Expedice Pralinky zvlášť 2009

Z Brlohu do Doupěte.

Před devátou expedicí jsem provedl rekapitulaci těch předchozích. A dospěl jsem k zajímavým výsledkům. Expedice mají výraznou tendenci zkracovat rok od roku své etapy a méně výraznou tendenci zkracovat samy sebe. Tak jsem usoudil, že Pralinky zvlášť nejsou žádná měkká prsa a expedici jsem prodloužil na vzdálenost, jako měly první dvě. Tedy odhlasovala se na Panexpedičním sjezdu Pralinky zvlášť 2008 v Bystřičce, pochopitelně. A protože Pralinky zvlášť přece jen trochu měkká prsa jsou, nechal jsem na ni více času.

A tak jsem se v pátek 17. července sebral a vydal se na dlouhou cestu do jižních Čech. V Pardubicích jsem přistoupil k Vaškovi a v Praze se připojil Ondra Valenta. Jako první z letošních tří expedičních nováčků. A byl náležitě zásoben, takže cestou do Březnice jsme zvládli po dvou pivech a cestou do Sedlice pak vzala za své kolující láhev griotky. To je tak, když se potkají staří známí.

V Sedlici jsme vystoupili na nádraží město, které jsme ihned shledali vhodným k zasquatování. Pak jsme se vydali na náměstí, doufaje, že navzdory pozdní hodině ještě najdeme nějakou hopsodu. V té první nás uvítali zdánlivě nepřívětivým slovem: „Ven!“ To, jak se záhy ukázalo, ale nebyl pokyn k odchodu, ale k usazení se na dvorku, neboť lokál zavíral. Tam jsme ještě v družném hovoru u strakonického piva vyčkali ohlášeného deště a přesvědčili Ondru, že fakt nepůjdeme na diskotéku. Pak jsme se uložili na tom nádraží.

Ráno stále pršelo a oproti pátečnímu horku byla zima jako v Rusku. Popojeli jsme ještě jednu zastávku do Rojic, kde už nás bezradně hledala Míša, dorazivší ranním autobusem z Prahy. Dali jsme si jedno kolečko pralinek zvlášť a vyrazili jsme do deště, neboť Rojice neskýtaly hospodu ani podobné vymoženosti. V dešti jsme naštěstí nemuseli daleko. Dorazili jsme jen do kempu Milavý. Tam byla střecha, pivo, občerstvení a Jožka Černý. „Nebe je modrý a Jožka je Černý.“ Slogan expedice byl na světě, byť nebe bylo ještě poměrně dlouho černější než Jožka. Lilo a lilo. Už cestou do kempu jsme měli možnost okusit a pochopit, co bude jednotným prvkem deváté expedice. Veškerá volná krajina měla od začátku do konce konzistenci rýžového pole. A kdyby nezačal déšť odpoledne polevovat, sedíme tam asi doposud. Ale začal, a tak jsme se vydali na cestu.

Přes Nedílnou jsme dorazili do Brlohu. Znovu se vytáhly pralinky zvlášť, neboť expedice Pralinky zvlášť 2009 oficiálně začala právě tady. V Brlohu jsme byli, Doupě bylo ještě daleko. Motorest u hlavní silnice měl sice na bráně napsáno „otevřeno denně“, výška okolo rostoucích kopřiv nás ale přesvědčovala o opaku. Tak jsme došli až do zoufalého promoklého tábořiště u rybníka Stašov, ve kterém stála zoufalá stavební buňka zoufalým způsobem zakamuflovaná dřevěnými prkny. V ní sídlil bar U zoufalců, ve kterém jsme se občerstvili celkem dobrým hermelínem a zoufalým utopencem. Zrovna začínalo trochu pršet, když jsme se vydali dál na cestu.

Celý den s Jožkou Černým nám způsobil trochu skluz, jejž jsme chtěli dohnat. Déšť zase ustal a sedlo Velkého Kamýku nás odměnilo nádhernými výhledy na Šumavu. Prošli jsme Velkými Nepodřicemi, abychom si připomněli, že rok 2009 je rokem povodní. Ta zdejší se vesnicí prohnala předchozí noc a zanechala po sobě četné stopy. To je tak, když nějaký trouba na strmé svahy nad vesnicí vyseje kukuřici. A před námi Oldřichov, který v mapě sliboval hospodu. Ta tam byla i ve skutečnosti a navíc za vsí zastávka, kterou jsme si vybrali za nocleh, a interně si ji přejmenovali na Interhotel ČSAD. A hospoda nás uvítala nadšeně. Nejprve obvyklou otázkou, která nás vždy uvede v smích: „Odkud jste?“ Po několika dalších nejapných dotazech, jako z jaké je Míša planety, jsme navázali družbu a nakonec jsme se dostali k tomu, co se na expedicích ještě nikdy nepodařilo. Ondra vzal erární kytaru a začal hrát. A tak začal zatím nejhudebnější večer Pralinek zvlášť. Byl proložen jednou lekcí japonštiny a jednou rundou slunečnice jako odměna místních kapele a pěveckému sboru. A tak, když jsme se stěhovali na zastávku, byl Vašek už slušně namazaný a ostatní jsme z něj měli legraci. Ondra začal broukat ještě nějaké hrůzostrašné melodie, které jsem pohotově doplnil popěvkem „trubka, trubka, tyč, tyč“. A pak jsme si vzpomněli na policejní kontrolu druhdy v Hrdlořezech a usoudili, že by to konečně chtělo na expedici nějakou technoparty. Míša prohlásila, že tomu ještě něco schází: „Chtělo by to stroboskop.“ A já jsem pohotově odvětil, že jeden mám, jako by stroboskop byl tím nejsamozřejmějším vybavením člověka, který se vydá na čundr s eufemistickým názvem „expedice“. A tak blikací režim mé čelovky dovedl nakonec v betonové zastávce a na přilehlém rýžovém poli technoparty k dokonalosti.

Ráno někteří prskali, že je bolí hlava. Míša se ještě vykoupala v rybníce s expedičně stylovým jménem Macháček a vyrazilo se do Písku. Po zběžném obhlédnutí základních pamětihodností jsme se usadili na oběd v hospůdce, která se vyznačovala neobyčejnou koncentrací servírek. Pak jsme se vydali vstříc Píseckým horám. Cesta na Jarník byla na této neobyčejně placaté expedici nejvyšším výstupem. Odměnou nám byla rozhledna, na níž opět Míša s Vaškem předváděli svou závrať, což bylo neobyčejně veselé. Na krátkou zastávku pak následovala chata V živci a pak dlouhý přesun nekonečnými Píseckými horami. Ten byl zpestřen jen koupáním v lesním rybníce Němec a zakončen v Albrechticích nad Vltavou.

Pro nepopiratelnou únavu a nedělní výměnu expedičního osazenstva zde zůstal na delší dobu naším útočištěm bar Miláček. Úžasný hospodo-obchodo-trafikový hybrid plný rozličných laskomin. Ondra nás tu večer opustil, mířiv do Prahy. Po půldenním stopu z Číčenic do Temelína a pochodu z Temelína do Albrechtic za námi naopak dorazil Jura. Potkat s Ondrou už se nestihli. Uprostřed vesnice jsme pak na obecním parkovišti zasquatovali pódium, kde jsme hráli Big Brother a celou noc rozštěkávali psy.

V pondělí ráno jsme opět zakotvili v multifunkčním baru Miláček, který díky své multifunkčnosti otvíral v úžasných 6:30. Po snídani jsme se přes kopec vydali k Neznašovu. Vyfotili jsme se u cedule „okres České Budějovice“, kam se expedice vrátila po 7 letech. Cestou jsme se kochali Temelínem a těšili se do hospody. Marně. Byli jsme tam příliš brzy, ještě byla zavřená. Tak jsme se ještě prošli okolo soutoku Vltavy s Lužnicí a přes několik zábavných brodů přes potok jsme došli do Týna nad Vltavou. Tam jsme poobědvali na břehu Vltavy, letmo prohlédli město a zamířili na rozhlednu na Semenci. Vzhledem k tomu, že je vysoká asi jako já s kloboukem, obešlo se to bez závratí, takže jsme se mohli pokochat pohledy na Vltavu, Týn a Temelín. Pak jsme sešli do Kolodějů nad Lužnicí, kde jsme se připojili k hlavní řece deváté expedice. A protože Míša s Vaškem měli tendenci pohrdnout Lužnicí jako koupelnou a sháněli se po sprše, zakotvili jsme v místním holandském kempu. Tam měli ale málo vody, tak se museli spokojit s pivem. Uspěli až v sousedních Vescích. Tam byl taky holandský kemp, který skýtal sprchu se šváby. Když ji Vašek navštívil, udělali jsme jeho fotoaparátu, který nechal nezodpovědně ležet na stole, zábavný program se šiškou z Oregonu. Servírka nechápala.

Jura a já, kteří jsme upřednostňovali řeku před sprchou, jsme se pak dočkali u Červeného Mlýna, který nás od té doby pronásleduje v podobě reklamy na brambůrky. Večer nás čeká Bechyně. Trochu ji i stihneme projít. Zámek zvenku, klášterní zahradu s vyhlídkou zevnitř. Tam si i najdeme stan na přespání. Na náměstí pak večer přečkáme u piva, abychom následně zjistili, že nám zahradu zamkli. A tak se už potmě vydáme na cestu přes lázně, hlavní nádraží a most Duha na vlakovou zastávku, kterou zasquatujeme tentokrát.

Ráno tam pořád zastavují vlaky, tak to máme s vrzáním a brzy vstáváme a vyrážíme dál. Podcházíme most a brzy nás pohltí pobřežní kopřivovo-netýkavková džungle, naše věrná společnice po celou úterní etapu. O několik kilometrů dál je ještě vylepšená o čerstvé bažiny, jak velká voda na Lužnici zalila pěšinu. Cesta je náročná, těsně před Dobronicemi tak uvítáme molo, skýtající přístup do vody. Hupsnu do řeky jako první a k nemalému pobavení ostatních mne okamžitě začne silný proud unášet ku Praze. Nakonec mi nezbude, než doručkovat zpět k molu po větvích, sklánějících se nad hladinu.

Pak dorážíme do Dobronic s radostným zvoláním: „Už čapujú!“ Chtějí nás tam dokonce i ubytovat, ale na to je moc brzo a je to neexpediční. Necháme si tam konečně vysvětlit, že nikde nejsou žádní vodáci proto, že současný stav vody na Lužnici je vskutku nadstandardní a řeka je nebezpečná. Aha, tak proto jsem málem odplul do Prahy.

Potom navštívíme ještě zdejší hrad. Zdejší vtipný kastelán nás ještě upozorní, že nás shodí ze skály, což se mu určitě povede, neboť má 130 kilo živé váhy. Nějak se k tomu ale nakonec nemá. Snaží se nás na odchodu alespoň přesvědčit, že Dobronice strašně zanedbáváme, pokud jsme byli jen v dolní hospodě a v horní ne. Na tu už mu ale dlabeme, za což jsme na kraji vsi odměněni zoologickou zahradou v podobě živé užovky a zdechlého netopýra. Pak jsme se ještě chvíli váleli v Lužnici a na jejím břehu při čtení Nepilových Střevíců z lýčí., než jsme se vydali dál na cestu. Chvilku jsme se zastavili na stádleckém řetězovém mostě, až jsme na chvilku zastavili v chatařské hospůdce naproti ruině Suchomelova Mlýna, kde nám milá paní vrchní kromě občerstvení nabídla kočku k pomuchlání. A protože se mezi expedičním čím dál víc začal projevovat strach z Lužnice a spaní v její blízkosti, protože hastrman, rozhodlo se, že tento den si dáme královskou etapu až do míst, kde Lužnici opustíme.  Takže jsme zabrali jako nějací sportovci a přes krátkou zastávku v hospodě v příběnickém podhradí jsme ušli mnoho kilometrů až k lávce u Harrachovky, kde jsme Lužnici opustili. Dál už jsme se v duchu šifráren brodili s čelovkami potmě bahnem a rosou až k nádraží v Horkách, které nám poskytlo squat pro tuto noc. Měli jsme toho tak akorát dost, tak už jsme ani nikam nešli. V zastávce jsme strávili noc všichni kromě Jury, který se v duchu trampingu uložil kdesi v bažině, kde však nebyl potmě k nalezení, takže o něm začaly kolovat zkazky, že noc strávil zavěšen na stromě, což mu vyneslo dočasnou přezdívku Batman.

Ráno nás pro změnu vzbudily vrzající vlaky téže trati, co předešlou noc. Odškrtli jsme si, že jsme vlastně v Táboře, a vydali jsme se z Horek do sousední čtvrti Větrovy, kde jsme měli v plánu navštívit třetí a poslední rozhlednu této expedice – Hýlačku. Tam jsme se ale dočetli, že klíče má nějaká paňmáma kdesi na konci města, což vůči byrokracii negativně naladěná expedice odmítla, byť jsem se nabízel, že pro ten klíček zajdu. Že prý by tam stejně nebylo vidět víc, než je vidět z okolních plání (kvůli stromům a tak). Takže jsme si odpočali a vydali se vstříc Sezimovu Ústí. Na jeho okraji jsme se naposledy vykoupali v Lužnici, a to přímo naproti Benešově vile. Hned za lávkou přes řeku jsme pak poobědvali a Míša se tam přiznala, že je měkké prso, takže potřebuje odpočinek. Jako cíl středeční etapy jsme tedy stanovili Choustník, kam se rozhodla dopravit se autobusem, pro což nafasovala Střevíce z lýčí, aby se snad nenudila.

Zůstali jsme jen ve třech, a než si Vašek s Jurou stihli zahrát na automatech a poslat čumkarty, naklopil jsem do sebe ještě jeden škopek. A protože jsem je poslal napřed, sám jsem potom nedorazil včas na škopek na Kozím hrádku. Vzhledem k tomu, že já jsem Kozí hrádek znal a slezská sekce o něj nejevila zájem, zůstalo jen u toho škopku. Potkali jsme tam vosy a Jana Rumla, který měl přesně v duchu expedice každou ponožku jinou, ale ještě jsme byli málo namazaní, abychom jej přizvali mezi sebe. A bylo vedro (ukrutné), tak jsme si alespoň říkali, že se snad vykoupeme v některém z mezilehlých rybníků. Jména jako Kravín a Nečisto nás ale měla varovat předem. Osobně bych je Nečisto pojmenoval všechny. Suma sumárum jsme byli příliš střízliví na to, abychom se smočili byť v kterémkoli z nich. A tak jsme upocení dorazili do Dlouhé Lhoty. Tam nám mapa slibovala hopsodu, ale realita poskytla jen krám s lahváčem a nanukem. Tam také prapůvodně měl dorazit Petr, který náš přesun dál do Choustníku nesl poněkud nelibě, neboť se k nám měl připojit po cestě z Brna a představa autostopu od autobusu do ještě většího zapadákova se mu pranic nezamlouvala. Posílal mi veselé výhrůžné SMSky, že se vrátí zpátky do Brna, nad nimiž jsme se pak v Choustníku kolektivně bavili.

Když jsme tam ale dorazili a zakotvili (už zase s Míšou) na zahrádce hospody s velmi ožralým vrchním, objevil se mezi námi Petr dříve, než jsme čekali. Dříve než autobus z Tábora. Petr na expedici představoval důležité pojítko mezi Pralinkami zvlášť jako expedičníky a jako závodníky, takže byl na expedici uvítán se všemi poctami včetně pralinek zvlášť a lekce japonštiny. Na návsi v Choustníku se pak na jednom z domů skvěl nápis „Marie Peroutková“, kterou se Petr opakovaně snažil vyvolat do okna, že si ji chce prohlédnout. Úspěch ale neměl. Za hluboké noci jsme se pak odebrali spát. Původní záměr se spaním v přírodě jsme zavrhli, neboť tam byla moc velká vegetace a moc velké krávy. Takže jsme zakotvili na zápraží školy a přilehlém trávníku. Bylo to vedle silnice a vjezdu do JZD, takže jsme byli v časném ránu probuzeni rušným traktodromem a ozvěnou kravího bučení.

Vstávalo se tedy brzo, což bylo dobře s ohledem na to, že nás čekal nejrozpálenější den expedice a na návsi otevřená pekárna s kakavíčkem a koblížky. Pak jsme se vydali nejprudším výstupem expedice Pralinky zvlášť 2009 na zdejší hrad, který byl ještě zavřen, jenom tam squatovali jacísi ufocyklisti z Třeboně, kteří naši hrdou expedici titulovali označením „turisti“. Pak dorazil hradní pantáta, prodal nám lístky a pustil nás do hradu, kde jsme si prohlédli šibenici a hrad s panoramaty, odkud jsme ještě naposledy viděli Temelín.

A vydali jsme se dál přes Mlýny (okolo zavřené hospody), Pazdernu (okolo hnusného rybníka, v němž se pro samé kachny nedalo koupat), Vlčeves (tam jedině měli alespoň špetku svědomí v podobě ne úplně dozrálého ovoce), za Svatou Annou jsme pak překročili hranici kraje vysočina a na protest proto rostoucímu vedru jsme se vykoupali v lesním potůčku. Pak nás čekala cesta do Černovic. Cestou otevřenou krajinou v polední výhni alespoň trochu zpříjemňoval vítr, borůvky a třešně a v Černovicích na náměstí pak hospoda. Pro enormní horko jsme se vydali na zdejší koupaliště, kde jsme strávili odpoledne koupáním, koukáním na úzkokolejné vláčky a posloucháním nejapných dětských her: „Jak se jmenuješ?“ „Jabkovej strom!“ „Já tě sním!“ „Cha cha cha! Ty mě sníš i s kůrou! Cha cha!“

Díky přátelům na telefonu jsme měli na nadcházející deštivou noc vytipované nocležiště na lesním nádraží v Benešově, cestou jsme se ještě rozhodli osvěžit v nějaké osvěžovně ve městě. A fronta s bouřkou nás tam nakonec dohnala, takže jsme tam ještě taky strávili kus odpoledne za společnosti jukeboxu, z něhož jsme postupně vymámili i takové songy jako Ať je jak vítr, z čehož se postupně stala kultovní píseň expedice Pralinky zvlášť 2009.

Když déšť ustal, vydali jsme se s Petrem na cestu, za což jsme byli odměněni takovými mračny hovad, jaká už asi nikdy v životě neuvidíme. Když se ukázalo, že Míša a Jura za námi hodlají přijet vlakem, zaúkolovali jsme je dovozem proviantu na večer. Ještě jsme nakoukli do Benešova, zda tam náhodou není hopsoda, ale v celé vesnici nebyla nejen hopsoda, nebylo tam dokonce ani živáčka, ba ani žádné zvířectvo, až jsme usoudili, že Benešov snad ani není vesnice, že jsou to kulisy.

Jen jsme s Petrem dorazili na nádraží, začalo zase pršet, umíme si to zkrátka načasovat. Takže jsme se zabydleli v zastávce a čekali na ostatní. Míša, Jura a pivo dorazili vlakem, zbloudilý Vašek později zabalený v pláštěnce pěšky. V zastávce nám dělali společnost myši, žáby, pavouci a František Nepil a bylo nám tam dobře, zatímco venku pršelo.

A ráno už tam nepršelo a byl příjemný chládek a před námi cesta do Kamenice nad Lipou. Tam jsme si prohlédli hrobečky golemů okolo kostela, zámeckou zahradu i s lípou na muřích nožkách, načež jsme se odebrali na nádraží, protože nás tam čekal oběd v nádražce a my jsme čekali na posledního nováčka této expedice, který se tu k nám připojil a kterým byla Karolína. Uvítali jsme ji pralinkami zvlášť, ještě chvilku poseděli a vydali se na cestu. Už bylo zase horko, tak jsme se těšili na mapou slibovaný rybník. Ten měl ale rozvrtanou hráz plnou lidí, kteří ji opravovali. Nikde žádná voda. Zapředli jsme pak diskuzi na téma, že vypustit rybník uprostřed horkého léta je zločin proti lidskosti. Jura-budovatel sice namítal, že jindy se to budovat nedá, ale tyto argumenty jsme zamítli jako projev stockholmského syndromu.

Pak nás čekala dlouhá cesta přes dvě vesnice se zavřenými hospodami a jednu vesnici bez hospody, až jsme dorazili do Žirovnice. Hned zkraje stála na louce jakási prapodivná oplechovaná věž, kterou jsme vyhodnotili jako nouzový nocleh. Vykoupali jsme se pak až v rybníce pod zámkem. Na něm jsme se pak krátce zastavili prohlédnout si exteriéry, a protože začínalo zase pršet, zapadli jsme na dolním náměstí do hospody, kde jsme nakonec strávili večer, zatímco se deštík zvolna měnil v bouři a liják. Jako poslední člen tam za námi dorazil Mirek. Když hospoda zavírala, rozešli jsme se do nocležišť. Většina do věže, já a Petr na zápraží zdejší školy, neboť jsme se shodli na názoru, že není třeba jít v dešti kilometr do louky, když můžeme přespat skoro na náměstí. Chodili se tam na nás dokonce dívat různí milí opilci z blízkého baru.

Auta brzdící na zpomalovacím prahu probudila školní sekci dříve než sekci věžní, takže jsme na zbytek čekali na náměstí, snídaje lahváče. Byli jsme svědky úžasného rozhovoru, který strčil do kapsy i slavnou větu: „Kde jsou ty časy, kdy to stálo za hovno.“ Pokus o přibližný přepis: „Dobrý den, paní Horáčková, to jsem rád, že vás vidím, jakpak se pořád máte?“ „Ale za nic to nestojí … (odmlka) … Ale víte, co vám povím? Ono je to lepší, když to za nic nestojí. On by si na to člověk pak moc zvykal.“s

Osvěženi nenapravitelným optimizmem žirovnických obyvatel jsme se zase sešli, Míša nám vynadala za vtipné přimíchání neoregonské šišky k oregonské a vydali jsme se zase na cestu. Došli jsme do Počátek, kde nás pro změnu opět dohnal déšť. Hospoda právě otvírala, tak nám poskytla úkryt a dlabanec. Když déšť pominul, vydali jsme se dál na Svatou Kateřinu. Tam nás opustil Petr, který uháněl do Horní Cerekve stihnout vlak.

U kapličky jsme si dočepovali tamější svěcenou vodu, došli jsme na louku a slavnostně přešli česko-moravskou hranici. V Jihlávce mapa slibovala dvě hospody, realita neskýtala nic. Zato nás tu chytil krátký, ale prudký déšť. Když ustal, přišla nám od Petra zpráva, že už je v Horní Cerekvi a že bude pršet. Hospodu neskýtaly ani Horní Dubenky, až se Mirka začala zmocňovat panika, že umře hlady a žízní a začal pročesávat okolí, neboť si bez plného žaludku netroufl na náročný přechod Jihlavských vrchů.

Nakonec ale přece jen dorazil jakousi prapodivnou oklikou do Janštejna, kam jsme ostatní došli přímo, a kde se nalézala jediná hospoda široko daleko. Přečkali jsme tam další z četných sobotních dešťů a trochu se posilnili. Pak jsme se vydali vstříc lesům a kopcům a v 758 metrech jsme kolečkem pralinek zvlášť oslavili nejvyšší bod expedice.

Protože se ukazovalo stále více společensky neúnosné, aby poslední večer expedice nebyl v hospodě, za Malým pařezitým rybníkem, v němž jsme se vykoupali mezi pijavicemi, jsme se odklonili od původně plánované trasy na Roštejn a zamířili jsme do řídelovské hospody. Ta nás překvapila tím, že už neexistovala. A nastalo pátrání po okolních vesnicích, kde se nějaká vyskytne. A tak jsme dorazili do Doupěte, cíle deváté expedice, ještě v sobotu večer. Když jsem natrefil na hospodu, zavolal jsem obvyklé „už čapujú“ a očekával jsem, že dostaneme alespoň napít a důstojně zakončíme expedici Pralinky zvlášť 2009. Leč nestalo se. Ani cloumání za kliku nás nevpustilo do oficiálně otevřeného  chvíle neotevřeli, už neotevřou. Už zase pršelo, tak jsme alespoň pod slunečníkem oficiálně ukončili expedici Pralinky zvlášť 2009. Pak dorazil autem hospodský. Na pozdrav neodpověděl, obešel nás, předstíraje, že tam nejsme, a zaklaply za ním dveře. Čekali jsme, co se bude dít. Celkem třikrát vyslal z domu tiskovou mluvčí v podobě malinké holčičky s výrazem Belzebuba a prohlášením: „Máme zavřeno.“ Napotřetí se nám ještě předtím, než s oblakem síry zabouchla dveře, podařilo vznést dotaz, kdy teda budou mít otevřeno, když to všude inzerují. Pak se odkudsi zjevil člověk s nechápavým výrazem, co jako chceme a že je přece docela samozřejmé, že je zavřeno. Usoudili jsme, že výstižnější jméno tahle vesnice dostat nemohla. Na rozdíl od expedice Pralinky zvlášť 2007 už to ale Mirka nedovádělo k nepříčetnosti.

Zdejší uzavíratelnou zastávku pomalovanou pohádkovými postavičkami jsme nicméně shledali dostatečně útulnou pro poslední nocleh a dostali jsme zde další tip, kde hledat hospodu. Bylo to ve Vanůvku a v ní jsme nakonec strávili poslední večer. Byla malá, útulná, přečkal se v ní poslední večer a učila se tam japonština.

Zároveň jsme se tam začali rozcházet. Karolína s Mirkem chtěli ráno do Telče, takže zůstali na nocleh v nějakém blízkém lese, ostatní jsme se v noci za veselého zpěvu a hraní Hovna vrátili do Doupěte. Mezi ostatními ještě chyběl Jura, který před námi zbaběle prchl napřed, jako že nás nezná.

Ráno jsme došli na Roštejn, odkud záhy prchla Míša na nějaký děsně rychlý autobus do Prahy, takže když jsme byli s Jurou na prohlídce s děsně dramatickou průvodkyní, hlídal Vašek batohy sám. Pak jsme ještě chvilku poseděli v hradní hospůdce a odebrali jsme se na vlak do Hodic definitivně opustit dozvuky expedice. Rozešli jsme se na nádraží v Jihlavě a mohli se těšit na brněnský panexpediční sjezd.

Sepsal Síba.