Noc tapürů se jevila být závazek, Jakkoli se nám v posledních letech docela daří, k obhajobě titulu přece jen nedochází každý den. I Petr, který se o rok dříve na jeho zisku nepodílel, se rozhodl být tentokrát při tom. Čtyřčlennou sestavu Pralinek zvlášť doplnil jako host Zbožák. Psa nechal tentokrát Ondra doma, stejně se tu nedávají trička v psí velikosti. Jenže na trička by nám to muselo jít jako po másle. A to se nestalo.

Už před startem Martin oznámil, že přijíždí krátce před hrou z Budapešti. Byl tam pracovně, takže potřebuje nejméně půldenní dekompresi. Dorazí tedy pozdě. Je to Pozdílek, co by člověk chtěl.

Jenže, co čert nechtěl, včas na start dorážíme z dejvické nádražky se Zbožákem jen dva. A to ještě horko těžko hledáme cestu staveništěm tunelu Blanka. Těsně před startovním hvizdem nám volá z Černého Mostu sakrující Petr, že mu bezprostředně po příjezdu do Prahy ukradli bundu, takže je děsně nasraný, a abychom byli nasraní taky, tak jede truchlit domů. Nevyvede nás to z míry, takže mu sdělujeme, že si seženeme náhradu a začínáme obvolávat.

Hra začne a volá Ondra, kde že je ten start. On že je na Hradě, Klaus mu zadání nechce dát a kam má jít. Pak mi volají z práce, potřebují něco vědět. Pak volá Martin, že už vyráží z Hradce Králové a kam má přijet. Pak volá Petr, že si to teda rozmyslel a že přijede. Celkově tam působíme dojmem jedné velké telefonní ústředny k nemalému pobavení okolních soutěžních družstev, JÁDRA především. Pak dorazí Ondra, aby nás pozdravil, otočil se na obrtlíku a odešel neznámo kam srát. Pak se nám začne rýsovat tajenka s předpokládaným textem "Petřín hvězdárna". Stačilo pochopit, že souřadnice nejsou jen souřadnice, ale i součást tajenky. Zbožák vyráží napřed. A jsme první. Naposledy na této hře. S Ondrou pak dolušťujeme zbytek, abychom Zbožákovi potvrdili správnost. Když mu vyrážíme v ústrety, připojuje se Petr.

Vyslat Zbožáka napřed na Petřín bylo sice dobře, protože to nakonec bylo jediné stanoviště, odkud jsme odesílali SMS do Barnabáše jako první, ale Zbožák sám s šifrou nehnul. A to i proto, že se nám s ní vydal trochu naproti. Takže se luštění ujímáme až společně. Je to zhruba v době, kdy do Prahy doráží Martin, takže ho preventivně odnavigujeme na Střelecký ostrov pro nápovědu. Pak si ale všímáme obloukových cest, u nichž sedíme, a následně si v mapě potvrzujeme i jejich podobnost s cestami v místě, kde zadání bylo. Zbožák a Petr se tam jdou znovu podívat a s sebou berou tapüří bustu, kterou Zbožák zručně vymodeloval. Dodatečně jsem pak zjistil, že náš tapür byl ze všech zvířátek nejhnusnější, leč byl uznán a směněn za heslo. Navíc přinesli dostatek nových informací, abychom byli s to odhalit princip i tajenku.

Přesměrováváme Martina na Výtoň a sami se vezeme lanovkou a šalinou. A už se vesele propadáme. Jsme třetí a Martin už přešel celý most. Scházíme se s ním a následuje hledání vtipně skryté šifry, pak výběr místa k sednutí a luštění. Dlužno podotknout, že ten třetí úkon byl výrazně nejméně časově náročný. Čeho si všímat, bylo jasné a tajenka z toho lezla sama.

Vezeme se jednu zastávku šalinou a funíme do kopce. Máme hezký výhled na Vltavu a další kousek k luštění. A jde to docela dobře. Chvilku cosi trvá, než začneme se zadáním dělat to, co máme, ale i tak je to v zásadě první pokus. Moc se mi tomu nechce věřit. Nějak mi schází jasný pokyn, jak začít, a nechápu nuly na konci. Ale když Ondra se Zbožákem, kteří se toho ujali, hlásí, že jim vychází "jez", hádáme Jezerku, dáváme jim to za úkol dodělat a vyrážíme napřed.

Je to správně a následující šifra je natolik jednoduchá, že ji vyřešíme právě, když dorážejí. Následně se uplatní Zbožák jako místní znalec, takže nás bez obav naviguje zkratkou okolo hřišť. U kostelíka ovšem není šifra k nalezení. Pročesáváme křoví křížem krážem, leč úspěch nikde. Po chvíli nezbytného Petrova sakrování na adresu Tučňáka s tučňákem, který schovává zadání, není zbytí, voláme organizátorům. Vedou nás po telefonu na místo, kde by šifra měla být, ale vážně není. A tak se oddáváme svačinám, pralinkám zvlášť a čekání na dodávku šifer. Té se dočkáme a posléze je nám přislíbeno 26 minut k dobru. Stylové číslo.

Náhražky za pü i význam vnořené nápovědy jsou pak naštěstí odhaleny celkem brzy. Z Brumlovky se svezeme autobusem na Severozápadní. A není nám to dostatečnou nápovědou. Šifra pro nás znamená výrazný zákys. Najdeme shodné dvojice, jejich jednoznačná křížení a nic. Žádná věž. Podruhé opakujeme chybu z Lamí stezky, kdy ignorujeme místo, kde jsme šifru dostali. Zkoušíme možné i nemožné, až ze zoufalství vyhrává nápověda. K dobru už máme vypracovanou větu o lenochodech, dávající heslo "eliminace", tak jdeme na to. A získáváme tím.

Ošemetná nabídka organizátorů na nápovědu podle potřeby dle rozpracovanosti šifry se vyplácí. Vyprávíme nápovědce o tom, jak jsme nalezli křížení, a ona se ujišťuje, že máme obejité křižovatky. Pak se ujišťujeme my, že tohle ještě nápověda nebyla, a stornujeme ji. Naše slepota je neuvěřitelná. Trochu nám nedochází, proč byly ze čtyř spořilovských kvadrantů použity jen tři. Měli jsme tendenci se tím zabývat. Takže pročesáváme Spořilov.

Snášíme zpět ke kostelu opsané věty, dle skrývaček si je očíslujeme a záhy jsme tam, kde jsme byli. Nakonec na tu nápovědu dojde doopravdy. Ten závěrečný krok s prvními a posledními písmenky jsme nějak těžko rozdýchávali. Ale vyrážíme dál, vstříc již ztemnělé Praze.

V autobuse se rozdělujeme s tím, že část pojede přes staré Záběhlice autobusem, část šalinou přes Vršovice a schválně, kdo tam bude dříve. Autobus jede hned, Martin se málem ani vyčůrat nestihne. Autobusová sekce je tedy rychlejší. Nicméně na místě samém tápeme. Z mapy ani z reality není příliš patrné, kde je západní konec parku, takže umně skryté stanoviště nemůžeme najít. Jen tady nakonec zažíhám na krátkou chvíli lucernu, kterou jsem jinak vezl do Prahy zbytečně. A nakonec se nad šifrou téměř schízíme se šalinovou sekcí.

A dlouho nad ní nesedíme. Tedy ne, že bychom to měli hned vyřešené, ale jsme na místě, které se Zbožákem známe. Právě tady jsme svého času hráli Matrix, který v těchto místech skončil naší kapitulací. Takže víme, že opodál je osvědčená útulná hopsoda, kde jsme si ji druhdy odhlasovali. A kde se papír plný brouků bude zajisté řešit nejlépe.

A řešil se. Hospodou to asi nebylo, ale měli jsme štěstí, že se nám podařilo vnořené nápovědy odhalovat v pořadí, jak si to organizátoři představovali. Klidně to mohlo být naopak a nevím nevím, jak bychom si s tím potom poradili. Takže jsme měli nejprve "párujte", potom "krovky" a nakonec tajenku. Byl z toho tedy jen pozvolný boj s titěrnými detaily, který byl akorát tak dobrý k tomu dopít a jít. A protože obojí šlo mně a Petrovi rychleji než ostatním, stíháme nakonec dřívější šalinu, abychom na strašnickém nádraží náskok zase ztratili, neboť jsme šifru nemohli najít.

Usazujeme se v sousedním parku a pouštíme se do toho. S principem nemáme problém. Předvyplněná slova i závorky jsou dostatečně jasným vodítkem, co dělat. Ale jak, proboha, odhalit ta zbývající přísloví, aby se zpráva vůbec dala číst? Zkoušíme a netrefujeme se. Svou vinu na tom má i to, že kontrola toho, zda jsou k tomu kterému přísloví závorky správně, vyžaduje dost představivosti a jde nám to těžko. Zbožák preventivně odchází pro nápovědu. Připadá nám zbytečné, abychom se o to snažili v plném počtu. Petr mezitím hledá na internetu přísloví, až se nakonec vyloupne i "dobrá hospodyňka". Ta naštěstí nese tolik informací, že se nám tajenku daří vyvěštit i s dvěma chybějícími příslovími. A tak zase svištíme dál, vezeme se dál spolu s Kalamitou v družném hovoru, zato bez Zbožáka, kterého jsme stihli odvolat z cesty k nápovědě, ale šalinu nestihl.

S tapüry na dalším stanovišti si nevíme rady, chmury rozháníme pralinkami zvlášť. A tak neuplyne moc dlouhá doba a Ondra jede pro nápovědu, která je naštěstí nedaleko. Volá nám ji a my se postupně dostáváme na správnou cestu, při které konečně správně chápeme význam skrytých nápověd. Ta šifra se nám nelíbí, přece jen je to nepovedená kopie šifry ze Spořilova v bledě modrém. Nicméně řešení máme, šalina zase jede, takže za chvilku jsme v parku, který je k naší radosti plný lidí, najmě Drahošů na Varanech, v setkání s nimiž jsme již nevěřili.

V parku je tma a zima, takže nedaleká hospoda je jasná volba. Šifru v ní důkladně rozebereme, odhalíme v ní světové strany, pravidelně rostoucí vzdálenosti i předpokládanou morseovku, která z ní smrdí na sto honů. Přesný způsob zápisu se nám z ní ale nedaří odhalit. Máme tendenci spíše točit se základní pozicí a měnit polohu světových stran a nejsme si schopni připustit, že předvyplněné úsečky mají hlubší význam než jen návod.

A tak nakonec dojde na další cestu pro nápovědu, tentokrát se tam vydávám já. Na Čechově náměstí mne dostihuje jednak zpráva o chybě v původním znění nápovědy a jednak nejmenovaná podvodnice z JÁDRA, která se po Praze vozí taxíkem. První informaci přijímám s povděkem, že teď už je to v pořádku, druhou s vědomím, že je kdyžtak udáme. Když se vrátím mezi ostatní, kvituje cestou s povděkem geniální nápad denního provozu pražských šalin až asi do půl druhé do noci, sedí se už zase venku v parku. Hospoda zavřela. Není zbytí, bude se mrznout. Naštěstí je nápověda dost nápovědná, takže už v okamžiku mého příjezdu je šifra dobře rozpracovaná. Takže zbývá jen, aby Per nahlas vznesl dotaz, jak to udělat, aby z toho počátečního "geelege" vzniklo "zelez", a bylo to.

A jeli jsme tam, kde už jsme jednou byli. Veselé. Dobře jsme využívali svého prahyznalství, které nám bylo neocenitelnou devizou po celou dobu hry. Trasa Noci tapürů byla nakonec asi tím, čemu jsme po skončení hry tleskali nejvíc. Trasa, která nám umožňovala nahánět cenné minuty na dobré koordinaci přesunů a zároveň nás neustále nutila se dělit a riskovat, byla přesně tím, co svého času tvořilo neopominutelnou kulisu a genia loci velkoměstských šifráren. Byla jedním z faktorů, které byly impulzem pro naši účast v těchto hrách. Když je potom organizátoři v čele s Bednou začali hromadně opouštět v duchu teze, že nejlepší šifrárna je taková, kde sofistikovanější pohyb než pěší chůze je nežádoucí, brali jsme to jako významnou ztrátu. Noc tapürů byla v tomto ohledu velmi příjemnou vzpruhou. Tak i tady se improvizovalo v cestování, než jsme si našli ten nejšikovnější spoj z náměstí Míru.

Podruhé na Výtoni si užíváme luxusu. Obsazujeme superpohodlné stolečky okolo staré celnice, kde jde luštění šifry jako po másle. A máme víc štěstí než rozumu. A to ve chvíli, kdy nám z toho leze jakás takás tajenka. Domnělý název ulice nám totiž nedává smysl. Ve své staré mapě totiž tuto nově ustanovenou ulici nemáme. Pak se mi ale podaří vyvěštit, jak by vlastně to správné znění jména ulice mohlo vypadat, což je impulz pro vytažení blbějších, ale novějších map, které neseme s sebou. A Donátovu ulici tam nacházíme. Takže interpretace by byla. A do Košíř se zase vezeme. Hezky přes Národní, abychom se svezli, ušetřili síly a využili celodenní jízdenky.

Cestou se Martinovi dělá zle. Zůstává na zastávce, zatímco ostatní jdeme vyzvednout šifru. Vypadá hodně minimalisticky. Sedáme s ní do zastávky, budeme mít přehled o pohybu soupeřů. Je tam taky lavička, na které Martin usíná poté, co poblil jedno pražské nároží (kdybyste nevěděli, co jezdí Pralinky zvlášť do Prahy dělat). A taky je tam zima jako v Rusku. Čím dál větší. A protože se s řešením opět příliš nehýbeme z místa, odchází Ondra pro nápovědu a ostatní se zahřát a napojit do nedaleké herny. S nápovědou už se dá zase pracovat. A po několika slepých uličkách usuzujeme, že nápověda značí, kam máme zařadit obsah závorek. Bohužel je množství interpretací příliš široké. A asi vinou vzrůstající nepohody a únavy děláme těžko pochopitelnou chybu. Jakkoli je naše interpretace principu v zásadě správná, při zkoušení možných kombinací významu pořadí a otočených indexů ten správný prostě vynecháváme. Takže sedíme v herně ještě nějaký čas a když z okna vidíme, že už opět začal jezdit denní provoz, v souladu s pravidly Noci tapürů, která jsou nastavená tak, že nejdůležitější je za všech okolností dojít do cíle, nakonec úsilí prolomit zdejší šifru vzdáváme. Právě jsme se zřejmě připravili o umístění na bedně. To v tu chvíli ale ještě nevíme. Zatím svítá a my se v mrazivém ránu vezeme jednou z prvních ranních šalin dál do Košíř.

Tam nás čekají organizátoři s kelímkem horkého čaje. A celkem průchozí, leč krásně vymyšlená i vyrobená šifra. Celkem průchozí šifru nám bylo právě zapotřebí. Teplota i nálada se zrovna pohybuje okolo bodu mrazu. Propadli jsme se na sedmou příčku, jakkoli tušíme, že opravy za penalizace nás popoženou spíše nahoru než dolů. A aby toho nebylo málo, úderem úsvitu začal Petr opět sakrovat. Tak, jak to umí jen on. Vědom si našeho loňského oslnivého výsledku na Noci tapürů, nadomlouval si již na nedělní ráno v Praze nějaké supervýhodné obchody a teď viděl, že je asi nestíhá. Aniž by kdokoli z nás ostatních pochopil, co tím sleduje, namísto toho, aby odjel za oněmi obchody, zůstal s námi, avšak nadále již v podstatě neluštil, nýbrž pouze sakroval, a to tím šťavnatěji, čím pokročilejší denní doba byla. Jaký dopad to mělo na ty, kteří ještě luštili, nemusím snad sáhodlouze rozepisovat.

Nicméně aktuálně v Košířích náš elán přece jen trochu vzrůstá, neboť záhy míříme na Ladronku. Vezeme se MHD oklikou přes Motol a Vypich. Teď už se tu asi o minuty nehraje. Když víme, že jsme pozadu, je jedna věc, která vždycky potěší. To, když člověk narazí na stanoviště, na němž je všelidové ležení těch, kteří jsou momentálně před ním. A na ranní promrzlé loučce plné větráčků jich bylo požehnaně. Domluvili jsme si efektivní signalizaci a rychle dokázali odečíst celou zprávu. Rychle přišel i nápad na správné čtení tajenky, takže jsme odsud záhy svištěli pryč, radostně všem mávajíce.

Cestou nás ale dostihlo ráno. Nejenže Petrovo sakrování nabíralo obrátky, ale v Hradci Králové se probudila Alena. Nakoukla do Barnabáše a jako správný ďábel našeptávač se nás obratem jala zásobovat informacemi o tom, jak patnáctou šifru nemůže nikdo vyřešit a všichni na ní tvrdnou a že jestliže je možnot ji přeskočit jen za dvouhodinovou penalizaci, je to nejlepší možná taktika. Pravda, neuchylujeme se k ní hned. Necháváme si nějaký čas na to, jestli nepřijde nosný nápad. Ale necháváme si jej krátký. Nosný nápad během nějaké té půlhodiny vyplněné Petrovým sakrováním prostě nepřišel. A tak nakonec ďábel, jenž již zaťal drápek, zvítězil. Prostě nás nahlodal červík pochybností a pohled na hodinky, který s blížícím se polednem vyvolával vykřičníky a kapitulovali jsme nad šifrou po třiceti minutách marných snah. Byla to škoda. Šifra Tapürovi tapür, jakkoli těžká, aptřila mezi to nejlepší, co ročník 2010 přinesl. Ale my jsme se už s vidinou cíle přemísťovali na Červený vrch.

A nebylo to hezké. Majda z Vlhké jámy tam už prohledávala hřiště před námi. Nešlo nám to do hlavy, usilovně luštící Vlhkou jámu jsme viděli naposledy na Větrníku, když jsme odtamtud odcházeli. Bylo to ve skutečnosti tak, že Majda přes noc nehrála a připojila se znovu až teď. Ale to jsme ještě netušili, jak dobře si Vlhká jáma vede.

Ale my jsme si taky nevedli špatně. Poslední šifru jsme bryskně vyřešili (byť s nápovědou), ani nevím, čí ten nápad vlastně byl. Vyrazili jsme do cíle, který byl nedaleko. V cíli dosáhlo Petrovo sakrování vrcholu, neboť kromě toho, že nestíhal, co stíhat chtěl, se mu ještě ke všemu nelíbila cílová aktivita, která už mu přišla být nadbytečná. Dostali jsme několik vrstev hlavuolamu Patnáctka na srovnání. Čtyři jsme rovnali a Petr nerovnal, ale nadával na celou tělocvičnu. Nadával nám, organizátorům, počasí, blbému osudu, prostě všem. A my ostatní jsme to nakonec navzdory sakrování nakonec srovnali, ze tří indicií pochopili heslo "král", nahlásili jej organizátorům a zapsali se mezi úspěšné řešitele.

V tu chvíli na bronzové příčce po Drahoši na Varanech a Tučňákovi s tučňákem, kteří si spolu organizátorům navzdory upiklili společné zlato. Organizátoři v cíli měli nicméně poněkud chaos v dění na trase, když nás ujišťovali, že naše ohrožení nepřítelem je v tu chvíli téměř vyloučeno. A tak uplynul nějaký čas a z ničeho nic se ze tmy vynořila Vlhká jáma. A jak jsme si záhy ověřili, Vlhká jáma přišla do cíle sice pozdě, ale s nepřekonatelným skóre. Bylo jasné, že naděje na bednu zmizely. Celá tělocvična už v tu dobu věděla, že Vlhká jáma zvítězí, i pokud by si už jen lehla na žíněnku a civěla do stropu. Organizátoři se nicméně projevili nelítostnou měrou sadizmu. Že skládání obrázků již nehraje roli, zůstalo budoucím vítězům utajeno. Organizátoři je nechali v nejisotě řešit cílovou úlohu, aniž by jim cokoli prozradili. Byli jsme solidární a nic neprozradili ani sami. Nakonec jsme ani nečekali na jejich triumf. Bylo nám jasné, že tentokrát jsme to zkazili, takže jsme raději vyrazili zajíst žal k Jindřišské věži.

Snad nás příště Noc tapürů zastihne v lepším rozpoložení.

Sepsal Síba.