Krutá (zá)krůta 2009

Termín 20. června znamenal poslední příležitost, jak si ještě užít šifrárny z pohledu hráče dříve, než štafetu definitivně převezmeme my. Kolizi s druhým dnem Bezvíčku jsme vyřešili tak, že se to nějak vyřeší, a mezi NonStopem a Krůtou jsme zvolili Krůtu, protože tak dopadlo hlasování. Tedy nezvolili jsme ji všichni. Martin zvolil mezi NonStopem a Krůtou Leonarda, to aby taky jednou něco vyhrál a protože se mu nechtělo z Hradce Králové. Alča nezvolila nic, takže byla připsána jako domácí podpora pro Leonarda taky, takže taky vyhrála, kdežto my ostatní jsme chtěli jít vyhrát tu Krůtu.

Jenže, jak už je všeobecně známo, Pralinky zvlášť jsou velmi náchylné k autodestrukci. Jako první odpadl pes, jehož účastí Ondra vyhrožoval. To ještě nebylo takové neštěstí. Pak ale naši sestavu opustil Petr, na kterého vybafly nějaké povinnosti tak narychlo, že jsem se z jeho hlasu začal obávat, zda nedojde k vraždě. I začali jsme se opatrně porozhlížet po možných posilách. S jednotným výsledkem: Sorry, jindy. Tak jsme se začali smiřovat s tím, že půjdeme ve třech. Zkoušet zajistit znovu psa jsme se nepokoušeli. A aby bylo o zábavu postaráno, Pepa si v pátek před hrou vzpomněl, že je vlastně nemocný. Tak jsme zůstali dva s jasnou taktikou. Dojdeme ráno na start a zkusíme sfúzovat s nějakými podobnými ubožáky jako jsme sami.

A tak se na startu scházím s Indexem a vyprávíme si jako dvě jednočlenná torza svých týmů, čekajíce na své doposud nepřítomné zbytky. Těžko říci, kdo je na tom lépe. Já čekám jenom Ondru, ale zato už alespoň vím, že je v Brně. Index čeká další tři členy Ústředního topení, ale neví o nich nic. A v téhle situaci za námi přichází naše spása. Michal, řečený Veverka, definitivně jednočlenné torzo týmu Schrödingerova kočka, který hledá někoho k fúzi. Ptá se nás, jestli jsme jen dva, odpověď, že jsme dokonce jen dvakrát jeden, ho evidentně uspokojuje. Říkám, že ho vezmeme, a Index to jedovatě komentuje, že prý nač ten plurál. Fúze je hotova, sice je to jen jeden člověk, ale alespoň se nemusíme přejmenovávat. Veverka se ukazuje jako užitečná posila. Jméno Pralinky zvlášť mu nic neříká, tak není zbytečně zatížen předsudky a pilně spolupracuje.

Kruté orgy ještě stylově uplácíme jedním kolečkem pralinek zvlášť. Zní gong a jde se do toho. Počítáme s tím, že motta by mohla být užitečná, takže se poměrně dlouho motáme okolo hodinkovo-zeměkoulovitých úvah. Nicméně shlukování vybarvených políček po šesti se nám tam pořád tak nějak vnucuje také, takže nakonec neodoláme. Nějakou dobu ještě trvá, než přijdeme na to, jak přesně je zpráva sestavena, ale nakonec se daří. Dělíme si práci, a když to pak lepíme dohromady, dostáváme „tis u fitloníků“. Váháme, jestli ti fitloníci nejsou něco jako permoníci, ale tušíme, že tam máme chybu. Protože nás ale studí navlhlá lavička, nechce se nám tu zůstávat. Vzhledem k tomu, že vím, že se nedaleko nachází jakýsi památný strom, odhaduji, že by to mohl být on a fitloníky už tam někde uvidíme. Jenže ten strom je katalpa a žádný tis. Tak si znovu sedneme a musíme to dodělat. Takže citroník. Ale jak vypadá citroník? První takový exoticky vyhlížející keř nacházíme celkem blízko. Navzájem se utvrzujeme v tom, že to citroník určitě je, a vypouštíme poplašnou zprávu, že jsou šifry pryč. Dostane se nám ujištění, že jsme špatně, což je dobře, protože pozvolna začínáme pochybovat i o tom, že poznáme tis. Tak jdeme dál a nakonec to nalézáme.

A docela dobře se rozjíždíme. Morseovku ve čtyřech prvních řádcích poznáváme a brzy mi dochází, že mezi zbývající dva musíme doplnit ten mezilehlý. Takže pak už je to jen otázka usilovného lovení v paměti, jak vlastně vypadají číslovky v morseovce. Dál nám trochu přeje štěstí. Ani nestihnu pořádně dobalit a už tu stojí trolejbus, pak se ještě svezeme ihned jedoucím autobusem ke krámům u Červeného mlýna, takže jsme rychlí a u chladicí věže první.

Chčije a chčije, takže se ukrýváme pod most. Vedu dlouhou telefonickou rozpravu s Olou, takže mezitím luští jen Ondra s Veverkou a předbíhá nás Ústřední topení. Potom si všímáme těch lichotek, jimiž nás krutí orgové titulují, abychom se na chvíli zarazili na mém tvrzení, že slovo „pojach“ neexistuje. Ondra mi tvrdí, že existuje, že to normálně znamená to samé, co „pojašenec“, což zní sice celkem logicky, ale rozhodně ne přesvědčivě. Pak si ale všímám těch divných šatů, které dělají člověka, ověřuji, že tvoří síť. Zbytek už je rutina. Svého času jsme na Osudu drželi krátce první místo se vtipem o matfyzákovi ve fotoalbu, takže víme, že devět krát třináct je sto sedmnáct. Trochu tápeme s tajenkou. Jedna z těch ulic není ani na jedné z mých map, až nakonec zabodujeme s Veverkovou.  Jdeme pěšky na Kociánku, že se kousek svezeme, ale bus nám pláchne před nosem, takže jdeme stejně pěšky.

S balónky se usazujeme na jakési zídce, abychom měli přehled, kdo přichází. Velmi dlouho nepřichází nikdo. Je nám to ale houby platné. Se šifrou se nám hnout nedaří. Hýbeme tedy alespoň s pralinkami zvlášť. Vyvádíme s tím psí kusy. Třídíme balónky podle ohnutí provázku, zdrobněliny podle slovotvorby a Veverka přichází ještě na nějaké další způsoby, které si nepamatuju, ale které se taky daly třídit, vypisovat a vybarvovat. Když konečně přijde čas na nápovědu, už víme, že nám utekli Kabrňáci, a zadání i několik dalších papírů máme krásně zmalované. S nápovědou už je to snadné. Ondra prská, že je to šifra jenom pro Brňáky. Nebo Kabrňáky.

Šišaté hřiště, které máme na mapě, prohlašujeme za kulaté a jdeme tam. Hřiště se ukazuje být dobré tak na hru na schovku ve vysoké trávě s bonusovými body za každé klíště. Usuzujeme, že tady to není. Alespoň žádný z okolních asi tisíce stromů se nám nezdá být dostatečně jasan. Navrhuji rozdělení. Já půjdu ulicí zprava, Ondra s Veverkou zleva a někdo to najde. Ani neopustím klíšťohřiště a už na mne volají, ať jdu za nimi. Předpokládám, že to našli. A tak se také drápu nahoru krutě rozbahněným svahem v obavách z volného pádu, který nakonec nenastal. Nahoře ale není hřiště. Je tam jen Ústřední topení a třešně. Ne že by to bylo špatné, ale dosud jsem úplně nepochopil, proč mne tam tedy volali. Takže znovu rojnice. Hřiště nacházím já, a to v místě, které mi nejde do hlavy. Podle všech odhadů by tam totiž měl být Ondra s Veverkou dříve. Když se sejdeme, záhada je rozluštěna. Žrali ty třešně, lumpové. Usedáme na stůl a dáváme se do práce. Jde to dobře. Opakující se trojice LŘCh bije do očí, Ondra ji interpretuje jako „Oldřich“ a pak už je pochopení struktury jasné. Kolektivní prací dáváme postupně dohromady další a další příjmení a zbyteček už si domyslíme. Cestou na další stanoviště máme ještě zastávku u třešní.

U hřbitova nalézáme lavičku, což je malé bezvýznamné plus při vší té krutosti. Tady je to taky otázka chvilky. Čísla z motta chápu, ale klíčovým údajem pak je teprve to, když si všimneme, že věty příliš často začínají na „dveře“. Cestou na další stanoviště zaznamenáváme zděšený Veverkův výkřik. Déja vu, které zažil, souviselo s tím, že si uvědomil, že se blížíme k němu domů. Pak ještě odnavigujeme zbloudilou řidičku do jejího místa určení. Kdybychom tušili, že jede na přespříští stanoviště, nevím nevím, zda bychom odolali.

A už zase nejsme sami. Na hřišti sedí Kabrňáci. Doba, kterou jim trvá šifru doluštit, je tak akorát. Akorát tak dlouhá, abychom my stihli od A do Z pochopit, co se po nás chce. Potom totiž už zůstáváme na hřišti sami, a tak může Ondra, který umíí semafor nazpaměť, jenom ukazovat a hlásit. Veverka nemá co dělat, tak se houpe na houpačce. Naštěstí si ihned všímám ulice U Vodárny a vzpomínám si, že jsem tam druhdy na Tmou 7 něco takového viděl, takže se rozhodujeme jet rovnou na správné místo. A vezeme se autobusem, aby nás nebolely nožičky.

Vodárna je nalezena na první pokus, zadání asi tak na třetí, přece jen není úplně zvykem, že bych si k tomu i já potřeboval stoupat na špičky. Že jsme si měli vzít patentky, víme, že je nemáme, je běžný stav, ale informace, že bychom je mít měli, je zcela dostačující k tomu, abychom šifru bryskně vyřešili. Postup je natolik intuitivní, že ho odříkám na první pokus, aniž bychom se vůbec pustili do díla. Pospojovat, tmavší nahoru, kolečka jsou dírky, natáhneme hada. (Teda to poslední jsem dodal, až když už jsme měli rozděláno, abych se teda tolik nechlubil.) K naší neskrývané škodolibé radosti dochází zbloudilé Ústřední topení, prskající, že je tajenka blbá. Alespoň se proběhnou. Pak už jde jen o to navržený princip realizovat, což není úplně jednoduché, protože občas zafouká vítr. Takže si to nakonec taky trochu domýšlíme, což vede k záhadě, co že je to ta „dutina katů“. Ale dojde mi to, ještě než sbalíme. Cestou potkáváme právě se zvedající Kabrňáky, takže cesta do Komína probíhá z větší části společně za družného hovoru. A protože jsme byli trošičku rychlejší v chůzi, vyzvedli jsme další zadání dříve. Nelze to dokázat, protože neumíme psát rychle SMSky, ale stojí za to zaznamenat okamžik, kdy jsme naposledy ve hře vedli.

Hříčka nás totiž dokonale zabila. Za celé dvě hodiny jsme nebyli schopni přijít na to, že jsou ve šroubovaném textu zmíněny slovní druhy všechny. A tak jsme sice přišli na to, že slovní druhy budou nějakým způsobem klíčové (zejména podstatná jména a příslovce, která ze zadání smrděla na sto honů), všechny jsme si je spočítali, ale dál jsme si s nimi nevěděli rady. Pokyny k násobení byly divné, hledali jsme další a další interpretace toho, co nám tím vlastně přesně chtěli říci. Provedli jsme i nějaké výpočty, ale nějaký smysluplný výsledek z toho prostě nevylezl. Z nějakého úplně divného směru mezitím vylezlo i Ústřední topení, asi to moc neumí s mapou. A pak přišel čas na nápovědu, která byla rohlík. Že máme pracovat se slovními druhy, jsme už jaksi věděli. A pak nastalo první blbé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že jsme nedostali nic nového, a už jsme tak trochu koukali do blba, ujali jsme se s Veverkou úkolu třídění pexesa, zatímco Ondra pracoval na úloze sám. Abecedně seřazená slova jsme měli už z domu (s jednou malou chybou, asi jsme moc měkká prsa, ale heroin jsme považovali jen za hašiš), takže by se zdálo, že to bude otázka chvilky. Kruté pexeso bylo ale natolik krutě rozsáhlé, že to opět v součinnosti s větrem zabralo neúměrně mnoho času. Navíc jsme natolik opatrní, že kromě toho, že pexeso řadíme, tak si jej i přepisujeme na papír. Tady se bohužel naplno projevilo, že jsme byli jen tři. Do této chvíle totiž nikdo neměl čas se pexesu smysluplně věnovat. A samozřejmě ani Ondra, který dál luštil šifru sám, vyluštil kulové. Není divu. Celou dobu se jen zaobíral tím, proč se nám počty, které nám udala nápověda a které jsme napočítali sami, o jedno liší. A když jsme to tak dodělali, padlo druhé blbé rozhodnutí. Usoudili jsme, že do záchrany zbývá jen dvacet minut, během nichž už to těžko doluštíme, tak jsme se rozhodli získat alespoň nějaký čas tím, že se pro daný čas rozprchneme do několika dopravních uzlů. Veverka obsadil Vozovnu Komín, Ondra Štursovu a já Svrateckou. Rozprchli jsme se navíc ještě zbytečně brzo, takže mám na místě ještě trochu čas. Jdu na jedno rychlé pivo, protože si uvědomuju, že jsem vlastně od rána nic nejedl ani nepil, nepočítám-li pralinky zvlášť a třešně. Půjčil jsem si od sestry malý batoh a jídlo ani pití už se mi tam prostě nevešlo.

A pak přichází záchranná SMS a ouha! Je šifrovaná. Odvolávám ostatní a zalézám zpátky do hospody. Sestavit pexeso dle návodu nebude na chvilku. Naštěstí mám od pexesa s sebou další sadu, takže si nemusíme bořit tu, kterou už máme seřazenou. Jde mi to pomalu. Pak přijíždí Ondra a připojuje se. Pak volá Veverka, že nás nemůže najít. Ukazuje se, že si to popletl a místo za mnou jel za Ondrou, takže teď už je někde v hloubi Žabovřesk. Naviguju ho zpět. Když dorazí, už máme tajenku hotovou. Pošleme ho tam napřed, protože my musíme ještě dopít. Jsme naštěstí už trénovaní z Lampy, takže vyexovat pivo nám nečiní takové potíže. Na místě nacházíme Veverku, jak hledá jilm nahoře na skále. Jilm jsem nakonec našel já, a to vylučovací metodou. Všechny ostatní stromy jsem celkem uměl někam zařadit. Tenhle ne. Nějak si nevybavuju, že bych už jilm někdy viděl. Vím, že slovem „jilm“ byla za mého raného dětství označována taková obrovitá souška, která stávala před domem, ve kterém nyní bydlím. Bývalo mi tehdy vysvětlováno, že jilm uschnul jako všechny ostatní jilmy, protože je zkažený vzduch. Měl jsem tedy mylně trochu za to, že jilm je v tuzemské krajině zhruba podobně obvyklým jevem jako tetřev hlušec sežraný rysem ostrovidem.

Se zadáním usedáme opodál, řadíme poslední pětici pexesa a koukáme na ty počty. Je to podivné. Do jednoho chumlu směstnané výrazy a platné nerovnosti. Dělíme je napůl a počítáme. Vychází hezká písmenka a skoro čitelný text. Teprve po chvíli mne napadne je nedělit napůl a text je náhle čitelný úplně. Pak už zbývalo jen pochopit, co se má vlastně točit, což jsem pochopil brzy, a vydali jsme se na cestu do cíle. Cestou se Veverka snažil zabývat tím, proč smysluplný text vycházející na pexesu najednou zaniká, na což přišel, takže cesta do cíle byla zábavnou soutěží o to, zda nám řekne, co máme do cíle donést dříve, než tam dojdeme.

Nestihl to. V cíli zjišťujeme, že už tu sedí nejen Kabrňáci, ale i Ústřední topení, a že už nic dalšího k cílovému úkolu nedostaneme. Odsedáme do separé a konečně si k řešení pexesa vytahujeme to pexeso a neděláme to jen z papíru. Tím práce získává na systematičnosti. Za chvilku máme tajenku celou … a nevíme si s ní rady. Sloveso „donést“ nás utvrzuje v tom, že se nejedná o něco, co máme vytvořit, ale dá se to někde najít, něco tak označit, máme to s sebou nebo tak něco. Takže se chvíli marně snažíme pochopit, co se to po nás vlastně chce. Vymýšlíme jakousi uhozenou interpretaci, se kterou navzdory mému remcání jdou Ondra a Veverka za krutými orgy, abychom v samém závěru ještě stihli být za pitomce. Organizátoři nám potom úkol vysvětlí způsobem pro blbečky, což už chápeme, plníme a umísťujeme se třetí.

A potom jsem se konečně najedl, bavil se sledováním luštění Bezvíčku, sbalil kus šunky, co Kabrňáci nechali, a užíval si kruté afterparty a afterafterparty a dál už si to nepamatuju.

Sepsal Síba