Třetí ročník iNuly byl další hrou, na které jsme mínili uspět za použití taktické fúze se silnými spoluhráči, kteří za nás všechno vymyslí a uběhají. Pralinky zvlášť byly toliko tři (Petr, Ondra a já). Posilu jsme nalezli v Ústředním topení, které se kvalifikovalo do role posil svou empatií, kdy nám nabídku posil poslal Sopťa s Indexem v tutéž chvíli, kdy jsme je sami oslovili dotazem na totéž téma.

A hra začala pokynem hledat po okolí rozkouskované něco, což se pro ostatní spoluhráče brzy změnilo v pokyn hledat po okolí mne, neboť rozkouskované něco bylo nalezitelné snadno, zatímco já jsem se rozkouskované něco odebral hledat zcela nepravděpodobným směrem a nebyl jsem proto k nalezení. Protože jsem cestou dával pozor, jak se jmenují mezilehlé zastávky, nebyl s interpretací výsledku problém. Dokonce se dereme na přední pozice, což je sice potěšující, ale na iNule, kde se hraje o body, celkem k ničemu.

Na smyčce je připravena šalinka k odjezdu na další stanoviště, tak ji dobíháme. Byl to dobrý nápad fúzovat s Ústředním topením? No každopádně nás pak čekalo dost odpočinku.

Vyzvedáváme zadání, jehož textový obsah je převzatý a autor se k tomu bohužel přiznal. Což nás přiměje nalézt si zdroj a porovnávat. Nebylo lepší cesty do pekel. Organizátoři usoudili, že originální text, který je plný chyb, je nutno opravit. Bohužel se jim tam podařilo asi polovinu chyb zachovat a jako bonus přihodit pár vlastních, takže rozebírat bylo co a získat se z toho nedalo nic. Takže po dlouhé době vysedávání na obrubníku a s prázdnou lahví od burčáku nakonec došlo k tomu, že zvítězilo hospodaření s časem a rozbalili jsme nápovědu.

Nápověda nám potvrdila, že jsme úplně mimo mísu. Za nějakou chvilku si někdo všiml rozdílných „a“ a interpretovat obrázek už byla brnkačka. Šalinou se vezeme s MUPY MUP!, je to dobré, elita nám neutekla. Utekli nám až cestou do kopce, kde jeli o zastávku dál, odkud znali zkratku. V zadání do sebe naštěstí všechno krásně zapadá, takže se odsud prakticky okamžitě dekujeme dál na Lesnou. Jednu zastávku se dokonce svezeme autobusem, ještě netušíme, že se nám to na iNule nepoštěstí už ani jednou.

Dostavuje se totiž zákys. Sekvenci blikajících barviček máme po chvíli opsanou bez pochybností o správnosti. Ale dál ani ťuk. Očekáváme, že v tuhle chvíli už se správný postup bude přímo nabízet, avšak nic nefunguje. I na tu dvojkovou soustavu dojde, ale zavrhujeme ji dříve, než nám stihne vydat své tajemství. Mluví proti ní to, že nejsou ani všechny sekvence stejně dlouhé, ani nezačínají všechny stejnou barvou. Pro ni mluví, že jsme na iNule, což ještě nevíme. Okolo prochází davy lidí z nějaké ukončené náboženské trachtace, konkurenční týmy odcházejí, my bychom nejraději vyzvedli nápovědu, ale jako na potvoru tady žádná není. Je nám zima a stěhujeme se do hospody (pochopitelně opačným směrem, než kam se posléze půjde). Poslední dobou se nám to na šifrárnách moc nedaří, tak alespoň zde.

A tady tak sedíme, bezradně na sebe civíme, až nakonec Petr sedící tiše v koutku zahlásí, že už to má a byla to doopravdy zmršená dvojková soustava. Rozjezd nám ujel, tak si funíme na kopec po svých a nahoře, radujíce se, že už jsme na místě, nás ještě dál posílají fáborky. Do hlubin hvozdu lezou jen ti nejodvážnější, já místo toho nacházím drobnou proluku v lese plném týmů, abychom mohli někde rozložit ležení. Propadli jsme se až do druhé půlky startovního pole, ale není to tak zlé. Tušíme, že při vyhodnocení bodového skóre na tom budeme podstatně lépe.

Chvilku trvá, než veškeré laskominy, které nám organizátoři poskytli, správně identifikujeme a dlouze se s tím nepářeme. Juknu do mapy, zadám úkol: „Vymyslete, jak z toho přečíst STROM“, což se vzápětí někomu podaří. Díky organizátorské pohostinnosti ještě okolo sedícím předvedeme jednu lekci japonštiny a necháváme za sebou les plný světýlek.

Na kopci po nás chtějí vylézt na rozhlednu, takže se tam nehrnu s odůvodněním, že to tam znám. Gastarbeitrů, kteří se úkolu ujímají, se dlouho nemůžeme dočkat. Nakonec dorazí oni i s kalíškem burčáku a šifrou. Zabíráme s ní kus zaprášené země a směle do toho. Jsem ovlivněn tím, že jsme kdysi právě na tomto místě řešili šifru Dnem. Klíčem tehdy bylo rozhlížení se z rozhledny. Stejně jako tentokrát. A stejně jako tehdy nám to nyní hrálo do karet, až jsme nakonec šifru vyřešili jako jediní z celého startovního pole bez nápovědy. Klíčová úvaha byla, proč rozhledna se dvěma dalšími body tvoří přímku. Přesný systém řazení bodů jsme neodhalili, tam, kde nebylo jasné, který úhel měřit, stačilo pracovat s očekáváním smysluplné tajenky. Zdá se, že se dereme zase do vedení.

Pro přesun na další stanoviště nevolíme nejšťastnější cestu. Vydáváme se po silnici na Sadovou s tím, že někde okolo pravotočivé zatáčky to vezmeme dolů do údolí. Jako člověk zvyklý z Vysočiny na prosvětlené prostupné lesy (jistě je znáte, jsou to takové ty, co se do nich chodí na houby) nejsem nikým upozorněn na to, že jsem v Brně a běžný brněnský les je neprostupná džungle, která je průchodná výhradně s mačetou a i s tou cestovní rychlostí okolo 10 m/min. Takže náš plán bere za své kousek za zatáčkou. Na neštěstí přímo od zatáčky vede cosi, co se za tmy jeví jako náznak pěšiny. Po několika metrech strmého klesání dávám na zváženou, zda se nevrátit na silnici a nenajít jinou cestu. Tato verze je ovšem zamítnuta a pokračujeme dál. Trní houstne, svah je čím dál příkřejší, a když se dostaneme zhruba do jeho půli, kapitulujeme. Dál už to vážně nejde. A když začnu protestovat, že teď už se vážně nebudu vracet až nahoru na silnici, dojde k tomu, že se nekoordinovaně rozprchneme každý svým směrem. Já celkem správně předpokládám, že když vede cesta na dně údolí, nějaká musí vést do údolí od Soběšic. Po chvíli tápání lesem směrem k severu na ni narážím a ještě se mi daří odchytit Ondru. Zbytek je ztracen. Do údolí dojdeme současně s gastarbeitry, kteří se vydrápali až zpět na silnici a kudysi zase dolů. Jen Petr chybí. Zatím to neřešíme, věříme, že dojde.

Do rukou dostáváme rukavice. Sopťa hbitě zodpoví doplňkový úkol, neboť tomu rozumí. Usazujeme se v údolí na kládách v bláhové víře, že Petr dorazí za námi. Rukavice nafukujeme – bez výsledku. Lijeme do nich vodu – bez výsledně. To, že voda bryndá okolo, mylně přisuzujeme tomu, že to blbě lijeme. A to nejhorší – znaky na rukavicích považujeme za „m“ a „o“. Námitku, že to „o“ je jakési malé, odbývám slovy: „Už jste někdy psali na gumu?“ Mezitím se ukazuje, že Petr za námi nedorazí, neboť odbočit ze silnice, kde to jde, doleva a sejít půl kilometru do údolí je úkon, na nějž si sám netroufá. Představuje si, že ho půjde někdo vyzvednout. A tak, protože doufáme, že nám to Petr nakonec vyřeší, vydáváme se zpátky na silnici, tentokráte kupodivu po schůdné cestě.

Našli jsme se hravě a uvelebili jsme se na betonovém vstupu do jakési zahrádky. A hodně dlouho jsme tam zůstali. Postupem času jsme vyzvedli nápovědu, na jejímž základě jsme nakonec znovu naplnili rukavice vodou a našli a spočítali veškeré propíchané otvory. A pak jsme ještě nějakou tu hodinku nebyli schopni pochopit, že šifra je tímto vyřešená a stačí jen přečíst tajenku. Upnuli jsme se bohužel na to, že znaky na rukavicích jsou písmena, a vzhledem k tomu, že se tvářila jako „m“ a „o“, pořád jsme se snažili na to aplikovat slovo „mléko“ a posunovat písmenka a podobné pitomosti. Pochopitelně to k ničemu nevedlo, pouze k probuzení člověka, který spal v té zahrádce, před níž jsme seděli, a který se přišel zeptat, co tam ve čtyři ráno děláme. Co tam děláme, patrně příliš nepochopil, ale asi pochopil, že to hodláme dělat i nadále, a zase odešel. Ale nehodlali jsme. Nakonec jsme tady kapitulovali, protože jednak bylo v pokynech, že základem úspěchu je správně hospodaření s časem, a jednak už nás to těžce nebavilo, byla nám zima a chtěli jsme se konečně pohnout. Když mi nápovědní mládenec odvykládal, jak se to mělo řešit, myslel jsem, že mne trefí šlak. Jednak proto, že jsme měli šifru v podstatě vyřešenou, jen jsme ji nedokázali interpretovat, a jednak proto, že další stanoviště je asi 100 metrů od nás a nehneme se zase nikam.

Kdosi jenom doběhl pro zadání a zůstali jsme sedět pořád na tom stejném studeném a vodou pobryndaném betonu. Naštěstí však byla další šifra celkem průchozí. Jakpak by ne, podobný princip už jsme použili druhdy na Svíčkách. S interpretací je to trochu horší. Stejně se jmenuje ulice i zastávka, takže po průchodu okolo svítícího hrobečku a přejeté kočky nakonec vytváříme pro jistotu rojnici, ale ulice plná nepřátel mne nakonec neomylně dovede až ke správnému dubu.

Scházíme se a sedáme si k plotu. Pozvolna svítá, ale ještě nepřestává být zima. Chvíli jsme se to marně snažili vyřešit. Přestože bylo celkem jasné, že je třeba nějak správně zpřeházet ty čtverečky, aby se to dalo přečíst, na ten správný způsob jsme stejně jako všichni nepřišli. A to i navzdory tomu, že jsme i vyslovili domněnku, že v horním řádku půjde o čísla. Takže šlo jen o to, za jak dlouho se odhodláme otevřít nápovědu. A protože už jsme věděli, že na iNule netřeba až tak váhat, ani nám to moc dlouho netrvalo. S nápovědou už to byla dávačka. A zase se začíná zdát, že všechny ty, kteří nás předběhli na vemenu, necháváme zase za sebou.

Do kanálu leze Petr, on je od památného Osudu na kanály expert. Já jsem zase expert na jednoduché šifry, takže plynule čtu výsledek dříve, než se ostatní zvládnou vůbec podívat na zadání. Mylně se domníváme, že cíl už je na dosah. Ranní autobus nám ujíždí před nosem, musíme jít pěšky.

Hra začala přitvrzovat. Zákeřná šifra o třech tajenkách nás zdržela docela na dlouho. Že máme pracovat s převodními tabulkami velikostí a měr bylo celkem zjevné. Dokonce jsme postupně i přišli na to, co co znamená (nějaký čas to trvalo) a na co se to asi má převádět, aby vycházely hezké výsledky. Ale, co má tím výsledkem být, nám zůstalo utajeno. A tak jsme začali koukat do mapy a nacházeli v ní neuvěřitelné věci. Nejen že v dosahu byla hromada barevných ulic včetně ulice Azurové (no řekněte, proč jinak by byla v zadání takhle nemožná barva?), ale je tam i ulice Kubova. Veškeré myšlenky, které by tohle nepoužívaly, celkem logicky opouštíme. Nějakým ne úplně skvělým způsobem nakonec vydedukujeme přesnou adresu v ulici Žluté. Vycházíme z předpokladu, že naším cílem je to tričko s potiskem omanu, které je žluté samo o sobě. Jak jsme přišli i na domovní číslo, už nevím, ale něco s těmi velikostmi to bylo. Vydáváme se tam.

Na místě nenacházíme pochopitelně nic, dokonce jsme zde po dlouhé době osaměli. Ranní slunce uspává, nápady došly, čas se krátí, je čas na nápovědu. Cože? Morseovka? Proboha, kde? No měli jsme ji vydolovanou za chvíli. Chyba v tajence nás nezaskočila, zaskočila nás na chvíli tajenka samotná. Zámek v Medlánkách? Veškeré mapy o čemkoli takovém zarytě mlčí. Nakonec nám jej musí nalézt Alena na telefonu. Naštěstí je to blízko.

Na místě samém nám něco nejde do hlavy. Organizátor tu je. Šifra evidentně někde taky, někdo ji tu luští. Ale organizátor nám ji nedá, chce vědět, kde přesně je. Co je tohle za Kocourkov? Inu, zjevně nemáme všechno. Ale nápady už jsme snad probrali všechny již předtím na těch předchozích dvou místech, kde jsme s touto šifrou seděli. Nic naplat, musíme vzít i druhou nápovědu. Cože? Převod jednotek? To si někdo dělá srandu, vždyť to jsme dělali už na Palackého náměstí. A k ničemu to nevedlo. A to ještě netušíme, že jsme právě vyhodili z okna tři body, které nás nakonec budou stát vítězství. Co dál?

Usazujeme se bezradně na parkovišti. Svítí tam slunce, které už konečně hmatatelně hřeje. Zdá se, že nám zbývá ještě dost času. Ještě netušíme, jak daleko je ještě cíl a že pod číslem 12 se skrývají ještě dvě ne úplně triviální šifry. A tak do značné míry pasivně čekáme na osvícení, protože nechceme plýtvat dalšími body. Co chvíli uhýbáme nějakému autu, jehož řidič míní parkoviště využívat k účelu, k němuž bylo stvořeno. A pak to osvícení přijde. Petr civí na jedno auto, kterému se právě podařilo nás nepřejet a najednou řekne: „A jo“. Auto příslušné SPZ nacházíme hned za rohem. Čí to byl nápad, jít si sednout na parkoviště?

Jenže ouha! Z parkoviště hned tak neodejdeme. Cíl je ještě pořád bůhvíkde. A jak se ukazuje, máme před sebou ještě dvě šifry a jeden přesun a necelé dvě hodiny. Barevné klikyháky mne odpuzují, zatímco ostatní se na ně radostně vrhají. Úkoly jsou tedy rozdány, já se pouštím do cyrilice. To je výhoda, protože ji celkem umím, takže se mi s tím podstatně lépe pracuje. Jdu na to metodou frekvenční analýzy s odhadováním možných výsledků. Naštěstí se mi i daří odhalit, které spřežky značí jedno písmeno. Mezitím ostatní hlásí, že Palacký nebyl myslivec a jdou mi pomoci. Ondra odkudsi vytahuje tu samou verzi cyrilice, jaká je v šifře použita a když mám správně odhalenu koncovku „-ého“ a pár předložek, nakonec přijde řeč i na systém převracení abecedy. Pak už je to jen o čtení, neboť převod písmenek dávám z hlavy.

A je to. Nic víc už se po nás chtít nebude. Cíl je sice nehezky daleko a vysoko, ale času ještě zbývá dost, abychom to bez problémů stihli. Jde primárně o body, takže všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Nic dalšího už se po nás nechce, takže následuje procházka na kopec.

Tam dorážíme jako čtvrtí. Jak se však ukazuje, jedno družstvo stále ještě řeší heslo. My jej zahlásíme hned a dorážíme do cíle třetí. A teď chvilka napětí, jak dopadne to důležitější, tedy bodování. Počítáme a plní se náš odhad. Přeskakujeme Societas leptonychotes, kteří už se tu válejí hodinu, ale cestou se jim toho nepovedlo více než nám. A obrovské nadšení pak zažívají Corn Flakes alias Lupínci poté, co zjistili, že jsme je nepředběhli a oni se tak stali vítězi. Není už celkem pochyb o tom, že nikdo další nás už na bodech nepředstihne, tak si dáváme pivo, párek a zbylé pralinky zvlášť. Nevěřícně zjišťujeme, co všechno byla blbá náhoda, a je nám fajn. Nakonec ještě vysomrujeme zbytek rumu z chlastací šifry, jejž hrdě nazveme druhou cenou a vyrazíme na pooslavu s nepřáteli, aby se navazovala družba.

Sepsal Síba