Dark City 2010

Z Ostravy už několik let přicházely zprávy o tom, že se tu uskuteční šifrárna. A protože máme Ostravu rádi, tak nějak bylo otázkou času, kdy se tam konečně vypravíme. A jarní sezóna 2010 přinesla hned dvě příležitosti. V dubnu jsem si z Ostravy přivezl jediné zlato této sezóny, když jsem s vícenásobnou fúzí Tuleni masového kašpárka s pralinkou napínavým způsobem vyhrál Ostrovtip. Nebylo by od věci si to zopakovat.

A tak se hlásíme již jako Pralinky zvlášť na druhý ročník Dark City. Pepa, Petr a já tvoříme základ týmu a přibíráme netradiční posily – Mílu Votradovce ze Societas Leptonychotes a Honzu Kořínka z Alberta Stallone. Leč dva dny před hrou začínají z Poličky přicházet známé zlověstné zprávy. Pepu začíná zmáhat jedna z jeho četných nemocí. A jak už to tak bývá, nakonec jsme zůstali čtyři. Tentokrát to chválabohu neohrozilo naši účast, ale stálo nás to jméno. Do Ostravy už odjíždíme pod jménem Pomocní ponocní. Jako by to předjímalo, že budou chvíle, kdy budeme i luštit jako ponocní. Ale na to je ještě čas.

Do Ostravy vyrážíme s obavami, jak se bude luštit při počasí, jehož extrémnost jsme si na šifrárnách ještě nevyzkoušeli. Jedeme do Ostravy autem a cestou sledujeme, jaké nejvyšší hodnoty dosáhne teplota, kterou ukáže teploměr. Rekordu dosáhneme v zácpě u Rousínova, kdy čelíme teplotě 38°C. Do Ostravy stíháme přijet včas a nedaleko startu se ještě stíháme napojit v hospodě. A pak se přemísťujeme na start, kde ještě čekáme na loudající se JÁDRO na cestách, a může to vypuknout.

A místo pukání to vybíhá. Tak trochu se snažíme vysledovat, jak se průběžně mění pořadí barevných olympioniků. Ale moc se to nedaří. Jednak ti lumpové dost často běhají vedle sebe, jednak bezděčně vybíhají stále ve stejném pořadí. Pár úseků běžíme souběžně, ale žádnou smysluplnou informaci to nenese. Až později začnou závodníci vybíhat ze startu v jiném pořadí. Nevíme si nicméně rady a jak tak zkoušíme možné i nemožné, uplyne hodina. Poté se ukáže s jistotou to, co se doposud odkrývalo jen nejistě. Jediným stálým prvkem je pořadí, jak sportovci dobíhají do cíle. Uff. Za chvilku máme vyřešeno, byť úplně dobrý pocit z toho nemáme. Pořád to ještě byla dost náhodná střela,

Ale jdeme dál a Bělský les rozhodně nezeje prázdnotou. Snažíme se v tom vedru dýchat a pozabíjet co nejvíce všudypřítomných komárů. Na náměstí SNP, které už dobře znám z Ostrovtipu, chápeme jednu z příznivých vlastností Dark City. Ostrava je plná lidí, přesto není problém mezi nimi najít někoho, kdo na sebe po jednu napínavou noc vezme roli milého boha či sličné bohyně a tvoří tak majáček, navádějící na příslušné stanoviště. A další prvek nás pak poučuje o tom, že bohyně a bohové nám nedají nic zadarmo a dávají nám k vyřešení hlavolam. Ten nicméně padá dříve, než se stihnu rozkoukat. Tak už to u hlavolamů bývá.

Fígl s prvočísly máme za chvíli a velmi brzy padá i fígl se sivou zkratkou skrytou v tajence. Na další stanoviště se vezeme šalinou a radostně máváme na okolo jdoucí soupeře.

Další hlavolam nám dává zabrat o něco více, na zdejší sličnou bohyni pak někteří nemohou zapomenout až do konce hry. Co se po nás chce s šifrou, je víceméně jasné. Využíváme zapadajícího Slunce a jenom je pak trochu problém pochopit, co nám ta tajenka říká. Máme pocit, že v ní máme chybu. Ulice Zimmlerova je jasná, ale to druhé slovo? Být tam jedno S či Š navíc, tvářilo by se to jako křižovatka dvou ulic. A tak se nakonec spokojíme s tím, že google najde hospodu jménem Bedřiška na oné ulici. Kromě té hospody tam našel ještě cosi, co už si nepamatuju, ale jdeme. V zatáčce ulice pak nacházíme příslušného boha a jdeme luštit.

Pořád nám to ale nedává smysl. Tu hospodu jsme totiž nikde neviděli, dům, před nímž stál bůh, se jmenoval jinak. A tak se zčásti věnujeme šifře a zčásti tomu, co jsme vynechali na té předchozí. Mračna komárů činí z luštění na tomto místě vskutku utrpení. Skutečnost, že okolo vidíme další a další týmy, které odcházejí kamsi, nás spolu se skutečností, že nám zadání šifry nepřipadá být celé, nakonec přiměje k tomu, že odesíláme rychlou spojku ve složení Petr a Míla do kolonie Bedřiška, že tam snad najdou druhou část šifry.

Mezitím mne ale napadlo zeptat se místních. A místní paní hlásí, že Bedřiška se opravdu jmenuje hospoda, která je dovedně schovaná v té budově, před kterou stojí bůh, a která sama se jmenuje jinak. A vskutku. Z boku budovy je tam takový nenápadný nápis. Takže naše teorie padá. Odvoláváme vyslance zpět. Není zbytí. Jsme ponocní, tak luštíme jako ponocní. Čekáme až na nápovědu. Ta nám konečně řekne to, co nám mělo docvaknout už dávno. Že ta prapodivná čísla jsou ve skutečnosti azimut a vzdálenost.

Pak už to jde jako po másle. Žluklém. Oproti čerstvému máme pořád dva zádrhele. Za prvé se kýžená školka nenachází na ulici Horymírově, ale kus vedle. Po zkušenostech z Ostrovtipu mi už jde z toho zhuleného školkového místopisu v Ostravě poněkud hlava kolem. Za druhé Honza nepochopil, že informace, které má vyzvednout, jeho samého odkazují někam jinam. Tak se musíme obejít bez jednoho dílku. Naštěstí to jde snadno, takže odhalujeme, že kýženou lávkou je most přes Odru. Doposud jsme byli přesvědčeni, že výsledkem bude nějaká malá lávka, která není v mapě.

Cestou máme, a nebude to na Dark city naposledy, problém s přesunem. Na zastávce se dočítáme, že bychom na autobus museli zbytečně dlouho čekat, takže jdeme pěšky, abychom ho o zastávku dál sotva doběhli. Je ta Ostrava nějaká větší, než se na první pohled zdá. A ještě mají autobusy zastávky pěkně na řídko, takže to ani není příliš velké přiblížení. K mostu docházíme v davu. A za pár minut ho tam necháváme. Někdo z nás (já ne) měl trénink ve skládání žabiček a morseovku ve slabikách dáváme na první průchod.

Dál se nocí pohybujeme sami. Kousek se dokonce svezeme šalinou a málem přejedeme pobudu, válející se v kolejišti. Před krámem se pak poflakují další a JÁDRO na cestách. Tomu se mezi nimi patrně velmi líbí, protože už tu sedí hodinu a nemají se k odchodu. Hodláme JÁDRU utéci, což se i daří. Klávesnice je odhalena záhy, mezitím nám ve vedru, neutuchajícímu navzdory noci, došlo veškeré pití, takže Petr s Mílou jdou koupit do krámu další. Šifra je prolomena, abychom neztráceli čas, vyrážím s Honzou napřed. Na autobus se nám opět nechce čekat, takže nám posléze nákupčí mávají z jeho oken. Ke stanovišti dorážíme později a s jazykem na vestě. Navíc zjišťujeme, že tu žádné stanoviště vlastně není. Že je u mostu přes Opavu. Takže jdeme hned dál.

Dole u Opavy je poprvé trochu příjemně. Kromě toho, že se ocitáme mimo rozpálenou zástavbu, nejsou u Opavy na rozdíl od Odry všudypřítomní komáři. Pohodu dále zvyšují přítomné lavičky a stolky a také přítomní bozi, kteří nás hostí manou v podobě minerálky a okurkového salátu. Hledání v mapě nám jde. Mnohé lokality už díky předchozím hledáním v mapě známe, zbylé pohodlně u stolečků dohledáváme. Pak trochu pro nedostatek lepších nápadů tvoříme a propojujeme průsečíky, aby nám ukázaly na bazén v Porubě. Leč jako řešení nám to připadá být slabé. To, že čtyři průsečíky dají další průsečík, plyne tak nějak z podstaty. Pokud by šifra měla jiný princip, dají nám tento výsledek tak jako tak. Naštěstí jsme na Dark city. Na hře, která umožňuje si u přítomného boha nechat za pouhou pětiminutovou penalizaci potvrdit správnost řešení. Není nad to, když dáváme u čtení pravidel pozor. K bazénu tak jdeme s jistotou.

Přicházíme tam druzí. Poskládaly se tam opět nějaké kostičky, k čemuž jsem přispěl systémovým nepřekážením. Zato jsem pak přispěl k vyřešení šifry plynulým přečtením tajenky. Nejvyšší čas vypadnout, je tu zase JÁDRO.

Na další šifru přicházíme a potkáváme vedoucí MUPY MUP! Skoro začínáme věřit tomu, že budeme hrát o medaili. A šifra samotná nás v tomto bláhovém přesvědčení podporuje. Po povinném třídění barviček jsme seznali, že je jich nepoužitelně mnoho. Po slepé cestě zpětného inženýrství, které vycházelo z předpokladu, že grafická podoba šifry ukazuje na křížení čtyřpísmenné a třináctipísmenné ulice (v mapě naštěstí nenalezené), jsme nakonec uviděli strukturu, přečetli slepecké písmo a opět utíkali JÁDRU.

Cesta k technologickému parku byla dlouhá, cestou jsem vzpomínal, jak jsem tu druhdy falšoval ostravskou kolejenku. Na místě jsme pak opět potkali MUPY MUP!, vedeme si dobře, zdálo se. Očuchávání potravin mi s rýmou (nikoli rýmičkou) šlo jako psovi pastva, naštěstí tu byli ostatní. Říkal jsem si, že je dobře, že není příliš velký průnik hráčů Dark city a Svíček, tam se bude ochutnávat. A pak už se kocháme řeckými scenériemi, aby nám po prvním rychlém přebliknutí docvaklo, co se po nás chce. Chvilku ještě trvá, než se to podaří realizovat, najít začátek a opravit chyby, ale jde se. JÁDRO už je zase tu.

Cesta ke hvězdárně podle mapy města, na níž je celá zalesněná oblast znázorněna jednou souvislou zelenou plochou, byla nadmíru zábavná. Z lesa se nicméně vynořujeme přesně tam, kde máme, a MUPY MUP! stále řeší. Pouštíme se tedy i my do díla, které lze označit jako začátek našeho konce. Tedy nejprve jsme ještě museli podle bůhvíčeho rozpoznávat souhvězdí. Což se jakýmsi hlemýždím tempem i dařilo, jen jsme se tam děsně pletli navzájem s MUPY MUP! a posléze i JÁDREM. A pak už jen sedíme na cestě a hodinu se marně snažíme přijít na to, čím a jak točit. Otočení papíru se skrytým nápisem na rubu se zkouší jako jedno z prvních, ale vyrytý nápis nevidíme. Snažíme se tam uvidět něco, jako byl Klídek na Hradecké sově, ale to tam není. A tak čas plyne a my analyzujeme možné i nemožné a soupeři odcházejí a další rovněž přicházejí, aby nám dali jasně najevo, že naše představa o velkém náskoku vedoucí trojice je zcela lichá. Pak vyprší čas, vyzvedneme nápovědu, znovu se pokusíme o již jednou neúspěšně vyzkoušené a ejhle: Olymp je tam. Neštěstí už jsme se během té hodiny pokoušeli z mapy věštit natolik, že je nám interpretace zcela jasná.

Radostně pelášíme dál, abychom na konci lesa na kraji zástavby narazili na to, že dál to nejde. Cesta vytipovaná v mapě přes hráz rybníka není dál průchozí. Ačkoli za ní svítí veřejné osvětlení, sama je zatarasena zamčenou branou. Petr nadává jako špaček na celou Ostravu a míní jim tam z toho nadělat kůlničku na dříví. Chvála bohu jsem si cestou všiml o kousek zpátky pěšinky mezi stromy, která nás nakonec dovede tam, kam potřebujeme, aniž bychom si nějak enormně zašli. I tak se ale na dalším stanovišti potkáváme s JÁDREM.

Svítá. Kvízové otázky o božstvech nějak dáváme dohromady (rychleji než JÁDRO, to s tím má nějaké problémy) a naposledy jsme tu těsně druzí. Strávíme zde nakonec plné dvě hodiny, během nichž nás dojdou a předejdou další týmy. Především dvojité stanoviště nás totálně rozhodí. Pointa příběhu, která říká, že nemůžeme zůstávat na Olympu, pokud ještě nejsme v cíli, nám zůstává utajena. Velkou pozornost pak věnujeme tomu, proč je stanoviště rozdělené, snažíme se napasovat na zadání nějaké reálie od toho bludného balvanu. Marně. Existence pěti naznačených začátků, kde druhá půlka zadání má jen říci, který z nich je pravý a které falešné, mi dodnes připadá být úlet. A to už vůbec nemluvím o tom, že barvy byly totožné s barvami běžců na startu. A tak zkoumáme, co se dá, kreslíme čáry podle malých koleček, hledáme nepravidelnosti v grafickém ztvárnění, nápověda nám nepomáhá, neboť to, že čára je uzavřená ještě neznamená, že není lomená. A tak hledáme ty čáry, které se zacyklují, aniž by to vedlo k výsledku. Ale zato to dlouho trvá, takže to vede k záchraně. Začíná být zase vedro.

Šalina na Vřesinskou nám ujiždí před nosem, svezeme se tak alespoň dalším spojem odtamtud poté, co se řidiči podaří odehnat z kolejiště slepice. Vchod do letního kina je z úplně jiné strany, než jak se to jeví v mapě, navíc bůh sedí úplně jinde, než je tento vchod, takže doteď nechápu jak to, že jsme jej nalezli na první pokus. A předběhlo nás nejen JÁDRO, nýbrž i NaPALM, což značí, že jsme zvorali závěr a asi je to v kýbli.

A scénář předchozího stanoviště se nám zde daří zopakovat. Útěchou nám budiž především to, že máme natolik dobrý čas, že je už delší dobu jasné, že hru dokážeme dokončit, i kdybychom měli do cíle dodriftovat. Většinu času se věnujeme poslouchání Petrova nadávání, zkoušení kdejaké kraviny, kterou jsme ještě nezkusili, jestli to náhodou není ono. Místy se taky ze zoufalství blbě tlemíme. Nápověda nás definitivně odvede od pokusů řešit šifru s mapou, na které nás od prvopočátku znervózňuje ulice Rudná. A jinak jsme správný postup neuhodli, přijít se na něj nedalo, takže si to frčíme do cíle s nejhorším možným výsledkem.

Tam dostáváme ještě jednu blbou šifru o hledání jehly v kupce sena. A jsme tu čtvrtí. Komáři už zase píchají jako pominutí. A my jsme tentokrát úspěšnější. Sice se poměrně dlouho zabýváme odchylkami psaného textu od reálií a jednou dokonce získáme jakous takous tematickou antickou tajenku, s kterou nás bozi vyhánějí. Už si nepamatuji, jakou. Tak dlouho se pak ale mrvíme s čísly, až nám dojde, že se nápadně blíží vzájemným násobkům. Ne, že by to mělo nějakou logiku, ale zkusíme jednu z mnoha nepravděpodobných variant, jak tuto skutečnost použít a po více než hodině trápení je na světě heslo Héra.

A tak jsme s rozpačitými dojmy jako čtvrtí dokončili Dark city. Více než hodinová penalizace nás nakonec nestála nic, dlouhá doba luštění nás připravila i o tu bramborovou medaili. Skutečnost, že nás tímto způsobem předběhlo družstvo Smrdí nám nohy, rozdýchával Petr ještě hodně dlouho. A pak jsme se sebrali a vydali se v úmorném vedru na několikakilometrovou túru po Porubě s cílem najít dostatečně eňoňuňo otevřenou hospodu. Všechny jsou tak brzy buď zavřené, nebo nedostatečně eňoňuňo. Ve chvíli, kdy se hrozba smrti hladem a žízní začne jevit příliš akutní, zapadneme do hospody, která je nedostatečně eňoňuňo, abychom se od Honzy a Míly, kvůli nimž se celá túra podnikala, dozvěděli, že jediné místo, kde jsou ochotni pozřít pokrm, je stejně Brno. Nakonec nám zbaští dobře třetinu oběda. Rozum mně to nebere, ale alespoň vidím, že existují i méně logické postupy než řešení šifer ze závěru Dark city.

Míla s Honzou se pak odebrali do Brna, já s Petrem jsme zůstali v Ostravě, abychom se sešli večer na Stodolní se Slezskou sekcí Pralinek zvlášť, seznámili se s Jarkou a těšili se na letošní jubilejní expedici.

Sepsal Síba.