Z Matrixu Azkaban jsem zprvu odjížděl plný úžasných zážitků (a jednoho neúžasného). Až teprve po kloudném vyspání jsem se na hru podíval s náležitým odstupem a pohled na ni přehodnotil. K horšímu. O hodně k horšímu. A protože můj názor zřejmě sdílel mimo Pralinky zvlášť málokdo, nedalo se příliš očekávat, že by na něj někdo bral zřetel.

A tak jak se rok s rokem sešel a termín Matrixu se znovu blížil, přistihuju se ve stavu, který bych si ještě nedávno neuměl představit. Nechce se mi tam. Teda ne tak, že bych chtěl vyhlásit bojkot, či tak něco, ale když se ukáže, že je nás do týmu šest, bez velkého váhání se ujmu role šestého hráče do týmu (čti náhradníka), což je obyčejně něco jako páté kolo u vozu.

Ne však tentokrát. Protože, jak již jistě tušíte, udeřila rýma. A začala škatulata, kdy se sestava Pralinek zvlášť měnila jako panáčci na orloji. Zapojil jsem se já. Protože po rýmě udeřil i kašel a kvalifikované foukání bolístek. Tak jsme si sehnali Dana. Pak se bolístky najednou zahojily a rýma polevila natolik, že teoreticky umožňovala i extenzivní luštění z domova. Ale na hypochondry už zkrátka nezbylo místo. Naštěstí. Protože jsme na pevno kalkulovali s tím, že možnost vyzvedávat zadání na dálku už bude na Matrixu trvalým jevem.

Matrix Azkaban byla hra, na níž jsme se bavili v průběhu, ale její konečné rozuzlení stálo za pendrek. Tak jsme se vydali na Matrix Čtyřlístek, který měl úplně opačný průběh. O co méně se nám dařilo naladit na hru v jejím průběhu, o to více se mi líbí s odstupem. Asi je to tím, že hry, na kterých je jasné, co se po nás chce, nám jdou víc. Hrát hry, jejichž podstata je zamlžená a my se musíme přijít na to, co se po nás chce, se teprve musíme naučit. Tedy hlavně ve chvíli, kdy nám nejde luštění, jak bychom si přáli. Na Matrixu Boyard zafungovala strategie nic nezkoumat, nic neplánovat, řešit jen šifry, pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Tady jsme chaos zvládali o poznání hůř.

A bude následovat vlastní příběh a s ním otázky, JAK je něco možné. Odpovědi budeme usilovně hledat.

Na zveřejnění polohy startu jsme si opět museli počkat do okamžiku za pět minut dvanáct. Až se jednou o poloze startu organizátoři usnesou v komfortnější čas, nebo až pochopím nějaký smysluplný důvod, proč polohu startu nesmíme do poslední chvíle znát, obdrží ode mne organizátoři nějaký pěkný dárek. (Ne, to, že se to tak dělalo vždycky a že to tak jinde dělají taky, není smysluplný důvod.)

Pro zveřejnění polohy startu je použit ten stejný fujtajxl, co vloni. Tak pokud se s ním v této podobě setkám ještě, asi budu nucen připravit nějaké obecné poučení o tom, k čemu a jak má ta služba sloužit. Do té doby mi tři slova nestojí za to, abych o nich psal víc, než těchto padesát šest.

JAK je ovšem možné, že ani na druhý pokus si někteří spoluhráči nevšimnou toho, že tam ten fujtajxl byl? Snad to souvisí s tím, že klepnout na odkaz, aby se v mapě objevil puntík, není nic divného. Ale trochu zkušeností by to chtělo.

A startujeme. Pepa, Martin, Dan, Zbožák a já.

JAK je dále možné, že se nám podařilo do úvodního směny kokin rozdělit tým tak, že na některé směnárníky žádná kokina nezbudou a jen nosí informace o tom, kde se co nachází? Tohle nás naštěstí ještě moc nezdrží, takže do Stromovky dorazíme ještě předtím, než se tam vytvoří fronta až bůhvíkam. Vyzvedáváme 38.

Z obrázků vyluštíme „kóta“. Chtěli bychom z nepoužitého ještě vědět, která, ale protože to nejde hned, Martin se vydává na jedinou, která široko daleko je. (A jestli si Čtyřlístci myslí, že vytvoření rekordu ve výšce (vlastně nížce) použité kóty je věc, kterou vstoupí do dějin, tak podotýkám, že Svíčky budou v Hodoníně.) Zbožák ale cestou přijde na to, jak vydolovat to číslo.

A Martin se vrací zpět se šiframi Tajné písmo a Barevná. Barevnou záhy kolektivně louskáme a Pepa se Zbožákem se vydávají do parku Maxe Stoela. Daleko nedojdou. Volají organizátoři, že tam mělo být jiné zadání a že to nemáme luštit a pokud už to máme vyluštěno, tak to nemáme vyzvedávat. A protože jsme v tu chvíli rozdělení a zcela mimo jakoukoli dopravu a protože musíme jít na kótu znovu, přesouváme se na nové místo srazu na nádraží Bubeneč. Tím jsme si zadělali na téměř trvalý problém během celé hry. Kdykoli něco vyluštíme, jsme na úplně nemožném místě z hlediska možnosti vyzvednutí dalšího zadání.

Bubenečská nádražka zrušení nádraží o dlouho nepřežila, ale zastřešená zahrádka se stolky po ní zůstala. To se hodí, chvílemi poprchá. Martin napodruhé vyzvedává zadání na kótě a Tajné písmo přináší podruhé. Spolu s tím Darmoka. Dvě šifry, se kterými je jasné, co udělat, protože jsme mezitím ten text o Babicovi dočetli. Stejně dřív Zbožák vyluští Sudoku. A má jít na Rámusák a to je úplně mimo. Limit jeho odchodu je tak dán odjezdem vlaku z Podbaby. Když projíždí okolo nás, vesele na sebe máváme.

Tajné písmo totiž nefunguje. A dosud nevíme, zda proto, že jsme neměli vodu z kohoutku, tak jsme tam dali z kaluže, proto, že jsme jí tam vycedili prostě moc, nebo proto, že jsme měli blbý prdopeč. Ale JAK je možné, že přestože jsme si toto všechno řekli, a měli druhé zadání, neudělali jsme to znovu s jiným? Ono tedy i to naše Tajné písmo nakonec tu tajenku vydalo. Po několika hodinách, až papír uschnul a příslušné stanoviště bylo dávno vyzvednuto na základě nápovědy.

No a s Darmokem sice víme, co, ale jde to pomalu. Šárka dává některou z ulic po Šárce pojmenovaných, Šárecká vypadá nejpravděpodobněji. Ten dům je poněkud mlhavější. Ale nic lepšího, než svatý Vojtěch nás nenapadá. No, a protože to tam není, tak nakonec i ten Hans Paul der Zweite padne. Zbožák se vrací za námi do Dejvic. A protože se na Hanspaulce vyzvedne to, co už máme vyzvednuto, mizí Dan znovu do Střešovic. A tam hodně dlouho zůstává, protože to nemůže najít. A najít to nemůže proto, že se mi povedlo opět poplést východ a západ, jak je mým špatným zvykem.

JAK je možné, že to nikdo neopravil?

Uvelebujeme se v hospodě a luštíme dál. Nově máme Osmisměrku s přihrádkou a Facebook a ani s jedním si moc nevíme rady. Takže se na další cestu vydávám já poté, co nám nápověda prozradí Tajné písmo. JAK je možné, že jinak zůstáváme sedět v Dejvicích, přestože je čím dál zjevnější, že těžiště hry je úplně jinde? A JAK je možné, že přestože si to uvědomujeme, vracím se tam se zadáními i po hodinovém výletu do Troji?

Cesta do Troji je dlouhá. Zpátky to jde o trochu lépe, protože použiju loď z Podhoří. Tak alespoň nějaký nový zážitek. Přívozem jsem po Praze ještě neplul.

Šifry už se nám moc nemnoží. Dan nepřiveze nového nic, já Chapadla, které zůstanou nevyluštěná. A to je taky poslední šifra z bludiště. Zbývá prolézt stanoviště, abychom přišli na to, kde je východ. A tak sedíme se všemi zbývajícími šiframi znovu v Dejvicích. Pak mi konečně dojde (parádní) Facebook. Do centra jede Pepa. Na Osmisměrku nakonec potřebujeme nápovědu. Ale s ní to už vyluštíme a scházíme se na Hradčanské. Tam jen formálně vyzvedáváme poslední stanoviště, abychom si ujasnili schéma, a už víme, že cestujeme do Letňan.

Vlastně si v tu chvíli nevedeme až tak špatně a ani si tak nepřipadáme. A to navzdory tomu, že si nás soupeři ze stejného metra dobírají, kde jsme se tak zdrželi. Ale vyzvedáváme 27, to není nijak tragické. Tragičtější je, že na nejrychlejší ztrácíme skoro dvě a tři čtvrtě hodiny. To ale naštěstí nevíme.

Organizátoři po nás chtějí nějakou kulturní vsuvku. Rozpomenu se na báseň, kterou byl ozdoben záchod v hospodě, kde jsme byli na předstartovním obědě. Dřevorubec dříví kácel, sekl se a vykrvácel. Krvácet budeme brzy taky.

Jetel vyluštíme právě tak, aby nám ujel před nosem autobus. A protože podcením vzdálenost ke stanovišti, těsně před ním nás předjíždí další. JAK je možné, že během přesunu zapomeneme tajenku a následně blomcáme okolo zastávky, nehledajíce památník?

Chvíli nám trvá, než se nám rozsvítí. Takže máme hvězdu, u každého paprsku číslo a mapu, kde jsou evidentně tytéž paprsky. Co by se s tím tak dalo dělat jiného, než vynést na paprsky dané vzdálenosti? Vychází osm výrazných míst. Tak jdeme luštit, co s nimi, že ano. Jo, samozřejmě nás hned napadá, že je to celé řešení. Ale pořád nacházíme mnoho důvodů, proč by nemělo. Jako obíhačka to má šílený rozsah. Navíc v místech, která jsou natolik neprůchozí, že to jde jen málo paralelizovat. Navíc v oblasti, ve které je zcela zásadní nerovnost v tom, zda jezdí denní, nebo noční doprava. Místa, která vycházejí, jsou sice výrazná, zároveň na nich jsou ale taky výrazné zlomy čar, s nimiž lze pracovat jako s funkčním semaforem. S tím se dá dělat věcí. A ta čísla jsou tak povědomá.

No a vzhledem k tomu, že okolo je přelidněno (nikdo zjevně neví), takže na nás zbyl zaprášený kus čehosi mezi krajnicí a sajrajtem, využíváme toho, že ještě jezdí denní doprava a přesouváme se do hloubi Kbel na benzinku proti trudnomyslnosti, čímž, jak už modří vědí, se ocitáme opět mimo dění.

JAK je možné, že jsme alespoň jednoho neposlali přes nedaleké stanoviště na benzinku po svých? No asi proto, že ten autobus jel.

Je tam kafe a Team Avatar. Z obojího máme radost. Team Avatar sice obsadil jediný stoleček na benzince, ale odpadkový koš poslouží stejně dobře. A když vyzkoušíme všechny nápady, jak by se to tak mohlo luštit, nakonec se Martin sbírá a jde se přece jen podívat na nejbližší vyluštěné místo. Protože, co už taky jiného? A Dan už se vydává na cestu taky. Na opačnou stranu, na pochoďák okolo letiště. A pak Martin volá, že to má. Dvě hodiny v čudu.

A my ostatní si užijeme pochoďák taky, protože místo srazu vyjde logicky na opačném konci oblasti, denní doprava už dojezdila a noční v místě jaksi není.

U hvězdy trůní podstatně méně týmů, než když jsme odcházeli. Cestou potkáme sovu. Nejprve se zdá, že nás ignoruje, posléze vzlétá, ale neletí pryč, nýbrž se třepotá v naší blízkosti. Asi si nás potřebuje prohlédnout. Tak si ji taky prohlížíme.

Martin měl náskok a je rychlý. Takže na zastávku Čakovická, kde rozbalíme další výškový tábor, doráží jen chvilku po nás. Blízká benzinka proti trudnomyslnosti je prý beznadějně přeplněná. Přináší čtyři šifry (Houby, Čmáranici, Noty a Grid) a ještě jde iniciativně pro pátou (Čísla), protože tušíme, že potrvá ještě celou věčnost, než se tam Dan doplahočí.

Grid zůstane do konce hry nevyřešen. A JAK je to možné, když ještě na Čakovické k němu padnou všechna podstatná pozorování a dělám s tím tedy víceméně to, co se s tím dělat má, je mi dosud záhadou. A tak nakonec prolomím Noty a zbytek týmu opouštím vstříc dalšímu pochoďáku. Uprostřed sídliště Prosek na prostranství nad vestibulem metra pobíhá liška. Máme to dneska ale zoo! A taky jede autobus, takže kousek popojedu.

Vyzvedávám Orla a odmítám se vracet k ostatním, protože mi Prosek připadá strategicky lepší místo. Alespoň něco tady jezdí. Takže se pouštím do luštění sám. Zbožák se mezitím vydal do Kramolínské, protože někdo doluštil Houby. A ostatní mi jdou naproti, protože na Čakovické je to hnusné. No a na Proseku se potkáváme právě tehdy, když se mi daří vyluštit Čmáranici. A autobus do Letňan jede za chviličku. Natřískaný hráči, kteří teprve přejíždějí z centra. Takže tam, kde vystupují, málem ztratíme Dana. Ale jenom málem.

Zbožák mezitím vyzvedává Duhovou, záhy na to my Einsteina a svoláváme se na jedno místo, protože jsme si blízko. Zato jsme, jak už se dalo tušit, zcela na okraji herního prostoru. A následně necháme excelovat své mimoňství. Totiž vyluštíme Einsteina. Tak nějak. Takže Martin odchází k jakési poliklinice, protože ta je přece označena křížkem. Když tam nic nenachází, shledáme, že je šifra asi topograficky přesnější, než jsme si mysleli, ale přenavigujeme ho ke kapličce východněji. Tam zdárně splní jakousi aktivitu a přinese nám Zubyhoj. Myslím, že někdy mezitím jsem taky vyřešil Čísla. Tedy vyjma té drobnosti, před čím má být ten most. Je to ale tak daleko a tak nedostupné místo, že se tam prostě odmítáme vydat dřív, než začne jezdit denní doprava. No, a když potom znovu použiju hrubou sílu a vymlátím tajenku z Duhové, tušíte již správně, co následovalo. Zbožák s Pepou se sebrali, vydali se na jiným způsobem popsané totéž místo, kde splnili tutéž aktivitu a dostali totéž zadání. A nikdo na to nepřišel dříve než v okamžiku, kdy jsme se znovu sešli na tomtéž místě.

JAK je proboha takhle školácká chyba možná? A JAK je možné, že přestože už v tu dobu chápeme zákonitost toho, že na každém stanovišti dvě podoby téže šifry ukazují na dvě sousední stanoviště, a my máme šifru, na kterou už jsme došli ze dvou stran, tak tuto šifru nehodíme rovnou do koše? A JAK je možné, že později, když z ní vyluštíme jednu polohu, kde už jsme byli, doluštíme i druhou, kde už jsme byli, a přesto na ni pošleme Zbožáka ji vyzvednout, aby si teprve v půli cesty uvědomil, že už tam byl?

Poznámka pro ty, kteří začali vnímat obsah reportáže teprve v půli: Jo, fakt je to reportáž Pralinek zvlášť.

Ale mezitím se nad Letňany rozednívá, mezitím bryskně vyluštím Aktíček, který se mi doposud nějak nedostal do rukou a taky Pivo. V horoucích peklech tak máme k vyzvednutí už tři šifry a období denní dopravy právě začalo. Hasta la vista, Letňany.

Pepa jede vyzvednout Kruh do Satalic, Zbožáka s Martinem necháváme na Proseku v předtuše dobrého výchozího bodu a já a Dan míříme vyzvedávat vyluštěná stanoviště v Hloubětíně. Naštěstí mne v autobuse napadne, že pro most je logičtější předložkou „přes“ než „před“, takže Dan nakonec míří k Rokytce najisto. Já jedu na Lehovec.

Pepa, Dan a já se pak scházíme u metra Hloubětín. Máme Osmisměrku, Chmýří a Kruh. A všechno to, co nám zbylo z dřívějška. Zbožák s Martinem mezitím dořeší Orla a splní aktivitu a vyzvednou Kiwi. Pak se stáhnou za námi do Hloubětína.

Jak je vidět ze statistik, dál nám to moc nešlo. Padne Kruh a Martin jede znovu do Satalic. Bohužel taky padne Zubyhoj, takže Zbožák jede znovu do Letňan. Jen aby se v půli otočil a jel zpátky, protože jel na místo, kde už byl. Nutno tedy dodat, že se na cestu vydal s rozdělanou, ale nehotovou tajenkou. Martina po splnění aktivity čeká ještě další nekonečný pochoďák.

A my ostatní, kteří dlíme na Hloubětíně, jen čekáme na to, až se otevře nějaká hospoda, protože už se konečně chceme věnovat Proužkům, které se nám mimoděk množí, ale nechce se nám do toho na větru, ve kterém nám jednak uletí a jednak budeme mít problém je zmrzlýma rukama vystříhat. A tak si takovou hospodu najdeme. A jedinkrát za celou hru se nám stane, že náš výškový tábor je na správném místě. Protože tady Dan doluští Chmýří a zjistíme, že nás odkazuje na místo, které je asi 200 m od nás. A to je taky poslední, co ještě stihneme vyzvednout. Aktivita už je tam zrušená, takže jsem zpátky překvapivě brzo. A asi jen díky tomu si všímám, že na zadání šifry a proužků jsou v tomto případě jiné kódy. JAK je možné, že si toho nikdo nevšiml dřív? A JAK je možné, že přestože jsme si toho všimli dodatečně, nebyl nikdo, koho by napadlo dohledat stará zadání a zadat jejich kódy taky?

Pak už se snažíme luštit Proužky, což se s neúplným zadáním nedaří. Pavouka a 100x jsme totiž nevyzvedli. Pokyn, co dělat, sice louskáme, ale moc nechápeme a hlavně usuzujeme, že s devíti proužky to nepůjde. Pak sice ještě někdo vytáhne někde z bordelu desátý, ale nestačí to.

Stačí to jen k tomu, že si konečně udělám pořádek ve vědomostech o struktuře hry a poprvé a naposledy ve hře vyřazujeme některé šifry jako nepotřebné. JAK je možné, že se tohle neudělalo dřív než půl hodiny před koncem?

No a pak byl konec. Zjistili jsme si, kde je cíl, usoudili jsme, že je v p…říliš odlehlém místě a že nádraží je blíž a že ještě blíž je oběd, protože ten se podává přímo v místě, kde se nalézáme.

No a co dodat závěrem? Snad jen jednu otázku. JAK je možné, že jsme přes všechny naše nesmyslné kroky skončili patnáctí? To to takhle blbě dělají všichni?

Sepsal Síba.