Poslední týden před hrou probíhá těšení se. To je tentokrát natolik intenzivní, že mne poprvé v dějinách Matrixu přiměje si od synovce půjčit knihu a toho Harryho Pottera a vězně z Azkabanu doslova zhltnout za dva večery. Tak nějak mne to téma oslovilo, cítíme se před hrou silní a chceme mířit vstříc vyřčenému záměru uhrát zatím nedosaženou medailovou příčku.

V obvyklém čase „za chviličku start“ přichází to, co mi, asi jak stárnu, rok od roku víc a víc leze krkem. A že se tento pocit po útěku z Azkabanu ještě umocní! Poslední informace před hrou. Na Svíčkách jsme tuto záležitost kdysi provozovali taky. Protože se to tak jinde taky dělá. Když jsme je zrušili, protože nám samotným jaksi nedocházel jejich smysl, nikomu nechyběly. Poslední informace před hrou jsou pravidelnou cestou k nasrání. Pokud na poslední chvíli nezadají nějaké další povinné obskurní vybavení, které se v časové tísni blbě shání, s oblibou alespoň zveřejní místo startu v horoucích peklech, nebo uloží povinnost být na startu hodinu před hrou, takže se musí kompletně překopat plán příjezdu, protože podle původního se hra prostě nestíhá. Ojeb je to vždycky strašný a to o to víc, čím je člověk zkušenější a čím víc chápe nesmyslnost této tradice. Letos se zdá, že budeme těch největších hrůz v posledních informacích ušetřeni. Ale není tomu tak. O co méně je jich zjevných, o to blbější je ta skrytá, která se má teprve vyjevit. Organizátoři všech zemí, spojte se! Spojte se a zrušte to! Je to nedůstojné a ničemu kloudnému to neslouží.

O půl desáté vyrážíme do Prahy. Sraz máme stylově na nástupišti 9 a ¾. A zkuste to popřít, když v Poličce na nádraží žádná oficiálně označená nástupiště nejsou. Ha!

A pak to začne. Předchozí liják zanechal kousek suchého místa na schodišti krytém hustým tisem, tak ho zabíráme. Všímáme si, že hned vedle nás je na větvičce připevněná cedulka s nápisem „koště!“, tak alespoň budeme mít do hry nějakou výhodu. Samotný Azkaban je zajímavou psychologickou hrou. Volíme jasnou strategii vyluštit a zadat co nejrychleji z každé úrovně jeden výsledek, abychom si vyzvedli všechna zadání. To se poměrně rychle daří a uvelebujeme se na zahrádce u sportovního klubu. To má výhodu, že je to pod střechou, je tam občerstvení a záchod a nechodí tam mozkomoři. Takže se tam občas nerozvážně smějeme a Pepa jednou i popobíhá. Dlužno dodat, že díky za zahrádku, protože pokud bychom luštili uvnitř při chemickém složení atmosféry, jaká tam byla, tak se brzy asi smějeme všichni a pořád, mozkomoři nemozkomoři. Po trávě se nechodí.

S postupujícím časem se odhodláme zadat i nějaké další vyzvednuté šifry z nižších úrovní, přednostně pak ty, u nichž byl malý bodový rozptyl. Žádný posun v bodovém zisku postupující čas moc nepřináší, takže letmý propočet ukazuje, že nás patrně čeká nevyhnutelný úkol vyluštit všechno. Tak se nakonec i stane. Společnost týmů ROFLCOPTER!, Prajáma a Ubertymus Riddikulus je dobrá společnost, takže vše probíhá k naší spokojenosti. Tedy s jednou výjimkou. Nestihli jsme loď, takže jsme to museli obcházet pěšky. Tedy ne že by nám vadilo jít pěšky, ale na tu loď jsme se těšili. Ještěže už na Azkaban postavili most.

A ocitli jsme se na útěku. Na Letné nastává zábavný moment. U šifry s alergeny ledabyle odhadujeme a počítáme. Restaurace jihozápadně je jasná. Hanavský pavilon. Je to docela daleko a začíná pršet. Startegicky se dělíme. Zbožák a Martin jdou pěšky parkem, Alena, Pepa a já zkusíme sejít na nábřeží, popojet a vyfunět zase nahoru. Když vystoupáme půlku kopce, uvědomuji si, že jsem si jako už párkrát spletl východ a západ. Neznáte někdo nějakou mnemotechnickou pomůcku, jak si je neplést? Takže telefonujeme, abychom kluky přenavigovali k hotelu Hoffmeister, a sami se vracíme zpátky na nábřeží. Vlastně ani nevím proč, ale cestou začneme ještě jednou kontrolovat zadání. A ejhle! Přepočítáme si to a nemáme jít jihozápadně, ale jihovýchodně. Dvojí negace nás vrací zpátky k původnímu umístění, takže do toho kopce funíme podruhé. Co není v hlavě, musí být v nohách.

Následná šifra byla jediná, kde jsme si vyčekali do nápovědy, což bylo asi to nejlepší, co se s touto šifrou dalo udělat. A to navzdory tomu, že jsme i s velkými puntíky dlouho a správně pracovali jsko s počtem puntíků v zápisu Braillova písma. Během luštění se uskuteční celkem svinská zima, přestože je teprve brzký večer. Děsíme se toho, jestli to takto bude pokračovat. Naštěstí je celý zbytek hry už v takovém tempu, že na zimu prostě nezbude čas. Kraťasy si tu sice převleču, ale obě mikiny zůstanou po celou hrou v hloubi batohu.

Dál už jsou šifry a hra vůbec čím dál víc boží. Když pak na Jindřišské věži nafasujeme hůlku, uteču ostatním, kteří využívají blahobytu zdejšího záchodku s tím, že jede šalina a další zadání vyzvednu dřív. Před hrou jsem si pečlivě studoval pražské výluky, takže jsem na ně samozřejmě zapomněl a zamířím do metra, které mne vyhodí na náměstí Míru. Takže tam ostatní jsou nakonec dřív než já. A cestou započne chlejstocén, takže se uvelebujeme ve vchodu školy na Hollarově náměstí, kde nejhorší chlejstocén přečkáme.

A když se nám konečně podaří vyluštit dárce orgánů, začíná nádherná dramatická paralelka, která krásně odsýpá, pořád se něco děje a hrozně se ná to líbí. Pozdílkovi jdou vyzvedávat zadání C, Zbožák a Pepa míří na první souboj v jednu, u něhož marně doufáme, že tam bude ještě tak málo lidí, že bychom se mohli vejít mezi šampióny. Mně těsně před odchodem sdělí podobu nápisu u rádia, se kterou máme asi pracovat a já zůstanu na místě sám s úkolem doluštit to.

To se mi nakonec daří a mířím na Kubánské náměstí. Když se soupeřícímu týmu konečně podaří poprvé nechat kuličku na mé straně famfrpálového hřiště, chytám první ranou zlatonku a od zkoprnělých soupeřů opět odcházím. Takhle se to má dělat.

Hned vyzvedávám další šifru, jejíž poloha byla přímo zveřejněna a brzy se na Strašnické opět shledávám se Zbožákem a Pepou. Pozdílkovi si poměrně dlouho a poměrně úspěšně s občasnou dálkovou dopomocí jedou po své větvi Zla ACFMR směrem do Malešic, ostatní činnost je pak na nás. Z šifer, co tu máme, vyluštíme Pohádkovou, kterou jede Zbožák vyzvednout, a Rozhovory, které zatím vyzvednout nemůžeme, protože nemáme dost zkušeností. Jinak hlavně na dálku pomáháme Pozdílkovým, kteří zdárně postupují.

Ve tři hodiny se chýlí k dalšímu souboji a koordinací s kouzelnickou mapou soudíme, že pokračovat ve hře za Zlo (co je vlastně zlého na tom vyhodiit Prasinky do povětří?) už nám nic nepřinese a chceme se protočit na Dobro, abychom si odkryli I, protože to nás obrovsky popostrčí. R už mají Pozdílkovi v tu chvíli vyzvednuté. Protočit se pomocí mrakodrapů se daří.

Pak začíná schizofrenní situace, protože Pozdílkovi mezitím dořeší Rozházená písmenka, ale nemají hůlku, aby mohli jít k portálu. My hůlku máme, ale šalina k nim nám zrovna ujela a I, které potřebujeme vyzvednout je nedaleko. Zamíříme tak přednostně tam, zatímco Pozdílkovi se snaží šťourat do ostatních šifer. U kostela vyzvedáváme další tři zadání a vypadá to slibně. A než přijede další šalina, máme vyluštěna sousloví, což schizofrenní situaci nevyřeší, nýbrž prohloubí. Můžeme totiž aktuálně vyzvednout L a V, což je obojí ze Strašnické poněkud z nohy a hůlka je potřeba na obojí. Další rozdělení tak ztrácí smysl. Nerozhodnost v tom, kam se vydat necháme vyřešit náhodou tím, která šalina přijede jako první. A vyhrává to 55, takže se vydáváme do Malešic.

Tam zavíráme svůj první portál, který nám zlověstně sdělí, že první slovo je „puzzle“. Jsme úplně mimo centrum dění, tak se stahujeme na Sídliště Malešice, kde během dvacetiminutového čekání na autobus Alena vyřeší Noty. Opět se rozdělujeme, neboť se blíží pátá. Zbožák a Pepa jedou uhrát pro jistotu ještě jeden bod v souboji, Pozdílkovi a já jedeme na Žernovskou odehrát kámen-nůžky-papír. Alena v tom naštěstí brzy identifikuje variaci na Bětčinu aktivitu z letovických Svíček.

Dostáváme na papírku otevřeně zadané polohy dalších tří stanovišť, což je na jednu stranu dobře, protože to urychluje postup, na druhou stranu nám to přináší o dvě zkušenosti méně, než jsme čekali. A znovu se rozdělujeme. Pozdílkovi jedou vyzvednout P a Q, já H a O. Se všemi zadáními se pak znovu potkáváme na naší oblíbené Strašnické.

Obrázky a Dvě písmena řešíme velmi rychle, T jedou vyzvednout Pozdílkovi, U Zbožák. Pozdílkovi rovnou dořeší i Pásky a uzavřou druhý portál. Ostatní se pak snažíme vyřešit Leguánka, ale Černobílá nakonec padne rychleji. A vlastně skoro paralelně u obou luštících sekcí současně. A tak sedáme na šalinu a míříme si to k Zahradnímu městu. Euforie dosahuje vrcholu. Celou dobu se to jeví, že naše umístění se trvale drží na špici. ROFLCOPTER! sice už je v cíli, to nám ale zároveň prozrazuje, že toho před námi už není moc. A po děsně zajímavé Svobodě se vyloženě těšíme na to, co bude následovat dál, jaká závěrečná část nás ještě čeká.

A nenásleduje nic. Na tomto místě šifrárna končí a vlastně bych mohl přestat psát. Prostě nic. Šifrárny pro nás už skončily ledasjak. Některé jsme vzdali, někde nám vypršel čas, některé jsme dokončili. Ale ještě nikdy se nám nestalo, že šifrárna v nejlepším beze stopy zmizí. Že skončí tím, že náhle prostě není co luštit, neboť všechno luštitelné je vyluštěno, ale přesto nejsme v cíli.

Očekáváme, že se po uzavření všech tří portálů něco stane. Ale nestane se nic. Jediné, co jsme dostali, jsou tři podivná anglická slova. Nabízelo by se, abychom nějak pracovali s nimi. Jenže luštit na nich v podstatě není co. A nejhorší je, že si to uvědomujeme. Že pracujeme s něčím, s čím se pracovat vlastně nedá. Že vlastně najednou nemáme co smysluplného dělat. Přesto se o to ještě více než čtyři hodiny pokoušíme, protože my nevzdáme se snadno, když máme chvíli zlou. Všechny teorie, se kterými pracujeme, jsou evidentní kraviny, ale něco dělat prostě chceme. Většinu zbývajícího času ale strávíme pospáváním a nevěřícným koukáním na sebe navzájem.

Nebudu to protahovat. Po prozrazení řešení plácnutí se do čela nenastává. Nevěřícné koukání se prohlubuje a zklamání z šifrárny jako celku nabývá olbřímích rozměrů, jaké snad nepamatuju. Tak hluboký rozpor mezi totálním nadšením při hře samé a totálním zklamáním z jejího rozuzlení nemá obdoby.

Matrix Azkaban zvedl můj herní index na hodnotu 128. Tak je to snad dostatečný statistický vzorek. Tak až budete někdo chtít vyhlašovat anticenu Zlatá svěrací kazajka za nejdebilnější píčovinu v dějinách šifráren, tak na mne, prosím, pamatujte. Připadá mi, že mám jasno v tom, co nominovat.

Palec dolů a co nejhlouběji do hlíny.

Sepsal Síba.