Čtyři lidi v družstvu? Aby ta Krůta neměla něco extra. Letmá sondáž plodí sedm jmen. Osmé jméno doplní oblíbený host Tom Krejčí a budoou dvě želízka v ohni. Rovnoměrné rozdělení hostů a brnoznalců předurčuje Síbu a Boba jako kapitány. Bobo si volí tým, Síba se spokojí se zbytkem a rovnoběžka 50°10' s.š. určuje pojmenování na sekci Severní a Jižní.

Obě želízka v ohni vidí Statek jako lůzry. Ja trestuhodné! Tak uvidíme.

Příjezd ve tři čtvrtě by měl znamenat, že budu poslední v týmu. Čeká tu jen Eva a Sever. Všichni ale dorazí včas, i Ondra našel správné náměstí.

S úplatkem v podobě pralinek zvlášť jsem málem vyhozen, zjevně nejen rumem živ je člověk. Byť by o některých lidech jeden pochyboval. Společné pralinky zvlášť hltáme ještě se Severem a je tu gong. To je naposledy, co Sever vidíme.

A s gongem je tu babinec. A tak vyměňujeme. Proč má ta Lucie Hradecká tak velký obdélník? Protože je v Brně velká Hradecká ulice? A pořád vyměňujeme. A ještě dlouho. Až to máme skoro všechno. A proč, že má ta Hradecká tak velký obdélník. Protože ta ulice? Jukneme do mapy a dekujeme se za roh na zahrádku hospody (zavřené). Nejbližší ulice definují přibližnou polohu. Myšlenka, že panorama patří na vyhlídku, definuje přesnou polohu. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne.

U vyhlídky je nepovedený trávník. Víc hlíny než trávy. Tam sedět nebudeme. Popojdeme kousek dál. Tam je taky nepovedený trávník. Tak si sedneme tam. Ne nadlouho. Čárky, tečky, kroužky, překlad divné tajenky do češtiny a trocha pátrání po délce yardu a po pravítku. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne.

Zadání v křoví a před ním sama krutá ukrutnost v plném počtu. Sedíme na chodníku. Je vidět začátek a konec. Jak to seřadíme? Na začátku jsou samé imperativy! Co s tím? Na konci jsou… jejda! Taky imperativy. Tak jde jen o to je vymyslet a o to, aby Ondra hlásil semafor. To jde trochu blbě, protože je všechny nevymyslíme. Tajenku ale ano. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne. Z Pisárek na Anthropos se velkolepě vezeme autobusem. Na rady, že se lístky nevyplatí, už dávno nevěříme.

Na vrcholu útesu nacházíme první i druhou pneu, balíme lana, mačky a cepíny a přemýšlíme, kde to asi tak právě jsme, když to v hlubině pod námi je Výšina. Všude samé ploty a všude samý nepřítel. Nacházíme zarostlý vjezd do dvou opuštěných bran. Evidentně se ani jedna běžně moc nepoužívá. Běžně. Záhy po našem uvelebení se z vjezdu do obou bran stává jedna z nejvytíženějších brněnských komunikací. „Já řídím sice blbě, ale já vás nějak objedu!“ Z letmé prohlídky terénu to považujeme za vyloučené. A tak máme luštění spojeno s tělocvikem. A teď uhnout doprava. A teď doleva. A pro velký úspěch si to zopakujeme. Není nad to, když zahrádkáři dbají o naše tělesné zdraví! Chápete, proč někoho iritují spojky „ač“ a „byť“? Hádáme se, zda jsou normální, nebo ne. Docela nám to trvá. Pak se sepnou členové věd s podmětem, dodatečně ještě rozlišíme přísudek s příslovečným určením a z mezitajenky konečně chápeme, proč jsou věty takové šroubované. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne.

Další šifra je dávačka. Pár minut a je to. Okolo sedí ti, co přicházeli s námi. Dáváme najevo, že je taky rádi vidíme. Sedět. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne. Březová ulice je dlouhá a debilně klikatá. Kdybychom měli hřiště na mapě, mohli jsme se svézt. Na rady, že se lístky nevyplatí, už dávno nevěříme.

Nikde nikdo? Že bychom byli první? Nebyli jsme, voy-a-ger byl ale umně ukryt. Pět na holou? Snad pětadvacet! Čeho je pětadvacet? Písmenek ve větách! A v každé je sloveso, které jde nahradit vzorovým časovacím. Jejda! Ono se tam o tom dokonce píše! Následuje nešifrovací intermezzo s ježibabou. Ježibaba se záhy objevuje před domem i s koštětem. Zatím neletí. Mává na nás lékařskou zprávou o nenahraditelnosti její lavičky. Detailně to nezkoumáme, ale tušíme psychiatrickou diagnózu. Kočku jí nakonec netrávíme, ale litujeme. Nějak tušíme, že to brzy udělá někdo za nás. Pak přichází nápad. Tříd je pět, vzorů maximálně taky, jasné souřadnice. Všech mnoho způsobů, jak to použít, selhává. Nakonec pomáhá přesun do závětří, říkejme mu proti trudnomyslnosti. Ignorujeme všechny ty plky o slovesných vzorech, děkujem pánubohu, že jsme se nedočkali nápovědy, která na ně zcela trojsky vede taktéž, vracíme se k původním slovesům a nejdeme hlouběji, než ke třídám. Je to na světě. Tom nám dodává odvahu k nejkratší cesté mezi zahrádkami, protože já jsem měkké prso a bojím se nečekaných plotů a ostnatých drátů. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne.

Na Ruském vrchu vyzvedáváme zadání a záhy přichází krutá ukrutnost. Dělíme se vzájemně o cukrlata, máme je rádi. Zatím. Jejich příchod navíc tentokrát správně naznačuje, že tady jsme už opravdu první. A stříháme. A párujeme buly s buly. To nám ještě jde. Jenom kačer, který není kachna, nám nějak nejde. A i správná odpověď na otázku, čeho je sedm, přichází brzo. Jenže brzo opět přichází vítr, takže nám co chvíli kachny odlétají do nežádoucích směrů. Metoda přiklapnutí desek občas pomáhá, ale stejně zdržuje. Přesouváme se do závětří. Je to zdlouhavé a pracné, takže i když víme, co s tím, hodina vyprší. Preventivně si vyžádáme nápovědu, která je naprostý rohlík. Neodpoustím si poslat krutou Páju do patřičných mezí. To je nápověda, tohle! Brzy máme spárováno všechno a zpětným inženýrstvým odhalím i poslední kachní dvojici. Ondra s Tomem přijdou na to, jak to číst a jdeme na trolejbus. Na rady, že se lístky nevyplatí, už dávno nevěříme. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Ptáme se sami sebe. Asi ne.

S další šifrou se usazujeme na největrnějším místě široko daleko. Všechna ostatní jsou větrná jen o camfrňousek méně, takže je to jedno a alespoň vypadáme drsně. A jsme pořád první. Správně odhalujeme, že půjde o Braillovo písmo, a správně si ho nakreslíme. To je asi tak všechno, co v první hodině uděláme správně. Jinak se hlavně věnujeme tomu, abychom nakrmili Evu, která si zapomněla svačinu. Pak přijde nápověda. Na ní je zajímavé to, že ačkoli jsme ji absolutně nepochopili, okamžitě nás navádí na správný princip. Váháme-li, máme volit severnější. Patří to sem? Poprvé se neptáme sami sebe, ale kolemzevlující paní, která nás s dotazem na dolík na vrcholu suverénně posílá na jižnější vrchol. A my tam se stejnou suverenitou zamíříme, čímž před sebe nechtíce pustíme voy-a-ger. Ale viděli jsme sysla. Alespoň jsme si tímto jménem nazvali objekt, tajuplně vyčnívající z travin asi sto metrů severně od nás.

Ten Karel ale vypadá, rakváč! A furt dokola se ptám, proč tam je. Rozumnou odpověď ale nedostanu. Tak si alespoň roztřídíme písničky, ty jsou jasné. Kroužíme okolo mobilní klávesnice, ale nedává nám to smysl. Okolo nás krouží Hanžlovic, smysl jim to dává a vesele se nám řehtají. A tak si vyčekáme svou třetí a poslední nápovědu, která nám v první fázi řekne: „Karel“. A jsme doma, ale jenom tak trošku. Všichni, kdož trochu vědí, se totiž suverénně tváří, že vědí, jak ten bazmek funguje, ale vědí to blbě. Takže si kreslíme hlavně nesmyslné čáry. Teprve druhá fáze dumání nad nápovědou přinese poznatek v paralele písmmen KPV v nápovědě a názvu písmen, což nás přiměje dohledat, jak ten bazmek funguje doopravdy. A následuje třikrát opakovaná rekonstrukce. Jednou nám mezivýsledek vezme vítr. Podruhé už si z kamínku vyrobíme skutečného robota Karla (i s očíčkama a pusinkou) a projdeme celý cyklus. Bohužel si nezaznamenáváme jednotlivé kroky, jen konečný výsledek, takže máme jen potečkovanou čtvercovou síť. Ta má ale naprosto zjevný tvar, takže napotřetí už je jasné, co máme dělat. Sláva! Máme řešení, do záchrany nám zbývá osm minut. Teda tak rafinovanou morseovku jsme ještě neviděli, říkáme si nápadně nahlas, míjejíce konkurenční družstva. Cestou koketuji s myšlenkou vyžádat záchranu, neboť jsem přirozeně zvědav na její podobu, je mi to ale rázně zatrženo pro udržení týmové cti.

Poslední šifru hry tak vyzvedáváme opět první, abychom tuto výhodu následně totálně projebali. Chce to nápad a te chybí. Ale úplně a docela dlouho. Navíc jsme do této chvíle ani nesáhli na cílový úkol, takže rozmělňujeme síly. Nakonec padá obojí. Ale za cenu toho, že my padáme pořadím. A to ze zlatého na bramborové místo. Při čekání na autobus letmo secvičíme pěvecké vystoupení do cíle, abychom z něho ve skutečnosti nakonec udělali naprosou frašku. Ale jsme tam. Čtvrtí. Zjistivše, že jsme jediní, kdo vyluštil všechny šifry, se neúspěšně pokusíme prohlásit morálními vítězi. Podobné nesmysly po právu nikoho nazajímají, tak se pak věnujeme družbě s vítězi skutečnými, všemi jejich následovníky, krutou ukrutností a nakonec i torzem našeho Severu.

A moc se nám to líbilo.

A Statek kecá.

Za Jižní Pralinky zvlášť sepsal Síba.