Expedice OBEGOLWARR 2004

Expedice Obegolwarr 2004 začala 10. srpna 2004. Konečně došlo k realizaci původního plánu na rok 2003 s trasou z Hrdolřez do Hrobu. Čekala nás tedy expedice severočeská. Poličská sekce na ni vyrážela ve zcela novém a neobvyklém složení - Pepa, Hela, Martin a já. A cestou jsme se ještě rozrostli. V Týništi nad Orlicí jsme přibrali Vaška, v Hradci Králové Alču.

Kolem poledne jsme na nádraží Mladá Boleslav-Debř zamávali vláčku vyrazili do příšerného vedra, které nás doprovázelo velkou část expedice.

Hrdlořezy stojí na kopečku nad údolím Jizery, v tamější hospodě (Odry 4,71) jsme si dali slavnostní oběd (a bylo z čeho vybírat, jídla z 23 druhů masa se hned tak někde nevidí) a neméně slavnostně jsme zahájili expedici Obegolwarr 2004.

Novinkou oproti předchozím expedicím tu byla celoexpediční hra. Každý den se rozlosovaly role a každý měl za úkol dodržovat zásady z ní plynoucí. V Hrdlořezech proběhlo první losování.

S dvouhodinovým zpožděním dorazil z Hrabyně Jura. Byl uvítán a sestava expedice Obegolwarr 2004 byla kompletní. A tak jsme se pekelným horkem vydali na západ. Doprovázel nás prach, sucho, kopřivy, občasné výhledy na Mladou Boleslav, Bezděz a Ještěd, ojedinělé nezralé ovoce a nikde ani noha.

Plužná, jediná vesnice při dvacetikilometrové cestě, zklamala. Hospoda, v níž bychom se mohli skrýt před horkem, tam sice byla, ale otvírala až za příliš dlouho. A tak jsme dál šli prachem a pískem, do něhož jsme se bořili až po kotníky. Bylo to jako cesta pouští. Do večera jsme celkem pochopitelně dopili všechny zásoby vody. Vyhlíželi jsme supy.

Záchranu neskýtala ani Pankrác. Tento zpustlý rekreační areál byl obývaný jakýmisi rusky hovořícími lidmi, od nichž se expediční vyslanci dozvěděli něco v tom smyslu, že šéf odjel a bez jeho souhlasu tam voda není. A tak jsme vzdali jakoukoli další fyzickou aktivitu a o kilometr dál jsme si ustlali v lese (Odry 4,00).

Do tmy ještě nějaký čas zbýval, tak jsme dle expedičních tradic alespoň vytáhli knihu. Němou barikádu. Naturalistické líčení rozstřílené holčičky nás nesmírně pobavilo. Smáli jsme se, až jsme se za břicho popadali.

V noci jsme měli návštěvu. Naštěstí si stádo prasat na poslední chvíli všimlo, že se jim cosi netradičního připletlo do jejich oblíbené joggingové trasy, a uvolilo se trasu pro tentokrát změnit. Jura z toho byl lehce vyděšen.

Ráno jsme vyrazili dál. Do míst, která nabízela hezčí krajinu, více civilizace, pískovce a vodu. Kokořínsko. Po pár kilometrech cesty lesem a hezkou pískovcovou soutěskou jsme dorazili do Nosálova. Hospoda měla pro změnu zavřeno, ale na zdejší obchod jsme se vrhli jako kobylky. Když jsme důkladně načerpali síly, vydali jsme se na nedalekou Vrátenskou horu. Kromě Pepy a Hely, kteří se vzdali snadno a vyměkle ji obešli.

Z rozhledny na Vrátenské hoře jsme si udělali obrázek, kterým směrem se bude expedice ubírat dále. Bylo vidět až na České středohoří.

Když jsme se opět sešli s Helou a Pepou, zbývala nám už jen krátká cesta na hrad Houska. Pepa, Hela, Martin a já jsme se vydali na prohlídku, zatímco ostatní se marně pokoušeli pít kofolu, což jim ovšem tamější přemnožené vosy nedovolily.

Jenže nejen venku byly vosy. I na prohlídce samotné nenapadlo jednu z nich nic lepšího než dát Pepovi žihadlo. A protože je Pepa alergik, v zápětí nás opustil i s Helou. Neumřeli, nebojte se. Pepa se nechal odvézt do Doks na ošetření a poté odjeli domů. I tak měli v plánu ten den odjet, jenom tak učinili už v poledne a ne až večer. Ty druhé dny jsou na expedicích nějaké krizové. A tak jsme pokračovali v pětičlenné sestavě, která vydržela až do konce.

Když jsme sešli do údolí pod hradem, čekalo nás milé překvapení. Rybník s hospodou (Odry 5,00) na břehu. V obojím jsme strávili docela slušný čas. Pak jsme pokračovali lesem, v němž nás při jedné pralinkozvláštní pauze Alča učila hbité chvaty k dolování klíšťat, které údajně přitahuje jako kanál klíče. Zastavili jsme se ještě na skalní vyhlídce na Velkém Beškovském kopci, abychom se pokochali a ujistili se, že se České středohoří blíží.

V Nedamově jsme se ještě jednou vykoupali v rybníce a v podvečer jsme došli do Dubé, kde jsme se pro ten den rozhodli ukončit cestu. Na náměstí v Dubé zůstali hlídači batohů a ostatní kroužili městem, aby našli místo, kde složíme hlavu. Dubá se ukázala být městem vandrákům nepřátelským. Naštěstí nehrozil déšť, tak nám postačil park (Odry 2,60).

Večer jsme ještě strávili v hospodě (Odry 4,20), kde jsme se věnovali i luštění šifer z Campos touru 2004, kterého jsem se krátce předtím zúčastnil. Byl to trénink na kvapem se blížící první ročník Svíček, na kterém se celá sestava expedice na obou stranách barikády znovu sešla.

V parku nás nikdo nepřepadl a ráno jsme luxusně posnídali v cukrárně. Přes Pavličky jsme pokračovali do nejsevernějších cípů Kokořínska. Tam nás opět začala sužovat poušť se svým pískem a žízní. Po cestě byly avizovány jakési pozoruhodnosti, jako byly skály s vyhlídkami Čap a Husa a jakési jeskyně, které byly, upřímně řečeno, nic moc.

A tak jsme dorazili do Skalky, kde jsme opustili Kokořínsko. Vesnice to byla pozoruhodná především tím, že prvním objektem, k němuž jsme přišli, bylo hladové okno, v němž navíc, Unicefu navzdory, obsluhovala asi desetiletá slečna (Odry 4,80).

Za Skalkou jsme s jásotem vstoupili na území Ústeckého kraje a zamířili k hradu Helfenburku. Celkem nic jsme o něm nevěděli a netušili jsme , jak hezký a impozantní může takový celkem neznámý objekt být. Konala se tam zrovna jakási megalomanská bronťárna či co, takže jsme vyfasovali učenou průvodkyni, o jejíchž půvabech Vašek dodnes vypráví na každém kroku.

Pojedli jsme tatranky a zamířili do Úštěka. Hned na kraji města bylo fotbalové hřiště, oblíbené útočiště na všech expedicích a jim podobných akcích. Tohle bylo ale mimořádně luxusní. Na jeho okraji stála volně přístupná, opuštěná a, pravda, lehce zdemolovaná budova s nápisem TJ SLAVOJ ÚŠTĚK. V jejím patře jsme našli dokonalý expediční apartmán. Vyžadoval sice trochu úklidu, ale bylo tam skvěle útulno a sucho, což jsme ocenili vzhledem k tomu, že onu noc měly přijít bouře, jak nás operativně informovala soukromá meteorologická služba v podobě paní Aulické. Rozhodli jsme se, že byť je to kilometr a půl špatným směrem, vrátíme se sem na nocleh.

Teď jsme ale mířili na Chmelař. Přelidněnost kempu a pláže nám trochu evokovala dva roky staré vzpomínky na Zlatou Korunu. Alča si lebedila v rybníce a my ostatní jsme brblali, že je v něm moc teplá voda. Po koupeli jsem si v jednom z tamních četných hladových oken (Odry 3,60) pochutnal na pepřovém utopenci, nad nímž Alča ohrnovala nos, neboť jí připomínal kuchařské umění jejího otce.

Potom jsme se odebrali zpět do města pokochat se pamětihodnostmi a usednout do jedné z místních restaurací (Odry 5,20) vyčkat ve večerním dusnu příchodu strašlivé bouře. Ta se opozdila, takže jsme nakonec až do našeho luxusního útulku. Přečetli jsme si ještě kousek Němé barikády na dobrou noc. Někdo z důvodů pro mě - neznalce zahraniční kinematografie - nepochopitelných, označil náš dvoupatrový přístřešek jako Blair Witch (Odry 5,00 - 8. místo).

Ráno jsme ještě zvenčí oblezli několik úštěckých památek (jsou fakt hezké) a vydali jsme se směrem na západ, do krajiny, která se silně lišila od té, kterou jsme se pohybovali doposud. Do Českého středohoří.

Několik prvních kilometrů vedlo po silnici. V Zimoři jsme opět narazili na věc, se kterou se člověk jinde než na expedicích nepotká. Na pojízdnou prodejnu. Nešlo toho nevyužít a nanuk byl jasná volba.

Tou dobou už za námi z Doks uháněl Honza Procházka - pachatel naší první účasti na Bedně. Původně vyhrožoval, že se k expedici připojí a nakonec jsme na něj museli čekat na úpatí Sedla. O zábavu při čekání se postaral Alčin létající talíř. Potom s námi Honza asi kilometr vedl kolo a otočil se zpět s tím, že musí v Doksech vyvenčit psa. Ale návštěva nás stejně potěšila.

Sedlo byl kopec jako kráva, ale ta panoramata stála za to. Panoramat bylo na expedici Obegolwarr 2004 vůbec požehnaně. K Alčině nelibosti, neboť prohlásila, že je to stále stejné a musíme kvůli tomu někam odbočovat.

Následující úsek cesty jí navíc nebyl ani trochu příjemný, neboť vedl po ostrém skalnatém hřebeni, který jsem si já sice užíval, ale ona tam trpěla závratěmi.

Nakonec jsme se vymotali z hor, skal a lesů a přes Horní Týnec, houští a bažiny jsme dorazili do Třebušína. Měli jsme hlad, takže hospoda byla náš cíl. Ale tahle stála za to. Respektive ani ne tak ona sama jako vrchní, který v ní obsluhoval. To on jí v hlasování vydobyl tak vysokou známku. Už jeho úvodní oslovení „dobrý den, vážení páni čundráci, dobrý den, vážená slečno čundračko“ dávalo tušit, že pobyt v třebušínské hospodě Pod Kalichem nebude hned tak zapomenut (Odry 6,60 - 3. místo). Vaška oslovoval „černý šviháku“ podle trička divadelního souboru, jemuž dělal neplacenou reklamu. Pohostil nás naprosto neuvěřitelnou borůvkovou limonádou z Moravy a chutným obědem. Ještě jsem si v Třebušíně stihl vyřídit telefonát s Honzou Kotěrou, na jehož chatě v Krušných horách nakonec měla expedice Obegolwarr 2004 poexpediční summit po vzoru summitů Campos touru.

Pak jsme pokračovali dál přes Řepčice, Proboštov a Pohoří. Nakonec jsme večer zakotvili v Malečově. V místní hospodě jsme za nedbalého sledování olympiády vyčkali tmy (Odry 3,40). Pak jsme se jako správní čundráci odebrali an fotbalové hřiště. Nocleh nic moc (Odry 2,40). Sdíleli jsme ho nejprve s místní mládeží, která se tu skrývala před zraky rodičů. Byla tam zima a v noci nás překvapil déšť, který nás zahnal pod střechu na štěrk.

Po ranní snídani v krámě jsme se odebrali dál. Krátká odbočka na Vysoký Ostrý, které se zúčastnili jedinci, pro něž byla panoramata zajímavá, nás příliš nezdržela. Pak už byl před námi jen táhlý sestup na hrad Střekov. Na prohlídku se nekulturním čundrákům nechtělo, tak jsme stavili jen v galerii a v hospodě (i za tu hospodu chtěli vstupné!, Odry 3,40), v níž jsem ostatní oblažoval svými vzpomínkami na mou návštěvu zde před dvěma roky na svátek mistra Jana Husa, kdy jsem na základě svých znalostí historie a jídelního lístku ustanovil a poobědval pro tento den stylový sváteční pokrm - úhoře.

Už bylo opět horko, tak jsme si pod hradem zaplavali v Labi. Ze zdymadla jsme sledovali vláčky, lodičky a chvilku jsme se tu skryli před přeháňkou. Tady jsme byli na expedici nejníže. Teď nás čekal opět výstup do kopců.

Vaňovský vodopád po cestě nám posloužil jako sprcha. Pak jsme vystoupali do Podlešína. Další cesta po pláních byla ve znamení odboček na panoramata. Cesta vedla dlouho po silnici, což v Českém středohoří, jinak hojně zarostlém bujným býlím, trním a křovím, nebylo až tak na škodu. Expedice Obegolwarr 2004 byla vůbec tak trochu cestou napříč podnebnými pásy. Začínala v poušti, teď jsme se pozvolna dostávali do pralesa. Tím jsme došli do Moravan. Tam jsme se krátce občerstvili v místním hladovém okně (Odry 4,00) za družného hovoru s dvojicí výletníků, kteří si sem jenom tak odskočili z obvyklého toulání se po Kavkaze. Hrozně se divili, že jsme tam ještě nebyli.

Pak nás čekal krátký přesun do Dubic, které byly poslední lokalitou, kde jsme se mohli nakrmit. Dlouho jsme křižovali Dubice tam a zpátky, než jsme našli hospodu, která by nám to umožnila. Byla sice celkem obyčejná, ale útulná, nakrmili jsme se tam dobře (Odry 6,60 - 3. místo). Schylovalo se tam rovněž k diskotéce, na níž jsme se nakonec rozhodli nezůstávat. Myslím, že Vašek toho dodnes lituje.

Přesunuli jsme se již jen asi 2 km do lesa, v němž leží nádraží Radejčín. Opuštěné, prostorné a zastřešené. Ideální nocleh. Než přejel poslední večerní vlak do Lovosic, dělal nám nechtěnou společnost jakýsi domorodec, který nám bavitě líčil svou kriminální minulost. Raději jsme se na noc semkli do jednoho kouta nástupiště. Přesto jsme v noci měli další nechtěnou návštěvu. Dvě opilé děti se zjevně vracely z dubické diskotéky na chatu jednoho z nich. Evidentně příliš netušily kudy, proto pro ně nádraží Radejčín bylo vítanou zastávkou. A daly se do hovoru. Stál za to. Nezúčastněný asi nepochopí, ale věty jednoho z nich: „Helé, Péťo, chceš říct vtip?“ a „Tak di do píčy“, se nemohly nezapsat do zlatého fondu expedičních hlášek. A to jsme chtěli spát. Když jejich blekotavý hovor neutichal, Jura je seřval. Nebylo to nic platné, za chvilku nás obšťastňovaly svými plky nanovo. Chování opilců je nicméně nevyzpytatelné. A tak se stalo, že se jeden z nich zvedl, aby se šel vyčůrat. Učinil tak v místě, kde tušil, že končí nástupiště. Tušil špatně. Přestože jsme se večer semkli do kouta, někdo musel zůstat na kraji. Byl to Vašek. Jak bleskurychle vystartoval ze spacáku, ještě si rozdupl telefon. To vinou jeho hlasování neobdržel radejčínský nocleh vyšší známku (Odry 3,00).

Ráno jsme vyrazili přes Kletečnou a sedlo Paškapole na Milešovku, nejšpičatější vrchol expedice. Stavili jsme se tam i v hospodě (Odry 3,20). Bohužel byl opar, a tak panoramata nebyla nic moc. Dostali jsme se dokonce i na věž. Tam už byl vidět i Hrob.

Dále jsme si to namířili na kostomlatský hrad, kde jsme s Martinem vzpomínali na jarní akci pořádanou před dvěma roky Honzou Kotěrou, kdy jsme tu strávili víkend. Zrovna tam působila jakási brigáda, která hrad obnovovala. chtěli nás nalákat na práci, ale nepovedlo se jim to. Alespoň jsme jim dali chechták do kasičky.

Pak jsme sestoupili do Kostomlat a snažili jsme se s Martinem rozpoznávat místa, kde jsme druhdy hráli Jak dědeček měnil, až vyměnil obráceně. Vykoupali jsme se v rybníce, z něhož Martin vylovil velikou živou škebli. Pak jsme se přesunuli do hospody (Odry 6,20 - 6. místo), v níž se mi oživila paměť na šifry a hádanky, které jsme tu tehdy luštili, a počal jsem jimi oblažovat okolí. Pak jsme se přesouvali dál.

Džungle byla čím dál džunglovitější, a tak se stalo, že jsme místy i sešli z cesty (značené!), přestože jsem se o orientaci staral já. V Ohníči jsme přešli Bílinu a namířili jsme si to k Teplicím. Původně jsme měli v plánu cestu zakončit v Kladrubech, ale nebyla tam hospoda, kde bychom ukončili etapu a strávili večer. Tak jsme pokračovali dále přes Straky a Štěrbinu, kde jsme rovněž nepochodili (ještěže jsou na Teplicku vesnice tak na husto) do Všechlap. Tam jsme se usadili.

Bylo tam útulno a živá hudba. Prostě nám tam bylo dobře. Až jsem se podivil, že se čundrák cítí nejlépe v místech, kde si na nic nehrají a čundráka tam vidí poprvé v životě (Odry 6,40 - 5. místo). Uprostřed Mostecké pánve nám bylo rozhodně lépe než třeba někde okolo Sázavy během expedice Suhosundel 2001. Ani se nám odtamtud nechtělo. Bylo koneckonců jasné, že je to poslední noc na expedici.

Na tu jsme se odebrali na břeh nedaleké přehrady. Abychom nezapomněli, že jsme v těžebně- industriálním kraji, celou noc nám hučely do ucha jakési stroje z nedalekého lomu. Přečetli jsme si ještě něco na dobrou noc z knihy a idylka noci na břehu jezera byla dokonalá (Odry 5,20 - 7. místo). A tak jsme expedici uzavřeli opět nocí pod širákem.

Ráno nás čekal závěrečný přechod Mostecké pánve. V Lahošti jsme v krámě posnídali. Následovala návštěva zatopeného dolu Barbora v Jeníkově, kde jsme si zaplavali, koukali jsme na ryby a panorama Krušných hor. A pak již jen krátká cesta do Hrobu, kde byla v hospodě (Odry 5,00) expedice Obegolwarr 2004 slavnostně ukončena.

Ze všech expedic mně osobně tato zatím připadala nejlepší. Perfektní osazenstvo, krásný kraj, milí lidé.

V Hrobu jsme se odebrali na nádraží, kde jsme měli ještě kupu času, než jel vlak. Tak jsme si v kolejišti házeli talířem. Má jedinečná muška měla na svědomí, že přistál na nádražní střeše. A tak si Vašek zahrál na horolezce.

Pak jsme vlakem vyjeli do hor. V Novém Městě už nás čekal Honza Kotěra a poexpediční summit. Ten čítal povídání, opékání buřtů, poslouchání Vladimira Vysockého a večerní cestu na Bouřňák. Tam jsme vylezli na telekomunikační věž, která byla několikanásobně zabezpečená, aby se na ni nedalo vylézt. Kochali jsme se nočními panoramaty plnými světel.

Ráno jsme sedli na vlak a odjeli jsme domů. V Mostě jsme si dali snídani, ve Velkém Oseku se odpojili Vašek a Alča, v České Třebové Jura. S Martinem jsme do Poličky dojeli odpoledne.

Sepsal Síba