Pewnost se objevila v kalendáři šifrovaček zničehonic a Pralinky zvlášť po ní rády sáhly. Především Alča byla nadšená, že má konečně rozumný důvod vypravit se do Olomouce, v níž dva roky studovala. Ostatní jsme se na celou věc dívali daleko více pragmaticky. Pewnost pro nás byla hra, o níž jsme předpokládali, že nenaláká silné soupeře z řad špičkových týmů a bude pro nás představovat jedinečnou možnost konečně něco vyhrát.

V průběhu dalších týdnů se seznam přihlášených doplnil o některá jména, která nás nepotěšila, neboť hrozila nesplněním vytyčeného cíle.

Odpoledne před hrou mi psal bratr, ať to v Olomouci všem nandáme. Odepsal jsem mu, že pro to máme veškeré předpoklady, neboť na rozdíl od úhlavních nepřátel, kteří startují ve třech, my jdeme do hry v plném počtu.

Vzápětí se Pepa vymluvil na jakýsi zápal švindlu a byli jsme jenom čtyři.

Byl jsem pověřen královéhradeckou sekcí, abych si ráno v Olomouci pořídil celodenní lístek na MHD a pro všechny jízdní řády. Hned je vidět, že ve mne mají důvěru.

Do Olomouce jsem v sobotu musel jet autem, abych tam vůbec stihl být včas. Vlaky tak brzo nejedou a tak pozdě zpět taky ne. Vyšel jsem před dům a málem jsem se neudržel na rovném chodníku na nohou, jak byl pokryt čerstvým ledem.

Autem jsem ujel asi 5 km, když jsem narazil na vysypané klády na silnici. Po krátké úvaze jsem usoudil, že na jejich odklizení nebudu čekat a že to vezmu jinudy. Jiné silnice než hlavní byly pokryté tímtéž ledem jako chodník v Poličce a auto si na nich dělalo, celkem co chtělo. V radiměřských serpentinách, což je silnice, po níž jízda i normálně připomíná spíše volný pád, jsem se neodvážil jet ani na dvojku. Možná bylo nejbezpečnější sklouzat je se zařazenou zpátečkou. Ale což. Za celou zimu jsem nebyl ani jednou sáňkovat, tak jsem si to vynahradil teď. Což mi připomnělo, jak jsem si liboval, že pořadatelé šifrovaček mají konečně rozum a stanovují termíny teprve na konec března, kdy už určitě nebude sníh, bude teplo a svítit sluníčko. Po hodině jízdy jsem byl asi 25 km od Poličky.

Sledoval jsem čas a tak jsem asi pět kilometrů před Olomoucí usoudil, že přece jen ještě půjdu koupit ty věci, jimiž jsem byl zaúkolován. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si doma nechal kreditku, veškeré peníze a veškeré doklady. Tak nic.

Na start jsem dorazil ještě celý rozklepaný z té jízdy, takže jsem moc nestíhal pojímat všechny informace, které na mne Alča s Petrem chrlili, neboť už si ledacos vyslechli a odprezentovali náš tým. Během hry jsem se potom několikrát ptal na pravidla, protože jsem byl celkem dost mimoň. Tou nejdůležitější novinkou ale bylo, že i Martin se vymluvil na nějaký zápal švindlu, takže jsme zůstali tři. Zdravé jádro. Zato letmý pohled po známých tvářích okolo dával tušit, že nepřítel se rozmnožil.

Po rekapitulaci mé sklerózy vyšlo ještě najevo, že Alča si zapomněla doma nahlášený telefon a já jsem si zapomněl navíc ještě startovní čísla (protože na tričkách se zatím stále pracuje) a plyšového lva Bonifáce, kterého Alča v listopadu zapomněla na oderském panexedičním sjezdu a jehož strastiplné putování za majitelkou mělo být původně v Olomouci ukončeno.

A tak jsme vystartovali. Na první šifře jsme se potýkali se stejným problémem, jako patrně mnozí. Snažili jsme se nějak jednoznačně určit něco jako čajovnu na zámku (a je v Olomouci někde zámek?). Klíčovým okamžikem pak bylo, když se ukázalo, že ta žížala okolo anglického slovníku není žížala, ale podprsenka. Slovo, či chcete-li slabika „bra“ tím byla na světě a tím i návod k řešení. Každý obrázek pojmenovat jednou slabikou.

A nepřátelé odcházeli a odcházeli a my jsme zůstávali, domnívajíce se, že olomoučtí vědí něco, co my nikdy vědět nemůžeme. Měli jsme slabiky určeny vesměs špatně. Čaj jsme považovali za „čaj“, varianta „te“ nás vůbec nenapadla. „Rez“ nás napadla správně, ale také jsme pracovali s variantou „fe“, tedy železo. To další jsme považovali za „jazz“ a o tom posledním obrázku Alča prohlásila, že je to „pol“, což nám sice připadalo blbé (proč je ta zeměkoule oranžová?), ale nic lepšího nás nenapadlo. Protože to nějak nedávalo smysl, byli jsme stále přesvědčeni, že se ty slabiky budou potom ještě muset přesmyknout.

Záchranu pro nás představovaly příliš hlasité myšlenky opodál stojícího týmu, který dumal nad tím, proč na tom posledním obrázku je něco NA něčem. Alča to slyšela, pochopila, sdělila a dotažení zbývajících myšlenek do konce bylo dílem okamžiku.

K Terezské bráně jsme odcházeli určitě v druhé polovině. Proto nás dosti překvapilo, že na místo samé jsme dorazili druzí. Před námi byli pouze Krtci z Proudowa. Obcházet město se nám moc nechtělo, tak jsme zkusili doplnit, co šlo. Bylo toho celkem dost. Potom jsme vytáhli mapu a zatrhávali si tam všechny lokality, v nichž se dalo něco zjistit. Ukázalo se, že nejméně polovina informací je zjistitelná někde na Horním náměstí. Dále jsem prohlásil, že druhá dvě slova budou patrně „v“ a jméno nějaké ulice, kde druhé písmeno je „L“ a celé to končí příponou „ská“. Letmý pohled do mapy ale nic takového neukázal.

Jak jsme se zvedali, že tedy jdeme na Horní náměstí, tak jsem ještě plknul, že to druhé slovo by mohlo být „centrum“, což bylo v tu chvíli odvážné tvrzení, protože jsme tam měli jen tři písmena, z toho jedno špatně (do této chvíle nevím, zda jsme tam měli chybu my nebo organizátoři). Na Horní náměstí jsme nedošli, když Alča prohlásila: „Pí centrum“ („í“ jsme tam měli). Zastavili jsme pochod, abychom si vyslechli přednášku o tom, co jsou to Pí centra. Alča dokonce věděla i, kde se nachází jeho pobočka v Hradci Králové. V Olomouci ale nikoli. Vypadalo to ale jako slibná cesta, tak jsme se ještě jednou pořádně podívali do zadání a prohlásil jsem „pí centrum v Mlýnské“. Protože to pořád ještě trochu zavánělo haluzí, poslali jsme raději Petra na Horní náměstí, ať pátrá a Alča a já jsme se podívali, jak daleko je Mlýnská ulice. Zjistili jsme, že je to asi tak 20 metrů, takže jsme tam byli v cuku letu a tam na stěně skvěl se nápis „Pí centrum“.

Vešli jsme dovnitř a zapisovali jsme se jako první do připraveného archu. Dostali jsme svíčku a odebrali jsme se na Horní náměstí za Petrem. Na náměstí už se rojily nepřátelské týmy, tak jsme se uklidili severním směrem k jakémusi kostelu. Nebylo tam na nás vidět. Teprve tady jsme se podívali do papíru. Byl tam text o vodních kasematech nahoře tučně (aha, to bude taková ta naučná omáčka, která bude u každého zadání a kterou stačí, když si přečteme až doma, abychom se nezdržovali) a dole normálně. A tak jsme sešli ze správné cesty. Všichni tři jsme se svorně kolektivně shodli, že když se i v tom tenkém píše o Vodních kasematech, budeme je muset najít a svíčku máme od toho, abychom si tam svítili a něco tam hledali. Bohužel, byla to taky omáčka. A tak jsme šli hledat Vodní kasematy.

Vrátili jsme se na Horní náměstí a vydali jsme se pro informace do Informací. V Informacích informaci zprvu nevěděli, ale když jsme moc naléhali, ukázalo se přece jen, že Vodní kasematy jsou vlastně ten objekt, kde se Pí centrum nachází. Řekli jsme si, že je podivné, jestli se celá hra bude odehrávat na ploše jednoho hektaru, ale zamířili jsme tam hledat ten správný vchod do tmy. Brali jsme za všechny kliky, i v Pí centru jsme se pro jistotu ptali ještě jednou. Nic. Tak jsme se zašili za roh do jakéhosi podivného dvora a radili jsme se, co a jak. Dali jsme si také pralinky zvlášť, poprvé jsme tady v praxi vyzkoušeli značku Verpoorten, což nemělo chybu. Protože nás bylo méně, než mělo být, přebývající pralinky jsme se rozhodli ponechat do cíle, jako bychom už v tu chvíli tušili, že do něj dojdeme.

Po pralinkách dostala Alča nápad. Přece vždycky, když dostaneš na šifrovačce věc, musíš ji podrobit destrukci, protože šifra je uvnitř. A papír byl za chvilku na světě.

Celé to nějak smrdělo souřadnicemi, tak jsem začal vypisovat kombinace, které tam existují. Prvotní nápad řešit vzniklou skrumáž prostou substitucí byl zavržen ve chvíli, kdy Petr odhalil, že ta písmenka, kterých je celkově málo a jsou podivně volena, dávají dohromady slovo „pewnost“. Odtud už bylo řešení dílem okamžiku.

Cestou na čtvrté stanoviště jsme potkali Prahory, předešli jsme je, abychom nakonec na stanoviště samé dorazili stejně až po nich, neboť jsme zprvu nevěnovali pozornost skupině lidí u hradeb a hrnuli jsme se suverénně k potoku, kde jsme rádoby logicky očekávali vodní propustek.

Alespoň jsme od Prahor odpozorovali správnou taktiku lezení přes lavičku. Alča se bála, že ji nikdo neunese, ale zvládl jsem to celkem lehce. Začínali se tu rojit první bojovníci. Jeden boj jsme tu prohráli, jeden vyhráli a celkově jsme měli tendenci nechat boje na později, což se ukázalo málo prosíravé, protože jsme potom všem utekli, nikoho jsme nepotkávali, respektive potkávali jsme stále tytéž (a hádejte koho).

Šifra sama byla obměnou mnoha podobných šifer a příliš času nezabrala. Ani ji nebylo potřeba doluštit celou. Na závěr jsme měli trochu problém s tím, že jsme si příliš nepamatovali, jak správně zacházet s úhloměrem.

Cestou na Klášterní Hradisko jsme viděli, jak nás předbíhá sportovně založený nepřítel (Tom z Prahor). Před klášterem okouněli Krtci z Proudowa s tím, že to tam nemohou najít a že tam chybí hlídač. A tak jsme všichni slídili a hledali. Paní na vrátnici nemocnice vypadala napruzeně, když jsem se jí ptal, zda něco nemá. Předpokládal jsem, že si podobný dotaz vyslechla již několikrát. Překvapilo mne proto, když jsem nás zapisoval do listiny jako druhé.

Obsadili jsme autobusovou zastávku, což se ukázalo být řešení na jednu stranu dobré (seděli jsme na lavičkách v suchu a v závětří), na druhou stranu špatné (okolo stále chodily nepřátelské týmy a nakukovaly nám do šifry, případně chtěly bojovat). První myšlenku na origami se mi podařilo setřást zjištěním, že trojúhelníky na sebe navazují. Tak přišly ke slovu nůžky. Čtverec byl složen hned a potvrzoval nám, že jsme na správné cestě.

Vypadalo to zase na souřadnice, byť nám tam dost zavazely ty dvě mřížky bez souřadnic. Tak jsme si je nějak vypsali. Z jejich rozsahu jsme v podstatě ihned usoudili na mobil. Podle toho jsme upravili jejich začátky a konce, aby to odpovídalo. Ono koneckonců pokud v rozsahu souřadnic 9 x 4 je ze čtyř jedna krajní hodnota zastoupena jen jednou a z devíti jedna krajní hodnota není zastoupena vůbec, nabízí se to úplně samo i s rozumným odhadem, od kterého konce které souřadnice počítat. Velmi mne proto překvapilo, jak významným kamenem úrazu v postupu Pewností se pro mnoho týmů (Krtky z Proudowa nevyjímaje) pátá šifra stala.

Nám zde totiž potom nejvíce času zabral následný problém čtení tajenky. Naštěstí jsme hned na začátku uviděli celkem zřetelně oddělenou koncovku "ova", která nám nedovolila sejít ze správné cesty. Jenom jsme si pořád mysleli, že s tím zbývajícím textem se bude ještě něco dělat, protože: 1) se nám ho na první pokus nepodařilo přečíst, 2) zdál se nám příliš dlouhý na to, že by měl mít jenom tři slova, což naznačovaly dva obdélníky bez souřadnic, 3) písmena F, G, W, X, která se pořadatelům podařilo napěchovat do trojslovné tajenky (to byla pěkná lumpárna), naznačovala, že se s jednotlivými řádky bude potom ještě nějak posunovat. A tak jsme se v tom nějakou dobu nimrali, ujel nám autobus 20 až jsme nakonec zkontrolovali, jak to má být vlastně celé správně otočené, aby se souřadnice počítaly přirozeně zeshora a zleva. Papír udělal vpravo v bok a njednou jsme v tom tu tajenku uviděli. Opustili jsme Klášterní Hradisko a pěšky jsme se vydali po trase ujetého autobusu 20 k pevnosti Exit.

Šifra sama byla názronou ukázkou toho, že i šifra, která je v zásadě profláknutá a stokrát recyklovaná, může získat novou eleganci, pokud se obleče do netradičního hávu. Takže klobouk dolů.

Rovinatou Olomoucí vedou dlouhé rovné ulice. Když jsme se na jejich konci otáčeli zpět, nikdo po nich nesledoval náš směr. To nás na jednu stranu překvapilo, na druhou potěšilo.

Na šesté stanoviště jsme dorazili první. Ta legenda byla dost dlouhá a bylo dost nešťastné, že se musela opisovat z papíru. Stepovali jsme tam u té cedule docela dost dlouho, než jsme všechny ty chyby našli a byli jsme u toho hrozně nápadní. Prostě magnet na Prahory. Alespoň jsme je zkasírovali o pět podpisů, což nám bylo vcelku k ničemu, protože jsme jich stejně měli celkem osm a žádné další jsme do konce hry nezískali.

Nad chybami jsme příliš nepřemýšleli v průběhu, protože jsme je chtěli mít hlavně rychle opsané a zmizet někde za rohem. Prahory to tak asi nedělali, a tak byli rychlejší. My jsme se šifrou samotnou začali zabývat až v ústraní. V některých případech jsem příliš nepochopil, proč číst zrovna to písmenko, které se mělo číst, ale tajenka byla jasná.

Cestou na sedmou šifru jsme potkali protijdoucí Krtky z Proudowa a stále jsme si připadali, že na bojování máme dost času. Potkali jsme je ale naposledy a až do cíle jsme nepotkali už nikoho jiného než Prahory. Takže jsme s boji skončili na nepoužitelném počtu osmi podpisů. Sedmou šifru jsme prolomili za pochodu. Byla možná až moc jednoduchá, přestože bylo poměrně dost dvojic, které jsme nevěděli.

A pak došlo k tomu, že jsme se po Olomouci konečně něčím svezli. Sice jenom jednu zastávku tramvají, ale i to se počítá. U Litovelské branky jsem Petrovi pomohl na strom, abychom získali druhou indicii. Potom jsme se podivovali nad tím, že jsme obdrželi zadání hned dvou šifer současně. Letmý pohled na devítku ale prozradil, že půjde o někde zveřejněný text, který musíme podle osmičky najít.

A tak jsme se pustili do řešení osmičky. Notám sice trochu rozumím, ale zdaleka ne tolik jako Alča. Hledal jsem, co je v nich divného, ale všechno bylo v zásadě správně. Zápis byl nicméně tak složitý, že jsem v podstatě záhy prohlásil, že v těch notách nic rozluštitelného být nemůže a je třeba hledat jinde. Martin coby přítel na telefonu nám oznámil, že neexistuje žádný hudební skladatel Václav Čada. Jsou tam tedy nějaké nesmysly.

A co tedy potom to španělské kulturní centrum? Takto na předměstí? To vypadá podezřele. Navíc adresa leží v prodloužní našeho předchozího směru. Od toho už byl jenom krůček k tomu, že jsem opustil tým a jel jsem se tam podívat. Do stejné tramvaje jako já si to přikvačily taky Prahory, Manec pronesl nějakou nemístnou poznámku a pak jsme se navzájem tvářili, jako že nic a jako že se jenom tak procházíme Olomoucí.

Když jsem zjistil, že uvedená adresa nepatří španělskému centru, ale hřbitovu, usoudil jsem, že to nemůže být náhoda a přivolal jsem zbytek týmu. Mezitím jsem se na hřbitově a okolí snažil hledat něco španělského. Teprve ve chvíli, kdy přišel zbytek týmu, jsem se řádně zamyslel nad zadáním a z několikrát se opakujících sestav 4-1-4 puntík jsem pochopil, že hledáme přímo hrob. Brzy na to mi z puntíků došlo i to, že hledáme hrob Václava Čady, nakonec jsem ještě před jeho nalezením uhodl, že to slovo, které předchází jeho jménu, je „profesor“. Uhodl jsem i to, že jména ze začátku seznamu na náhrobku budou tatáž, jen ženská a mužská. Devátou šifru jsme tedy v podstatě zdárně vyřešili. Jen ten hrob jsme jaksi nenašli.

Jak jsme tak hledali na hřbitově, pořád jsem měl dojem, že jsme tu osmičku nepochopili celou. Že se mělo ještě něco přece jen vyčíst z těch not. Námi neodhalené španělské nápovědy (na to, že jsme dostali i něco na startu, si už nikdo nevzpomněl) zpětně oceňuji jako výborný nápad. Co tam ale silně chybělo, bylo jakékoli upřesnění, kde na hřbitově hledat. A úplně nepochopitelné to pro mne bylo i z toho důvodu, že desáté stanoviště leželo na stejném hřbitově, který bylo nutno prolézt křížem krážem při hledání stanoviště devátého. Jestli mi teda ještě něco neuniklo.

Když potom Petr s Alčou našli desáté stanoviště, sešli jsme se před branou a pokračovali na nedaleké neředínské koleje. Do tepla, na záchod a za Martinem, který tam stonal, aby z té Pewnosti taky něco měl. Skládání origami, které odhalili ihned (já už jsem opět zapomněl, že v posledních pokynech před hrou byla o něčem takovém řeč), byla prací (zde kompletní) královéhradecké sekce. Já jsem tam fungoval jako systematický přesvědčovač, že v Olomouci není žádný větrný mlýn. Poskládali větrník a vypadalo to už už jako Svatý Kopeček. Analyzovali jsme obrázky a fakta.

Fakta byla: 1) Kromě exotických větřáků z Drahanské vrchoviny byla bazilika na Svatém Kopečku jediný objekt, který se nám podařilo jednoznačně identifikovat. 2) Zběžným pohledem to vypadalo, že je bazilika jediným objektem, jehož obrázek z těch kousků půjde sestavit celý. 3) Do cíle chyběla dvě stanoviště a měli jsme mapu terénu. Zatím jsme se pořád pohybovali jen ve vnitřní Olomouci. 4) Na koleji přítomný internet nám prozradil, že výborný spoj z Neředína na Svatý Kopeček odjíždí za deset minut. 5) Cíl bude na Radíkovské pevnůstce.

A tak padlo rozhodnutí nastoupit do tramvaje a doposeskládat to cestou, neboť Svatý Kopeček je určitě správně. Ten pátý bod bohužel není omyl. Trasa Pewnosti byla krásná a chybná zároveň. Celkem systematicky vedla po i relativně málo známých památkách Olomouce. Spolu se středověkou tématikou hry jí dávala neopakovatelný šmrnc. Na druhou stranu se jich trasa držela až tak křečovitě, že stanoviště byla až strašně lehko uhaluzitelná. Přiznejte se, koho nenapadlo už při příchodu na čtvrté stanoviště, že páté bude na Klášterním Hradisku? Poté, co jsem pochopil, že trasa vede po památkách až tak striktně, stačil letmý pohled do mapy, abych nabyl dosti pevné přesvědčení, že závěr hry bude v lokalitách Svatý Kopeček - Radíkov, neboť jinde snad ani nemůže, protože jinde nic není. Nahlas jsem to sice vyslovil teprve nad desátou šifrou, ale faktem je, že s cílem na Radíkovské pevnůstce jsem víceméně počítal už předem. A to jsem se o její existenci dozvěděl teprve krátce před hrou, když jsem si letmo prohlížel čerstvě vypůjčenou mapu. A ještě jeden nešikovný aspekt na celé věci vidím. Těch zajímavých památek se na Pewnosti 1 prošlo tolik, že mám obavy, aby Pewnost 2 buď nechodila po stejných místech jako Pewnost 1, nebo nechodila po místech zcela nezajímavých. Obojí by hře ubralo na atraktivitě. Pořadatelky v cíli nás ale ujistily, že už to mají vymyšlené a že se bát nemusím, tak se teda nebojím a těším.

Větrník jsme správně už neposkládali, ale v cestě na Svatý Kopeček nás to už tak nějak nezastavilo. U baziliky jsme byli první. Úkoly jsme si rozdělili následovně: Petr utíkal z kopce dolů do Samotišek, aby tam přečetl naši třetí indicii. Já jsem byl odeslán do cukrárny zabrat místo, že budeme luštit u kafíčka. Alča se zhostila úkolu nejdůležitějšího, počkat na Petra, aby mu to řekla, až se vrátí. Když se společně přiblížili k cukrárně, už jsem čekal venku. Z kafíčka sešlo, právě jsem dočítal tajenku. Šifra byla hezká, jednoduchá a měl jsem ji hned. Ty samohlásky opravdu bily do očí.

Ujel nám autobus do Radíkova, tak jsme šli pěšky. Lesem, sněhem, břečkou, šlo to blbě. Není nad to, když je jaro v plném proudu. Moc jsme nevěděli, jak tu cestu pojmout. Na jednu stranu jsme věděli, že jsme první s nejméně půlhodinovým náskokem a že naše šance na celkové vítězství a historicky první vyhranou hru jsou obrovské. Na druhou stranu jsme věděli, že máme jen tři indicie a žádný nárok na další. A ani jsme netušili, jestli v cíli vůbec bude možnost je nějak jinak získat. Jestli tam náhodou nebudeme muset potupně čekat, až někdo přijde, abychom bojovali dále.

Popis cesty z jedenácté tajenky mi v několika bodech přišel celkem nejasný, takže jsme na vrcholku kopce chvilku bloudili, až jsme našli tu správnou cestu. Už z tohoto důvodu mi připadá dosti nešťastné, že se tady opakoval nedostatek s umístěním stanovišť. Tak jako byla devítka a desítka na tomtéž hřbitově, tady byla dvanáctka a třináctka na téže pevnůstce. Že to bylo nešťastné není snad z důvodu sporů po hře třeba nějak blíže objasňovat.

Spustili jsme se po laně do příkopu pevnůstky a spadl nám kámen ze srdce, že máme šanci získat další indicie. Přehrabování se v šutrech v jeskyni bylo sice dost o držku, když kousek nade mnou hrabal Petr v hromadě jako rozzuřený ratlík a balvany mi létaly okolo hlavy. Rána na dlani mi trochu krvácela ještě další den ráno. Měli jsme asi víc štěstí než rozumu. Za tři minutové vstupy do jeskyně jsme nalezli tři indicie a byly v nich obě dvě chybějící. Alča je bryskně seřadila a dali jsme se po popsané trase do cíle. Tam jsme cca v 17:30 nahlásili a byli jsme první.

Tím jsme si po poměrně krátké době po Tmou splnili nevyslovený cíl a od 25.3.2006 se už považujeme za top ten tým. (Chvástám se, chvástám, kdy jindy k tomu budu mít příležitost?) Takže zbývá popřemýšlet, jaký cíl si stanovit do budoucna. Vyhrát něco v kompletní sestavě? Vyhrát něco, co nikdo jiný nedojde? Nebo vyhrát něco konkrétního? Něco těžšího? (Byť na to konečné výsledky moc nevypadají, Pewnost mi opravdu připadala být celkem jednoduchou hrou. Což není výtka, proboha!) Něco s větším počtem nepřátel? Uvidíme.

S pořadatelkami jsme si hezky popovídali v cíli, dostali jsme krásná trička pro vítěze i s návodem na žehlení a diplom a zasvětili je do rituálu pralinek zvlášť. Bylo na nás řádně dohlédnuto, abychom vyplnili dotazník. Spokojeni jako želvy jsme se uvelebili v lese, kde na nás pršelo a na zemi byla tlustá vrstva hnusné sněhové břečky a všechno vypadalo na happy end.

A pak přišel asi nejnešťastnější okamžik celé hry, do něhož jsem byl bohužel taky zapojen. To když do cíle jen v minimálním rozestupu dorazili Humrzi a Prahory. Jako člověk, pro něhož hra už skončila, jsem se lehkovážně nechal přemluvit, abych nad rámec možností, které poskytovali samotní organizátoři, prozradil Humrům, kteří omylem dorazili přímo do cíle a nikoli na dvanácté stanoviště, jim chybějící indicie. Ale alespoň poučení pro příště. Už se příště nenechám zaplést do toho, abych suploval roli organizátora ve hře, kterou neorganizuji.

O tom, co se vlastně stalo a co následovalo, toho bylo napsáno dost. Jenom jedna věc mne překvapuje. Stane-li se, že se někde uvádí mylný (nikoli lživý) údaj, který je navíc zjevně způsoben nedorozuměním a trochu asi i pomalými informačními kanály mezi organizátory navzájem a tlakem okolí na to, aby po ukončení hry nebylo dlouhé ticho jako na Dnem, a někdo tento údaj opraví a chce jej uvést na pravou míru pomocí smysluplných argumentů, nechápu, proč je to důvod k tomu, aby byl u takových zástupů lidí příčinou „špatné nálady“, „zhnusení“, „zkaženého celkového dojmu“, „znechucení“ a podobně. Fakt tomu nerozumím. Pokud mi to může někdo objasnit, nechť tak, prosím, učiní. Mám-li jinak přispět svou troškou do mlýna, pak mne osobně poněkud zvedly ze židle právě tyto příspěvky. Bez argumentů, bez jasného sdělení, plné zbytečných expresivních vyjádření.

A aby bylo konečně úplně jasno: Požadavku Prahor jsem se zastal proto, že jsem v cíli byl a tedy jsem byl svědek toho, co se tam stalo. Ani ve snu mne totiž nenapadlo, že by vůbec o výsledném pořadí mohly být jakékoli pochybnosti. Nebylo to proto, že by Prahory byly přítel. Prahory jsou nepřítel! Úhlavní! Většího nemáme.

V tuto chvíli se již v Síni slávy šifrovacích her skví naše jméno. Takže to by bylo v pořádku a myslím, že na Pewnost budu ještě dlouho vzpomínat.

Sepsal Síba