"Kam příště" byla otázka, kterou jsem řešil téměř jenom já. Ostatní tak nějak předpokládali, že se pocestuje znovu z Prahy do Poličky, maximálně s nějakou drobnou obměnou. A další roky, že se půjde tamtéž a že se z nás v hospodách podél Sázavy postupně stanou štamgasti. Toto pojetí expedic se mi nezamlouvalo.

Někdy během roku jsem navštívil v Praze svého bratra a poté, co jsem se mu svěřil se svým trápením, mi oznámil, že bychom měli jít na Onen Svět. Zbývalo vymyslet odkud. Vzal jsem do ruky mapu, chvilku listoval, až jsem našel na mapě Hrdlořezy. Vynikající kombinace.

Psal se 25. červenec 2002 a hned po ránu jsme vlakem opustili Poličku. Sestava početně nijak závratná - Ajka, Jarda a já. Ve Žďárci u Skutče jsme se rozrostli o od Hradce Králové přisvištivší Alču a v této sestavě jsme dojeli do Jihlavy. V Jihlavě jsme měli dvě hodiny času, čehož jsme vtipně využili k výstupu na věž jakéhosi kostela, z něhož bylo vidět město i krajina, a my jsme si připadali jako kulturně žijící.

Před odjezdem z Jihlavy jsme se rozrostli o od Hrabyně přisvištivšího Vaška a Juru, čímž se počet účastníků expedice Obegolwarr definitivně završil. Po krátkém intermezzu v nádražní hospodě ve Veselí nad Lužnicí jsme v podvečer vystoupili z vlaku na nádraží v Hrdlořezech. Vydali jsme se hledat hospodu, v níž bychom uskutečnili slavnostní zahájení expedice. V tu chvíli se objevili pochybnosti o tom, zda jsme skutečně měli s sebou brát mapu. Ta totiž ukazovala Hrdlořezy jako celkem rozsáhlou vesnici, která je natolik civilizovaná, že v ní mají hospody hned tři, ve skutečnosti to byl zapadákov největší, dosti liduprázdný, v němž nebyla ani jedna. A tak jsme se potupně sebrali, u železničního přejezdu zíraje na provoz na trati zalitovali, že v Hrdlořezích nezastavují spěšné vlaky, a v protisměru své plánované trasy jsme odešli uskutečnit slavnostní zahájení do Suchdola nad Lužnicí. Znamenalo to čtyři kilometry navíc, ale stálo to za to, neboť místo, kde jsme se usadili bylo veskrz příjemné, a dokonce nám tam dali něco zadarmo, mám za to, že topinky. V panexpedičním hlasování na sjezdu v Olomouci byla tato hsopoda ohodnocena průměrnou známkou 6,00 a obsadila tak 6. příčku.

V noci jsme se odebrali zpět do Hrdlořez, kde jsme se vzhledem k hrozícímu dešti uvelebili v notně opotřebované autobusové zastávce. Navzdory všeobecné opuštěnosti místa nás hned vzápětí odchytila policie, kterou musel Jura přesvědčit, že tam opravdu nepořádáme žádnou nepovolenou technoparty. Zastávka jako nocležiště se osvědčila, neboť v noci skutečně pršelo. Na panexpediční sjezdu v Olomouci obdržel tento nocleh průměrnou známku 3,50.

Ráno jsme se vydali lesem směrem k rašeliništi Červené blato, napříč nímž byla značena nějaká větší cesta. Mapa opět lhala. Cesta končila krátce před začátkem rašeliniště. Bylo sice vidět, že tam dále skutečně asi kdysi nějaká cesta vedla, to však už v tuto chvíli bylo nesporně dávnou minulostí. A tak jsme se pohybovali asi kilometr okrajem rašeliniště, hloubka bahna kolem našich nohou kolísala od "po kotníky" po "po kolena". Nakonec nás hranice rezervace vyvedla na silnici, která rašeliniště obcházela z jihu. Jardu začala hrozně bolet noha, což ho víceméně do konce jeho účasti na expedici neopustilo.

U silnice stávají dopravní značky, v tomto případě informovaly o okresní hranici. Alča s Vaškem vymysleli novou hru. Rozběhli se a závodili, kdo bude první na okrese České Budějovice. Obešli jsme Červené blato, přešli Jiříkovo Údolí a dorazili jsme do Petříkova. Bylo zrovna okolo poledne, nejvyšší čas zapadnou do nějaké hospody. Žádná zde ale nebyla k dispozici, a tak jsme se museli spokojit s obchodem. Byly tam žebravé kočky. Další cesta nás dovedla do Bukové, kde jsme se alespoň na chvíli uhnízdili v jakémsi hospodo-obchodu, před nímž byl pes, který se strašně divně choval. Olomouc 3,25. Po nějaké době jsme dorazili do Trhových Svin, letmo jsme si prohlédli město a konečně se důkladně nakrmili v jedné za zdejších předměstských restaurací (Olomouc 5,00).

Někdy tento den se rovněž začal psát expediční deník, což měla být tradice, která se ovšem neujala. Vzhledem k Jardově nepolevující indispozici nám šla cesta pomalu, takže jsme toho dne již příliš daleko nedošli. Cestu jsme ukončili kousek za vesnicí Nežetice na svahu Todeňské hory, kde jsme si stranou od civilizace na louce na okraji lesa postavili stany a zahájili jsme novou tradici. Čtení z knih. Jarda a Ajka nabídli dva tituly, které s sebou nesli. Zvolili jsme Bibli. Brzy jsme ale pochopili, že Bible je literatura, která se plynule číst nedá. Je plná odkazů a odkazů na odkazy, odboček a vsuvek. Nechali jsme toho. Les okolo nás nás začal obšťastňovat všelijakými zvuky, které jsme identifikovali jako projev tvora jménem muflodlak. Expedici Obegolwarr 2002 provázel až do konce. A tak jsme za jeho hýkání usnuli (Olomouc 3,25).

Ráno jsme pokračovali přes další jihočeské vesnice. Téměř všechny se vyznačovaly jednou truchlivou vlastností, která se s blížící se Šumavou stupňovala. Potkat v nich člověka bylo zhruba tak pravděpodobné jako uprostřed Sahary. Z lidského hlediska zkrátka pusto a prázdno. Jaký to rozdíl ve srovnání s expedicí Suhosundel 2001. Zato v nich navzdory pokročilému červenci téměř vždy stála příšerně opelichaná májka. Takto jsme přešli Polžov, Mokrý Lom a Kladiny a zastavili jsme se na hrázi římovské přehrady. V Římově jsme navšívili hospodu, ve které jsme se usadili na dvorku (Olomouc 5,00), krmili jsme se a napájeli jsme se a ze stromu po nás veverka soustavně házela slupky z oříšků. Občas někoho trefila.

Pokračovali jsme poměrně dlouhou cestou po silnici směrem k nádraží Holkov. Cestou si Vašek s Alčou zopakovli svou hru, neboť při silnici stála informativní cedule sdělující expedičním poutníkům, že začíná okres Český Krumlov. U nádraží Holkov jsme překročili hlavní silnici E 55. Alča se u cedule nechala vyfotit ve vyzývavé póze, nicméně její čundrácký oděv nemohl nechat nikoho na pochybách, že je to vskutku jenom póza.

Aby nebylo toho zojo dost, tak po policistech, psech, muflodlacích a veverkách jsme expediční zvířátka rozšířili ještě o čápa, který na nás zblízka čuměl hned u železničního přejezdu. Bylo horko a velmi brzy jsme začínali být znovu hladoví a žízniví. Přešli jsme Dolní Svince a Dolní Třebonín, přešli Věncovou horu, ze které byl hezký výhled na Český Krumlov, na Temelín a hlavně na Kleť, aby bylo jasno, že od příštího dne pro nás končí poflakování se na rovinách. Sešli jsme do Zlaté Koruny, kde jsme se konečně osvěžili ve vlnách Vltavy. Oblast kolem vodáckého kempu byla tak nechutně přelidněná, až to bolelo. Takhle nějak to muselo kdysi vypadat, když se na Strahově pořádala spartakiáda. Proto jsme se dole u řeky ani nezastavovali. Došli jsme až k nádraží. Vedle něj stála hospoda pro normální lidi. Bohužel v ní zrovna probíhala svatba. Ale v konečném důsledku to dopadlo dobře, protože nás nechali sedět venku a krmili nás zbytky od svatby, což byly dost dobré poživatiny. Olomouc 5,25. Spát jsme se odebrali kousek do lesa, k němuž zezadu přiléhaly neoplocené zahrady nějakých domů. A tak jsme si ustlali pod hvězdami (Olomouc 4,25, celkově 8. příčka). Tentokrát už se nečetla Bible, nýbrž Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili.

Topit se ráno odjel Jura, měl dojednáno nějaké sjíždění Vltavy, takže se odebral kousek zpátky na nádraží a kamsi odsvištěl. Nás ostatní čekal výstup na Kleť. Byl dlouhý a pozvolný. Zastavili jsme se v hospodě (Olomouc 2,67), neboť jsme správně tušili, že teď hned tak na žádnou další nenarazíme. Rozhlédli jsme se z rozhledny, z níž, vzhledem k oparu, toho nebylo zase nijak mnoho vidět.

A tady začal ten nejméně civilizovaný úsek všech dosavadních expedic dohromady. Jenom lesy a lesy, sem tam nějaká poloopuštěná osada. Zastávky, které jsme po cestě dělali, sloužili především odpočinku, čtení Šmída a snad i pralinkám zvlášť. Až téměř k večeru jsme došli k silnici, která spojuje Český Krumlov s Prachaticemi. Za ní tekl potok a za ním měla být vesnice Dobročkov. Přestože nebyl od silnice vzdálena více než 100 metrů, najít do ní cestu skrz houštiny, bažiny a potok nebyla vůbec jednoduchá věc. A podle toho taky Dobročkov vypadal. Šumavsky. Ruiny starých domů obrůstající břečťanem a mezi ně vklíněné nové chaty vesměs dosti nelidských rozměrů. Vedle ruderálních porostů, bylo několik čtverečních metrů anglického trávníku, z jehož hranice šlo celkem spolehlivě usuzovat na hranice pozemku té které chaty. Nevedly sem cesty pro pěší, proto jsme se sem tak obtížně dostávali. Jen složitě vedoucí cesta pro auta. Těch tu taky několik stálo. Z oken vyřvávala rádia a nikde nebylo vidět živáčka. Byli jsme na Šumavě. Jen kousek cesty nám zbývalo ke Ktišskému rybníku. U něj jako zjevení fungoval tak nějak ve dne v noci kiosek. Příjemné místo s koupelí a občerstvením na závěr dne (Olomouc 5,67, celkově 9. příčka). Za soumraku jsme přešli Ktiš a na návrší mezi Ktiší a Miletínky jsme si ustlali na louce pod hvězdami, sledovali západ slunce nad Libínem, poslouchali muflodlaky a doufali, že nezačne pršet (Olomouc 6,00, 3. příčka).

Ráno jsme odešli další lidmi opuštěnou krajinou přes Miletínky a Planskou, což byla vesnice, ze které dnes zbylo tak málo, že byla v podstatě soukromá. Došli jsme do Chrobol, kde jsme se letmo občerstvili v obchodě a začali jsme stoupat na Libín. Stoupání to bylo mírné, na Libíně jsme byli záhy. Krátce jsme se tam zastavili v kiosku (Olomouc 3,00) a opět vystoupali na rozhlednu, z níž byl hezký výhled na Prachatice.

Tam jsme zamířili dále. Byli jsme hladoví, a tak po krátké prohlídce města nám kdosi doporučil hospodu u Huberta. Byla dost strašlivá, a tak se není co divit, že v Olomouci obdržela známku 1,33. Zde taky Jarda s Ajkou oznámili, že nás opouštějí, protože Jarda se nezbavil svých potíží a musí se jet ještě rekreovat na chatu, neb jindy na to nebude mít čas. Vzhledem k pokročilým hodinám však již nemohli odjet tentýž den a museli s námi vydržet až do ráno, protože cesta z Prachatic do Poličky je cesta na celý den. V tuto chvíli to vypadalo, že slibně se rozvinuvší tradice expedice bere velice záhy za své. Kdyby se mne v tu chvíli zeptal, jestli se domnívám, že nějaká další expedice ještě bude, rozhodně bych na to nesázel. Alespoň se ale ukázalo, že při plánování čehokoli je potřeba se spoléhat na spolupráci lidí, od nichž ji lze očekávat. A také se ukázalo, kdo to je. Ona koneckonců do té doby pro nás byla Alča spíše "ta slečna od Michala", která víceméně překvapila tím, že na expedice Obegolwarr 2002 přijela, když Michal nejel. To se ale pod patronátem pralinek zvlášť mělo velice záhy změnit.

Večer jsme ještě přes kopeček odešli na louku na břehu Blanice kousek před Husincem, kde jsme si rozložili nocležiště. V noci jsme se před blížící se bouřkou stěhovali do stanů. Olomouc 3,00.

Ráno v Husinci nám Jarda a Ajka půjčili repelent a Šmída a my jsme jim udělali pápá, když oni udělali vpravo v bok a odebrali se na husinecké nádraží. Zůstali jsme tři. Při snídani před krámem, k níž jsme si jako nóbl čundráci přikoupili i noviny, se Vašek opět s tím svým dětským údivem kulil oči, když viděl, že se syrečky dají konzumovat i s jiným nápojem než je pivo.

Ještě v dolině jsme přešli do Chluman. Hned na začátku vesnice tm stálou jakési koupaliště, v němž po ránu nikdo nebyl, přestože už hned brzy začínalo být docela teplo. Naskákali jsme tam a osvěžili se předtím, než se zase začneme drápat do kopců. A ty byly strmé, vyprahlé, pokryté jen borovým lesem neskýtajícím dostatek stínu. Na vrcholku hřebene, na nějž jsme takto vystoupali, se nacházely tři malé vesničky. Dolní Kožlí, Horní Kožlí a Mojkov. Dvě věci mne na nich fascinovaly. Dopravu v nich zajišťuje městská hromadná doprava Vlachovo Březí, ale jenom ve středu a v neděli, protože jindy nejezdí. Jaký to div, že se na ten kopec za tou přibližně nulou obyvatel vůbec něco vyškrábe. A hlavně zásobování tam zajišťuje pojízdná prodejna. Stála hned v Dolním Kožlí, a přestože jsme netrpěli žádným zásadním nedostatkem, alespoň tu zmrzlinu jsme si tam dát prostě museli, neboť kdy se nám zase poštěstí nakoupit si v něčem takovém. Z vesnic byl krásný výhled na Boubín.

Kus za Mojkovem jsme zalezli do lesa a postupně došli až na Mářský vrch. Od soudružských dob tam stojí vysílač, vede k němu silnice a v její zatáčce uprostřed lesa stojí úplně nesmyslně uimístěná lehce abstraktní socha jakési soudružky. Kousek od vysílače stojí starší vybydlená kaple s vyhlídkovou věží obdobně vybydlenou. Rozhled z ní je jenom trochu a jenom na sever, protože všude jinde rostou stromy. Protože byl opar, bylo špatně vidět, přesto do mne Vašek tak dlouho hučel, že musí vidět Hoštice, až jsem mu ukázal, který z těch fleků na obzoru, by inkriminovaná vesnice mohla být. Pokud ten flek byla ovšem vesnice! On tomu chudák snad dodnes věří.

Pod sebou jsme měli údolí Volyňky, což v necivilizovaném (či spíše decivilizovaném) kraji znamenalo šanci na výskyt hospod, neboť jsme již byli poněkud unaveni. Místem, kde se tak mělo stát, byly Bohumilice. Žel náš příchod byl špatně načasován. Nikdo nemohl tušit, že zrovna úterý je dnem, kdy má bohumilická hospoda zavřeno. Opustit údolí Volyňky dříve, než najkou hospodu navštívíme bylo nereálné, byli jsme příliš hladoví, žízniví a unavení. Poradili jsme se proto a byli jsme zpraveni o tom, že asi 2 km proti proudu Volyňky stojí jakási pamětihodnost, ve které rovněž funguje občerstvovna. Nechtělo se nám už jít pěšky, tak jsme sedli na vlak, který tam zrovna jel. Popojeli jsme z Bohumili zastávky do Bohumilic na hlavní nádraží a záhy jsme zmíněný objekt našli. Byl rovněž zavřen. Tak jsme se na sebe bezradně podívali a já jsem vytáhl jízdní řád. Zijstil jsem, že vlak, kterým jsme přijeli, se hned za rohem ve Vimperku křižuje s vlakem v opačném směru, takže za momentík pojede vlak do Čkyně. Uháněli jsme tedy zpět na bohumilické hlavní nádraží a odjeli do Čkyně. Čkyně už byla sázkou na jistotu. Centrem prochází hlavní silnice a u té určitě hospoda musela být. A byla. V Olomouci hodnocena známkou 5,33. Jenom cestou od nádraží jsem neprozřetelně glosoval skutečnost, že Volyňka má příliš obrovské koryto na to, jaká prachmizerná strouha to je. Psal se 30. červenec 2002 a do velké povodně na polovině řek v Čechách a na Dyji se odpočítávaly poslední dny.

Abychom nenarušili souvislost trasy, odpočatí jsme se vrátili do Bohumilic na zastávku a pozvolna pokračovali proti toku Spůlky na západ s tím, že půjdeme, než se setmí, a pak někde padneme do příkopu, neboť už se žádné rozumné zastavení nedá očekávat.

Prošli jsme přes Spůli, kus cesty vedl volně loukou k Alčině velké nelibosti, neboť s tím měla nějaký subjektivní problém, až pak nečekaně (vzhledem ke stáří naší mapy) se cesta od Spůlky odpojila a začala stoupat na kopec. To se nám nelíbilo, ale přímo na místě nebylo, kam se uložit, tak jsme se letmo podívali do mapy a zjistili jsme, že na kopci se nachází vesnice Putkov. Aspoň by tam mohla být hospoda, říkali jsme si, ale po našich zkušenostech s vybaveností šumavských vybydlených vesnic tomu reálně nikdo nevěřil zvlášť při letmém pohledu do mapy, při němž Putkov ani vidět nebyl. Jenže hospoda v Putkově byla. A jaká. Fungovala téměř jen pro nás, byl tam nádherný klid, měli tam radost, že nás tam vidí, my jsme měli radost z příjemně zakončeného dne a celá byla taková stará, ale nikoli neudržovaná. Jenom taková že na designu a způsobu fungování se v Putkově zřejmě od Franze Josefa příliš nezměnilo. Čas tam plynul pomalu, my jsme z toho prostředí byli nadšení, s kýmsi jsme tam zaplkali a jediná škoda byla, že jsme tam byli jenom tři. Každopádně se nebylo co divit, že v olomouckém hlasování obdržel Putkov známku 6,67, což představovalo suverénně 1. příčku. Putkov to u nás vyhrál.

Poté, co jsme opustili hospodu, hned kousek za vsí jsme zalehli na pastvinu a znovu pod hvězdami jsme strávili noc. Olomouc 3,67.

Ráno jsme ještě údolím Spůlky došli do Čábuze a znovu začali stoupat do kopců. Už nebylo takové hrozné horko. Přes Benešovu Horu jsme došli do Javorníka. V Javorníku jsme navštívili rovněž útulnou hospůdku v jedné dřevěnce (Olomouc 6,00, 6. příčka), byť se tam divili, co tam hledáme tak brzo dopoledne. Poté jsme vystoupali na vrchol kopce Javorníka, na němž stála rozhledna tehdy ještě bez rozhledu a tedy bez možnosti na ni vystoupit. Zrovna tam ale byli lidé, kteří tam projektovali, jak tento stav změnit, takže pokud Javorník navštívíte dnes, vězte, že na vrcholku staré rozhledny stojí ještě rozhledna nová, z níž už rozhled je.

My jsme pokračovali dlouhými lesy přes Královský kámen na hrad Kašperk. S Alčou jsme si nenechali ujít prohlídku starobylé památky, Vašek na nás čekal v hospodě. Když jsme se z prohlídky vrátili, bylo jasné, že dál hned tak pokračovat nebudeme, neboť obloha ze všeho nejvíc připomínala takovou oblohu, jaká byla v Polničce na minulé expedici.

Bouře přišla a byla jen o něco málo divočejší než ta polničská. Lidé se tísnili v kiosku (Olomouc 2,67) a všude jinde bylo obrovské množství vody. Nestíhala odtékat z nádvoří a tvořilo se tam jezero. Jakýsi ubohý dobrovolník se ujal nevděčného úkolu a přímo v dešti prokopával vodě cestu ven z hradu. Na hradě jsme zůstali dlouho. Tato bouře neskončila tak rychle, jako ta polničská. V podvečer se zdálo, že déšť slábne, hrad chtěl zavírat, takže jsme se odebrali do Kašperských Hor. Zdání slábnoucího deště ale bylo zřejmě opravdu jen zdání, takže jsme do města dorazili slušně promočení. Silueta Kašperku ztrácející se ve večerních válejících se mlhách vypadala strašidelně.

Když jsme v centru Kašperských Hor vyloučili nóbl hospody, kde by zmoklé čundráky určitě neuvítali, zbyla jedna, nechtěli-li jsme po městě dlouho v dešti běhat a hledat jinou. Byla poněkud opuštěná a vyjedená, dostali jsme akorát buřt. Olomouc 2,67. Snažili jsme se tam aspoň usušit a také rozloučit, neboť Alča záhy odjíždějící do Tater, už musela ráno frčet domů. Nebyli jsme promoklí až tak moc, tak se nám to sušení celkem podařilo. V hluboké noci jsme se zvedli z Kašperských Hor a odešli k hřbitovnímu kostelu svatého Mikuláše, který leží asi kilometr za městem. Čekali jsme, že bychom tam mohli nalézt nějaké přístřeší, leč marně. Ustlali jsme si na cestě s tím, že pršelo už dost a už nebude. Tento předpoklad se ukázal být jako zásadně chybný. Rozpršelo se zcela náhle a uprostřed noci. Než jsme stihli potmě postavit stany na hnusném povrchu, který ho Vaškovi navíc protrhl, byli jsme slušně mokří a Alča to psychicky poněkud nezvládala. V Olomouci dostaly Kašperské Hory nejnižší možnou známku 1,00. Od té doby je nemáme rádi.

Ráno měla Alča najitý autobus, který ji z křižovatky v Radešově odvezl přímo do Plzně. Udělali jsme jí pápá. Zůstali jsme už jenom s Vaškem. Onen Svět už nebyl příliš daleko, takže nebyl problém vytyčit si cíl, že tam dojdeme ještě tentýž den. V Radešově jsme se zastavili na dobrou snídaňku v autokempové hospůdce (Olomouc 4,50) a stoupali do kopce přes četné titěrné vesničky. Z nich nám asi nejvíce utkvěly v paměti Štěpanice. Pod silnicí ve Štěpanicích byla pastvina plná oveček. A ovečky našly díru v ohradě, kterou pastvinu svévolně, hromadně, ale spořádaně opouštěly. Pěkně v řadě prošly dírou, vyškrábaly se svahem na kraj silnice, způsobně se rozhlédly doprava i doleva, jestli něco nejede, poté přešly silnici a odkráčely nic netušícímu chovateli neznámo kam. Jen o kousek dál zase na střeše jakéhosi stavení stály dvě kozy. Připadali jsme si, že jsme v zajímavém kraji. Došli jsme do Hartmanic, ve kterých jsme se stavili v hospůdce nakrmit (Olomouc 5,00). Vašek měl celou dobu neuvěřitelnou legraci ze skutečnosti, že Hartmanice jsou město.

Cesta dál pokračovala přes Mochov do Kepel. Keply jsou fascinující místo. Na okraji někdejšího vojenského prostoru Dobrá Voda, v místech, která byla ještě nedávno normálnímu člověku nepřístupná a kde kdysi stála normální šumavská vesnička stojí uprostřed pastvin osamocený panelák, což je vesnice Keply dnes. Vedle toho stojí asi půlkilometrová řada všelijakých dávno opuštěných skladů a garáží a to celé má obchvat na silnic, která v podstaě nikam nevede. A hlavně jsou všude okolo pastviny, takže ten panelák je obklopen spoustou krav. V přístavku paneláku je hospůdka (Olomouc 4,00), kde jsme se krátce zdrželi, načež jsme sestoupili údolím Ostružné pod Javornou a okolo Pochingrova Dvora na Onen Svět.

Vašek vyskočil na ceduli a jal se jí líbat. Na návsi jsme slavnostně ukončili expedici Obegolwarr 2002 a našli jsme tam opuštěnou stodolu s volným vstupem, na jejíž půdě byla rozrovnaná sláma a střecha nad hlavou. Tam jsme naprosto luxusně v suchu, čistu a na měkkém naposledy přespali, v noci se navrátivší déšť nám bubnoval do střechy a na sjezdu v Olomouci jsme tento nocleh ohodnotili známkou 6,50, což s přehledem vynáší Onomu Světu 1. příčku za nejlepší nocleh v dějinách pralinkovských expedic.

Ráno jsme už pouze přešli Můstek na nádraží do Brčálníku a odjeli domů. Vašek do Hrabyně a já do Poličky. V Brčálníku není výdejna jízdenek, tak můžete hádat, jak dlouho trvalo průvodčímu než sesmolil takovéto jízdenky.

Jak již bylo zmíněno, z expedice Obegolwarr se dochoval rovněž autentický deník, pořizovaný v jejím průběhu, jeho znění proto předkládám zde:

Deník expedice Obegolwarr 2002

Expedice Obegolwarr 2002 byla zahájena dne 25. 7. 2002 oproti původnímu očekávání v 19:00 v Suchdole nad Lužnicí. Toto sídlo nám osud nedopřál prozkoumat blíže, ba dokonce pouze z oken pohostinství. Zdejší domorodci jsou sice pohostinní, leč poněkud pomalí a zřejmě pod vlivem psychotropních látek.

Expedici tvoří: Alena, Jura, Vašek, Saša, Jarda a já. Suchdol je sídlo živé. Oproti tomu Hrdlořezy, které nám poskytly nocleh, jsou sídlem polopustým, bez jakékoli známky pohostinnosti. Zarostlé a neudržované křesťanské symboly svědčí o tom, že zde působila nepříliš úspěšná misie. Chudé plechové přístřeší, jež jsme si našli, přimělo krojované domorodce k výhrůžkám a obtěžování v době ukládání ke spánku. Zřejmě měli obavy o svůj politický systém, neboť nás jakožto představitele rozvinutých zemí považovali za strůjce zřízení podvratné technologické strany. A v Hrdlořezích si republiku rozvracet nedají. Nakonec nás nechali být.

Ráno jsme vyrazili k lesu. Les byl čím dál hlubší a začali jsme mít obavy, aby nás nenapadl medvěd. Posléze se les změnil v bažinu. Byla hluboká, porostlá divokým býlím a my jsme začali mít obavy, aby nás nenapadl aligátor. Jarda se zde zřejmě nakazil nějakou infekcí deformující pohybový aparát. Co jsme mohli tušit, jaké choroboplodné zárodky exotické bahno obsahuje. Od té doby Jarda chřadnul. Bažinu zde nazývali Červené Blato, asi zde již mnoho lidí vykrvácelo. Šli jsme nazdařbůh bažinou, až jsme se z ní vymotali. Dalo se hovořit o štěstí. Byl to takový kurz přežití v divočině. Přežít se tam dalo, neb tam rostlo mnoho plodů, připomínajících naše borůvky. Alena vešla první na okres České Budějovice. Asi území jiného kmene. Pili jsme rum. Po několika mílích hustým lesem objevila se vesnice Petříkov. Domorodci byli líní, nedali nám pivo. Dali nám alespoň salám a poštvali na nás líté drobné kočkovité šelmy, aby nám ho snědly. Je pozoruhodné, že i zde se člověk snadno domluví česky.

Za rybníky, lesy a polem ležela Buková. Zde nám domorodá žena přinesla čepované domorodé pivo zpoza rohu. Chovají zde tikajícího homosexuálního psa. Pes, který tiká, nekouše. Každá domácnost zde má vlastní rybník. Asi se hodně myjí a neradi sdílejí koupelnu. V dalším lese nastal první náznak členitosti reliéfu. V následujících dvou vesnicích měli na návsích měli na sloupech stromečky připomínající naše májky, které stavíme v květnu. Rušné sídlo, které následovalo za kopcem neslo komický název Trhové Svině. Stahovala se mračna a vzhledem k naší neznalosti zdejšího podnebí jsme se obávali tropické cyklóny. Nepřišla, zato my jsme odešli poté, co jsme pochopili, že se ze strany přírody jedná pouze o výhrůžky, které nejsou směřovány nám, neboť my jsme prošli bez úhony. Přešli jsme vesničky, poněkud liduprázdné, jmény Březí a Nežetice. Za nimi jsme ulehli ke spánku. Obtěžovalo nás mnoho moskytů a my, vědomi si rizika malárie, jsme si raději četli z bible. Je to taková duševní očista. Před duševní očistou o něco později zvítězil repelent. V noci se z okolí ozývali tajemní duchové.

Ráno jsme pokračovali západním směrem přes několik malých vesnic. Jejich nepřirozená liduprázdnost nás přivedla na myšlenku, že se tudy přehnala morová rána. Ony májky jsou zřejmě skutečně májky, jen je jejich umírající stavitelé nestačili odklidit. První obyčejné sídlo s lidmi a se vším nás nejprve uvítalo obrovitou vodní nádrží. Zdejší panovník je asi megaloman. Vesnice či spíše městečko neslo název Římov. Za ním byla postavena snad tři míle dlouhá zcela přímá silnice, po níž se proháněly rychlé kočáry bez koní. Alena byla první na okrese Český Krumlov. Asi území jiného kmene. Silnice končila v osadě Holkov, kde ožívali sádroví čápi. Následovala zemědělská a více zalidněná krajina. V dálce se rýsovaly hory. Za dvěma vískami se na severu odkryl pohled na čtyři bílé obrovské kužele. Asi zdejší obdoba egyptských pyramid. Říkají zde tomu temelín. Zda jsou v těchto temelínech rovněž pohřbeni faraóni, se nám nepodařilo zjistit. Vystoupili jsme na drobné návrší. Bylo vidět do kopcovité krajiny a vypadala idylicky. Po kratším kličkování krajinou sestoupili jsme k větší řece. Nesmírné množství lidí se po ní plavilo na rozličných lodích. Vzhledem k jejich početnosti bylo zjevné, že před něčím prchají. Muselo to být něco hrozného. Naskakovala nám husí kůže. Vykoupali jsme se a vydali se proti proudu řeky. Naše domněnka o něčem strašlivém na horním toku řeky se potvrdila. Za zatáčkou začínal uprchlický tábor. Provizorní přístřeší a hlava na hlavě. Stovky lidí, možná tisíce. Začali jsme mít strach. Jako v Pásmu Gazy. Později jsme přešli řeku a vešli do vesnice jménem Zlatá Koruna. Bylo vidět, že má bohatou historii a že i zde žijí či žili křesťané. Na jejím konci jsme sledovali zdejší zvyklosti při svatbě. Jsou stejné jako u nás. Všichni se ožerou. Za Zlatou Korunou jsme opět ulehli ke spánku na kraji lesa.

V noci opět přišli oni tajemní duchové, a když jsme se ráno probudili, k našemu zděšení jsme zjistili, že unesli Juru. Byla to trochu rána. Pomodlili jsme se za jeho duši a rychle jsme opustili místo. Nebyl čas truchlit. To se v divočině stává. Stále ještě nás zbývalo pět. Cesta lesem byla dlouhá a stále do kopce. Zdejší kmeny jsou podivné, neboť se scházejí na vrcholku vysoké hory jménem Kleť. Vyjíždějí sem i na bicyklech. Vedle věže sloužící k rozhlížení po krajině stojí ještě jedna, která je evidentní replikou Babylonské věže. I zde bezbožný čin Bůh potrestal. Obehnal věž plotem s ostnatým drátem a stavitele kamsi vyhnal. Okolí bylo liduprázdné a všichni se shromažďovali u oné věže blízké, nízké a bohabojné. Z věže bylo vidět ledacos, včetně temelínů. Následující krajina byla již téměř pustá. Lesy, kopce, jen výjimečně se objevili lidé. Cesta se zdála být nekonečná, až vyústila na silničku v údolí. Za ní, skryta za hustým porostem a potokem ležela vesnička Dobročkov. Byla divná. Skoro se do ní nedalo dostat, stejně však byla plná lidí v nových nehezkých domečcích mezi ruinami starých krásných. Za ním byla pastvina a za ní rybník s příjemnou koupelí a s příjemným domorodcem skýtajícím pivo a jídlo. Obec nacházející se nad rybníkem se jmenovala Ktiš a i ona připomínala spíše uprchlický tábor, byť luxusní. Kousek na jih se prostírala nekonečná země nikoho, vystěhované a zdemolované území zvané Boletice. Bylo nanejvýš depresivní pohybovat se prostorem, který obývají bohem zapomenutí lidé, z jejichž domovů jen několik mil odsud je kdysi dávno vyhnaly tanky a děla, a stále si je drží. Například na Kypru to mají taky. Říkají tomu zelená linie a turisté se na to jezdí dívat. Návrší nad Ktiší poskytlo louku a ta nocleh. V noci opět přišli duchové, leč nikdo nezmizel.

Ráno následoval sestup do poloopuštěné vesnice Miletínky a opuštěné vesnice Planská. Následující krajina se zvolna měnila v prales a pohyb jí byl mimořádně obtížný. Po trní, bahnu a křoví vyšli jsme na silnici, která nás zavedla do Chrobol. O májkách se již ani zmiňovat nebudu, jinak vesnice působila fungujícím dojmem, včetně terciérního sektoru. (Jedna domorodkyně zde dělala listonošku.) Následovala lesnatá a velmi ovocná cesta do kopce, na jehož vrcholku byla věž. Říkalo se zde Libín a mají zde velmi benevolentní dopravní předpisy, pokud vůbec nějaké. Motorová vozidla zde řídí i kojenci. I zde nás domorodci za drobný bakšiš na věž pustili a my jsme se kochali okolní hornatou krajinou. Všechny čtyři temelíny byly opět k vidění (marně jsme mezi nimi vyhlíželi sfingu) a mimo nich především velké město na úpatí kopce. Jmenovalo se Prachatice a záhy jsme do něj zamířili. V Prachaticích se mísil středověk s novověkem, bylo tam vedro a nedostatek domorodců, kteří by nás napojili a nakrmili. Museli jsme je hledat. Přechod přes malý kopeček nás dovedl k další vodní nádrži a řece, jež ji napájela a nesla jméno Blanice. Posloužila nám coby koupelna a šli jsme spát. Brzy jsme museli narychlo zbudovat přístřeší, neb se blížila noční bouře. Šibeniční humor o povodni se neujal.

Ráno bylo mokro a zjistili jsme, že Jarda na následky své infekce z bažiny zemřel. Saša, jako správná věrná žena, spáchala obřadnou sebevraždu satí a nechala se upálit na hranici s ním. Expedice však musela pokračovat. Sídlo, ležící hned za řekou, se jmenovalo Husinec a zdejší domorodci nás nechali posnídat. Následovala cesta do vesnice Chlumany, kde se nacházela nádrž, sloužící zřejmě ke koupeli, ke které posloužila i nám. Bylo to osvěžující. Stoupání do následujícího kopce bylo nadobyčejně strmé a únavné. Na kopci byly tři maličké vesničky a v jedné z nich z nedostatku zákazníků zoufalý kupec, který sem na svém voze přivážel zboží. Koupili jsme od něj alespoň pár drobností. Za dalším kopcem bylo Lštění, vesnice s další májkou, rozhledem a kostelíkem. Vašek si myslí, že viděl Hoštice. I zde žijí křesťané. O kus dál stála dokonce kaple s vyhlídkovou věží, která nás o vyznání zdejších domorodců jen utvrdila. Vidět odtamtud ale mnoho věru není. Několik dalších mil nás přivedlo přes několik vesniček do větší vesnice jménem Bohumilice. Několik rozhovorů s domorodým obyvatelstvem nás ujistilo v názoru, že zde bychom zemřeli žízní i hladem. Složité popojíždění zdejší železnicí nás dovedlo do Čkyně, kde byla situace jiná a pojedli jsme. Vlakem jsme se vrátili do Bohumilic a vydali jsme se dále údolím řeky Spůlky, která rovněž posoužila coby koupelna. Na kopci nad řekou pak ležela vesnice Putkov, která nečekaně poskytla ještě pohoštění a poté i nocleh.

Ranní cesta dále kolem řeky nás dovedla do Čábuze, odkud jsme zahájili stoupání přes další vesnice do obce Javorník, kde jsme opět pojedli. Na stejnojmenném vrchu byla další rozhledna, leč nepřívětiví domorodci nás na ni nepustili. Cesta dále vedla horským lesem přes jednu skálu a kolem podivné zdi. Muselo ji stavět mnoho otroků. Další zajímavostí, kterou jsme potkali, byly poněkud děsivé ruiny vesnice. Poté začalo hřmět, tentokrát nás již tropická cyklóna minout neměla. O něco dále byla vesnice existující a za ní torzo obrovského dávného hradu. Nesl jméno Kašperk, a byť to byly ruiny, směřovalo na něj mnoho lidí, kteří se neustále něčím cpali a domorodci od nich vybírali mince za přístup na ruinu. Slečna nám tam povyprávěla nějaké příběhy a pustila nás na věž. Z ní jsme spatřili, kterak je velký černý mrak takřka na dosah. Ten nás na hradě významně pozdržel, neboť přinesl silný déšť, zřejmě monzunový. Hradní páni se ukázali být zákeřní, neboť vybudovali příkop, který se po dešti zaplnil vodou, aby znemožňoval lidem odchod. Zvláštní. Na našich hradech bývají vodní příkopy, aby znemožňovaly přístup. Nakonec jsme utekli za deště za pomoci prken. Ještě štěstí, že se tam našel domorodec, který nám, byť po delším čekání, poskytl pivo a jídlo. Cesta dále byla kopcovitá a v dešti a dovedla nás do města Kašperské Hory. Sehnat zde něco k snědku byl problém, asi tu panuje hladomor. Když déšť ustal, odešli jsme za město. Stál tam osamocený kostel se hřbitovem, ale nikoli opuštěný. Uložili jsme se znovu ke spánku, ovšem za nějaký čas nás opět probral déšť. Nežli jsme se stačili ukrýt, byli jsme promoklí a Alena se do rána rozpustila. Zbyli jsme pouze dva. Od té doby Vašek nenávidí Kašperské Hory.

O něco níže v údolí tekla řeka Otava a stál tam uprchlický tábor, podobný tomu ve Zlaté Koruně. Nikdo zde však nikam neprchal, asi ještě nebyla zaplněna jeho kapacita. Asi klid před bouří (či po bouři?) Jmenovalo se to Radešov a ani hladomor tu nebyl. Dále vedla cesta do kopce přes Velký Radkov do Malého Radkova. Malý Radkov byl větší než Velký Radkov. Dále jsme pokračoviali po silničce přes několik tragikomicky mrňavých vesniček, z nichž jedna se vydávala za město, a skrz jednu pochodovaly organizovaně ovce a kozy spásaly plech na plechové střeše. V Hartmanicích jsme si pak nacpali břicha a pokračovali nekonečnými kopci a pastvinami s ojedinělými domy a lidmi do Kepel. Keply byl panelák mezi kravami vysoko na pláních v horách. Kdo tomu nevěří, musí se jet podívat, neboť je to vskutku neuvěřitelné. I zde nám chudičký domorodec poskytl něco málo k jídlu a pití. Hory byly čím dál hornatější a my jsme z nich scházeli dolů. Bylo tam hodně bláta a ke konci se zdálo, že jsme se vrátili do civilizované krajiny. Cesta vyústila na silnici, která byla evidentně velmi využívaná, a vozy zde svištěly ukrutnou rychlostí. Žádný z nich nás poutníky neporazil a brzy jsme ze silnice odbočili a zamířili k několika domkům proti zapadajícímu slunci. Konečně i já s Vaškem jsme se octli na Onom Světě. Chybělo deset minut do osmé hodiny večerní 1. srpna 2002.

Zapsal Síba, expediční Akéla