Na čtvrtý Osud se Pralinky zvlášť vypravily v plné síle. Alča, Martin, Pepa a já jsme dokonce Zlínu navzdory dorazili na start včas a mohli se kochat kinem. Dělali jsme si na Osudu zálusk na dobré umístění, snad náš konečný výsledek není cíli tak vzdálen. Kino bylo super. Vávru já rád, bylo to sice k ničemu, ale bylo to fajn. Pepa se snad ani nenaštval, že si ze Šumného Zlína pořizoval podrobné zápisky.

Nějak jsme se chaoticky rozprchli, načež nás Alča svolává, že si jdeme koupit noviny. Rozdělujeme se, abychom byli úspěšnější, což má za následek, že se s Pepou ztrácíme v jakési tržnici při pokusu o zkratku, nemůžeme najít cestu ven a obáváme se, že se vynoříme někde v Hanoji. Nakonec se nákup podaří, pochopitelně že královéhradecké sekci.

1. Samochvála (?-18:03)

Sejdeme se a za chvilku máme nalezen samochvalný orgovský článek. I s fotkou. Té se pak bohužel věnujeme více, než je zdrávo. Za tu hodinu zvládáme v článku analyzovat kde co. Přímé řeči ne. Odhalujeme i udělenou cenu a já zkouším návštěvu redakce. Ta mi alespoň potvrdí ne zcela jistý fakt, že první šifrou je skutečně ten článek. Brzy ale začínáme tušit, že se bez nápovědy asi neobejdeme. Zkoušíme i luštit křížovku („vyluštěte a vyhrajte“), ale vychází jen nějaký otřepaný vtip. Tak si alespoň přečteme výborný fejeton Ivana Mládka o nebezpečnosti pohádek a Alča s Martinem jdou na sjezdovku. Máme to okamžitě a díky tomu, že jsme tam nešli všichni, dorážíme s Pepou k hudebce ještě předtím, než dorazí od sjezdovky hlavní stádo a vytvoří frontu jako za bolševika na hajzlpapír.

2. Zvířátko (18:19-18:54)

Čelo závodu je v nedohlednu. Skládání se věnují hlavně Pepa a Martin, jelikož jsou šikovní. První zvířátko, v němž Pepa ihned identifikoval želvičku (nemá žádnou fantazii, já bych byl ochoten připustit i traktor), se nám někde v průběhu skládání otočilo o 90 stupňů, takže nám vychází nesmysly. Takže rozložit a složit znovu. Naštěstí mi nakonec docvaklo, že tajuplný poslední tah neznamená „zatahejte želvičku za ocásek a kopne vás“, ale že se mají číst vnitřnosti. Čtu DILYSEST, okamžitě mi dochází, co to ve Zlíně znamená. Tak nějak čekám, že tam bude ještě nějaké upřesnění, ale želvička je křivá a ochmataná a nikde ho tam nevidím. Nevadí, najdeme to. Na Osudu jsme měli pořád pocit, že jsme ukrutně pozadu, takže jsme hojně postupovali s nedořešenými a douhodnutými šiframi. A vyplácelo se to.

3. Rypák (19:07-19:27)

Tady nás tak trochu vedl dav. Na třetím stanovišti jsme nalepili nálepku s číslem 76, jsme v polovině pelotonu. To není dobré. Trojka byla naším prvním světlým bodem. Dáváme si pralinky zvlášť a Alča okamžitě interpretuje nápovědu. Chvilku sice trvá, než vymyslíme dost slov, aby se to dalo vykoukat, ale od prvopočátku víme, že na to jdeme dobře. Za chvilku pokračujeme dál, dle mapy se pokoušíme o zkratku, ale nějak tam v reálu chybí, tak si alespoň děláme exkurzi mezi baťovskými domky.

4. Osmisměrka (19:43-22:25)

Na čtvrtém stanovišti jsme odměněni bonusovou šifrou „najdi orga v davu“. Osmisměrku bryskně vyškrtáváme, což nám možná nakonec zabránilo v jejím vyřešení. V těch škrtancích pak už nevidíme, co vidět máme. Matoucí uvozující věta nás pořád nutí pracovat se směry, jimiž jsou slova napsána. Šoupeme s přebývajícím M po plánku a podobné hovadiny. Připojuje se k nám Petr, ani jeho nápady nám ale nepomáhají.

Přesunujeme se do hospody, kde konečně přichází spásný nápad. Najít si spoje do Jaroslavic a z Jaroslavic, abychom se pro nápovědu nemuseli škrábat na kopec. Jedu tam já předposledním spojem, vychází to tak akorát dojít na kótu a vrátit se na spoj zpátky. Spěchám. Trochu mne udivuje, že tam se mnou jelo několik dalších nepřátel, kteří se však dále do divočiny nevydávají. Zadání mi připadá na první pohled stejné, jen si všímám jinak uspořádaných slov. Nemám ale čas se tomu příliš věnovat, pospíchám zpět, aby mi neujel autobus.

Po telefonické domluvě se základnou zjišťujeme, že přebývají ČTYŘI ULICE. A já ještě v Jaroslavicích v nepoškrtaném zadání nacházím Vavrečkovu. Naštěstí je zbytek řešení natolik rychlý, že stihnu nevystoupit plynule dojet až k muzeu. Výsledek je tristní. Jsme 113., skoro poslední.

5. Botičky (22:34-22:48)

Zbytek týmu doráží později, já se jdu zatím věnovat botičkám. Škoda, že byla šifra tak jednoduchá, vyřešili jsme ji bleskově, a tak jsme si ani neužili muzea jako muzea. Hned bylo příjemné vidět, kolik lidí předbíháme.

6. Vodítko (23:02-23:34)

Na pravý břeh Dřevnice chvíli hledáme cestu, hučící chladící věž byla úžasná. Půdorys ulic v areálu Svitu rozeznáváme ihned, chvíli dumáme nad tím, co může znamenat ten zbytek, uvažujeme nad tím, že nás někam nasměruje signalizace na přejezdu, pak ale usuzujeme, že nejlepší bude, jít se tam podívat. Trochu nás zaráží, že jsme tam sami, pak ale přichází další a ještě někdo, pak cyklista a už se jede do garáže. Poklusem to beru já a Petr, pak ale usuzuju, že dva souběžní běžci asi nebudou moc k užitku, a zpomaluju. Vzápětí Petr volá, že je na místě a jde do kanálu.

7. Kanál (23:42-23:47)

Když tam dojdeme, Petr nikde není, usuzujeme, že je stále v kanále, odkud se co chvíli někdo jiný vynoří. Pak se vynořuje i Petr a spouští salvu nadávek, která po následujících několik hodin neutichá, a proti níž byly nadávky při orienťáku na Tmou pohádkou na dobrou noc. V kanálu totiž spadl, následkem čehož byl mokrý a umazaný a zlobila ho čelovka, což je na šifrovačce natolik zásadní problém, že je zapotřebí jet okamžitě domů, čímž ihned začal vyhrožovat, a hledal jen způsob, jak to naplnit. Pro utišení nářku jsme mu zapůjčili něco suchého obutí a oblečení, a když to nepomohlo, věnovali jsme se raději jím sdělenému zadání. První interpretace byla správná a na rozdíl od jiných jsme i správnou lokalitu našli na první pokus. Šli jsme rychle, Petr sakroval kousek za námi.

8. Rádio (0:01-0:07)

Slečna organizátorka nám odpovědí na náš dotaz dává naději, že stahujeme ztrátu ze začátku. Zatímco Petr řeší, jestli si vzít taxi do Brna, ostatní řešíme šifru. Alča rozpozná, že to, co jsme dostali, není tamagoči, Pepa s Martinem poznají, že to rádio nehraje, a já čtu z vyndaných baterek tajenku. Prostě týmová práce. Petr nakonec chápe, že je mu s námi dobře, a pokračuje s námi do terénu.

9. Škráble (0:36-1:05)

Oceňujeme, že kopec není tak nelidský, jako byly ty loňské, a nahoře lepíme 60. nálepku. Stahujeme. Petr ještě vynadá organizátorům a spontánně se ujímáme rolí zapisovačů, hledačů, počítačů a kontrolorů a jako dobře fungující tým máme brzo rozluštěno. Pěšiny z kopce vedou moc z kopce a pěšiny do kopce vedou moc do kopce, tak to bereme krleš. Na dolní pěšině kousek před pramenem potkáváme abpopu a ujišťujeme se, že jim to jde taky tak blbě jako nám.

10. Šroubky (1:30-1:47)

Nacházíme pramen a kolem les plná světýlek. Dává to tušit nějakou zradu. Téměř okamžitě hlásím „vyrobte váhy“, podávám Martinovi špejli, Alča nitě a gumičky a výroba začíná. Pepa jako prodavač šroubků má hmotnosti celkem v oku, takže s nimi umně radí. A na základě jeho rad se začíná rýsovat tajenka. Protože konstrukce není práce pro celý tým, hypnotizuju mapu a hlásím, co by tak mělo vyjít. Varianta Malenovský rybník se nám letmým pohledem a porovnáním začíná zamlouvat. Tou dobou jsou hotové váhy, tak opět zariskujeme. Zkusíme, zda stejně váží obě předpokládaná „N“ a „Y“ a poté, co zjišťujeme, že ano, balíme.

11. Přičítání (2:20-2:43) a Morseovka (2:20-3:43)

U rybníka skutečně nacházíme stanoviště a padá nám kámen ze srdce. Bum! Co je ale ještě lepší, je naše pořadí. Jsme jedenáctí. Přeloženo do češtiny to znamená, že jsme na šesti stanovištích stáhli 102 míst pořadí, což zůstává až do konce asi tím nejúžasnějším zážitkem z Osudu. Poznání, že je něco takového vůbec možné.

Začíná být chladno, stěhujeme se do zástavby pod lampu. Pepa, který si vždy dovede vyasociovat souvislosti, to tentokrát přehání, když nám vehementně tvrdí, že ta rádobybásnička vespod je převyprávěný text jakési velice slavné písně, kterou nikdo z nás v životě neslyšel.

Nicméně se raději věnujeme tomu, co máme navštívit. Čísla od 0 do 25 jasně napovídají, kde bude zakopaný pes. Jen jsme s Alčou ve při, zda se bude přičítat vždy k prvnímu nebo k předchozímu. Každý si tak vyzkoušíme svou verzi a já zaznamenávám úspěch. Pokračujeme dál do lesů a těší nás, že kolem sebe začínáme vídat řadu známých tváří. Lepšíme se.

Na obou místech opisujeme příslušné nápisy a Morseův vzkaz v nich za pomoci pralinek zvlášť ihned identifikujeme.

12. Kolečka (4:00-4:18)

Na dalším odkrytém stanovišti je pěkná zima, tak doufáme, že se tu dlouho nezdržíme. Přání se plní. Trochu nás tu jenom nasírá, že po dvou vyluštěných šifrách jsme se pohnuli jen o jedno stanoviště. Princip odhalujeme okamžitě a poté, co se nám začnou rýsovat dvě soustředné čtvrtkružnice, bodám prorocky prst do mapy. Riskujeme a zvedáme se. Za sebou necháváme luštící Jeníčky i s jejich připomínkami k našemu způsobu osvětlení a netušíme, že jsme se právě probili na šestou průběžnou příčku, která se tak stane naším nejlepším průběžným relevantním pořadím na Osudu. Také netušíme, že nám to dlouho nevydrží.

V Oldřichovicích se dáváme doleva, že to vezmeme v mapě vyznačenou zkratkou. Jenže ta neexistuje. A než stihnu podat návrh raději se vrátit a obejít to, už si to šněrujeme cestou necestou, polem nepolem. Tedy spíše necestou a polem. Můj vyslovený předpoklad, že je takové sucho, že dnes ani rosa nepadne, se rovněž ukazuje jako mylný. Takže jsme za chvilku všichni mokří, což zejména Petr v mých rozervaných sandálech velmi těžce nese, a spouští své sakrování nanovo. Přeskakujeme potok a hypnotizujeme ranní šero, zda nám neodhalí v krajině tu cestu, která by měla vést po pravém břehu potoka. Leč nevidíme ji, a tak pokračujeme až na místo krajem pole podél potoka. Je to hnusné, pomalé, nepohodlné a mokré a na místě už jsou Jeníčci a zvesela se nám řehtají.

13. Feťácká (4:58-6:20)

Organizátoři nás vítají a Petr jim chce za odměnu nacpat mokré ponožky do chřtánu, takže zvažujeme, zda s sebou příště nevzít i svěrací kazajku. Zapisujeme se jako sedmí a jdeme se usadit na suché parkoviště před kostelem, kde netrpělivě vyhlížíme úsvit, který nás zahřeje a usuší. Místo, kam jsme se posadili, se bohužel ukazuje pro další vývoj jako klíčové. Dumáme nad tím, jak se změní objem v čemsi, když pohneme stříkačkami tak, jak je uvedeno. Jenže ne všude se hýbe. Ba ne. Bude to v něčem jiném.

Moc se nám nedaří. Občas někdo přijde s nějakým nápadem, vždy jej však po krátkém vyzkoušení zavrhujeme. Jedinou použitelnou a později i použitou zákonitostí, kterou nacházíme, jsou o jednu desetinu odchýlené hodnoty, vždy jednou v každém rámečku. Tak nějak tušíme, že budou cestou k výsledku.

Tým, který při našem příchodu seděl na horní straně parkoviště (Triky a povery?) se brzy zvedá a odchází. Po nějaké době naší bezradnosti, kdy nás zvolna začíná obcházet bůh Hypnos, Alča nadhazuje s pochmurným obličejem zprávu, že bude ještě hůř. Když si byla odskočit, tak totiž zaslechla ten tým, co odešel, že se bavil o tom, že to luštil tři hodiny a už si na ty stříkačky ze zoufalství i pískali. V tu chvíli mi to dochází, mrzí mne, že jsme na to museli přijít zrovna tímto způsobem a záhy hlásím: „Prší, prší, vybíráme PO. Na slabiky to vychází, takže těch koncových pět jsou Pohořelice. Teď co je ten začátek.

Petr je nominován do role vrchního pištce a ostatní se ujímají rolí kopištců. Těšíme se, že to za chvilku budeme mít, jenže ouha. Snažíme se o výsledek „písk, písk, písk, písk“, ale daří se nám spíše „prsk, fú, písk, pšouk“. Když do toho ještě občas někdo někoho šťouchne loktem a zavelí „dělej, pískáš“, naprosto se to nedá vnímat jako jednolitý hudební celek, natožpak v tom rozpoznat nějakou písničku. A tak se na to snažíme přijít všemi možnými způsoby. Když už opravdu nevíme, začneme ověřovat, zda jsou vůbec dobře ty Pohořelice. Samostatný vrchní pištec Petr se snaží o koncert s jedinou posunovanou píšťalkou, díky čemuž se nám daří potvrdit Okolo Hradce a že to tedy opravdu budou Pohořelice. Něco na dvě slabiky. No moc tam toho není.

A v tom přichází Albert Stallone. Uprostřed naší pištby opatrně odkládáme hudební nástroje a tváříme se jako náhodní narkomani. Na opatrný dotaz, zda už to mají, se nám dostává odpovědi, že ne, což rozhoduje. Albert Stallone nás zvedá ze země a odcházíme směrem k Pohořelicím. Původně se záměrem dojít někam za roh a tam to dodělat. Všude je to tam ale jakési ošklivé, tak se nezastavujeme. Za pochodu měníme taktiku. Petr v šest ráno sehnal hudebně erudovaného přítele na telefonu a pokračuje v šílené pištbě do sluchátka, já pištbu opouštím úplně a přecházím na sofistikovanější metodu „lalala“. Výsledek se dostavuje, ale nelíbí se nám. Komáři se ženili. Tedy LIPOHOŘELICE. A to je probůh zase co? Nějak si nejsme ochotni připustit, že by výsledek mohl být v lokálu (teda jako v šestém pádě, hospoda byla zavřená).

Jsme na kraji Pohořelic a měníme taktiku zcela. Po neúspěšném dotazu, zda tu nemají něco, co by končilo „li“, se rozhodujeme, že tu první písničku neznáme a že vesnici pročešeme, někde to tam bude. Li. Alča s Martinem si berou východní část, Petr s Pepou střední a já západní. A kazím to. Když docházím k zámku, vidím nalevo od něj sakrální objekt. Ani moc malý ani moc velký na to, aby to mohla být zámecká kaple. Ta má být od zámku vlevo, sice se zdá, že o něco dále, ale moc to neřeším. Nic tam není. Poté, co obejdu zbytek svěřené trasy, abych prozkoumal školu a neexistující pomníček, scházím se s ostatními při silnici pod zámkem. A z nepochopitelného důvodu si nepokládám tu jedinou správnou otázku. Jestliže ta budova, u které jsem stál byla kaple, tak kde je proboha ten kostel? Už jsem zkrátka zapomněl poučení z loňska. Smrt Shocartu!

A tak si sedáme na chodník a znovu hledáme, co že to v těch Pohořelicích máme najít. Hypnotizuju mapu a nacházím jakýsi lůmek na jižním okraji vesnice. „Skály!“ Když je to zvuková šifra, nezáleží na pravopisu! No moc tomu teda nevěřím, ale na průzkum se dávám. Cestou potkávám Jeníčky, kteří když dojdou ke zbytku týmu, zeptají se ho, kde je tam teda ta kaple. Tak to jsme si moc nezaluštili a ani ty skály tam nebyly. Ten lom byl na hlínu. To je ale hlína! Já si na dolním konci vsi alespoň kupuju snídani a lahváče a připojuji se k ostatním, kteří zatím louskají zojo.

14. Zojo (7:07-8:46)

Na zojo zakysáme strašně dlouho. Mnohem víc, než by si zasloužilo. Tak dlouho, že dokonce padají návrhy, že se pojedeme podívat do skutečné zojo v Lešné. Nakonec nás i tady začne dostihovat bůh Hypnos. Od začátku tušíme, že to bude něco podobného, jako vloni na Matrixu, kde jsem hostoval za Jmelí. Jenom opačně. Ale vzpomínám si, že i tam jsme na tom zakysli. Navíc vidíme, jak ostatní družstva přicházejí, zasmějí se a odcházejí. My zůstáváme. Záměna zvuků za zvířátka nic nedává. Přicházím na to, že se dají taky vyjádřit slovesem. Ale ani „štěbetat“, „hýkat“, „kejhat“ či „řehtat“ nic nedává. Jsme bezradní.

Ivo Cicvárek na nás volá od zámku, zda jsme dostali mapu. Odpovídáme, že ne, a vracíme se pro ni. Je to mapa Otrokovic. Zároveň se dozvídáme, co se stalo Jeníčkům, což nás nakonec nutí pracovat s informací, kterou bychom asi mít neměli. Tedy že patnácté stanoviště není v původní mapě. A tak se snažíme i hledat rozdíly mezi mapami a napasovat je na zadání. Nemohlo se to setkat s úspěchem. Na obou našich mapách Dubnická ulice je.

A tak nakonec jako nouzovou variantu boje s únavou volíme přesun do Otrokovic s tím, že to dořešíme tam. Mapa snad jasně prozrazuje, že jdeme správným směrem. Královéhradecká sekce nám utíká, jak se s Pepou snažíme za pochodu čumět do zadání. Co kdyby ty tři kategorie znamenaly, že třeba velká písmena znamenají vezmi zvířátko, střední vezmi sloveso a co by ještě mohla znamenat malá? Malá, malá, … a bylo to venku! V poslední zatáčce před Otrokovicemi. Královéhradecké sekci předáváme alespoň zadání s tajenkou, aby odhalila princip, než dojdeme na stanoviště, které máme za rohem. Stíhá to. Tak je to jednoduché!

15. Pohádka (8:55-9:17)

Předchozí zákysy nás stály pět míst. Zapisujeme se dvanáctí a jsme rádi, že nás čeká průchoďák. Chvíli trvá, než pochopíme, co máme dělat, a pak si týmově ukazujeme lháře a testujeme jednotlivé varianty, než nacházíme tu, kde nevidíme spor. Variantu, že by úloha neměla řešení ani neuvažujeme, neboť by se z toho těžko dolovalo řešení. Na další stanoviště chceme jet, ale nic nejede, tak jdeme pěšky. Fascinuje nás mohutný nákladní vlak, projíždějící ulicemi Otrokovic takřka po chodníku.

16. I (9:43-13:51)

Na vytipovaném místě nic není. Naštěstí nás ale hned napadá, že příčinou asi bude naše špatné měření a šestnácté stanoviště nalézáme hned za rohem. Bleskové řešení pohádky nás opět vyšvihlo na sedmou příčku. Navíc se dozvídáme, že přes šifru ještě nikdo nepřešel. Zní to nadějně a varovně zároveň.

Následující čtyři hodiny jsou tak trochu bojem s větrnými mlýny, občas prokládaným pralinkami zvlášť. Chybějící diakritiku a interpunkci doplníme a dále pracujeme s tím. Text navíc naznačuje, že by se mohlo jednat o jakousi formu semílací šifry, a dlouho se marně snažíme jít tímto směrem. Všechny scestné myšlenky popisovat nebudu, neboť i ve srovnání se skutečným principem šestnáctky jsou příliš dobré, takže si je raději jako konkurenční organizátor odložím do šuplíčku.

První nápovědu v poledne interpretujeme různě. Alča tvrdí, že znamená, že se „i“ věnovat opravdu máme spolu s diakritikou, já tvrdím, že znamená že se „i“ opravdu věnovat nemáme, neboť tečky nad „i“ nejsou diakritika. Chybějících „j“ si bohužel nikdo nevšímá. K výsledku to nevede, byť Alča je tentokrát pravdě blíže.

V poledním horku se přesunujeme do chladu příjemné pivnice Gloria. Ve tři čtvrtě na dvě nás tam dostihuje druhé nápověda. Já se dál věnuji nesmyslům, zbytek okamžitě louská. Tajenka nás štve. Jedním z Pepových předchozích špatných pokusů se skrývačkami jsme se za pomoci místních rádců dobrali k témuž výsledku. Leč odmítli jsme jej jako nedostatečně potvrzený. Platíme a běžíme na zastávku. Už tam trůní Jeníčci. Než přijede autobus, trochu dumáme, co bude následovat. Říkáme si, bude-li tam ještě šifra, bude to divné, ale nechť to tedy rozhodne. Nebude-li, pak všichni cítíme, že takto ani jedni vyhrát Osud nechceme.

Než autobus přijede, dochází ještě další týmy. Se schizofrenním postojem, kdy se nám do toho chce i nechce, vysíláme Martina i Petra jako rychlé běžce pro zadání.

17. Obíhačka (14:13-†)

Obíhačka s náhodným prvkem nalezení či nenalezení nám připadá snad ještě horší, než kdyby tu byl už opravdu cíl a o vítězi rozhodlo, kdo nejrychleji doběhne od autobusu. Z nás i z ostatních tak nějak čiší nechuť a rezignace. Rozdělujeme se a pátráme. Trvá nám to dlouho a nakonec kromě jednoho místa máme všechny lokalizace. V mapě vykreslují obrazec. Hned hledáme místo stejného tvaru, ale nenacházíme.

Teprve potom zjišťujeme údaje uvedené na obálce. Vychází nám, že ze všech bodů máme určit heslo a v bodě pět, kam se náhle nastěhovali komedianti, hledat organizátora. Toho pochopitelně nenacházíme. Z bodů určujeme, že se jedná o obludoid, který mají Otrokovice ve znaku, a jejž strýček Google identifikuje jako krojidlo. Heslo tedy máme, byť nevíme, co to je, zbývá najít organizátora. A na tom naše snaha končí.

Petr odjíždí a my teprve deset minut před koncem zjišťujeme, že nám jeden z bodů určil špatně. Ten nám to rozhodil. Už není čas na víc než rozlepení záchranné obálky. Po přečtení okamžitě identifikuji z opraveného tvaru tvar Štěrkoviště. Vzhledem k poloze cíle a jízdnímu řádu se nakonec rozhodujeme stihnout brzký vlak z Otrokovic o půl páté. V cíli jsme tedy nebyli.

Sepsal Síba