|
Bramborová Bedna s Krtkem
Když se plánovala jarní sezóna, tak na Bednu se přihlásilo 8 pralinek, což dávalo předzvěst na skoro dva celé týmy. Síba byl jako obvykle skeptický a počítal, že po rýmičkách a kašlíčcích z toho bude sotva jeden tým. Na Pod kotlem nás bylo pro změnu docela málo a to přesně dva.
Přemýšleli jsme, ke komu se přidáme, a na poslední chvíli jsme zkusili štěstí u Proudových krtků, nedělali jsme si moc velké ambice (přeci jen Kamča byla pár týdnů před porodem) a těšili se na pěkný výlet a šifry. Nakonec z toho bylo krásné první místo. Slovo dalo slovo a uvrtali jsme Krtka na Bednu.
Následoval problém, který nejde vyřešit úplně snadno, a to, jak nás rozdělit na dva zhruba stejně silné týmy. Na první oťukávání jsem prohlásil, že se Síbou a Michalem se mi šlo dobře (s těmi dvěma by rád hrál každý), ale v rámci nějakého vyrovnání jsme použili HI a rozdělili zbytek, aby to tak nějak +/- odpovídalo a přibrali do týmu Báru a Evku.
Před hrou jsme zahájili přípravu v hospůdce Vltava s rybími specialitami, když někteří (jako třeba i já) dali přednost smažáku před kaprem. Odpoledne se bude hrát hokej a tak je možné, že se do další hospody nevejdeme
Start byl tak nějak na pohodu, kdy jsem postupně zjišťovali aha-efektem vazby na Bednářské listy (které nám stejně nikdy moc nepomohly a nějak nebyl čas je pořádně číst).
Do kolečka jsme dostali osmisměrku, která chvíli odolávala, ale Michal si pak všiml, že další písmenka za slovy jsou hezká a ještě pak zpětně našel skrytou nápovědu. Ke kostelu jsme šli pěšky a chvíli obíhali kostel, než jsem našli zadání se zvířátky . Zde se projevily encyklopedické znalosti Síby, který nás bleskurychle vyvedl z omylu, když vysypal méně obvyklé tvory doslova z rukávu a opravil to, co jsme měli blbě.
Na další šifru jsme se dokonce svezli i tramvají. Kriskros nás pobavil – tohle nám opravdu jde – a šli jsme si vyzvednout šifru číslo tři. Sety jsme znali, měli jsme vyskládané kartičky, zápasili s mírným vánkem a utkvělou představou, že tečky značí datum a chceme tam nějak udělat čísla. Tak jo a jé – pár setů, které byli v linii bylo na místech, kde bychom chtěli kreslit čísla, a zbytek už byl jen o představivosti.
Rumové opojení – no alespoň jsme dali pralinky zvlášť, doplnili text Milé týmy … a rozhodli se, že popojedeme autobusem, který měl jet za minutu. No nejel, tak jsme došli pěšky na kopec, kde jsem dostali eurošifru a v rámci dobré vůle jsme poradili dalším týmům, že nahoru se netřeba štrachat, protože se pojede do kšá – pryč od civilizace.
V tramvaji bylo docela nacpáno týmy a občas zaznělo úsměvné: „Jděte od nás dál – my luštíme!“ – jako by to v plné tramvaji nějak šlo. Síba to ale nějak po cestě vykoukal, takže když jsem vylezli z tramvaje tak už se vědělo, co s tím, akorát jsme přes strejdu googla dopřesnili, že to jsou státy kde se platí eurem a ne z eurozóny.
Ačkoliv je Slivenec zdánlivě mimo město, tak prostě postrádá jistá zákoutí, což malinko znepříjemnilo cestu jisté části týmu, než našel hospodu. Mezitím jsme s Krtkem načali šifru se sety a zkusili v rastru 3x3x3 nahodit abecedu tak jak naznačovala podkladová tabulka. Vyšlo to pěkně a tak jsme se naposled svezli autobusem. Před námi z něj vystoupil bezďák a ten smrad tam po něj vydržel celé tři zastávky. Po cestě občas Evka/Bára kontrolovala hokej, ale byla dost nasupěná z lagu, kdy 20 sekund před odvysíláním gólu již bylo slyšet mohutný řev z chatek kolem cesty, takže hokej se stal dost neatraktivní.
Na další šifře jsme přečetli zadání a vyrazili směr vodní plocha pěkně z kopečka dolů. Kromě pár týmů tam nic nebylo, takže sednout a doluštit. Zjišťujeme, že pod vysokým dálničním mostem prší! Oprava – sice prší, ale alespoň ne tolik. Semaforová šifra byl pěkná a za trest nás čekal výstup do prudkého kopce, kde jsme potkali druhý tým Pralinek. Jak se tam sakra dostali?
V téhle chvíli jsme měl velkou radost, protože to vypadalo, že se povedlo provést vyvážené rozdělení do týmů a všichni jsou tak spokojeni. K altánku pak přišli pár minut po nás.
„To jako máme dělat větný rozbor ? To si snad dělají pr..?“ No bylo to nakonec moc hezké a jen trošičku zapeklité. U další šifry byl největší problém se sehnat dohromady – poté, co jsme si každý vyšlápli kopec svým tempem. Patentku jsme neztratili, ale moc dobře nám to secvaknout nešlo.
Osvědčila se fólie a fixy s tím, že jsem točili a zkoušeli, co dá, nebo nedá set. Prvotní idea, že najdeme pozici, ve které bude tvořit vše sety, byla lichá. Tajenku jsme z toho vymlátili i s drobnými nepřesnostmi. (Miniholz jsme upřesnili na minigolf.) Do Radotína jsme sestupovali společně s druhými Pralinkami.
Po vyzvednutí 10 a informaci, že první tým tu sedí už hodinu a půl, jsme takticky zakotvili do místní hospůdky, objednali si pivo a hermelín a jali se stříhat, skádat a věštit tajenku. Docela nám to šlo. Síba vyskreblil první část tajenky, Eva našla, že šestistěn není jen krychle a mně se to povedlo složit a vymyslet, jak tím rotovat vevnitř. Z druhé části tajenky lezly zprvu nesmysly, ale pak Eva zkoušela rotovat a vyšel ji slibný začátek POM.. Vrátila mi to do ruky a když jsem měl Pomník J W tak se to zdálo být ložené, ale další písmeno bylo U ... Pak N ... Ale to už Síba hlásil že Wunschein (takže ne Johny ani Jiří ale Josef) tu je a půjdeme se štrachat do kopců .
Zde zabodoval Krtek Michal, který sotva vyzvedl šifru, prohlásil, že ví co s tím, a šlo jen o to, provést překreslení a rotace co nejvíce precizně (na první dobrou to nebylo).
Další šifru jsme vyzvedli za soumraku a osobně ji považuji za jednu z nejlepších. Postupně jsme odkrývali principy: 4 barvy, karety, Prší , Jsou to jen dva hráči, čtou se karty, co si nalížou.
Udrželi jsme si krásné sedmé místo a díky Bohu si nemuseli nic dobírat.
Ohniště byla taková zvláštní šifra. Ze začátku se vše pojmenovalo, a pak šlo o to jen najít předpony INTER a MEZI a dál už to šlo klukům tak nějak samo. Alespoň jsem se stihl v mezičase převléct do teplejšího a něco málo zakousnout – zatím to byl docela dostih.
V Solopiskách uviděl Síba světélko hospody a doslova tam letěl jak můra za světlem – uvítala nás velmi milá malá hospůdka s úžasně poklidnou atmosférou. Michal opět dostal nápad a tak jsme měli dříve vyluštěno než dopito první pivo.
Po cestě jsme potkal Dorta, který prohlásil něco o šíleném tempu a domněnce, že cíl bude na Karlštejně. No jo, ale ženám býval Karlštejn uzavřen a máme v týmu hned dvě.
Než jsem dohonili Michala, tak už měl vyzvednuto a v podstatě i vyluštěno.
Prvotní analýza Kulečníku smrděla na sto honů Braillovým písmem, ale nijak se nám nedařilo ho tam vecpat. Poměrně rychle jsme umístili správně písmena (prostě namátkově zadali konstantu pro první pole a pak opravili o +4). Vyšel docela hezký text, a z písmen pak Michal poměrně rychle vyhaluzil tajenku. V této chvíli začal Síba odporovat, že brod nikde blízko není a že pokud by dělal takovou šifru on, dal by tam jako protihaluzící prvek právě tohle. Zkoušeli jsme teda dvojí kódování jako Brailla podle písmene xorovaného s původními fleky a zkoušeli tvořit bludiště. Asi po hodině nás konečně trkl sedmisegment, který potvrdil vyhaluzenou tajenku, a tak jsme s dobrým pocitem odcházeli asi hodinu a půl za prvními.
Sudoku bylo krásné a předvídali jsme, že by tam něco takového pěkného mohlo i být. Prvotní elán nám ale dost kazily jedničky, které po čtyřech různých způsobech definování souřadnic byly vždy v kolizi. Nevím, jak to Síba viděl, ale asi dva metry od papíru prohlásil, že přece je jasné, že to bude takto a pak už vše hezky vycházelo. Takže pobalit a hurá do civilizace.
Cesta po hřebenu Krásné stráně byla docela dobrodružná, čelovka dělala lehkou mlhu ještě více hustou a nerovná kamenitá stezka se chvílemi ztrácela. Výhled vlevo do tmy ukazoval akorát velkou černou díru a začala se i nehezky připomínat únava nejrůznějšími představami. Takže pryč od přeludů a duchů rovnou ke kostelu, kde již Michal pojmenoval většinu obrázků, a stačil jen nápad s asociováním filmů a bylo vyřešeno. Tu první mezitajenku si mohli na Bedně odpustit – stejně jsme ji nepotřebovali. A hurá do cíle.
Zde nás čekalo několik nemilých překvapení.
Na bednu to nebude a holt budeme nejlépe čtvrtí.
Tichá pošta v době blížící se ranní krize.
Tichá pošta byla opravdu zábava, kdy prostě 90 vteřin je strašně málo času a než stihnete něco vymyslet (natož napsat), tak je papír fuč a je tu nové zadání. A další a další. A pak ten papír, co už jste měli, je čistý jak lilie a stále nevíte, co s tím. Postupně se nám povedlo vyřešit všech 6 šifřiček.
„Cože to ještě není všechno ? Vy chcete po nás ještě heslo?“ Mozek už jede jen tak nějak na autopilota a šifřičky už luští i další týmy.
Nakonec to stíháme v limitu a hájíme tak bramborovou příčku.
Konec ... euforie ... došli jsme Bednu.
Jsou čtyři ráno a přemýšlíme, jestli to nebylo celé moc lehké. Zdali dojde dalších třicet nebo dokonce padesát týmů?
Každopádně hra naprosto skvělá. Docela slušně náročná trasa (jediný, kdo nefuněl, byla asi Eva, co běhá Ironmany a triatlony) a pěkné šifry, kdy každý chvilku zazářil a přidal něco k dílu. Je pravda, že po 110 šifrovačkách, kdy jste zažili ledacos, vás něco jen tak nepřekvapí. A tak byly některé šifry „kouknu a vidím“ (11,14,15,18) , které mohli jen zdržet. Zároveň byly i šifry, kdy jsme postupně zlehka objevovali cestičky vedoucí k řešení a v duchu se modlili, ať to nějak nepokazíme (9,10,13,17,19) a v neposlední řadě také šifry s moc hezkým nápadem, které byla radost luštit (2%,2$,5,8,12) . Šestnáct týmů v cíli ze stosedmi není zas taková dávačka, jak by se na první pohled zdálo (je to třeba v korelaci se Svíčkami nebo NapalMně), přihlédnu-li k naprosto krásnému počasí. (Kdyby víc pršelo, byla větší zima, tak by to mohlo vypadat o dost jinak.)
Vzdávám hold orgům za pěknou hru a všem spoluhráčům díky za příjemnou a pohodovou atmosféru v týmu.
Sepsal Ondra.
|