Tak jsem si říkal, že letos do Zlína nepojedu. Termíny šifráren totiž vycházely tak nemožně, že by pro mne účast na hře se žlutými špendlíky znamenala strávit 4 z 5 po sobě jdoucích víkendů na noční šifrárně, nota bene v horoucích peklech. A tak jsem, zjistiv, že zbytek Pralinek zvlášť se navzdory svým původním vyjádřením výletu do Zlína nevzdá, pověřil je zajištěním hráčské sestavy beze mne. Což jsem ovšem okomentoval neprozíravými slovy o tom, že pokud nikoho neseženou, tak s nimi tedy půjdu, aby nezůstali ve čtyřech. Takže strategie byla jasná. Nikoho neshánět a Síba půjde. Tak se také stalo.

Naopak. Nejenže jsem nakonec do Zlína jel já, ale navíc nejela Alča. Jakýmsi způsobem se jí podařilo v pátek ráno onemocnět. Hodil jsem tedy sítě do louže, v níž už jsem nečekal ani mřenku, a světe div se, jedna rybička se chytila. A tak jsme pro tuto výpravu hostili mezi sebou Báru.

Petr, škudlící každou vteřinu své drahocenné dovolené, svolal pro z Brna odjíždějící sekci (Bára, on a já) odjezd autem úderem třetí hodiny odpolední, kdy mu končí šichta. Odjezd se ještě protáhl o čas potřebný k nalezení se s Bárou a o cestu k autu, parkujícímu o asi půl Brna dál. A tak ceduli s červeně přeškrtnutým nápisem „Brno“ míjíme až někdy okolo tři čtvrtě na čtyři. To si ještě myslíme, že start stihneme.

Z omylu nás vyvádí další cedule ve Slavkově u Brna, tentokrát oranžová. Uzavřené Bučovice a objížďka přes Kyjov nám nenechávají příliš naděje. Naštěstí v době, kdy my poskakujeme ucpaným Kyjovem už pomalu úspěšnější železniční sekce ve složení Martin a Ondra zvolna přebírá pokyny k cestě po fáborcích. A pak začnou chytat Široka a my se stále vezeme. A když ve Stínadlech plných pobíhajících nepřátel zaparkujeme Petrův vůz, namísto chytání Široka se věnujeme chytání Martina. Vzhledem k tomu, že Martin se stejně jako Široko pohybuje, je to zhruba podobně obtížný úkol. Pak se, chaoticky se pohybujíc Stínadly, snaží nám vysvětlit, o co jde, což se až tak docela nedaří. Pak posbíráme spoustu neužitečných informací o tom, kde Široko byl, nebyl, je, není, bude a nebude, až nakonec sebereme tu klíčovou informaci, že ho chytil Ondra. Takže se na startu všichni seznámíme, pralinkami zvlášť zahájíme hru, mezi řečí Ondra vytáhne ježka z klece a jdeme si stoupnout do fronty na komiks.

Jeho řešení je radostným kolektivním dílem. V rámci kolektivního luštění přicházejí kolegové na efektivní metody, které by mne nikdy nenapadly. Například rozdělit rychlošípí kroniku na jednotlivé listy,aby se snáze hledalo.

Cestou k dětskému domovu, který je v mapě míjíme další budovu s nápisem „dětský domov“, což nás na nějakou chvíli zbavuje Petra, ujmuvšího se odpovědného pročesávacího úkolu na špatném místě. Na tom správném místě se zdravíme s Babřikem Kačotym a oceňujeme ulici, ve které je umístěn zbytek stanoviště, byť nám v názvu „Růmy“ poněkud překáží nadbytečný kroužek.

Petr hbitě zaplouvá do budovy, aniž by si vyzvedl pokyny, čehož si posléze všímá Ondra a dává věc do pořádku. Obcházíme budovu a sledujeme opičky za sklem. Uvědomuju si, že už jsem vlastně dávno nebyl v zoo. Vyhledávání v pokynech hrozně dlouho trvá, naštěstí nejen nám, ale i Petrovi, takže jsme zhruba stejně rychlí, což je příjemné. Mně zůstává významný úkol věštění z mapy, což se podaří ještě před koncem, takže ostatní spěšně opouštím, a když dorazí na náměstí Práce, už vylamuju ze sešitku dílky z tygra.

Potom jsem v duchu předchozích zlínských stavitelských úloh pověřen důležitým úkolem nepřekážet a držet dílky, aby je nebral vítr. Vytahuji tak alespoň pralinky zvlášť a s potěšením sleduji, jak se sochá zvíře.

Na nádraží oblézáme vagón, nacházejíce toliko jedinou básničku s číslem, válející se mezi pražci, než někdo nějakou škvírou nahlédne dovnitř, aby zjistil, že je vagón plný papírků. Pak se nějakou dobu dobýváme do asi Chlýftýmem pečlivě zavřeného vagónu, aby se ve chvíli, kdy se nám to podaří, dovnitř nahrnuly právě došedší davy, které nám pak překážely v koordinaci. Když máme dvanáct různých papírků (chvíli nám trvá, než pochopíme, že se neodlišují čísly), odebereme se na zahrádku nedaleké nádražky k pivu, u kterého se nám bude dobře luštit. A luštilo se dobře, ale dlouho. Hned první nápad, který padl, byla znamení zvěrokruhu, neboť skutečnost, že máme podle nějakého klíče seřadit dvanáct básní šíleného poety, abychom dostali dvanáctimístné číslo, se kterým pak provedeme tajuplnou operaci, nám přišla zjevná. Jenže jsme nedokázali přijít na jiný způsob, než jejich hledání pomocí asociací. A na to byl poeta příliš šílený, než aby se nám to podařilo. Takže jsme tuto myšlenku na čas opustili, abychom se věnovali marnému dumání nad tím, čeho všeho je ještě dvanáct. Pak se naše pokusy začaly zvrhávat v pokus vypsat všechna šestimístná čísla dělitelná 1871, sestavená z použitelných číslic. A to mne naštěstí přimělo vstát od piva a jít se podívat k již trvale otevřenému vagónu znovu, abych ověřil správnost onoho čísla. A tam jsem si připomněl tu klíčovou informaci, na níž jsem prve dočista zapomněl. Vagón byl totiž údajně přistaven v první jarní den. A tak jsme se vrátili ke zvěrokruhu a asociacím, a přestože jejich autor musel být hodně zhulený, nějak se nám je postupně daří dávat dohromady. Hlavně ta letní trojice nám připadá být hodně dobře ložená, a protože dává číslo 608, konečně mne napadá, jak potom interpretovat i to dvanáctimístné číslo. Pochopitelně jako telefon. Čímž se nám odkryl i začátek 420 a zbylo už jen soupeření, jestli konec čísla rychleji získají asociátoři či násobiči. Ondra tam pak volá, což si pro velký úspěch ještě několikrát zopakuje, tvrdíc, že se chce ujistit, zda rozuměl správně. Podezříváme ho, že tam vykecává s nějakou milou operátorkou.

Na místě samém pak máme nejdřív malý problém najít Beneše, který je mrňavý a trochu schovaný, posléze pak velký problém najít zadání, které je mrňavé a hodně schované. Zaradujeme se z tradiční zlínské osmisměrky a tak trochu začínáme luštit za pochodu na náměstí Míru, kde hodláme stihnout druhý lampiónový průvod. Uvelebujeme se přímo pod okny restaurace Tamtam a luštíme. Moc nám nejde do hlavy, jak to tady bude vlastně všechno fungovat. Co nám má proboha vyjít z šestky, když polohu sedmičky známe? Nicméně se nám osmisměrka pozvolna odkrývá, po vyškrtání všech slov a přečtení první části tajenky si všímáme, jak nápadně málo slov je šikmo, což nás dovádí k druhé části tajenky, kterou nakonec potvrdí i doposud nepovšimnutá slovní kopaná. Takže máme místo a co teda vyjde z té sedmičky?

Naštěstí jsme ne zodpovězení této otázky nemuseli dlouho čekat. Když jsme dořešili osmisměrku, zbývaly do začátku vysílání jen asi čtyři minuty. Takže číslo a po několikerém obkroužení náměstí s lampiónem v ruce ještě jedno. Co s tím, netušíme, ale máme, kam jít. Či přesněji řečeno jet. Připozdívá se, a my si uvědomujeme, že Ondra před startem koupil pro všechny šalinkarty. Začínáme se bát, že bychom je snad nedejbože nemuseli projet, a tak se zcela účelově svezeme trajflíkem na Kúty. Záhada struktury hry se vyřešila na místě. To, co jsme si tam vyzvedli, nemělo číslo 8, nýbrž 7c. Tleskačovo kolo. V podstatě okamžitě si všímám toho, že je sestaveno z černých a šedých písmen. Takže si je s jistou měrou nejistoty (H vs. I, N vs. Z) vypisujeme a začneme hledat způsob, jak je seřadit. Nápadů padá mnoho a byl mezi nimi i ten správný. Jenže nám to nevyšlo. Už nyní těžko říci, proč, ale pravděpodobně jsme správnou cestu opustili proto, že jsme se tvrdošíjně drželi myšlenky, že černá a šedá písmena jsou dvě oddělené množiny (a marně jsme přemýšleli, co jsou to ty „smyvky“), možná nás i zarazily nepěkné číselné výsledky. Každopádně se mi nakonec podařilo získat tajenku prostým přesmýknutím. A to byla ta chyba. Tajenka „dětský domov Nivy“ je sice pěkná, ale s mapou není kamarád. Tedy budu-li předpokládat, že byl-li v mapě již jeden dětský domov, bude tam i druhý. Uvědomuju si, že Nivy asi nemají žádné pevné ohraničení a zkouším hledat ještě v jejich okolí. Avšak opět bezúspěšně, neboť ten správný už je prostě od Niv příliš daleko. A tak nakonec uspěje Alča jako přítelkyně na telefonu. Nalezne někde, že nedaleké rehabilitační centrum (na Nivách) je kombinované se soukromým dětským domovem. A tím máme na nějaký čas o zábavu postaráno. U hlavní brány areálu, která je na východě, pochopitelně nic nenalézáme, pročež se vydáváme na slídění po Nivách, kde jinde bychom se dostali k plotu. A k plotům se dostáváme. S hrůzou zjišťujeme, že už i do nebohého Zlína dorazily oplocené soukromé ulice, souběžně s nimiž se pak prodíráme křovím jako nebývalá atrakce pro jejich namyšlené obyvatele. A pak mne konečně napadne spásná myšlenka. Změníme slovosled a znovu se podíváme do mapy. A ta nám konečně ukáže správnou cestu.

U dětského domova je krásné všelidové ležení. Což mimo jiné znamená, že jsme se jaksi zasekli. Postupně odhalujeme další a další veličiny, které se na lahvích dají zkoumat. Jde to pomalu a nic moc z toho neleze. Připadám si jako blbec, tak se co chvíli odebírám znovu a znovu k lahvím, předstíraje, že je usilovně zkoumám. A tak se mi asi po hodině podaří vyzkoumat, že se vlastně všechny ty veličiny dají vyjádřit ve třech hodnotách a nikoli některé ve dvou a některé ve třech. Koukám upřeně do blba, abych si promyslel, co nám tím chtěl básník říci, až mne probere Martin s Bárou, kteří soustavnou prací na získaných faktech evidentně získali kus tajenky. Získání toho zbytku nám ještě chvilku trvá, neboť ze samé radosti z vyřešení někde opomíjíme jednu veličinu. Marně se snažíme přesvědčit organizátory, aby si opravili chybu. Nakonec si ji opravujeme sami a za odměnu se dozvídáme ohromující novinu. Prý odsud odcházíme první.

Což, jak se později ukáže, není zřejmě pravda, neboť na dalším stanovišti již trůní jakýsi nepřítel. Cesta na toto stanoviště se až tak úplně nepovedla. Vybrali jsme si krásný postup podle mapy, abychom nakonec opět narazili na ploty a ostnaté dráty a museli obcházet celou nemocnici. U nemocnice taky potkáváme ježka. Chceme ho dát do klece a donést organizátorům do cíle, leč postrádáme klec. Samotná šifra neklade velký odpor. Pochopit skutečnost, že existují i záporná čísla, nám netrvá nikterak dlouho a už se suneme dále. Statku se vyhýbáme, jelikož nestojíme o další ploty či ostnaté dráty, ba ani hnůj a podobná vylepšení. Se zadáním se uvelebujeme na severním okraji křižovatky, za což jsme málem odměněni následným rozdupáním od Que Fria. Zoologická nápověda je jasná, takže si myslíme, že víme, co hledat. Prostřední písmena ráčků se tak nějak nabízejí sama, jen pořád nevíme, co je to ta „kapkenice“. No bodejť. Jednopísmenná slova jsou taky ráčky. A tak máme nakonec tajenku správnou a můžeme se odebrat na další poeticky podané stanoviště. Čumáci, kteří odcházeli chvilku před námi zvolili cestu střemhlav po loukách do údolí, odkud by už měli dojít na kopec po lesních cestách. Tam se nám kvůli rose nechce. Volíme proto trasu dále po cestě až na kraj lesa s tím, že údolí a potok přeprasíme lesem. Překonat hluboce zařízlý potok, kterým opouštíme Zlín, se nám podaří ještě snadno. Ve strmém protisvahu se ale musíme dát do lítého boje se zlovolnou hustou trnitou vegetací, který po nějakém čase nakonec květena vyhrála. Stahujeme se zpět k potoku a zahanbeně oblast obcházíme zprava. Tak se nakonec dostaneme až na cestu, jež nás dovede na správné místo.

Jedenáctá šifra je jednoduchá, krůček po krůčku ji máme poměrně brzy hotovou. Jen jsem nějak nepochopil, k čemu v ní byl ten první a poslední řádek. Cestou do Lužkovic nás předchází Ústřední topení, neskrývající svou nelibost nad tím, že nebloudíme. Na rozdíl od nich však jako slušně vychovaní hoši a dívka zavrhujeme závěr přesunu po obdělávané půdě, neboť to jsou metody Bratrstva kočičí pracky a nikoli adeptů na titul Rychlých šípů. Takže Ústřední topení získává trochu náskok.

Ještě větší náskok pak získávají na dvanáctém stanovišti, jehož vyřešení nám nesmyslně dlouho trvá. Klíčovou roli v tom hraje skutečnost, že jsme všichni svorně kolektivně zapomněli, co se psalo v kronice. Bára ne, ta je omluvená, protože ještě před 24 hodinami netušila, že do Zlína pojede. A tak zadání rozebíráme a analyzujeme, v jednu chvíli se dokonce zvrhává ve sběru reálií o foglarovské literatuře. Pak se taky zvrhává v hledání jednoznačné cesty, která navštíví cihličku každého klubu právě jednou. Svítá, a jak to tak bývá, zmocňuje se mne ranní krize. Nakonec někdo nadhodí myšlenku, že bychom mohli vzít z každého názvu tolikáté písmeno, kolikrát se vyskytuje, a protože je v ranní zimě a únavě vůle k pohybu větší než vůle k analýze, podaří se mi z těch písmen vykoukat tajenku.

A tak už za ranního světla míříme k řece. Chvíli předtím, než dorazíme na místo, obdržíme zprávu, kde je cíl. Skutečnost, že je to za bukem nás v zásadě těší. U řeky je fronta, jako bychom ani nebyli v čele závodu. Vůbec je celá okolní krajina tak liduplná, že je v tomto ohledu dost důvodů k pochybnostem. Ale asi to bylo celé způsobeno jen tím, že byla hra poměrně krátká. Pro zamezení tvoření ještě delších front organizátor hlídající lávku slevuje z požadavků a nechává přejít na druhý břeh jen Martina, který se hbitě vrací zpět. Mezi řečí nás ubezpečí, že další stanoviště je už opravdu cíl, takže vyrážíme, kudy jsme přišli. Cestou někdo předčítá shluky písmen. Brzy zazní, že J a S bude jih a sever. A když někdo plkne, že JP a SP bude jižní pól a severní pól, zastavuji postup a v podstatě z papíru čtu tajenku. Je to koneckonců měkká varianta úlohy Proti trudnomyslnosti z loňské Světové fáze Bezvíčku. A tak dorazíme do cíle, kde nás srdečně vítají a oznamují nám, že jsme třetí. Máme z toho velikou radost, tak se pro jistotu opravují, že jsme tedy čtvrtí. Z toho už máme radost o ždibíček menší, ale co už, brambory jsou taky kov.

A pak už jen tak zevlujeme, ukončujeme hru pralinkami zvlášť, oddáváme se bezuzdnému obžerství na zdejším hodokvasu, kocháme se pohlednicemi, svezeme se balónovým výtahem, vykecáváme s nepřáteli i s organizátory, loučíme se a kibicujeme ty, kteří se usilovně snaží stát se Zručnými šípy, neboť my to nemáme zapotřebí. (Bára s Ondrou se teda o cosi snaží taky, ale jenom tak malinko.) Ve Zlíně jsme ještě nikdy neuspěli, tak jsme si konečně přidali další zářez.

Asi by se slušelo teď vypsat suché seznamy toho, co se nám líbilo a co nelíbilo. Mám s tím problém. Široko daleko byla tak povedená hra, že nad úkolem, co napsat do druhého seznamu, zůstávám trochu bezradný. Bylo to super od začátku do konce. Ještě teď mne pod košilí píchá žlutý špendlík, jak si ho přepínám z oděvu na oděv. Asi ho budu muset někde ztratit. Jinak ho budu mít ještě příští rok ve Zlíně.

Sepsal Síba.