|
Mezi hrami, jichž se s jakous takous pravidelností zúčastňujeme, nám na začátku roku 2016 zbývají tři zásadní nedosažené mety. Vyhrát Tmou, stanout alespoň na stupních vítězů na Matrixu a dojít Po trati. Tedy ne že bychom posledně jmenovanou metu posledních letech považovali za dosažitelnou, ale stejně se čím dál více zdá, že jestli někam jezdíme vstříc debaklu, tak sem. Mementem toho, jak dokáže být štěstěna vrtkavá, budiž křepelička a její zbylý zvířecí doprovod. Roztomilá zvířátka z Po trati 2015, která nám zajistila neobyčejný benefit startu se slevou za hloupost, jenž je zřejmě určen týmům krátkého až žádného doletu. No a abychom snad křepeličku neurazili, zahájili jsme Po trati 2016 přesně v duchu tohoto určení.
Míra mimoňství Pralinek zvlášť v úvodu hry nabývala rozměrů hodných Luďka Soboty v jeho nejpitomějších rolích. Na prvních třech stanovištích se nám podařilo třikrát zopakovat tutéž zásadní chybu. Kam se na nás hrabe osel. Ten do téže řeky nevstoupí dvakrát, my potřebujeme o dva pokusy víc.
Na Václavském náměstí tvrdneme tak dlouho, že okolo chodící turistické výpravy musí dozajista váhat, jestli do inventáře náměstí nepatříme déle, než svatý Václav. (Alespoň si člověk prosvištil italštinu.) Sám se postupně dostávám do fáze, kdy mou poslední útěchou je skutečnost, že poslední vlak domů jede v devět a nádraží je za rohem. Pak přicházejí organizátoři, přinášejí houby a kladou k nim stejné obrázky, jaké nám předtím ukazovali, tentokrát ale navíc obohacené o čísla, jež tam předtím zaručeně nebyla. S nimi už to naštěstí jde vyluštit takřka okamžitě. Necháváme na náměstí jen pár podobných zoufalců žádného doletu.
V první hospodě zanalyzujeme lorem ipsum, přeložíme si pár latinských slov (po loňských latinských Svíčkách mám latinu v malíku, že), vypijeme pivo a dáme si další. Když usoudím, že nám na malém stole už dlouho překáží půllitr od prvního piva, který obsluha zapomněla odnést, vezmu ho do ruky, abych číšnika požádal o jeho odnešení. V tu chvíli objevím kolečka a logo, jež tam předtím zaručeně nebyla a jež tam číšník dodatečně přikreslil, když jsme se zrovna dívali do latinského slovníku.
V druhé hospodě si dáme pivo. Protože se mi nelíbí, že se kolem něho tvoří mokrá kolečka, chci si ho postavit na tácek, ale na stole žádné nejsou. Tak usilovně luštíme šifru, a teprve když nám přinesou druhé pivo, sáhne Eva pro tácky do stojánku, který nám mezitím někdo v nestřeženém okamžiku propašoval na stůl a který tam předtím zaručeně nebyl. Hodí tácky na stůl s tím, že už se na ta mokrá kolečka nemůže dívat.
Tím naše oslí anabáze končí. Končí ve chvíli, kdy jsme skoro poslední ze všech a kdy nám vlastně imponuje, jak hanebným způsobem nám tahle hra dokáže nafackovat.
Ve třetí hospodě naštěstí servírka zapomene na to, že nám má účtenku podstrčit až po dvou hodinách a omylem nám ji dá hned. A možná to nebylo omylem. Blížila se jí zavíračka, tak co by se otravovala s opožděnými blbci, kteří ani neumí luštit šifry.
Čtvrtá hospoda se víc než čímkoli jiným vyznačuje neobyčejným neútulnem, způsobeným neobyčejnou přelidněností týmy krátkého doletu a těžkým deficitem kyslíku. Je to právě tento deficit, který nás nakonec vyžene alespoň do chodby a mne přiměje k tomu, abych se zařekl, že už se tam vrátit nehodlám a že tu tajenku míním prostě vymlátit z toho, co už máme. A tak z toho taky z příliš vzdáleného a neurčitého Ostravska, přes povinnou a naštěstí neexistující Ostrovskou tu Rostovskou vymlátím. Věštění z mapy je má silná stránka. A po oslí anabázi a krátkém rozporuplném intermezzu začíná Pralinkám zvlášť se skluzem devíti a půl hodin šifrovačka. A to taková, na níž nás nakonec bude dělit od jednociferného umístění jen takhle maličko.
Vršovická šifra je svým principem polojasná. Tedy rozbor závislosti větných členů je jasný hned. Divné slovosledy a absence spojek a předložek alespoň některé nenechávají na pochybách. Některé jiné na pochybách nechávají a tak během luštění nastává i několik efemérních úkroků stranou. Přesné použití větného rozboru totiž zůstává ještě chvíli zatažené. Souvislost s větvemi morseovkového stromu nám totiž zůstane utajena i ex post. A tak se postupným zkoušením toho, jak přesně je v tom větném rozboru ta morseovka schovaná, nakonec dobereme k tomu, že ten první postup byl vlastně správný, jenom se to nečte zleva doprava, nýbrž shora dolů. Vzhledem k tomu, jak nakonec dopadly předchozí očekávané tajenky, nás tajenka začínající MGRC absolutně nedokázala rozhodit. A jedeme do Michle.
Cestou mi píše nejmenovaný nepřítel, kterého tušíme o pět až deset stanovišť před sebou zprávu tohoto znění: „Zdar, hele kde už jste? My furt tvrdneme na pětce.“ V hrkající šalině přečtu: „Zdar, hele kde furt jste? My už tvrdneme na pětce.“ Vyvolá to ve mne dojem, že tam na nás osly vlastně solidárně čekají, že náš postup je vlastně očekávaný a že se od nás čeká ukázka toho, jak vypadá takový útok ze zadních pozic. No a když se na dalším stanovišti dozvíme, že jsme právě předběhli polovinu týmů, těžko nám to vyvracet.
Jak má vypadat luštění v podání Pralinek zvlášť jsme ukázali na další šifře. Pod Jezerkou vystupujeme ze šaliny, dojdeme na stanoviště, po chvíli prohrabávání odpadků najdeme šifru, vyluštíme, vrátíme se zpět a o dvacet minut později nastupujeme Pod Jezerkou do dalšího spoje téže linky.Takhle vypadá vychytaná logistika a jedno z mála míst, kde jsme vyditelní i ve statistikách. Tady jsme byli nejrychlejší.
Po vyfunění kopce Eva frfle, že tady by nechtěla bydlet. Vysvětlit, že ji tam nikdo nestěhuje, naštěstí nepotřebuje. Poté, co objevím v zadání sousloví „hyper text“ ale já tvrdím, že potřebuju vysvětlit, co to je. Naštěstí jediný, kdo se toho ujme, je Ondra, jehož vysvětlení nerozumím, ale pochopím, že je to něco s počítačem. To stačí. Vždycky jsem si přál vidět kolonii Na Slatinách, tak jsem ji konečně viděl.
Další stanoviště v Průhonické bylo jediné, na kterém jsme se v rámci naší jízdy propadli v dílčím pořadí. Vzhledem k tomu, že jsme to přičetli na vrub přesunu do nejútulnějšího útulna během hry na benzince u Jižní spojky, ani nás to vlastně moc nemrzelo. Jak už se nám to tak občas stává, objevili jsme nejprve první krok a teprve potom nápovědu k němu vedoucí. Tak jsme si to zkrátka museli nejprve uvědomit.
Na dalším stanovišti nás nejprve zdrželo to, že se ulice U Trati oproti zákresu v mapě neustále poťouchle prodlužovala, až se nakonec spojila s ulicí Korytnou, která nám mohla ušetřit míru opotřebovanosti nohou. Pak nás postrčilo, že jsme se zbytečně nenamáhali se zdržujícím čtením obou pomocných tajenek, neboť nám bohatě stačila jedna. A nakonec nás opět lehce zdrželo to, že nám bylo trochu líno a počkali jsme si na šalinu, což se asi časově nevyplatilo. A ty tři minuty v teple jsme prohlásili za lázeňskou proceduru.
U metra vyzvedáváme hrůzostrašnost, u které by se skoro dalo říci, že jsme se vrátili k oslí anabázi, kdyby tento dojem nevyvracela tvrdá čísla o postupu hrou. Sedáme si pod lampu a Ondra říká, že je to deskriptiva a musíme si představit všechny ty spousty čar na té modrošedé ploše, jak se chovají v prostoru. Někdo si to nedokáže představit. Za sebe hlásím, že si to představit sice asi dokážu, ale doba, kterou k tomu potřebuji, přesahuje časový rozvrh hry a dělat to odmítám. Na dotaz, proč je všech těch dvanáct čar umístěno na modrošedé ploše, mi Ondra pohotově odpoví, že tak se to v těch technických výkresech dělá. Zoufalým očkem pokukuji po Zbožákovi, pro nějž jsou technické výkresy denním chlebem, zda to vyvrátí, ale neděje se. Zato dalším pečlivým prohlížením zadání přicházíme na to, že v něm mezitím přibyly další dvě čáry, které tam předtím zaručeně nebyly. Je nám záhadou, kdo nám je tam přikreslil, když okolo nás není žádný číšník. Kolem nás projede několik nočních šalin, z nichž některé mají číslo 65 a dýchají na nás takovým exotičnem, jako by se okolo proháněla sobí spřežení střídaná velbloudími karavanami. Pak projede první denní a to znamená, že se otevřelo metro. Protože venku fouká a je zima, je to pro nás impulz k tomu, abychom se s luštěním přesunuli tam v marné naději, že tady budeme podobných dobrodiní ušetřeni. Nejsme. V metru je zima stejná a fouká víc. Ale taky je tam víc světla, což způsobí, že nám neznámá osoba v nestřeženém okamžiku přimaluje do zadání patnáctou a šestnáctou čáru a zbývající plochu přebarví z modrošedé na lahvově zelenou. To stačí. Já říkám, že mi to připomíná pingpongový stůl, který někdo jiný hbitě opraví na kulečník.
Na další stanoviště jedeme ohromnou oklikou autobusem 188. Jednak si hodláme užít svých 110 Kč a jednak 12 minut v teple. A taky se díváme z oken, zda cestou neobjevíme otevřený nonstopáč nebo benzinku. Neobjevíme.
Na další stanoviště přicházíme už za světla. Když vyzvedneme zadání a přečteme si upřesnění, řeknu, co má vyjít. A tak to taky vyjde. Co taky na tom místě pohledávat? Útulná ulice bylo asi nejneútulnější stanoviště ve hře. Žádná lavička, žádný sokl, na který by se dalo sednout, jen zaprasené chodníky. Tak jsme raději šli rychle pryč. A podruhé ve hře nejrychleji ze všech. Prostě když víte, co má vyjít, vyjde to.
Na Židovských pecích jsme vyzvedli zadání, u něhož někdo velmi brzo upozornil na dvojice po sobě jdoucích samohlásek. No a protože se jednalo jen o lehce modifikovanou šifru Galerie z Bezvíčku 2010, luštilo se to velmi lehce. Není nad to, když autor šifry dostane k luštění svou vlastní šifru. Zvlášť když si přečte pravidla hry.
Na další stanoviště sviští nejhbitější Ondra a Zbožák, zatímco Dan, Eva a já svištíme šalinou na Palmovku, kde se vzápětí sejdeme. Zpráva říká, že jsme se propracovali na jedenácté místo. A to bylo taky nakonec nejlepší průběžné umístění, kterého jsme dosáhli. Šifru jsme vyzvedli za pět minut sedm a nakonec se nám stala osudnou. Palmovka už zdaleka není tak přívětivým místem plným nonstopů, jak jsme si ji pamatovali z dávných šifrovacích dob, takže až příliš mnoho času trávíme v zimě na větru. Eva nás jako obvykle opouští. O něco později uskutečňujeme přesun proti trudnomyslnosti do Karlína, kde už je otevřená hospoda. Neodvratný konec je o to smutnější, když okolo vidíme skoro probíhat tým, který evidentně sviští ještě vyzvednout další zadání. Za šest minut tři čtvrtě na dvanáct odesíláme kapitulaci, abychom se ještě podívali do cíle, a dumáme, kolik míst z pracně vydřeného útoku za zadních pozic nakonec ztratíme. Ve dvanáct vystupujeme na Palmovce z metra. Dvě minuty po dvanácté nastupujeme do šaliny na Žižkov, v níž Ondra prohlásí, že po těch pěti hodinách dostal nový nápad. Že bychom ten pomocný text mohli přepsat slepeckým písmem a s hlavičkami sirek ho proxorovat. Vlastně mi to ani nepřišlo být dobré. Dobré mi přišlo být, že jsme po té době ještě dokázali vymyslet něco nového, co by se ještě dalo zkusit. Ale nezkusilo. Bylo to už s křížkem po funuse. Tak si ještě jdeme vyslechnout do cíle, co jak mělo být. A zjistit, že jsme nakonec ztratili jen dvě místa.
Václaf se v cíli ptá, zda se nám to tentokrát líbilo. Oponuju, že se mi to líbilo vždycky. A znovu k tomu dodám, že šifrovačka, která nám dokáže takto nafackovat, mi imponuje. A nově pak ještě dodám, že šifrovačka, která nám dokáže nafackovat, ale pak nás ještě nechá složit reparát s výsledkem, nad kterým smekne klobouček i někdo z organizátorů (zdravím Lídu), mi imponuje ještě víc.
No a protože se nám asi po letošku nepodaří znovu uhrát slevu za hloupost, tak zkusím alespoň slevu za reportáž. Rozumějte tedy, že pokud to okolnosti umožní, přijedeme si nechat nafackovat znovu. Nekupte to, když je to ve výprodeji.
Plusy a minusy:
Plus: PRAHA. Šifrárna, která má nějaké město v propozicích, v něm má být. (Berte to jako velký plivanec směrem k Brnu.) Po trati nás prováděla po neotřelých místech Prahy, přitom nás skoro neustále nechávala v prostorových mezích umožňujících užívat výhod velkoměsta. A jak Prahu znám, poznal jsem i leccos nového. Už jsem v Praze zažil šifrárny, které mi ukazovaly Vyšehrad, Hradčany a orloj. A už jsem zažil městské šifrárny, kde mne neohrožovali somráci a ožralí řidiči, ale bludné kořeny, hejkalové a divoženky. Ani jedno se mi nelíbí. Tahle Praha jo.
Minus: RECYKLACE. Já vím, že po 15 letech od první Tmou je těžké usledovat, co všechno už někdy někde bylo. Ale když člověk dostane k luštění svou vlastní autorskou šifru, kouzlo se prostě trochu ztrácí. Luští se to dobře, ale radost z toho člověk nemá. A to bylo těch opakovaných šifer víc. Šifru s prostředky palindromů už jsem taky luštil podruhé. Vlastně už si ani nepamatuju, kde přesně byla ta první, ale něco mi říká, že autorem byl Ivoš Cicvárek.
Plus: BENZINKY. Na neustálé informace o všech možných zavřených hospodách proti trudnomyslnosti jsme už zvyklí, takže v nás trudnomyslnost nevyvolávají. Spíše je ignorujeme. Letošní trasa umožnila toto neexistující zázemí plnohodnotně nahradit existujícím zázemím v podobě čerpacích stanic, protože skoro neustále byla nějaká nablízku. Oproti hospodám tam nezavírají, není tam hluk a mají tam nepřeberné množství laskomin, neboť díky polotovarům tam kuchař ještě nešel domů. Někdy tam je malý stolek, ale co už. Venku není žádný. Nešlo by dávat na zadání informace i o benzinkách proti trudnomyslnosti?
Minus: SLOGAN. Po trati mají slogan, že stačí tužka nebo papír. A jak jsme ho v tomto i jiných ročnících dovedně používali k tomu, abychom odfiltrovali falešné stopy od pravých, letos to rozhodně nefungovalo všude. Minimálně na dvou stanovištích (7 a 9) bychom si s tužkou nebo papírem nevystačili. Nikdo vám ten slogan nenutí. Ale když už ho máte, měla by to být pravda.
Plus: ODVAHA. Nechte mne se poklonit tomu, že někdo dodnes organizuje hru, která se drží pradávného šifrovacího principu, kde neexistuje systémová záchrana. Pamatuji doby, kdy toto bylo standardem a odlišnost anomálií. A má to něco do sebe. A to přesto, že jsme si vloni sami vyzkoušeli, co to může znamenat. A prvky jako úvod s originálním podáním úvodních hospodských šifer taky trochu vyžaduje, aby organizátor nebyl přizdisráč (Přizdisráče s velkým P zdravím).
A všechno ostatní jsou prkotiny.
Sepsal Síba. |