Podzimní sezóna 2009 nám nabídla nové šifrovací možnosti. Poté, co jsme uspořádali Svíčky a Hradeckou Sovu a pro Krtčí noru se ujali role testerů (nevyhovovala nám termínem), bylo jasné, že pokud si nebudeme chtít šifrovat jenom ve vzpomínkách, vyzkoušíme něco nového. Drobná sonda do kalendáře a mezi členy družstva ukázala jasnou taktiku. Odehrajeme Noc tapürů a iNulu, kde je na rozdíl od dlouhodobě se nedařící Krtčí nory chabá konkurence, navíc si budeme muset na obě hry sehnat posily, tak seženeme někoho silného a ten nám to vyhraje, abychom si mohli za letošek zapsat alespoň nějaký úspěch, když už jsme v jarní sezóně nevyhráli nic.

A tak jsme vyrazili do Prahy, těšíce se na dlabanec v hospůdce, kterou jsme si v Holešovicích oblíbili již na letošní Bedně. Jenže ouha. Noc tapürů začíná brzo a hospůdka má ještě zavřeno. Museli jsme nakonec vzít za vděk nějakým hladovým oknem u Kočků, kde Ondra pobryndal psa pivem, aby z té návštěvy Prahy taky něco měl. Vnitřní týmové instrukce ke startu „všichni vezměte, co vás napadne, a sejdeme se na startu“ dopadly dobře. Sešli jsme se všichni, všechno jsme měli, psa jsme měli navíc a mohlo se začít. Jak už to tak na šifrárnách bývá, začalo se se zpožděním, ale vzhledem k tomu, že nás čekal takřka restart o dvě hodiny později, vlastně to vůbec nevadilo.

Na startovní aktivitě bylo znát, že byla šitá horkou jehlou, mnohé prvky se musely dovysvětlovat a některé interpretovali různí lidé různě. Já jsem se zhostil úkolu tvořit slova a byl jsem například bezradný ve chvíli, kdy lidé dohádali slova PRALINKA i AKORDEON, protože už mi samozřejmě nezůstávalo dalších 8 lístečků na další slovo. Nevím, jak při konstantní délce 8 písmen byli někteří schopni vytvořit 3 i více slov. Já dostal pokyn, že musím skončit, byť mi pak nebylo jasné, k čemu mám tedy těch lístečků více než 16. Každopádně jsme se dobrali i k jízdence do Řeže a k dostatku indicií na jedno heslo pro nápovědu.

Před bubenečským nádražím jsme utvořili slušnou zácpu, v níž uvízlo i tapüře. Právě odjížděl předchozí vlak do Řeže. Návrh, že bychom mohli odjet už s ním, jsme zamítli, neboť jednak nám na něj neplatil lístek a jednak by nás tam asi ještě nikdo a nic nečekal. Takže jsme měli hodinku na luštění pomocných šifer, pivo a brambůrky. Slečna na nádraží nám měla koněm připnout cosi k čemusi, nakonec souboj s lítou technikou prohrála, což někdo později okomentoval slovy: „Slečna se snažila, ale nedocvaklo jí to.“ Tapüří čísla jsme nevyřešili, substituci ano a tím bylo naše luštění pomocných šifer a plnění pomocných úkolů u konce. Později už na to nebyl čas. Mapu jsme my i soupeři svorně kolektivně okomentovali, že se půjde do Horoměřic, protože už jsme ta dávno nebyli.

Do vlaku jsme se všichni vešli, my jsme dokonce i seděli, i když pes na klíně. Princip jsem odhalil už v Praze, pokyny bude potřeba jen smysluplně seřadit. A tak jsme si hezky prošli podchodem, přeskákali koleje, přešli Vltavu, obkroužili parkoviště, znovu přešli Vltavu a vyzvedli zadání v propustcích. Barnabáš sice hlásil, že jsme druzí, ale posílali jsme zprávu až od druhého propustku, takže si skoro myslím, že jsme byli první už tady. Každopádně jsme byli první, kdo dorazil až k nádraží Úholičky, za což jsme byli zde přítomnými tapüry odměněni tím, že nás při luštění rozstříhaného zadání zvědavě obestoupili tak zblízka, až nám dělali zástěnu proti všudypřítomnému větru.

Skládali jsme Mitsubishi, šlo nám to hezky od ruky, a když jsme v závěru měli skoro čitelné řešení, zbývalo už jen opravit jednu chybičku a bylo vymalováno. Z nádraží nahoru do centra jsme vyráželi první, což se poznalo podle toho, že spolu s námi vyráželo tapüře na kole umísťovat šifru. Kdybychom mu bývali propíchli kola, muselo by jít na další stanoviště s námi a my bychom tak viděli, kam umísťuje šifru. Takhle jsme ji dlooouho hledali, abychom ji nakonec našli náhodou a „Peklo“ vtipně ukryté za vegetací až dodatečně.

Barnabáš zahlásil, že jsme první, což posléze vydržel hlásit až do konce hry. Nechtěli jsme nikomu napovídat, kde se to zapeklité peklo nachází, tak jsme zapadli na zahrádku jedné úholičské restaurace, abychom se od triviální šifry zvedli právě v okamžiku, kdy nás přišel číšník obsloužit. Pokusili jsme se mu vysvětlit, že se mu to toho dne asi přihodí ještě víckrát.

Ve Velkých Přílepech přišla další potěšující zpráva. Nejenže jsme stále první, ale dokonce ani ještě nikdo další nenašel peklo! Princip jsem odhalil já, není divu, mohli jsme si ho tímto odškrtnout ze seznamu potenciálních šifer Svíček 2010. V přesném doplňování křížovky se pak činili i ostatní, přece jen byli s jazykem Shakespearovým větší kamarádi než já. Cesta do Svrkyně byla dlouhá, bylo vedro a hrušky visely proklatě vysoko (nepočítám-li ty rozježděné na silnici, plné vos).

Ve Svrkyni nás do správného kouta nasměrovalo zahulákání „tapüüü“. Sedícímu tapüřeti jsem si hnedle postěžoval: „Říkal jsem doma, že jedu na šifrárnu do Prahy a ono Kladno!“ Do Prahy jsme totiž s Ondrou cíleně přijeli na holešovické nádraží, abychom na start došli pěšky. Zakoupenou 24-hodinovou jízdenku jsme hodlali cvaknout až po startu, aby nám vyšla po těch 24 hodinách hry i na cestu z cíle na nádraží. Nosím ji necvaknutou v prkenici dodnes. Kromě vlaku do Řeže jsme se nesvezli ničím ani metr.

Někdo se pokoušel vyřešit správně test o tapürech, ale nějak se to asi nedotáhlo úplně dokonce, takže jsme si pak až do konce hry mysleli, že máme heslo k dobru, ale měli jsme ho špatně. Se samotnou zvukovou šifrou jsme se chvíli plácali. Někdo totiž prohlásil, že to má různé hlasitosti, které jsme se jali značit do papíru. Pak jsme si vyměnili sluchátka, aby si to poslechli i další. Shoda byla skoro naprostá. Hlasitosti jsou různé. Jediná neshoda byla, že to vyšlo přesně obráceně. A ještě chvíli jsme dumali nad tím, jak to, než nám to konečně došlo. Toho využil Drahoš forever  k tomu, že nás zde dohnal a uvelebil se na opačné straně jímky (rozuměj koupaliště) než my. K údivu tapüřete jsme potom odmítli tvořit sochu tapüra, neboť věnujte se umění, když vás honí Drahoši.

U mlýna jsme si sedli na louku, trochu jsme se zadívali do papíru plného čísel a začali vypisovat všechny čtyři velikosti čtyřúhelníků, které se tu vyskytovaly. Po pár hodnotách mi začalo být jasné, co kódují, takže jsme to skoro četli. Přestože to bylo velmi rychlé, stihli sem dorazit Drahoši a uvelebit se na též louce opodál. Tempo hry začínalo být zběsilé. Pořád nás honili Drahoši. Začala mne bolet noha, stará zranění to přestávala zvládat.

Dorazili jsme na Okoř. Vyzvedli jsme zadání a předčasně zajásali. Je to dlouhá slohovka, tady budeme chvilku sedět, tak si aspoň dáme lahváče v cukrárně. Slohovka byla nicméně o dost více dávací, než se zprvu zdála. Nalezli jsme i nápovědu s malobokou kobylou, takže když jsme měli hotovo, musel jsem lahváče exovat. Alespoň jsme si tak připomněli letošní Lampu. Za rohem pak už kempovali Drahoši, když jsme odcházeli, tak jsme je hezky pozdravili a poslali je do cukrárny.

V Malých Číčovicích jsme chvilku dumali, co je tu ta náves či co to vyšlo a usadili jsme se v autobusové zastávce, jelikož tam byla lavička. Šifra byla zase tak akorát na tu práci, neboť co s tím, bylo jasné hned. Ono bylo vzhledem k mapě a očekávané čtrnáctipísmennosti tajenky i celkem jasné, kde bude další stanoviště. Než jsme odešli, dorazili Drahoši (pro změnu). Svým umístěním v zastávce jsme je dokonale zmátli, takže se vydali hledat náves na opačnou stranu. Když svůj omyl pochopili, začali stepovat před zastávkou, kde jsme se my balili. Kohosi napadlo, že by nebylo od věci Drahoše zmást víc a prohlásil: „Nezapomeňte si tady nůžky a kružítko!“ Těžko říci, jestli to zabralo, ale je fakt, že Drahoše jsme od té doby už neviděli.

Číčovický Kamýk bylo ošklivé místo. Malý kopeček, hustě porostlý trním, s ruinami na vrcholku, se přímo nabízel k umístění šifry na vrcholek. Leč nebyla tam. Nakonec jsme museli udělat rojnici a já jsem šifru našel u lůmku na jižní straně. Tady jsme měli jednu obrovskou výhodu. Jako jediní jsme šifru hledali ještě za světla. Byli jsme za to vděčni. Usadili jsme se v místě, kam na nás nebylo vidět, a během luštění sledovali krásný západ Slunce. Rudou záři nad Kladnem.

Pampeliška, jak jsme si šifru pojmenovali, chvilku odolávala. Nějak jsme si po určitou dobu nebyli s to připustit, že každá vrstva pampelišky bude mít jinou roli. Ale když jsme tak do toho chvíli blbě čučeli, nemohlo nedojít na důkladnou analýzu, která pak už odhalila, kde je zakopaný pes. Co jsme tu tak seděli, ani nikdo další nepřišel. Ani Drahoš ne. Posíláme pro jistotu zprávu, která nás potěšuje. Necháváme za sebou nulu. Trochu se hecujeme, zda to nepojmout prahoří taktikou „udělej za sebou co nejvíc nul“, ale na takovém dostihu, jakým byla Noc tapürů to snad ani nejde.

Do Tuchoměřic už docházíme za tmy, já navíc s bolestmi v noze. Zběsilé tempo hry ve mne probudilo stará zranění. Přezouvám se, tak si ani moc neužívám zdejší mimořádně pěknou šifru. Domácí příprava nad Tapüřím nakopnutím byla na jedničku. Dopočet rodných čísel je hned, spárování s událostmi o dva hnedy později. A konečně míříme zpátky do Prahy, ke staré známé Juliáně. Nikdo nám není v patách.

U Juliány si sednu na kraj a dřív, než se stihnu zapojit do řešení, je skoro vyřešeno. Tak si zase neodpočinu, pouze pomohu s interpretací výsledku. Pole je sklizené a suché, tak prasíme přes něj. Přezutí dlouho nepomohlo. Noha mne už zase bolí, na celé hře je nápadně vidět, že organizátoři ji jezdí na kole.

Nebušický hřbitov mne fascinoval už na letošní Bedně. Stojí mimo zástavbu na samotném konci ulice, která nese stylové jméno „K Cíli“. Na Bedně jsme tudy procházeli po své neslavné kapitulaci, teď nás málem čekala kapitulace tady. Ne že by byla šifra tak těžká. Kolem správné tajenky jsme kroužili jako mouchy kolem hovna. Jenže ani ve chvíli, kdy jsme v zásadě pracovali se správným principem, nepodařilo se nám s jeho pomocí rozložit všechna slova, která se v zadání vyskytovala. A tak jsme správnou myšlenku postupně opustili, abychom se začali věnovat falešným stopám. Selektivně jsme vybírali skrytá slova se zemědělskou tématikou. To by člověk nevěřil, co jich tam je. A protože to začínalo vypadat, že bychom tam mohli vysedět důlek, využili jsme našich akčních posil. Není nad to, vybrat si správné spoluhráče. Gastarbeiter Ondra si iniciativně sebral a šel vyzvednout nápovědu. Ostatní jsme se v tom zatím plácali, ale poté, co nám oznámil znění nápovědy, odhalili jsme úplný princip dříve, než nám Ondra stačil telefonátem oznámit, že už ho odhalil taky.

Pak jsme se radostně rozprchli směrem k Šárce, abychom záhy zjistili, že jsme se poztráceli navzájem, a ztratili nějaký čas, než jsme se znovu sešli na jižním okraji Nebušic.

Do Šárky jsme to vzali trochu s obavami krleš a odměnou nám byla krásná klikatící se pěšinka, která nás dovedla až na údolní dno. Pak ještě trochu stoupání a potkáváme se s tapürstvem. Ha! Nečeká nás šifra, ale üfo. Vlastně ani moc nevím, o čem to bylo. Po většinu doby, kdy se někdo snažil pomačkávat čudlíky, jsem se snažil udržet psa, který byl přesvědčen, že mu üfo sežere páníčka, v důsledku čehož byli tapüři přesvědčeni, že jim pes sežere üfo. Za půlhodinu našeho marného snažení tapüři pochopili, že je üfo jakési složité a z milosti nás po uplynutí času poslali dál. Tím byl stanoven čas, který měli na üfu i všichni ostatní. Bylo to právě včas. Po několika hodinách se nám stalo to, co už jsme ani nečekali. Na üfo dorazil další tým. A nebyli to ani Drahoš forever, ani Vlhká jáma, které jsme za zadkem tak trochu tušili. Byl to Tučňák s tučňákem. Jde to s námi z kopce?

Zatím jsme šli do kopce. Na rozdíl od konkurence (což jsme v tu chvíli netušili) ale hlavně zcela neomylně na tu správnou vyhlídku. Co s tím měl proboha kdo za problém? Taktika luštění byla jasná. Spočítali jsme si, že přestože jsme se doprovodným šifrám téměř nevěnovali (nebyl čas), nějak nám vybývají hesla. Takže jsme po letmém prohlédnutí zadání zavolali takticky o nápovědu, se kterou bylo vyřešení šifry dílem okamžiku. Ani nevím, čí to vlastně byla zásluha. Já když jsem se díval na to, že bych měl začít chápat ta písmena jako souřadnice, nebyl jsem si jistý tím, že bych to zvládnul. Interpretací lišáci tajenky jsem si ale jistý byl, tak jsme poprvé vyrazili na Noci tapürů do ulic.

Ulicí nejprve chvilku unaveně procházíme sem tam, než najdeme tu správnou za stromovím skrytou lavičku. Dostáváme šifřičku pro pobaveníčko, ale zdrobnělinky nám spíše pijí krvičku, než aby nám skýtaly pobaveníčko. Hrajeme o čásek a všechno, co nám působí zdrženíčko, nám způsobuje nervozitku. Plánujeme si vzít zase taktickou nápovědku, ale principek šifřičky je natolik zjevňoučký, že usoudíme, že by nám neprozradila žádnou novou skutečnůstku než to, co už víme. V tom jsme se vůbec nemýlili. A tak nezbývalo, než si s tím dát tu prácičku a veškeré to pobíháníčko a rozdáváníčko rekonstruovat. A protože to bylo celičké psáno takovým zašmodrchaňoučkým jazýčkem, vloudila se nám do toho chybička a dopřáli jsme si jedno opakováníčko úplně od začátečku. Tapürečkům jsme chtěli rozbít držtičku a byli jsme trošku v neklídku, neboť jsme byli přesvědčeni, že nás co chviličku musí někdo doběhnout.

Nikdo? Nebo jsme je přehlédli? Když odcházíme do nedalekého kempu do cíle, navrhují nejmenovaní nadšenci, že bychom mohli běžet. Už na to nějak nemám sílu, tak raději u Barnabáše ověřuji, že dárečky si kromě nás ještě nikdo nevyzvedl.

Tapüře nás vítá v cíli a zapisuje čas. Máme to v kapse, řešení cílového úkolu už se do času nepočítá. Nebo nemáme? Jsme v cíli a je těžko uvěřitelná jedna hodina v noci. Máme habaděj času na to, abychom své vítězství potvrdili. Já a Martin jdeme na mráz, ostatní budou hrát komedianty. A jde nám to dobře. Pár chybek stíháme opravovat průběžně a vzhledem k tomu, že očekáváme smysluplný výsledek, není to vůbec těžké. A je to tam. Po roce a půl jsme zase jednou něco vyhráli.

Poprvé v historii nám ke zlatu dopomohli hostující hráči, za což jim patří velký dík. S odstupem času to může vypadat jako jedna velká flákárna. Prostě Pralinky zvlášť přišly, všude hned vyřešily, co se po nich chtělo. Od jedné hodiny se pak poflakovaly ve vyhřátém cíli, zatímco ostatní ještě mrzli v lesích. Tak aby to tak úplně nevypadalo, tak doplním, že to byla odměna za to, že jsme museli za 11 hodin vyřešit 15 šifer a ještě ujít 32 km, a to s bolavou nohou a psem, který se co chvíli nosil na batohu. Byla to makačka, kterou jsem ukončoval zpocený jako myš.

Pražští gastarbeitři se nám ještě v noci rozutekli do pelíšků. Ostatní jsme se rozutekli až ráno a stihli jsme ještě dopít rum a podívat se na představení Tučňáka s tučňákem a Vlhké jámy. Osobně jsem ocenil, že je cíl takřka na nádraží. Ráno ho před příjezdem prvního vlaku z Kladna nevěřícně otevírali jen kvůli mně a pokladní chvíli přemýšlel, jak se prodává jízdenka.

Trochu nás zamrzelo, že jedinou cenou pro vítěze byl čaj v cíli. Když se pak svolávala pražská pooslava, na kterou jsme pro samou iNulu vyslali toliko gastarbeitry, nadhodil Racek Ondra opatrně požadovanou velikost trička. A, světe, div se. Cena pro vítěze nakonec byla! Jenom na psa, chudáka, nemysleli, rasisti.

Sepsal Síba.