Jarní sezóna 2011 přinesla nemilou věc. Termíny zlínského Osudu a ostravského Ostrovtipu se shodovaly. Bylo nutno si vybrat. První ročník Ostrovtipu jsem jako člen fúze Tuleni masového kašpárka s pralinkou vyhrát, tak pro mne představoval jedinečnou příležitost konečně poprvé za svůj šifrařský život a jedinkrát v tomto roce obhájit zlatou medaili. Leč zbytek Pralinek zvlášť měl jiné preference, takže volba padla na Zlín. Odmítl jsem kvůli tomu nabídku loňských spoluhráčů na obhajobu prvenství v původním složení, takže Tuleni masového kašpárka byli tentokrát bez pralinky. A ve Zlíně probíhalo odpočítávání, jehož rozuzlením byl dlouhý nos. Zarezervovaný termín byla škoda nechat propadnout, takže jsme se záhy přihlásili na ten Ostrovtip.

A čekali jsme, že nás čeká opět poměrně komorní hra s chabou konkurencí, kde nebude těžké zabodovat. Albert Stallone, JÁDRO či Dopijem a pudem…, kteří se objevili ve startovní listině, nás brzy vyvedly z omylu. Budeme se muset snažit. Nejprve jsme se tedy snažili sestavit družstvo. Vzdálená Ostrava a páteční podvečer vytvořily poměrně nešikovnou kombinaci, takže po krátkém váhání odmítl účast Martin. Nestíhá. Sestavu Pepa, Petr, Martin a já bylo potřeba někým doplnit. Hozenou rukavici zvedl Index, čímž jsme byli obohaceni o posilu z Ústředního topení. Jenže ouha, obvyklým způsobem se nám den před hrou donesla zpráva, že Pepa tak nějak kucká, takže jsme jako obvykle zůstali čtyři. Ale to už je takový evergreen. O to nepříjemnější, když jsme pak v pátek na nádraží zjistili, že Albertům se na poslední chvíli podařilo zajistit posilu a na rozdíl od nás půjdou v plném počtu.

Ondrovi jsme dali za úkol přistoupit v Přerově. Protože jsme seděli v předposledním vagónu, poslali jsme mu SMS, že jsme v posledním. Když nám pak volal v Přerově, že tam nejsme, poslali jsme ho do sousedního vagónu. Když nám pak volal znovu, že nejsme ani tam, zjistili jsme, že je dokonce v jiném vlaku. Ten jel naštěstí taky do Ostravy, takže jsme se sešli až tam. Snad tím naše logistické problémy končí.

Před startem se ještě potkáváme na jedno pivo s Vaškem, pak se upíšeme ďáblu a divíme se, kolik neanonymních tváří se objevuje na stále ještě spíše anonymní šifrárně, vtipně ukrytých v anonymních týmech. Pak zazní gong, my rozbalujeme obálku, abychom si záhy neužili krásy amfiteátru, neboť první šifra je úplně jinde. Přesuny navíc na šifrárně, která i tak má 18 stanovišť, no potěš koště.

Před námi jdou Spící volové a organizátor se zadáními, snaží se tam být první. Za námi jde souvislý dav. Na prvním rozcestí se je pokusíme zmást tím, že jdeme jinudy, ale moc se to nedaří. U kolejí je přelidněno, vzpomínám, jak jsem tam kdysi falšoval kolejenku.

Zabíráme jeden ze zdejších stolečků, za chvilku jsou obsazené všechny. Čtvrtka je jasným návodem na stříhání, bohužel si to bere z větší části na starosti Petr, který na nějaký ten milimetr přesnosti nekouká, takže se to pak docela blbě skládá, zvlášť když musíme každou malou šedou čárku odměřovat od jejího okraje. Naštěstí se to dříve daří v dolní části, kde se brzy začne rýsovat název ulice. Jsme nějací trapně opatrní, neboť vysíláme vpřed jen Indexe a Petra, chceme si dořešit, kde to tam přesně má být, abychom to našli. U hlídaného stanoviště je to vskutku planá obava. Že to nemáme dělat, nám naštěstí záhy potvrdí vítr, jenž nám skládanku rozfouká, a rychlé spojky, které hlásí, že už to vyzvedli. Jdeme tedy za nimi a těšíme se, že až tam dojdeme, bude to už hotové a půjdeme dál.

Hotové to není, ale moc dlouho to netrvá. „Těchto minimalistických znaků je tam hodně“, povídám. Jak si odůvodníme, aby to bylo A? Protože je tam jeden vingl. Takže dělíme práci, část odpředu, část odzadu a počítáme vingly, až se nám z hlavy kouří. Respektive počítám já, protože část odzadu se na to nějak vybodla. A autobus nejede, jdeme pěšky.

Nevím, jakým myšlenkovým pochodem se to podařilo, ale už když se mi zadání dostalo do ruky, tak s čímsi komentářem, že k tomu patří ta dřevěná tabulka. Nevím, jak na to kdo přišel, já bych na to asi nepřišel. Takže první cíl je jasný. Altánek za parkovištěm. Bohužel nám nedochází, že nepárujeme k sobě G z tabulky a L z papíru, které mají kódovat Globus. Tím pádem nám destička na papír přesně nepasuje a překreslujeme je jen tak halabala. Moc se s tím neděláme, takže jen odhadujeme směr k té první lávce, či co to je. Z výše uvedeného důvodu ale vzdálenost podhodnocujemem, navíc lávku očekáváme v údolí, takže blízká rokle vypadá velice slibně a Petr do ní schází. Ostatní se držíme její hrany kvůli rozhledu.

Za chvilku ale beru znovu do rukou papír a dochází mi, že to domnělé L z názvu Globus, je ve skutečnosti protější rožek destičky, a ta tak pasuje na papír dokonale. Překreslením tužkou přes papír linie pěšinek krásně vystoupnou na papíře, zaznačujeme si hledané polohy i na destičku (tu si nechávám já) a poněkud chaoticky se dělíme. Já jdu okolo na dvojku a cestou zachraňuju Petra, volajícího o pomoc, že se v rokli ztratil. Udivuje nás, že jsme v lese sami. Pominu-li tedy, že zde za soumraku děláme kazišuky, upozorňujíce na očekávaný provoz v nočním lese se slovy „rychle nebo jinde“.

Na trojku docházíme s Petrem stále první, což nás udivuje, neboť dle plánu při rozdělení měli jít Ondra a Index přímo k dalšímu mostku. Dalšími telefonáty pak zjišťujeme, že nejen že k mostku nešli, ale dokonce ani nešli spolu a v podstatě příliš netuší, kde jsou. Ani když je navigujeme, nejsou nějakou dobu s to nás najít. Pak nás nachází Ondra, zato Index se ztrácí i z telefonu. Petr huláká na lesy jako na lesy, aby ho přivolal a mezitím sakruje, že nás všichni předejdou, což je v souvislosti s tím, že nikde nikdo není, poněkud úsměvné. Jakkoli se to může zdát netaktické, opět se dělíme. Ondra jde hledat Indexe a já jdu nalehko vyzvednout čtyřku. Když se vracím, nakonec se sejdeme. Index během pobíhání lesem ztratil telefon, tak ho hledal. Zadání tedy máme, usedáme na cestičku a nezdržujeme se dlouho. Přichází totiž JÁDRO a my shledáváme, že tady budeme překážet. Stěhujeme se ještě jednou naposledy na kopeček pod lampu, už je tma jako v pytli. Vykreslit správně čáry do obrázku taky chvíli trvá. Pak se chvíli správně zabýváme způsobem, jak správně doplnit ten poslední dílek, ale dlouho ne. Vzhledem k předchozí časové náročnosti sbírání dílků po lese a vzdálenosti k místu, kde jsme do lesa vstupovali, už další řešení nemělo smysl. Paušální pravidlo o 90 minutách do záchrany v tomto případě nezafungovalo zrovna dobře. Čas vypršel dříve, než jsme se mohli začít šifře pořádně věnovat.

Index běží pro záchranu, ostatní se šineme na nejbližší autobusovou zastávku, abychom si užili své Ostravanky. Index je rychlý, stihl odjezd na Duhu. Pak jsme popošli kus sídlištěm, abychom poslali zprávu Vaškovi, že budeme luštit u něj před domem. Nejde se na nás ale ani podívat. Areál školy, kam máme jít, je poněkud rozlehlý, takže docela dlouho trvá, než vůbec najdeme to, co hledat máme. Tedy hlavní vchod. Je to na Ostrovtipu první mrtvé stanoviště, tak hledáme. Hledáme asi 20 minut, než hledání vzdáme. Je nám to sice trapné, ale voláme organizátorům, že je stanoviště ukradené. Záhy volají zpět a pokouší se popsat polohu uložené tašky. Jenže s ohledem na informační šum dojde k tomu, že ani onen popis není přesný. A tak organizátoři rezignují a posílají nás dál. Nejvyšší čas, na stanoviště právě dochází Albert Stallone. Cestou k rybníku na Pustkovci nás stíhá jejich telefonát, že Alberti zadání našli. Moc nevíme, co s tím dělat a oni zjevně taky ne. Necháváme to prozatím být.

U rybníka vyzvedáváme zadání plné samiček a samečků. Jsem momentálně vděčen, že nehrajeme v klasické sestavě Pralinek zvlášť, neboť ve stávající sestavě jsem sice také konfrontován s názorem, že rybník v kombinaci s nedostatkem světla má minimálně stejný efekt jako splašený mrazák, nicméně z toho neplyne nutnost stěhovat se do horoucích pekel, postačíme si s pár větami kafrání a zakotvíme na útulné lavičce na rybničním břehu. A dlouho se tam nezdržíme. Rozsah čísel odkazuje na mobilné klávesnici celkem přímočaře a použití samiček pro zakotvení celkem záhy opět někdo nadhazuje. Přesouváme se na trasu loňské Dark city. Pěšky, zastávky ostravské MHD jsou neprakticky na řídko.

V Třebovicích se opakuje situace, kterou už známe. Hledáme v okolí jak diví, tentokrát s o to větším podivem, že víme, že hledáme živé stanoviště. Je nám blbé volat znovu a tak hledáme ukrytého organizátora hodně dlouho, okolo kostela se však potuluje akorát kočka. Nakonec nic jiného nezbývá a tak znovu voláme. A řešení je prozaické. Jsme rychlejší než kyborgové, takže trasa ještě není osazena. Necelou půlhodinu zdržení hledáním neexistujícího organizátora chápeme jako adekvátní kompenzaci toho, že jsme přeskočili nenalezenou pětku. Ne tak pořadatelé, to ale v tu chvíli ještě nevíme.

Sedáme si s ksichtíky na osvětlenou lavičku a okamžitě je nám jasné, jak se bude tajenka číst. Bohužel nám není jasné, kde se tajenka vezme a to tak dlouho, že nás dodjde Albert Stallone, který v zápětí mizí za rohem. Pak to někoho napadne, já to nebyl, a řešení je na světě. Jdeme dál a u soudu nás čeká nemilé překvapení. Alberti už jsou tu.

A šifra, která nám připadá být spíše nešifra. Francouzská ulice je hned vedle, pomník na ní v mapě nemáme, ale zjevně tam někde bude. To má být celé. Popocházíme ten kousek na Francouzskou ulici původně s tím, že se rozejdeme každý jiným směrem. Na místě si ale všímám černé čáry navíc, pohotově ji interpretuju a na křižovatku s Polskou ulicí už jdeme najisto. A libujeme si, jak je to blízko.

Se šifrou se uvelebujeme ve vchodu jednoho z blízkých paneláků, což mělo dvě nesporné výhody. Jednak jsme měli k dispozici světlo, byť podmíněné naším pohybem, a jednak jsme byli z větší části ušetřeni karaoke z nedaleké hospody. Se šifrou nebylo jednoduché hnout, nastaly i okamžiky bezradného civění. Až bylo k nevíře, že se nakonec ukázala být klíčovým momentem naší cesty ke zlatu. Trepka, která nám měla být ku pomoci, nás ve skutečnosti mate. Myslíme si, že ji musíme k řešení nějak použít a marně hledáme způsob. Rozdělení zadání do dvou částí nás navádí na myšlenku, že máme vzít nějaký dvouslovný název a s písmeny z názvu provést nějakou operaci, která je kódovaná číslem. Nabízí se najít trepku s nějakým správným druhovým jménem, ale nedaří se. Po nějaké době, když už začaly padat návrhy na rozbalení nápovědy, jsme se na to ale podívali jinak. V zadání byly čtyři nuly, které tam od prvopočátku působily jaksi anomálně. Vzhledem k tomu, že se nekombinovaly s jinými čísly, navrhl jsem, že by mohly kódovat A. Pak přišla ke slovu mapa a Sabinova ulice jako jediná smysluplná. Jednička kóduje B, písmena v abecedě jsou seřazena vzestupně a tím pádem to první obecné slovo by mohlo být garáže. Podlouhlé objekty v mapě jsou z garážovitosti silně podezřelé, a přestože vlastně nevíme, proč se to kóduje právě takto, řešení sedí jako prdel na hrnec. Zaplaťpámbu, že byl vzorek jen tak malý, jinak bychom taky mohli přijít na to, že vzestupné řazení je zákonitost jen u prvočísel. Každopádně odsud odcházíme a necháváme i Alberty. Vedoucí pozici nám už na Ostrovtipu až do konce nikdo nevezme.

Podlouhlé objekty byly skutečně garáže a u nich skutečně zadání. Trochu jsme si oddychli, přeci jen červík pochybnosti hlodal. Chvilku nám to smrdí morseovkou a to nás zdrží tak, že se na obzoru opět zjevuje Albert Stallone. Taky se bavíme se policisty, kteří okolo jezdí autem a zjevně nám fandí. Nejspíše to byli titíž, které jsme potkali už v Třebovicích. Pak nám konečně dochází, že ten rozsah kliček je velmi nemorseovkový a když si konečně všímáme, že první klička z úseku je vždy stejná, jsme doma.

Tedy jsme na nádraží, na které jsme před pár hodinami přicestovali. Je podivuhodně poloprázdné. V rohu sedící organizátorka nám vydává zadání s mašinkou. Naštěstí jsme se nenechali odradit pracností správného řešení, takže bylo téměř tím prvním, co jsme se zadáním začali provádět. Tedy prováděl jsem to vytečkovávací metodou já a ostatní mne hlídali, aby v tom nebyla chyba, což byl při té titěrnosti mnohdy nadlidský úkol. Bylo celkem brzy hotovo, ale hlava, oči i záda mne z toho bolely neskutečně. Každopádně byla ale na světě tajenka a mohlo se jít dál, což bylo podstatné, neboť kromě Albertů už jsou na nádraží i mí loňští souputníci, Tuleni masového kašpárka. Kde ti se tam vzali? Každopádně jsou na hodně dlouhou dobu poslední, s kým se potkáváme. Pak už totiž čelo závodu patří nám.

Ve starém Svinově pro jistotu prověřujeme, že se kostelem nemyslí zdejší Husův sbor. Ale nemyslí. Je tu velký kostel, před kterým je krásně osvětlené podloubí. Chceme si to místo zabrat, ale ouha. Když přijdeme, osvětlení zhasne. Chvíli to zkoumáme, až docházíme k závěru, že je to snad zhasínání na fotobuňku. Obrácený režim, než normálně bývá. Nesmíme se moc hýbat, jinak to zhasne. Každopádně se zde moc nezdržíme. Uvidět jisté pravidelnosti v obálkách není nikterak těžké, a i když to kreslíme tak, že je to nadvakrát převrácené a ještě pozpátku, tajenka je jasná. Odcházíme ze stanoviště, aniž by na něj kdo další dorazil.

A jdeme pěšky, jako ostatně téměř celou cestu. Docházíme mezi řadovky a vyzvedáváme Máj. V Ondrovi to vyvolává neblahé vzpomínky, jak se to kdysi ve škole učil nazpaměť. Má to výhodu, z velké části je schopen dát dohromady, jak to správně je, takže se brzy dostáváme do situace, kdy tušíme, že to k ničemu nebude. Takže kroužkujeme místa, kde je text psaný zastaralým pravopisem, abychom zjistili, že je jich celkem málo. A opět boduje věštění z mapy. 8 písmen, hodila by se třeba tajenka „U Oblouku“. No, vždyť je to tam, přímo pod zakroužkovanými písmenky, hlásí Ondra a opět se zvedáme a odcházíme.

Vyzvedáváme popletenou křížovku a sedáme za Oblouk, abychom nebyli vidět. Pořád si myslíme, že nám musí být někdo v patách. Krátku chvilku se pokoušíme doplňovat křížovku správně, ale je čím dál zjevnější, že to nejde. Zato si ale všímám příliš mnoha odkazů na koně. Takže kouknu na označená pole a uvidím jezdcovou procházkou zapsaný text „ovická“. Zadání „dodělejte to někdo“ nás pak dovede ke kompletní tajence. A jde se zase dál.

Vyzvedáváme šifru, která vypadá jako sudoku, a ani na ní se dlouho nezdržíme. A je to na Ostrovtipu naposledy, kdy se někde nezdržíme. Jistou míru pravidelnosti v rozmístění písmenek vidíme záhy a opět platí, že přestože ji nechápeme úplně dokonale, výsledek z toho leze. Jsou v tom asi dvě chyby, ale tajenka je jasná.

Docházíme na Alšovo náměstí, kde dostáváme to, čeho jsme se obávali. Zvukovou nahrávku. Petr poslouchá s Indexem, já s Ondrou a nejde nám to. Že tam je klavír a housle a že je máme asi nějak oddělit, je nám jasné. Ale nedaří se. Nahrávka je příliš rychlá na to, abychom jasně poznali délky a k tomu nás ještě matou rozdílné výšky. Navíc to, že mi to nejde, neuváženě v jednu chvíli pronesu nahlas, takže mne Ondra záhy odpojuje od zdroje. Takže nezlobím a spím a čekám na nápovědu. Když shledám, že tři čtvrtě hodiny uplynulo, vyzvedávám nápovědu, načež mlčenlivý Petr hlásí tajenku, aniž bychom si vůbec nahrávku nápovědy poslechli. Ještě to trochu zkorigujeme s mapou a jde se. Zase pěšky, ranní provoz MHD sice už začal, ale ten autobus, co nám ujel před nosem, byl na dlouhou dobu poslední.

Vyzvedáváme čtvrečky s obrázky a ihned vidím slova, která k sobě pasují. Nakonec se ukazuje, že nepasují, protože nedávají dohromady rostlinu, ale na správnou cestu nás to navede. Postupně odhalíme všechna slova a dál sedíme a nevíme, co s tím. Dokonce i zkoušíme měřit vzdálenosti, jenže od středu, dokonce i otáčíme zadání, zda není něco i na druhé straně, jenže není. V tomto ohledu bych na naší omluvu dodal, že jsme to zadání jediní dostali ještě za tmy. A tak opět uplyne tři čtvrtě hodiny a já se v tichosti zvedám a šourám se pro nápovědu. Ta naštěstí řeší vše. Že se měří jiné vzdálenosti a hlavně, že asi čtyřikrát prověřená zadní strana papíru nakonec přece jen není prázdná. Jdeme na poslední šifru, myslíme si.

Jenže nejdeme. Na místě samém jsme identifikováni jako Pralinky zvlášť a namísto osmnácté šifry dostáváme pátou. Nicméně dříve, než stihneme začít protestovat, že by nám taky mohli něco odpustit za to hledání neexistujícího organizátora, hlásí Ondra princip. A je to dobře. Jen si upřesňujeme, která barva je která, a je to. Jo, věděli jsme, co zhruba má vyjít. Ne, že by nám to bylo k něčemu užitečné.

A zbývala nám poslední šifra, na níž si nakonec všichni vyseděli svou hodinu a půl. A to jsme na ni šli neobyčejně dobře. Stromy okolo se nám dařilo úspěšně ignorovat, praporky identifikovat jako semafor s takovou jistotou, že jsme vlastně s jinou variantou nepracovali. Podařilo se nám dostat se i do fáze, kdy jsme pracovali s tím, že směrodatné jsou liché čáry, spíše ve stádiu úvah pak zůstala myšlenka otáčet celým zadáním. Podle pozdějších informací od soupeřů jsme na to tedy šli poměrně dobře, zvlášť ve srovnání s konkurencí. A věřím, že by ta šifra nakonec padla. Ale 90-minutový limit byl rychlejší. Tedy zprvu nás trochu zarazili neurčitým tvrzením, že na poslední šifru se záchrana už nedává, což si ale záhy rozmysleli. Upřímně řečeno mi přišlo, že na tom není moc co rozmýšlet, v pravidlech se o žádné odlišnosti 18. stanoviště nepsalo ani slovo.

Hurá, můžeme do cíle. Už byllo na čase, nervozita stoupala, protože v době, kdy jsme dostali nápovědu, dorazil na stanoviště Albert Stallone a o půl hodiny později JÁDRO. Vážně už je teď nechceme nechat, aby nás předběhli. A tak, když nás vysvobodí čas, uchylujeme se k činu u Pralinek zvlášť nebývalému. Na autobusovou zastávku běžíme. Pak tam osm minut čekáme na autobus a nervózně pokukujeme za roh, zda se nevynoří nějaký nepřítel. To se ale neděje, takže autobusem odjíždíme sami.

A je vyhráno. Po roce a půl Pralinky zvlášť zase něco vyhrály. Mně se navíc poprvé v historii povedla obhajoba titulu. Dostáváme pak ještě dort a lupu. Počkáme si ještě na Alberty a JÁDRO a posléze se s díky loučíme. S organizátory i celou tlupou lidí, kteří odjíždějí dopoledne do Brna. Já, Petr, Pája a Yetti z JÁDRA pak jdeme ještě do z loňska osvědčené hospody na pivo a baštu. Je to veselé, protože k sousednímu stolu krátce na to dorazí Dopijem a pudem…, kteří tu luští osmnáctku. Takže z toho máme veselé kino a oblažujeme je svou přítomností a pralinkami zvlášť. Odpoledne pak zůstávám v Ostravě už jenom já. Stavuju se za Vaškem a Jarkou s čerstvou zprávou o našem vítězství. Jo, v Ostravě se nám daří.

Sepsal Síba.