Když v Brně končí Tmou nebo Krtčí norou, zůstáváme tam zpravidla do neděle, abychom večer se Jmelím poseděli v hospodě U pantátů, kterýžto večírek pak bývá nazýván potemná nebo ponorná. Po Bedně se podobné večírky nekonávají, protože v Praze nezůstáváme. Přesto jsem přemýšlel, jak by se podobný hypotetický večírek po Bedně mohl jmenovat. Usoudil jsem, že победная by vůbec nebyla špatná. Tak jsme se podle toho snažili.

Teď je po Bedně a já nosím placku s nápisem „Chceš dojít Bednu? Zeptej se mě jak!“. Inu, milé děti, to máte tak: Tým si sestavte z toho nejkvalitnějšího možného osazenstva, nejlépe pak z různorodých a přitom sehraných hráčů. Pět základních členů Pralinek zvlášť je například výtečně vynikající volba. Zvolte si vhodný ročník Bedny. Nejlépe ten, který má pravidla taková, že budete považováni za úspěšně dokončivší, i když to tak striktně vzato není. Nejlépe také takový, jehož pravidla neumožňují jakékoli taktizování. Nemůže se vám tak stát, že hru přetaktizujete jako Pralinky zvlášť Bednu 2006. Nezapomeňte si vzít předepsané vybavení. I doporučenou mapu si kupte. Naučte se nějaké spolehlivá zaříkávadla a zaklínadla. („Čarovala ryba, aby byla chyba.“) Ta pak vhodně aplikujte takovým způsobem, aby organizátoři do hry nasekali chyby, a to takové, které vás buď nepoškodí, nebo vám přímo pomohou. Na start přijeďte v předstihu, abyste si stihli dát pivo, poklábosit o nesmyslech, a nezdržovalo vás to při hře samotné. Slavnostně a symbolicky zahajte hru. Například takové pralinky zvlášť dovedou správně nažhavit. Nechte Jmelí, aby vám popřálo druhé místo. Ono tím sice myslí, že samo má být první, ale více méně to funguje. Nejpozději na třetím stanovišti se přilepte na Prahory a držte se jich jako klíšťata. Ony vám sice neporadí, ale vyzařuje z nich taková pozitivní energie, se kterou jde všechno samo. Takže si od nich sedejte po větru. A když budete hodní a dělat psí oči, pustí vás Prahory i na čtvrt hodiny před sebe. Buďte trpěliví. Binfí mlýny malou pomalu, ale jistě. Záchrana je na cestě. A to je skoro všechno, co je potřeba k upachtěné bronzové medaili. Jenom ještě nezapomínejte rychle a správně luštit šifry a efektivně si organizovat přesuny.

Poličská sekce přijíždí do Prahy v předstihu, v autobuse se potkává s Terezou, která jde dělat fanklub, a na startu samém s jičínskou a brněnskou sekcí Jmelí a zbytkem fanklubu. Postupně dorážejí i ostatní, až nastal čas a šel jsem vyzvednout sáček se svačinou, kterou nám tam organizátoři již delší dobu balili. Byla tvrdá, těžká a trhala sáček. Po zaznění trumpetky se ukázalo, že to nebyla svačina, nýbrž dětské kostky, na kterých jsou jenom místo Sněhurky či Mikymauze jakési obloučky. Dáváme se do vyměňování a nedaří se nám protivníky přesvědčovat, že ve chvíli, kdy máme plnou náruč stejných kostek, je pro všechny výhodnější vyměňovat tři za tři než jednu za jednu. Párkrát si vyměníme něco, co už máme, což nám ale nebrání být s výměnami rychle hotovi.

Dostáváme zadání a odesíláme SMS jako jedenáctí. Až nás to překvapuje, protože jsme na to nešli nijak zvlášť systematicky, tak je raději ještě jednou kontrolujeme, ale je to dobře. Brzy rozpoznáme i Bětušku, chytáme tramvaj a odjíždíme na Kladskou.

Tam už je pěkné srocení a my dostáváme trojúhelníky. Ty vystřihujeme a lepíme izolepou dohromady. Na lícové straně. Tím pádem, když do nich chceme později psát, nejde to. Když chvíli dumáme nad významem těch divných vět, objevuje v nich Petr skrytá slova a za nějakou dobu zdánlivé nespolupráce najednou čte tajenku. Jdeme na tramvaj a do Vršovic.

Tam způsob čtení odhaluji okamžitě, jen mne na moment zaráží, že je jedno slovo posunuté. Do Havlíčkových sadů jdeme pěšky a ukazuju ostatním, kde jsme se Jmelím kuchali nožičku.

I šifrovací mřížka je dávačka. Odhalujeme ji na první pokus, takže si ani nevychutnáme špatné správné postupy a podobně. Stmívá se. Na Nuselské schody pokračujeme tramvají. Cestou věštím polohy dalších stanovišť kolečka z předpokladu, že Kladská bude uprostřed.

Princip odhaluji letmým pohledem. Není divu, když je stejný jako princip sedmé šifry druhých Svíček. Naštěstí se nenecháváme svést na scestí s filmy, neboť mé znalosti superkinematografie o superhrdinech jsou nulové. Ty naštěstí nachází až ostatní dodatečně, ale ve chvíli, kdy je nám už jasné, co znamená nemocnice, kyslík a pět set jenů. Už předtím jsem prohlásil Riegrovy sady za favorita z hlediska umístění další šifry, takže je tam cíleně vyhledáváme při prvním náznaku. Není to úplně nejsnazší, nutný okruh znalostí je velký, ale společnými silami to lámeme. K bazénu jedeme opět tramvají.

Šifru tam ovšem nenacházíme. Jenom jednoho nepřítele, který si opisuje poslední zadání. Nejprve jsme to chtěli provést zrovna tak, pak ale volíme lepší variantu. Nacházíme opodál tým se dvěma zadáními a jedno od něj vyžebráme. Netušíce nic zlého, louskáme zrcadlená písmenka, která jsou tu momentálně omylem. Pochrochtáváme si, jak je ta trasa dobře postavená, že nám umožňuje se vždycky něčím svézt. Jedeme na náměstí Jiřího z Lobkovic.

Jedna velká odbočka: Tato organizační chyba nám v konečném důsledku ušetřila tolik času na přesunech, že si troufám vyslovit odhad, že bychom se neskvěli na oficiální výsledovce, kdyby chyby nebylo.

Ale nutno též podotknout, že nás v tomto případě úspěch díky chybě ve hře ani moc nemrzí. Pokud bych totiž měl jmenovat největší kaňku na kráse letošní Bedny, bude to rozvržení úvodního kolečka.

Kolečko z Bedny 2006 bylo mimořádně vypečeným prvkem hry. Celkem malicherné námitky o nerovnosti podmínek podle toho, kterou šifru kolečka kdo dostal jako první, šlo přijít mávnutím rukou, neboť tady šlo nanejvýš o minuty.

Kolečko z Bedny 2007 bylo mimořádně vypečeným zklamáním hry, neboť tady se hrálo o desítky minut, ne-li více. Snad nejmarkantnější nespravedlností je varianta kolečka, které začíná zrcadlenými písmenky. Ta z Kladské odkazovala na místo, které bylo dopravně nejlépe dostupné. Celé kolečko pak končilo na Vítkově, čímž hráči ušetřili přesun z Vítkova na náměstí Jiřího z Lobkovic, který byl z nepochopitelných důvodů výrazně delší a hnusnější než kterýkoli jiný přesun v rámci kolečka. A aby toho nebylo málo, bylo stanoviště na Vítkově jediným v kolečku, odkud bylo na žižkovskou věž přímo vidět, a bylo to odtamtud suverénně nejblíže na čtvrté stanoviště. To mohlo v součtu bez problému dělat hodinu k dobru.

Nám mělo být souzeno absolvovat dlouhý přesun z Vítkova jako poslední s velkým rizikem toho, že proběhne až v době, kdy jej z důvodu nočního provozu nebude možné absolvovat čímkoli pojízdným. Možná nejhorší možná varianta. Jedna chybička z ní udělala snad tu nejlepší. A nad celou touto koncepcí zůstává viset jedno velké nezodpovězené „Proč?“.

Na náměstí Jiřího z Lobkovic stále netušíce zradu odesíláme pětimístnou SMS, že jsme dorazili na trojku. Tříštíme síly, část pojmenovává kostičky, část přepisuje plusminusy na čtverečkovaný papír a brzy se divíme, že není zaplněn celý. Považujeme to nicméně za antijeníčkovské opatření a stále netušíme, že je něco špatně. I ve chvíli, kdy je nám divné, že Binfo neodpovídá, nacházíme odůvodnění sami. Kódy stanovišť kolečka jsou psány malými písmeny, zatímco kódy trojky velkými. Na velikosti tedy záleží. Posílám tedy kód znovu velkými písmeny a ani tentokrát nedostávám odpověď.

Vzápětí ale už máme text tajenky: „Sleduj Bedna TV na žižkovské věži, spěchej na místo a nakonec přičti kód BS.“ Nebo „FW.“ Teprve v tuto chvíli nám to začíná být divné. Dvoupísmenný kód budiž, ale že bychom měli zkoušet dva? Při balení si vzpomínám na staré SMS, kde nebyla stanoviště kolečka označována jako 2klikyhák, ale 2písmeno. Kontroluji je. 2d, 2e, 2f, 2a, 2c. Takže nám schází 2b! Jak je to možné? Snažíme se hledat chybu u sebe, ale marně. Až poté přichází zpráva oznamující organizátorskou chybu a dokazující nás zpátky na start. Během hry pak přijde ještě asi třicetkrát, až mi vybije telefon.

Pro chybějící šifru kolečka vysíláme Petra, hlavně kvůli semílačce. Ostatní se mezitím vezeme tramvají na náměstí Jiřího z Poděbrad sledovat Bedna TV.

Opisujeme zprávu a brzy zjišťujeme poslední písmenko do kódu trojky. Posíláme opožděnou SMS o příchodu na trojku. Ve 23:24 dostáváme veselou odpověď: „Jste tu 2. První tu byli Prahory ve 23:25.“ Prohlašujeme Binfo za podplacené a nevěnujeme tomu pozornost. Hlavně ale náhle zjišťujeme, že se změnilo vysílání. Postupně takto opisujeme čtyři varianty. A pak se s tím stěhujeme do pivnice U sadu, což se záhy ukazuje jako nešťastný nápad, protože ihned po objednávce nás napadá princip s tabulkou a ani oprava „kód BS“ na „kočár“ na sebe nenechává dlouho čekat.

Přeskočené šifře kolečka se ani nevěnujeme. Do semílačky času dost. Jen na ni letmo kouknu, prohlásím, že tam chybí háčkovaná a čárkovaná písmenka, těm přísluší nějaká čísla na klávesnici a s nimi se něco udělá. Ale co se s nimi udělá, nám bylo úplně jedno.

Pořád se nám nechce věřit, že bychom měli všechna ta místa z Bedna TV skutečně navštívit. Nedochází nám totiž, že stačí jen jedno. A tak exujeme a vyrážíme znovu pod věž. Ale jsou tam jen další a další dvojice ulic. Začínáme cítit nutnost ta místa navštívit. Jenom se bojíme toho, že je nutné je navštívit právě jen v ten čas, kdy jsou vysílána.

Nakonec odchází Petr na místo, které jsme před hodinou identifikovali jako vůbec první, s tím, že pokud nic nenalezne, budeme ho mít jako předsunutou hlídku, a až se objeví něco v jeho blízkosti, rychle jej tam odešleme.

Petr ale na křižovatce Olšanské a Jičínské vidí Toma Hanžla, jak odlupuje papírek z kandelábru, a sám odlupuje poslední Manecovi před nosem. Na Maneca naše hbitost zapůsobila natolik, že nám pak po vzoru předsedy vlády dává při každém setkání najevo, že jsme jedničky, i když jsme trojky. Každopádně potěší taková pocta od člena týmu, který kdysi sám patřil k šifrovací špičce, protože chápeme, že si tím musel uvědomit, že už na to nemá.

Procházíme burácejícím Žižkovem a scházíme se u tunelu do Karlína. Nejen my. Jsou tu i Prahory, tak si sdělujeme pár dosavadních dojmů. A to ještě netušíme, že to není poslední příležitost.

Vyzvedáváme nákres škaredého stroje a s údivem zjišťujeme, jaká čuňata se nám to nakvartýrovala do průběžného vedení. To ještě netušíme, že se ho už nepustí.

Stroj jsme nakonec nerozluštili. Do značné míry za to mohu já, protože jsme celou dobu nebyli s to opustit myšlenku, že pomlčka znamená neznámé písmeno a nikoli žádné písmeno. A to navzdory tomu, že mne ta myšlenka v jednu chvíli napadla, jen jsem ji neuvolnil do okolí. Dosti nás také popletli pootáčené a popřevracené uzly, které ovšem měly vždy stejnou funkci.

Asi bychom to nakonec louskli, ale nebylo to potřeba. Binfo bylo rychlejší. Po nějakém čase na karlínském chodníku ve společnosti fetujících spoluobčanů jsme se z termoregulačních důvodů rozhodli přesunout do hospody. Ta první nevyšla, neboť byla obsazena jakýmsi archaickým týmem, ve druhé už jsme uspěli. A bylo to lepší, neboť to odtamtud bylo na páté stanoviště blíž.

Když nám přijde záchrana, vydáváme se na cestu. Na konci karlínské zástavby chci zažehnout petrolejku, jdeme do tmy. Jenže mi padá kryt a tříští se o zem. Bedna je nějaká zakletá. O jeden kryt jsem tam přišel už vloni. Petrolejku musí nahradit čelovka.

Nacházíme pětku. Nějakou dobu ji louskáme na chodníku přímo na Rohanském ostrově a jakkoli nám schází princip, vykoukáváme z toho většinu tajenky. Jen to místopisné určení stále schází. Svítá.

Z termoregulačních důvodů se přesouváme do podchodu metra na Palmovku. Kolem nás prochází lidé s proudy krve a slz na tvářích jako památkou na čerstvé setkání se skinheadskou bojůvkou. A snad z obavy, abychom se s ní nesetkali i my opakuje Alča již jednou vyslovenou a opomenutou myšlenku na souvislost s posledním číslem abecedního pořadí nahrazovaného písmene tajenky s náhradním. A princip je rázem na světě.

Do parku se nabližujeme jednu zastávku autobusem a koho tam nevidíme! Pleistocén! Už jsme se báli, že nám někam utekli. A jakkoli jsme později zjistili, že šestka dovedla být i zabiják, pro nás to byla dávačka. Horní části se věnuji já, rozepsání tří morseovkových zápisů je vcelku samozřejmost, oddělovače nevynechávám, protože kde bych je potom vzal do tajenky, že? Takže U Meteoru.

Druhé části se mezitím věnuje Martin a Alča. Něco s dvojkovou soustavou už považují za jisté, což jim nevyvracím. Pořád jim z toho ale leze morseovka bez oddělovačů. Když opustím Meteor, kouknu na to a začnu si to přepisovat po blbečkovsku a najednou to vidím. Takže Vítkova.

Přichází ke slovu pravítko a kružítko a vychází nám to kamsi do křa. Pak si všímám, že na Vítkově ulici jsou sakrální objekty dva a krásně to vychází do Troje na křížení nedostavěné a dostavěné tramvajové trati.

Na rozdíl od Prahor, které volí pěší přesun, my využíváme cvaknuté pražské lítačky a důvtipně se vezeme přes Kobylisy. Cestou z parku se ještě dozvídáme, že jsme jedničky.

Na sedmičce jsme naposledy druzí. Pěší Prahory docházejí až chvilku po nás. Oceňujeme tímto jejich šlechetnost, že nás milosrdně nechaly vychutnat si pár minut na druhém místě. Stejně víme, že čekaly za bukem, až přijdeme, aby nám to mohly dopřát.

Na pobřežní cestu už sluní svítíčko, tak se tam jdeme usadit. Koukám na zadání a okamžitě mám jasno. Ty mapové značky jsou balast a ty vrstevnice odpovídají skutečným vrstevnicím svahů a dílčích údolí v Troji. Tedy další stanoviště je támhle na tom kopci. Kopec je ale špičatý, tak se nám tam jen tak bez potvrzení nechce. Tak Martin vytáhl takovou tu krabičku, jak se v ní dají v lese prohlížet webové stránky, když se hodně dlouho počká. Řekl jsem mu, kde najít mapy s vrstevnicemi a čekali jsme.

A jak jsme čekali, koukal jsem do zadání, až jsem si všiml, že všechny dílčí kontroly orienťáku jsou mezi vrstevnicemi. No takže žádný kopec. Tajenku čtu v cuku letu a odcházíme. Prahory odchází hned po nás, a asi proto, že se nás začínají bát, vysílají vpřed rychlého běžce. Nechává nás to v klidu a kráčíme. Alespoň vidíme, že rychlý běžec neuspěl při odbočení vlevo, a musíme tedy vpravo. Není nad to, mít před sebou běžce z Prahor.

Jasné zadání. Vystříhat, složit a uvidíme, co uvidíme. Skládání se ujímá hlavně Petr a brzy to má. Vtipně usuzujeme, že víc způsobů nebude, a lepíme si to na papír. A co dál? Rozkresluju si čtyři různé znaky podle polohy jejich výskytu a v jednom z nich Petr vidí „mlýn“. Mlýn je tu jenom Císařský, takže se přímo nabízí. V jiných znacích při troše dobré vůle vidím našikmo napsané „Cis“, a přestože tušíme, že to asi není všechno, co jsme měli odhalit, mlýn je jasný, není daleko a u mlýna to buď najdeme, nebo dořešíme.

Martin to nachází a ani netušíme, nakolik jiná byla správná tajenka. Binfo přináší dobrou zprávu. Chlýftým se zasekl stanoviště před námi, Prahory tu byly jen o pár minut dříve a na předchozí dvě stanoviště ještě nikdo další nepřišel. Takže máme asi celkem náskok.

Devítka nám ale trvá dlouho. Asociace, které na zadání jsou, postupně spojujeme. Není to těžké, už proto, že vidíme, že tvoříme obloučky a pravidelné rozestupy. Tak to nějak načrtneme a pak nevíme, co s tím. Mezi „den“ a „můru“ se nám nabízí „noc“, ale nic jiného zatím nevidíme. Počítáme délky, úhly, poloměry. Všech dvanácti obloučků. Občas ulítáváme někam do naprostého nesmyslna. Jako třeba zkoumání, čeho všeho je dvanáct. Začíná být horko a tak se přesouváme na nádraží. Je tam zavřená hospoda, u které je stín, lavičky a stoleček (přesně ten, u něhož je o něco později vyfocená i abpopa), takže se to dá šikovně obsadit a dobře spolupracovat.

Když už tápeme příliš, přichází můj spásný nápad: „Půjčte mi pravítko, kružítko, tužku a druhé zadání a já to vyrýsuju přesně.“ To byla trefa do černého. Teprve poté, co jsem to udělal, se ukázalo, že některé oblouky, které jsme do té doby považovali za dva, jsou ve skutečnosti jen dvě části téže kružnice a že všechny oblouky jsou vlastně jen části polygonů, ve kterých chybí jen jeden nebo dva vrcholy a ty že také leží na kružnici. No to nám to trvalo. Prahory jsou v prachu.

Takže v tu chvíli začala dávat smysl i ta „noc“. A bylo nám jasné, že se musíme vrátit k opuštěné myšlence dohledávání asociací, kterou jsme dříve opustili jako příliš nejasnou a nedostatečně potvrzenou. Ale ani v tu chvíli to ještě nešlo zrovna hladce. A to navzdory tomu, že až na jednu výjimku považuji všechny autorské asociace za lepší, než co jsme vydolovali my.

Vypadalo to tak, že správné asociace se rodily těžko a chybné lehko. Což je dosti blbá kombinace. I některé asociace, které jsme prohlásili za ložené, se nakonec ukázaly být špatně. navíc se snažíme pracovat i se zdánlivě logickou myšlenkou, že asociace budou platit i na konečné kružnici. Naštěstí se nám je nedaří vymyslet, a tak se to tímto směrem hlouběji nezvrhává. Koneckonců i jako autor šifer chápu, že vymyslet něco takového by snad ani nešlo.

Těch blbých řad si už mnoho nepamatuju, ale namátkou: zlato – ryba – moře, hrnec – drát – oko, pokoj – Ježíš – dítě, čert – hrad – stráž a konečně hrnec – kruh – oko, který jako jediný i dodatečně považuji za lepší než vzorové řešení.

A tak nejlepší chvíle přichází poté, co se do křoví okolo bubenečského nádraží vydávám hledat nerušené úchcaní, abych si poté, co se vrátím, vyslechl „oblouk Slunná“. No tak jo. Jdeme.

Ve Slunné ulici vyzvedáváme nadměrné zadání a dozvídáme se, že odtud ještě nikdo neodešel. To zní nadějně i varovně zároveň. Taky se dozvídáme, že jsme jedno stanoviště před pomocným cílem, kterého chceme dosáhnout, a máme pět a půl hodiny k dobru. Pevně věříme, že je to doba, během níž, i kdyby bylo nejhůř, Binfo vyluští šifru za nás. Dost nás to ukolébá a už od této chvíle začínáme považovat Bednu 2007 za svůj úspěch, i kdybychom už nic dalšího nevyřešili. Což se nakonec doopravdy stane.

Máme pracovat s tím, co už nám někdy předtím mohlo vyjít. Jenže nevyšlo. Nikdo se tomu nevěnoval. Tak nejprve určit kostičky. Pustili jsme se do toho a přiběhl za námi organizátor opravit chybu v zadání. Počínal si přitom dost neopatrně v komentářích, takže nám tím trochu napověděl, která kostička to asi bude. Ale protože jsme na to šli zprvu špatně, stejně nám to celé trvalo asi hodinu. Což bylo vlastně jenom dobře, protože nám alespoň nezbylo tolik času na marný průzkum věží.

Máme tedy vybráno 18 věží. Některé víme, kde jsou, některé víme přibližně, některé netušíme. Královéhradecká sekce ještě něco kontroluje na kostičkách, Pepa a já jedeme napřed. Při odchodu se ještě naposledy dozvídáme, že jsme jedničky. Jako vyhlídkové místo volíme Letnou, což se ukazuje nebýt zrovna nejšťastnější, neboť odtamtud brání výhledu na Malou Stranu stromy.

Dalekohled nezklamává, nacházíme toho hodně. Za pomoci mapy i určujeme, co je co, později to i zakreslujeme na pauzák, kde to leží v mapě. Víme nicméně, že to stále nemáme všechno, navíc u některých objektů je jejich zákres jen přibližný, protože vidíme, v kterém směru jsou, ale nejsme schopni určit, o kterou jde přesně budovu. Budovy z Malé Strany určujeme z nedaleké vyhlídky, přesto je nám jasné, že pokud budeme potřebovat znát polohy přesně, nezbývá nám, než si udělat výlet po městě.

Zakreslené body průběžně upravujeme stylem "tohle o půl centimetru vpravo, tohle o celý nahoru", navíc v jednu chvíli zjišťujeme, že jsme jednu věž vynechali, a ještě navíc převážně pracujeme i s pořadím, jak jdou fotografie za sebou. A tak se nám výsledný obrazec neustále mění jako améba.

A protože z dosavadních zákresů nic moc rozumného nevychází, jedeme na výlet. Pokyn k hledání stanoviště ve výřezu centra nás upíná mimo jiné na obrázkové znázornění nejvýznamnějších památek. V jednu chvíli nám část našich bodů vykresluje obrazec nápadně se podobající Betlémské kapli. 150 metrů na jih od ní je kostel svatého Bartolměje, tak se královéhradecká sekce vydává k němu. Poličská sekce zatím od Novotného lávky hypnotizuje Malou Stranu kvůli identifikaci jejích věží. To nese své ovoce, máme nalezeny všechny věže, jednu (takovou tu u toho parku, jak je tam sokl na sochu bez sochy) nachází shodou okolností i královéhradecká sekce během slídění u Bartoloměje.

Máme tedy v tuto chvíli všechny věže, ale přesnost jejich zákresů je místy zoufalá. Opět se nám stává zajímavá věc. Tři chapadla améby se protínají v jednom bodě. A zrovna je to 150 metrů na sever od takového toho kostela Panny Marie, co je v něm Jezulátko. Tak se poličská sekce vydává na Malou Stranu s tím, že to ověří. Tam pochopitelně nic není, upřesňujeme alespoň řadu dalších poloh. Tohle je o ulici vedle, tohle je v sousedním bloku a tak. Améba tancuje jak bodnutá šídlem.

Když v plné polní funíme po Zámeckých schodech za poledního horka nahoru, abychom našli, kde přesně je taková ta jedna malá věžička, máme toho tak akorát dost. Nakonec se scházíme ve stínu parku na Klárově.

Před více než třemi hodinami jsme dostali plachty papíru a teprve teď máme v rukou něco, co je samo o sobě zadáním šifry. Tedy za předpokladu, že je jím skutečně zákres v mapě. Ale máme jich všech osmnáct a všechny přesně. Tak se tím ještě asi hodinu a půl marně zabýváme. Améba nakonec získala tvar jakéhosi ptáka. Martin v tom vidí pelikána a od výletu do Liboce nás zachraňuje jen poznámka, že máme hledat ve výřezu centra.

Snažili jsme se marně. Ani to jinak nešlo. Nápis "DE" s různě velkými a pootočenými písmeny s velmi nestejnou hustotou bodů šlo přečíst. Sice se značnou dávkou fantazie, ale šlo. Pokud by tam něco nepřebývalo. Čerstvá zkušenost z Otrokovic ukazuje, že jedna chyba ve vykreslování do mapy dokáže zcela znemožnit identifikaci výsledku. Jenže na Osudu jsme si tam tu chybu zanesli sami. Přebývající věž kostela svatého Mikuláše dokázala výsledek znečitelnit docela. A zamrzí to tím spíš, že věřím, že bychom výsledek "DE" dokázali správně interpretovat.

Chvilku po čtvrt na čtyři konečně nastává to, co už delší dobu očekáváme. Přichází zpráva z Binfa. Máme škodolibou radost, protože si umíme spočítat, že nikdo další už ji nestihne. Ještě by si někdo další mohl myslet, že je taky jednička.

Dorazíme na Petřín, kde kupodivu vidíme oba rychlejší týmy, vyzvedáváme jedenáctku, pro pořádek odesíláme Binfo a zbylých dvacet minut už na to dlabeme. Je evidentní, že snažit se o řešení už nemá cenu. Ve čtyři hodiny si potvrzujeme, že jsme třetí ze tří zdárně dorazivších alespoň do pomocného cíle. A tak na Bedně končíme na bedně. Dostává se nám potlesku, placek, hlavolamů a jakési hry a sami si dáváme pralinky zvlášť, abychom nečekaný úspěch náležitě oslavili. Pak se rozprcháváme každý svým směrem.

Cestou domů jedeme s Pepou vlakem s dalšími brněnskými hráči. Победная je to sice jen pro jednoho člověka v kupé, ale i tak to stojí za to.

A tak celkově:

1) Ze svého výkonu jsme neměli rozhodně nijak skvělý pocit, takže to, že stačil na tak skvělé umístění, naznačuje, jestli se hra trochu neutrhla ze řetězu. Tak nějak jsme se shodli na tom, že výsledovka byla lepší než hra samotná.
2) Máme z konečných výsledků o to větší radost, že Bednu 2007 považujeme za enormně těžkou šifrárnu. A to do té míry, že zatímco na nedávném Osudu jsme postupovali na další stanoviště vždy s dychtivým očekáváním, co tam zase bude, na Bedně jsme postupovali vždy s obavami, co tam zase bude.
3) Chválíme si nový systém Binfo. Na rozdíl od jiných na nás nepůsobil demotivačně. Naopak. Vždy jsme měli ne-li jistotu, pak alespoň naději, že to nakonec dopadne dobře, což prospívalo naší náladě a souhře. A navíc nás to vybičovávalo ke snaze být rychlejší než Binfo, abychom nebyli žlutí, což je skoro jako být na Camposu modří.
4) Děkujeme Jmelí, za (opět) splněné přání našeho úspěchu.
5) Děkujeme Manecovi, že jsme jedničky, a vzkazujeme, že on taky.
6) Děkujeme Prahorám, že nám dělaly po dlouhou část hry společnost, což jí dodávalo správně soutěživý náboj.
7) Děkujeme organizátorům za placky, pozvolna se stává nedílnou součástí mého běžného oděvu.
8) Děkujeme dále organizátorům za hromadu zajímavých, byť leckdy trochu nelidských nápadů, na nichž hru vystavěli a kterými jsme se museli prokousat.
9) A v neposlední řadě organizátory proklínáme za nutnost ihned po návratu z Bedny přepracovávat Svíčky 2007, abychom nebyli obviněni z plagiátorství.

Sepsal Síba