Celou věc si vzala na starosti Alča, aby nás, hanácké metropole neznalé, zasvětila do jejích půvabů. Zbývalo jí ještě několik posledních měsíců, které tam ještě měla strávit jako studentka, toho bylo třeba využít. A tak se místem konání prvního panexpedičního sjezdu Olomouc 2004 stala Olomouc.

Sjeli jsme se tam ve složení Martin, Jura, Vašek a já. Alča nás vítala na hlavním nádraží, kde jsme se dokonce pozdravili i s Janou Nekvindovou, která za Pralinky zvlášť startovala na Lampě 2004 a za Jenom lidi... :o) na Svíčkách 2004. Panexpediční sjezd mohl začít.

Odebrali jsme se na Alčiny koleje, aby nám předvedla, jak se má v Olomouci dobře, a abychom si tam nechali věci. Prošlo kolo pralinek zvlášť a vydali jsme se do ulic. Navštívili jsme svatováclavský dóm, kde se všude chlubili papežem, a zírali jsme tam na jakousi paní, která si tam hrála na sochu. Napadlo mne, že bych do ní mohl šťouchnout, aby konečně spadla na zem a ukázalo se, že je ve skutečnosti už dva dny mrtvá, ale nakonec jsem to neudělal.

Pak začala exkurze po olomouckých hospodách. První podnik, do něhož jsme zavítali, byl nedaleko dómu a jmenoval se Ponorka. Prý oblíbený studentský. Taková správná díra. Nechali jsme tam kolovat fotografie, které jsme přivezli, a slezská sekce se tam potkala s bývalým spolužákem, či co to bylo. A pokud mne paměť neklame, byla právě Ponorka tím památným místem, kde bylo oficiálně schváleno vedení dalších expedic pod hlavičkou Pralinky zvlášť, byť ještě nebylo jasné, že se tak budou další expedice přímo jmenovat. Tím byla formálně dovršena fúze Pralinek zvlášť jako týmu expedičního a týmu závodnického a nadále tak vystupují jen jako expediční a závodnická sekce.

Abychom nebyli v Olomouci za hospodské povaleče, odešli jsme dále se kochat památkami. Došli jsme na jedno z těch dvou hlavních náměstí, co jsou hned vedle sebe a jedno se jmenuje Horní a jedno Dolní, a já nikdy nevím, které je které, protože jsou obě stejně vysoko. Prostě to bylo to, na kterém stojí morový sloup, radnice s komunistickým orlojem a bronzová želva s hromadou bronzových blbinek okolo, o nichž nikdo neví, co znamenají, ale je to symbol města.

Zaujatě jsme pokyvovali nad Alčiným znaleckým výkladem, načež nás Alča nasměrovala do Osy. Respektive nám velmi hrubým popisem sdělila, odkud tam před půl rokem šla, odhadla azimut a najděte si to sami. Prostě: kam se hrabe Tmou. No nebudu vás napínat, našli jsme to. Hlavní zásluha byla pravděpodobně Martinova. Osa ale otvírala své brány až později. Tak jsme se vydali do jiné hospody naplnit si žaludky.

Cestou jsme ještě jako správní turisté navštívili kostel svatého Michala a připadali jsme si náramně kulturní. Cedulky nás upozorňovaly na vyhlídkovou věž. To nás zlákalo, bohužel jsme odtamtud mnoho neviděli, neboť vyhlídková věž postrádala okna i ochoz. A tak jsme mžourali ven úzkými průzory a představovali jsme se, co bychom viděli, kdybychom viděli.

Pak jsme došli na hornodolní náměstí bez želvy a komunistického orloje, kde nám Alča slibovala prima Hanáckou hospodu na večeři, v níž měli ovšem plno, takže jsme skončili v sousední U rudého volka, kde byla taky prima večeře. Potom jsme měli konečně namířeno do Osy.

Vylezli jsme na náměstí a Alča nám ukázala jakýsi sloup a zasvěceně vyprávěla o studentském rituálu, který se k němu váže a který už si nepamatuju. Z hovadin, stojících uprostřed náměstí, nás ale více upoutala kašna. Do všech stran se z ní vzpínali kamenní koně s kopyty ve vzduchu. Vypadali impozantně. Opodál se válely na dlažbě holínky. Zvedl jsem je ze země a obout koně bylo pro Martina dílem okamžiku. Smáli jsme se tomu na celé kolo. Přišlo nám to být podobně dobrý vtip, jako když jsme druhdy kamaráda satanistu přihlásili do Klubu přátel rádia Proglas. První, co mu přišlo, byla složenka. A tak po nás v Olomouci zbyl obutý kůň a ostuda. Ta nám jde.

V Ose jsme si dali osí koktejly, kvůli nimž jsme tam šli. Posledním podnikem, který jsme ten večer v Olomouci navštívili, bylo Vertigo. Byla tam spousta lidí a velký randál a tak spontánně vznikla zábava, která nevyžadovala mnoho hovoru. Vytáhli jsme papíry a proběhlo historiky první hlasování top expediční nocleh a top expediční hospoda. Tehdejší výsledky deseti nejlepších vypadaly takto:

Top expediční nocleh:

Ráno nás Alča pohostila čajem, my ji pralinkami zvlášť a znovu jsme vyrazili do ulic. Vyjeli jsme si na Svatý Kopeček. Pohlédli jsme si stánky s veteší, kostel a od jeho bran jsme se kochali pohledem do nefalšované hanácké mlhy a opět jsme si představovali, jak bychom viděli Olomouc, kdyby byla vidět.

Pěšky jsme sešli dolů do Samotišek, kde jsme opět hupsli na autobus do Olomouce. Olomoucké tramvaje měly tehdy velkou výluku a jezdily jenom po trase z Neředína do Nové Ulice. Prosadil jsem přání svézt se alespoň jednu zastávku, protože tramvaj jezdila pod písmenem U a takovou jsem ještě nikdy nejel. Ne, že by se zásadně lišila od jiných, ale ten pocit stál za to.

Na hornodolním náměstí bez želvy stále zůstával obutý kůň, právě se tam u něj fotili jacísi turisté. Alča proto zaúkolovala jakousi spolužačku, aby vzala svůj fotoaparát a zvěčnila naše umělecké dílo. Vykašlala se na to, čímž dotyčné turisty žádáme, aby nám zmíněný snímek poskytli.

V Hanácké jsme s obědem tentokrát pochodili a první panexpediční sjezd se chýlil ke konci. Potom jsme si vyzvedli věci na kolejích, Alču jsem po dvou letech strávených v Olomouci seznámil s tím, jak se jmenují ty řeky, na jejichž břehu bydlí, a odebrali jsme se na nádraží. Slezská sekce odfrčela do Ostravy a Alča, Martin a já do České Třebové. Tam jsme Alče udělali pápá a dosvištěli do Poličky. A pozvolna se začínaly kout plány, kdo se ujme pořádání druhého panexpedičního sjezdu.