Tmou 2008

Měli jsme velké oči. Sen o tom, jak vydařený šifrovací rok 2008 zakončíme slavným vítězstvím na ještě slavnější jubilejní Tmou, na které porazíme všech 500 soupeřů, když dojdeme do cíle jako jediní, a to ještě za tmy. To se sice úplně nepovedlo, ale slávy jsme si tam užili stejně dost. Malá odbočka: Byl jsem za Pralinky zvlášť kdysi kárán, že si málo věříme a moc se podceňujeme. Tak to napravuju.

Měli jsme přehnané obavy. Hra bez hranic, koncipovaná, aby si všichni zahráli, s velkolepým zahájením s vlajkami a s Onderkou se startovní pistolí nás naplňovala obavami, že začátek Tmou bude víc šaškárna než šifrárna. Poslední dva ročníky Tmou nám přišly takové trochu bez chuti a bez zápachu a už od chvíle, kdy jsme museli zorganizovat v naší rozptýlené sestavě výrobu vlajky, jsme se navzájem utvrzovali v tom, že ta hra vlastně bude úplně blbá. A s touto skepsí jsme se vydali na (můj názor) druhou nejlepší Tmou, na které jsme byli. Ještě jsme se dohadovali, kam by tak mohli organizátoři vést trasu. Petr pořád prosazoval své oblíbené Šlapanice a já jsem říkal, že bychom mohli jít někam do údolí Bobravy, tam že ještě nikdy žádná šifrárna nebyla a Líšeň, Bílovice a Útěchov už jsou trapné.

Koupil jsem dva Almanachy. Když jsem jimi potom listoval, zjistil jsem, že objem mého autorského textu je v něm tak velký, že bych ho měl spíše fasovat než kupovat.

Předstartovní příprava se nesla v obvyklém duchu. Petr vezme vlajku, všichni vezmou, co uznají za vhodné, Velodrom je v Pisárkách a nějak se sejdeme. V praxi pak Petr přišel o hodinu dřív a bombardoval nás dotazy, kdy už přijdeme. Naštěstí se pak zabavil. Vida, že ostatní pojali vlajky skutečně jako vlajky, rozlámal barbarsky v okolí Velodromu jakési stromoví a na takto získané kůly uvázal naše počmárané roztrhané prostěradlo v rozích, čímž důmyslně skryl veškeré rafinované malby, jimiž jsme předtím své prostěradlo zkrášlili. Ondra mne pak kladl dotazy, kde že je ten Velodrom, abychom nakonec přijeli společně. Mezitím Alča kladla dotazy Petrovi, kde jsou v Brně veřejné záchodky, aby tři čtvrtě hodiny poté zavolala vítězoslavně nám, sedícím již na Velodromu, že našli s Martinem záchodky a kde je teda ten Velodrom?

Nakonec jsme se ale sešli na tribuně dřív, než se začalo cokoli dít. Ze začátku se děly opičky, takže jsme si alespoň vyzkoušeli, že na rozdíl od většiny, která seděla na místě, odkud není vidět ani slyšet, my sedíme na místě, odkud není jenom vidět. A to je výhoda. Trochu jsme se děsili toho, že budeme muset běhat kolečko, neboť běh s batohem je nehumánní a neestetický, ale říkali jsme si, že se ztratíme v davu a nějak se to systémem "koza a vlk" ošulí.

Jednička (17:00-18:10)

A pak Tmou začala. První soušifří bylo koncipováno podobně jako loňské a my jsme už z loňska, kdy jsme měli start rychlejší než kyborgové, věděli, že takové soušifří se nejsnáze vyřeší tak, že se ho většina vynechá. A tak jsem vytáhl propisku z Pewnosti, v níž byla druhdy ukryta šifra, a propisku z obálky, v níž byla ukryta šifra tentokrát, a vtipně je střídaje, pustil jsem se do díla, aniž by kohokoli z naprosto stejné sestavy napadlo tento vtip zopakovat. Malá odbočka: Ano, skutečně čtete reportáž Pralinek zvlášť. 1A s částmi těla luští Alča a Martin jako první, pak máme chvíli výpadek. Já po nějakém čase pochopím 1C s římskými čísly, dotahuji od Alči a Martina načaté 1P s po sobě jdoucími písmeny (na to přišli oni, já jsem jen doplnil třetí), 1N s Braillovým písmem děláme tak nějak svorně kolektivně, 1B s balónky odkoukají Petr s Ondrou, někdo též rozkóduje pantomimu 1F a to nám stačí. Měli jsme tedy "korunu", "pana", jehož dvojího výskytu jsme si nevšimli, "naháče", kterého jsme nepoužili, "léčku", "oči" a "prkno". Klíčové asociace pak byly především Alčino dílo, včetně finálního hrad + pes = kost. Svou roli v tom hrálo i to, že se mi z pár písmen podařilo uhodnout "bílou paní" a že trasa letošní expedice Pralinky zvlášť vedla přes pevnost Bouda. Krom toho jsme zdárně rozpracovali několik dalších. Měli jsme nalezené dvojice k 1G, ale netušili jsme, co s tím, měli jsme nalezené termíny svátků z 1K, ale zrovna tak, a Ondra jen těsně nestihl dodělat v závěru pro nás pak klíčové 1M s vojáčky.

A tak Martin, který jako pozdě příchozí seděl na kraji, vystartoval oznámit náš výplod, aby jako pozdě příchozí nevěděl, kam ho má jít oznámit, pobíhal tam od orga k ďáblu jako zajíc, až se ho komusi zželelo a potvrdil mu to někdo úplně jiný, než měl. Vztyčený palec znamenal, že balíme, a to opět jako první. Následovalo našich pět minut slávy (nebo jak dlouho jsme to obíhali), kdy jsme poslouchali, že jsme žampióny, a zvesela kynuli luštící soupeřům, z nichž někteří nám tleskali ve stoje. Ze začátků jsem se i pokoušel dle pokynů něco kníknout, ale následně jsem pokyn k hlaholení a povykování do všudypřítomného lomozu vyhodnotil jako příliš absurdní. U brány nás ještě zastavil televizní štáb, který s námi mocí mermo potřeboval udělat rozhovor, takže jsme jim tam nakonec ze samého nadšení blekotali takové nesmysly, že to nakonec nešlo odvysílat. To bych ještě pochopil. Proč se z našich pěti minut slávy nikde neobjevila ani jediná fotografie, je mi záhadou dodnes. Asi to zkonzultuju s FIMANy. Nebo že by námi byli všichni fotografové tak konsternovaní?

Roští z vlajky putovalo do roští, vlajka do batohu. Původně měla putovat do popelnice, aby nezavazela, ale povinné vybavení je povinné vybavení.

Dvojka (18:29-18:52)

Snažíme se mít pochopení pro organizátorskou byrokracii, a tak jim chceme v nejvyšší možné míře vyjít vstříc, byť cítíme, že v situaci, kdy široko daleko nikdo není, je důsledné dodržování litery byrokracie poněkud praštěné. Takže jsme důsledně zakempovali ještě před Vídeňskou ulicí a dál na nábřeží jsme poslali samotného Petra. Hodně dlouho se nevracel, aby se pak vrátil, nadávaje, že ty svině to schválně napsali tak, aby to vypadalo, že je stanoviště blíž, ae ve skutečnosti je až skoro u Ronda. Připadáme si jako pitomci. Trochu poprchá, zabíráme místo pod balkónem. Vytahujeme vlajku a sedáme si na ni, bude se na ní dobře skládat skládačka.Hlavně Martin skládá jako drak, takže mým nejdůležitějším úkolem je nepřekážet a nestínit. No a potom už to musíme jenom přečíst přes ty barevné fólie. Jenže ouha, nikomu to nejde! Malá odbočka: Taky patříte mezi ty, kteří když si dají něco před oči, nejsou schopni je udržet obě otevřené? Říkejme tomu tělesné postižení. Budí to soucit. Pak se to povedlo Ondrovi, zvýrazňovali jsme to na fólii a někdo to pak přečetl. Svezli jsme se šalinou, když už se to smělo, a Petr jako rychlý posel šel napřed vyzvednout zadání.

Trojka (19:06-21:32)

Pak jsme ho došli a říkali jsme si, že se uvelebíme v podloubí na Šilingrově náměstí. Leč dlouho jsme tam nezdrželi, neboť nás čekala obíhačka. Malá odbočka: Fujtajksl. Lokality podle kostelů jsem identifikoval. Poučku, že co není v hlavě, musí být v nohách, bohužel chápeme, že nemusíme obíhat všech sedm míst. Někdo si i všímá různých velikostí koleček, ale ani to neříká, neboť to v duchu popisu považuje za různou velikost oblastí, v nichž máme hledat. Tak vynecháváme alespoň to nejvzdálenější místo na Veveří. Cíleně. Reálně pak vynecháváme ještě mřížku u náměstí 28. října, neboť se mi ji nepodaří najít. Postupně se rozcházíme po centru počítat různé nesmysly. Hodně se toho přitom provolá, naučím se zacházet s vypůjčeným Pozdílkovic foťákem a pak máme problém se vůbec sejít. Nakonec rozbijeme tábor v pasáži na náměstí Svobody, když jsme předtím neuspěli s hospodou.

Výsledek je tristní. Máme pět mřížek očíslovaných s rizikem chyby a čumíme do toho jako tydýti, neboť odhalit rozmnožovací a požírací systém je nad naše síly. Tím spíše, když odhalujeme jednotlivé čtverečky, které se zdánlivě hýbou systematicky. Dalším rozhodnutím si kopeme hrob. Usuzujeme, že nemáme v hlavě a musíme mít v nohách, takže jdeme sbírat další data. Povede se nám vyzvednout mřížka na Veveří, ta u náměstí 28. dubna však ani na druhý pokus. Zároveň zjišťujeme, že sběr dat je dost šílená činnost. Ukazuje se například, že ta po tmě téměř neviditelné silueta na vrcholku morového sloupu na náměstí Svobody je pravděpodobně madona s Ježíškem a rázem jsme na jiných počtech. A tak když se po nějakém čase marných pokusů o rekonstrukci mřížek zase sejdeme všichni, shodneme se, že byť to v zásadě děláme dobře, budeme to dělat do rána, shledáme,že máme už půl hodiny nárok na alternativu a jdem pro ni.

Alternativní trojka (21:43-21:49)

Vyzvedeneme ji a zalezeme s ní do sousedního poradenského místa ČMSS jakože teplo, světlo, sucho a židličky. Nastrávíme tam ale ani tolik času, aby se všichni stihli jít vylulat. Princip je hned zřejmý, zbývá jej jen bez chyb použít. A tak záhy pokračujeme za pivovar.

Čtyřka (22:05-22:17)

Snažíme se mít pochopení pro organizátorskou byrokracii, a tak jim chceme v nejvyšší možné míře vyjít vstříc, byť cítíme, že v situaci, kdy široko daleko nikdo není, je důsledné dodržování litery byrokracie poněkud praštěné. Takže jsme důsledně zakempovali na Mendlově náměstí a dál na kopec jsme poslali samotného Petra. Připadáme si pak jako pitomci, když se dozvídáme, že tam hrála upravená Hymna Tmou jako výborný prvek hry, o nějž jsme kvůli tomu přišli. To se ale ani nedozvídáme od Petra, ale až v cíli. Hrálo tam v tu chvíli vůbec něco? Petr nám přináší jen papírové zadání a chvíli nám dokonce trvalo, než jsme pochopili, že to Hymna je. Pak už to šlo ráz na ráz. V závěru musela ještě Alča opravit mých asi 10 chyb, abychom záskali smysluplnou tajenku. A můžeme jít dál. Připomínáme si v Almanachu zmíněnou organizátorskou zásadu, že trasa nesmí křížit sama sebe a jdeme tam, kde už jsme jednou byli.

Pětka (22:45-0:50)

Snažíme se mít opět pochopení pro organizátorskou byrokracii, a tak jim chceme v nejvyšší možné míře vyjít vstříc, byť cítíme, že v situaci, kdy široko daleko jsou jen Unaveni sluncem a družstva řešící dvojku, je důsledné dodržování litery byrokracie poněkud praštěné. Takže jsme důsledně zakempovali ještě před Kamennou ulicí a dál po ní jsme poslali samotného Petra. Hodně dlouho se nevracel, aby se pak vrátil, že ty svině to nedaly ani do jižního oblouku, ani kamkoli jinam v celé dlouhé Kamenné ulici a že to tam prostě není. Vydávám se tam já. Znovu neúspěšně prozkoumávám jižní oblouk a kráčím až na konec Kamenné ulice. Tuše zlo, naštěstí mne napadne zahnout doleva a v úplně jiné ulici stanoviště nacházím. Pak se ještě vydávám do půli ulice zpět a zbytek Pralinek zvlášť, nesoucí za odměnu můj batoh, kráčí proti mně. Celkem nás to stálo skoro půlhodinu. Inu, čiň orgu dobře, peklem se ti odmění.

Šifra samotná nás trochu děsí a její luštění jde sice dobře, ale pomalu. Od doby, kdy se mi pod sedmi kolonkami v indexu vtipně ukrývalo dvanáct zkoušek, nemám nějak sto úkolů v jednom rád. Připadá mi to být trochu samoúčelné a o ničem a tak v tom poněkud zaniklo, že jednotlivé šifry byly velmi pěkné. Šifra taky trochu prohloubila mou averzi vůči vícero zadáním, která občas narušují spolupráci a štěpí tým. A tak Petr a Ondra dloho řešili jen jednu stranu, aniž si toho ostatní všimli a upozornili je. Já jako pomalý a hloubavý čtenář jsem byl potom obšťastňován četnými připomínkami těch, co už měli přečteno a potřebovali se o něco podělit. Takže jsem zhruba hodinu četl a hodinu řešil. Celkově jsme pak navíc neměli šťastnou prdel (srovnej se šťastnou rukou) ve výběru místa k luštění. Nejen tady, ale hlavně tady se nám trochu vymstilo našich pět minut slávy ze startu. Kolem nás neustále proudili další a další soupeři, pro něž bylo setkání s živými Pralinkami zvlášť větším zážitkem, než kdyby se na tom chodníku válel potetovaný vorvaň zpívající Marseillaisu. To většinou neopomněli komentovat více či méně nejapnými poznámkami. Malá odbočka: Pravda, bylo i dost takových, kteří jenom přátelsky pozdravili.

Jinak se o to řešení zdárně dělíme. Já s Ondrou louskáme poněkud pracný kód, který padá první, Petr s Ondrou pak grafiku ze stejných vět, s Alčou prolamujeme heslo, já pochopím ten popis cesty a nakonec Petr pochopí i na ty nadbytečné mezery. Máme o správnosti trochu pochyby kvůli popisu cesty. Kdybychom tam měli jet, neváhali bychom. Když máme někam napsat výsledek, čekal bych jej slovní. A tak jedeme do Bohunic trochu s obavami a taky s DuJour a sopl. a Sluníčky. Obavy ještě prohlubuje, když jsme na Běloruské jediní, kteří z autobusu vystupují.

Šestka (1:18-1:34)

V Tatranu nám ale vše uznávají, tak uleháme do zšeřelého sálu k filmu. Chvíli jen blbě čučíme, ale při třetí sekvenci se chytáme na Černou Horu a dokonce jsme zpaměti schopni rekonstruovat i ty předchozí. Nečekáme tak na druhé kolo a odcházíme do osvětlené chodby a tam to hbitě dořešíme.

Sedmička (1:44-3:27)

Popojdeme kousek dál, vyzvedneme sedmičku a obsadíme zastávku. To se vyplácí, brzy začne pršet a okolní soupeři nám závidí. Bohužel nad dvěma zadáními opět štěpíme tým. Otáčení je jasné, sypání kostiček taky. Jen bohužel neodhalujeme správný směr otáčení a nemůžeme se shodnout na tom, zda se budou číst písmenka vysypaná, či naopak ta, která zůstanou uvnitř. A pak se nám stane, že Martin s Ondrou, kteří zkouší správný směr otáčení, vysloví mezitajenku "osto", která u mne, jenž jsem zaneprázdněn špatným směrem otáčení, zůstane bez odezvy, byť jsem asi jediný, kdo je schopen říci: "Stop! To bude dobře, zkuste to ještě, máte tam dál chybu." A tak na strašnou dobu zabředáváme do kolotoče vystřihování, popisování, šoupání, překreslování, jednoduchého otáčení, opakovaného otáčení, vysypávání, chyb a oprav chyb. A pak jsem nakonec v zoufalství zkusil to, co dělali kluci hned na začátku, a získali jsme tajenku OSTOPOVICEZBYTKYTOSMU605MJJZODkostela. Opouštíme Brno, tak zapalujeme petrolejku., čímž spolehlivě přivábíme Vopa s kamerou. Za to jsme pak při silnici do Ostopovic odměněni sledováním zábavné šou, napokolikáté Vop zvládne zastavit auto tak, aby stihl nafilmovat náš průchod. Trochu nám jen nejde do hlavy, jaký most může proboha na tom kopci být.

Osmička (3:57-4:28)

A ejhle - dálniční! Dostáváme do rukou dvě mapy a nálepku na průkazku. Malá odbočka: Petr je všímavý, sláva mu! Už se nesnažíme mít pochopení pro organizátorskou byrokracii, protože cítím, že v situaci, kdy široko daleko je jen pár družstev, je optimání způsob naplnění ducha pravidla o neupozorňování na stanoviště v přímém rozporu s jeho literou. Nejlépe jsme pochopitelně ducha schopni naplnit svým dokonalým ukrytím se pod most. Bohužel se na to Alča ptá, tak zůstáváme na dešti. Naštěstí je ještě mírný.

Sloupáváme nálepku, jestli na ní něco není, ale není. Tak tedy v průkazce. Vytahujeme předepsané silné svítilny a prosvěcujeme. Celkem bez problémů čteme text a moc nám nejde do hlavy. Pokud by nás chtěli poslat k tomu rybníčku nedaleko, nebudou to psát tak krkolomně a označovat ho za opuštěný. Takže nás chtějí poslat k nějakému zaniklému rybníčku, který v mapě není. Zato průkazka ještě nějakou mapu obsahuje a vzhledem k tomu, že je jiná než naše, ještě nás v tom utvrzuje. Zkoušíme tedy průkazku rozstřihnout, jestli to prostě nepůjde vytáhnout či rozložit. Jenže se nám to nedaří. Rozstříháváme ji tak blbě, že zůstává stále slepená. Ususzujeme tedy (a pochvalujeme si to), že pointou šifry je, že místa v mapě musíme identifikovat prosvěcováním a najít v ní ten rybníček. A to se nám nakonec bohužel daří. Chvilku trvá, než se nám povede slícovat obě různé mapy a pochopit, že ta v průkazce je přehnutá a obsah se nám tedy překrývá. A pak na jednom místě nacházím nápis "cíl". Je to hezky v údolí, jak se na rybníček sluší a patří, a není to daleko.

Dnes už víme, že ten nápis byl ve skutečnosti "ch.", jako "chaty". Máme tu ale štěstí v neštěstí, neboť netušíce nic zlého, nás tento omyl dovede na konec zvířátkové trasy. Díky Alče, že si toho všimla. Připadá nám, že s označením "opuštěný rybníček" mají organizátoři trochu moc velkou fantazii, ale zároveň se cítíme být na zjevně správném místě. A koneckonců po Kamenné ulici už je asi možné cokoli.

Devítka (5:20-5:56)

Po chvíli sbírání zvířátek nám dochází, že pokračovat budeme muset tunelem. Jde tam Martin a vrací se se seznamem zvířátek. Tou dobou už si ale všímáme toho, že ostatní kolem nás nosí i bílé papíry. Takže si ověřujeme, že existuje i papírové zadání a čím dál víc nechápeme, jak je možné, že není tady. Každopádně se ale Petr vydává znovu tunelem, aby se vrátil po dlouhé době s takovou smrští nepublikovatelných slov na adresu organizátorů, že kam se hrabe zlínský kanál Malé odbočka: Nezasvěcení nechť si přečtou reportáž PZ z 4. Osudu.

Začíná pršet, tak roztahujeme plachtu a usedáme pod ni. Nálada je tu nejhlouběji pod psem za celou hru. Připadáme si být strašně pomalí, času už není nazbyt, soupeřů okolo nám připadá být nechutně mnoho, šance na dokončení mizivé, na medaili žádné a navíc jsme v tu chvíli přesvědčeni o tom, že na vině je zbabraná organizace. O to víc nás později potěšilo, že vše, co tady bylo zbabrané, byla naše vlastní práce. Je to zvláštní projev masochizmu.

Zvířátková šifra pro nás byla o to jednodušší, že jsme se do ní pustili až ve chvíli, kdy jsme měli zvířátka sesbíraná a správně pojmenovaná. Malá odbočka: Pro milovníky statistik je třeba poznamenat, že jako čas luštění deváté šifry uvádíme čas vyzvednutí papírového zadání. To bylo nicméně v době, kdy jsme už nějakou chvíli neúspěšně řešili samotná zvířátka. Takže řešení jsme pak měli rychle a ani jsme nebyli s to ocenit kouzlo textu, v němž byl návod na činnost, kterou už jsme měli z velké části hotovou.

Desítka (6:37-6:52)

Vydali jsme se dál, cesta ubíhala rychle, protože za námi šel obrovský pes baskervillský a Alča se ho bála. Okolo příchodu na desítku svítá. Ještě jsme ji vyluštili s petrolejkou a pak se zhasla. Mapová šifra byla nádherná. Asi to nejlepší, co desátá Tmou přinesla. Postupně identifikuji místa, která souhlasí s realitou, všímám si jejich umístění v rozích, vykresluji hranice těch oblastí, které jsou zakresleny správně. Držím se přitom i diskontinuit v zákresu cest a vzávěru mi vychází, že ty výseče jsou vždy ve vnitřním rohu, kde překáží červená značka, poněkud zkosené. A je vymalováno a jdeme dál. Jdeme pomalu, a tak nás cestou předchází Lamy na Varanech a (asi) and all that jaz. A já tak trochu cítím, že se ze mne stává asi dobrý tmář. Na tom předběhnutí mi totiž nejvíc vadí to, že to vypadá, jako bychom se jimi chtěli nechat vést, a my přitom máme jen pomalý zadní voj.

Jedenáctka (7:15-7:56)

Když vyzvedáváme jedenáctku, nabírá déšť na síle a vytrvalosti. Nelouskáme to hned. Doplňujeme slova, ale zarážíme se na tom, že nám dlouho trvá pojmenovat "směs", a že máme místo "lásky" "srdce". Když nám po nějakém čase bezvýsledného dumání, k čemu ještě použít ty kameny, došlo, že by to mohla být "láska", je už řešení dílem okamžiku. Aby ne, když nám tam hlavně ten "kilt" tak vrtal hlavou.

Cestou na další stanoviště mi volá Tom Hanžl. Pídí se po tom, kde jsme, a pěje mi do telefonu chválu na Pralinky zvlášť. Snažím se mu naznačit, že si ji asi nezasloužíme, protože jsme kdesi na chvostě v davu lidí. Přinutí mne ten dav vyjmenovat a já zjišťuji, že je ve skutečnosti mnohem méně rozsáhlý, než se nám do té doby zdálo. Že bychom se (opět) mýlili ve svém odhadu, jak špatně si vedeme? Každopádně nás to povzbudilo.

Dvanáctka (8:15-8:30)

Na dvanáctce už leje jako z konve, takže znovu rozkládáme plachtu, abychom záhy zjistili, že jsme to mohli lousknout ve stoje. Nic jiného rozumného než "blízká kaple" se z toho prostě vymyslet nedá. Nicméně nebýt tam měkká verze, tak je to naprostý zabiják. Cestou dál mi přichází zpáva, že se limit posouvá o hodinu. Potěší nás to. To ještě netušíme, že jsme se právě dozvěděli informaci, která nás nejen vyzvedne z neoficiální výsledkovky na ofociální, ale dokonce zpod bedny na bednu.

Třináctka (8:50-10:23)

Déšť stále sílí, takže se u svatého Peregrina vměstnáme pro změnu opět pod plachtu. Je to tam ale natolik stísněné, že se nám prostě nedaří se rozesadit do relativního sucha tak, abychom se na řešení podíleli všichni. Druhé zadání putuje do sucha, každá manipulace s ním tady hrozí jeho zničením. Tomu prvnímu se věnují ostatní a já jim koukám do zad. Něco tam skládají, já netuším jak, tak jim alespoň poskytuju frekvenční analýzu znáčků, občas plknu nějaký námět, k čemu by mohly být, a občas vyliju jezero z plachty. Vždycky přitom vznikne krásný vodopád. A to trvá až do chvíle, kdy se dostaneme do fáze: Tady je osmistěn, tady tři malé čtyřstěny, takhle se to spojí do velkého čtyřstěnu a co s tím? Pak se mezidílo dostane poprvé do mých rukou a já se na to mohu podívat s čistou hlavou. A tak hned odhaluji, kterím kouskům ještě něco chybí k dokonalosti (orientace písmenek, shodné rozmístění znáčků, apod.). A pak se to spočítá, aby nás výsledek "kota kozi uorn" ubezpečil, že to máme dobře.Cestou přes Želešiceještě potkáváme luštící Lamy na Varanech a jakési kapitulanty hledající modrou značku a to jsou poslední soupeři, které na hře vidíme. Toho, že nás v zápětí po dosažení Kozí hory předbíhají Tykadla, si skryti pod plachtou vůbec nevšímáme a celý zbytek cesty zůstáváme ukonejšeni přesvědčením, že široko daleko nikdo není.

Čtrnáctka (11:19-11:45)

U seníku jsou Rubikovy kostky, což nás hlavolamové neumětely trochu děsí. Divíme se taky trochu tomu, proč jsou kostky tak prapodivně rozmetány po okolí. Nakonec se z toho vyklube největší psina desáté Tmou, když se ukáže, že jde o důsledné splnění pokynu "zaneste kostky na Kozí horu a rozházejte je". Švejk by měl radost.

Princip kostky nás napadá poměrně brzo. Jenom nám trochu trvá, než se nám podaří najít to správné rozvržení abecedy. Pak je nám nakonec i divné, proč to vlastně bylo na té Rubikově kostce, a napadá nás i, že to mělo původně být rozházené. Ale pořád jsme to brali spíš za použití měkké verze jako na dvanáctce. Jdeme na poslední terénní stanoviště do Moravan, hra se chýlí ke konci, takže zákonitě přestává pršet. Zato cesta už je ve stavu, že pohyb po ní spíše než chůzi připomíná bruslení.

Patnáctka (12:17-12:22)

Na patnáctce si chválabohu hned všímám, že je logo jakési cinklé. Jen váhám, zda se pod příslušným znakem skrývá písmeno X, číslo 10 nebo 24. Malá odbočka: Už dlouho před hrou mi vrtalo hlavou, proč organizátoři začali v číslování ročníku zničehonic používat číslice římské místo arabských. Že by to bylo kvůli této šifře? No a protože zelená vznikne smícháním modré a žluté, je jasná struktura, z ní Braillovo písmo, a tak největší zdržení představuje hledání Tmanuálu v mokrém batohu, abychom se podívali, jak to Braillovo písmo vlastně je. Radost z toho, že jdeme do cíle, je taková, že Alča nechává u stanoviště batoh, aby mohla následně nadávat na okounějícího Dosíka, který ji na to upozornil, že jí ho měl přivézt autem.

Asi zrovna ve chvíli, kdy Tykadla dorazila do cíle, znovu mi volá Tom Hanžl s chvalozpěvem na Pralinky zvlášť. Zastihuje mne na kraji Brna kousek od cíle v rozpoložení flákače, který to má v kapse, jak se opírá o kandelábr, čumí na projíždějící vláčky, ďoube se v nose a čeká na zadní voj, než dopajdá, aby se mu ukázalo, že jako vpravo v bok. Malá odbočka: Pralinky zvlášť měly na Tmou fantastický finiš. Asi takhle nějak to vypadalo. Ještě nás tu stihla jednou zradit mapa. Škola, v níž je cíl, se v ní jeví být umístěna v ulici Amerlingově, takže jdeme až na východní konec ulice Arménské, kde máme v mapě značenou školu my, aby se z ní na místě vyklubal domov důchodců. Takže máme závěr ještě zpestřen procházkou bohunickým sídlištěm tam a zase zpátky.

Šestnáctka (13:10-13:15)

A pak vejdeme dovnitř, prohlédneme si obrázky, Petr pochopí písmenka, Ondra si ze startu pamatuje pořadí figurek, třetinu písmenek ani nedolušťujeme, ale domyslíme si je, oznamujeme "kolokvium" a šmitec. Za chvilku za mnou přiběhne někdo z Ústředního topení žadonit o gratulaci a jás i uvědomuju, že mi pořád ještě úplně nespíná, co se vlastně děje. Že jsme na jubilejní Tmou došli do cíle, na poslední šifře uhráli medaili, porazili 439 týmů a obsadili dvě medailové příčky spolu s dalšími organizátory Svíček.

Pak jsme se zúčastnili závěrečného defilé, ocenili jsme, že už nemusíme znovu vytahovat vlajku, neboť v ní máme zabalené zabahněné boty a svršky. Ještě jsme ocenili, že jsme měli na startu lepší aplaus než Prahory v cíli, a vyrazili jsme na Potemnou. Tričko oželíme. Malá odbočka: Jaký aplaus měly Prahory na startu, netušíme, neboť nemáme čas na ně čekat.

Z Tmou jsme tentokrát odjížděli nadmíru spokojeni, ba nadšeni. Zvlášť poté, co se ukázalo, že většina věcí, jež jsme zazlívali organizátorům, byly ve skutečnosti naše chyby. Malá odbočka: Co ovšem chtěli organizátoři říct tím počasím, mi uniká. Nás tím odrovnat nedokázali a jestli chtěli trumfnout třetí Osud, tak na to jsou zase příliš velcí břídilové. Malá odbočka z odbočky: Ale úplně beze ztrát se to u nás přeci neobešlo. Vypili jsme úplně všechen rum.

Sepsal Síba.