Expedice SUHOSUNDEL 2001
Byli jsme čtyři, kdo za polední výhně 28. července 2001 nasedali do vlaku v Poličce. Tedy Michal, spoluautor celé expediční myšlenky, Jarda s Ajkou, a já, Tomáš. Cesta ubíhala pomalu,
jak se na prázdniny sluší. V Pardubicích na hlavním nádraží jsme se rozrostli na počet 5. Seznámili jsme se s Alčou, druhdy Michalovou polovičkou, která celou cestu do Prahy dávala najevo, že si připadá být praštěná, jelikož jede z Hradce Králové do Prahy s přestupem v Pardubicích, s dlouhým čekáním, osobákem, skoro tři hodiny, dráž než četnými přímými rychlíky, a to jen proto, aby jela s námi, přestože s námi bude trávit celý další týden. Tak proto. V Praze nás přivítalo Masarykovo nádraží, na něm se shodou okolností vyskytoval můj bratr, kterýžto se nás jal zdravit. Dodnes mu příliš nevěřím, že to byla náhoda. Náš směr byl jasný. Praha-Hlubočepy a bar Don Corleone, který se měl stát startem celé expedice. (Don Corleone je podnik, se kterým jsme se seznámili na školním výletě ve třetím ročníku gymnázia (tedy ti, kdo tam patřili, z relevantních osob tedy já, Jarda, Ajka a Hanka), zažili jsme tam neobyčejná dobrodružství s razítkem, napsal jsem o ní maturitní písemku, na stropě je tam klavír a záchod je ve skříni. (Ne, toto opravdu nejsou halucinace, to jsou fakta.) Ví bůh, jak vypadá Don Corleone teď.) Don Corleone byl zavřený ošklivou roletou. Usídlili jsme se v podniku sousedním a vyčkávali, kolik se nás sejde. Do poslední chvíle to totiž nikdo netušil.

Na start přišla ještě předchozího dne natěšená Erika s Fandou, aby oznámila, že musí do práce, na expedici tentokrát nejde, ale příště už určitě, a že tedy odjíždí do Poličky. Tak že se na nás aspoň podívá. Na start přišli Ondra a Luboš, mí spolužáci z přírodovědy, aby se podívali na slavnostní zahájení a poťouchle se nám vysmívali, že stejně nedojdeme dál než do Davle. Na start přišel i spolužák Vašek, jenž s sebou přivedl kamaráda Juru a ti oba měli s sebou batohy. Účastníků expedice bylo tedy 7. Kibicové 4. Pozvedli se číše a expedice Suhosundel 2001 byla slavnostně prohlášena za zahájenou. Tam proběhl veselý večer. V panexpedičním hlasování na sjezdu v Olomouci byla tato hospoda ohodnocena průměrnou známkou 5,50 a obsadila tak 10. příčku.

První nocleh byl zvolen za rohem. Ve skalách nad hlubočepským jezírkem. Odcházelo se tam po tmě. V panexpedičním hlasování obdržel průměrnou známku 5,25 a 4. příčku. Ráno na skále bylo zajímavé. Od rána bylo vedro k padnutí, takže se vstávalo brzy. Zjistili jsme, že po nás v noci lezli slimáci, že ležíme asi tak metr od okraje skály a první, co spatřili naše oči poté, co se nám rozlepila víka, byly mrakodrapy na Pankráci. Vašek to komentoval slovy: „Manhattan sky line.“ Vašek je blázen.

Městské autobusy nás dopravily do Zbraslavi, kde cesta skutečně, konečně a defintivině začala. Naší průvodkyní po mnoho následujících dní se stala červená turistická značka, s níž jsme se poprvé sešli na Zbraslavském náměstí. Přešli jsme most a po pravém břehu Vltavy opustili Prahu. Po asi 1 km se ozvaly brblavé hlasy, jestli půjdeme stále po silnici. Poté, co jsme v Jarově silnici opustili a do Vraného nad Vltavou přecházeli přes kopec, ozvaly se brblavé hlasy, že se jim do kopce nechce. Usadili jsme se ve Vraném v nádražní hospodě (Olomouc 3,25). Příliš se nám odtamtud nechtělo vzhledem k tomu, jaké bylo horko. Cesta z Vraného byla ošklivá. A tady se nám také připletly do cesty další průvodkyně. Chaty. Stály na rovinách i na svazích, v močálech i na skalách, jen žádnou visící jsme nezahlédli. Byly malé, velké, přízemní, patrové, dvoupatrové, třípatrové, bez garáží, s garážemi, s podzemními garážemi, s totemy, bez totemů, s kamerovými systémy i bez nich. Ale hlavně byly úplně všude. Mezi nimi se po lesních cestách proháněly desítky aut, v jakémkoli místě krajiny byl slyšet kakofonický řev desítek sekaček, cirkulárek, aut, rádií, magnetofonů, psů, dětí a dospělých. Celou krajinu pokrývala souvislá vrstva prachu, který vítr zvedal z rozježděných povrchů.

Po nějaké chvíli jsme s úlevou zaznamenali, že se vracíme do údolí, k řece, do Davle. Následovalo první koupání ve Vltavě a občerstvení v jedné z letních lufťáckých občerstvoven (Olomouc 3,75). Kolem nás jezdily lodičky a vláčky. Vláčky byly našimi dalšími dlouhodobými průvodci. Poslední dlouhodobá průvodkyně na nás čekala hned za rohem. Jmenovala se Sázava a tekla proti nám. Proti nám po ní rovněž celou dobu pluly další a další lodičky. V Pikovicích jsme se nezastavili. Na nějakou zastávku bylo po Davli příliš brzo. Začalo pršet. To ovšem neznamenalo, že by se jakkoli ochladilo. Takže pot stékající z těla se neustále mísil s teplou vodou padající z nebe. Posléze se přidal hlad a žízeň. Dlouho nebylo kde ho utišit. Chataři si evidentně vozili buřty a lahváče z domu. V podvečer nás celkem dost unavené přivítal Kamenný Přívoz.

Hned z kraje jsme narazili na hospodu Na staré poště (jak jsme se později dozvěděli, slavnou vodáckou). Měla mít otevřeno, leč dveře byly zavřené. Vypadala opuštěně. Dal se vytušit i vchod od řeky, ten byl koneckonců zřejmě obyčejně využíván častěji. Vykouklo na nás podezřelé individuum. Že prý mají zavříno. Za několik okamžiků už nás začal obsluhovat. Prý je v hospopdě jenom kotelník. Nepustil nás dovnitř, museli jsme zůstat sedět na dešti. Uvnitř prý číhá pes baskervillský. (Říkal tomu sice brazilská fila a komentoval slovy: „Vono to neposlouchá“, ale protože jsme nevěřili, že takový pes skutečně existuje, mysleli jsme si své.) Měli jsme hlad a nelíbilo se nám tam. Chtěli jsme jít jinam, ale byli jsme ujištěni, že v Kamenném Přívozu jiná hospoda není. Chýlilo se k večeru a poohlíželi jsme se po tom, kam složíme hlavu. Pod nedalekým mostem byly dokonce matrace, byli jsme zpraveni o tom, že se to místo běžně používá jako nocležiště, a to se střechou. Podivnost tohoto podniku stojícího asi 10 metrů daleko nás ale odradila od jeho využití. A to zejména poté, co od nás obsluhující kotelník počal mámit drogy. Obdrželi jsme guláš, který měl již zjevně nejlepší léta za sebou, a hlady jsme jej zhltli. Déšť za krk před zavřenou hospodou už začínal pozvolna chladit, a tak byl zvolen prostředek pro zahřátí. A ve velkém. Zakoupili jsme litrovou láhev rumu (tehdy ještě bez uvozovek) a čokoládu. Tento krok se stal převratným. Od této chvíle nás provázely pralinky zvlášť tak dlouho, až jsme přijali jejich jméno. Po nějaké chvíli odehrál se uvnitř nám zakázané hospody dramatický pád zřejmě veškerého místního nádobí a následná dramatická slovní přestřelka mezi náhle se objevivším majitelem a oním kotelníkem. A to i ve chvíli, kdy kotelník odcházel přes most do pravobřežní části vesnice. Když jsme s nejasným cílem odcházeli i my, na balkóně prvního patra se objevil i pes baskervillský. Až někdy navštívíte Kamenný Přívoz, hned u mostu přes Sázavu navštivte hospodu Na staré poště. Tak šílené zážitky si odjinud nepřivezete. Nicméně pralinky zvlášť zde započaly svou cestu ke slávě. A abych nezapomněl: Olomouc 2,75.

V pravobřežní části vesnice jsme narazili na normální hospodu. Kotelník nám lhal. Vešli jsme dovnitř, abychom se trochu ohřáli. Zážitek celkově nijaký, Olomouc 2,50. Pak přestalo pršet a my jsme se vydali najít nocležiště. Našli jsme jej v lese poblíže kamennopřívozského nádraží (Olomouc 3,00). Kamenný Přívoz na celou expediční sestavu udělal hluboký dojem. Michal a já jsme se zapřísáhli, že sem se zase někdy musíme vrátit. Vašek se zapřísáhl, že do Kamenného Přívozu již nikdy nevkročí. Každopádně je zřejmě faktem, že od té doby nikdo z nás Kamenný Přívoz znovu nenavštívil. Je také skutečností, že jakkoli je Kamenný Přívoz pro nás místem památným, cítíme k němu jistou zášť, a proto se nedivte, setkáte-li se u někoho z účastníků expedice Suhosundel 2001 s neskrývanou radostí nad tím, jak má hned okolo vesnice vést na obrovském mostě dálnice D3.

Ráno jsme nalezli opět stopy po slimácích na svých spacích pytlích. Cesta druhého dne expedice pokračovala přes Prosečnici a rozlehlými lesy, skýtajícími i lesní rybník, ke zřícenině Zbořeného Kostelce. Pod ní jsme se občerstvili v trampskovodácké občerstvovně (Olomouc 3,50). Bylo vedro a řeka obrostlá hustým pásem kopřiv. V takovém počasí nebyla cesta nic moc příjemného. A tak oázou se staly Ledce. Ledce jsou kostel uprostřed krajiny, jemuž ukradli vesnici. A je u něj rybník. Rybník byl mělký, vyhřátý, koupali jsme se v něm my, jakási dáma a kráva, která v zoufalství z červencové výhně uprchla do rybníka neznámo kudy ze sousední ohrazené pastviny. Pak pokračovala expedice monotónní cestou do Nespek, ve kterých jsme navštívili další hospodu (Olomouc 3,75). Příliš dlouho jsme se tam ovšem nezdrželi, neboť už se nám hlásili další dva účastníci, s nimiž jsme se měli sejít v Čerčanech.

A tak jsme se vydali vstříc místu, kde se měl počet účastníků dle plánů rozrůst o dva. Hanku, mou a Jardovu spolužačku z gymnázia a Martina, mého a Vaškova spolužáka z vysoké školy. Když jsme do Čerčan dorazili, pobýval Martin v nádražní restauraci už delší dobu a nemohl se dočkat našeho opožděného příchodu. Už pro nás vybral i nocležiště na místním fotbalovém hřišti, neboť jakékoli jiné považoval z principu za nevhodné. (A nutno podotknout, že i další expedice mu do značné míry daly za pravdu.) Zůstal jsem s Martinem v hospodě i poté, co se ostatní odebrali do Sázavy koupat. Musel jsem totiž vyčkat chvíle, kdy přijede vlak od Ledečka, jímž přijede Hanka. Na nástupišti chyběla slavobrána. Jenže poté, co Hanka přijela, nevrátili se ostatní od řeky v plném počtu. Jardu odvezla sanitka do nemocnice v Benešově poté, co se vážně zranil na propusti rekonstruovaného jezu. Hanka se s ním ani neviděla. Ajka, Alča a Michal jeli vlakem do benešovské nemocnice zjistit, co se děje. Ostatní jsme zatím čekali na v nádražní restauraci (Olomouc 3,75). Vrátili se posledním vlakem. Jarda měl roztrženou slezinu. Ajka se rozhodla odjet domů, měli konečně i společné zavazadlo. Odešli jsme přenocovat na Martinem vytipované hřiště. Olomouc 3,25.

Ráno jsme vyprovodili Ajku na vlak, zamávali a vydali se dále proti Sázavě. Už nás bylo zase jenom sedm. Přes několik vesnic jsme došli na zříceninu Zlenice. Někdo se nás tam pokoušel zangažovat, abychom se podíleli na její rekonstrukci. Návrhu jsme odolali. Někdy tou dobou se zřejmě našel někdo, kdo položil Hance otázku, zda má s sebou na expedici i jinou obuv než ortopedické pantofle, ve kterých doposud šla. Neměla. Zvládla v nich celých asi 110 kilometrů, které s expedicí absolvovala. Když jsme po docela dlouhém úseku po asfaltu došli do Poddubí, byl právě čas na nějakou rozumnou pauzu. Po lávce jsme přešli řeku a ve Hvězdonicích obsadili hospodu hned vedle nádraží. Olomouc 3,75. A protože jsme porušili nepsané pravidlo a kdesi nahlédli do mapy, věděli jsme, že před námi je poměrně dlouhý úsek, na němž bychom se silnice nezbavili. A tak jsme popojeli do Stříbrné Skalice vlakem. Hned u nádraží jsme si zaplavali u dalšího jezu, k tomuto účelu zjevně hojně využívaném. Přes kopeček s pěknou vyhlídkou jsme přešli do Sázavy. Martin začínal být rozdychtěný, neboť Sázava, ještě donedávna náležící do kutnohorského okresu, byla příslibem toho, že se v některé z hospod po cestě vyskytne jeho oblíbené kutnohorské pivo. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že ho nakonec na celé expedici neokusíme ani jednou. Sázava byla totiž nakonec jediným místem po cestě, kde se Dačický skutečně čepoval. Jenže jsme se tam nezastavili. Bylo to totiž příliš brzo po našem sezení v Hvězdonicích. Od té chvíle začal Martin brblat, že se na expedici moc chodí a málo chodí do hospody. Kousek za Sázavou jsme se ještě u řeky zastavili v jedné z lufťáckých občerstvoven (Olomouc 3,50). Záhy na to začalo stoupání do kopce. Nebylo poslední ani první. Cesta „kolem“ Sázavy neustále stoupala na kopce, aby se záhy vrátila zpět k řece. Tady ale byla už zase pokročilá doba, a tak byl souhlasně přijat návrh, aby se ve zvýšené míře konzumovali pralinky zvlášť, neboť Michal prohlásil, že se už nehodlá s tou těžkou lahví z Kamenného Přívozu tahat. Neplete-li mne paměť, zkonzumovala se nakonec v konci třetího dne expedice celá. A z toho většina ve vesnici s kouzelným názvem Mrchojedy.

Do Ledečka jsme dorazili už takřka za tmy. Usadili jsme se před vodáky neuvěřitelně přeplněnou hospodou (Olomouc 3,75). Pak jsme se odebrali na kutě. Martin neustále prosazoval fotbalové hřiště v sousedních Ratajích nad Sázavou. A tak jsme se po několika stech metrech rozdělili, neboť Hanka už byla unavená a nechtělo se jí jít ještě dva kilometry do Ratají. Nutno říci, že jsme tam asi jít měli. Těsně před usnutím navzdory pokročilé noci stálo jakémusi člověkovi opodál bydlícímu za to, aby došel k nám, a vyhnal nás z loučky, na které jsme se uložili. Na nepohodlném hlinitoštěrkovém plácku o kousek vedle nás pro změnu vprostřed noci překvapil déšť. Mně a Hanku to vzbudilo a taktně jsme na déšť upozornili i Alču a Michala, kteří se rozhodli déšť ignorovat a spát. Společně jsme se tedy zvedli a odebrali se pod strom s tím, že to snad přejde. Přešlo to asi za minutu. Vašek, Jura a Martin si zatím spokojeně chrněli v Ratajích nad Sázavou. Oba tyto noclehy byly hodnoceny společně: Olomouc 2,75.

Ráno jsme se sešli v centru Ratají. Martin prohlásil, že už nás musí opustit, takže jsme mu po snídani udělali na jednom z četných ratajských nádraží pápá. Cestou dále v Malovidech jsme museli vypadat po předchozí noci podivně, neboť se nám domorodci vysmívali, že jsme po flámu. V lese za Malovidami bylo několik skal, z nichž byl výhled na hrad Český Šternberk, kam jsme mířili dále. Nejprve jsme zakotvili v hospodě v podhradí (Olomouc 1,50). Poté jsme se jedinkrát za celou expedici Suhosundel odhodlali vkročit do kulturního prostředí navštívili jsme hrad (byť nikoli všichni, někteří kulturní barbaři zůstali mezi ptáky a zbůhdarma civěli do krajiny). Na nádvoří byla spousta ptáků a lidi se s nimi fotili. Taky tam byly sestry Kubátovy z Rokytnice nad Jizerou, z nichž jedna byla druhdy má sousedka kolejní. Byly na trochu bezcílném vandru, tak se jako volně přidružené členky přidaly k nám. Zásadní zlom to představovalo pouze v jednom ohledu. Od této chvíle se expedice Suhosundel 2001 účastnilo osm lidí, což představuje doposud nepřekonaný rekord.

A tento nepřehledný dav opustil Český Šternberk a vydal se dále. Šel kolem dálnice D1 k velké radosti Hanky, která je známa tím, že nemá ráda vše hezké, a jíž vše ošklivé připadá krásné, přešli jsme Blanici a došli jsme do Soběšína. Tam jsme krátce pobyli v hospodě (Olomouc 4,75) a jako Jardův memoriál jsme se odešli koupat na jez. Cesta dále se vyznačovala blouděním, které nepostihlo Hanku a mne, neboť jsme šli napřed. Sešli jsme se v Kácově, kde jsme opět přijali rozhodnutí, že do následujícího kopce se nám nechce, a našli jsme si vlak, kterým se přesuneme do Vlastějovic, za nimiž jsme očekávali opět krásnou a romantickou posázavskou krajinu. Čekání na vlak jsme strávili v hospodě (Olomouc 3,00).

Opustili jsme Kácov a sledovali večerní krajinu z oken vlaku. Vlak stál delší dobu ve Zruči nad Sázavou, začalo to vypadat, že tenhle večer docela rozjedeme. Poohlédli jsme se po hospodě ve Zruči, žel marně. Nádražní kiosek byl pozdě večer již zavřený. A vzhledem k tomu, že nám momentálně scházely pralinky zvlášť, okusili jsme (já naposledy) chuť Alpy francovky. Když vlak dojel do Vlastějovic, byla už téměř tma a celkem dost zima. Porozhlédli jsme se po místě, kde přespíme, a s drobnou dopomocí paní nádražní (nepokouším se tu funkci specifikovat nějak blíže, neboť předpokládám, že byla na nádraží jedinou osobou, a tedy zastávala všechny funkce, které nádražní osazenstvo zastává) jsme nalezli most přes Sázavu, pod nímž byl útulný rovný plácek a vedle něj o něco méně útulné hřiště. Tam jsme zanechali unavenou Hanku a zavazadla a odebrali jsme se do hospody. Hledali jsme ji dlouho, byla až úplně na opačném konci vesnice, byla malá a natřískaná (Olomouc 4,50). Seděli jsme tedy v zimě venku na schodech a povídali si. Pak jsme se odebrali na kutě. Já jsem šel za Hankou pod most, ostatní se usalašili na hřišti.

Nocleh byl celkem povedený, těžko říci, kdo z nás zvolil lépe (Olomouc 3,50). Já s Hankou jsem měl větší klid, ale ráno jsme zjistili, že jako třetí nocležník leží ještě hned vedle nás chcíplá srnka. Ostatní sice žádné podobné sousedy neměli, nicméně ráno je okukovalo půl vesnice a budil je zabiják (pro zasvěcené - průvodce na východě). Hlavně však záhy odhalili, že hned za jejich hlavami se nachází maličký krámek, jenž skýtá snídani.

Cesta pokračovala pátým dnem do Budčic a pak začal veskrze nepříjemný úsek. Stezka se neustále drápala na kopce, aby se vzápětí vracela zpět k řece, byly na ní mnohakilometrové zákruty, jež nebylo možno rozumně zkrátit. A hlavně bylo hned od rána neskutečné vedro. Jediným opravdu příjemným prvkem bylo velké množství nejroztodivnějšího ovoce všude kolem cesty, což Hanka glosovala slovy, že tady mají aspoň svědomí. Od té doby jsme si trhali svědomí i na všech dalších expedicích.

Funkční hospoda poblíž chřenovického hlavního nádraží zdála se být příliš brzo po ránu na to, abychom se v ní zastavovali, což se ukázalo být jako celkem chyba vzhledem k tomu, jak daleká cesta nás čekala do nejbližší další. Nicméně stalo se. Zastavili jsme se alespoň na chřenovické návsi, kde jsme se před obchodem krmili zmrzlinou a odpočívali v blahodárném stínu. Za chvíli k nám přistoupil nějaký domorodec a postavil před nás obědník. Uvažovali jsme, zda vypadáme tak nuzně a hladově, ale obědník byl prázdný. A brzy následovali další domorodci a další obědníky. Jestli oni po nás nechtějí, abychom navařili my jim! Zeptat jsme se neodvážili. Po nějaké době přijelo jakési vozidlo s nápisem ZD Jedlá a začali z něho vyskladňovat další obědníky. Ty prázdné naskládali dovnitř a zase odjeli. Plné obědníky si rozebrali opět se náhle zjevivší domorodci a šli se krmit. Nás nechali o hladu. Asi jsme nevypadali nuzně dostatečně.

Chřenovický hrad skýtal vysokou věž postavenou na naprosto nesmyslném místě v lese. Za nimi už nás čekala jen dlouhá cesta sluneční výhní do Ledče nad Sázavou. Tam jsme se usadili na zahrádce restaurace visuté nad řekou hned vedle mostu přes Sázavu, přes nějž si to sviští takřka veškerá ledečská doprava (Olomouc 3,50). Konečně si hlavně Hanka začala znovu připadat jako civilizovaný člověk. V Ledči jsme nicméně neskončili, neboť naším dnešním cílem byla Stvořidla. V Ledči jsme se také rozešli se sestrami Kubátovými, protože se tam nějak ještě zdržovaly či co. Bylo to myšleno tak, že se ještě sejdeme, leč nestalo se tak. Od této chvíle nás bylo na expedici šest.

Cestou na Stvořidla jsme měli ještě krátkou zastávku na koupání v Sázavě. V kempu jsme se měli sejít se sestrami Kubátovými, takže jsme tam poseděli v kiosku a marně čekali (Olomouc 2,25). Když se den chýli k večeru, rozhodli jsme se odejít a s vědomím toho, že dnes už žádná hospoda nebude, usoudili jsme, že bychom měli koupit ještě víno. Jako víno nám tam prodali cosi, co bylo strašně levné, bylo to v krabici a jmenovalo se to vinný nápoj. Moc důvěry jsme k omu neměli. Pronesli jsme to rezervací Stvořidla, která byla v zapadajícím slunci naprosto nezapomenutelná. Kousek za jejím koncem nachází se nádraží Smrčná. Nádraží Smrčná se nachází na samotě u řeky, je to zastávka, kde jen tu a onde občas někdo nastupuje, je tam prostorná masivní dřevěná bouda, u níž jdou zavřít dveře, uvnitř je rovná prkenná podlaha a je tam dokonale čisto. Takový nocleh jsme si snad ani nezasloužili (Olomouc 6,25, 2. příčka). Když jsme usoudili, že zde zůstaneme, vyndala Alča ešus jakýsi a jali jsme se shánět dřevo na oheň s tím, že budeme dělat svařák. Měli jsme jenom cukr, takže jsme šli shánět koření. Jako koření nám posloužilo kde co. Především rozličné plody lesa. Aromatické borové jehličí, nezralá jablka, malinové listy i plody, dozrávající pšenice... mouka, mlíčko, vajíčko, cukr, sůl, máslo, místo zavařeniny syreček, několik špekových kůží, oříšky, okurka, kosti, čtyři myši, několik buřtů hodně pepřovatých, šlehaná smetana, trocha cibule, čokoláda, omáčka, česnek, pepř, sádlo, bonbóny, škvarky, skořice, krupičná kaše, tvaroh, perník, ocet, kakao, zelí, jedna hlava z husy, hrozinky, jen chleba jsme tam nedali, protože Pralinky zvlášť chleba tuze moc rádi nejedí.

Ráno jsme omyli nádobí, protože jsme to prozřetelně sežrali sami, a nedali to zbytečně chladnout do černé noci na nádraží Smrčná. Zde končilo krásné Posázaví a začínala suchopárná krajina Vysočiny tak, jak ji známe z domova. Po ránu jsme došli do Světlé nad Sázavou, kde Hanka naskočila na vlak a opustila nás. My jsme se tam nezdržovali. Pokračovali jsme podél řeky dále. Horko bylo čím dál větší, ale začínalo být už i dusno. Po lesní cestě jezdily kamsi nákladní automobily a nakrátko jsme v prachu jimi zvířeném ztratili cestu. V chatové osadě v Dobré nad Sázavou nás pozval na zahradu své chaty poněkud osamělý pán a pohostil nás vinným střikem. Když jsme mu přednesli svůj plán pro další cestu, neustále nám nutil nějakou nemožnou alternativní trasu obloukem severně od Havlíčkova Brodu. Nám se ale tou dobou už rodil v hlavě jiný plán.

Další den nás měli opustit Alča a Michal, a na to, že na zbytek cesty bychom zbývali tři, byla cesta do Poličky ještě příliš dlouhá. V Polničce stála restaurace Vagón, kterou jsem již v minulosti navštívil a vzbuzovala ve mne nepatřičné asociace (Tento dnes již téměř zapomenutý obrat byl v té době ještě celkem hojně používán, jehož význam, nechť si nezasvěcení domyslí sami). Expedice Suhosundel 2001 měla v plánu tuto lokalitu navštívit a Alča s Michalem by tam neměli chybět. Ještě jednou jsme se vykoupali v Sázavě a zakotvili jsme v Okrouhlici nedaleko nádraží. Naposledy jsme místo pěšího přesunu čekali na vlak. Usadili jsme se v hospodě, jejíž název nás poněkud děsil. Jmenovala se na Staré poště - to už tu někde bylo (Olomouc 2,25). Byla poněkud vyjedená a celkově nepříjemná. Vlakem jsme s přestupem v Havlíčkově Brodě dojeli do Žďáru nad Sázavou a cestou jsme vesele oslavili překročení česko-moravské zemské hranice.

Když jsme vystoupili z vlaku ve Žďáru, scházelo nám do Polničky asi 9 kilometrů. A letmý pohled na západní oblohu naznačoval, že se v tomto vedru snad konečně dočkáme kýženého osvěžení. Oblaka barvy antracitu začínaly tvořit souvislou hradbu a bez pochyb se blížily k nám. Díky nim jsme nabrali na cestě do Polničky první kosmickou rychlost. V závěru jsme se dokonce rozdělili, někdo šel po silnici, kdyby se mu náhodou podařilo něco stopnout, což vzhledem k tomu, že na přímé silnici do Polničky byla tehdy objížďka, bylo nadmíru naivní očekávání. Sešli jsme se ve Vagónu (Olomouc 5,75, 8. příčka) na bezpečné prostorné zastřešené terase a sledovali blížící se antracit. Kdo nikdy nezažil, jak vypadá ticho před bouří, mohl se to tam názorně naučit. Trvalo to skoro hodinu, než show začala. V okamžiku se z téměř bezvětří spustil vítr, v němž bylo nutné držet si i plné půllitry. Pak se spustil liják. Do několika sekund se všichni na terase přítomni zbaběle schovali uvnitř nebo, tak jako mi si sesedli do jedné kurníkovité řady podél nejvzdálenější zdi, což bylo od okraje střechy aspoň pět metrů. Bouře sílila a po chvíli jsme pochopili, že budeme muset vstát. Stáli jsme přitištěni ke zdi, ale ani tak jsme nebyli před všudypřítomnou vodou chráněni. Pak jsme si stoupli na lavici a nakonec i my jsme se jako poslední ze všech odebrali dovnitř. Batohy už se s námi dovnitř nevešli, takže jsme je nechali na lavicích napospas živlům. Usadili jsme se uvnitř odkázáni na boží vůli a živili se tamními výbornými topinkami. Bouře naštěstí netrvala dlouho. Můj zhruba jednáctikilogramový batoh, který stál na kraji, odlétl asi dva metry daleko. Ani jedno zavazadlo ale nebylo promočeno zcela beznadějně. Počkali jsme si na zavírací hodinu a dohodli jsme se s hospodským a uložili se na inkriminované kamenné a mezitím vyschlé terase (Olomouc 3,75), takže až uslyšíte někoho vyprávět, že na expedici Suhosundel se spalo v hospodě pod stolem, má zřejmě na mysli tuto událost.

Ráno jsme se probudili do vlhkého rána, postupně se praštili do stolů pod nimiž jsme nocovali, povozili se na některých atrakcích, které kolem hospody pro děti jako my jsou, a odebrali se na Velké Dářko. Obešli jsme rybník západní stranou a na Radostínském rašeliništi jsme Alče a Michalovi udělali pápá. Zůstali jsme jenom Vašek, Jura a já. Zastavili jsme se ještě v hospodě ve Škrdlovicích (Olomouc 4,00). Pak jsme se vydali do nejvyšších částí Žďárských vrchů. Bylo pošmourno a déšť na spadnutí, jak se na ten kraj sluší. Přešli jsme Tisůvku a zastavili jsme se v Cikháji, kde jsme se ještě jednou zastavili v hospodě (Olomouc 3,67), byť jsme neměli ani moc chuť. Věděli jsme totiž, že dnes už jsou před námi jenom nekonečné lesy.

V Cikháji začalo znovu pršet. Vašek si oblékl primerosku (to je jeho značka pláštěnky) a odešly jsme ke Sražené vodě. Tam jsme samou radostí nad svou mocí změnili hydrologický režim na dolních tocích tím, že jsme přehodili stavidlo a vodu, původně odtékající do Sázavy jsme pustili do Svratky. Přes Stříbrnou studánku jsme v různě intenzivním dešti došli v pozdním odpoledni na Devět skal, kde jsme předposlední den expedice Suhosundel 2001 ukončili. Přímo pod vrcholem tam stojí lovecká chata s rozlehlou verandou, na níž jsme strávili noc (Olomouc 3,33).

Brzká ranní vyhlídka z Devíti skal do zamlženého údolí Svratky byla působivá a já jsem byl v tu chvíli konečně „doma“. Teď už jsem se pohyboval po místech, která jsem již předtím navštívil nesčíslněkrát. Nespěchali jsme. Původně jsme se domnívali, že ještě jednou přespíme v přírodě. Nakonec k tomu nedošlo. Přešli jsme Lisovskou a Malínskou skálu a dorazili k Milovskému rybníku. V tamější hospodě (Olomouc 4,00) byl Vašek zase znovu, jak to dovede jen on, šokován tím, jaká kombinace se dá také bez problému konzumovat a výborně to chutná. Dávali jsme si svratecký guláš s bramboráčky. Vystoupili jsme na Čtyři palice, kratičce se zastavili v hospodě v Březinách (Olomouc 3,67), kde jsme se rozhodli, že vzhledem k tomu, že je poměrně dost málo hodin, dojdeme až do Poličky, přespíme civilizovaně v domě a další den, tedy ten poslední, který nám ještě zbývá, věnujeme prohlídce města. A tak jsme vyrazili nejkratší cestou tam. Zastavili jsme se ještě v hospodě v Pusté Rybné (Olomouc 4,67) a krátce po výstupu na Lucký vrch jsme v kotlině poprvé uviděli Poličku, tehdy díky nádherné viditelnosti s panoramatem Jeseníků na obzoru.

Do Poličky jsme dorazili v podvečer a expedice Suhosundel 2001 byla slavnostně ukončena. Bylo 5. srpna 2001. Mohla se začít chystat expedice Obegolwarr 2002.

Sepsal Síba