Bedna 2003 mne nadchla. Začínal jsem pozvolna tušit, že start na Bedně nebyl mým startem posledním, že jím bylo spíše odstartován začátek mého nového dlouhodobého koníčku. Honza, který mne na Bednu nalákal, jasně avizoval, že na Tmou téhož roku bude startovat taky. Tentokrát mne nezval. Vypadalo to, že bude mít členů dostatek. I Míša si sestavila vlastní tým (Casudost). Michala Bedna zas tak moc nevzala a Alča "už něco měla".

Mým cílem tedy bylo zkusit sestavit tým vlastní. Alča mu (doufám, že to opravdu nepletu a že to bylo skutečně již tehdy) vymyslela jméno. Pralinky zvlášť. Podle našeho rituálního nápojo-pokrmu z expedic. Já jsem do celé záležitosti nalákal svého kamaráda Pepu, jehož vyprávění o Bedně vyloženě nadchlo. Už ani nevím, s kým dalším jsme tehdy počítali, že na Tmou půjdeme. Každopádně to byli především přátelé z Poličky.

A tak jsme si vytkli tento cíl, letmo jsem se podíval na termín, kdy se to bude konat a kdy se asi tak musíme registrovat, a uložil jsem to k ledu. To byla chyba. Když jsem usoudil, že už je zhruba tak ta doba, kdy bychom se měli přihlásit, podíval jsem se na webové stránky Tmou. Hra byla plně obsazena, registrace ukončena.

Teprve potom jsem si začal matně rozpomínat na to, co mi vyprávěl Honza, který Dupající králíky přihlašoval na Bednu. Že se to musí rychle, že je o to moc velký zájem a počet míst, že je omezen. Kdybych jen si na to vzpomněl včas. Normálně jsme zaspali. Bylo jasné, že Pralinky zvlášť na Tmou 2003 neodstartují. Zamrzelo to.

O svou účast jsem nicméně usiloval i nadále. A tak jsem procházel tým po týmu jméno po jméně, jestli nenarazím na někoho, koho bych znal, na koho bych měl kontakt a kdo by neměl tým plně obsazen. Pro sebe jsem umístění našel. Přidal jsem se opět k Honzovi Procházkovi a jeho týmu Pripalenypudink. Pepa měl smůlu. Tmou, na níž se tak těšil, mu zůstala odepřena.

Tým si sestavoval Honza ze svých přátel. Některé jsem znal od vidění, některé vůbec. Startovali jsme my dva, Iva Pavlíčková, Monika Mrozková a Pepa Tesař. Sešli jsme se na kolejích u Hanky Kozové a společně s jejím týmem Dneska ne vyrazili do Lužánek na start. Zakoupili jsme pralinky zvlášť a vyčkávali.

Odbila hodina startu. Přesně podle našeho očekávání a podle instrukcí se nedělo nic. Rozdělili jsme se a hodinu kroužili parkem. Nevykroužili jsme nic. Nevím, co celou tu dobu dělali ostatní Pripalenipudinci, ale každopádně za sebe mohu říci, že dobře polovinu svého kroužení jsem se systematicky díval na lidi. Že by měl na sobě někdo tričko s logem Tmou, jsem si opravdu nevšiml. Domnívám se proto, že jsem měl opravdu smůlu a dotyčné agenty jsem nepotkal. Dobře, že tak. Dnes už by pro mne byl podobný údaj samozřejmostí, ale tehdy bych rozhodně nebyl s to interpretovat údaj "1/3" na tričku jako to, že je na něm jedna třetina zprávy. Výsledek by byl bezpochyby takový, že by celý Pripalenypudink odjel jen na jedno ze tří míst a pak by se jen těžce divil, proč se mu první šifra ne a nedaří rozluštit. Chválabohu jsme nenašli nikoho.

A tak jsme si počkali (dnes už by nás taková věc asi rozhodila, tehdy jsme to ještě nechápali jako žádnou ostudu) na radu pro ty, kdo neodstartovali. Sraz byl před vchodem do kulturního centra v Lužánkách a mnohé týmy nevynechaly jedinou možnost, jak se dobrat správného řešení, takže se soustavně hrnuly dovnitř a pak zase ven. To nadmíru rozezlilo místního vrátného, který napsal na papír nápis, že účastníci Tmou mají dovnitř vstup zakázán, vylepil jej na vchodové dveře, načež vylezl ven a prohlásil, že až se objeví někdo z Instruktorů Brno, dostane do ruky kýbl a hadr. Moc by mne zajímalo, jestli ty tisíce zablácených šlápot v budově potom skutečně vytírali.

Dozvěděli jsme se, že jsme během našeho bloumání po Lužánkách měli potkat celkem tři agenty. Uviděli jsme jejich fotografie a rozdělili jsme tým. Odhadl jsem, že hra bude pokračovat na východě Brna a možná i proto, že jsem tehdy tak trochu bydlel v Židenicích, svolali jsme sraz na Starou Osadu.

Dlouho nám trvalo, než jsme se sešli. Když se nakonec podařilo, chtěli jsme se upíchnout někde v hospodě. To se v pátek večer v Židenicích, kde probíhala Tmou a kde tentýž nápad mělo už několik rychlejších týmů, ukázalo jako ne zrovna jednoduchý úkol. A tak jsme se postupně posouvali na jih po Gajdošově třídě, až jsme zakotvili v hospodě u Indiána před kostelem svatého Cyrila a Metoděje. Po pravdě řečeno nás tam neviděli rádi a dávali to hodně najevo. Vadil jim náš lichý počet, naše bundy, naše batohy, naše všechno. Po jednom čaji a neúspěšném luštění jsme jim udělali pápá a odjeli do nedalekého bytu mé sestry Oly, kde jsem tou dobou přebýval.

První šifra nám trvala strašně dlouho. Zatímco ostatní, když opět uviděli symboly 1/3 atd., stále věřili, že je to něco víc než jen označení pro to, že je jedna šifra ve třech kusech, já jsem se víceméně vydal správnou cestou. Pospojovat tři řady v souvislý text, co by mohlo být snazšího? Jenže jsem na to šel moc vědecky. A tak jsem si rozepisoval strom. Vyškrtával jsem pouze ty možnosti, které už byly naprosto jednoznačně nevyslovitelné, neboť jsem za tím bůhvíproč čekal nějakou sviňárnu. To mělo pochopitelně za následek, že se mi velice rozrostl strom do naprosto obludných rozměrů. Jasně, že slovo "vítejte" se tam začalo rýsovat hned mezi prvními a stalo se jedním z favoritů, jak že bude text začínat. Ale tak nějak nebylo jediné a chtěl jsem opravdu důsledně vyzkoušet všechny možnosti.

V hloubi večera přišla Ola. Podívala se na zadání (já jsem se za ty dvě hodiny dostal asi tak k šestému možnému písmenku) a řekla: "Vítejte ve hře Tmou." Ne nadarmo je dnes Ola platnou členkou týmu Jmelí. Zbytek už jsme si doluštili sami a to asi tak do pěti minut. Přitom se stačilo na zadání jenom podívat a uhodnout výsledek. O půl roku později se tomu začalo říkat metoda delfská. A když už se začala psát jiná historie a vznikly Pralinky zvlášť, naučili jsme se ji postupně používat tak, až nám to vyneslo první trofej (Lampa 2005).

Ale zpět do roku 2003. Podívali jsme se do mapy, zakleli, neboť náš tip na pokračování hry na východě Brna zjevně nevyšel, podívali jsme se na hodinky ukazující nehezky pozdní čas, podívali jsme se do sešitku s kompletními jízdními řády MHD, které se tehdy v Brně za pár šupů prodávaly a já, který jsem přebýval v Brně, jsem tehdy jeden vlastnil a vyrazili jsme na náměstí Míru.

Tam jsme přijeli snad předposlední tramvají. Byli jsme hodně pozadu. Nastěhovali jsme se drze na vrátnici koleje (kupodivu to tam nikoho jiného nenapadlo), kde jsme ale dlouho nepobyli, protože jsem vytáhl svůj sešitek s jízdními řády a prosadil jsem, abychom poslední tramvají sjeli do centra. A tak jsme se přemístili na Komenského náměstí. Druhá šifra se mi moc líbila. Řady jsme nicméně neodhalili všechny. Nebyli jsme si jisti polohou Ouagadougou a neodhalili jsme zákeřnou řadu 1213214321543216 (byly v ní mezery).

Zde se opět projevili naše strašné amatérské chyby, kterých jsme vyvedli na Tmou 2003 více než dost. Váhali jsme mezi 6 možnými kombinacemi řešení. Z toho šlo určit bodově šest možných těžišť, které bylo možno obejít. Místo toho jsme vymezili byť nevelkou, přesto ale plošnou oblast, kterou jsme začali procházet křížem krážem, abychom našli správný odpadkový koš. Pro tento účel jsme se rozdělili. Já jsem chodil sám po Moravském náměstí a přilehlých ulicích, kde jsem potkal někoho z organizátorů, který už svolával sraz na Zelný trh.

Po chvíli jsme se sešli na Moravském náměstí, protože někdo už měl kazetu. V zápětí jsme se vydali na Zelný trh. Tam jsme si dali pralinky zvlášť a vyčkali co se bude dít. Protože jsme za sebou ještě ani neměli procházku Brnem, nápověda byla vskutku k ničemu. A tak jsme se vrátili na Moravské náměstí.

Vydali jsme se na procházku Brnem, šlo to velmi pomalu, jak jsme těžko identifikovali jednotlivé objekty, o nichž se na kazetě hovořilo. Celkem nejistě jsme přešli náměstí Svobody, za nímž jsme cestu definitivně ztratili. A tak dodnes nevím, kde se nachází nápis "síly spoj - blaho stroj". Ještě jsme našli dva muže, kteří byli na rohu domu a dívali se úhlopříčně do protějšího rohu, tedy nikoli do ústí ulice a pak jsme stopu definitivně ztratili. A tak jsme v Panské ulici rozložili ležení a postupně se vydávali procházet okolní ulice a detailně zkoumat každý kout, nenarazíme-li na některou ze stop, kudy se vydat dál. Trvalo nám to asi hodinu a půl a nenašli jsme nic. Prostě jsm nebyli s to dokončit ani procházku a dojít aspoň ke svatému Primitivovi. Dodnes netuším, co bylo myšleno stylizovaným velbloudem, dvěma orlicemi a pěti postavami. Prostě jsme je ani po hodině a půl pečlivého hledání nenašli.

Až pak se sebrala děvčata, na delší dobu odkráčela na západ a přišla s tím, že potkala rozzuřeného účastníka, který se dozvěděl, jak to má být, každému na potkání prozrazuje řešení a nadává na Instruktory, že to snad nemyslí vážně. Cestou, že prý i někde v oblasti Dominikánského náměstí objevily Marii a Poupě, ale čtvrté stanoviště že každopádně je u kříže pod Petrovem.

Vydali jsme se tam bez vyluštění trojky (asi jako mnoho dalších) a chtěli jsme se se čtyřkou uvelebit někam do tepla. Byly asi dvě hodiny v noci a pro naši neznalost brněnských non-stopů na nás zbyly chodby hlavního nádraží. I jiných týmů už tam bylo požehnaně. Bezdomovci jen bezradně přihlíželi, jak je davy agresivních lidí s batohy a svítilnami vyhánějí z jejich oblíbených stanovišť.

Dali jsme si pralinky zvlášť a rozdělili si čtverce. Každá část týmu si vzala svůj. Šlo to pomalu, ale jistě a bez chyb kupředu. Občas jsme se museli zvednout, když nádražák projížděl s takovým tím strojem, kterým zamokřují podlahu, aby byla jako čistá. Tahle šifra se mi líbila. A právě tady jsem zažil jednu z nejzajímavějších situací ze všech šifrovaček, na nichž jsem kdy byl. Začalo to tím, že jsme oba čtverce vyřešili zcela současně. Rychle jsme sečetli oba výsledky a zjistili jsme, že máme hledat u kostela svatého Cyrila a Metoděje. Pár hodin předtím jsme kolem něj prošli, nedaleko odtamtud jsem tou dobou přebýval a vím to, že je Cyrila a Metoděje. Ale myslíte si, že jsem si na to tu noc vzpomněl? Pochopitelně, že nikoli.

A tak jsme vytáhli všechny plány Brna, které jsme s sebou měli, a hledali jsme kostel svatého Cyrila a Metoděje. Jenže ouha. V některých plánech kostely nebyly popsané jménem a v některých sice ano, ale ne všechny. Svatý Cyril a Metoděj pochopitelně chyběli všude. Vzpomněl jsem si na metodu, která celkem spolehlivě pomůže v Praze. Hledám-li kostel svatého Cyrila a Metoděje, stačí najít Cyrilskou nebo Metodějskou ulici a kostel bude u ní. Ulici jsme našli Cyrilskou a Metodějovu. Jedna byla v Trnité nedaleko hlavního nádraží, druhá v Králově Poli. V obou případech byl v sousedství kostel. Cyrilská byla navíc velmi blízko hlavnímu nádraží. Užuž to vypadalo, že se vydáme tam. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem při našem příchodu na hlavní nádraží viděl na stěně viset plán Brna, který jsem typově neznal. Šli jsme se na něj podívat.

Rovněž tam byly některé kostely v Brně jménem popsané a jiné nikoli. Navíc tam chyběl jakýkoli rejstřík, takže jsme na té obrovské plachtě pomalu očima projížděli čtvrť za čtvrtí, blok za blokem, ulici za ulicí. Když už to vypadalo, že se přece jen vydáme na tu Trnitou, přistoupil k nám cizí muž. Na první pohled to sice nebylo zjevné, ale jednalo se o jednoho z bezdomovců, kterého jsme svou okupací hlavního nádraží vyhnali z jeho obvyklého útočiště. Jestli prý něco nehledáme, ptal se nás tajemně. Po chvíli váhání jsme se přiznali, že hledáme kostel svatého Cyrila a Metoděje. Muž nám naznačil, že jsme budižkničemové (což měl mimochodem trochu pravdu), a nabídl nám, že nám pomůže. Protože je ale houmles a potřebuje si přivydělat, tak jedině za 20 korun. Ani jsme se nestihli dohodnout, zda přijímáme a někdo bryskně vytáhl měďák a podal mu ho. On nám na oplátku půjčil zmačkaný kus papíru.

Jednalo se o dva vytržené listy ze Zlatých stránek. Chvilku jsme nechápavě koukali, co s tím, až jsme se do nich podívali a zjistili jsme, že jde o telefonní seznam římskokatolických farností. I s adresou samozřejmě. Najít římskokatolickou farnost u Cyrila a Metoděje už bylo dílem okamžiku. Ulice Nopova, rejstřík plánu, chvilka hledání a moje chytání se za hlavu. Vždyť to tam znám! Vrátili jsme telefonní seznam.

Událost z bezdomovcem byla z těch, které dělají šifrovací hry tak kouzelnými. Zpětně ho musím velice ocenit. Přestože věděl, o co všechny přítomné týmy usilují, nekazil jejich hru. K týmům přistupoval teprve ve chvíli, kdy viděl, že už něco zcela konkrétního marně v mapě hledají. Ani v tu chvíli ale neposlal tým natvrdo do Židenic, nýbrž hrou s telefonním seznamem vlastně Tmou 2003 obohatil o šifru číslo čtyři a půl. Budiž mu za to dík. Za ten nápad. Nechápu, proč takhle nápaditý člověk vlastně nestartoval s námi. Každopádně bylo na hlavním nádraží týmů tolik, že pokud zapůjčil za dvacetikorunu Zlaté stránky byť jen polovině z nich, nemusel další noc trávit na hlavním nádraží, ale v Grandu.

Podívali jsme se na hodinky. Bylo 3:58. Ohlédli jsme se a uviděli jsme tramvaje a autobusy nočního rozjezdu ve 4:00, jak už netrpělivě čekají na svůj odjezd. Ani jsme se neoblékli do nočního mrazu a tak, jak jsme byli na nádraží jsme vyběhli na osmičku, o níž jsme zpaměti věděli, kam jede. Nebyla ani příliš plná. Okamžitě mi došlo, proč. Protože ze zastávky Krásného je to ke kostelu ještě slušný kus cesty. Všichni, kdo nedobíhali na poslední chvíli, jedou autobusem na Otakara Ševčíka nebo na Starou Osadu, odkud je to podstatně blíž.

Vytáhl jsem opět svůj sešitek s jízdními řády, abych se podíval, která že noční linka to tam jede. Když jsem to zjistil, zavelel jsem, že ještě přeskočíme. Vyskákali jsme z tramvaje zpět na ostrůvek, načež tramvaj zavřela dveře a rozjela se směr Líšeň. Autobus na Otakara Ševčíka udělal totéž a autobus na Starou Osadu se totéž udělat chystal. To jsme mu nesměli dovolit. Zdálo se, že je beznadějně plný. Plný pětičlenných skupinek s batohy a svítilnami. Vecpat jsme se tam ale museli. Každý se o to pokusil, jak dovedl. A tak jsme jeli na Starou Osadu. V tu chvíli jsem už nejen že neměl svou bundu. Neměl jsem ani svou bundu, doufal jsem jen, že je někde v autobuse, neměl jsem ani svůj batoh, o něm jsem doufal v totéž. V ruce jsem držel pouze sešitek s jízdním řády a batoh cizí, o němž jsem doufal, že patří k Pripalenemupudinku. Neměl jsem ani svůj tým. Doufal jsem jen, že jede taky. Autobus byl tak přeplněný, že když jel do levotočivé zatáčky (a jel vždy velmi rychle), hmotnost všech cestujících natlačených na dveře, tyto dveře otevřela, a ze všech dveří tak tři cestující vláli do ulice, než se dveře zase zavřeli.

Vystoupili jsme na Staré Osadě. Čekal jsem, až všichni odejdou ke kostelu, jestli bude možné z toho, co zbyde, poskládat Pripalenypudink. Bylo. A tak jsme se vydali ke kostelu. S páskou jsme si poradili raz dva (respektive ostatní si poradili, já jsem se jen díval) a naposledy jsme použili můj sešitek, abychom zjistili, že to máme načasováno přesně tak, abychom na Krásného chytili první ranní tramvaj na Stránskou skálu.

A tak jsme se svezli. Spolu s námi jeli ještě asi dva další týmy, čímž se domnívám, že jsme mnohonásobně překročili obvyklou denní vytíženost linky číslo 10. Na Stránské skále jsme si prolezli jeskyni, kde jsem do té (a ani od té) doby nikdy nebyl a přinesli k jejímu ústí to, čemu někdo říká placka, někdo pečeť a někdo fidorka. Přepsali jsme si runový nápis a nevěděli jsme, co s ním. A hlavně nám začala být strašná zima. A tak jsme šli na autobus, abychom se zahřáli. Odjeli jsme pětasedmdesátkou do Obřan. Byla nám pořád zima. Tak jsme odjeli na Starou Osadu, že si uděláme okružní jízdu čtyřiaosmdesátkou. V ní jsme nakonec vytuhli. Trochu nás překvapilo, že jeden tým přistoupil do téhož autobusu v Králově Poli. Kde se tam vzal, jsme dodnes nepochopili.

Jasně, že cestou někoho napadlo, že bychom ten kulatý nesmysl mohli rozlomit. Bylo mu to přísně zakázáno, protože přece si nezničíme zadání. A tak nás na Staré Osadě vyhodili z autobusu a my jsme si udělali pápá. Jen a pouze tady jsem nebyl ani na vyhlašování výsledků, protože jsme nedošli ani na Římské náměstí, abychom se dozvěděli, kde se vlastně nachází.

Hra mne bavila. Začal jsem mít pocit, že by mne bavila každá šifrovací hra, ať už bychom si vedli jakkoli. A přestože mi to tehdy v Brně tak ani nepřišlo, dnes vím, že Pripalenypudink si opravdu vedl dosti špatně. Ani Lampa 2004 pro pozdější Pralinky zvlášť nebyla takovým neúspěchem, jako Tmou 2003. Chyby, kterých jsme se tam dopouštěli, bych dnes jako člen P ralinek zvlášť už vnímal jako ostudu. Jenže v roce 2003 ještě žádné Pralinky zvlášť neexistovaly.

Přesto jsem byl strašně šťastný, že jsem se hry zúčastnil a těšil jsem se, jak o ní budu vyprávět. Další příběh už asi znáte. Pepovi, se kterým jsem měl původně na Tmou 2003 startovat jsem vyprávěl o Bedně a Tmou velmi barvitě. K tomu jsem mu předložil některé šifry, ať si je zkusí vyluštit. Některé vyluštil a u některých rozvíjel scestné myšlenky. Scestné, ale zajímavé. Tak jako někdy já při samotné hře. A scestná myšlenka na řešení šifry cizí je už jenom krůček od vytvoření šifry vlastní. Když jsme se navíc shodli na tom, že je veliká škoda, že se na tyto hry nedostanou všichni, kdo by se jí zúčastnit chtěli, byla ruka v rukávě. Začali jsme pracovat na přípravě vlastní hry, která později dostala jméno Svíčky. Možná to bylo rozhodnutí trochu unáhlené, ale takovéto rozhodnutí potřebuje velmi silný impulz k realizaci. A moje účast na Tmou 2003 s Pripalenympudinkem (s řadou scestných myšlenek) a Pepova nedobrovolná neúčast tamtéž (kvůli přetíženosti) tímto impulzem bezpochyby byla. Kdybychom totiž začali na šifrovačkách startovat rovnou spolu jako Pralinky zvlášť, dost možná, že bychom se k tomu nikdy nedokopali. A těch nápadů by byla škoda.

Sepsal Síba