Aby se minimalizoval čas na její realizaci, byla vedena v prodloužení expedice Suhosundel 2001 tak, aby dále sledovala červenou značku, která pokračuje od Poličky podél Svratky do Brna. Sešli jsme se v Poličce 18. srpna 2003, tedy v předvečer plánovaného startu. Následovalo krátké posezení v místních restauracích v sestavě Alča, Vašek, Jura, Zdeněk a já. Zde se k nám připojila rovněž Erika, která se tak jako na expedici Suhosundel 2001 na tuto velice těšila a nakonec šla místo toho pracovat na poštu. Uvidíme, jak dlouho jí tento přístup bude ještě držet.

Dopoledne dalšího dne jsme vyrazili směrem ke Svratce. Přešli jsme Kamenec, Sádek a kousek před Lačnovem nám začalo mírně pršet. Zároveň telefonovala Erika, že jí šichta již skončila a že se k nám na toto odpoledne tedy může připojit. Přijela autobusem do Borovnice, kde na zbytek expedice už netrpělivě čekala v hospodě (Olomouc 4,00). Seděli jsme tam dlouho, abychom přečkali ten největší déšť. Když ustal, vyrazili jsme dále směrem na Prosíčku.

Obyčejně je cesta z Borovnice na Prosíčku velice pěkná a příjemná. Ne tak po dešti. Cesta vedla velmi nerovným terénem a vysokou travou a tak mokří, jako po tomto úseku, jsme na expedici byli snad jedině v Kašperských Horách. Výhled z Prosíčky byl hezký jako vždy, došlo zde rovněž na pralinky zvlášť. Erika byla mimořádně veselá, že je konečně taky jednou na expedici.

Z Prosíčky jsme sestoupili zpět dolů k řece do Jimramova, kde bylo v plánu se na sluníčku osušit a v hospodě poveselit, než se Erika zase odebere domů, aby další den nastoupila znovu do práce. Jimramov nás překvapil. Pivnice byla zrušená, Panský dům zavřený, Radnice plná a tak jsme se museli spokojit s bistrem. Poseděli jsme krátce na jeho lavicích na náměstí (Olomouc 3,25), pak jsme udělali Erice pápá a vyrazili jsme dále na jih. Večer se blížil, rozhodli jsme se dojít, kam až to za světla půjde.

Kousek za Jimramovem jsme se vynořili z lesa a pod námi se zjevila vesnice Strachujov. Jako místní jsem o tom pány z Ostravska náležitě poučil, načež se dali do veselého smíchu, neboť na základě v Ostravě oblíbené vulgarity si zkrátili název vesnice na Chujov. Prošli jsme Unčín, v podvečer se vykoupali ve Svratce, která byla náležitě studená, jak se na Svratku sluší a patří. Do Dalečína jsme došli právě se soumrakem a ukotvili se na útulné verandě jedné místní hospody (Olomouc 4,00).

Hrozil déšť. V Dalečíně jsme měli vytipované nocležiště v opuštěné buňce poblíž gamy, ale nakonec se nám tam s postupujícím večerem čím dál méně chtělo. A tak jsme si zopakovali nocleh ze Suhosundelu 2001 v Polničce. Dohodli jsme se a ustlali si na hospodské verandě. To pro nás mělo jednu zásadní nevýhodu. Museli jsme čekat, až hospoda zavře. A tak jsme si na ulici před hospodou házeli talířem, který Alča vytáhla z batohu, a když už byla naše únava ještě větší, sesedli jsme se okolo jednoho stolu a tak jako na expedici Obegolwarr 2002 jsme si začali číst z knihy. Tentokrát to byl Malý princ, kterého následující den začaly střídat Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika od Alfreda Jarryho, za něž jsem byl málem ukamenován, a bylo rozhodnuto, že příště bude výběr literatury podléhat přísné cenzuře. Obzvláště poté, co jsem se v závěru expedice v Brně snažil přesvědčit její účastníky, že bůh je dotykový bod nuly a nekonečna.

Nocleh v Dalečíně byl na sjezdu v Olomouci oznámkován 4,00.

Ráno jsme vykoupili místnímu obchodu zásoby na několik dní, posnídali jsme a vyrazili dále. V plánu bylo koupání ve vírské přehradě. Leč vzhledem ke sníženému stavu vody a bahnu okolo břehů jsme původní záměr opustili. Začali jsme se drápat na kopec do Vítochova. Ve Vítochově stojí prastarý kostelík s prasáckou romantickou úpravou. Je umístěn na malém návrší nad vesnicí, které skýtá náležitá panoramata. Odtud jsme také uviděli zblízka svůj další cíl - Karasín.

Cestou do Karasína jsme si vynahradili špinavou přehradu krásným čistým rybníčkem a v Karasíně jsme vystoupali na tehdy nově otevřenou rozhlednu. I odtud bylo možno vidět náš další cíl. Byl jím vysoký protilehlý kopec s hradem Zubštejnem. Prohlédli jsme si veškerá panoramata, která Karasín nabízí (a že stojí za to) a pozvolna sestupovali zpět do údolí Svratky. Krátká zastávka na hrázi vírské přehrady nás příliš nezdržela a záhy jsme už seděli na zahrádce hospůdky v Hrdé Vsi ve Víru (Olomouc 3,75). Tam jsme se na základě informativního telefonátu definitivně smířili se skutečností, že Erika mezi nás navzdory původním plánům dnes již nezavítá. Expedice tedy bude dokončena v pěti lidech.

Odpoledne jsme se vydali na další kopec, kterým byl již zmíněný Zubštejn. Vůbec mi nepřišlo divné, že byl Zubštejn svými někdejšími pány později opuštěn. Postavit hrad na takovém kopci může jedině magor. Nicméně Zubštejn sám je docela hezká prolézačka a z jeho vrcholku jsou rovněž krásná panoramata. Tady už začínají hluboká údolí, suché stráně a listnaté lesy, aby nám bylo jasné, že se blížíme k Brnu. Jako vrcholovku jsme si dali pralinky zvlášť a pracně nabyté výškové metry opět rychle a lehkovážně ztratili.

Naší další zastávkou byl Štěpánov nad Svratkou. Respektive našimi dalšími třemi zastávkami. Nejprve jsme se totiž zastavili za štěpánovskými humny koupat se v ledové Svratce. Poté, co jsme zjistili, že ve zdánlivě opuštěné maringotce na jejím břehu někdo začíná točit pivo a prodávat občerstvení a že se tam začínají scházet lidé, posunuli jsme se od řeky asi pět metrů a tato svérázná občerstvovna se stala naší štěpánovskou zastávkou číslo dvě. (Olomouc 5,00) Vinou číhosi remcání z důvodu hladu jsme první štěpánovskou občerstvovnu záhy vyměnili za druhou. Tou byla velká restaurace na náměstí, která skýtala i krmení (Olomouc 4,50). Usadili jsme se tam na vysoké terase s výhledem na náměstí a vytáhli jsme Malého prince. Místním lidem jsme přišli být divní.

Ze Štěpánova jsme odcházeli již za soumraku. Domnívali jsme se, že opustíme vesnici a někde za ní si najdeme nějaké přívětivé nocležiště. To jsme se ale přepočítali. Cesta navíc nevedla v souladu s mapou, takže jsme se ocitli potmě na kraji lesa. Alča pohotově vyndala čelovku a záhy to vypadalo, jako když jsme byli na jaře na Bedně. Jenom ta sestava byla trochu jiná. Když jsme vyšli z lesa, ocitli jsme se ihned na kraji Ujčova, což je vesnice mimořádně roztahaná. Najít v ní nějaké ústraní byl trochu nadlidský úkol. A tak jsme přešli Ujčov celý. V pozdním večeru jsme pak na konci Ujčova zalehli do sadu. Alča, která byla celou dobu v úzkém kontaktu s maminkou, bedlivě sledující vývoj meteorologické situace na internetu, nás ujistila, že tuto noc se budou přeháňky vyskytovat opravdu jen velmi ojediněle. A tak jsme zalehli pod širák, respektive pod jabloně a četli si Malého prince.

Nějak jsem nemohl spát a tak jsem se díval na hvězdičky. Brzy jsem se začal dívat na blesky. Pak jsem začal poslouchat hromy a odpočítávat, jak se bouřka blíží. Když už to dosáhlo kritické hranice, k jejich značné nelibosti jsem vzbudil zbytek výpravy a přiměl je k nočnímu přesunu asi kilometr zpět do autobusové zastávky ve vesnici. Ukázalo se to jako velmi rozumné řešení. Bouřka opravdu přišla, byla silná, byť krátká. Celkově získal tento nocleh v Olomouci hodnocení 2,00.

Protože jsme si po nočním přesunu k ránu trochu pospali, byli jsme atrakcí pro celý horní konec Ujčova, který se sem postupně scházel na autobus. Do čekárny se nevešli a museli čekat na svůj spoj venku. Ráno jsme se zvedli a okolo promoklého sadu a lesní studánky jsme došli do Nedvědice, kde jsme posnídali. Někde tam telefonovala paní Aulická. "Zmokli jste, že jo?" Meteorologickou situaci sledovala opravdu pečlivě. Hned ráno se dívala na snímky z radaru, aby zjistila, že ta jediná velmi ojedinělá přeháňka v celém Česku se přeháněla zrovna v okolí Bystřice nad Pernštejnem. Doteď nevím, jestli ten telefonát byl zamýšlen jako omluva nebo poťouchlé vysmívání.

Minuli jsme Pernštejn a pokračovali do Černvíru. Alča začala mít nějaké zdravotní potíže a vyhrožovala, že nám udělá pápá. Nakonec se jí udělalo dobře a pápá nám neudělala. V Černvíru jsme se byli podívat na dřevěný most a pokračovali jsme do Doubravníku. Cesta měla vést po rovině a vedla z kopce do kopce, což nás mírně rozčilovalo. V Doubravníku jsme odbočili na náměstí do hospody na oběd (Olomouc 5,50). Původně jsme měli v plánu navštívit i nějaké památky, nakonec jsme ale v poledním horku raději zamířili do řeky.

Následně jsme přešli přes Prudkou a v Borači se posilněni pralinkami zvlášť zastavili na nádraží. Zdeněk, Vašek a Jura poněkud vyměkli a rozhodli se, že do Štěpánovic přejedou vlakem. Už ani nevím, co je k tomu vlastně vedlo. Vrazili jsme jim do ruky batohy a s Alčou vyrazili pěšky přes kopeček s tím, že tam aspoň budou pěkná panoramata. Ovšem to už jsme byli příliš daleko na jihu na to, aby v místech, kde v mapě není les, byla ve skutečnosti pastvina nebo nějaká podobná vegetace, která umožňuje rozhled. Jak v současné době posuzuji uvedený porost, myslím, že nejtrefnějším označením je macchie, která ovšem rozhled neumožňuje ani v nejmenším.

S Alčou jsme došli do Štěpánovic, kde jsme po čuchu neomylně našli hospodu, ve které na nás čekal zbytek výpravy (Olomouc 4,75). Chvilku jsme poseděli s tím, že dojdeme do Tišnova, tam si uděláme závěrečný večer a další den dorazíme do Brna, kde expedici Tonuwarr 2003 ukončíme. Došli jsme do Překlášteří, kde jsme si dopřáli další koupel ve Svratce a zavítali jsme do tamějšího kláštera. Tedy pouze na nádvoří, protože už bylo příliš pozdě na to, abychom mohli jít na prohlídku. Na nádvoří kláštera byla spousta místních koček, které se kdosi pokoušel otrávit zeleným salámem, který si vezl až z domu.

Z Předklášteří jsme jenom přešli řeku do Tišnova. Plánovali jsme navštívit nějakou restauraci u nádraží, ale žádnou jsme tam nenašli. Okolo byl navíc čilý stavební ruch, přestavovalo se nádraží vlakové i autobusové, vůbec nám přišlo, že Tišnov je jedno velké staveniště. Něco jako Berlín. A tak jsme v Tišnově jenom trochu přibrzdili, vzhledem ke staveništi i trochu zabloudili (což ale ostatním Pralinkám nijak nebrání v tom, aby mne nadále označovali za chodící GPS) a najednou Tišnov zase končil. A tak jsme úspěšně minuli původně plánovaný konec třetího dne expedice Tonuwarr 2003 a pokračovali jsme dále širokým údolím Svratky.

Cestou jsme si u opuštěné chatky vyhlédli místo, kam potom půjdeme spát a kam jsme nakonec spát nešli. Došli jsme do Březiny. Byla to právě ta Březina, do níž jsme nedošli o rok později na Tmou. Doufali jsme, že tam narazíme na nějakou hospodu, ve které strávíme večer a ona byla hospoda hned v prvním domě ve vsi (Olomouc 4,25). Byla obrovská, chudičká, vyjedená, byla tam spousta lidí, evidentně výletníků. Čundráci se tam prolínali s chataři, vodáky i cyklisty. Tak tam jsme strávili poslední večer. Na lavičkách před hospodou, u jezu na břehu Svratky. Tam jsme si domluvili i nocleh, protože tam pro případ stále hrozícího deště bylo přístřeší (Olomouc 4,50).

Ráno mne velmi brzy probudil sílící bzukot. Není divu, když jsem si v noci ustlal takřka na vosím hnízdě. A tak se vstávalo velmi časně. Na návsi byl otevřený obchod, kde jsme posnídali a vydali jsme se na poslední etapu expedice. Vedla dále kolem řeky. Údolí bylo celkem zajímavé, plné chat, semtam nějaká skála, vypadalo to tam skoro jako na expedici Suhosundel 2001. Bylo taky poměrně dlouhé a vyústilo ve Veverské Bítýšce.

Tam už byl evidentní další plán pro tento den. Dojdeme do Brna, kde si uděláme pápá. Vašek, Jura a Zdeněk odjedou do Mikulova na jakýsi festival a já s Alčou odjedeme zpátky do Poličky na jakýsi jiný festival (tedy na Poličku 555). Nebylo tedy moc času na zdržování, takže jsme Veverskou Bítýšku jenom prošli. Kousek za ní jsme překročili hranici města Brna. Strmými srázy nad Brněnskou přehradou jsme došli na hrad Veveří. Tam jsme prolezli všechna zákoutí, kam se bez vstupného smělo a chvilku poseděli v hospodě, kde jsme úspěšně lovili značně přemnožené vosy (Olomouc 3,00). Pokud se nepletu, zde byla také expedička Tonuwarr 2003 slavnostně ukončena.

Potom jsme sešli dolů k přehradě na přístaviště (tam, kde dnes už stojí lávka), a protože Alča mezitím opět využila maminku na internetu k vyčtení jízdního řádu, měli jsme to načasováno akorát na loď. Ještě než připlula, v rychlosti jsem expedičníkům dočítal poslední odstavce z Faustrolla, za což jsem byl málem shozen do jedovatě zelené "vody" Pryglu. Jako správní hogo fogo jsme se vezli lodí za 49 Kč, abychom vystoupili v Bystrci. Tam jsme si dali ještě závěrečné posezení ve stánku a dlabanec (Olomouc 2,75) a kluci odešli na tramvaj, aby stihli vlak do Mikulova.

Já s Alčou jsme nesedli na nic, nýbrž došli pěšky na konec Kníniček, kde jsme natáhli pravici a super rychlým stopem (a to přes Tišnov a Nové Město na Moravě) jsme dojeli za necelé tři hodiny do Poličky. Tam jsme se ještě sešli znovu s Erikou, Jardou a Ajkou, seděli u živé hudby a povídali si. A ještě někdo tam mezi nás zavítal. Byl to Pepa s Helou. Mám za to, že právě tam se Pepa s Alčou viděli poprvé, aby později spolu se mnou položili základ hráčského týmu Pralinky zvlášť.

Sepsal Síba