Z prvních dvou ročníků Pewnosti jsme si odvezli zlatou a bronzovou medaili, tak jsem si říkal, že na třetím bychom mohli získat stříbrnou, aby byla barevná škála kovů kompletní. Leč nebylo nám přáno. Krtci z Proudowa se příliš loudali, takže jsme to chtě nechtě museli zase vyhrát.

Pepa coby novopečený otec s námi nešel, čehož jsme hbitě využili a z místních zdrojů si vyhmátli osvědčenou posilu - Ondru Bláhu. Byl jsem tou dobou ještě stále v rekonvalescenci po úraze, tak jsem do Olomouce dorazil o berlích a cizí posměšné narážky jsem hbitě likvidoval tvrzením, že nejde o zdravotní pomůcku, nýbrž o zbraň k fyzické likvidaci protihráčů.

Na startu jsem pochopil princip domina velmi rychle a vyslali jsme preventivně Martina a Alču dopředu na dopravní uzel, protože bylo jasné, že vymýšlet nic nebudeme, jen budeme dost dlouho čekat, než se toho objeví dost na odhalení celé tajenky. To se stalo ve chvíli, kdy se objevilo ZAHRADAMSMOZ, načež jsme my vyrazili ze startu, výhodně umístěný předvoj na náměstí Hrdinů vyrazil ke školce a hlídačce na stanovišti tím vyrazil dech, protože takhle brzo tam nikoho nečekala.

Bludiště navíc byla tak jednoduchá šifra, že nám drnčí telefon s jejím řešením, ještě než se stíháme u školky vůbec sejít, takže plynule pokračujeme do parku na jakousi šílenou lávku.

Tam jsme stále první, ale víme, že další jsou nám v patách. Dostáváme sirky a na nich dost nečitelná písmenka a barevné značky. Brzy se dobíráme k tomu, že sirky máme rozdělené do dvou skupin, které se dle značek dají krásně zřetězit a zároveň jsou všechny stejně orientované a navzájem posunuté o celkem pravidelnou jednotku. A tím končíme. Nevšímáme si totiž toho, že na jedné sirce je značka na špici. A tak přestože v jednu chvli i zkoušíme správný princip, zkoušíme jej za každou skupinu sirek zvlášť, takže výsledek přehlížíme. Jak se okolo kupí další a další družstva, nakonec u nás zvítězí názor, že na krátké denní šifrárně se musí využít všeho, co nabízí, a Alča vyrazila pro pewnou nápovědu.

Díky tomu náš vstup do katakomb Alča propásla. Stejně se bojí ve tmě a alespoň nemusela poslouchat Petra, jak klel, když se tam v jednu chvíli praštil do hlavy.

Opustili jsme Blažejské náměstí a sedli jsme si s obrázky na schody tak, abychom odchytili kdejakého bojovníka. Ta šifra se nám nelíbila. Tak nějak jsme nepochopili, kdy už máme tajenku. Když jsme z toho usoudili, že víc než Bezručovy sady z toho nevykoukáme, usoudili jsme, že vzhledem k tom, že v nich téměř jsme, bude nejsnazší je projít. Správné místo podle mne ze zadání nijak zvlášť neplynulo, avšak přehlédnout se nedalo. Nádoba houpající se na špagátku a šílená fronta lidí čekajících na odbavení nás nenechávala na pochybách, že tady jsme správně.

Hádanku jsem bryskně vyřešil a dostali jsme tužky a zadání s tečkami. No není pochopitelně samo sebou, že nám organizátoři jenom tak pro nic za nic dávají tužky. Takže zadání z nich vzápětí vypadává. Když se dá něco rozmontovat na prvočinitele, neudělejme to, že? A pak jsme do toho nějakou dobu do obojího celkem bezradně civěli, až Alča odhalila, že jsme vlastně na pátém stanovišti a kromě prvního máme ze všech takové ty plky, o kterých jsme byli přesvědčeni, že je můžeme číst až doma. Tak nemůžeme a jdeme k orloji. Tam se nic neděje, jen tam zmateně pobíhá nějaká konkurence. Chvilku hledáme, zda něco podezřelého nespatříme, až se nakonec usadme na lavičku a znovu začneme řešit ten puntíkovaný papír.

A ten bychom asi ještě chvíli řešili, kdyby k nám neprosákly informace, že tajenka z papírků z propisek je zřejmě stejná jako oficiální nápověda. A po chvíli Alča přináší šesté zadání s tím, že si někde na náměstí nějaká panimáma hraje s budíkem. Podobně jako na Lamí stezce u šifry Krtčí norou marně dumáme nad tím, k čemu byla druhá půlka šifry. Nadbytečná nápověda ne vždycky potěší. Hlavně se ale dozvídáme, že se vracíme do vedení.

Trocha frekvenční analýzy stačí a už si to šineme k věži. Dost nás překvapuje, že je tentokrát tak malý rozestup mezi stanovišti. Nahoru se mi o berličce nechce, ale když vidím, že se odtamtud Pralinky zvlášť nevracejí, šplhám tam taky. A dobře dělám. Jsou tam krásná panoramata a hlavně cedule s popsanou vyhlídkou, které se zjevně použijí k řešení. A tak se snažíme pokud možno nenápadně vypisovat, protože mezitím se tam vyrojil nepřítel. Moc to nejde. Zdá se to být skoro čitelné a definitivně nám správnost potvrzuje SVANNA. Tak nějak plácám, že v tom zbytku vidím Sokolská a Ondra velí k prvnímu hurápostupu stylu "pojďte za mnou, já to tady znám". A tak pročešeme blízký kostel na Sokolské, abychom zjistili, že je úplně jiného svatého. Tak přichází na řadu vyhledávání, kde v Olomouci je svatá Anna, a získáváme jediný výsledek na Václavském náměstí. To je sice pěkné, ale hluboce to neladí se zbytkem zadání. Nedaří se mi ale přesvědčit, že je to určitě špatně, takže následuje druhý hurápostup na Václavské náměstí, abychom se přesvědčili, že to je opravdu špatně.

Alča a Martin obcházejí blok, aby se na kostel podívali i z druhé strany a já mezitím nevrhuji vrátit se na věž, neboť mi začíná být jasné, že klíčovou roli tu bude hrát vzdálenost. Bohužel si nahoře na věži nikdo neopsal originální znění cedulí, jinak bychom to teď byli schopni rekonstruovat. Přibíhají Krtci z Proudowa, aby se taky přesvědčili, že to tady není. Jsou celí vysmátí a vesele nám hlásí, že už nemají žádnou nápovědu, takže jim odpovídáme ještě veseleji, že my ještě jednu ano, a začínáme cítit, že se tahle hra vyvíjí nadějně.

Na věž se nikomu nechce a já mám jednoho výstupu a sestupu s berlí dost. A tak to nakonec prolamuje Petr s Ondrou hrubou přesmyčkovací silou. A jedeme. Cestou potkáváme další naše loňské pokořitelky, Panny ve zbroji, abychom se ujistili, že i ony jsou už bez nápovědy.

Ta svatá Anna byla ta kamenná panimáma u přejezdu? Nebo co měla ta tajenka znamenat? Vratce běhacího úkolu jsem coby kripl ušetřen. Na obzoru se začíná černat, tak se to snažíme tajit před Alčou, aby nezpůsobila paniku,ale nedaří se. Odvádíme pozornost pralinkami zvlášť a sedáme si do hřbitovní brány. Alča zároveň hbitě upozorňuje na souvislost mezi sluníčky na šifře a na notách, takže pracujeme s nimi. Postupně odhalujeme i nápovědu k notám vedoucí a to co bylo vždy naším největším problémem, nakonec prolamujeme. Když všechno selhalo, vraž do toho špendlík. Tolikrát jsme na téhle jednoduchosti vyhořeli, až teď nás popostrčila opět dál. Krtci z Proudowa teprve přišli.

Autobus zrovna nejede, dál už musím absolvovat všechno pěšky. A zranění je znát. Moc rychle mi to nechodí. Ondrův tip, kam bude trasa pokračovat, vyšel na 100 %. Netěší mne to. Můžeme na tom ztratit. Ke slavonínskému kostelu dorážíme druzí. Panny ve zbroji tu už jsou, rozradostněné, že jsou tu první. Jenže my máme v rukou ještě jeden trumf. Teď už se nemůžeme ohlížet na to, co bude zábavnější. Pořadí je těsné, hrajeme o čas. Padá rozhodnutí, že pokud toto nepadne hned, bereme nápovědu. Musíme být rychlí. Jenže to padá. Možná až zbytečná nápověda dělá tu šifru docela triviální. A jde do tuhého. Opět nás svižným tempem dohánějí Krtci z Proudowa, zatímco luštíme.

Místo nám připadá být jednoznačně určené, tak vysíláme Petra a Ondru coby rychlé běžce, aby byly Pannám ve zbroji v patách a ihned po dosažení stanoviště vzali nápovědu. Jenže co čert nechtěl. Toto odlehlé území jsme ze čtyř map měli jen na jedinéa výsledek jsme interpretovali špatně, neboť na ní chyběli cesty v bezprostřední blízkosti fortu. Tak se stalo, že Petr a Ondra vyprovokovali k běhu i Panny ve zbroji, společně minuli fort, a teprve poté, co jsem na jeho úroveň dopajdal já, zaslechl jsem volání Karoliánů, krčících se v koutku fortu. A tak se stalo, že já, kripl největší, dorazil jsem na poslední stanoviště první.

Neváhám a obratem volám o nápovědu. Než dostanu instrukce, prozkoumá Martin poslední šifru s tím, že je mu jasné, co dělat, ale nemáme na to bohužel čas. A tak se ihned zvedáme a za necháváme za sebou Panny ve zbroji i Krtky z Proudowa, kteří právě dorazili, s vědomím, že oni to na rozdíl od nás budou muset vyřešit. Jenže zároveň minimálně o Krtcích víme, že jsou z Proudowa, tedy běhací, což my v takto vypjatých chvílích dokážeme sice být někdy taky, ale nikoli s francouzskou holí v rukou. A tak jdeme, co nám síly stačí, a co chvíli se otáčíme, zda nás někdo nesleduje. Do cíle musíme dorazit všichni, posílat kohokoli dopředu tak nemá smysl. Alespoň jsem si vyzkoušel, jaké to je, být brzda pokroku.

Cestou do cíle začíná pršet a déšť postupně sílí. V podstatě z toho máme radost, neboť nám to chůzi nekomplikuje, kdežto konkurenci luštění by mohlo. Závěrečný sestup do lomu o berlích byla lahůdka, při níž jsem se částečně spoštěl ze stromů a částečně jsem byl snášen Petrem a Martinem. A dole nám slečny Karoliánky potvrdily, že jsme první a že si máme vykopat ten poklad, pro který jsme vlastně přišli. To se nakonec v lijáku podaří, vracíme se k nim a záhy jsme ještě svědky úžasného krtčí sjetí do cíle po prdeli blátem. Velmi nás to rozveselí a společně odcházíme vstříc blízké nemilanské hospodě za účelem sucha. Tam se brzy přesune i cíl, takže si vyslechneme řadu gratulací k vítězství a je tam veselo a dobře. Dělíme se o poklad a speciální občerstvení a můžeme to organizátorům pochválit. Viděl bych to jako zatím nejvydařenější Pewnost.

Sepsal Síba