Moje první účast na Dnem (loňská plánovaná nakonec kvůli školení v Cejli nevyšla) se odehrála nezávisle na Pralinkách zvlášť. Alča a Martin byli jako obvykle někde v tramtárii, Petr se coby pilný student o zkouškovém období učil a Pepa doma čtrnáct dní dopředu trénoval „ano“. Resuscitace týmu Tchořím smradem z Krtčí norou tak byla logickým krokem. (To je ale instrumentálů!)

Měl se z toho stát rodinný podnik. Původní startovní sestava byla můj bratr Radek, moje neteř Tereza a já. Plánovaný byl start ve vyměklé kategorii Starší, aby z toho Tereza něco měla.

Dva z původních členů Tchořím smradem ale chyběli, protože Dnem nepovoluje start čtyř- a vícečlenných týmů. Hrůbek účast ani neměl v plánu, ale skutečnost, že by s námi neměla jít Sára, byla nevítaná.

A tak v průběhu válečných příprav došlo k radikální změně. Tchořím smradem byli přehlášeni do kategorie Mladší s tím, že si k sobě Tereza a Sára najdou tři další kamarádky a budu hájit smradí čest. Radek pak sebe a mne přehlásil do kategorie Experti, snad aby někdo neremcal. Původní pracovní jméno bylo Pržel (to abychom byli PRvní) a o třetím členovi týmu se vedla dlouhá multilaterální jednání. Nakonec se nepodařilo přesvědčit nikoho z Pralinek zvlášť, Jmelí ani odjinud a zůstali jsme jenom dva. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že s námi půjde Pik, přejmenoval jsem jej na Pomocní ponocní, abych nedostal sprďáka, že pořád měníme jména. Nakonec s námi nešel, tak jsem ze sestavy Pomocných ponocných ze Sendviče zbyl jenom já.

Jako obvykle jsme se vezli na start auty, tentokrát dokonce dvěma, protože do jednoho by se Pomocní ponocní, Tchořím smradem a řidič dohromady neposkládali. Cestou jsme na zastávce trolejbusu viděli jednoho Proudového krtka, tak jsme ho nevzali, aby si nemyslel, že jsme nějací dobrodinci. Ani jsme mu nezamávali. Je to nepřítel.

Zaparkovali jsme v místě, kde jsme si mysleli, že je konečná trolejbusu, ale bylo to jenom nějaké kolečko na silnici, jehož smysl jsem dodnes nepochopil. Konečná byla opodál a houfovalo se na ní obří oranžové Prasostádo. Velmi nás udivilo, když se nevydalo směrem, kam jsme čekali, ale proti nám. Ustoupili jsme jim z cesty, abychom nebyli ušlapáni davem, a dívali jsme se, kam míří. Když jsme pochopili, že to jen jako místní lépe znají brněnské stezky, vydali jsme se za nimi. Hra ještě nezačala, takže se to smí.

Na startu jsme byli strašně brzo. Naštěstí měla Sára alespoň dalekohled, tak jsme sledovali, jak tam létají letadélka.

Pak přijel pořadatel v autě, aby nám řekl, že start ještě není (což jsme věděli), ale že bude (v což jsme doufali). Že máme čekat něco neobvyklého. Tak jsme čekali. Bylo po půl desáté, když konečně jedno z letadélek zakroužilo nad našimi hlavami, aby se následně jako kamikaze roztříštilo o zem. Dav správně usoudil, že je to neobvyklé, a navzdory zákazu vstupu na letištní plochu se jej vydal podrobit deatilní analýze.

Ta skončila bezúspěšně příchodem nešikovného modeláře, který nám barvitě vylíčil, co se mělo stát, leč nestalo se. A tak jsme se houfně vydali na podivuhodnou plochu, která se tam uprostřed krajiny nachází. Tak jako na loňském Osudu mne opět udivilo, s jakou samozřejmostí umísťují pořadatelé šifry do míst, kam jediná cesta vede přes oseté pole, a s jakou samozřejmostí to hráči přijímají. Doufám, že na Svíčkách takový postup podobně samozřejmý nikdy nebude, aby nebylo brzy po Svíčkách.

Hned první šifra pro nás znamenala naprosto zásadní kámen úrazu. Velice záhy jsme opustili myšlenku, že se bude celá věc řešit jinak, než dosazením správného čísla za x a y, neboť ten výraz byl příliš dokonalý pro výsledek v podobě kóty. Tak zbývalo jen zjistit, jaká čísla zadat. A protože to byla zrovna tato dvě písmena, nedokázali jsme se odpoutat o myšlenky, že se bude jednat o souřadnice. A že jich připadalo v úvahu, ať už se použila mapa předpisová nebo její kopie, kterou jsme ze záhadných důvodů na startu obdrželi. To bylo úvah! Souřadnice zeměpisné, GPSkové, centimetry od okraje mapy, čtverečky od okraje mapy, prohodit x a y, atd. atd. A čas běžel a nám začalo akutně hrozit, že skončíme na Dnem na první šifře. V jednu chvíli jsem na to dokonce šel opačně a spočítal jsem, že pokud by hodnoty x a y byly podobné, budou se pohybovat okolo 25. Ani to nám ale nepomohlo k tomu správnému nápadu. Jenže nám všechny výsledky našich dosazování vycházely buď přílš velké nebo příliš malé. Když už byl čas příliš neúprosný, vybrali jsme tři kóty, jejichž hodnota byla tomu, co nám vyšlo, nejbližší, a vydali jsme se je prozkoumat.

Trefili jsme se na první pokus a slečna pořadatelka nás hned informovala, jak to mělo být, což nás utvrdilo v přesvědčení, že startovat na další hře hned týden po relativně vydařené Bedně nebylo úplně nejrozumnější, neboť jsme si tam vypotřebovali všechny dobré nápady.

Nakonec se ale ukázalo, že to byl omyl. Druhou šifru jsme totiž prolomili v podstatě okamžitě za pomoci špendlíkové projekce, takže jsme za sebou nechali les plný nepřátel. Jedni z posledních, kolem kterých jsme procházeli, byla jedna z odnoží Proudových krtků. Jak oni to mají pořád jinak, tak jsme přemýšleli, jestli jsou to ti hloupí nebo ti pomalí. (Ne, nemyslím si ani jedno, ale přece si nemůžu na trase neďoubnout, zvlášť když jsou ty jejich přívlastky takovou nahrávkou na smeč.)

A jako mnozí další jsme na místě samém určili trojúhelník lesa, ve kterém ležel bod určený špendlíkovou projekcí. Prohlásili jsme, že je to někde tady +- 50 metrů a začli jsme kroužit lesem, sbírat do bot hektolitry vody ze včerejšího deště a Radek navíc klíšťata. Brzy nás začalo jímat zoufalství. Kruhy okolo určeného místa byly stále větší, až jsme kroužili zhruba půl kilometru kolem určeného místa. V jednu chvíli jsem dokonce prošel okolo stanoviště, ale co čert nechtěl. Vloni jsem na Dnem startovat měl, ale nestartoval, vyprávění o tom, jak se tam věší šifry do láhví na stromech, jsem si vyslechl, a dokonce jsme to nakonec jako dobrý nápad použili i na Svíčkách. No myslíte, že jsem si na Dnem vzpomněl, že mám koukat po flaškách a ne po obálkách?

Potom přijel cyklista (na kole) a ukázalo se, že to není cyklista obyčejný, nýbrž organizátor. Poslal nás do míst, kde šifry skutečně byly, a měl trochu štěstí, že neřekl na rovinu, že je to jeho práce, jinak bychom jej možná také někam poslali. Bylo to téměř o půl kilometru jinde. Hledáním jsme strávili 55 minut, což je čas, který na takovém dostihu, jakým Dnem bezesporu je, nelze už nikde nahnat.

Se šifrou samotnou jsme se usadili a za cca 20 minut jsme na to přišli. Nebylo to tak těžké. Jak jsem odhalil princip, rozdělili jsme si práci. Já jsem postupoval zepředu, Radek zezadu, a za chvíli mi hlásí: "Zezadu vychází U boudy." Já na to: "Zepředu taky vychází U boudy." Tak přišla ke slovu mapa a bylo jasno.

Na další stanoviště jsme šli způsobně po značce, takže jsme to neměli dál, ani horší cestou, než ti, kteří šli zkratkou. Navíc se nám místy odkrývala panoramata na Rozdrojovice.

Na čtvrtém stanovišti jsme vyzvedli rozkouskovanou mapu. Přišly ke slovu nůžky, které jsme měli shodou okolností s sebou. Před stříháním jsem pro jistotu označil původní polohu čtverečků.

A když jsem začal stříhat, stala se nám nemilá věc. Telefonát. Tereza volala, protože si Tchořím smradem nevěděly rady. Věřily, že mají správně vyluštěnou čtvrtou šifru, ale na místě to nemohly najít. Jak tak Radkovi do telefonu líčila všechny trable, které je postihly, a plán, že se na to asi vybodnou a půjdou a) domů, b) zpátky na rozcestí U boudy, poprozrazovala bezděčně o poloze pátého stanoviště více, než bylo zdrávo. Radek je nakonec přesvědčil, ať to nevzdávají a lépe hledají.

Když telefon položil, řekl mi, že je to blbé, ale že mu tím hovorem Terka asi napověděla. Prostě jí nenapadlo, že máme zadání stejné, jenom zkomplikované. Vzhledem k tomu, že já jsem z toho hovoru naštěstí nepochopil hlavu ani patu, řekl jsem, že na to teda přijdu sám. Poskládal jsem mapu správně a prohlásil jsem, že tam buď bude nějaký nesoulad s originální mapou, který má vzhledem k trase smysl hledat asi jen v levých dolních devíti čtvercích, nebo bude nějakým způsobem klíčové, jak byla mapa zpřeházená.

Hledání rozdílu bylo jednodušší a záhy úspěšné. Radek pak i potvrdil, že je to to, co hledaly i Tchořím smradem.

A tak jsme vyrazili k rybníku (nebo žabníku? - ta nádrž byla divná).

Na místě nás čekalo příjemné překvapení. Tchořím smradem seděly na kraji cesty a luštili pětku. Jenom Terka a Sára. Ostatní tři slečny se ukázaly nebýt optimální volbou sestavy týmu do šifrovací hry, neboť neodolaly lákadlu blízké zoologické zahrady a vlezly tam jakýmsi zadním vchodem hladit žirafy. Ukázalo se, že Tchořím smradem luští dobře. Jenom najít cestu podle mapy jim činí jakési potíže.

Turniket u žabníka ukázal překvapivou skutečnost. Jsme druzí. Druzí experti. Ostatní kategorie jsou už vesměs dál. To jsme ještě nevěděli, kdo se to pod číslem 3012 skrývá. Písmenka ukazovala na to, že je potřeba je nějakým způsobem proházet. To už ale Radek zahlásil sousloví "přírodní památka". Podívali jsme se do mapy, otočili ji, a bylo vymalováno. Další stanoviště bylo nedaleko.

Na louce nebylo mnoho místa, kam bychom se ukryli před větrem a sluncem. Nakonec toho jediného jako my využili i dva mládenci se žlutou stužkou poté, co si ověřili, že jsme experti. Chtěli jsme jim k tomu dodat něco ve smyslu: "Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy", ale potom jsme si to rozmysleli.

V rukou jsme měli falešnou tisícovou bankovku (poznali jsme to podle toho, že byla černobílá a neměla líc) a víčko od piva. Usoudili jsme, že by byla lepší bankovka pravá a pivo celé, ale takhle alespoň poznáme, kam máme pokračovat. Co je na druhé straně tisícovky? No Masaryk přece! (A to už jsme to měli na Lampě a sami na Svíčkách.) No oprava na sebe nenechala dlouho čekat. To by odpovídalo na Palackého vrch. Ten je nedaleko a převysoko. Ale k čemu je to víčko? No jo! Jsou jazyky, ve kterých se "víčko" řekne "vršek". A je to.

Představa nové cesty přes bahno se nám nepozdávala, tak jsme jeli trolejbusem na rozhraní Komína a Žabovřesk, odkud vede na vrchol schůdná cesta, jak ji znám ze zdařilé cesty Pralinek zvlášť Tmou 2005. Kdybychom během jízdy nečučeli do mapy, ole z okénka, věděli bychom, kde je osmé stanoviště (náš hrob).

Cestou na vrchol jsme potkávali týmy se zelenou stužkou, jak uhánějí dolů, takže jsme věděli, že jdeme dobře. Na vrcholu nás čekalo milé překvapení, které se představilo jako Opravte to. Dohnali jsme vedoucí tým. Usadili jsme se na nepohodlné klády (ty stejné jako na Tmou) a doufali, že zmizí vedoucí tým z pohodlných laviček (stejně jako na Tmou), což nakonec udělal (stejně jako na Tmou) a my jsme se přesadili tam (stejně jako na Tmou).

Po několika špatných pokusech s hadem zákonitě musela přijít ta správná a my jsme se vraceli zpátky do Komína. Tentokrát po cestě, kterou znal Radek, neboť po ní šel se Jmelím dolů, hádejte kdy? No ano, při Tmou 2005. To je výhoda lidí, kteří vymetají skoro všechny hry, co jdou. Skoro všechny hry jsou v Brně a Zábrní, a tak tam brzy budeme znát každou pěšinu.

Dole probíhal zrovna nějaký dětský den, chtěli jsme si tam dát občerstvení, ale ve frontě tam stáli Opravte to, kteří byli tak lační po limonádě, že si nás ani nevšimli (a pak to prezentovali tak, že už nikoho nepotkali), takže jsme šli nejdříve pro zadání. Byli jsme opět druzí.

Protože jsme tam byli strašně na ráně a měli jsme žízeň odebrali jsme se do nedaleké hospody. Tam pro nás nakonec Dnem skončila. Prvotní myšlenka na dny v měsíci byla celkem brzy odsunuta do pozadí, byť jsme se k ní místy vrátili. Správnější myšlenku vycházející z opakujících se sekvencí čísel, která by mohla znamenat jednotlivá písmena, se ale do zdárného konce dotáhnout nepodařilo. A to ani poté, co jsem zadání rozanalyzoval do té míry, že jsem odhalil, že nápadně velkou část čísel tvoří mocniny čísla 2. Ani to nás nedokázalo nakopnout ke správnému řešení. Ani to, že jsme si tam ke svačince dali výborné grundle. A tak jsme skončili v Komíně na osmém stanovišti jako mnoho dalších z kategorie expert. Asi nejsme ti správní experti.

Když nás hodinky upozornily, že už bude asi brzy pozdě, zavolali jsme pořadatelům, do kdy je vůbec otevřeno deváté stanoviště, zda má vůbec cenu, abychom se ještě snažili. Dozvěděli jsme se, že deváté stanoviště bude sice otevřeno asi do alelujá, ale cíl se zavírá za neclou půlhodinu. A tak jsme si odhlasovali kapitulaci.

Jeli jsme do Lužánek, kde jsme se dozvěděli, že kategorii expert nikdo nedokočil a nikdo neprošel přes osmé stanoviště. Což znamenalo, že jsme skončili na jakodruhém místě. Dnes už víme, že tato informace byla mylná. Opravte to osmou šifru vyluštili. Prahory sice taky, to ale bylo až více než hodinu s křížkem po funuse. Takže jinak snad nikdo a nám to jakodruhé místo zůstává. Pokud má však někdo přesnější informace, nechť mi je sdělí. V počtu dvanácti týmů nic moc výsledek. I z toho týden starého jakoosmého místa z Bedny jsme měl radost tak nějak větší.

Asi nejsem ten správný expert, protože se mi ta hra velice líbila a ostatním expertům moc ne. Jenom mi připadá, že napěchovat pořádnou hru do jednoho dne je složité. Takže se z ní potom stává dostih, kde se jediný zákys neodpouští. Přece jen nám toho do cíle scházelo ještě hodně. A to i přes to, že jsme v Komíně byli s dost velkým předstihem.

V cíli jsme se dozvěděli, že jediný tým kategorie mladší, který systematicky odmítá uposlechnout výzvy organizátorů k ukončení hry a tvrdohlavě luští a postupuje dále a dále městskou částí hry je Tchořím smradem. Tak aspoň, že tak.

Sepsal Síba