Po trati je zvláštní hra. Po šesti proběhlých ročnících má na kontě zoufalých devět cílovníků. Větší drsňárna není. A nezdá se, že to organizátory nějak trápí. Taky je to hra, která doposud nezaznamenala pokles poptávky. Větší progresi má jenom Sendvič. Takže se nezdá, že to trápí hráče. A taky je to hra, mezi jejíž cílovníky jsme se nikdy nezapsali. A to jsme nevynechali jediný ročník. Takže to trochu trápí nás. Ale jenom trochu. Když už si někdy počínáme jako totální mimoni, dokáží nás organizátoři uchlácholit alespoň slevou za hloupost jako posledně. Tentokrát tedy beze slevy. Větší slabina Pralinek zvlášť není.

Žižkov procházíme naslepo, hledajíce předstartovní hospodu na oběd. Nacházíme pivnici U Járy přímo na startovním náměstí. Operativně si ji přejmenováváme na pivnici U Václava Járy a očekáváme v ní první stanoviště. Není tam.

Ale kde je, nám uniká. Ono nám na Po trati vůbec ze začátku rádo mnoho důležitého uniká. Tentokrát nejinak. A to navzdory tomu, že jsem byl svědkem toho, když se Ječný omlouval Cíglerovi, že to zvoral, a podělil jsem se o to s ostatními. Ječný a Cígler jsou bohužel poměrně málomluvní, takže si nevšímáme toho, že jejich zásah má nějaké zákonitosti. Zato si všímáme obsahu, takže se rozcházíme a neshlukujeme. Rozumějte, dekujeme se do ústí sousední ulice, sledujíce po očku náměstí a doufajíce, že podstatou je donutit veškeré osazenstvo k opuštění náměstí. A k ničemu to nevede. A protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, dobereme se až do fáze, kdy vysíláme posly do Ječné a Cíglerovy ulice.

Pak se teprve Ječný a Cígler začnou chovat jako o trochu větší paka, takže i nám duševně oploštělým dojde, jak se věci mají. O cinklé morseovce naštěstí víme. Je potřeba dát soupeřům nějaký náskok. Kde je v Praze trolejbusová zastávka, je mi naštěstí hned jasné, evidentně jsem „jakýkoli starší Pražan“.

A protože jsme se rozešli a neshlukli, míříme na Orionku každý odjinud. Z logiky toho, že já to mám nejdál, jsem tam první, což je nám úplně k prdu, protože zadání dostaneme teprve ve chvíli, kdy se na místě vyskytujeme v množném čísle. A jsme tu padesátí třetí. Ani jsem si nebyl jist, jestli je tolik družstev vůbec ve hře. Je to vynikající výchozí pozice pro útok ze zadních pozic. A ten nám půjde. Když je naše výchozí pořadí hodně zoufalé, je to výborný výchozí stav pro to, abychom se v něm během hry ani jednou nepropadli.

Jasné. Tady je napsáno „hledejte“. Rutina.

Následující přesun je v duchu návratu do dob dřevního šifrování pojat klasickým stylem „každý se tam dopraví, jak nejlépe dovede, a kdo tam bude první, ten to vyzvedne“. Soupeření se soupeři nám nestačí, zvládáme to i mezi sebou navzájem. Na místě jsem první, ale výraz „u trati“ chápu příliš doslova, takže zlato ze závodu Vinohrady-Vršovice nakonec velkoryse přenechávám ostatním. Stáhli jsme šestnáct míst v pořadí.

Vnějšek, vnitřek, jedničky, nuly. Jasné. Jenom pořadí máme správně až na druhý pokus. Lokalitu nalézá Eva. Obdivujeme vynalézavost Ropidu, jak dokáže zařídit, aby obě místní linky jely stejným směrem a navrch ve stejný čas. Jinými slovy dlouho čekáme. A pak taky trochu hledáme, jak se přes všechen ten beton a ploty na místo určení dostat. Stáhli jsme čtyři místa v pořadí.

Hory, pohoří, vyzobat písmenka, jasné. Prší a venku se setmělo. Než přejedeme na Zahradní Město, déšť se mění v lijavec. Vynikající chvíle pro vyzvednutí šifry, která pro luštění vyžaduje práci s dlaždičkami na otevřeném prostranství. Ale stáhli jsme sedm míst v pořadí.

Naštěstí se dlaždičky dají najít i na internetu, z čehož plyne možnost luštění v restauraci V Malinové, kde už jsme luštili vícekrát.

Dlaždičky rozmístíme, chvilku čumíme, než nám dojde, že ty křížky na dominech budou asi plusy, a pak už je to jenom práce. Což je dobře, protože je potřeba dojíst a dopít.

A máme před sebou první přesun, na kterém se nesvezeme. Ještě nás takové čekají tři. Máme i štěstí, na dobu našeho přesunu pominul lijavec. Houby! To už letos jednou bylo. A u nich zachumlaná bytost, tvrdící, že je babka. A stáhli jsme jedenáct míst v pořadí. A v našem okolí začíná pomalu přibývat známých obličejů.

Lijavec po krátké pauze pokračuje druhým dějstvím, takže zalézáme do takového toho velkého krámu pod Zahradním Městem, kde jsou v suterénu štokrlata, na kterých luštíme. A jde nám to jak psovi pastva. Zbožák se dokonce vydává do lijavce zeptat se babky, kdy nastává ten občas, během nějž vypráví ty příběhy. Po nějaké chvíli objevujeme i „dobře“ a „fuj“ a párujeme to s jedlými a jedovatými houbami. Pak se krám zavírá a my se odebíráme tam, kde jsme měli být už dávno. Na blízkou samolušticí benzinku proti trudnomyslnosti s již osvědčeným oblíbeným samolušticím stolečkem. Tak prosíme, až půjde zase nějaká šifrárna okolo, zůstaňte si všichni v McDonaldu, stoleček je náš. Jednu nepříjemnou skutečnost jsme tu ale zažili. Noční provoz je minulostí, benzinka bude v jedenáct zavírat. Tak alespoň víme, do kdy to musíme vyluštit. A to se taky stane, protože, jak víme, stoleček je samolušticí, takže i na to, že je to celé čtvercové, nakonec přijdeme. Pauzák vítězí a jedeme dál. Už neprší. Navzdory vší té bídě jsme stáhli tři místa v pořadí.

Sice už neprší, ale mokro je všude. Což nás vede do hospody, která je hned vedle stanoviště. Ondra a Eva zopakují základní strategickou chybu z Tmou 8, kdy si k sotva vyzvednuté šifře objednají horký nápoj. Takže ho tam většinu nechají, protože po svižném vyluštění nemají dost nápaditosti, aby si do něj řekli o led. Petr vyráží napřed, aby mu neujel autobus. Ujel mu. Naštěstí, protože jak se záhy ukázalo, měl v úmyslu nasednout na opačný směr.

A vítá nás Jižák, město snů. Stáhli jsme šest míst v pořadí a konečně jsme se dostali na jednocifernou příčku. Šifra sama neklade zásadní odpor. Co odpor klade, je MHD, takže podruhé jdeme celou cestu pěšky. A držíme si šestou příčku v pořadí.

Čtu kousek textu nahlas a zvesela se mu řehtáme. Když pak někdo objeví v půli cestu nejdelší sekvenci o 26 slovech, je jasné, co se po nás bude chtít. A že půjde hlavně o to, jak to udělat efektivně. Takže vytvoříme pásovou výrobu, kdy já značím a diktuju slova na koncích sekvencí, Ondra si udělá překladový slovníček, převádí je na písmena a opravuje mé chyby a Eva zapisuje výsledek a opravuje Ondrovy chyby. A je to.

Pro cestu na Roztyly volíme rafinovaný přejezd s přestupem z denní linky do noční a zvesela máváme z okýnka pochodující Seš-losti. A držíme si šestou příčku v pořadí, aby byla změna.

Tenhle kousek je jenom přenesený tenhle kousek, takže taky celkem víme, co s tím. Tak to uděláme a vydáváme se na třetí přesun pěšky. Cestou potkáváme nepřítele v protisměru, což předem zredukovalo možné směry postupu dál, o kterých jsme mohli uvažovat. A držíme si šestou příčku v pořadí. To mimochodem velmi pěkně vypadalo hlavně proto, že jsme o stavu na trase neměli víc informací. Jinak jsme až na toto místo navzdory pěknému pořadí prohlubovali časovou ztrátu na Mladé kyborgy se smartphony až na zdejších úděsných tři a tři čtvrtě hodiny. Ale na každého kyborga se vaří voda.

V lese je tma, takže v jednu v noci poprvé na noční šifrárně vytahuju baterku, abych viděl to velkolepé divadlo. Krátce na to ji zase uklízím a uklizená už zůstane. Divadlo je spíše malolepé a Severní/Jižní je z toho zřejmé. Ty se lámou na Hlavní ulici, tak to asi bude v jejím prostředku. S tím míříme zpátky na Spořilov. Jen co se zastavím u kostela, dříve než se stihnu rozkoukat, už se nám o pár schodů níže začnou posmívat Lupínci, že máme něco blbě. Pán Bůh je za to potrestá, dál už se nedostanou. Když je zjevné, že to tady není, nechce se nám tady zbůhdarma pobíhat a hledat. Tak se zamyslíme, kde by v tom minimalistickém dramatu mohla být skryta ještě nějaká informace. A nabízí se počet kroků. Shodujeme se, že jich bylo málo, takže bychom měli jít spíše východním směrem. Ovšem Eva si divadlo nahrála, takže záhy máme jistotu, kam jít přesně. A máte to, darebáci. A šestá příčka v pořadí se drží nás jako hovno košile.

Z důvodu všudypřítomného mokra si to míříme do zastávky. V suché části je nablito, tak si to stejně rozbalíme v mokré. Protrhala se oblaka, čímž nastává kosa ostrá. A luštění se zasekává tam, kde asi většině. Jednou barvičkou si vytáhneme průchod bludištěm s návodem, druhou o nějakém čase jedenáct diagonálních pomocných slov. A víc jich tam není.

A jak tak nevíme, co s tím dělat, čím dál víc myslíme spíše na to, kam se uchýlit do tepla. Benzinky proti trudomyslnosti nejsou úplně po ruce, naproti na sídlišti by se snad mohla najít nějaká hospoda. Tak se přesuneme tam. Tam už je voy-a-ger zvlášť. Větší polovina klepe kosu na chodníku, menší polovina se bázlivě krčí v teple vchodu do hospody, která není hospoda, ale hrůzu nahánějící kasino. Vědomi si naší početní převahy, vyklízejí pozice. Vchod do kasina je náš, ale dál se rovněž neodvažujeme. Komfort toho místa ovšem dostačuje, spásný nápad přichází, voy-a-geru máváme, autobus přijíždí, jedeme dál.

Byli jsme tam dlouho. Docházejíce na další stanoviště, klademe si otázku, kolikátí kvůli tomu budeme. Ale zjišťujeme, že věříme posunu nahoru, ne dolů. Můj odhad je nejoptimističtější. Budeme druzí. A taky je úplně přesný.

Náš následující šestihodinový pobyt na tomto staovišti vlastně nebyl žádný pobyt, spíše takový Brownův pohyb. Nejprve se rozhodujeme, že půjdeme luštit k metru, že to bude výhodný bod. Cestou si ale všímáme, že se tu má nacházet nonstop hospoda proti trudnomyslnosti. Tak měníme směr. Cestou Zbožák vypráví o tom, jak tam kdysi chodil se džbánkem pro pivo. Na místě není hospoda jedna, ale dvě, obě se skvící cedulemi o tom, jak je otevřeno. V obou jsou lidi a z obou nás vyhodí, že je zavřeno. Přejmenováváme si interně Kačerov na Kocourkov. Co je ale podstatnější, na místě jsou mimo obou prapodivných podniků taky Mladí kyborgové se smartphony. Tak to bychom měli. Před dvěma zavřenými nonstopy Na Mýtince, ve kterých je samotná obsluha, pak rozebereme šifru. Jak souvisí s morseovkovým stromem, odkud kam se v něm kdo přemístí a tím to na dlouhou dobu končí.

Pak už je otevřené metro, tak se přesuneme na Kačerov. A protože Kačerov je prdel světa, tak se po čase přesuneme na Budějovickou, že bychom mohli najít nějaký azyl tam. Najdeme tam další zavřený nonstop. Ale v osm ráno se zde otevírá McDonald. Napochodujeme do něj spolu s Ani si nesedáme a Nejnekvazidiagonalizovávatelnějšími. Je nejvyšší čas, brzy se vrací starý známý lijavec. Postupně se tu objevují i jiná družstva. Jen nové nápady ne. Oproti ostatním družstvům máme ale jednu zásadní výhodu. Zatímco ona se trápí s jedenáctkou, my se dvanáctkou. Což lze občas vtipně využít k tomu, že jim chodím nakukovat přes rameno a ujišťovat se, že jsou na tom pořád stejně. Vysmívat se nejde. Nejde nám to úplně stejně jako jim.

V situaci, kdy už se pomalu rozhodujeme, že to zabalíme, to pak najednou vyřešíme. A blýskne se Eva, která prohlásí, že ta divná tajenka není „Žďár nad Sázavou“, ve kterém je chybka, ale co to má znamenat. Radostně máváme všem bludišťákům v okolí a jdeme si vyzvedout třináctku. Tam kupodivu potkáváme voy-a-ger a potěší nás zpráva, že jsme stále druzí. Mladí kyborgové jsou v háji.

Šifru trochu rozšťouráme, vnořenou nápovědu odhalíme, ale moc už tomu nedáme. Už víme, že to moc nemá smysl. A jedeme se podívat do cíle.

Jsme spokojení. Dopočtové stříbro sice není dokončená hra a už jsme ji tady jednou zažili, ale je to pěkný výsledek, který se počítá (do žebříčku). Na dopočtové zlato nám chybělo 22 minut.

A tak zbývá ocitovat jen první dojem, který jsem zanechal v diskuzi: „Během hry i po ní jsem několikrát vzpomínal na to, čím si mne kdysi šifrovací soutěže získaly. Mimo jiné to byla jejich napínavost. Byly plné zvratů. Platívalo, že realistická šance na dosažení cíle je jen na hře, která se organizátorům nepovede. I když člověk na vedoucí tým kyborgů ztrácel asi tak tisíc koňských délek, na jeho pokoření stačila dvě údernicky pojatá stanoviště. A na to, aby člověk dosáhl prvního místa na hře, bylo potřeba udržet svá dílčí zaváhání v rozumných mezích, například nemít na jednom místě zákys delší než devět a půl hodiny. A teď se najednou objeví Po trati s takovouto luxusní exkurzí do dob, kdy byla ještě tráva zelenější. No nebyla to nádhera?“

Byla to nádhera. Soustavný boj s vlastní marností a uspokojování vlastního masochizmu bylo prostě to, co ze mne udělalo nadšeného šifráka. Dějinný vývoj mi toto nabízí stále méně. Ale když už, tak to stojí za to.

Sepsal Síba.