A tak jako jo. Vyhrát Tmou máme furt tak nějak v plánu. Ještě uhrát bednu na Matrixu a dojít Po trati. To jsou takové ty nedosažené mety, které nám chybí. Statisticky nám tahle hra fakt jde. Třikrát už jsme na ní byli druzí, jednou třetí, jednou čtvrtí. Tak si člověk pořád říká, že prostě musí hrát a ono to časem vyjde. Takové ty naše vize, že si nejdřív musíme uhrát svých jidášských třicet stříbrných, a až se nám to podaří, tak konečně vyhrajeme. Při našem štěstí kvalifikaci.

A teď zpátky z vesmíru na zem. Pokusit se vyhrát Tmou znamená hrát Tmou. A hrát Tmou znamená uspět v kvalifikaci. A to se musí. Musí se to i tehdy, kdy je Petr v trapu, takže ho zastupuje Alena. Ta hrát nechce, protože po iNule zalézá s tukovými zásobami do brlohu a probouzí se až na Matrix. S Martinem tvoří hradeckou sekci, Ondra přijíždí do Poličky a s Pepou a se mnou tvoří sekci poličskou. Skončili jsme šestí v dobré společnosti. Takové to umístění, co je sice pěkné, ale do historie se nezapíše a poslední dobou se nám podobná umístění daří vyrábět jako na běžícím pásu. Ale je splněno, jdeme na Tmou. Vlastně si ani nedovedu představit, že by to někdy mělo být jinak.

Poslední informace před hrou přišly už v pondělí. To je od nich hezké. Ještě ubrat tak měsíc a bude to dokonalé.

To byly poslední informace před hrou od organizátorů. Pak přišel čtvrtek a poslední informace před hrou od Petra. Pane, pojďte si hrát. A na co? Třeba na čuráky. A jak se to hraje? Vezmeme si montérky a půjdeme v sobotu do práce. Hrát bude. Ale zdrhne. Jak máme vyzkoušeno, hrát s handicapem nám jde. Tak si budeme představovat, že je Petr něco jako francouzská hůl.

Na startu se trochu nezvládáme najít, nakonec to stihneme jen tak tak. Ale i s pralinkami zvlášť. Říkáme si, že když to nebude moc velká dálava, snad bychom mohli být cílovníci, a libujeme si, že snad nehrozí žádná blýskavice. Pak někdo z neviditelných organizátorů začne hovořit něco do mikrofonu, ale není tomu vůbec rozumět, protože okolo zrovna projíždí nějaký vagón klád. Prostě motivační start jak blázen. Když pak spustí Hymna Tmou, té už rozumět je, protože vagón klád už je v čudu.

Časopis vypadá pěkně, až se snažím zabránit jeho rozebrání. Podaří se mi to asi dvě sekundy. Souhrnnou křížovku budeme potřebovat až později, tak ji trochu předčasně odkládáme. Aktivizační křížovku dáváme teprve poté, co chceme cíleně najít mřížku. Akty nedáváme, protože jako mnozí si nepřipouštíme, že „heslo sexshop“ u jednoho z nich je všechno, co vydají. Horoskop nedáváme. Inzeráty jo. Akorát bez nápovědy, takže tajenku nepovažujeme za tajenku, ale za nápovědu. Takže dodatečně dolušťujeme ještě nápovědu, abychom zjistili, že tajenku už máme. Křižovatky louskneme. Optický klam ne, takové věci neumíme. Test jo. A na zákysech skončíme v půli. Pak se konečně vrátíme k souhrnné křížovce a v tu chvíli je nám konečně jasno. Ještě jednu tajenku si domyslíme a máme řešení. Čelo už je v čudu, v rámci dohánění čela doháníme autobus, tak snad nás při tom běhání nikdo neuvidí.

Večerníčky dáváme plynule. Lidí kolem je kupa, ale když jedeme na další stanoviště šalinou, jsme schopni spolujezdce pojmenovat, tak si asi nevedeme až tak špatně.

U třetího stanoviště je hospoda U tří čertů, tak dumáme, zda ji nebude dobré luštit tam. Petr by jich určitě objednal pět. Ale neobjedná, protože to dáváme za chvilku na chodníku.

Křížovku dlouho vyzvedáváme, protože si zatáčku furt nějak spojujeme se silnicí a ono to tak prostě není. Šifra je to parádní.

Anglickou šifru skoro ani nevidím. Než stihnu do karty týmu zapsat časy, už je většina vyluštěná. Lidí okolo je pořád kupa, spolujezdci stále známí. Na Halasáku stíháme zpožděný autobus, který jsme stíhat neměli, což ve výsledku způsobilo superrychlý přesun. A taky to, že díky autobusu přicházíme do Zvonkové ulice od západu, tedy přímo k zadání. Takže nám to ušetřilo cestu, protože před přesunem jsem pochopitelně opět popletl východ a západ, takže jsem měl v úmyslu dovést lidi na opačný konec ulice.

Na místě je při našem příchodu mimo jiných Übertým. Tak to je v pořádku. Šifra moc odporu neklade a valíme do lesů.

A vyzvedáváme si myší prší. A to je konečně věc, která nás vystřelí dopředu. Až nechápeme, jak to. To, co se s tím mělo dělat, nám bylo v podstatě hned jasné a zcela samozřejmé. A že nám to trvalo 18 minut, chápeme jako svou botu, protože to jde hlavně na vrub toho, že jsme si to museli zčásti zopakovat, protože partii prší jsme sice zrekonstruovali, ale zapomněli si ji chronologicky zapisovat. A úspěch v luštění se v zápětí znásobí, protože ještě v pohodě chytáme denní autobus na kopec, který ušetří trochu času a kupu sil. Je to počtvrté a naposledy, co na Tmou jedeme a opět nechápeme doušku, že se tentokrát šalinkarta nevyplatí.

Přicházíme k rozhledně a kromě organizátorů tam nikdo není. Asi nějaká dávačka, že bychom byli najednou první, si nepřipouštíme. A zákeřní organizátoři nás v tom utvrzují, protože blafují, že jsme osmí. Nebylo to tak. Tady jsme se poprvé dostali do vedení. Dlouho nám nevydrželo, protože záhy doráží Tučňák s tučňákem, ze kterého se postupně vyvinou naši hlavní soupeři. A ti odsud odcházejí o camfrňousek dřív, protože si nejspíš na rozdíl od nás při přepisu fáborků neudělají chyby, takže nesedí a neciví do začátku tajenky „park u s…“, k němuž se nesnaží zoufale najít pokračování.

V upřesnítku se píše, že další stanoviště je u okýnka. Děláme si prdel, že by nebylo marné, kdyby to bylo hladové okno. Únava a zima a čaj se z konve snes. To by byla teprve měkká Tmou! A ono jo. Bodlo to. Dali jsme si dlabanec a kafe. Ze strany boudy je lavička. Fičí tam a zebe to. Protože nám to nejde, vydá se Ondra na průzkum. Ohlásí, že z druhé strany boudy je taky lavička, která je pro změnu v závětří. Tak se přešoupneme. Lavička je sice ve skutečnosti koryto na krmení zvěře, takže jí chybí taková ta rovná plocha, na které by se dalo sedět, ale když se to vycpe nějakým okolo ležícím haraburdím, posadit se na to dá. A analyzujeme a analyzujeme, až se do řitě konečně odhodlám k tomu, že prostě chci najít způsob, jak čtrnácti dělům jednoznačně přidělit písmenka A-N. A tak se mi to povede, díky čemuž se nakonec to luštění rozjede. Pomalu, ale jistě. Poslední krok děláme dvakrát. Rozházená písmenka nám nedávají smysl, tak ještě jednou a pořádně. Ještě jednou a pořádně vyjde to samé. Tak holt nakonec shledáme, že ten nesmysl smysl dává.

A odcházíme na kopec, kam nevede cesta. Už tam jsou nejméně dvoje světýlka. A asi tam máme víc štěstí než rozumu. Když rozpoznáme pláště kostek, položím otázku, proč se bílé plochy nikdy nevyskytují naproti sobě, v čemž Ondra neomylně rozpozná bedničku. První nahodilý pokus o její popsání je kupodivu správný, pomineme-li skutečnost, že jsme v duchu bedničky použili 26-písmennou abecedu, nikoli 27-písmennou, takže nám místo Panské louky vychází Panslá moula. Ale to nás nemůže zastavit. Na rozdíl od následujícího krpálu, na kterém se málem přerazíme. Ale jenom málem.

Na louce jsou světýlka troje a čeká nás nejlepší šifra hry. Prvním impulzem k řešení je „žádost hvozdu“. Pak už pracujeme s prameny, ihned identifikujeme souřadnice. Takže nám zbývá genetická informace. A když už to jsou prameny, tak z nich někam teče voda, že jo. Protože si každou tu studánkovou lokalitu dokážu představit, ani si nerozkreslujeme nějaký asociační strom. Prostě to děláme prstem po mapě po paměti s pár poznámkami na okraji papíru. A je to naprosto boží, nic tak skvělého už jsem dlouho neluštil. Opravit asociace do podoby, která dá tajenku, nám nicméně chvíli trvá. Úsek Svitavy mezi Bílovicemi a Brnem nám nejprve moc nejde, ale nakonec usoudíme, že z Ponávky a Svitavy prostě vzejde „princezna“. A ta dohromady s „otravou“ dá přes Sněhurku samozřejmě „jablko“, protože pro asociace potřebujeme co nejobecnější výrazy. Pak se zastavíme klasicky na mléčném „zubu“. Nakonec zkoušíme opravit onen úsek Svitavy mezi Bílovicemi a Brnem, protože nám děsně vrtá hlavou, proč ty asociace, které tam máme a ve výsledku vedou k „princezně“, jsou vlastně tak divné a úplně zbytečné. No a pak někdo „jablko“ opraví přímo na „Sněhurku“ s tím, že teď chceme, aby vyšel „trpaslík“. Ještě tam nejdeme. Zkoušíme to dodělat. Nakonec to jde lépe proti proudu. Na „trpaslíka“ by se měly asociovat s „chlupem“ „vousy“. A pak už se zvedneme, čímž si uvolníme přiškrcené vedení. A jak se vydáme na cestu, asi po pěti metrech Pepovi dochází „brada“. Tak. A máme to všechno. A obdivujeme organizátory, že mají koule dát něco takového do hry.

Nikde ani noha, nikde ani ruka. U Trpaslíkova pramene už jsme párkrát něco luštili, ale jak tak nad tím přemýšlím, už je to asi tak deset let. Nepamatuju si, kde přesně je, jen, že jde dost blbě najít. A tím pádem jde dost blbě najít. A dostáváme šifru, kterou hbitě zanalyzujeme a asi po pěti minutách máme princip. Nikde ani noha, nikde ani ruka a tady už jsme si dost jistí, že na téhle Tmou aktuálně vedeme. Celý zbytek luštění je jen snaha rozpoznat správnou písničku. To nám nejde. Nejde nám to tehdy, když se mi ji podaří zanotovat. Nejde nám to ani tehdy, když se Martinovi konečně podaří stáhnout nějaký přehrávač a přehraje to. Nejde nám ani vygůglit zápis not. (Respektive jde, ale má to příliš mnoho řešení.) Nejde nám to ani tehdy, kdy v Olomouci vzbudíme Peťku, aby nám to přehrála na klavír. A ve chvíli, kdy už se konečně Petr chystá zdrhnout, aby v Hodoníně hrál na medvídky u Kolína, přijde náhlé osvícení. A tak jdeme společně k zastávce, z níž Petr nakonec doopravdy zdrhne. Nikde ani noha, nikde ani ruka a my si začínáme doufat, že uhrajeme na Tmou korálek. A ono jo. O dvě minuty. A korálek na Tmou je korálek na Tmou, že jo.

A tak jsme pak U buku v situaci, kdy jsme utrpěli personální ztrátu, procházíme ranní pospávací krizí. Takže nám to trvá dlouho. Správná pozorování vesměs máme, ale význam nám docvakává pomalu. Přijdu na to, že lomených čar je 26, ale jak na ně napasovat písmenka, nám trvá dlouho. Víme, i že X je v zápisu abecedy 26x, ale jak to použít v šifře, kde překáží ta blbá klikatá čára navíc, která tu šestadvacítku boří, nám taky trvá celou věčnost. Už tu dávno nejsme sami. Ale když s radostným halekáním konečně vyrazíme na cestu dál, jsme stále první. Autobus bohužel ujel, tak jdeme pěšky.

Člověk by čekal, že bude mít výhodu, pokud se pohybuje po stanovištích, kde už vícekrát něco luštil. Kupodivu ne. U Trpaslíkova pramene se ukázalo, že paměť je milosrdná a selhává. Tady jsem si naopak v rámci věštění z mapy zafixoval možná příští stanoviště natolik pevně, že jsem se vydal na cestu, veda tým na úplně jiné stanoviště, než nám vyšlo. Naštěstí zde jako deus ex machina zasáhly vyšší síly, které mne přiměly se podívat do mapy asi padesát metrů poté, co jsme blbě odbočili. Prostě jsem místo kóty 407 šel na kótu 398. Uvědomil jsem si svou chybu, zavelel čelem vzad a rázem byl Ondra vpředu pelotonu.

A ten taky vyluštil vypečenou šifru. Teda řekl, jak se to má udělat. Já jsem byl v realizaci rychlejší. Ještě mne museli přesvědčit, že ta interpretace fakt dává smysl a jdeme. Tučňák s tučňákem už je tady. Au. A autobus zase ujel.

A vyzvedáváme na této Tmou své poslední zadání. Do konce hry zbývá 3,5 hodiny, a přestože víme, že jsme tu první (kanón nešel otevřít), vidíme, že už je to strašně šibeniční čas. Na nějaké věci přijdeme. Že je to perspektivní pohled, že je to asi součást nějaké řady, jejímž začátkem a koncem budou bloky s prázdným prvkem, že černé bloky se asi budou číst, že šedobílé rozhraní asi označuje horizont. Ale je to marné. Brzy začíná být jasné, že cíl nestihneme. Zvlášť pak, když nás navštíví Hanžlovi s tím, že to luštili čtyři hodiny. A ty my nemáme. Nejtrvanlivější motivací vydrží být představa, že bychom mohli dojít do cíle, kde by nám organizátoři řekli (kdyžtak bychom jim to poradili), že trička dávají jenom skutečným cílovníkům, takže bychom mohli mít škodolibou radost z toho, že Petr u Kolína ostrouhal. Na návsi se hromadí další hráči, takže nakonec už moc neluštíme, jen opatrně sledujeme, že soupeři vypadají podobně marně jako my, takže Tmou zdárně spěje k výsledku, že nakonec zůstaneme v dopočtu první. A to se počítá. Ve tři čtvrtě na dvanáct stříháme kapitulační obálku a okolním soupeřům radostně sdělujeme, že jsme se na to vysrali. Náladu zvedají pralinky zvlášť. Ale moc práce to nedá, protože nálada je prostě dobrá.

Jedeme se podívat do cíle. Tam se ukáže, že náš předpoklad byl správný. Patnáctku nikdo nevyřešil, takže výsledný stav zůstal takový, jaký jsme chtěli. Jakoby jsme vyhráli Tmou. Takže nám soupeři jakoby gratulují, my jim jakoby děkujeme, organizátoři nás jakoby vyhlásí, zaslechneme jakoby potlesk a máme z toho jakoby radost. A stejně je to jakoby super. Tričko si holt koupím jakoby u Vietnamců.

Na potemném obědě jsme si odškrtli cíl „vyhrát Tmou“ a nahradili jej upřesněným „vyhrát Tmou doopravdy“. Takže zase za rok a lépe. My jednou vyhrajeme doopravdy. Já vím, že nejspíš kvalifikaci, ale stejně to nevzdáme snadno.

Máme rádi Tmou. Fakt. Moc.

Sepsal Síba.

PS: A taky máme rádi Statek. Ten se drobnými nuancemi nezatěžuje a zvesela vytrubuje do světa, že vítězem Tmou jsou Pralinky zvlášť. Je to od něj milé. A hezky se to čte. Je to vážně krásná představa.