Bedna se v roce 2011 dočkala jubilejního desátého ročníku a Pralinky zvlášť se po dlouhé době sešly na terénní šifrárně v prasestavě z dávných dob, která se od dávných dob z důvodu malých dětí scházela jen na Sendviči. Obavy z velkoleposti mírnilo nízké startovné, nabuzení z vítězství na Ostrovtipu a silná sestava dávaly naději na dobré umístění. Sestava a množství soupeřů pak mírnilo tu naději.

Stará sestava Pralinek zvlášť zapříčinila jev v historii našeho družstva nevídaný. Bylo nás moc. Přebýval nám Ondra a otázku, kam s ním, jsme vyřešili umístěnkou do Jmelí. Máme dvě želízka v ohni. Jen jeden atribut nám tentokrát chybí. Nesehnav petrolej, musel jsem doma zanechat i tradiční petrolejku. Ne, že bychom ji nějak zvlášť potřebovali. Pohybovali jsme se vesměs osvětlenými místy.

Se Jmelím, a jak se později ukázalo, nejen s ním, jsme si dali sraz v Bubenči Na slamníku, který nám Zbožák doporučil, že tam mají dobré mňamky. Výsledkem bylo čekání, které ohrozilo samotný náš včasný start a celoherní Alčino remcání, že to nebylo dobré.

Na start nakonec musel vyrazit Bobo v předstihu, aby vyzvedl obálku. Když jsme došli konečně na start, cítil potřebu s námi konzultovat, jaké číslo má zadat. Navrhoval jsem něco okolo milionu, abychom šli na jistotu, po pochopení, že se počítá v každé bráně zvlášť, jsme jej zredukovali na rozumnějších 103. Kupodivu o volbě brány žádné pochybnosti nebyly. Zdálo se, že nikoho žádná jiná než pekelná ani nenapadla.

Zálibně jsme pokukovali po vkusných hnědých stejnokrojích organizátorů. Příjmeným způsobem nám evokovaly čokoládu a rum, i zahájili jsme hru kolečkem pralinek zvlášť.

A pak již započalo vyhlašování vyvolených. Číslo 103 skutečně bylo jedinečné, leč bylo jich takových menších mnoho. A v pekelné bráně navíc suverénně nejvíc, takže procházíme až asi v polovině. Dlužno dodat, že jak se později ukázalo, se nám odvděčila výrazně nejvýhodnější trasou kolečka. Ale to jsme v tu chvíli ještě netušili a museli jsme se věnovat golfu. Ujasnili jsme si, co je to par, jeden z mála našich postřehů z Bednářských listů. No a když mne pak napadlo změřit, že vzdálenost na paru 1 je vždy stejná, byl zbytek už jen rychlou manuální prací. Cestou k místodržitelskému letohrádku pak nikoho nepotkáváme, i nahoře je celkem liduprázdno. Ale dost rychle se to zaplňuje.

Tvary s čouhajícími písmenky nám docela trvají. Některými písmenky si nejsme jisti a klíčovým krokem pro postup dále je teprve okamžik, kdy se rozhodneme ignorovat výplň. Pak už pochopíme, co tvary znamenají, a hravě čteme tajenku.

Přesouváme se přes Stromovku a u panoramatu vyzvedáváme šifru. Vzdalujeme se s ní až kamsi do kšá. Ne že bychom zde cítili potřebu neupozorňovat na stanoviště, ale pro všelidové ležení se s tím nebylo kam upíchnout. Upichovat se ale taky nebylo moc potřeba, než jsem odeslal SMS, někdo už hlásil postup, písmenem G jsme se nenechali odradit a mohli jsme funět do kopce.

Tam jsme kupodivu zjistili, že kolečko končí. A že jsme dvacátí osmí, budeme muset přidat. Za rohem je navzdory všelidovému ležení volná lavička, na které se pouštíme do dvojek. Oproti očekávání se řeší každá zvlášť, takže tříštíme síly. Martin hbitě slepí krychličku a dává mi ji, že to mám vyřešit. Chvilku na ní koukám, načež ji reklamuju s tím, že by se mi nápisy líbily spíše vně než uvnitř, zdůvodňuju i proč a jak se bude číst řešení. Zároveň vidím, co znamenají jednotlivé nápisy, odhalení všech pak provádíme společně. Zejména „šílená hra o židovce“ byla velmi návodná. Krychličku tedy přestavujeme, přikládáme správně ke startu a koulíme. Nejprve to nejde, pak prohlašuji, že směrodatná by měla být poloha kolmo k další lokalitě a už se ukazuje, že se musí převracet vždy jen jednou. Nacházely se tam konecknců lokality větší než jeden čtverec v mapě, tak by to jinak asi ani nešlo.

Šachovou šifru jsme tak nějak přeskočili. Z poslední věty o zdi a cestování před zimou jsem ihned ukázal do mapy na kostel svatého Martina ve zdi, ze zbytku se jasně rýsovala věž malostranské vodárny a bylo. Líbilo se mi, že vektor vede přesně severovýchodním směrem, bude se dobře odměřovat a hezky to potvrzuje to, že se mluvčí bůhvíproč označuje jako střelec. Že je ta šifra o šachách celá, nás nějak vůbec nenapadlo.

No a konečně popis procházky nás okamžitě navedl k brněnské nemocnici U svaté Anny. Pár kroků jsme nepochopili, až jsme se dostali k synagoze na Skořepce a začali chápat, že je něco špatně. Pak jsme v rejstříku mapy Prahy našli Jenštejnskou a najednou to začalo fungovat. Že je každý odstavec psán jiným jazykem, nás také nějak minulo. Zjevně jsou pro nás oba úplně přirozené.

Přesně rýsovat se nám nechtělo. Tak jsme tam odměřili čáry přibližným směrem a vyšla nám ulice Pod Havránkou. Široko daleko nikde žádná jiná. Upřesnítko říkalo, že má být stanoviště u domu č. 19, zvolili taktiku z arzenálu Jmelí. Rozdělíme se, každý pocestuje jinudy a luštit začne ten, kdo tam bude dřív. Na místě se pak sejdeme. Skutečnost, že se nám neustále dařilo narušovat autorský záměr zamezit tomu, aby se hráči vozili, nás od začátku až do konce těšila. Jeli jsme celkem 10 spoji, což už se nám na Bedně dávno nepoštěstilo. Tady jsme nechali Petra a Pepu, ať jedou s Tučňáky přes Nádraží Holešovice do Troji, Alena, Martin a já jsme pak jeli přes Kobylisy k Velké skále. Dolní sekce byla rychlejší, kdyby i rychleji luštila, mohli jsme si ušetřit dva přesuny.

Takhle jsme se sešli na vyhlídce ve chvíli, kdy už se luštilo, takže odhalení barev už jsme měli za sebou. A jsme jedenáctí, takže se zjevně dereme dopředu. Brzy odhalujeme, že čísla tvoří linie, takže si je kreslíme a brzy na to někdo prohlašuje, že takto vypadají evropské vlajky. Naštěstí jsme odvážní, takže k určení polohy dalšího stanoviště nám stačí jen ELKAS, zaplaťpámbu, že jsme neluštili dál a nenarazili na zapeklitou tajenku.

Takže se vracíme zpět na kopec, z něhož jsme přišli a na rozdíl od přelidněné vyhlídky tady už řady soupeřů řídnou. A my dostáváme poprvé zprávu o jednociferném umístění. Se šifrou usedáme přímo na skále, kde se záhy potkáváme s Ústředním topením a jejich komentářem „furt ty stejný ksichty“ či tak něco. Zadání podléhá důkladnému rozboru, v němž se věnujeme dvěma zjevně různým nespojitostem, které se v zadání vyskytují. Na rozhraní řádků s tečkou a uvnitř řádků s čárkou. Když pak navrhnu, že by malá nespojitost mohla značit zvednutí tužky při grafickém kreslení, je už řešení dílem chvilky. A nijak nás nerozhází, že jsme si do výsledku nasekali chyby. Tajenka je jasná.

Co úplně jasné není je, kde na zarostlé louce hledat zadání. Přírodní památka je celá louka a slibovaná vyhlídka je všude a nikde. Naštěstí Petr nedbá mých argumentů, že je kravina, aby šifra, na níž odkazuje tajenka pomocí plochy, byla umístěna u cedule označující její hranici, a zadání u cedule nachází. Byl jsem v tu chvíli velice rád, že toto místo nemusíme hledat za tmy. Moc času už do ní nezbývá, tak honem, ať to máme doluštěné a nemusíme se stěhovat pod lampu.

Není to zrovna triviální. Souvislost se zvířátky na mapě máme hned. Ulice ztotožníme se skutečnými taky rychle a Alča hned navrhuje zakreslovat ty, které se k tomu zvířátku asociují, neboť u některých nejsme schopni tu souvislost najít, ani kdybychom se rozkrájeli. Opět vtipně oponuju, že je to nesmysl, protože abych byl schopen o něčem říci, zda se mi to k něčemu pojí či nikoli, musím alespoň rámcově vědět, co to je, což se v nezanedbatelném procentu názvů prostě nedaří. A když mi to neříká naprosto nic, těžko mohu poznat, zda to náhodou nepatří třeba k lišce, že ano. Dál se pak věnujeme hledání souvislostí mezi skutečnými a přejmenovanými ulicemi, až si Alča svůj nápad v tichosti realizuje a ukáže nám výsledek. Ten nedává pochyb o tom, že máme co do činění s velkým polským křížem, jen ještě koukáme, odkud bychom získali čísla 1, 2 a 3. Počty zvířátek by šly, ještě musíme připustit, že klokáně v kapse se počítá za nula a jdeme.

Jdeme na zastávku šaliny, abychom nemuseli do kopce, potkáváme se tam i s Ústředním topením a Jeníčky. Taky jim to mohlo ujet. Jak jsme usazeni v trávě na předchozím stanovišti a okolo nám přišlo být liduprázdno, tady v parku je zase lidí jako máku. Možná jsou ale se světýlky jenom lépe vidět, v Praze už začala noc. A my se tu uvelebujeme na hodně dlouho. Neopomíjíme dodržovat protokol, takže jede kolečko pralinek zvlášť. Při luštění jsme pak neustále oblažováni zprávami o tom, za jak dlouho začne liják. Možná i proto nám to moc nejde. Jak se nám dlouhodobě osvědčuje přeskakovat nějaké prvky postupu, domýšlet si tři čtvrtiny tajenek, tady se to poměrně výrazně neosvědčilo. Hned od prvopočátku pracujeme se semaforem, jak jinak. Ale přepisovat všechna tato písmena do semaforu nám zprvu připadá moc práce. Tak se zabýváme spíše písmeny, neboť se nám jeví, že v nich mnohé systémově chybí. Teprve po chvíli bezradnosti se uchylujeme k tomu, že si je vypíšeme a zjistíme, že chybějící písmena jsou pouze ta, která nejdou jednoznačně orientovat. Tak tedy nezbude, než si představit náležitě pootáčené semafory. Samy o sobě nic nedávají, ale hned podotýkám, že ze začátku bývá nějaká sekvence stejná. To shledáme důležitým a vyznačujeme si, kde ta sekvence končí. Když si ani s tím nevíme rady, zkoumáme, zda to tak nějak nebude až do konce řádku. Zjišťujeme, že ano a na zajímavé sekvence rozdělujeme vše. Když pak opět pár minut nad mezivýsledkem bezradně sedíme, usuzujeme, že si asi budeme muset napsat, jak ty semafory vypadají. Teprve pak nacházíme shodnou ručičku a postupně i mezitajenku „těla obojetných“. Nad tou dokážeme sedět ještě nějakou chvíli, protože si nějak nedovedeme vysvětlit význam těchto slov a to ani tehdy, když si uvědomíme, že obojetné souhlásky jsou v každém řádku dvě. A to zcela opomíjím myšlenky smotat to nějak do šneka, protože šnek je přece obojetník. No nic. Nakonec jsme si tu svou nedůslednost vyseděli a máme radost, zrovna jede sedmnáctka.

Cestou k hřišti se dostáváme na krkolomnou pěšinu, abychom záhy zjistili, že jen kousek pod námi pokračuje hezká schůdná cesta. Nakonec se dostáváme ke hřišti, kde najdeme zadání. A propadli jsme se až na 11. příčku, musíme zabrat. Začíná pršet. Až se divíme, že jsme za sucha došli tak daleko, původní předpověď počasí vypadala, že nám bude cedit za krk od začátku až do konce. Někdo ze soupeřů nám zabírá místo pod blízkým balkónem a Petr poprvé začíná nadávat. Bereme to jako nedílný kolorit. Ostatně suché místečko nalézáme velmi záhy u vchodu do domu, i se světýlkem. A řešení jde dobře. Teda nejprve prohlašujeme, že to vypadá jako moderní umění a dochází na to, že si na internetu konečně hledáme, co je to ten Mondrian. Jo, to se mělo asi udělat před hrou. Ne že by nám to tedy k něčemu bylo. Dělím pak tabulku na čtyři autonomní části, aby vzápětí Petr přečetl nápovědu v morseovce. Dostává pochvalu, já oznamuji, že máme před sebou dvojice sousedních lichých barev na duze a že by nějak měly vypadnout ty zbývající. Zároveň prohlašuji, že nestejné rozměry políček už jsme úspěšně použili, takže to můžeme celé redukovat na čtvercovou síť, což ostatní naštěstí úspěšně ignorují, takže je jim naprosto jasné, že kýžené barvy se dosáhnou tam, kde se namíchají ty sousední a ta morseovka tam bude furt.

Rezignujeme na přímý postup, aby nám nezvlhla mapa a objíždíme celé Kobylisy velkým okruhem desítkou. Je to dál, ale zato se povozíme. Na Bulovce přistupuje Dršťkový Havran Masového Kašpárka, mají radost, že nás vidí. Já mám zase radost, že jedeme do parku, který jsme dokonce museli hledat v mapě a jehož existenci jsem do té doby neměl ani páru. Pepa, Alča a Martin obsadili zastávku šaliny. Tu druhou, než kterou ož měla obsazenu Tykadla. Lišila se od ní tím, že do ní více teklo a méně svítilo. Trochu hrůzu jsem měl z toho, že máme v rozlehlém parku hledat klen. A právem. Do parku jsme tedy dorazili jen dva a dost dlouho jsme po něm bloumali, hledajíce ten správný strom. Dle upřesnítka jsme si mysleli, že tam bude někde stromořadí klenů a my máme najít ten třináctý. A tak v lijáku kroužíme parkem a čteme si pro jistotu naučné cedule, až mi Petr zavolá, že to konečně pochopil, neboť ty cedule jsou číslované. Jenže i když už tohle víme, nemůžeme tu správnou najít. Zaboha nemůžeme narazit na žádné číslo menší než 15. Není náhodou normální číslovat cedule od jedničky? Nakonec mi Petr volá, že to našel. Scházíme se v naší zastávce, do které více teklo a méně svítilo.

Postupně nacházíme návaznosti v rámci krátkého řádku, pak i v rámci dlouhého řádku, nakonec i mezi řádky navzájem. A tak zkusíme vzít tužku a nějak to nakreslit. Krátké řádky spojíme do kroužku, a když dumáme, jak do toho včlenit ty dlouhé, jako jediné možné řešení z toho vypadne vepsat je do Davidovy hvězdy. Co čert nechtěl, chytil se toho Pepa a prohlásil, že by to mohla být synagoga. Předpokládám, že tomu nevěřil ani on sám. Přece jen bylo jasné, že jsme to mohli klidně nakreslit úplně jinak a že jsme na nic nepoužili ta písmenka. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli stále v zastávce, do které více teklo a méně svítilo, nakonec se přesun na Palmovku jevil jako dobrý nápad. Budeme v dopravním uzlu, v zastávce, do které více svítí a méně teče, či dokonce snad v suchém a osvětleném podchodu či baru. Jenže jak tak čekáme na tramvaj, napadne mne cípy Davidovy hvězdy překlopit dovnitř, zbylá písmenka napsat po obvodu a jak se tak vezeme dolů, je čím dál jasnější, že tohle je dobře. Pak uvidíme i mřížku a jen závodíme s časem. Když vjíždíme na křižovatku na Palmovce, vyloupne se tajenka. Do zastávky příslušnou ulici ale na mapě najít nestihneme. Máme smůlu musíme vystoupit. Snad záhy nezjistíme, že jsme měli pokračovat dál. Naštěstí to tak nebylo, naopak, přesouvali jsme se úplně blbým směrem. Naštěstí jsme ale byli v tom dopravním uzlu, odkud za malou chviličku vyrážel autobus na Kelerku. Cestou do něj opět přistoupil Dršťkový Havran Masového Kašpárka, to bylo zase radosti. Tedy jen do okamžiku, než jsme vystoupili a Havrani se rozeběhli, aby tentokrát zbyla volná zastávka pro ně. Pro Boba to byl impulz k další smršti nepublikovatelných nadávek. Do téhle trochu teklo, trochu svítilo a hodně foukalo. Zabrali jsme nedaleký průjezd, do kterého neteklo, nefoukalo ani nesvítilo. A Martin vyrazil do lesíka nalehko pro zadání.

Chvilku mu trvalo, než se s ním vrátil. My ostatní jsme zatím zjistili, že nadlouho poslední autobus zpátky do civilizace jede asi za 10 minut. Říkali jsme si, že by nebylo od věci ho stihnout. Tak jsme se podívali na zadání, někdo hned zahlásil smysly, já jsem je spojil s dvojkovou soustavou a mohlo se jet. Ne, že bychom čekali, že bude cesta přes Palmovku rychlejší, ale bude sušší a nezmokne nám cestou mapa. Dršťkovým Havranům tentokrát ujíždíme a opět máme štěstí. Na Palmovce ihned chytáme šalinu, která zatahuje do Hloubětína do vozovny.

Polohu jezu zprvu tipujeme špatně, takže se i trochu projdeme. Jdeme zabrat nějakou střechu zpátky k Sokolovské. Jenže Tykadla jsou rychlejší, takže námi vytipovanou zastávku zabírají dříve, pročež jsme oblaženi opět smrští Petrových nadávek. Nutno ale dodat, že vchod do vysočanské polikliniky, kam jsme díky Tykadlům došli, byl podstatně komfortnější lokalitou pro luštění než budka na zastávce. Sousloví jako „plodová voda“ hlásil Pepa už cestou z parku, takže jsme se mohli těšit na to, že se vody nezbavíme ani pod střechou. Inu co už. Vyklubal se z toho ještě olej a med. Klasický školní pokus s medem ve vodě jsem neznal, osobně bych si tipnul, že med se ve vodě rozpustí, ale olej byl návodný dost a koneckonců jsem nebyl v družstvu sám. Takže srovnat položky do správných tří vrstev bylo jasné. Pak jsme sice ještě chvíli nevěděli, co dál, ale když už tam byla ta písmenka v kapičkách a někdo tam mocí mermo potřeboval F, bylo jen otázkou nedlouhého času, kdy se nám podaří ten poslední krok učinit správně. Poliklinika byla sice útulná, bohužel na úplně opačnou stranu, než by bylo potřeba. Ještě si pro jistotu zkontrolujeme, že šalina v dohledné době nepojede, a od okamžiku, kdy začalo pršet, tak absolvujeme vůbec první přesun pěšky.

Pod mostem si pak ujasňujeme, jak je to s těmi břehy, abychom pochopili, že musíme na ten opačný. A Binfo hlásí potěšující zprávu. Jsme tu druzí, poprvé během hry se tak dostáváme na průběžnou medailovou příčku. Jsem v celkem eklózním místě, nikde žádná střecha. Nacházíme pak naštěstí podchod a udivuje nás, že přestože jsme tu druzí, šifru tu luští už tři týmy. Jak se později ukázalo, na svědomí to měla howadí skleróza a pomalé tučňáčí SMSky. Mají to z Antarktidy daleko.

Vměstnáváme se do mezery v podchodu. Zdá se to být jediné přístřeší široko daleko a začíná tu být těsno. Také je tu nepříjemný průvan, takže teprve tady dochází k tmu, že se na Bedně přioblékám a nadále mi už nebudou stačit kraťasy. A pouštíme se do šifry, která se nakonec ukáže být klíčovou pro náš úspěch. Dobře nám totiž jde. 27 políček nám okamžitě evokuje 27 písmen abecedy, Petr správně upozorňuje na to, že struktura rozmístění políček jedné barvy vykazuje významné pravidelnosti, já prohlašuju použité stupně šedi za čísla 0, 1 a 2 a pak už jen zbývá, aby si někdo všiml toho, že významné pravidelnosti jsou důsledkem toho, že na obvodu se vyskytuje všech 27 možných trojic a je to skoro hotovo. Je ještě potřeba po prvním pokusu přehodit podtržítko z konce na začátek, ale to už je hned. Opouštíme již celkem přelidněný podchod a dál na trase už nás bude potkávat spíše liduprázdno.

Čeká nás ještě poslední přesun v dešti a při vstupu do parku nás v protisměru míjejí Ho-Wa-Da. Teď už jsme úplně na čele. Je to nezvyklý pocit. Obyčejně to u Pralinek zvlášť vypadá tak, že přepálíme začátek a pak se postupně propadáme do hlubin. Kdo byl dál na trase, o nás do téhle chvíle neměl šanci slyšet. No a když Petr s Martinem přinášejí z parku zadání, je Pepovi ihned jasné, která bije. Carcassone. Bude potřeba stříhat a skládat na mapu, takže je jasné, co je třeba. Zalézt s tím do hospody ke stolu. Ho-Wa-Da sedí opodál pod podloubím, my zabíráme hernu za rohem. Herna má jednu nepříjemnou vlastnost. Mám malé stoly. Na pětičlenné skupiny tu evidentně nejsou stavění. Takže máme problém se okolo byť jen posadit, natož pak ještě rozmístit po stole objednané nápoje, mapu, pauzák a zadání. Takže překotně kladu pokreslené čtverečky na mapu tak dlouho, až to máme skoro hotové. A v tu chvíli na celé společné dílo převrhnu kávu. Mapa se rozmočí, čtverečky se rozmočí, kresby na nich fixou rozpustí, a vůbec se to celé rozplaví do širokého okolí. Můžeme začít znovu. Vypadá to, že pokud se na následujícím stanovišti zjistí, že jsou Ho-Wa-Da před námi, budu rozčtvrcen. Naštěstí to dáváme rychle dopořádku, takže druhý exemplář mám rychle hotov. Akorát pivo už nedostávám do ruky, ale dostávám vždy jen na požádání napít. Pak si ještě ujasňujeme pravidla, protože na jednu stranu známe Carcassone dobře, takže si nedokonalé tvary měst idealizujeme podle carcassoních pravidel, čímž rozdělujeme louky tam, kde mají být celistvé, na druhou stranu známe Carcassone špatně, protože Pepa to plete s Alhambrou a tvrdí, že se při plichtě body dělí. Výsledkem je tajenka, jež začíná slovem DEBNA. Naštěstí se ta slovenština dále nezvrhává, takže se dopracujeme k opravě chybných předpokladů a nakonec se tajenka vyloupne správně.

Na Invalidovnu popojíždíme svou poslední šalinou. A neprší. Z nebe sice stále něco padá, ale my, absolventi třetího Osudu, se již zdráháme podobné srážkové události říkat déšť. Stanoviště chvíli nemůžeme najít. První podchod se nám na první pohled jeví hnusný, tak plynule pokračujeme až nahoru k poslednímu, kde konečně pochopíme, že jsme stanoviště asi přešli. Takže se rychlé spojky vrací dolů a nakonec přináší zadání. A já přináším téměř neuvěřitelnou zprávu. Jsme tu první. Uvelebujeme se pod nejvyšším podchodem, sice už neprší, ale mokra je všude dost. A nějakou dobu si s tím nevíme rady. Tak dlouhou, že se tu nakonec potkáváme s Ho-Wa-Dy. A je to naposledy, kdy na Bedně někoho potkáváme. Když si s tím nevíme rady už delší dobu, začnu se zabývat tím, co jsou ty prapodivné čtyřky a pětky nad textem a rovnou navrhnu, že by to mohly být háčky a čárky. Navrhuji grafické kreslení textu, ale lezou mi z toho nesmysly. Tak se toho chopí Petr a leze mu z toho P. Navrhuji, že bychom se mohli někdy prostřídat při finálním čtení, ale už mne k tomu nepustí. Alespoň mu nakazuji, aby přeskočil předposlední řádek, že je to určitě „od“. Poslechne mne. Mapa ukazuje natolik jasně, kam máme jít, že nás vůbec neznepokojuje, že je tajenka špatně.

Nejenže už neprší, ale už je i světlo. Cesta je po dešti neobyčejně křupavá. Šneci mají štěstí, že už je to světlo. Jinak by jich zařvalo mnohem více. Abychom si světla tolik neužili, procházíme na Žižkov tunelem. Vyzvedáváme zadání a jdeme do zástavby. Nacházíme naprosto luxusní stanoviště pod střechou na koberci, kde pravděpodobně přes den parkují nákupní vozíčky. To by se spalo na měkkém a suchém. Ale my na spaní nemáme ani pomyšlení. Kdy se člověku poštěstí vést Bednu? Takže máme písmenka. Je na nich něco zvláštního? Je. Jsou to písmenka, která se zapisují v morseovce 4 znaky. Pak se nějak zasekáváme na tom, že máme jiná písmenka doplnit do čtverečků a hledáme způsob, jak. Alča se pak ale zase odhodlá k mravenčí práci, kdy systematicky sepíše všechna možná morseovková čtyřznaková písmena a zjistí, že se jí zvláštní opakující se sekvence v zadání zjevily i na papíře. Aha. Takže doluštění je otázkou chvilky. A jdeme zase do Karlína, pro změnu tunelem, už jsme dávno žádným nešli. A zjevně už do cíle. A nikde ani noha.

A cestou do předpokládaného cíle začíná Petr spekulovat o tom, zda tam budeme ještě něco řešit. Evidentně nečetl dobře poslední informace či v čem to zaznělo. Dostává odpověď, že v cíli se ještě něco řešit bude, že to bylo avizováno a že to nebude šifra, pročež ještě na ulici spustí svou poslední smršť nadávek v obavách, že nás čeká něco, čeho výsledek nebudeme schopni příliš ovlivnit. Smršť nadávek na chvilku přeruší při vstupu do školy, ale po obdržení bedničky ji spustí znovu naplno. A to navzdory tomu, že nám Binfo sdělilo zprávu nevídanou. Udělali jsme za sebou nulu. Nadávání, na nějž jsme jinak už zvyklí, má několik neblahých následků. Jednak nám dělá ostudu, jednak tím vyhnal všechny přítomné organizátory a jednak se v tom virválu nedá ani pracovat, ani přemýšlet. Takže se z koulení bedničkou postupně skutečně stává tupá práce. Vymyslet nějakou taktiku, jak na to, se ani nikdo nepokouší. Trochu blbé bylo, že tým pěti hráčů zredukovala bednička na tým jednoho hráče a čtyř kibiců, mně se například vůbec nedostala do rukou. Takže spíše než o bedničce se snažím přemýšlet o tom, jak se Petra zbavit, což se ovšem nedaří. V mezičase nám šnEk přijde potvrdit to, co se snažím prosazovat už delší dobu. Tedy že na pořadí sesbíraných písmenek nezáleží. Dokud se o to totiž Martin snažil, s vypětím všech sil se mu podařilo posbírat tři. Jako čtvrtý v pořadí pak dostává bedničku do rukou Pepa. A když ten už potřetí dosáhne počtu čtyř, věřím, že jsme na dobré cestě. Nakonec se skoro po tři čtvrtě hodině rozezní Óda na radost a je to. Vyhráli jsme Bednu.

Těžko říci, co k tomu dodat. Bylo tomu 8 let, co jsme na tuto hru poprvé zavítali. A představím-li si, jak to tehdy vypadalo, zdá se mi ten posun skoro neuvěřitelný. Už delší dobu se nám daří, dlouhodobě nám schází jediné: vyhrávat. Teď se nám to podařilo už podruhé během dvou týdnů, navíc jsme ještě nikdy nevyhráli nic tak velkého. Doufáme jen, že se nám to podaří někde zopakovat, mohlo by se z letoška stát takové pralinkové jaro. Na Tmou ne, tam potřebujeme ještě 27 stříbrných.

Je brzo, takže máme spoustu času si užívat vavříny. Jak jsme rozjetí z luštění, podaří se nám rozluštit i název stříbrného týmu Bazinga. Později se jdeme podívat po trase na nejzajímavější stanoviště 11 a 13, pozdravit a povzbudit některé známé. Jmelí ne, to je zatím v Kobylisích. Trička v pralinkové barvě s nápisem „největší bedna“ jsou naše, jako bonus dostaneme ještě dort, o který se původně chceme podělit s ostatními, když ale zjistíme, jak je dobrý, nakonec toho na ně moc nezbude. A pak se rozloučíme a jdeme si to ještě oslavit na oběd ke Staré poště. Je to sice komorní, ale poprvé v historii tomu můžeme říkat победная.

Bedna byla skvělá. Chtělo by se mi říci, že nejlepší ze všech, ale už jich bylo tolik, že bych nerad nějaké ukřivdil. To víte, paměť je děravá. Omezím se tedy na to, že si na lepší nevzpomínám. Trasa po hezkých místech, mezi nimiž se navzdory organizátorským snahám dá cestovat. Převzaté hlavolamy, které tříštily tým, nahradila výborná vlastní bednářská mapa, která jej stmelovala, a i ta bednička nakonec představovala velmi rozumnou míru hraní si s bazmeky. Snad jsem nezaznamenal šifru, proti níž bych měl zásadní výhrady. Jen mi snad přišlo, že ta Bedna zbytečně brzy skončila. Před hrou jsme si schválně necvakali lístek na MHD, aby nám vystačil i na to, jít se po dvanácté podívat do cíle. Asi bychom si měli příště víc věřit. Ale stejně, o půl sedmé, to by se ještě luštilo. Jen už nebylo co. Co se dá dělat, budeme si muset rok počkat.

Sepsal Síba.