Tmou 2011

Hlavně nebýt pověrčivý, vždyť 13 je jen číslo mezi 12 a 14.

Kvalifikace u Pralinek proběhla ve znamení rozděleného týmu. My s Alčou v Hradci, Síba s Pepou v Poličce, Ondra v Olomouci a Petr vše kontroloval přes mobil z Íránu. Kupodivu vše proběhlo v pořádku a to i přesto, že Ondra se k nám virtuálně připojil až někdy okolo 4. série, protože byl v lese. Nejspíš tam na někoho volal. Jo. S kvalifikací je vždycky legrace. Vědomi si toho, že Petr bude v Íránu angažujeme do kvalifikace Pepu, který na Tmou nechce. Bůhví, jak by se z Íránu připojoval. Když pak kvalifikace začne, po Ondrovi není ani vidu ani slechu a do toho nás Petr z Íránu kibicuje, mám pocit, že mne budou křísit. Ale nedá se nic dělat. Pravidla píší neoblomně, že luštit smí en registrovaný člen, takže to sice vypadá, jako by nás bylo šest, ale ve skutečnosti jsme byli čtyři. Když se totiž Ondra vrátil z lesa, bylo už skoro po všem. První úroveň dáváme bleskurychle, na druhé se asi jako většina na chvíli zdržíme. Zachrání nás až útok hrubou silou a vylámání tajenky Výběru z názvů výběrem z názvů. Pak už celkem rychle projdeme do páté úrovně, která nám chvilku trvá, než pochopíme, jak přesně to funguje. A je půl osmé a máme hotovo. Že to nakonec stačí ke druhému místu, mne trochu překvapuje. Že by nás tahle cifra stíhala už i tady?

Správným vlakem skoro neodjedeme, protože jsme zapomněli vzít Petrovi z domova teplou bundu a on má zatím jen košili. Nakonec se vše vyřeší a Síba táhne dvě bundy navíc. Přijíždíme zpožděným vlakem spolu s praTrosečníky a Už tam budem? na hlavák a plynule se přemísťuje na start Ve Vaňkovce. Tedy proti doporučení orgů si kupujeme celodenní jízdenku, protože se Pralinky hrozně rádi vozí.

Natřískaná ulice hráči má své kouzlo. To se opravdu zažije jen na několika šifrovačkách. Martina nám oznamuje, že má na nás vsazeno, což nás těší, ale máme obavy, že to přinese smůlu. To ještě nevíme, jakou. Zahájíme hru pralinkami a za chvíli to po nás zopakuje Ivoš s mikrofonem a hymnou. Ta nás příjemně naladí a stříkne adrenalin z nadledvinek. Konečně je tu naše poslední letošní šifrovačka, konečně je tu Tmou.

Okolo nás se ozývá zoologická a my si postupně zaznamenáváme zvuky. Při druhém zopakování doplníme mezery a Síba skládá umístění první lehčí části na Římském náměstí. Pro první část vyráží Alča a Petr. Síba podobným principem věští i možnou druhou část v Tyršových sadech. Ale má o tom jisté pochybnsti. Tajenka totiž otevřeně hovoří o stanovišti zde, ale na přirozeném místě nekončí, ale pokračuje nesmysly. Takže Martina sice dává palec nahoru, jak rychle to máme, ale to ještě nevíme, že to máme blbě. Jsem vyslán jako rychlý zvěd. Sad není sady, orgové nedávají první šifru zdarma, takže marně s Tykadlem pročesáváme sad a rušíme mladý pár (já tedy ne).

Scházíme se u Hlavního nádraží. První část máme a na druhé se intenzivně pracuje. Dozvídám se Síbovu základní neznalost, že uááá nedělá medvěd, ale lev (mohl se zeptat doma Zuzky, ta už to ví). Ano. Na druhou stranu jsme měli štěstí, že jsme stáli v místě, kde bylo rozumět, takže jsme na rozdíl od mnohých jiných byli schopni například rozlišit "píp" a "kvík". I když úplně dokonalé to nebylo. Například v prvním kole jsem dumal, co chtějí říci tím, že někdo dělá "rum". Ani jsem si nestihnul sundat batoh a morseovkový strom je prolomen. Po jízdě tramvají se rád protáhnu na Svoboďák pěšky. Síba jede šalinou a je tam rychleji.

Usedáme na lavičku na Svoboďáku a posloucháme Maštěné ředkvičky. Škoda. Vytahujeme to dlouhé pravítko a nebojíme se čmárat. Velmi brzy máme u sloupků, jež se měly stříhat, dokreslené jejich promítnutí do zrcadel. A jak se ty čáry pěkně zrcadlí. Skoro kreslí písmenka. Třeba tady je M. Ještě na náměstí nadhodím, že graficky to vypadá tak, jako bychom měli ty sloupky vystřihnout a vztyčit. Ovšem svorně kolektivně se shodujeme na tom, že pokud to nejdůležitější je čmárat na papír, je nesmysl, aby se nějak pracovalo se třemi rozměry, protože co je na papíře, se mi nikdy neodrazí do výšky. U toho zvládneme vydržet tři hodiny. Papír se při pozorování prohýbá, musí ho držet dva lidi, třetí šteluje zrcátko a čtvrtý se dívá a nadává, že to není rovné. Začíná být zima a prosazují se názory, že si půjdeme někam sednout. V rychlosti ještě zkoušíme s Ondrou svítit na zrcátka čelovkou přes neumělou štěrbinu. Nemáme vztyčené sloupky, nic z toho neleze a hlavně zbytek tvrdí, že Maštěné ředkvičky se koukají a nesvítí z dálky. Přesouváme se do pasáže na schody. Je tu teplo, světlo a trochu nepohodlí. Ale žádné kouzlo se nekoná a šifra zůstává neprolomena. Přichází sekuriťák a vyhazuje nás, že blokujeme průchod. S nelibostí se zvedáme a přesouváme se do více zastrčené části pasáže na schody. Světlo tu je, trochu více zima a občas někdo projde. Žádný důvod rozsvítit čelovku, lucernu a hlavu. Konečně máme vztyčené sloupky, ale pořád nic neleze. Zkoušíme různé zběsilé nápady včetně semaforu apod. Začínají padat názory, že tohle bude naše nejkratší Tmou. Ozývá se Síbův registrovaný mobil. Ten zvuk SMS dobře znám z ostatních šifrovaček, ale na Tmou? Jako Pavlovův pes slintám, jestli náhodou není nějaké info od orgů. A hele ona nápověda. Velmi rychle se vracíme k původním pokusům s čelovkou. Místo šterbiny na ni lepíme kopírák s propíchnutou dírkou a svítíme přes sloupky a ony z toho lezou písmena. Dokonce se potvrzuje Síbova domněnka o písmenu S ze dvou zrcadel. Jo. Poté, co jsem pochopil, že na vzdálenosti sloupku od zrcadla nezáleží a celá tajenka bude složena jen ze tří tvarů, byl jsem velmi blízko tomu, prolomit ji hrubou silou. Stačilo asi jen uvěřit, že v tajence bude i číslo, a že ta písmena budou méně opile autistická. Zaměříme azimut a valíme ke krytu. Snad to byl poslední zákys a projdem Tmou. Libuju si, že vzdálenost 230 m se v mapě s měřítkem 1:23000 dobře měří, a přejmenovávám Ředkvičky na Praštěné.

U krytu jsme vítáni s podivem, že už tu nejsme dávno. Alča si při vzpomínce na kryt ze Tmou 7 procházku odpustila. Zbytek proběhl chodbičkami a už cestou nám světýlka hlásila, že další šifra bude semafor. A taky že jo. Bílý křížek nám vrazil do rukou kružítko a za chvíli koukáme na terč. Chvíli řešíme, jak natočit trojici s hlavičkou a kapkami, ale šifra padne velmi rychle. A hurá na šalinu.

Je tu setsakra plno, skoro si není kam sednout. Nasedáme a popojíždíme na Osadu hledat místo k sednutí v domnění, že to bude lepší přepravní uzel. V šalině správně přiřazujeme plusy a mínusy k jednotlivým políčkům. Celé to vypadá jako lednička, ale co s tím. Zaplaťpámbu za to, že se tím hlouběji nezabýváme a jdeme raději luštit šifru, než ledničku. Protože pokud bychom autorský záměr prokoukli, měli by ostatní co dělat, aby mě ostatní přesvědčili, že správný princip není totální kravina. Ne. Magnety opravdu nemají plus a minus. Magnety mají sever a jih. A pokud jsou na ledničce, tak ho nemají vpravo a vlevo, nýbrž nahoře a dole. Není to náhodou elektroluxka a ty padající kameny nabité částice? Analogie kulhá, ale princip funguje, takže prvním krokem si ověříme, že všechny trasy jsou unikátní a napodruhé přečteme tajenku. Tam zjišťujeme, že přesun na Starou osadu nebyla dobrá volba. Svezeme se jednu zastávku mikrobusem a zbytek po svých a zavzpomínat na iNulu. Až od Kdy už tam půjdeme se dozvídáme, že ne elektrony, ale magnety to byly (hlavně že je doma pravidelně vybírám z krabice na papír).

Usedáme u kostela. Okamžitě luštíme jednoduchou křížovku. Ani nás netrkne pravítko. Jen co je doluštěno, někdo nadhodí 9 použitých písmen a sudoku. Jak řešíme sudoku Síba dohledává písmenka v legendách a navádí nás, co máme doplňovat do sudoku. Rychlovka, pěkná šifra.

Na hřišti nacházíme šifru. Proč zrovna trička a ne trenky. Jo ahá, to jsou dresy. Ale co s tím? Sedmička a agresivní faul, jo jasně házená, konečně se těch 20 let tréninku a zápasů projevilo. Doplňujeme zbytek sportů a Síba vedle hlásí, že se mu podařilo z 35 písmenek vyskreblit amfiteátr čertova rokle Blažkova, ať to tam koukáme najít, že na to máme pár minut. Nebýt toho, že se mu nepodařilo doskreblit "JV od ZŠ", tak už by vás dávno vyhnal do ulic. Přišlo mi, že tu tvrdneme nějak dlouho. A my jsme to tam našli.

Vyzvedáme šifru a jdeme si sednout pod nejbližší volnou lampu. Ihned lovíme matičky. Děláme abecedu podle rozsahů a po čase i vepisujeme abecedu od čárky. Jako první na zem vypadla pomůcka chlýftýmu a já podle ní měřím rozměry matičky. Škoda že dřív nevypadlo pravítko. To zůstalo zapomenuto a ani ředkvičky nám ho nepomohli najít. A tím se rozjíždí naše martyrium. Sice máme abecedy, dokážeme písmenkům přiřadit různé velikost matiček, ale nic nevede ke správnému konci. Tisíckrát si pokládáme otázku, proč je rozsah do 400, proč jsme dostali matičky do rukou, proč jsou ve vnitřním kruhu použita všechna písmenka, …? Bohužel si taky tisíckrát pokládáme otázku, proč jsou písmena výrazně častěji z konce abecedy, proč jsou matičky vždy právě tři a jak to souvisí s tím, že jejich výskyt se zvyšuje podle velikosti vždy třikrát, proč matičky vybrané podle středového kruhu jdou obrovnat okolo velkého hexu, neboť mají stejnou délku, atd., atd. Začíná pofukovat větřík, přesouváme se do vchodu nedalekého domu. Neustále přicházíme na nové nápady, některé jsou i smysluplné, jiné ne. Navštíví nás hlídka městské policie a ptá se, jestli je v cíli aspoň bečka (námět pro orgy). Když odpovíme, že ne, tak zakroutí hlavou a odjedou. Prochází Kdy už tam budem a okupují sousední vchod. Svítá. Lucerna zůstala letos nerozsvícena, do terénu jsme za tmy nedošli. To už nevypadá, že projdeme Tmou. Unavený tým prosazuje přesun do tepla a na snídani. Balíme a Síba objevuje povalující se pravítko a dochází mu 400. To pravítko byla poslední věc, která zůstávala ležet na zemi, a o slovo se přihásilo skoro samo. Bohužel, během následného cestování po Brně jsme se jen drželi předsevzetí, že až se někde konečně zastavíme, vyzkoušíme, zda se s ním nedá něco taky dělat. Další zdržení. Dojedeme na Zemědělskou, kde v pekárně nemají očekávané židličky, dojedeme na Jugoslávskou, kde v sobotu v 7 je vše pozavírané, dojedeme na Halasovo náměstí, dojedeme na Haškovu. Tenhle okruh zapříčiní, že se probudíme, zkoušíme nové postupy a hledáme, jak propojit matičky a pravítko. Usedneme u cukrárny a zkoušíme různé postupy. A opět se nedaří. Cukrárna otvírá v 9. Ach jo. 8:45 rozbalujeme rezignační obálku, o které jsme si mysleli, že ji nebudeme potřebovat. Je to kousek. Ne, že bychom to už hned plánovali vzdát, ale bylo už zjevné, že na to dříve či později dojde. A je dobré nebýt v poledne překvapený, že je to do cíle tři hodiny cesty. Až otevřou, tak se najíme, pokud to nedáme, tak ukončíme hru a půjdeme do cíle. Síba si hraje s matičkami a skládá je na pravítko a pak mu to dochází. Konečně je zodpovězena otázka, proč jsou tam hnusná písmena na krajích. Hlavně je konečně položena otázka, jak se změní pravítko, když na něj položíme matičky. Po 8 hodinách a 7 minutách prolomen náš nejdelší zákys. Někteří jsou zklamaní, že to je do kopce a že nestíháme právě otevřenou cukrárnu. Ano. Zejména kvůli té cukrárně mám pocit, že za to vyřešení snad dostanu vynadáno. Ale více mne nakonec naštval tým Red Alert, který zvládl úspěšně luštit matičky ještě o 12 minut déle. Nu což, alespoň v něčem budeme zase druzí. Tmou už to nebude.

Na kopec jedeme autobusem. Aspoň, že se ta celodenní jízdenka vyplatí. To už je takový osvědčený poznatek. Vždy, když organizátoři varují před nákupem jízdenek, se je vyplatí mít. Nacházíme šifru a pro nedostatek nápadů ji lámeme hrubou silou. Lámeme ji hrubou silou, protože to jde úplně samo. Nápadů by bylo dost, ale nějak nejsou potřeba. A docela to jde, minimálně poslední slovo ODSUD je jasné. Ondra přichází na 8 aplikuje ji na odsud a přichází na princip. Osmička je překreslena na pauzák a tajenka je přečtena.

Síba nás dovede na další stanoviště a usedáme na spadlý strom. Jasně musí se doplnit nějaká slova. Stejná slova, ne skoro stejná slova jen s rozdílnou diakritikou. V rychlosti dostáváme MO?A?OU. Pohled do mapy napovídá naše chyby a opravujeme na Morávka.Chceme projít terénem co nejdál, aby nám alespoň naše dopočtové umístění umožnilo nechodit v příštích dnech kanálem. Takže to byl docela sprint. Jak na přesunech, tak při luštění. A navzdory tomu, že jsme pořád viděli, jak někoho předbíháme, bylo jich nakonec jen asi okolo deseti.

Po dlouhém přesunu vyzvedáme šifru. Ta bude asi naše poslední. Rychle objevujeme významy množin a doplňujeme osobnosti. "Velké K". Aha chyba. "Skvěle". Co dál? Po pár minutách podle Síbovy rady točíme po netradiční šifrovací mřížce. Spěcháme, takže z Kruhové lesní školky chatka uděláme lesní školka kruhová chatka. Stanoviště marně hledáme, ale čas stejně neúprosně klepe na dveře, takže kdybychom šli správně, tak se pouze zapíšeme na 11.Což by ovšem nebylo vůbec špatné, protože takhle náležitě nevynikne to, že na rozdíl od mnohých jiných, kteří zde bídně zahynuli nad nerozluštěnými množinami, my jsme je vyřešit stihli.

Tmou skončila, nasedáme na autobus, jedeme do cíle pozdravit orgy a podívat se na zbytek šifer. Letošní Tmou se mi líbila, k žádné šifře nemám připomínky, za všechno naše neštěstí si můžeme sami. No. Trochu za to neštěstí taky můžou Praštěné ředkvičky. Nápadové nepapírové šifry 2 a 7 nám letos nesedly, aspoň jsme si zase po letech zažili, jaké to je mít hoooodně dlouhý zákys a nedojít Tmou. Ano. Myslím, že si mohu dovolit jednou za pět let neprojít Tmou. Tímto se Ivošovi omlouvám, že jsme mu pokazili věštbu, ale nebyli jsme v tom sami. Že mne bude po osmi hodinách stále bavit vrtat se v tomtéž zadání a stále v něm něco nacházet, bych asi těžko uvěřil. Ještě nikdy jsme neseděli nad jedním zadáním tak dlouho. A asi jsem dobrý Tmář. Dokázal jsem si hru užívat, když to šlo, i když to nešlo. A že ten nepoměr byl obrovský. Z 19 hodin hry jsme strávili 7,5 hodiny řešením 8 šifer a 11 přesuny a zbylých 11,5 hodinách na dvou šifrách. Byla to taková hezká exkurze do dávných časů, kdy jsme šifrárny hrávali v davu, po cestě potkávali neznámé tváře a nad kapitulací se nevznášela otázka "jestli", ale "kdy". Je dobré si připomínat, že není každý den posvícení. Což ovšem neznamená, že bychom s takto bídným výsledkem museli končit častěji.

Díky za hru a příští rok znovu. Pokud se teda kvalifikujeme. Sázet na nás snad už nikdo nebude.

Temné stříbrňáky se musí sbírat pomalu a po jednom. Nic se nesmí uspěchat.

Sepsal Martin, kibicoval Síba