Expedice PRALINKY ZVLÁŠŤ 2005

Na panexpedičním srazu v Olomouci se rovněž projevil smysl pro demokracii mezi jeho účastníky. Odhlasovala se tam nejen jméno expedice (a snad všech dalších expedic?), ale i její trasa. Ta byla zvolena z Pátku do Úterý. Údaj na pozvánce, který hlásal, že expedice Pralinky zvlášť bude ukončena v neděli v Úterý ve středu, trochu zaváněl Bohnicemi, nota bene uvědomí-li si člověk, že jsme to stihli už v sobotu.

Jako vždy to zprvu vypadalo, co že tam nebude lidí, až na poslední chvíli do toho tomu přišlo to a tamtomu tamto, takže jsem 1. července z Poličky vyrážel sám.

V Pardubicích jsem se ve vlaku sešel se slezskou sekcí, tedy s Vaškem a s Jurou. Vyptávali se mne, kde jsem nechal zbytek, a tak jsem jim přetlumočil všechny důvody, omluvy a výmluvy, proč nastupuji do rychlíku ku Praze sám.

Uvelebil jsem se v kupé a vyhlédl jsem z okna. Den předtím skončil příjemný červen a na obloze se zjevilo to, co mělo nadále provázet celý červenec i srpen i s expedicí. Olověné mraky. Už u Přelouče jsme vjeli do lijáku a bouřky. Na přestupu v Praze i v Lovosicích jsme se chtě nechtě drželi pod střechami a s obavami čekali, jak se bude počasí dále vyvíjet.

V rychlíku do Lovosic jsme si ani nesedli, proto jsme byli rádi, že jsme si sedli v lovosické nádražní restauraci. V okamžicích, kdy hustý déšť zeslábl natolik, že bylo vidět na severu hory, vzpomínali jsme na loňskou expedici Obegolwarr 2004. Tam procházela.

My jsme se ale po chvíli přemístili do rakve směr Louny, abychom posléze vystoupili na páteckém nádraží. Ochotní domorodci nás vyfotili u cedule, jako že aby dokument, a my jsme se odebrali najít místní restauraci, abychom v ní slavnostně zahájili expedici Pralinky zvlášť 2005. Restaurace byla příjemná s příjemnou paní za pípou a nenechavými domorodci. Ti pravděpodobně ve své vsi nikdy neviděli čundráky expediční a neustále nás přesvědčovali, že jsme určitě připluli po Ohři a po Ohři také odplujeme. Hospoda byla na panexpedičním sjezdu v Odrách oznámkována 5,67.

Déšť trochu zeslábl a expedice se vydala na cestu. Dle předchozích pokynů měla večerním rychlíkem z Prahy dorazit do Peruce královéhradecká sekce. Došli jsme z Pátku do Stradonic a pokračovali jsme hlubokým Debeřským údolím k Peruci. Cestou jsme u rybníka dokonce narazili na místo, které bylo jako stvořené pro nocleh. Náš cíl byla ale Peruc.

Jenže jsme tam nedošli. Kus před Perucí se mi ozval telefon. Volala Alča za královéhradeckou sekci. Byli v Praze. Jejich líčení nastalé situace bylo poněkud zmatené, nakonec se mi celé dění na pražském hlavním nádraží podařilo rekonstruovat. S děsem v očích. To jsou lidé se kterými chodím na expedice a na šifrovačky!

Královéhradecká sekce dorazila z Hradce Králové rychlíkem do Prahy s velkou časovou rezervou. Přebytečného času využila k naplnění hladových břich v hospodě Na staré poště. (Expedičníci vůbec od Suhosundelu 2001 na toto jméno nějak dobře slyší.) Ještě stále s nejméně čtvrthodinovou rezervou dorazili na nádraží, našli nástupiště, odkud měl jet rychlík na Chomutov a tam čekali. Čekali tak dlouho, dokud nenastal čas odjezdu a nápis „R Chomutov“ z informační cedule nezmizel. No jo. Nenapadlo mne, že ve chvíli, kdy se s Alčou domlouvám, čím večer dorazí s Martinem a Medvědem za námi, je potřeba ji upozornit, že rychlíky přes Louny do Chomutova mívají jen dva či tři vagony a nestojí tedy po celé délce nástupiště. Upozornit, že po vystoupání z podchodu je potřeba se po peróně podívat doleva a doprava, kde ten vlak vlastně stojí.

A tak zatímco tříčlenná královéhradecká sekce stála na nástupišti pražského hlavního nádraží a čekala, kdy konečně někdo přistaví rychlík do Chomutova, ten mezitím od téhož nástupiště jen o několik metrů dál spokojeně odjel. Dobře. Interpretovat by se to dalo taky tak, že královéhradecká sekce Pralinek zvlášť cestou z hospody nezvládla nastoupit do vlaku.

Protože jsme chtěli, abychom se pokud možno sešli ještě v pátek, neboť královéhradecká sekce se nás opět v neděli chystala opustit, přišel na řadu plán B. Nepojedou z Prahy vlakem (což je logické, když už stejně žádný nejede), ale půlnočním autobusem do Panenského Týnce. My nepůjdeme do Peruce, ale zkusíme si máknout a dojít až za nimi. Je to něco okolo 10 km. Tma se sice blíží, ale závěr cesty už bude po silnici, tak to půjde.

Plán B byl přijat a pro nás to znamenalo jediné. Když jsme dorazili do údolí pod Perucí, nevzali jsme to nahoru po silnici, ale po cestě Debeřským údolím dál. V mapě to vypadalo, že půjdeme po lesní cestě, kterou bude asi po kilometru křižovat červená značka, po níž uhneme vpravo.

Udržovaná cesta ale končila po několika desítkách metrů u rybníka. Její podoba dále vypadala zhruba tak, že se jednalo o průsek lesem, vysypaný ostrými kameny, mezi nimiž vyrůstaly kopřivy a podobný neřád do výšky dospělého člověka. Občas byl přes „cestu“ povalený strom, občas bylo na „cestě“ několik centimetrů až decimetrů vody. Mezi ostrými kameny se plazilo větší stádo šneků, jejichž ulity pravidelně křupaly při každém došlápnutí. Veškerá vegetace, kterou jsme se prodírali kupředu, byla v neustávajícím dešti mokrá jako držka a každé její otření o náš oděv znamenalo přenos vláhy nejprve do našich svršků, později i spodků a batohů.

Prodírání se touto nefalšovanou severočeskou džunglí bylo obtížné a hodně dlouho trvalo. Napadla mne spásná myšlenka. Uhneme to do lesa. Když jsme konečně našli místo, kde se dal překonat podivný terénní útvar lemující „cestu“, jenž byl plný vody, zbavili jsme se kopřiv i vody, deroucí se člověku na kůži shora, zespodu, zleva i zprava. Jako speciální bonus jsme získali trní, strmý svah, na němž byl problém se udržet, bahno, kmeny přes cestu a neustálé šplhání do svahu, abychom se o kousek dál spouštěli zase dolů. Tady někde zazněla poprvé věta, která pak provázela celou expedici: „Tak takhle nějak to vypadalo ve Vietnamu.“

Ozval se telefon. Alča. Celý Vietnam zbytečně. Královéhradecká sekce nakonec zvolila plán C. Zůstala v Praze a přijede prvním ranním vlakem. Jako třetí místo srazu bylo zvoleno Vrbno nad Lesy. Mohli jsme jít do Peruce a Vietnam si ušetřit. Zatímco jsme se prodírali mokrou vegetací, Alča, Martin a Medvěd si v Praze nechávali dělat testy na AIDS nebo co to bylo.

Nakonec jsme se dostali k červené značce a po ní vystoupali k samotě Debeř. Tam jsme dokonce v první chvíli špatně odbočili než jsme našli správnou cestu do Hřivčic. Ta byla sice taky zarostlá, ale naštěstí už jenom travou.

V Hřivčicích byla díkybohu hospoda (Odry 4,67). I tam na nás koukali divně když jsme si tam všechno rozložili na sušení. Jinak to byl ale celkem příjemný podnik, koukali jsme tam na televizi a divili jsme se jaké všechny nejapné pořady taky existují. Poradili nám tam i, kam jít spát.

Jako nocležiště bylo na expedici zvoleno, jak jinak, fotbalové hřiště. Bylo na kraji vesnice, spalo se tam na betonu a byla to jedná noc na expedici, kdy kromě toho, že bylo vlhko (to bylo skoro pořád), byla i zima. Nic moc. Na sjezdu v Odrách ohodnoceno známkou 3,67.

Ráno jsme vstali tak, abychom se sešli s královéhradeckou sekcí na nádraží v sousedním Vrbně nad Lesy. No nestihli jsme to, ale když jsme viděli vlak odjíždět dále do Loun, chybělo nám asi posledních 300 metrů.

Královéhradecká sekce na nás už netrpělivě čekala. Prošlo kolo pralinek zvlášť a prvním rozlosováním rolí se oprášila celoexpediční hra. Následovala krátká zastávka ve vrbenském obchodě a už jsme si to vykračovali směrem k Panenskému Týnci. Cesta vedla po silnici otevřenou krajinou a tady naposledy jsme se pokochali pohlady na místa, která nám byla důvěrně známá od loňska, tedy na Milešovku, na Říp a jim podobné.

V Panenském Týnci jsme si šli prohlédnout torzo nedostavěného kostela. Znal jsem to z fotek, vypadá to docela pěkně. Na naučné ceduli jsme se dočetli, ve kterém místě je člověk, který si tam lehne, dobíjen pozitivní energií. Uvažovali jsme o tom, že se tam půjdeme dospat, ale bylo tam všude nasráno od slepic, tak jsme si to rozmysleli.

Pokračovali jsme v cestě dále přes Žerotín do Bílichova, kde jsme si nakoupili dobroty a nechali kolovat pralinky zvlášť. Nedaleko za vesnicí se nacházel rybník. Jako koupaliště byl sice v chladném dopoledni nevyužitý, ale na břehu ybníka stálo hladové okno s posezením okolo. Od příchodu královéhradecké sekce se stalo naší první větší zastávkou. Na panexpedičním sjezdu v Odrách dostalo námku 3,00. Slavný se zde stal především Vaškův rozhovor. Pokusím se jej reprodukovat:
Vašek (do okna): „Mate dvanactku?“
Náhodný přísedící: „Á, dorazili z Polska.“
Vašek (k NP): „No, my nejsme z Polska. My jsme z Ostravy. Ale jak jste to poznali?“
NP: „Ty vole, máš tričko Radegast a sháníš se po dvanáctce.“
Inu jiný kraj, jiný mrav.

Cesta se dále zanořila do lesa, kde bylo vydatné množství bahna. Stoupali jsme na Milskou stráň. Do míst, na něž Vašek nostalgicky vzpomínal skrze svou chmelovou brigádu. A nakonec jsme krátce před dosažením nejvyššího bodu opustili les a ocitli se na kraji chmelnice. Tam nám Vašek podal odborný výklad, jak se s chmelem zachází.

Nezdržovali jsme se ale dlouho, protože jsme se blížili do Milého, vesnice, kde Vašek na své chmelové brigádě bydlel. Těšil se, že se zase po letech podívá do milské hospody, leč ouha. Přišli jsme příliš brzo, byla zavřená. A tak nám Vašek udělal krátkou přednášku o Milém a odešli jsme do sousední Srbče.

V Srbči jsme byli také dosti brzo, takže jsme na otevření hospody museli nějakou dobu čekat. Čas jsme si krátili čtením Šmída a brzkým vstáváním znavená královéhradecká sekce hrála pod stromem na spinkáčky. Poté hospoda otevřela (Odry 4,20), využili jsme venkovního posezení a krátce se občerstvili. Bratři Pozdílkové měli ohromnou radost, když zjistili, že nedaleká vesnice se jmenuje Pozdeň.

Ze Srbče jsme pokračovali strmě do kopce, na němž ležela Mšec. Příchod do vesnice byl úžasný, vedl monumentální prolukou mezi chmelnicemi. Při hlavní silnici stála restaurace (Odry 3,60), do níž jsme zašli na večeři. Věděli jsme totiž, že před sebou už máme jenom nekonečnou cestu křivoklátskými lesy, kde naší jedinou dosažitelnou potravou budou kořínky a bobulky.

Poté jsme se vydali dále údolím okolo chat a rybníků, v jednom z nich jsme se vykoupali, a když už bylo příliš pozdě, odhlasovali jsme si, že tuto noc pršet nebude a že si usteleme v lese.

Komáři měli hostinu. Bylo jich v tomto lese celkem požehnaně. Nezapomenutelným se stalo jedno z mnoha zoufaleckých tvrzení, že komáři létají jen do dvaadvacáté hodiny, stejně jako že komáři létají jenom pod smrky a pod borovicemi ne. Ráno jsme podle počtu štípanců usuzovali, které z výše zmíněných tvrzení mělo blíže k pravdě.

Další den bylo celkem hnusné vedro. Ráno nás mile překvapil kemp, kolem něhož jsme procházeli a ve kterém byla jakási prodejna. A pak už jsme se definitivně ponořili do křivoklátských lesů, které se vyznačují především tím, že jsou strašně rozlehlé a nic tam nikde není.

Přešli jsme silnici Praha - Karlovy Vary a dále v lese jsme se cpali borůvkami. Díkybohu aspoň za ten les, bylo v něm aspoň trochu příjemněji než v otevřené krajině. Kolem Čistého rybníka, který z mně doposud neznámých důvodů komusi připadal špinavý, jsme dorazili do Lužné. To bylo sice trošku mimo přímou trasu, bylo to nicméně jediné sídlo, do něhož se z lesů dalo odbočit za účelem občerstvení a doplnění zásob. Přestože je Lužná vesnice veliká, zklamala nás. Místo, aby zdejší hospoda v létě vítala znavené poutníky, měla jedna z nich zavřeno a v druhé nebylo nic k jídlu. Byl v ní ale alespoň parádní chládek a nechali nás tam konzumovat vlastní ohnuté chleby, takže v Odrách dostala luženská hospoda známku 3,40.

A ponořili jsme se opět do lesů. Uprostřed lesů jsme rovněž měli jednu větší zastávku za účelem sportu. Mezi borovicemi jsme si házeli talířem. Krátce na to začaly sílit tendence k odchodu, jenže ouha. Medvěd, který ležel na zemi ve stínu stromu, odmítal vstát, a protože byl pro ten den vrcholovým sportovcem a ležení jsme měli rozloženo těsně před vrcholkem cesty, museli se Jura a Martin chopit nevděčného úkolu vynášení vrcholového sportovce expedice Pralinky zvlášť 2005 na vrchol.

Postupně jsme směřovali do údolí Rakovnického potoka. Tam jsme se dostali u nádraží Lašovice a zbylých jeden a půl kilometru bylo celkem nepříjemných, protože cesta byla vyasfaltovaná a jezdili tam stovky a tisíce cyklistů, takže jsme co chvíli skákali šipku do kopřiv.

Pustověty byly posledním místem, kde byla královéhradecká sekce ještě s námi. Dělný lid se zkrátka musel vrátit do Hradce Králové. Mezitím se ukázalo, že všichni ostatní, kdo slibovali, že skoro naprosto určitě přijedou, skoro naprosto určitě nepřijedou. A tak jediná výjimka byla Míša. Z Liberce měla dorazit během dalšího dne, a tak jsme se domluvili, že se sejdeme ve Skryjích. Protože ale usoudila, že se jí nechce nás nahánět v místech, kam ani vlak nejede, nakonec se rozhodla, že si přivstane a dorazí za námi z Liberce do Pustovět ráno.

Pro nás to znamenalo, že se odpoledne v Pustovětech rozloučíme s královéhradeckou sekcí, budeme tam muset strávit večer, noc a další ráno, abychom se vprostřed dopoledne dočkali toho, až Míša vystoupí z vlaku. S královéhradeckou sekcí jsme se tedy rozloučili, dokonce jsme jim byli udělat na nádraží pápá. Vrátili jsme se do hospody, respektive před hospodu, kde jsme vydrželi až do zavírací hodiny družným hovorem s domorodci. I díky nim pak hospoda získala v Odrách známku 5,00.

Přespali jsme v prapodivném igelitovém přístřešku na fotbalovém hřišti (Odry 4,67) a ráno jsme se odebrali na nádraží. Mezitím přišlo od Míšy ještě několik zpráv, kterými vždy o něco změnila plánovaný příjezd směrem do pozdějších hodin a vtipně střídala, zda přijede od Berouna nebo od Rakovníka.

Celý dlouhý pobyt v Pustovětech celkem dobře předznamenal, co bude největším neštěstím expedice Pralinky zvlášť 2005. Bylo to soustavné čekání na něčí příjezd či odjezd a vinou toho přehnaně dlouhé doby strávené v hospodách a zevlováním. Ale to jsme v tuto chvíli ještě nevěděli.

Míša nakonec dorazila, dostala na uvítanou pralinky zvlášť a vydali jsme se dál. Do kopců. Zatím jich na expedici mnoho nebylo.

Už druhý den bylo naším věrným průvodcem nesnesitelné vedro. Vystoupali jsme na kopec a otevřel se nám už pohled na krajinu okolo Berounky. K Berounce jsme scházeli údolím, které bylo sice mimořádně ošklivé, plné kopřiv a hmyzu, leč jeho jméno mne potěšilo jako máloco. Asi chápete, že jsem měl radost, že ten kousek země okolo nás nese jméno Síbův luh.

Těsně před Berounkou, abychom nemuseli jít po silnici, jsme ještě cvičně přelezli jeden zbytečný kopec. Berounka sama nakonec byla velice vítanou změnou. Konečně jsme se koupali v něčem jiném, než ve vlastní šťávě. Vzpomněl jsem si na expedici Obegolwarr 2002 a Zlatou Korunu. Tam také řeka připomínala spíše dálnici, protože po ní plulo neuvěřitelné množství lidí a lodí. A lodě to byly všelijaké, od prostých člunů až po malé plující vesnice s několika domy, obyvateli, kostelní věží a hospodou.

Přes řeku jsme si prohlédli hrad Týřov, brodit se nám ji ale nechtělo. Před námi byly Skryje a očekávání hospody. Toužebné očekávání, neboť nám v tom horku došly veškeré zásoby pití.

Pod Skryjemi jsme přešli parádní most a z posledních sil jsme vystoupali nahoru do vesnice. Naše zklamání bylo veliké. Ve Skryjích prostě v pondělí žádná otevřená hospoda ani obchod nebyly. Přemýšleli jsme, jestli bude lepší vyrabovat nějaký dům, nebo čestně zemřít žízní, ale nakonec se spásonosným nápadem stal pohled do mapy, který ukazoval, že v nedalekém údolí ve směru naší cesty se nachází kemp a v něm hospoda. Poté, co jsme ve Skryjích objevili i poutač, jenž hlásal, že tam mají otevřeno denně, vydali jsme se tam.

Cestou jsme celé expedici přivodili ještě jednu zásadní komplikaci. Jura se snažil před Míšou vypadat jako znalec krajiny, a tak když uviděl na Berounce jez, ukázal jej Míše a řekl něco jako "hele, jez". Bohužel Míša si prohlížela jez namísto cesty, po níž šla, což mělo za následek zranění její nohy a propajdání zbytku expedice.

Hospoda v Kempu na Slapnici (Odry 4,00) nás zachránila od smrti žízní. O něco svěžejší, ale také pomalejší jsme pokračovli dál. Krajina byla krásná, jenom tam vyloženě chybělo nějaké volně škubatelné zralé ovoce. Prošli jsme přes Čilou do Hradiště, které nás opět překvapilo hospodou. V tak titěrné vesnici jsme ji nečekali. V Odrách dostala rovněž známku 4,00, neboť tomuto výsledku akce Z k bodování na úrovni Putkova z Obegolwarru 2002 chyběla elegance prastarého podniku a přebývalo uječených lidí a dětí zejména.

Čekal nás už jenom sestup do údolí Berounky, v níž jsme se ten den naposledy vykoupali. Míše se zde povedl celkem povedený kousek. Jako superstar expedice Pralinky zvlášť 2005 měla za úkol někomu se podepsat. A tak dostala tužku, bryskně doplavala k jedné z plujících vesnic s hospodou a zanechat na ní svůj autogram.

Vesnice, která byla další po cestě, byl Zvíkovec. Hned zkraje jsme narazili na vodácký kemp s hospodou, kterou jsme se vcelku rychle rozhodli nenavštívit, neboť u vody a všude, kde se pohybuje tak nelidské množství lidí, se dá čekat továrna na opice, kde čepují pivo bez lásky. Že by to tak nejspíše bylo, napovídal i letmý pohled do kempu, v němž už se další stany daly postavit jedině na střechách stanů ostatních.

Ani nedaleká hospoda nenabízela utěšenější pohled. Zamířili jsme až nahoru do vsi a cestou jsme se rozhodli, že přestože ještě není příliš pozdě, ukončíme ve Zvíkovci dnešní etapu s ohledem na předpovídaný déšť a Míšinu omezenou pohyblivost. Uprostřed Zvíkovce byla rozlehlá náves a v jejím středu velké opuštěné zastřešené pódium, které nás ve správnosti našeho rozhodnutí jen utvrdilo.

Nedaleko byla hospoda nikoli vodácká, nýbrž vesnická, která byla sice taky plná, ale útulná a hlavně tam byla krásná živá hudba. Nezbylo na nás místo sice ani uvnitř ani venku, ale nedaleké špalky to jistily a přinesli nám tam i smažený sýr. Trempská muzika se hezky poslouchala a večer ubíhal. Bylo to příjemné, a v Odrách tak zvíkovecká hospoda získala známku 5,75. Několikrát za večer přišla paní hospodská s tím, že už zavírá, ale pivo do PET láhve nám ještě dá. Ty PET láhve byly takto nakonec asi čtyři. Točení piva do PET lahví při zavíračce (které má podotýkám pro tento účel každá hospoda na skladě) jsme během expedice Pralinky zvlášť 2005 zhodnotili jako západočeský folklórní zvyk.

Cestou z hospody jsme ještě využili zdejší kolotoče a houpačky, na nichž bylo napsáno, že je to jenom pro děti do 12 let, což bylo přesně pro nás, neboť Pralinky zvlášť oslavily teprve první narozeniny. A uvelebili jsme se na pódiu. To jsme ještě netušili, kolik času nakonec na zvíkoveckém pódiu strávíme. Tento nocleh nakonec v Odrách získal známku 5,25 a bylo to možná právě díky tomu, jak dlouho trval. Ráno nás neprobudili švitořící ptáčci, ale vytrvalý liják. Další věrný průvodce expedice Pralinky zvlášť 2005. Vyrazit se v takovém dešti nikam nedalo, hospoda otvírala až v pět a vodácké hospody v údolí byly plné, jak nám potvrzovali i četní vodáci, bezradně pátrající v pláštěnkách po vsi, kam by se uchýlili.

A tak jsme vyjma jedné krátké přestávky, když zrovna otevřeli obchod, zůstávali na pódiu. Celá vesnice seděla u oken a během dne sledovala, co se na pódiu děje. Dva měsíce předtím, než s tím přišla Nova, jsme ve Zvíkovci zkušebně hráli Big Brother. A aby se diváci předem připravili na to, jaká to bude nuda, skoro celý den jsme prospali. Co tam taky dělat, že?

Těch několik okamžiků, kdy jsme dělali něco jiného, jsme strávili slovními hrami, pralinkami zvlášť, hovorem s pozoruhodným domorodcem a zahříváním se ve spacáku. Míša se stále dokola bavila tím, jak Vaškovi připomínala jeho dávné taneční kreace na píseň Pásla ovečky. Doufali jsme, že nebudeme nocovat na pódiu ještě další noc.

V pět odpoledne se otevřela hospoda a tak jsme se jako správní zločinci vrátili na místo činu. A když jsme vcházeli dovnitř, všimli jsme si, že přestává pršet. A pršet skutečně přestalo. Protože jsme se ale už v hospodě uvelebili, přečkali jsme tam ještě večeři.

A tak jsme si trhli rekord. Na denní etapu jsme se vydali ve čtvrt na osm. Kupodivu jsme došli daleko navzdory Míše, která se se svým zraněním vlekla jako úterý po Velikonocích. Přešli jsme Chlum, kde se nás místní obyvatelstvo snažilo nalákat do hospody a odkud byla hezká vyhlídka do údolí Berounky, sešli jsme zpět k řece, kde vzhledem k tomu, že už bylo devět večer, jsme ukončili pro ten den celoexpediční hru a Jura musel do dalšího kopce přes Vietnam nést i Míšin batoh. Nakonec byly naší cílovou lokalitou pro ten den Hřešihlavy.

Ta vesnice byla pustá na první pohled. Domů tam bylo sice tři prdele, ale nikde ani živáčka. U silnice jsme narazili na autobusovou zastávku, která nás vyloženě nadchla. Nejenže v tak liduprázdné vesnici vůbec byla (a celkem nehrozilo, že by se do ní kdokoli dobýval), ale měla i čistou betonovou podlahu, lavičku a dveře, které šly zavřít.

Málem jsme se tam už i uvelebili na noc upozorněni již dříve protijdoucími čundráky, že v Hřešihlavech nic není, když se na obzoru objevili dva lidé, patrně veškerý provoz živých organizmů na této silnici během posledních 48 hodin. Nasměrovali nás do hospody. Byla celkem nepochopitelně umístěná na konci vesnice za humny tak, aby se nedala najít, a neukazovaly na ni žádné cedule. Podnik to byl celkem útulný (Odry 5,50), jen brzy zavíral, ale i tak jsme tam ještě stihli strávit kousek příjemného večera. Tady už bylo, proč vzpomínat na Putkov. Připadal jsem si tam jako v geografické galerii, protože tam měli po stěnách zajímavé staré mapy.

Pak jsme obsadili zastávku a připadali jsme si tam jako v penzionu. V Odrách dostal nocleh v hřešihlavské zastávce známku 4,75, kdyby měla dřevěnou podlahu, mohla dopadnout ještě lépe.

Ráno jsme vyrazili dál s jasným cílem, kterým byly Plasy. Odpoledne tam měl dorazit z Poličky Martin, který se konečně vzpamatoval z jakési indiskrétní choroby, kterou tu nebudu popisovat. Znovu jsme lesem scházeli k Berounce. Okolo nás se střídaly černé skládky a překrásné krajinné výjevy, vodopády nevyjímaje. Dole u Berounky jsem Míše udělal přednášku o tom, kde začíná a končí který okres, čehož využila k tomu, že se mi vesele smála.

Přešli jsme Bujesily, o nichž je Vašek dodnes přesvědčen, že se jmenují Sudojedy, a vesele se tomu směje, a na následujícím silničním úseku jsem ztratil promočené ponožky, sušící se na batohu. Obětavý Jura v pomalé sekci mi je donesl a ani za to nechtěl panáka. Inu, je to hodný hoch.

Dorazili jsme do Liblína, kde jsme se definitivně loučili s Berounkou. Zapadli jsme do jakéhosi vodáckého hladového okna, které se snažilo tvářit stylově, ale byla to docela hrozná nalejvárna. V Odrách dostala známku 2,75.

Protože bylo tento den opět docela nehorázné vedro, naposledy jsme se vykoupali v ledové Berounce a vydali jsme se přes most, abychom definitivně opustili okres Rokycany. Míša podlehla svému zranění a oznámila, že ze zdravotních důvodů nás prozatím opouští, ale protože jinak je jí s námi dobře, připojí se k nám opět v Plasech, kam se dopraví stopem. Vysvětlil jsem jí cestu a jen s Vaškem a Jurou jsme se vydali dále.

U soutoku se Střelou jsme odbočili proti jejímu toku a okolo ní jsme došli do Dolního Hradiště. Protože bylo horko, zastavili jsme se tam opět v hospodě, která nás v takové malé vesnici opět překvapila svou existencí. Známka z Oder: 4,67. Dál nás už čekala jen dlouhá cesta lesem do Nebřezin. A byla o to delší, jak neskutečné množství borůvek a jahod rostlo okolo ní.

Do Plas jsme dorazili pochopitelně pozdě. Míša už tu tvrdla celou věčnost, protože chytla stop hned, i Martin už tápal okolo nádraží, kam jsme se mu poděli. Nakonec jsme se všichni našli. Přestože ještě nebylo nikterak pozdě, zbytek dne už jsme Plasy neopustili. Plasy byly největším městem po celé trase expedice Pralinky zvlášť 2005, tak jsme trochu doufali, že si tu nacpeme bachory a doplníme zásoby před další cestou do divočiny. Leč ouha. Ukázalo se, že jakkoli i ta nejtitěrnější víska v Poberounčí disponuje vlastní útulnou hospodou, Plasy jsou evidentně výjimkou. Všechny hospody široko daleko byly buď pozavírané, nebo pozrušované, nebo tak nóbl, že jsme se s batohy neodvažovali vkročit ani před práh, případně byly beznadějně přeplněné a nejlepší kousek z jídelního lístku byla tatranka.

Celkem jsme tak do noci v Plasech navštívili 3 podniky, uvedené v oderském hlasování jako Plasy 1 - Plasy 3. První z nich byl výsledkem zoufalství z žízně a byla to po asi hodině marného pátrání po městě Zámecká hospoda (Odry 3,20). Ve stínu jsme si tam dali alespoň pivo a utopence a nakonec jsem já svolil k tomu, že oběhnu město a najdu něco, kde se budeme moci najíst něčeho pořádného, protože v zámecké nic jiného než utopence neměli a ty Míša nejí. No prostě jsem tam dělal takového správného expedičního tátu.

Vylezl jsem na ulici před hospodu a na tabuli bylo napsáno „Zámecká vítá expedici 2005“. Myslím, že mi leckdo dodnes nevěří, že jsem to tam nenapsal sám.

Cestou po Plasech jsem objevil větší množství zavřených hospod a zajímavých polorozpadlých památek. Nakonec jsem pochodil na konci města až asi kilometr od centra, chválabohu směrem, kam jsme se chtěli odebrat další den. Byla tam pizzerie. Vrátil jsem se pro ostatní a posléze jsme se vydali na krátkou prohlídku města a dlouhou cestu do pizzerie. Tam jsme si naplnili žaludky, já škebličkovou pizzou, to je takový správný čundrácký pokrm. Pizzerie v Odrách dostala známku 3,60. Přiléhal k ní opuštěný rekreační areál, v němž jsme chtěli přespat, ale nedovolili nám to. Tak jsme se po večeři museli opět odebrat do ulic.

Už opět pršelo (pokolikáte už na expedici Pralinky zvlášť 2005?), když jsme dorazili k hladovému oknu na plaském fotbalovém stadionu. Tam nazbývalo, než počkat, až zavřou, ale čekalo se tam dobře. Pro dobré pivo a přítulné kočky získala poslední plaská hospoda expedicí navštívená známku 5,00. Stala se nakonec i naším noclehem. Když zavřeli okno, nechali nám dokonce i otevřený záchod, jak tam na nás byli milí. Nocleh dostal známku 4,80 a zatímco já jsem se uložil na zem, ostatní si ustlali na stolech, aby je vidělo celé město. Tak moc se jim Big Brother zalíbil.

Ráno jsme si ještě přikoupili zásoby a vydali jsme se na další cestu. Už bylo jasné, že nazůstane u původního plánu směru k Mladotickému jezeru, do Žihle a do Rabštejna nad Střelou. Zpomalená Míša i ztracený den ve Zvíkovci bylo příliš mnoho na to, abychom riskovali, že do nedělního dopoledne nestihneme dojít do Úterý. A tak jsme zvolili přímý směr, což mělo naopak za následek, že jsme se nadále už mohli vléci jako pátek před prázdninami.

Opustili jsme Plasy a drápali jsme se kamsi do kopců. Cesta byla klikatá a i já jsem začal mít místy potíže s orientací. Na kraji jednoho pole jsme si ještě zaházeli talířem. Nakonec jsme se vrátili zpět k chatám do údolí Střely. Tady Míša opět posoudila svůj stav jako nedovolující pokračovat v cestě pěšky a využila toho, že okolo nádraží Mladotice zastávka vede silnice z Kralovic do Manětína, do našeho dalšího cíle. Udělali jsme jí pápá a zůstali jsme opět čtyři.

Míša dobře věděla, kdy nás má opustit. Sotva jsme vystoupali na kopec nad údolí Střely a začalo pršet. Hned zkraje jsme byli u seníku, ale nezastavili jsme se tam, neboť jsme byli přesvědčeni, že to brzy přejde. Nepřešlo. Naopak. Déšť stále sílil a schovat se před ním nebylo kam. Po několika kilometrech jsme úplně promočení došli do údolí Manětínského potoka, kde jsme se ukryli v přístřešku u jakéhosi mlýna a čekali jsme, až přestane pršet. Dali jsme si pralinky zvlášť a brzy vysvitlo sluníčko. Cestou proti proudu Manětínského potoka do Manětína už svítilo pořád a v rozvodněném potoce, který jsme několik brodili, teklo Vaškovo oblíbené kafíčko s mlíčkem.

Manětín se nám líbil. Bylo tu mnoho soch a celkově to tam pěkně vypadalo. Jediný nedostatek byl, že v celém městě byly jen dvě fungující hospody. V první z nich jsme narazili na Míšiny věci v úschově. Sama byla na procházce. Tam jsme se začali sušit. Nemohu se nicméně zbavit dojmu, že pokud bych se pořádně podíval do věcí, našel bych některé z nich mokré ještě teď. Hospoda obdržela v Odrách známku 4,33. Trochu jsme se tam najedli, a protože přijel Honza jako poslední účastník expedice Pralinky zvlášť 2005 a protože jsme rozhodně nechtěli riskovat nocleh po širákem, vydali jsme se na okružní slídění městem, abychom našli přístřeší, v němž by se dala přečkat noc.

Večer jsme se opět sešli v hospodě, tentokrát v té druhé, na zámku. Měli tam výborné grundle a tak jako na pódiu v Manětíně jsme ani zde netušili, kolik času tam nakonec strávíme. Známku dostala druhá manětínská hospoda 5,00. Nakonec jsme nenašli lepší místo než jakousi podivnou zastřešenou jámu, která byla součástí nějakého zemědělského objektu a po jejímž okraji vedla široká římsa, na níž se dalo spát. Znovu jsme si v Manětíně zahráli Big Brother. Z obou stran tam byl otevřený prostor a náhodní kolemjdoucí a kolemjedoucí z nás měli pozdvižení. Nakonec se objevil jeden kolemjedoucí. Přijel na motorce a byl rád, že nás tam má. Na místním koupališti totiž zrovna pořádal s kamarády nějaký velkolepý mejdan. Své kamarády nicméně přecenil, což vyústilo v nepřekonatelný nadbytek zásob. Netrvalo dlouho a Jura s ním svištěl na motorce potemnělým Manětínem pro část z těchto nadbytečných zásob. A tak jsme nakonec na okraji jámy měli mejdan i my.

Ranní Manětín nás přivítal již klasicky – vytrvalým deštěm. Bylo jasné, že jej brzy neopustíme, tak jsme se začali tvářit ukrutně kulturně a zamířili na prohlídku místního zámku (teda ne všichni), který nás fascinoval snad ani ne tak tím, co v něm bylo k vidění, jako především tím, že tam měli vstupné 10 korun. Déšť neustával a tak jsme se zase společně sešli v zámecké hospodě. Na cestu jsme se vydali až odpoledne.

Neustálým sondováním mezi domorodci, jak vypadá kraj, do nějž se chystáme, jsme dospěli k dalšímu dílčímu cíli, jímž byl Chlum. Že prý je tam dobrá hospoda. Bez nich se expedice Pralinky zvlášť 2005 obejít prostě nemohla. Byly jedním z mála míst, kam se dalo rozumně ukrýt před deštěm.

Vzali jsme to přes Chlumskou horu, neboť je to hora vysoká a slibovali jsme si od ní rozhledy do krajiny. Za to jsme zaplatili promáčenými botami a spáleninami od kopřiv, abychom si ve vrcholovém roští přečetli, že se tam plánuje rozhledna. Expedice Pralinky zvlášť se tak ale poprvé dostala až do Karlovarského kraje. V Chlumu jsme měli smůlu. Hospodu stihli zrušit. Nalezli jsme toliko bývalého hospodského, který nás informoval o tom, které z okolních vesnic tohoto liduprázdného kraje disponuje jiným pohostinským zařízením. Jeden směr vypadal jako jistota, ale příliš se odchyloval od plánované trasy. Druhý směr se odchyloval jenom zanedbatelně a pravděpodobné přístřeší, které nás v tom směru čekalo stálo za to. Jenom Honza se tvářil tak, že by byl tento večer asi jeho posledním, pokud by hospoda ve Zhořci nebyla. Šli jsme dál k západu s krásnými vyhlídkami k Rabštejnu nad Střelou, na Vladař a na Doupovské hory. V Domašíně se s pajdající Míšou odpojil Jura a vzal to do Hořce zkratkou. My zbývající nabušení borci (Martin, Vašek, Honza a já) jsme vylezli na kopec, na němž byl ještě jeden kopec, vyznačující se celkem obstojným rozhledem na okolní stolové hory, neobyčejnou špičatostí a neobyčejnou zarostlostí tím nejpálivějším, nejzamotanějším a nejtrnitějším býlím. Byl to nicméně jediný pořádný vrchol expedice Pralinky zvlášť, tak jsme jej alespoň využili pro vrcholovou prémii (pralinky zvlášť).

Zbývající cesta do Zhořce byla nechutně zarostlá, asi jako všechny cesty v tomto kraji. Ve Zhořci už na nás čekala Míša a Jura v hospodě. Ta hospoda byla úžasná. Ve vesnici, která má asi tak 0 obyvatel, byla hospoda, ve které jsme dostali zákusky od nějaké proběhlé veselice (To je vůbec jakási prapodivná tradice, která expedice provází. Čas od času někde dostaneme nějaké výborné zbytky od nějaké proběhlé akce ke spokojenosti naší i prodejce. Tak to bylo třeba i se svatbou ve Zlaté Koruně. Asi si dotyční myslí: Chtěli jsme to dát praseti, ale přišly Pralinky zvlášť, tak to dáme jim.). Potom jsme tam hráli macháčka, kterého jsem neustále prohrával, dal jsem ostatním asi dvě lekce japonštiny (zase jedna věc ukradená z Camposu) a celkem slušně jsme se tam opili. Z hospody jsme odcházeli v čase, kterému už se dalo směle říkat ráno. Atmosféra ve zhořecké hospodě byla tak jedinečná, že v Odrách obdržel známku 6,83, čímž se stal zatím vítězem hlasování Top expediční hospoda, když sesadil z trůnu Putkov z expedice Obegolwarr 2002.

Opouštějíce hospodu, šli jsme s jasným cílem. Tím byl vojenský stan postavený v rámci nějakých oslav uprostřed návsi. To byl předposlední nocleh expedice Pralinky zvlášť 2005, který byl natolik luxusní, že v Odrách obdržel známku 5,50, čímž se umístil na 4. místě.

Jak na expedicích zvykem nebývá, ráno jsme se vzbudili, když už rozhodně ráno nebylo. Odebrali jsme se směrem k západu do Vlkošova, kde jsme si prohlédli zajímavou vodní tvrz a spoustu hnoje a vykoupali jsme se v nedalekém rybníce. Přes Služetín jsme posléze dorazili do Bezvěrova, který dodnes Martin nazývá Neznabohy. Zase jsme si začali připadat jako v civilizaci, to když jsme se tam usadili v jakémsi rádobymotorestu u hlavní silnice z Plzně do Karlových Varů a sledovali u pivka a oběda, jak si tam auta sviští nahoru a dolů. V hospodě se nás na chvíli ujal i místní hospodský, který nás opečovával prostřednictvím zelené, kterou vlastnoručně vyrobil. Jinak byl podnik takový obyčejný, moc to tam nežilo, tak jsme to museli oživit další lekcí japonštiny. (Odry 4,00). Z Bezvěrova se odpojila Míša s Honzou, protože rušivý element v podobě Honzova auta potřeboval přiblížit směrem k rychle se blížícímu Úterý. A tak si stoupli na krajnici silnice do Manětína a napřáhli ruku.

My ostatní jsme se vydali dál. Stočili jsme se k jihu a prošli jsme jakýmsi dlouhým údolím s rybníkem, až jsme vylezli na silnici. Z posledních sil jsme po ní prošli zbývajících několik kilometrů, až jsme se ocitli na hraně hlubokého údolí, na jehož dně stálo překrásné městečko Úterý. Do něj jsme to už přes louky brali střemhlav a s motorizovanou sekcí jsme se sešli na náměstí (plném hrázděných domů).

Těžko říci, zda jsme měli štěstí nebo smůlu. Úterý zrovna pořádalo jakousi veselici, takže náměstí bylo plné stánků s občerstvením, kde se dalo naplnit hladové a žíznivé břicho (Odry 2,83). Záhy tam začala na pódiu hrát kapela. Ne že by snad hrála špatně, ale repertoár sestávající výhradně z těch nejšílenějších provařených songů typu Malagelo, nás přiměl k odchodu. A kdyby ne on tak určitě místní jedinci, kteří začali lidi na náměstí dlící obírat o vstupné na náměstí, a jiní místní jedinci, kteří na nás začali plivat jedovatou slinu poté, co jsme vstupné na náměstí odmítli zaplatit s tím, že kvůli tomu jsme sem nepřišli.

Než jsme dorazili, Honza s Míšou měli vytipováno místo v přístřešku na školní zahradě, kde bude možno přespat, takže jsme se uvelebili v hospodě mimo centrum, kam jsme se sice vešli jen na zahradu a nejprve dokonce jen na zem, ale bylo to o poznání příjemnější, neboť nám tam hráli zevnitř jacísi kotlíkáři na kytaru, což sice nebylo tak profesionální jako produkce na náměstí, ale všeobecně jsme se shodli, že alespoň co do výběru písní jde o mnohem poslouchatelnější zážitek. V této hospodě (Odry 4,17) jsme slavnostně zakončili expedici Pralinky zvlášť 2005, začali jsme kout plány na příští rok a v hluboké noci jsme se odebrali spát. Odebrali jsme se nenápadně, neboť jsme věděli o nervozitě Úterý, které se jen několik týdnů před naší návštěvou potýkalo se systematickým řáděním vyšinutého žháře, jehož dílo bylo v městečku znát na každém druhém kroku. Nakonec jsme nevzbudili žádné pozdvižení a spokojeně přespali na zahradě místní školy (Odry 4,33). Zaplaťpámbu za to přístřeší, neboť ráno nás probudil náš starý známý déšť.

Brzy ráno Martina a mne odvezl motorizovaný Honza na nádraží do nedalekých Bezdružic, aby celý zbytek expedice vezl nóblově autem až do Prahy. Tam jsme se sešli znovu s Vaškem a Jurou, pokračujícími na dálný východ, zatímco Míša a Honza jako severočeská sekce Pralinek zvlášť se odebrali na sever. S nimi jsme pak strávili ještě kus cesty, než jsme se odpojili do Poličky.

Sepsal Síba

Menu