu, pohořeli bychom na tom, že nepoznáváme obludky. Ostatní naštěstí poznávají obludky dobře a princip sám je jasný. Nejasná je prdlá tajenka, ve které máme navíc chybu, způsobenou tím, že přeskakujeme ta písmenka, o nichž si myslíme, že víme, jaká mají být, a ono to tak prostě není. Naštěstí je ten park ložený a malý.
A ke slovu přijde zase bazmek. Rychle přijdeme na to, jak ho rozpohybovat. Jezdí po papíře sem tam jako pominutý. Je zjevné, že tam dělá nějakou práci. Uleví se mi. Předtím jsem totiž neopatrnou manipulací zlomil pás kostiček a cítil jsem se provinile. Je totiž nabíledni, že se kostičky rozlámat mají a bazmek bude hýbat těmi kostičkami. A záhy mne napadne, jak nám superhrdinové určují jejich výchozí pozici. Pokládám ji na plánek a nechám to ostatní dodělat, zatímco jdu využít zdejší toitoiky. Když jsem hotov, ostatní jsou taky hotovi. Všichni ostatní se sbalí a já jsem tentokrát za Ondru. Protože já se můžu balit teprve ve chvíli, kdy jsou ostatní sbaleni a vstanou z mé alumatky. Nachávají mne v parku. Solidárně si pak nechají ujet trojku, nevím proč, já bych jim odjel. Osmička, na kterou čekáme, nás pak potěší výlukou, díky níž nás vyplivne přímo u zadání.
Byla to druhá a poslední šifra s bazmekem, kterou jsme vyluštili, a já mám potřebu ho vyzdvihnout. Ondra se mnou nebude souhlasit, protože ten to má jinak. Ale ozobot byl pro mne něco úžasného. Ne, že bych byl, jak to někdo mívá, nadšen prostě tím, že je ve hře bazmek a co to všechno umí. Ale prostě proto, že tahle Bedna byla pro mne ukázkou toho, jak se hry s bazmekem mají dělat. Bazmek byl nasazován do hry v míře střídmé, takže se dojmy z celé hry nezredukovaly pouze na něj. Organizátoři evidentně odolali pokušení předvést nám každou hovadinu, co to umí. A díky tomu předvedli jen to nejlepší a přesto jsme si zaluštili i ledacos jiného. Díky tomu jsme neluštili nějaké obecně známé věci, které byly zajímavé jen tím, že je zprostředkoval bazmek, jinak by to byla kravina. S bazmekem jsme luštili ty nejlepší šifry, co vůbec hra přinesla. A já jsem za ukázku, že to taky jde, velice vděčný. Hlasitější aplaus už tomu dělat nebudu. Protože vím, že tak, jak to bazmeky dělávají, zdaleka ne všem dělal to, co měl. Jak to obvykle schytáváme my, tentokrát ne. Nám fungoval bezchybně. Ale o těch cizích smůlách víme.
V Libni sedáme na schody před dům, do kterého furt někdo chodí. Tak to máme s tělocvikem. Ta šifra byla divná. Alena hned od počátku prosazovala mince, mně to přišla blbost a předkládal jsem „jasné důkazy“, proč to tak nemůže být, až tam Zbožák našel nápovědní text ve slepeckém písmu. Tak jsem mu v něm opravil chyby, aby dával smysl. To dával sice pořád jen tak nějak, ale další stanoviště jsme podle něj našli.
Kdybychom zbrkle nešli až k metru zabrat útulnou lavičku k luštění, mohli jsme alespoň v tomhle luštění být nejrychlejší. Tam si sedneme, přečtu tajenku a zase se zvedneme. Tuhle šifru jsme v trošku jiné grafické úpravě měli na prvních Svíčkách. Cestou nás baví Dero svým kouzelným držkopádem, když zakopl o obrubník. Jako odměnu za zábavu necháváme Přizdisráče vyzvednout zadání před námi.
Co doplnit k mozkům, nám dochází dlouho. A i ve chvíli, kdy nám to dojde, nám dlouho trvá, než se nám podaří zformulovat formule tak, aby to sedělo. Ale líbí se. Na kopec jdeme pěšky, nic nejede.
Dostáváme osmisměrku a po chvíli nekomfortního luštění na chodníku se s ní přesouváme do zastávky Bulovka. A opět tam dlouho trčíme. Ta šifra měla trojských koní, až to hezké není. A přitom vlastně hezká byla. Odstup prodlužování popisů je vždy takový, že se délkou vejde do nalezeného slova v osmisměrce. Když se nalezená slova zřetězí jako vektory, vznikne cesta, která jde přesně vepsat do tabulky. A já už nevím, jaké všechny zákonitosti, které rozhodně nemohou být náhody, jsme tam ještě našli. Když už je nám moc ouvej, využíváme výhody, kterou nám přinesl předchozí pěší přesun. Cestou jsme potkali nonstop. Tak tam nakonec přejíždíme. Tam konečně padne odpověď na otázku, proč je v osmisměrce tako obskurní položka, jako nachos. Protože je to trojúhelník. To nás konečně nakopne správným směrem. Jak přesně byly myšleny které čáry, jež nám měly dát mezitajenku, jsme vlastně nakonec neodhalili. Co nám chtěla říci, jsme uhodli i s děravým prostředkem. Tak si nakreslíme osmiúhelník a po chvíli vejrání zjišťuju, že ta písmena jdou přečíst.
Cestou zjišťujeme, že nejen na tuto šifru, ale i na tu čtvrtou nám někdy v průběhu dějin přišla nápověda. Tak jsme usoudili, že my, zabetonovaní v 19. století, jsme vstup Bedny do 21. století neocenili. V 19. století říkaly nápovědy: „ahoj, jsem tady.“
A jdeme si pro šifru, která nás definitivně zařízne. Odhaluju geometrické zákonitosti kapiček, ale nedaří se nám to s ničím použitelným spojit. A to dokonce ani tehdy ne, když nám dojde nápověda, tentokrát toužebně očekávaná. Zadání padesáti odstínů šedi vytahujeme hned, ale nechytáme se ani s ním. Prostě slepota.
Petr zdrhá. Náš výsledek není dost uspokojivý, aby mu stál za to trávit s námi další čas. A já závidím. Párkrát jsem odehrál nějakou hru jako host u cizího týmu a přišlo mi, že jinde je stav, kdy se někdo v týmu sebere a ostatním řekne, že je tam nechává, naprosto nemyslitelný. Zbytek týmu se strategicky přesouvá do dopravního uzlu Kobylisy, kde při zmrzlině vyčká příchodu řešení.
Poslední přesun ve hře a znovu děláme radost Martině tím, že nás tam potkává. Proti tomu na Dalibora jsme oškliví, protože odmítáme jeho laskavou nabídku čaje. Kdybychom tam nedorazili v břídilském čase, bodl by. Ve tři čtvrtě na jedenáct by nás potěšil jedině další zmrzlinou.
Dostáváme zase zadání pro bazmek a v souladu s několika vykřičníky, které organizátořii vyslovili, se s ním opět uchylujeme do hospody. Bazmek lítá dokola jak fretka. A naše snaha o zjištění nějakých zákonitostí, jak to dělá, selhává. To proto, že se snažíme najít co možná nejvíc pravidelného. A protože pro to volíme vzorek poloh bazmeku na okruhu zrovna takový, jaký zvolíme, vychází nám z toho špatně určené hranice toho, co je funkční celek. Asi bychom se tohoto omylu brzy zbavili, ale už nezbyl čas. Ten vypršel. A Bedna pro nás skončila na 26. místě v dopočtu.
Martina nás porazila, určitě jí to udělalo radost. My jsme porazili kulové, radost nám to neudělalo. Ale Bedna jako taková nám radost udělala. Už se těším na další.
Ozobota si nakonec zamluvi Martin, který s nám nehrál. Tak bylo dokonce u nás těch lidí, kterě Bedna potěšila, šest.
Sepsal Síba. |