Podzimní sezóna 2011 se složitě plánovala a úplně jinak dopadla. Alespoň pro mne. iNula měla být mou třetí podzimní šifrárnou ze čtyř, byla první ze tří. Září se pro mne rozplynulo jako pára nad hrncem. Přetrhané vazy v kotníku, které jsem si přivodil chůzí po suchém a rovném chodníku na konci srpna, mne vyřadily. Ne že by to bylo až takové neštěstí. Plánovanou Dark city (jo, máme rádi Ostravu) zrušili sami organizátoři. Jediné, co jsem tak nakonec nuceně musel vynechat, byla Noc tapürů. Pralinky zvlášť o účast nepřišly, zajistil jsem za sebe sluníčkovou náhradu. Přece jen jsem si tam netroufl ve chvíli, kdy jsem se svou nohou, měnící barvu i tvar každou hodinu, teprve třetí den chodil.

Ale už jsem chodil, čímž bylo rozhodnuto. iNula se bez mé účasti neobejde. Alena měla bůhvíco, Ondra měl třídní sraz, Bobo trajdal po Íránu. Ořezanou pralinkovou sestavu doplňuje Zbožák, jemuž cosi odpadlo, a již podruhé Index, jemuž sice všechno drží pohromadě, ale patrně se mu s námi dobře hraje, když Ústřední topení zrovna netopí.

Rozhodli jsme se, že iNulu vyhrajeme. Měli jsme pro to dva zásadní předpoklady. Od začátku roku 2011 platí, že kdykoli Index u někoho hostuje, vyhraje. Jsme další v pořadí. Odjakživa platí, že kdykoli já závodím o francouzských holích, vyhraju. Pravda, statistický vzorek čítá v tomto ohledu jedinou událost – Pewnost 3, ale s výrokovou logikou je to v souladu. Tak si jedeme pro zlato.

Na start se pro jistotu vydávám v hodinovém předstihu, nerad bych davy soupeřů mířících na start musel mlátit holemi, aby mne pustili sednout. Naštěstí je tam hospoda, kam se dá udělat výlet s dětmi. Budu tak na start doprovázen sedmičlennou družinou.

Zbožák a Martin hlásí už v předstihu, že jim ujel vlak z Hradce Králové, takže budeme mít o zábavu postaráno. Bude nás na startu málo. Když tam dorazím, jsme tři. Jedna je ale Martina Hanžlová, která nás přišla pouze pozdravit. Nejprve jsem se polekal, že se připojila k některému ze soupeřů, ale byla se jen podívat na start. Takže jsme byli jen dva. Index a já. Před startovním hvizdem nás dojde ještě zbytek mého doprovodu, takže do začátku nás ještě doplňuje Šimon. Je děním zaujat a rád by se zapojil, vzhledem k tomu, že je mu teprve pět, mu to příliš nejde. Naštěstí brzy přijede Ondra.

Řešení školních úloh na startu je ve znamení chaosu. Zářnou výjimku v tomto ohledu představovala Tělesná výchova, jejíž náplň spočívala ve vyběhnutí na kopec a návratu zpět, které se ujal Index. Jinak kazíme, co se dá. Staré noviny, o kterých jsem před hrou několikrát ujišťoval, že je beru, se ukázaly být zapomenuté doma, takže na start pospíchající Martin se Zbožákem dostali ještě o úkol navíc, kromě toho, že mají přivézt burčák. Naštěstí jsou zrovna v nové Líšni u trafiky. Český jazyk sice zvládáme bravurně jako první, takže dostaneme první dílek první šifry, ale jen na chvilku, protože nám ho záhy zase přijdou sebrat, neboť jsem si mezi všemi podmínkami nevšiml toho, že se mám vejít do jedenácti slov. U Chování jsme zase přehlédli, že se pořádá vždy co deset minut, takže jsme si tam sedli záhy poté, co se zvedla předchozí skupina a skoro deset minut jsme tam bez užitku čekali. Když už to vypadalo, že se dočkáme, přijel autobus se Zbožákem a Martinem. Ondra pro ně vyběhl, ať se zapojí, protože musíme být všichni. Než se stihli vrátit, zazvonil zvonek a začalo se. Takže jsme si z prvního pokusu odnesli jen poďobání od muchniček a desetiminutovou ztrátu. Zadání ne. Ale alespoň si muchničky vychutnali i ostatní. Když byla ukončena výuka Zeměpisu, poslední, co nás dělilo od kompletního zadání, byla Matematika. Tu dáváme teprve ve chvíli, kdy začneme zkoušet odhadovat.

Když máme konečně hotovo, máme dva autobusy ztrátu na vedoucí Alberty a několik dalších družstev. Druhý autobus nám ujel před nosem, neboť ostatní odmítli odjet s kompletně vyzvednutým zadáním blíže do civilizace. Takže na další autobus čekáme přes čtvrt hodiny, v důsledku čehož nás dostihuje nemálo soupeřů. Poprvé a nikoli naposledy se na přesunu dělíme. Svěží sekce ve složení Zbožák, Index, Martin a Ondra vyjíždí až na kopec, odkud to mají na stanoviště nejblíže, a začnou luštit první, kriplsekce ve složení já přestupuje na náměstí na autobus, který jede za dlouho, neboť cítí, že bude potřebovat šetřit síly.

Do parku tak přijedu k již rozpracované šifře, přidám pár vlastních poznatků, kdosi si nás během té chvíle stihne vyblejsknout a jdeme dál. Opět se mi nepodaří (a tentokrát naštěstí) prosadit myšlenku, že jméno Weinberg znamená, že další stanoviště bude na Vinohradech a měli bychom se tímto směrem preventivně přesunout. Nedlouhý pěší přesun je lepší.

Vědom si toho, že kvízové otázky mají na iNule zanedbatelně malou váhu, odhaduju rok ukončení provozu staré tramvajové tratě do Líšně a jsem s ním odmítnut. Sekl jsem se v toleranci o rok, ale to jsem v tu chvíli nevěděl.

Zvažovali jsme, zda se nenasáčkovat se zadáním k Ole domů, když jí sedíme skoro před domem, ale nakonec jsme to z důvodu hrozby zvědavých a pištících dětí zavrhli a ubytovali se raději u pochcaného kandelábru. Pro místní zvědavce jsme byli jistě náramnou atrakcí, což bylo ještě podpořeno tím, že jsme tu seděli dlouho. Co se myslelo lomením či škrtáním trojek v řadě teček a čárek, kterou jsme samozřejmě měli, nám došlo až s nápovědou. Nečekali jsme na ni, pravda, příliš dlouho. Drželi jsme se správné strategie, nedopustit, abychom museli začít brát nápovědy a záchrany proto, že nás začne tlačit čas.

Po nápovědě se nám chválabohu rozsvítí a jdeme dál. Cesta je veselá. Od dob, kdy tramvajová trať končila na dnešní Kotlanově a odsud vedly nahoru divoké, leč udržované schody, přezdívané druhdy Xapatan, již hodně vody uplynulo. Stezka od té doby prošla neodvratným procesem zákzy a sukcese, což by za normálních okolností nebyl problém, o berlích to ale věru nešlo obzvlášť snadno. Hole v průběhu sestupu předávám nosičům, jedu z části po prdeli a dole na bývalé smyčce se klepu, jako kdybych právě přežil atentát. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.

Máme ale jednu zásadní výhodu. Vím, co a kde je na Zikově ulici Maják. Takže jdu najisto. A situace na místě zdá se být tristní hlavně v souvislosti s plánem zvítězit. Jsme tu čtrnáctí a s nápovědou. Šifru máme velmi brzy vyluštěnou, naštěstí nejsme takoví znalci, abychom se přeli o jednotlivé odstíny. Jako místní znalec dávám k dobru vědomosti o tom, co jsou Kavky. Vlastníci kalkulaček, úhloměrů a pravítek bodají tužku do mapy v jakémsi vzduchoprázdnu a já si tak nahlas dumám: „Proboha, kde jsou v té džungli jaké stoly a jak to tam budeme hledat? Tam je jediné rozumné místo a to je tam, jak jsou ty štoly… Jo aha!“ Háček je nad „s“ a Pralinky zvlášť na cestě. Snažím se tvářit jako znalec pěšin ve zdejší džungli a navádím Pralinky zvlášť přímo do jejího chřtánu. Vinou mé neochoty ztrácet výšku, čímž bychom se dostali na přímou pěšinu k cíli, jsme džunglí trochu kličkovali, ale i tak to bylo výrazně efektivnější než se snažit cestovat ke štolám po nějakých způsobných cestách.

Nebyla by to iNula, kdyby nás na některém ze stanovišť nevítal burčák. Vlastní už jsme měli vypitý, tak se to akorát hodilo. Jenže burčák nebyl to jediné, co nás tu vítalo. Vítala nás tu světýlka, která zářila do noci a slepeckým písmem smrděla na sto honů. Civěli jsme na ně, jak se dalo. Přes sklíčko tak, či onak, přes fólii, ale bez úspěchu. Přišlo nám, že soupeři přijdou, nějak správně na to kouknou, vidí a jdou. Nám to ale nejde. Mne v tu chvíli nejvíc zaujali netopýři, kteří okolo světel co chvíli prolétali. Martin sice občas něco plácl o polarizaci, ale nevěda, co to je, zpátky jsem mu nepřihrál. Tak jsme se stáhl zpět k burčáku (dobrý tah) a vzali jsme si druhou nápovědu. Dělat takovéto nápovědy je umění hodné obdivu. Slovní hříčka nás naštěstí napadla hned a letmý pohled do sklíčka coby zrcátka nás nenechal na pochybách.Dostal jsem burčák, ostatní sklíčko a zmizeli ve tmě. Po chvíli přišli s tajenkou, mohlo se pokračovat.

Když se cesta vymotala z houštin, ukázal jsem kýžený směr, čímž jsem zapříčinil rozpad Pralinek zvlášť. Jakkoli sejít touto plání dolů, tu fabriku obejít zleva, sejít na spodnější cestu a po ní až na místo vypadalo jako snadný úkol, Martinovi a Indexovi se podařilo tím houštím postupovat rychle, takže mi zmizeli z dohledu. Zbožák a Ondra se drželi v poblíži. Krajinou, která byla všeobecným brněnským osvětlením osvětlená dost, metali kužele světla ze svých světlometů tak, že jsem byl co chvíli oslněn a neviděl jsem na cestu. Snažil jsem se jim klidit z cesty, ale nedařilo se. Martin s Indexem našli stanoviště sami, ostatní jsem tam donavigoval já.

Šifra má jasnou strukturu. První krok udává, jak se abeceda mění na řadu písmen a tento postup pak musíme zopakovat. Ale zprvu nám nedochází, jak triviální celý ten proces je. Takže se snažíme najít obecný mechanizmus, pomocí něhož se „A“ změní právě na „L“ a tak dále. Po chvíli mi ale dojde, že hledáme nesmysl a že máme v rukou univerzální vzor. A tak máme tajenku, která mne ale vůbec nepotěší. Z Jarní nahoru na Vinohrady už jsem jednou šel, trefím, ale netroufnu si. Můj způsob chůze už soudruzi přejmenovali z výrazu Nordic walking na French walking, a pamětliv toho, jak jsem měl problém se do toho svahu vyškrábat normálně, je posílám na stezku, kterou znám, sám ji odmítaje.

Očekávám, že půjdu až dolů do údolí a nahoru pak asfaltkou mezi zahrádkami. Trochu přitom doufám, že se mi podaří najít jinou očekávanou stezku, tu, která vyúsťuje přímo na kýžené lávce a která by snad měla být schůdnější. A to se mi daří. Je mírnější a jsou na ní místy schůdky. Ale i tak toho mám docela plné zuby.

Když se kriplsekce setká se svěží sekcí, ta už leží nad šifrou. Stěžuje si na strmost stezky, na níž jsem ji poslal, ale má i potěšující zprávu. Probíjíme se pořadím kupředu. Rozebíráme kaňky z hlediska podobnosti a správně usuzujeme, že na velikosti a pootočení nezáleží. Pak si všímáme opakujících se sekvencí a zbytek je jen o tom, neudělat ve změti kaněk chybu. Což se zprvu příliš nedaří a po chvíli dumání nad tím, jaká vlastnost pečiva se nazývá „žemlost“ a jak podle ní najdeme další stanoviště, málem správný postup opouštíme. Naštěstí jsme měli ještě chvíli výdrže.

Dolů se tentokrát veze autobusem i svěží sekce a čeká nás rum. Pokus s prosazením plánované výroby sáněk v nedostavěné továrně v Maloměřicích opět nevyšel, tentokrát to ovšem byl skutečně výstřel do tmy. A měli jsme zase šifru. Vlnovitou s podivně vynechanými písmenky. Těmi se pochopitelně zabýváme nejdříve. A pochopitelně bez výsledku. Pak nadhodím otázku, proč je papír modrý, když iNula je žlutá. A už na to Index bryndal minerálku. Po chvíli na nás mrkají římská čísla a brzy je hotovo. Tedy hotová je tajenka, rady si s ní nevíme. Líbilo by se nám, kdyby v Brně existovalo Farské gymnázium. Jenže po tom není vidu ani slechu. Ani v mapě, ani na internetu. Zkoušíme tak i gymnázium na ulici Farské, ta ale neexistuje. Nejblíže k ní má ulice Farského, ta je ovšem kdesi v Tuřanech, což je zjevný nesmysl. A tak nakonec bezradně vyslovujeme hypotézu, že je to nějaké pomístní vžité pojmenování pro nějaké z normálních gymnázií a jako nejpravděpodobnější se nám jeví to nejbližší na náměstí Republiky. Je přímo vedle kostela, kdo ví, třeba sídlí v bývalé faře. Jenže nesídlí. Kromě jiného zbloudilého týmu, který tudy prochází naprosto nepravděpodobným směrem, zde nesídlí nikdo a nic. A pak někdo vyloví zase mapu a Farské gymnázium je rázem na světě. Inu, nebylo v rejstříku a leželo v místě, kde jsme jej nečekali. Naštěstí byla naše zastávka celkem po cestě.

A tak se uvelebujeme na chodníku a pouštíme se do díla. A přestože tam dorazíme ve čtyři hodiny, vydržíme tam až do rána, aniž bychom se dobrali výsledku. Mimo jiné i proto, že se nejsme schopni příliš oprostit od přesvědčení, že kdyby mělo být třikrát vlevo totéž jako jednou vpravo, bylo by to stejně zadané. Po trestuhodně dlouhé době teprve bereme nápovědu, ale s tou se dobereme nejvýše toho, že si písmena napíšeme do čtverce a víme, že čtveřice mají stejnou vlastnost. Ale asi na nás přišla ranní krize, protože interpretovat to stejně nedokážeme. Nakonec usuzujeme, že toho před sebou máme ještě hodně a čas se krátí, takže zapeklitou šifru opouštíme před vypeklením. Popovážíme se opět autobusem, už je denní provoz. A čeká nás obíhačka. Tedy svěží sekci. Kriplsekce se pomalu šourá na místo srazu, které je nevhodně zvoleno v místech, kde končilo NaPALMně. Největší úsilí je vynaloženo na sesbírání zadání a jeho překlad do češtiny. Dešifrovací operace jsou již víceméně jasné. Nedaří se nám je tedy provést a zřetězit, přesně tak, jak se mělo, v důsledku čehož získáváme tajenku s obráceným slovosledem a prohozenými sousedními písmeny, čitelnosti to ovšem příliš nebrání.

Autobus nám pláchl před nosem, takže se opět dělíme. Usuzujeme, že svěží sekce dorazí svižnou chůzí k rozvodně dříve, než se dočkáme autobusu. Kriplsekce je výjimečně posílena o Ondru, asi aby mi nebylo smutno. Když se tam konečně dokodrcáme, svěží sekce už se vyhřívá na lavičce na sluníčku a má plné ruce práce s vystříhanými dílky. A snažíme se skládat a netušíme, jak. Zoufale zkoušíme několik způsobů, které mají společnou vlastnost, že na první pohled mohou fungovat jen za předpokladu, že je v zadání chyba. Jenže chyba je jinde.

Kolemjdoucí paní k nám přivádí kotě, kterému se zalíbíme natolik, že se rozhodne, že je naše. To naši zoufalost poněkud mírní. V průběhu luštění se pak Zbožákovi podaří rozsypat šifru a rozlít naprostou většinu pralinkové náplně, což snad už ani není neštěstí, ale tragédie, a naši zoufalost to opět prohlubuje. Bereme si nápovědu a rekapitulujeme, co zajímavého se nacházelo na stanovištích na Lesné. A dlouho nás nenapadá nic. Teprve po drahné době si Zbožák vzpomněl, že jeho díl visel na zdi, která byla postavená z těch dílků, jež teď máme poskládat. Co máme dělt je tedy jasné, ale houby platné. Podobu zdi pochopitelně neznáme, dílky desítky bylo potřeba hlavně rychle snést dohromady. Cesta zpět na Lesnou už hrozí nebezpečným zdržením, takže se snažíme o řešení pomocí internetu. Jenže to moc nejde. Snímky, které lze najít, ukazují vždy jen kousek zdi a to je málo. Nakonec snahu vzdáváme. Na návrat na Lesnou není čas. Jak se později ukázalo, bylo to rozhodnutí klíčové.

Cestou do Obřan zaostávám. Přece jen se můj French walking příliš nekamarádí se zdejším nerovným terénem. Takže když tam dorazím, už se opět luští. A přichází i příjemná zpráva. Jsme tu sice fyzicky druzí, ale s lepším skóre. To sice platilo už na předchozím stanovišti, ale nějak to prošlo bez odezvy. Takže musím chvíli počkat, než mne pustí k zadání. Pak máme rázem odhalenou náhradní morseovku i nápovědu v prvních písmenech (jo, v tomto pořadí). A ani roztřídění dle témat dlouho netrvá. Jak se začne rýsovat tajenka, svěží sekce valí po Obřanech dolů. A IQtIQ stále sedí. Opět jednočlenná kriplsekce dotváří tajenku do konce a čeká na autobus. Ten sice stíhají i IQtIQ, ale já mám výhodu. Přijdu k rozdělané práci.

Vlastně dvěma pracem, přesně tak, jak jsme čekali, že bude závěr vypadat. Dostávám do ruky zadání třináctky (opět jedno klíčové rozhodnutí) a brzy začnu chápat, jak funguje. Index mne tedy musí hodně kontrolovat, protože mi z těch titěrných čárek přeskakuje a sypu do toho chyby, ale tajenka z toho nakonec leze. A tak míříme do cíle v lomu.

Díky rychlému závěru je teprve tři čtvrtě na jedenáct. A to je dobře. Získáváme tím totiž nárok na nápovdu na Soví úkaz, kterou budeme potřebovat. To nicméně zatím nevíme. Víme, že máme použít semafor, víme, jak jsou v něm rozestavěna písmenka, jen netušíme, podle čeho je vybírat. A nedochází nám to. Utěšujeme se tím, že víme, že nikdo neprošel iNulou s tak málo umazaným štítem jako my, a tak trochu čekáme na Godota. Nakonec nám přece buď pomůže nápověda, nebo budeme stejně první.

Jenže tenhle plán má trhliny. Jednu malou, ale dobře viditelnou. Tou jsou IQtIQ, kteří došli do cíle jen chvilku po nás a mohou nás vyřešením Sovího úkazu kdykoli předběhnout a dělat na nás dlouhý nos. IQtIQ nicméně nevypadá na to, že by se chystalo Soví úkaz jen tak vyřešit. A v tom případě hraje čas pro nás.

Jenže je tu ještě jedna trhlina velká, která dlouho vidět není a zjevuje se až na poslední chvíli. Tou je Topinambur. Dorazí do cíle krátce před vypršením našeho limitu pro nápovědu i s vyřešeným cílovým heslem. Je zle. Teď jde o všechno. Po nápovědě budeme mít ještě čtvrt hodiny na to, abychom se na zlatou příčku vrátili. Posledních pár minut už jen kroužíme okolo organizátorů jako supi, čekaje, až čas vyprší. A nápověda nás naštěstí trkne stylem „vsjo jasno“. Za chviličku oznamujeme cílové heslo a můžeme slavit. Víme, že už nás nikdo předstihnout nemůže. A tak za chvilku odbije poledne a je vymalováno.

Nafasujeme parádní žlutá trička. Pro Zbožáka je to vůbec první, to se bude ve Jmelí vytahovat. Zapózujeme fotografům v novém úboru, oddáme se obžerství a smějeme se všem, kteří skončili za námi. Tedy všem (jo, je to potřeba zdůraznit). Pak se rozloučíme, se Zbožákem se ještě jdeme vytahovat na malou poinulnou na konečnou čtyřky a je šmitec. A jdem sbírat síly na Tmou.

Sepsal Síba.