Zlínské šifrárny jsou jedinými, odkud jsme si doposud neodvazeli žádný hmatatelný úspěch. To jest výzvou, ke které se Pralinky zvlášť rozhodli postavit čelem, a dohodli se na účasti. Jak to tak ve Zlíně chodí, házejí nám klacky pod nohy, neboť si vyžadují zdánlivě nevinný úkol nahrát sborový týmový pokřik. Což je vůči družstvu rozstrkanému po všech koutech Česka obzvlášť ošklivé a nijak si to nezadá s loňskou společnou fotografií, o níž jsme následně zjistili, že neexistuje. Nakonec to trochu ošulíme a sborový pokřik „parfém je petrolej, noc je náš plášť, nás nohy nebolej, Pralinky zvlášť“ nahrává dvoučlenný sbor ve složení Alča a Martin.

Již nějakou dobu před hrou máme dohodnuté složení, které má být stejné jako na Pewnosti, tedy s hostujícím Ondrou Bláhou. Leč jak už to tak u nás chodí, v posledních dnech před hrou vypadává ze seznamu hrajících Petr, takže se dostáváme dke své oblíbené činnosti žhavení bezdrátů a hledání dalších externích posil. A jak už to tak u nás poslední dobou často bývá, potenciální spoluhráči se nás bojí, respektive bojí se toho, že by nám byli k neužitku. Asi si nás pletou s jiným družstvem na Pra.

Nakonec ulpí za nehtíkem posila kvalitní a bojácná jenom trošku, tedy Janap domovsky z Chlýftýmu. Můj nehodný bratr to následně uštěpačně komentuje slovy, že bychom se měli přejmenovat na Prasinky zvlášť. V tom mu ovšem nevyhovíme, neboť kmenoví hráči stále tvoří většinu, takže se to dle stanov může.

A tak poslední dubnový pátek i s celým potřebným železářstvím vyrážíme do Zlína. Já nechávám doma berle, abych měl volnou ruku na petrolejku, protože „pafém je petrolej, noc je náš plášť“. Na startu se včas scházíme Janap, Ondra a já, stříháme pexeso a vyčkáváme na další dění. Do sborového zpěvu se nám moc nechce a pak začne Sociální výchova (17:00-17:31). Ondra hbitě rozhodne, že budeme sbírat všechno sklo a pak se ukáže, čeho máme nadbytek. Snažíme se vyměňovat jako diví, pak se snažíme navzájem najít, což je u Janap o něco snazší než u Ondry, neboť i mezi námi ctí své oranžové poslání. Do toho mi vyzvání telefon, jak dorazila královéhradecká sekce, asi v Malenovicích zabloudili, jak mají ve zvyku. Nakonec se scházíme těsně předtím než máme sesbíráno a společně vyrážíme v davu do kopce. Lidí je tolik, že je ani není kudy předcházet, když se vlečou.

Zadání Dějepisu (17:38-18:06) nás ihned posílá na hrad, jen se divíme, proč tolik hráčů sedí v lese. Že bychom něco nepochopili. Mé končetiny se teprve pozvolna smiřují s tím, že budou muset podávat výkony, takže před hradem rozbíjím ležení, lehám a ostatní směřuji hledat. Ani jim to netrvá moc dlouho. Plni elánu se vrhají na vystřihování a skládání, já zatím vytahuji pralinky zvlášť, abychom zahájili hru. Když vidím, že při skládání samotném jsem k ničemu, zahajuji činnost, která mne bude provázet po celý zbytek hry a která bude Pralinky zvlášť citelně popohánět kupředu. Beru mapu a věštěním z mapy hlásím ostatním, co jim má vyjít. A tak po prvních dvou obrazcích už vím, rychle si namátkou potvrzujeme další písmenko a míříme na dopravní hřiště.

Tam přicházíme celkem překvapivě osmí, jak se na Pralinky zvlášť sluší a patří, a dostáváme dlouhé zadání Dopravní výchovy (18:20-18:38). To má jeden neblahý důsledek. Ondra a Martin zadání nedočítají, zabavují ho a začínají vesele skotačit po hřišti po vzoru konkurence. Janap a Alča se ujímají role pedagogického dozoru, hlídají batohy, spokojeně sedí na lavičce a sledují to dovádění. Já se marně snažím pomoci s řešením, což se v praxi příliš nedaří, neboť to zpravidla vypadá tak, že ke kolegům dojdu, začnu zadání číst a ono mi v půli začne o5 mizet v dáli. Takže nám to nakonec trvá možná až zbytečně dlouho.

Na další stanoviště se přesunujeme trolejbusem, přestože to vůbec není potřeba. Máme ale lístky, tak je chceme využít. Je to dál, ale zato horší cestou. U krámu vidíme Proudového krtka, jak dobíhá trolejbus směrem do centra. Ostatní sedí na trávníku. Ha, zrada, říkáme si. Bude to něco těžkého, poslali Vítka pro nápovědu, to bychom mohli rychle vyřešit a utéct jim. U krámu to pak Martin chvíli hledá, protože narážky na žlutý Hnisan, co blbě parkuje nám nedocházejí. Stejně bychom asi nevěděli, jak takový žlutý Hnisan vypadá. Teda žlutý ano, ten má barvu jako pampelišky, ale Hnisan asi ne.

Dostáváme zadání Astronomie (18:57-19:03), které je pro nás největší dávačkou ve hře. Alča to vezme, řekne „no jasně, Slunce, Merkur, Venuše, Země, jsme na čtvrtém stanovišti, támhle je Mars, slícujte to s mapou“. A tak se ihned otáčíme a jedeme zpět. Jenom tak nějak předpokládáme, že všichni ti, které okolo sebe vidíme, nás budou ihned následovat.

Ještě v trolejbuse do Louk jedeme s nepřítelem, na cestě jej však předcházíme. Původně jsme měli namířeno o kousek severněji k nějaké hale, jak jsme Astronomii řešili nepřesně na koleně, ale tutor na splavu nešel přehlédnout. A potěšil nás ještě jednou. Jsme první.

Dostáváme Šití (19:21-19:32) a brzy už nám to šije správně. Takže míříme dál a tentokrát už sami, nikde nikdo okolo.

Pro Češtinu (19:56-20:17) přicházíme o5 první, ale s nijak přesvědčivým náskokem. Nad nabídkou nápovědy za dvě hodiny ohrnujeme nos. Tou dobou už tu nehodláme být. A to se daří. Vyškrtáváme tedy prapodivná slova a už během toho se nám tam rýsuje grafické Y. Poučka o jihovýchodě mi nutí do rukou mapu a Suchý důl je jasná volba. To v tom musíme najít. Což se záhy daří, třídit čáry podle slovních druhů bylo asi to nejpřirozenější, co se s tím dalo udělat. Začíná noc, tak rozžíhám lucernu. A bude to krušná noc, ale to v tuto chvíli ještě netušíme. Celou noc strávíme třemi zákysy na třech po sobě jdoucích stanovištích, abychom se s ranními slunečními paprsky dostali o5 do střelhbité rychlosti, jako tomu bylo večer.

Skládku Suchý důl obcházíme dokolečka, abychom nemuseli prasit po poli. Jednak je mokré a jednak chodit po osetém poli považuji za přinejmenším neslušnost. Dosti mne pak fascinuje to, že do pole nakonec stejně musíme. Samozřejmost a bezohlednost, s jakou posílají tutoři hráče do pole, a samozřejmost a bezohlednost, s jakou se po obdělávaných polích pohybují hráči i na jiných hrách, a to i tehdy, když nemusejí, mne již nějakou dobu děsí. Varování: Koho uvidím na Svíčkách běhat po nesklizeném poli, toho na místě zastřelím.

A dostáváme se k zadání Ekologie (20:48-22:52). Svítí tam flašky, je to jasné, udeme třídit odpad. Zelené sklo, bílé sklo, hnědé sklo. Jenže to k ničemu nevede. Zatím to tolik nevadí, užíváme si luxusu toho, že jsme tu sami a můžeme na sebe hulákat do daleka. A užíváme si toho luxusu docela dlouho, než dorazí někdo další. Tutoři se skrývají v bezpečí za plotem, takže jim nemůžeme dostatečně účinně ublížit, zato jsme ale natolik halasní, že neustále reagují na naše nápady. Tak po nějakém čase vyměňují svítítka ve flaškách, aby byla všechna stejnobarevná, díky čemuž si jedno žluté svítítko odnášíme jako suvenýr. Také zákeřně rovnají lana a provázky, když zaslechnou, že se zabýváme jejich délkami, jako kdyby na tom záleželo. Nápad, že bychom se mohli do flašek trefovat kamenem a vyluštit polohu dalšího stanoviště z různých zvuků, které budou tříštící se flašky vydávat, nám naštěstí rozmlouvají. Na flaškách zkoumáme kde co, pochopitelně nám neuniká ani to, že je mezi nimi 26 mezer, že jsou někde schválně různé objemy a tak. Nejde to a nejde. Až teprve ve chvíli, kdy se pole začne zaplňovat a my nemůžeme nevidět, že někteří přijdou, ani nevytáhnou tužku, kouknou, vidí a odcházejí, dostanu ten správný nápad. Mimochodem už jednou neúspěšně vyzkoušený se špatnými slovy. O první příčku jsme nenávratně přišli, ale máme za sebou první zákys. Další dva nás čekají.

Cesta strmým svahem dolů byla pro mne jako dělaná, ale naštěstí to nebylo daleko. A dostáváme se k Pracovní výchově (23:15-3:21). Zprvu to i vypadá slibně, vypadá to, že odsud ještě nikdo neodešel. Ke slovu přichází Martinova výbava, která obsahuje i všelijaké takové věci, které bych ani nedovedl pojmenovat. Hlavně Martin a Ondra se hbitě pustili do výstavby plavidla z potravinové piksle, já jsem občas nadhodil nějakou zlepšovací myšlenku a loď byla brzy na světě. Jenže jsme se potýkali s jiným problémem. Prštenský rybník byl extrémně nevhodnou lokalitou pro tento úkol. Strmé a nepřístupné břehy mne jakožto kripla diskvalifikovaly z role přístavního dělníka. Omezený prostor vedl ke sporům o přístup k vodě a nadávající pán, kterému se muselo lézt přes živý plot, aby se hráči dostali ke kolmému přístupu k člunu, byla taky dost zbytečná komplikace. V průběhu čtyř hodin našich snah se Martin i Ondra jednou vykoupali. Lodička nám pluje. Ale řídit se moc nedá. Zprvu musíme brát za vděk šikmému přístupu, což ale vždy skončí zamotáním niti do šroubu. Pak se dostaneme na kolmý přístup, ale při jednom z prudších pohybů jde naše plavidlo ke dnu. Vesele to komentujeme slovy "zásah, potopená", což se nakonec stane mottem této noci. Zamotané nitě odtrháváme, na což doplácíme při jedné z dalších plaveb, kdy ke člunu uprostřed nedosáhneme. A jak přibývá neúspěšných plaveb, baterie slábnou, motorek se zadrhává, šroub zastavuje. Pak seznáváme, že s potravinovou pikslou asi nepochodíme, protože má strašně špatný tvar a budujeme nové plavidlo z láhví. Upevňujeme na něj klacík, abychom měli nitě upevněné co nejdál od sebe. A plujeme znovu. A znovu. A znovu. Vždy z nějakého jiného důvodu. Ten nejošlivější nastal poté, co naše plavidlo, tutorem vtipně pojmenované Letadlo, bylo těsně před člunem torpédováno jinou lodí, která vzápětí doplouvá na místo určení. Tou dobou máme před sebou ještě asi 2 další hodiny snah. Kdejaká součástka co chvíli vypovídá poslušnost. Janap zuří. Postupně se proměňuje v bohyni pomsty. Co chvíli někam odbíhá, aby přinášela nové součástky. Asi nikdo neměla takovou spotřebu jako my. Můj odhad jsou dva motorky (Janap - ve skutečnosti byly tři), tak sedm baterií a kolem dvanácti špulek nití. Přesně to ale nikdo rekonstruovat nedokáže. V poslední hodině je hůř a hůř. Zatímco předtím skoro vždy tušíme, v čem je problém, najednou se dostáváme do fáze, kde netušíme v čem je problém. Loď pluje pomalu a postupně zpomaluje, až se pár metrů před člunem zastavuje a to navzdory tomu, že motorek běží šroub se točí. Při jedné ze slibných plaveb pak ztrácím nit. Zároveň přituhuje na břehu nepřístupného rybníka, jak je čím dál více zabydlován konkurencí. Nutí nás to cpát se k vodě i ve chvíli, kdy tušíme, že naše neustále opravované plavidlo má možná ještě nějaké nedostatky. Občas nám tak v tlačenici někdo něco zničí. Bohyně pomsty Janap kolem sebe metá blesky hněvu a zastrašuje všechny, kdo by se chtěl pokusit přiblížit k našemu kousku břehu. Celkem se jí to daří. Je už z Pracovní výchovy natolik rozčilená, až z ní jde strach, že kohokoli, kdo se bude chtít přiblížit, do toho rybníka skopne a ještě mu přidrží hlavičku pod vodou. Pralinky zvlášť se tak u rybníka stávají zosobněním Zla. V této situaci po čtyřech hodinách marných snah všichni nadávají, a tak se ani neodvažuju dát najevo, že mne samotného to v podstatě pořád baví. A pak je v jednu chvíli naše Letadlo obohaceno o třetí baterii a doplouvá. (Martin Letadlo tím dostává zvuk tryskáče a motorek asi zažívá peklo. Nicméně jsme v daný okamžik jednoznačně nejrychlejší plavidlo na vodě.) Propukáme v jásot a trochu mne v té chvíli mrzí, že jsme na příď mířící k nafukovacímu člunu nepřipevnili ty žiletky. Nakonec jsem z toho měl dost blbý pocit, protože ať jsem to rekapituloval jakkoli, nenašel jsem jedinou věc, kterou bychom my sami mohli udělat lépe. Mrzutosti s Pracovní výchovou ještě úplně neskončily, protože tak jako většina přespolních se vydáváme dál podle mapy, která ukazuje vysílač úplně jinde, než kde je ve skutečnosti, takže je to ve výsledku dost značná zacházka.

A přicházíme si tak k vysílači přes hřiště a už se na nás luštící davy smějí, abychom tváří v tvář plotu nakonec pochopili proč. Nechce se nám to obcházet, tak žebráme, jestli by nám to zadání někdo přes plot nepřehodil. Je nám nicméně vysvětleno, že zadání je v balónku a bude-li přehazován přes plot, poletí do nebes a nikoli k nám. Nakonec se nad námi slitují a ukáží nám branku opodál, kterou si dojdeme pro zadání. Co nás po předchozích zákysech udivuje nejvíce, jsme tu šestnáctí. A tak se dostáváme ke svému poslednímu zákysu, kterým je Chemie (4:07-7:43). Máme balónek s héliem. Pročpak je asi černý? Aby nebylo vidět skrz. Pečlivě opisujeme všechny dvojice originálních písmena a jejich překlepů, Ondra nám pak předvede veselou šou s hlasem a obracíme jej naruby. A ejhle! Tabulka. Docela dlouho se potom snažíme vyluštit tu první stranu, než někoho konečně napadne to prostě jenom přečíst. A vida! Otočte balónek! Inu, každý máme jiné pořadí! Jenom nám se to poslední dobou nějak stává pořád, že něco uděláme a teprve potom usilovně luštíme návod, že jsme to měli udělat (Krtčí norou na Lamí stezce, Propisky na Pewnosti). Zbylé tři hodiny luštíme a občas trochu pospáváme. Bohužel se nedokážeme zbavit toho, že tajenka bude souviset s rozdíly mezi přední a zadní stranou balónku. Dokonce si i vyžebráme balónek náhradní a vtipně je pak porovnáváme. A ledacos nás v této mylné domněnce utvrzuje. Například to, že všechna náhradní pojmenování jsou nejméně stejně dlouhá jako originály. A tak s tím děláme psí kusy, překládáme to do latiny a tak. V podstatě ale nejsme s to dostat se k tomu, že bychom druhou stranu balónku řešili zcela nezávisle na první. Za svítání odchází abpopa a my se stěhujeme na její luxusní křesílka do prvních paprsků Slunce. Tou dobou se již blíží sedmá hodina, tedy nápověda a tak se více než luštění věnujeme pralinkám zvlášť a já se ujímám přednášky na téma "Když je nápověda rohlík". Tak trochu čekáme rohlík. Občas se u nás zastaví nevěřícné pohledy, co my tady jako děláme, a vyslechneme si zprávy z toho, jak to vypadá vpředu.

Pak dostaneme nápovědu a není to rohlík. S něčím takovým jsme zatím vůbec nepracovali. A na to správné nakonec přichází Janap a Martin. Vykreslují si sedmá a osmá písmena zrovna ve chvíli, kdy u nás šmíruje tutor, vesele se nám hihňající, že už to máme, tak proč tu sedíme jako zdechliny. Tak jo. Jde se dál.

Do kopečka se vezeme trolejbusem s Čumáky. A znovu se dostáváme do tempa. Bohužel příliš pozdě. Radostně navštěvujeme zahrádku restaurace, v níž jsme před třemi roky řešili Rubikovu kostku a dostáváme Šifrování (8:06-8:14). A půl buřtíky, rohlíky, perníky a jablka. A pak taky láhev s ledem. Hned začneme smolit nápady, jak budem led rozpouštět nad petrolejkou, aby vzápětí uchopil láhev Ondra a párkrát s ní třískl o zem, až perníky padaly. Ježibaba se trošku zlobila. Chce to občas tolik nemyslet. A tak zatímco já se věnuji svačině, ostatní hbitě řeší šifrovací mřížku, skoro to ani nestačím zbaštit. Čumákům děláme pápá a vezeme se zase trolejbusem.

A vyzvedáváme si Rétoriku (8:30-8:51), abychom jako absolventi Krtčí norou 2006 ihned věděli, co dělat. Nicméně absolvovat to musíme chtě nechtě znovu. Ani to dlouho netrvá. Za chvilku z toho vidím za soustavného věštění z mapy "malý okruh", a když si pak konečně všimneme, že ty dva popisy, které máme označené jako stejné, jsou ve skutečnosti jen podobné, je i studánka na světě.

A u studánky, k naší radosti, potkáváme Proudové krtky, čertící se, že nad tím tvrdnou už více než hodinu. Tak to dáme za pět minut, říkáme si a utečeme jim. Už to asi nevyhrajeme, ale lepší než Krtci bychom být mohli. Bereme Techniku administrativy (9:15-9:22), Martin pracně rozkládá ležení, aby jej ihned nato zase balil a připadal si jako blbec. Oháčkovaná písmenka ihned vidíme a za pomoci Alčina telefonu a mého věštění z mapy je obratem hotovo. Máváme Proudovým krtkům.

A dorážíme na Štákovy paseky, tutorka se diví, že jsme nějací rychlí, berou zadání Přírodopisu (9:50-10:37), já ihned zahlásím, že to je DNA, tutorka mne pochválí, že jsem jako šikovný, a tím můj přínos k luštění končí. Dál se naprosto nechytám, zato Ondra válí a Alča s Martinem jim asistují. Tak se věnuji odpočinku. Mezitím docházejí Proudoví krtci a hned vzápětí zase mizí, vesele se na nás smějíce. Říkám jim, že je dobře, že jdou, alespoň si je budeme moci ještě jednou předejít, což nás převelice baví. Ani netuším, že budu mít pravdu.

K Příluckému rybníku docházíme, Krtci tam luští, bereme si Matematiku (10:50-11:14), chvilku se snažím stačit Alčinu zběsilému doplňovacímu tempu, což následně vzdávám, a věnuji se svému oblíbenému věštění z mapy. A to nese své ovoce, protože po polovině doplněných písmen mi dochází, co bude tajenka a odcházíme. A Krtci stále luští.

A tak docházíme na poslední stanoviště, které ještě stíháme a to je Fyzika (11:32). Ani se už moc nesnažíme luštit. Jenom tak čekáme do dvanácti, zda nepřijde nějaká zpráva, že se hra prodlužuje, což se nestane. Mezitím přichází zadní voj Proudových krtků a nechápavě se rozhlíží, hledaje voj přední. Vesele se jim smějeme, že tady nikdo nebyl, a poté, co dorazí i zbloudilý voj přední se zase oni smějí nám, protože si Martin položil celtu do hovna. Myšlenky, které k řešení Fyziky padly, byly v zásadě správné, ale čas už nebyl. A tak jsme skončili na trase s tím, že jsme to nestihli. Útěchou nám alespoň bylo, že to nestihl nikdo a že jsme v dopočtu pátí.

A když nedorazila ta zpráva, spolu s Krtky odcházíme do cíle, kde si dáme dlabanec, trochu pohovoříme s nepřítelem a pak svištíme mašinkou domů.

Sepsal Síba