Zase nás jednou čekala šifrárna, na kterou jsme byli schopni sestavit družstvo z vlastních řad. Kromě těhotné Aleny kompletní základní sestava. A protože s námi z výše uvedeného důvodu letos Alena hrála pouze Sendvič a protože v inkriminovaném dni Ondra byl kdesi v Kroměříži, na kvalifikaci jsme se sešli v akční sestavě Alena, Martin, Petr, Pepa a já. Alena a Martin tvořili pracoviště královéhradecké, zbytek pracoviště poličské. Nakoupili jsme si nějaký proviant a mohlo se začít. Prvních devět minut kvalifikace jsme strávili hledáním zadání a jeho vzájemným přeposíláním mezi Poličkou, Hradcem Králové a Jičínem.

A pak jsme se rozjeli. První dvě úrovně jsme dali velice rychle, zvlášť v té druhé jsem se ani nestíhal rozkoukat, jak rychle byla vyřešená ostatními. A v poslední úrovni jsme sice ne tak bryskně, ale vesele vyřešili úžasný Hrách a jako pátí jsme postoupili mezi hrající týmy.

A bylo to hotovo a byli jsme si jisti, že tento výkon bude dostačovat. Do konce kvalifikace, který by nám to potvrdil, zbývalo mnoho času a mnoho se toho během něj odehrálo. Řidič stihl vystřízlivět, dojet do Brna, tam jsem se stihl na Vinohradech vybalit, odjet do Kohoutovic, navečeřet se tam, počkat, až to Dopijem a pudem… dořeší taky, sejít se s nimi na pivu a počkat, až to skončí. Skončilo to hůře než vloni. Ale hlavně to skončilo špatně pro Jmelí, které nevyluštilo poslední hladinu (čti: nedokázalo přečíst písmenka před předložkami) a zůstalo tak třetí pod čarou.

Jmelí nakonec vyhrálo soutěž o největší blby, protože nakonec zůstalo první pod čarou. Už někdy si dělali zálusk na to, že oni skončí první a my druzí. Letos se jim to splnilo. Ale věřím, že zrovna takhle si to nepředstavovali. A jako na potvoru tentokrát z Pralinek zvlášť nikdo neonemocněl, neotěhotněl, nepřerazil se ani si nespletl termín konání, takže jsme nemohli přibrat žádnou posilu. A že by bylo z čeho vybírat. Nejvíc o to stál Pik, který letos nikde nebyl. A s cizími on nechtěl. Asi se jich… plachej.

Na rozdíl od jiných ročníků, kdy byla toliko vydatná potemná, letos jsme měli i vydatnou předtemnou v Brně u Hada, která skýtala oběd, pár šifer Svíček a jiné laskominy. Pepa se tam přežral z asi kila hranolků a pak mu bylo celou Tmou blbě. Do autobusu na kopec jsme se úspěšně nasardinkovali a podařilo se nám i na zastávkách nenechat se vytlačit ven. Takže jsme byli na startu a mohli jsme se začít popichovat se soupeři. Preventivně hned na startu jsme nafasovali diplom a trička pro vítěze (někteří). Pro pořádek se sluší dodat, že šlo o vítěze Noci tapürů, jejíž ceny jsme z rukou Černého racka převzali teprve tady, vynechavše pražskou pooslavu. Není nad to jít od prvopočátku na Tmou s jistotou, že si odtamtud přivezete nové tričko. Jinak jsme ale měli zálusk na trička dvě, to ne že ne. Cíl jsme totiž měli sebevědomě jasný, veřejně deklarovaný upozorňováním, že stříbro a bronz už ze Tmou máme. Tiše jsem jen doufal, že si neodneseme bramboru. Ale stejně měli na Noci tapürů tričko hezčí, tak nás to ani moc nemrzí. Takové s vyšitým tapürem. Však ho na nás ještě někdy uvidíte.

A už se hrneme dovnitř, rozdělujeme si patra (já dostávám druhé sám samotinký) a vrháme se do chaosu. Stihnu si prohlédnout dvě učebny a pořídit z nich pár chaotických poznámek, v nichž se sám nevyznám. A to ještě okázale ignoruju různorodé okraje koleček, protože je prohlašuji za abstraktní umění, které bych stejně nedokázal reprodukovat. Pracovat v mumraji prostě není můj šálek kávy, spíše mne z toho bolí hlava a čekám, až se chytí někdo jiný. Což se děje celkem hbitě. Takže když mne ostatní odchytávají, že už to mají všechno, já mám ledabyle prohlédnuté dvě učebny. Takže následně se nechám vést. Ostatní mají nápady, já souhlasím. Vede to k výsledku. Sice jen k jednomu, neboť ostatním připadá být jasné dívat se na budovu zvenčí, ale jistě. Během toho, než tímto způsobem získáme heslo „komisař“ nás ještě navštěvuje Sven. Sežeru mu za to, že nám čučí do karet, kus svačiny. To ještě netuším, že je to jediné jídlo, které se mi během Tmou 11 podaří sníst. Zbytek hry už bude takový fofr, že na takové blbosti jako jídlo nezbude čas.

A tak máme heslo „komisař“, se kterým nás odmítají. Trochu jsme to tušili, ale na základě tohoto odmítnutí se nám ujasňuje, jak je šifra postavená. Půjde o několik dílčích tajenek, které nám mají asociovat startovní heslo. A protože usuzujeme, že na heslo „komisař“ nejde asociovat nic jiného než „rex“ za předpokladu, že musí existovat i jiné asociace, je slovo „rex“ jasným favoritem našich úvah. Po 15 trestných minutách úsilí vyplodit ještě jinou tajenku není jiné cesty, než jít „rexe“ vyzkoušet. Zkouška to byla úspěšná a my můžeme školu opustit.

Ve dveřích se srážíme s Ústředním topením. To ještě netušíme, že skoro nikoho jiného během své cesty Tmou neuvidíme. Opouštíme přelidněnou školu a čeká nás mnoho hodin liduprázdna. Bývaly doby, kdy atmosféru Tmou vytvářely davy lidí, leč časy se mění. Na trase je zatím jenom abpopa, což se komusi podaří zjistit. Takže odcházíme dva a půltí, neb s Ústředním topením zprvu jdeme v promíseném chumlu. Cestou je pak někde ztrácíme, asi jim někde špatně vyšel azimut. Takže na druhé stanoviště dorážíme druzí, abpopa tu ještě sedí. Ústřední topení taky časem přikvačí z nějakého nepravděpodobného směru.

Nicméně rekonstrukce cest jde natolik rychle, že si nejenže ani nesedneme, ale ve čtení se ani nedostaneme k tomu, že to má ještě jedno řešení. Odcházíme na šalinu a všechny necháváme za sebou. Dočkáme se jí, aniž by nás kdokoli další došel, což je potěšující. Cestou od šaliny pak dokonce kousek běžíme. Je to za celou Tmou jedinkrát a na dalším stanovišti tento prohřešek napravujeme kolečkem pralinek zvlášť. Ne tedy, že bychom si nějak chtěli upevňovat momentální vedení, ale hrozilo nám, že nám zelený panáček přeblikne na červeného a my jsme slušně vychovaní hoši.

Obsluha třetího stanoviště nám ochotně prozradí, že jsme tu první, což v zásadě víme. Něco nás tu upozorňuje na otočení papíru a nám to pořád nějak nedochází. Zato princip šifry nám dochází hned. Provádět ho vinou své známé pečlivosti sice musíme dvakrát, ale i tak. Nikdo nás tady nedošel. Že by nám dávali soupeři náskok? Dál trochu náskoku ztratíme. Autobus nám nejede, musíme pěšky. A protože v Reissigově ulici někdo zapomněl udělat chodník, seznamujeme se poprvé se společníkem, který nás bude věrně provázet celou Tmou 11. S bahnem.

Obsluhu stanoviště evidentně zaráží náš příchod, který komentuje slovy, že bylo přece domluveno, že až dorazí první tým na trojku, dají čtyřce vědět. Prima, jsme stále první. A dostáváme zubní pastu. Osvětlená suchá hala je jasnou volbou, kam s tím. V průběhu luštění se za dveřmi mihne i cosi oranžového a cosi ústředního. Pastu téměř okamžitě kucháme a mrvíme se v ní rukama, neboť je nám líno vytahovat kartáček. Máme k dispozici umyvadlo s tekoucí vodou, tak na to můžeme jít zhurta. Vytažený lístek s barevnými písmenky lovíme jako první a okamžitě vím, co s ním. Takže máme jeden dílek, asi se to zapíše do té tabulky. A ještě budou další dva. No kde asi? Pod nálepkou přece. Pasta, že je divná? Petr to znalecky ochutnává a sebejistě tvrdí, že je to soda a že se to tam normálně dává. Nevěříme mu ani slovo, takže brzy je na světě i správná „sůl“ a i s ní si celkem hravě víme rady. A teď kde je ten třetí díl? No přece na rubu dvojky, když nás na to minule upozornili! Aha, tak ne, co je tohle za blbosti? Pastu z tuby důkladně vymýváme, tam ale už taky nic není. A pak si Ondra vzpomene, že vlastně ta tuba nešla otevřít a vší silou dupne na víčko. To by člověk nevěřil, jakou ránu to dokáže vytvořit. Spolu s tím, že se víčko po hale rozletělo na mnoho dílků a z Ondrovy boty odpadlo veškeré bahno z Reissigovy ulice, předpokládám, že nás záhy někdo vyhodí. To se ale neděje a my máme poslední dílek. A spolu s ním i námět na jeho řešení, který kupodivu funguje, ačkoli je úplně špatný. Slova evokují symboly písmen a těch pár, co nám z nich leze, už nás odkazuje na lesenské nádraží. Ono se mělo něco dělat se složením pasty?

A tak vyrážíme na trajflík a šalinu, obé nám celkem nešikovně ujíždí. Cestou ještě pro změnu potkáváme právě přicházející abpopu. Z šalinky pak zase vesele máváme Ústřednímu topení, kterému pro změnu ujíždíme my. Nepěkné zadání na lávce pak vyzvedáváme před nimi a netušíme, zda i před Chlýftýmem. Každopádně je dost často nebylo nikde vidět, aby se záhy objevili nějak tajuplně vpředu. Být to Proudoví krtci, tak to chápu, ti se přemísťují pod zemí, takže je na zemském povrchu není vidět. Ale jak se skryje něco tak oranžového, to mi není jasné doposud. Tady jsme je každopádně neviděli.

A zadání se mi nelíbí. Jednak písmenko A naznačuje, že existuje ještě nějaké B, čiliže toto není všechno. Jednak je na zadání orienťácká mapa, což smrdí lumpárnou. A jednak zobrazuje území kilometr vzdálené, takže jsme na celkem zbytečném stanovišti – nestanovišti, jejichž samotnou existenci bych nazval nějak jako „nepěkná věc“.

Do Divišovy čtvrtě se popovezeme autobusem, čímž opět ujedeme Ústřednímu topení, dumajícímu nad zadáním opodál. Na místě samém vyzvedneme společně jeden obrázek, který už tady někdo interpretuje jako „ranní ptáče“ a než si rozkreslíme polohy a rozdělíme úkoly, tak je zase veškerý náskok fuč. Pepa hlídá batohy, ostatní obcházíme Divišovu čtvrť. Já si to užívám, kochám se a procházím se, cestou ještě jednou telefonuju Pepovi, abych mu řekl, že už jsem přišel na kompletní princip. Cestou se zdravím se všemi třemi konkurenčními týmy Soukromé Tmou a můj pomalý postup má za následek, že si tu procházku Divišovou čtvrtí sice náležitě užiju, ale přijdu k vyřešenému.

A tak jdeme zase na autobus, který má jet, ale nejede a nejede. A když konečně s tříminutovým zpožděním dorazí, akorát ho dobíhá abpopa, což nás vůbec netěší. Petr za to otituluje dopravní podnik několika nepublikovatelnými výrazy a společně dumáme nad tím, jaké by to bylo blbé, kdybychom kvůli tomu prohráli s abpopou o nějakých 10 minut. Což nakonec skutečně prohrajeme, ale ne s abpopou, takže to není až takové neštěstí, jaké by mohlo být. Na druhou stranu pak můžeme jít od autobusu společně za družného hovoru, abychom v závěru opět trochu prohloupili, když nám abpopa zasedává jedinou lavičku se stolečkem široko daleko. Bereme za vděk alespoň malým kouskem suchého chodníku, za což ještě dostaneme vynadáno od hlídačky stanoviště, že prý je to moc blízko, takže se stěhujeme na o něco mokřejší chodník. Chlýftým luští opodál, jsou nějací rychlí. Evidentně už nevedeme.

Nám to tady ale taky moc dlouho netrvá. -WQ interpretuji hned a správně, takže zbývá najít, čeho je 24. Pak se dáváme do počítání, a když nám po chvíli asi na pátý pokus vyjde, že je všech tvarů stejně, tak už to jde ráz na ráz. Stejně je jich i na každém řádku a každá čtveřice je ze všech čtyř a ty mají 24 variant a je to. Dolní rybník, kdepak to asi bude? Mapu Brna mám v ruce, v ní však žádný rybník toho jména není. Ale jsou tu tři rybníky nad sebou – horní prostřední a dolní. Ale moc se mi to nelíbí. Jednak bych tam čekal alespoň udání směru a jednak se ta trasa nějak podezřele vrací. A tak vytahuju turistickou mapu. A procházím důkladně všechny rybníky okolo (není to zas tak moc práce, je jich tam poskrovnu), zda se některý nejmenuje Dolní. Kupodivu ale ne. Ještě zběžně prohlédnu nejbližší okolí, zda se něco jiného než rybník nejmenuje Dolní rybník. Ale ani tam neuspěju. Bohužel příliš věřím tomu, že by si na takovou dvojznačnost dali organizátoři pozor. Takže vzdálenější okolí ani neprohledávám. A tak jinou interpretaci nemáme a není zbytí, vyrážíme k dolnímu rybníku na Zaječím potoce.

Daleko ale nedojdeme. Cestou mi pořád vrtá hlavou, proč je ta tajenka taková divná, až mi to nakonec za pochodu docvakne. Uvědomím si, že ten název „Dolní rybník“ vlastně znám. Rychle vytahuju mapu a název v ní konečně nacházím. Odvolávám postup do údolí a vracíme se na Sadovou k silnici. Cestou zpět potkáváme Ústřední topení a vesele se jim smějeme, jak si to šinou k rybníku. K zastávce autobusu dorážíme právě ve chvíli, kdy autobus jede, takže nás ten výlet zaplaťpámbu nestál ani minutu zdržení. Stejně bychom na něj čekali. V autobuse sedí pro změnu abpopa, která nastoupila o zastávku dříve. Ze zastávky, na níž vystoupíme, jdeme zprvu zase společně, pak se naše cesty rozejdou. Vzhledem k tomu, že k bludišti přicházíme výrazně dříve, byla naše cesta asi efektivnější, ale příšerně nepohodlná. Vedla strmě z kopce a vzhledem k tomu, že tam někdo jezdí cyklokros, byly na ní udělány umělé nerovnosti, které zapříčinily můj nepěkný držkopád.

Dole hoří ohýnek, doufáme, že by se v rámci šifry mohlo třeba něco opékat, bohužel ohýnek ke Tmou nepatří. Patří k němu bludiště, k němuž dostáváme instrukce. Nějak se mi tam nechce, potřebuju se trochu napít a očistit po držkopádu, takže tam posílám jen zbytek s tím, že já budu luštit až to, co přinesou. Takže neluštím nic, protože přinesou rovnou řešení. Mezitím odešel Chlýftým a přišla pro změnu abpopa a zbloudilé Ústřední topení.

Začíná pršet. Cestou dál máme zase štěstí na autobus, kterým se svezeme napříč Řečkovicemi. Cesta nahoru je trochu krkolomná, ploty obchází jen dosti bídná pěšina. Na vrcholku pak nalézáme vrcholovou knihu s jediným prasečím záznamem. A ztrácíme na něj půlhodinu. To by mne zajímalo, kde jsme ji ztratili. Petr v rychlosti kreslí pralinky zvlášť a jdeme hledat střechu. Tu najdeme v blízké zástavbě, kde se komusi nasquatujeme před garáž. A dlouho tam nepobudeme. Chvilku se na zadání koukám, pak v něm uvidím rodokmen a je to jasné. Zbývá jen zkusit, která barva jsou samičky a která samečci. Prasit ze strmého kopce bahnem a listím se mi nechce, jednou už jsem se dnes po zemi válel. Takže navrhuji sejít nedalekou ulicí na silnici a obejít to okolo. Plán je přijat, leč selže, neboť blízká ulice neexistuje a tak jdeme až ulicí dalekou. Takže to máme nechutně daleko na další stanoviště, ale zato cestou potkáváme pro změnu abpopu, která jde teprve na kopec. Cestou si libujeme, že přestalo pršet, aby na dalším stanovišti zase začalo.

Kousek od stanoviště se nachází tajuplná konstrukce připomínající velrybí kostru z Národního muzea. Její účel nám není známý, nicméně přehozením plachty přes její vrch vzniká dům, ve kterém se dá bydlet a luštit. To má výhodu, že na nás neprší a pohodlně se tam vejdeme. Akorát Pepa remcá, že ho něco pálí, aby později při balení stanoviště zjistil, že sedí v kopřivách. Nevýhodou vybudovaného domu je, že nám nijak zvlášť nepomáhá v luštění. Strávíme tu tři čtvrtě hodiny, což je nejdelší čas ze všech šifer Tmou, pominu-li start. Na druhou stranu, vzpomenu-li si na doby, kdy jsme běžně na jednom místě seděli i tři hodiny, není to tak tragické. Kolem nás postupně projde Ústřední topení i abpopa. Topení ještě častujeme poznámkou, jestli nepotřebuje odvzdušnit, ale pravda je, že odvzdušnit bychom tady potřebovali spíše sami. Všechny správné myšlenky vedoucí k řešení padnou poměrně rychle. Ale slepit je dohromady do funkčního celku nám nejde a nejde. Někdy z nedostatku kontroly vlastních kroků, někdy zmatkem, někdy chabou koordinací toho, co který člověk dělá. A tak se to řešení rodí sice jistě, ale strašně dlouho. Na další stanoviště je to daleko, do kopce a v údolí už zůstáváme sami.

Na kopci bloudí světýlka hledající poseník. Je to pro změnu abpopa. Do mokrých travin a brázd vysíláme Petra a Martina, ať si nám to tam najdou taky, ostatní zůstáváme u cesty. Světýlek přibude, takže to tam potom z dálky vypadá, jako když se splaší světlušky. Brzy se dvě světlušky opět oddělují od hejna a míří k nám. Ještě nám pro jistotu volají, kdybychom je náhodou neviděli. Ukazuje se, že našli o něco schůdnější cestu zpět k nám a že se sejdeme u jejího vyústění. To pro mne znamená nejtěžší přesun této Tmou. Beru na sebe totiž břímě Martinova batohu, který má navzdory stejnému objemu jako můj asi troj- až čtyřnásobnou hmotnost. Když jej mám přemístit o těch asi 100 metrů vedle, myslím, že vypustím duši.

A neodpočineme si. Šifra je totiž průhledná jako křišťál, takže ji dáváme na počkání na stojáka. Volíme cestu okolo horního konce Lelekovic a po silnici. Abpopa zvolila cestu po silnici od Jehnic, takže se na křižovatce pod Babími doly pro změnu opět potkáváme. A už docházíme k rozcestníku Babí doly, těšíce se, jak shodíme batoh ze zad a začneme se zase věnovat tomu, proč jsme tady. Já tak činím, abpopa mezitím zmizela někde v lese a ujímám se jako první příchozí hledání zadání. To se mi ke značné nelibosti ostatních daří v čase jejich příchodu. Na adresu stanoviště-nestanoviště mám chuť říci něco nepublikovatelného, ale protože na to máme v Pralinkách zvlášť lidi, tak to nechávám zase na Petrovi. Jdeme po neuměle napatlané černé značce (mě si nevšímejte, já jsem turista-značkař) do nekonečného kopce. Cestou ještě potkáváme v protisměru jednoho zbloudilého kriminálníka z abpopy, což někoho vede k nezlomnému přesvědčení, že se mělo určitě uhnout někam do lesa a část týmu tuto odbočku bezvýsledně hledá. Naštěstí já časem najdu správné pokračování a dojdeme až ke kýženému pařezu.

A u pařezu nacházíme seník se zastřešenou dřevěnou podlážkou, kam neprší a nad to sem není vidět z cesty, takže nesvítíme jako majáček na širé cestě na každého, kdo bude hledat, kde z ní odbočit. To ale netrvá dlouho. Zanedlouho se z hlubin tmy vynoří šestičlenná skupinka, prohlédne si stanoviště a vyhání nás. Petr a Ondra, kteří v nich nerozpoznali zakuklené organizátory, jsou na ně drzí. Nicméně nakonec úkryt opouštíme a vracíme se zpět na přístupovou cestu, abychom jako majáček svítili do dálky všem dalším příchozím a zbavovali je nutnosti sledovat černé značky. Až tak moc nás to netrápí. Správně tušíme, že daleko za námi nikdo, kdo by mohl přijít, není. Chlýftým rypák a Ústřední topení jsou už dávno v čudu, abpopa sedí pro změnu opodál. Jenom se mi honí hlavou myšlenky o Kocourkovu.

Na tomto místě jsem měl v úmyslu uvést filozofické pojednání o těžkém rozhodování mezi duchem pravidel a literou pravidel, nastane-li situace, že jsou ve zjevném rozporu. Někdejší organizátorský apel na pochopení ducha totiž nějak selhal. Spokojím se asi jenom s povzdechem nad úředním šimlem. A budeme asi nadále důsledně dodržovat všechno, co se kde napíše a to do slova a do písmene. Vzpomínám na člověka, jenž tímto proslul. Skoro se mi chce říci, že to poslušně hlásím.

A teď zpět k šifře. Správný nápad tu nepadl hned, ale dost brzo na to, aby Pepa nestihl usnout. Kolem nás prošla pro změnu abpopa, vracejíc se zpátky. Že by to vzdali a jeli domů? Nápad, jak už to u takovýchto nápadů bývá, nakonec přišel jako náhlé osvícení a moc se nám líbil. Vzhledem k bordelu, který při technickém provádění řešení u Pralinek zvlášť obvykle panuje, nasekáme do toho vykreslování pár chyb. Se svým návrhem, nakreslit to raději celé hned od začátku, neuspěju. Ondrovo sebevědomí mne svým způsobem fascinuje a svým způsobem děsí. Prohlásí, že chyby si odmyslíme. Tentokrát se to daří. Pepa remcá, že ho nenecháme spát.

Pohled do mapy dává jasnou interpretaci. Jenom nám nejdřív nejde do hlavy, proč jsme museli lézt na tenhle kopec, když teď půjdeme zase zpátky. Když si záhy uvědomíme, že vzhledem k postupu po černé značce až tak úplně nevíme, kde jsme, je nám to o něco jasnější. Cestu volíme po čuchu. Dolů po cestách, kam až to jde a ve chvíli, kdy se cesta vstřebá, krleš korytem jakési strže. To má výhodu, že je to v podstatě nejefektivnější trasa, neboť nás na silnici do Vranova vyplivne přesně v místě, kde si přejeme být. Nevýhodu to má tu, že tam v tom roští Martin poztrácel kus vybavení. Při brodění Ponávky se trochu vymáchám. Voda nateklá dovnitř dotčené boty se hmotností zhruba vyrovná hmotnosti tímto umytého bláta, takže nad tím lze bohorovně mávnout rukou.

Jižně od rozcestí sedí pro změnu abpopa, tak si sedáme severně. Zrovna docela prší, tak přes družinu v podřepu přehodíme plachtu. Máme tam potom takové intimní prostředí. A dobře se v něm luští. Najdeme místa, okamžitě identifikujeme azimuty, někdo správně zorientuje ciferník, no a k azimutu tak nějak logicky patří vzdálenost, tak kde bychom ji asi vzali, že? Takže záhy zase balíme a abpopa pro změnu sedí jižně od rozcestí, takže ejhle, posunujeme se zpět na průběžné třetí místo. Pepa remcá, že ho nenecháme spát.

Na hřebeni Babího lomu funíme jako hroši při páření. A protože odměřování azimutu na mapě v bahně pod plachtou nepatří k našim silným stránkám, pro jistotu se Martin vydává prohlédnout kousek červené značky. Ostatní se zatím kocháme sněhem, to už na Tmou tři roky nebylo. Stanoviště bylo nakonec tam, kde jsme jej očekávali. A Ústřední topení a Chlýftým rypák taky.

Že se to tu jmenuje Zákys? A co má být? Sedneme si do mechu (to zní strašně romanticky, ale konzistenci měl spíše jako hnůj) a řešíme. Nejprve se mi někdo snaží vnutit, že takhle vypadá nějaká hra. Nechám si to vysvětlit a zjišťuji, že cílem oné hry je zajistit, aby nezbylo žádné kolečko. Správně namítám, že když nezbude žádné kolečko, nebude žádná tajenka, a myšlenkou se dále nezabývám. Zato velice brzy přijdu na to, že ta tmavě oranžová je jakási vzácná, že ji obklopují různé počty modrých a že jedna přebývá. A pak už to jde raz dva. Nejdéle nám jako obvykle trvá závěrečná mechanická část, kdy máme přičíst heslo, neboť to se nám bezchybně daří až asi na třetí pokus. Během luštění přichází pro změnu abpopa, takže tu chvíli dřepíme všichni. To ještě netušíme, že ji vidíme naposledy. Chlýftým nicméně odchází před námi. Pepa remcá, že ho nenecháme spát.

Půjdeme pro změnu na kopec, už jsme dávno na žádném nebyli. Následující okamžiky budou trochu svérázné. Scházíme na kraj Podlesí, abychom se odtud vyškrábali na kopec. Až potud je všechno v pořádku. Na plotě jednoho z asi dvou domů, které míjíme, je však vystavena dýně a v ní světýlko, říkejme mu bludička. Ondra si ho potřebuje vyfotit, Pepa mu asistuje a zcela pomíjejí skutečnost, že se má hned za dýní odbočit vlevo. A tak se postupně stane, že do lesa ke kótě odbočuju jen já s Martinem, zatímco Petr čeká na ostatní u vodárny okraji lesa, aby fotografům ukázal, kde odbočit, nevěda, že se jich nedočká, neboť ti se odebrali Podlesím neznámo kam. A tak stoupáme a postupně vyřizujeme telefonáty. Volá Ondra, že jsou někde u nějaké zastávky a co mají dělat. Volá Petr, že je u vodárny a ztratil se mu Ondra s Pepou, volá Ondra, že je stále u té zastávky a proč mu Pepa brání odejít do Kuřimi, přestože jsem ho nasměroval do půli kopce k závoře, volá Petr, že je v lomu a co má dělat, když z něho nevede cesta, přestože jsem ho nasměroval doprava a nakonec volá Ondra, že teda konečně došli k té vodárně a proč tam nejsme, ačkoli jsme měli sraz u závory. Během té doby vyzvedneme na vrcholku zadání a sneseme ho k závoře.

U závory se zvládneme sejít toliko s Petrem, který se zapojí do luštění. Chvilka civění do zadání dává odhalit sudopísmenná slova a souvislost s osami 1 a 2 je v tu chvíli jasná. Když se konečně z jakéhosi nepravděpodobného směru vynoří i Ondra s Pepou, máme akorát vyřešeno. Ledabyle odměřujeme azimut s tím, že výrazný objekt uvidíme a vyrážíme. Cestou svítá. A když uvidíme poldr a na něm světýlka, která, jak se záhy ukáže, nepatří organizátorům, ale Chlýftýmu, začne nám to evokovat vzpomínky na loňský ročník s efektním předbíháním soupeřů na cílovém úkolu. Ještěže nám to Vop tak hezky připomněl svým videem.

Hledáme něco velmi malého a nacházíme něco velmi velkého. Počmáranou výpust. Kde hledat zobrazený tunel, je celkem zjevné. Jen mám trochu obavu, zda se po nás nechce, abychom tam dovnitř šli tím způsobem, jak je to na obrázku znázorněno. Vzhledem k tomu, že tu není, kdo by to kontroloval, to raději ani nevyslovuji nahlas. Jako dobrovolníka určuji Ondru, který vchází do tmy právě ve chvíli, kdy z ní vychází šnEk. Co ještě netušíme, že on už nese řešení. Nám Ondra přináší teprve zadání na snímcích. Než se vrátím, piju ionťák. Na žízeň. Všechno ostatní pití už došlo. Když nepočítám rum.

Vyřešení šifry není tentokrát problém ani z hlediska nápadu (ten přijde hned), ani z hlediska technického provedení. Ondra to umí z hlavy, takže se obejdeme i bez Tmanuálu. A jde se do cíle. U pomníčku si vyzvedneme pokyny a funíme do posledního kopce školní zahradou. Oranžový nepřítel stojí stále před branami a řeší. Když už nic jiného, bude to tu alespoň napínavé.

Martin s Petrem tvoří jednu skupinu, Ondra s Pepou druhou, já třetí. A moc nám to nejde. Ačkoli v podstatě ihned začneme pracovat s tím, že půjde o římská čísla, dopracovat se toho, jak přesně jsou postavená, je problém. Nedokážeme si vždy během půlminuty sdělit vše potřebné. Takže máme mezery ve složení jednotlivých obrazců a hlavně nejsme s to sjednotit čtení vodorovných čar, takže nám velmi dlouho uniká, k čemu jsou. Do toho mi celkem třikrát zvoní telefon, jak je ráno a naši fanoušci se probudili zvědaví, jak se nám vede. A pak jsou z druhé strany budovy slyšet radostné výkřiky a potlesk. Naše loňská strategie nevyšla. Ještě nám to trvalo deset minut.

Pak jsme se nakvartýrovali k organizátorům dovnitř, dojeli zbytek pralinek zvlášť a já jsem si na sebe provokativně vzal alespoň tričko z Noci tapürů, když už to tady nevyšlo a celou noc jsem ho nosil s sebou. Tak už máme ze Tmou stříbra dvě. A na ta se historie neptá. Takže budeme muset jít příště asi zase. Ještě jsme si počkali na Ústřední topení, vůči němuž se nám po loňsku podařila odveta, a pak jsme už odjeli do Brna. Po této Tmou nás totiž čekaly ještě dvě potemné a taková Tmou bez trička, ale se dvěma potemnými je lepší, než Tmou s tričkem, ale bez potemné.

Sepsal Síba.