Na Dnem jsme měli nějak málo zájemců o účast. Ondra, já a nikdo. Protože se nám ta hra chronicky nedaří, máme chuť se s tím poprat. Oprašujeme loňskou sestavu s Bárou Peškovou jako externí posilou a těšíme se. Nakonec se ukazuje, že se Petr nechal naverbovat ke konkurenci a hraje proti nám v týmu Everyones chance. Asi si myslí, že se mu podaří porazit Pralinky zvlášť, jako jsem to svého času udělal já s Tchořím smradem. Ale my se nenecháme, byla by to ostuda. Takže máme jasný dílčí cíl. Porazit Everyones chance.

První šifra je schovaná. Že tam někde je ulice toho jména, víme, takže jen chvíli trvá, než vytáhneme mapu. Everyones chance jdou celých pět metrů před námi a smějí se nám. On je ten smích přejde. Brzy. Obrysy objektů v Brně interpretujeme na první pokus a valíme do kopce. Cesta nás vede jinudy, než chceme, ale stanoviště nacházíme. Dostáváme do rukou elektrickou hrůzostrašnost a zabíráme nedalekou lavičku. Analyzujeme čísla, výskyty všeho možného a nevěřícně do toho čumíme. Po nějaké době, kdy nás leckdo (Everyones chance ne) předejde, Ondra najednou čte tajenku. Nechápeme jak, ale jsme mu za to vděčni, neboť jsme přesvědčeni, že být to na mně s Bárou, skončíme na dvojce. Trajflík nejede, musíme pěšky.

Před sjezdovkou vzpomínáme na start poslední Tmou. Zadání na sjezdovce nás děsí. Přeměřujeme, zakreslujeme, zapisujeme a strašně se pleteme s konkurencí, neboť sjezdovka je plná lidí. A stále jich přibývá. Naštěstí nám po pár kolících dochází, že jde o zákresy do pravidelného rastru 3x6. Díky tomu se klidíme na schodiště a pozorujeme kůly jen z povzdálí. Se zápisky se pak usazujeme na mostku a dáváme hlavy dohromady. Některé barvy zjevně vykreslují písmenka a jdeme na to tak, že zkoumáme, jak přeskupit ty, co ne, aby jo. To se daří, jen musíme dokázat rozdělit jednu zelenou do dvou zelených. A tak máme množinu pravděpodobných písmenek tajenky, z nichž Bára záhy vydoluje slovo „Nohavicova“.

Opouštíme liduplnou sjezdovku a vydáváme se dál na liduprázdný úsek trasy. Nevolíme asi úplně optimální postup. Wilsonovým lesem dvakrát proprasíme krleš dolů. Ale na čtyřce ještě potkáváme Bezedný sud. Šifra se luští tak nějak sama. Shodou okolností si písmenka rozepisujeme tak, že se z nich dá skoro přečíst tajenka, což Ondra bryskně činí. Do Bystrce tak odjíždíme jednu šalinu po Bezedném sudu. Jsme třetí a za námi nikdo v dohledu.

V Bystrci nám dávají šifru a odkazují na parkoviště. Říkáme si, že by nám bylo milejší, kdyby nás odkázali do hospody, kterou cestou míjíme, ale máme smůlu. Na parkovišti máme prvních pár skoro stejných dvojic. Pak přijíždí soukromé taxi a veze nás do Rozdrojovic. Cestou nám dojde poslední záchvěv správného postupu s pozměněnými písmeny a z auta vystupujeme s hotovou tajenkou a všemi dvojicemi odhalenými. Zato však nemáme ani jednu mapu, na níž by byly Rozdrojovice. Naštěstí se brzy doptáme místních, takže na hřišti ještě naposledy potkáváme Bezedný sud. Zadání je tak jednoduché, že se mi ani moc nedostane do ruky.

Těšíme se, že se blížíme k přehradě, kde bychom se jeden přesun mohli svézt lodí. Vyzvedáváme zadání u studánky a tápeme, kam si s ním ve všudypřítomném bahně sednout. A analyzujeme. Počty tak, počty onak a najednou je z toho tajenka. Není to nějaké jednoduché? Hlavně ale bere za své naše vysněná loď. Drápeme se na kopec. Jmenuje se Trnůvka a je to takový nomen omen. Největší práci dá najít v neprostupném šáší tu správnou skulinu, kterou se probít na vrchol.

Vyzvednout šifru se nakonec podaří mně a rozkládáme tábor u rozcestí modré značky. A zůstáváme tam hrozně dlouho. Už od sjezdovky jsme nepotkali nikoho jiného než Bezedný sud. A teď nás co chvíli někdo míjí a odchází dál. A vesměs neskrývá radost, že nás tu vidí. Radost pochopitelně nesdílíme. Jsme si vědomi toho, že Dnem trvá jen 8 hodin a je to dostih, na němž se zákysy neodpouští. A tenhle nás nakonec stál 2,5 hodiny. Zkoušíme kde co a nic nemá rozumné odůvodnění a nedává ani náznak rozumného výsledku. Projede několik koleček pralinek zvlášť a zjevně to není dost. Šifra vyžadovala opilého autistu, který se nám nedostával. Pak najednou Ondra navrhne správné znění tajenky. A místo toho, abychom vyrazili dál, snažím se mu oponovat. Ta tajenka mi nejde na rozum. Chvíli mi trvá, než jsem ochoten připustit, že tajenka může vznikat i tak, že se do mezer vloží písmeno O v náhodném počtu 0-2 podle toho, jak se to hodí do tajenky, která odpovídá tomu, kam všichni odchází, neboť jiný způsob, jak odlišit „od obory“ a „do obory“, mi uniká dodnes.

Čas je neúprosný a my nabýváme přesvědčení, že jsme ztratili šanci dojít do cíle. Půjdeme ale, kam až bude možno. U brány obory skutečně nacházíme další zadání, které nás posílá dovnitř. Všímáme si téměř všeho kamení okolo cesty s vírou, že je nebudeme potřebovat úplně všechny, což se záhy potvrzuje. Převod na tajenku je jasný a jednoznačný. Pokračujeme v jediném možném směru dál a docházíme ke třem křížům k nejhezčí šifře, která na Dnem byla.

Nejprve jsme dlouhý proužek povinně zpřehýbali, seznali, že konec s logem je o něco větší než ostatní dílky, čímž vzniká leporelo, protože složený zbytek se do toho krásně zabalí. Okolo procházející Vítek je tím náramně pobaven. Pak nám ale dochází, že bílé proužky po stranách nejsou chybou tisku, ale jsou tam schválně, a Ondra nadhazuje správný princip. Je nejvyšší čas. Dostihli nás Everyones chance. Záhy jim však děláme pápá. Z mapy je nám trochu nejasno, jestli kýžená vyhlídka bude skutečně u žluté značky, ale nacházíme ji tam. Bára zde poznává pěšinu, po které se kdysi pokoušela jet na kole a usuzujeme, že ten, kdo po téhle skalní kozí stezce vyznačil cyklostezku, musel být buď zhulený, nebo nenávidět cyklisty. Zvlášť poté, co nás jeden předjíždí. Byl to dosti akrobatický výkon pro obě zúčastněné strany.

Šifra na skále je nicméně celkem jasná. Měřítko mapy je skoro stejné, jako v mapovém výřezu, takže zběžně odměřujeme k hradu Veveří a uháníme dál. Začíná nám docházet, že bychom to přece jen mohli stihnout. Topíme se v bahně a před nosem nám uplouvá loď. Musíme pěšky. Přecházíme lávku a pátráme. Předběžné měření nám vycházelo někam k ústí Veverky, nebo na skály pod hradem. Pěšinka ke skalám ale vypadá dost krkolomně, na místě samém zjevně nic není. Čas nás nutí hrát vabank. Pokud začneme přeměřovat pečlivěji, nebo se vydáme na nesprávné místo, přijdeme s křížkem po funuse. Vlastním. Sázíme tedy na hrad a u brány si oddechneme. Je to dobře. Mnoho času nezbývá. Stihneme poslední šifru?

Naštěstí to jde jako po másle. Výřez Pernštejna znám, co na něm je, vím, takže dvanáctá šifra je pro nás formalita. Skoro těžší je najít Příhrádek. Tam dorážíme včas a navzdory nevalným vyhlídkám se zapisujeme do výsledkové listiny jako šestí. A je vymalováno. Drahoš forever nás ještě upozorňuje, že máme mít větší radost, protože jsme porazili Прагоры. Sami ji zjevně mají. Tak máme teda radost. A zpátky navíc nakonec jedeme tou lodí.

Sepsal Síba.