Vloni na Dnem jsme měli takový personální nadbytek, že jsme postavili jeden a půl týmu. Rozpad Pralinek zvlášť však tentokrát nabral na síle, takže jsme zůstali jen dva. Ondra a já. A hlavně jsme si dost dlouho nebyli schopni uvědomit, která bije, tak nám Zbožák prchl k Ústřednímu topení, za což byl potrestán horším umístěním. Takže jsme na poslední chvíli lovili posily. A protože jsou v naší historii posily, které se osvědčily, vzali jsme Báru. Tu, která s námi došla do cíle Široko daleko.

A tak jsme se po 4 týdnech znovu sešli, tentokráte v Lužánkách, zahájili jsme hru pralinkami zvlášť a jali se poslouchat píseň. Tak nějak jsme věřili tomu, že poslech bude stačit (čtěte: nechtělo se nám vytahovat tužku). Takže jsme princip pochopili, když končilo první kolo a postupně odcházeli první nepřátelé.

Na další stanoviště docházíme až na druhý pokus. Ten první skončil slepě v jakémsi dvoře. Fičí, tak se jdeme schovat do závětří ke vchodu do jednoho domu. Zdá se, že ty čtverečky nějak pasují k sobě, bude se vystřihovat a skládat. Po prvním složení je jasné, co dávají. Kus loga Dnem. A v jiném složení to bude evidentně dávat další kus. Bohužel jsme v tuto chvíli ještě příliš slepí, takže nás hned netrkne, kde bude teda ta tajenka, takže si to v první fázi jen barvíme a označujeme. A než stihneme dojít ke druhé fázi, abychom to tedy přečetli, vyleze z domu baba, která nemá nic lepšího na práci, než se do nás navážet, že před jejím domem teda rozhodně luštit nemůžeme. A protože jsou spoluhráči měkká prsa, tak ji ochotně ustupují místo, aby ji poslali, kam patří. Naštěstí už jsme došli v označování tak daleko, že se to pak dá vyčíst víceméně za pochodu.

Docházíme na poměrně slušně zaplněné náměstí, kde nás čeká největší neštěstí. Obrázky strejců. Ty se nám daří pojmenovat, a ačkoli máme někde pochybnosti, máme všechno správně. A pak obrázky měříme, třídíme podle normálních kritérií, jako je národnost či živost, třídíme podle nenormálních kritérií, jako je míra duchovnosti, až se postupně dostáváme do fáze naprosté bezradnosti. A v ní nějakou dobu setrváváme, bráníce si vzít záchranu už na třetím stanovišti. Až pak najednou Ondra prohodí jeden z mnoha úžasných objevů, že pokud vezmeme z prvního obrázku první písmeno  atd., začíná to „karta“ a dál jsou nesmysly. Jako brnaznalec začnu větřit, že to asi nebude úplně mimo mísu a tajenka se nakonec vyloupne. Časová ztráta je ale obrovská.

V parku na Kartouzské jsme pohoštěni kompotem a následuje trocha práce, abychom našli příslušné obrázky. Přeci jenom je jich moc a popisky jsou dlouhé. Nakonec ale identifikaci zvládneme a písmenka jsou poměrně patrná. Někde dobře, jinde to chce trochu rumu, ale tajenka je jasná. Vezeme se šalinkou a busem.

Tohle už někde bylo, říkám si, když vidím dva řádky písmen s mezerou na doplnění mezilehlých písmen. Trochu zbytečně si s tím sedáme do stínu garáže. Dlouho neposedíme a vezeme se zase busem do slavného mekaru. Tam nás čeká druhý ze tří hřebíčků do rakve Pralinek zvlášť na Dnem.

Co máme dělat, je jasné. Vystřihnout černé hnusoidy a nějak je vhodně přiložit na černé body a pootočit tak, aby obrazec zapadl do sebe a něco hezkého nám vykreslil. Váháme, zda nemáme nasednout na ten autobus, jak se v zadání píše, ale zatím to neděláme s tím, že to nemá smysl, nevíme-li, kam jet. A nevíme to dlouho. Pro luštění totiž zůstáváme v mekaru, což je blbé. Řešíme metodou propichování bodů špendlíkem a zapichování do písku. Což by asi fungovalo dobře, nebýt větru. Ten nám to kazí. Buď nám odfoukává papíry, nebo nám je zafoukává pískem. A tak se výsledku dlouho nedokážeme dobrat. Pomůže až přesun na nádraží. V nádražní hale u dobré klobásky to jde jedna radost. Za chvilku už na nás juká symbol rozcestníku a okolo tajuplná písmena PYSK. Jenže jsme pořád v síti zlého obra. Nedovedeme to interpretovat. Dokonce ani tehdy, kdy kontrolujeme všemožná rozcestí okolo a nacházíme rozcestí Na Pískách, nedochází nám, že to nemáme všechno. A tak nakonec provádíme interpretaci špatně. V souvislosti na přímý pokyn k cestě autobusem 43 docházíme k závěru, že máme jet na zastávku Rozcestí (kde je rozcestník), a PYSK bude něco, co uvidíme na místě. A tak se s masou dalších hráčů vezeme autobusem do Útěchova, pípajíce si u toho bedničkou. Masa postupně na zcela různých zastávkách vystupuje a rozchází se do chaotických směrů. My vystupujeme v Útěchově jako poslední. PYSK ani šifra se tam ale nenachází, jen oranžové týmy, které jsou na tom podobně jako my. Teprve tady potom probíhá nový detailní průzkum výsledného tvaru, abychom se nakonec dobrali toho, že to přece jen ty Písky budou. Sláva, jde se dál. Časová ztráta sice hrozivě narůstá, ale s ohledem na to, že nám akorát jel autobus zpátky do Soběšic, nám to nepřišlo tak hrozné.

Ondra si nadšeně fotí směrovku, která nás směruje do lůmku. Tam je pantáta hlídač, který nás ihned upozorňuje, že zadání visí na stromě a je to všechno. Nějak nám jeho sofistikovaná formulace nedochází, takže se ho v zápětí ptáme, jestli je to celé. Asi si pomyslel něco o blbečcích, ale ochotně nám svou informaci zopakoval. Na místě nicméně jenom přibrzdíme. Nezastavujeme, máme zpoždění. Počet čtverečků je prakticky jediná informace, kterou zadání nese. A podívat se do mapy je už rutina.

Ani na dalším kopečku se příliš neohřejeme. Doslova, začíná být pěkné horko.) Je totiž zjevné, že máme před sebou popis cesty a částečně i díky někdejší účasti na Tmou 9 je mi docela jasné, kam míří. Takže jdeme v podstatě plynule směrem k dalšímu cíli, což je vzhledem k tomu, že je vyznačen v mapě, docela jednoduché. Sice jsme nepochopili, co je znamení oktaríny, ale studánku nacházíme. A na místě také zjišťujeme, že se probojováváme na čím dál lepší pozice a předstihli jsme Ústřední topení, neboť rychleji myslíme, než běháme.

Následuje trochu drbačka. Je nám jasné, že máme čísla rozpitvat na prvočísla, což se po nějaké době správnou dělbou práce při občasném chytání odlétávajících zadání daří. Roztéká se nám na slunci čokoláda, takže si dáváme dvě kola pralinek zvlášť dříve, než bude potřeba lžička, kterou postrádáme. Rozkreslujeme jednotlivé obrázky a je to divné. Jistá dávka pravidelnosti, kterou obrázky obsahují, a naprosto ložená pětka dávají tušit, že to máme správně. Ale co s tím, chvíli netušíme. Snažíme se je pojmenovat, ale někde se netrefujeme. Například rybu máme celou dobu označenu jako klíč. Nakonec opět pomůže má znalost okolí z dřívějších šifráren a náhlé osvícení. Z Trpaslíkova pramene nemáme radost. Je to docela daleko a to znamená stále se snižující šanci na dokončení. Čas je neúprosný.

Po cestě jdu trochu napřed, což má nakonec za důsledek, že vyřeším šifru dříve, než stihnou ostatní přijít, takže pak už jen ověřují správnost. Čeká nás přesun, který se stane posledním, již třetím hřebíčkem do naší rakve. Stalo se nám totiž něco, co se nám stává jen velmi zřídka. Sešli jsme z cesty. Při krleš sestupu do údolí Melatína totiž jdeme, kudy se dá, což má za následek, že se v údolí ocitneme severněji, než očekáváme. O odbočku dříve pak rovněž zahneme, což má za následek poměrně velkou zacházku po červené a další ztrátu času. Když pak na dalším stanovišti zjistíme, že je čtvrt na pět a organizátor nám prozradí, že nás čeká ještě jedno další stanoviště a že nám může prozradit polohu cíle, příliš neváháme. Při pohledu na logickou úlohu v zadání, je nám jasné, že nemáme šanci cíl stihnout. Přesto se s vědomím toho, kde je cíl, ještě pouštíme do řešení. Zprvu se to příliš nedaří, ale jak určíme několik prvních zákonitostí vedení hada, jde to už celkem snadno. Pak ještě trochu tápeme nad nesmyslností tajenky, než si konečně někdo všimne, že se to dá celé po sloupečcích číst a odkazuje to na číslo 5. Interpretace římských čísel už je rutina. Čas ukazuje, že máme ještě šanci alespoň vyzvednout další zadání v časovém limitu. Do kopce už docela ženeme.

Když se na kopci dívám na hodinky, je 17:01. Nedaleko dlící MUPY MUP! se nám vysmívají, tak vytahuju druhý telefon, který ukazuje teprve 17:00, díky čemuž považujeme vyzvednutí dvanáctky nakonec za včasné. Nicméně hra už skončila, takže nezbývá, než se jít podívat do cíle. Tam si vyslechneme výsledky, zatleskáme vítězům, a protože Ústřední topení neumí hodinky, sežereme jim jejich porci dortu. Nakrmení si pak ještě čistě formálně dořešíme tu dvanáctku, kterou jsme si vyzvedli úderem umíráčku, a tím pro nás Dnem definitivně končí. Příště už snad budeme lepší.

Sepsal Síba