Na Krtčí norou 5 jsme původně chtěli zlomit prokletí bramborových medailí. Tahle hra nám chronicky nejde. Prokletí jsme nakonec zlomili, ale trochu jiným směrem, než bychom si přáli. Ale po pořádku.

Ze základní sestavy jsme byli tři. Alča, Martin a já. Ondra, který se u nás zvolna stává inventářem, byl pro doplnění jasná volba. A než jsme stihli rozhodit obvyklé sítě, abychom ulovili pátého člena, sáhli Alča a Martin hbitě do řad účastníků Hradecké sovy a klan Drahoš forever nám zapůjčil Michala, který nás dobře doplňoval.

Když jsme zaplatili startovné, podíval jsem se na bonusovou úlohu, vyluštil jsem, že to jsou šachy, a to bylo tak všechno. Později jsem za to dostal vynadáno, protože než ostatní zjistili, že už je úloha zobrazená, nabíhal nám čas, který byl nakonec nejhorší ze všech, kteří úlohu vyřešili. Na oplátku, když jsem později ještě na něco přišel, zjistil jsem, že zbytečně, neboť úlohu už máme dávno vyřešenou a navíc už soutěž skončila.

A pak jsme se sešli onoho osudného rána v Brně, abychom se vydali vstříc svému nejhoršímu šifrovacímu výsledku od předloňské Tmou 8 (vlastně od letošních Svíček, ty jsem ale já z pochopitelných důvodů nehrál). Od místa registrace na samotný start jsme se vydali s davem. Poučili jsme se tak názorně o tom, že sledovat konkurenční týmy se nemá ani tehdy, když hra ještě nezačala. Svorně kolektivně jsme šli špatným směrem. Na start jsme nicméně nakonec dorazili.

S živou úvodní řadou jsme si dlouho nevěděli rady. Alča sice vehementně hlásila, že ví, co je to za obrázky, ale to bylo asi tak všechno. Asi škoda, že jsme zezadu pořádně neviděli. Jako člověk, který viděl divadelní představení Odysseus, bych určitě pochopil, že se jedná o Herma. A souvislost mezi řeckými a římskými božstvy by na sebe jistě nenechala dlouho čekat. Leč sandály jsme neviděli, a tak se před námi rojili další a další osoby, aniž bychom tušili, která bije. A nedocvaklo nám to ani tehdy, když jsme diskutovali nad tím, jestli má být ten pátý pantáta Zeus, Thór nebo Perun. A i tak musely přijít ještě další dvě figury, aby nám docvaklo, že i ta Afrodita se dá pojmenovat ještě jinak. A tak tedy Pluto! No ještě, že jsme tu Alču měli. Jako jediná věděla, které z těch kreslených bestií se tak říká.

A tak jsme vyrazili docela na chvostě. To ale nemělo dlouho trvat. Na druhém stanovišti sice lepíme nálepku až kamsi dolů, ale na místě víceméně jenom přibrzdíme. A tak o něco poskočíme a na Barvách už je soupeřů o něco méně. Pečlivě jsme si prohlédli, kde všude najdeme nápovědy, chvilku jsme dumali, komu se tam chce, až jsme usoudili, že nikomu a že to raději hbitě vyřešíme. A hbitě jsme to vyřešili.

Následující tajenka se trochu nepovedla. Nebylo totiž úplně jasné, co je ještě Studená ulice a co už bezejmenný camfrňousek. Když k tomu přidáme, že stanoviště ani na tom konci ulice nebylo, ale bylo schované poměrně daleko od něj na hřišti, kam ani z ulice nebylo vidět, největším problémem tohoto místa bylo, stanoviště najít. My jsme v tomto ohledu měli štěstí.

Prodírali jsme se postupně na špici a ani křížovka nás příliš nepotrápila. Sice jsem si sám pro sebe říkal, že ta vykreslená čára vypadá jako nerovnítko, ale vzhledem k tomu, že ta „anakonda“ byla vidět i tak, nějak jsme to neřešili. Doprovodné povídání, jak je naším špatným zvykem, jsme pochopitelně nečetli.

Cestou dál jsme předešli jeden z týmů, který hledal severní konec ulice severněji v domnělé ulici, než ve skutečnosti byl. Přilepil se na nás a nebýt toho, že ho Alča odehnala, došel by s námi až na páté stanoviště. Takhle jsme tam došli sami a první.

Šifra, kterou jsme tam dostali, byla asi nejhezčí z celé Krtčí nory. Asi z poloviny už jsme domysleli zbytek a ani nás zde nikdo nedošel. Prošli jsme Maloměřice a na lávce jsme byli stále první. Se šifrou jsme si zašli k podzimnímu datlovi, což nás možná trochu zdrželo, neboť jsme pak řešili šifru bez toho, abychom měli návod před očima. A tak nás nejen někdo došel, ale ještě nás předešlo JÁDRO.

K naší nemalé radosti jsme nicméně na sedmém stanovišti potkali JÁDRO znovu, jak přešlapuje, nemajíc u sebe nálepky. Takže jsme byli zase první, byrokracii sláva. Nafasovali jsme kofolu za šifru s věží a usadili jsme se na zdánlivě krásném trávníčku. Pustili jsme se do luštění poněkud prapodivné dvojice šifer. Zatímco u šifry Pohody jsme totiž příliš netušili, co s ní (pravda, moc jsme se o to nepokoušeli), u Výzvy bylo v podstatě záhy jasno. Ale že tenhle problém obecně existoval, dokumentuje asi případ Jmelí, které o něco později mělo namířeno do Pohody, ale mělo smůlu, protože nevyřešilo pohodovou rozřazovačku, zatímco výzvovou ano. Záhy poté, co jsme se rozsadili po zdánlivě krásném trávníčku, přiřítilo se k nám stádo koz, že prý jim sedíme na pastvině a co že to tam děláme a jestli se můžou podívat. Odehnali jsme je, že jejich rady nepotřebujeme a zdánlivě krásný trávníček se nám začal zdát krásný méně. Když jsme se pak zvedali, ukázalo se, že to schytal Ondra, ale jenom trošku. Na kostkách samotných nám jen trochu trvalo, než jsme pochopili, že jsou to pohledy ze dvou stran, ale pak už to šlo ráz na ráz, zase jsme z kousku tajenky (krásné) pochopili, která bije, namátkově ověřili a šlo se dál. JÁDRO jsme sklepali, v dohledu nikde nikdo. V závěru jsme to ještě vzali vtipně zkratkou a naposledy jako první jsme si vyzvedli nějaké zadání.

Dosti minimalistické, pravda. Moc moudří jsme z toho nebyli. A když jsme tam tak chvilku seděli a snášeli nápady, usoudili jsme, že ze zadání plyne, že další stanoviště bude nejspíš někde ve čtverci C4 na mapě. A protože jsme JÁDRU nechtěli udělat tu radost, že by nás zase došlo, vydali jsme se preventivně na rozcestí Kopaniny, že to bude lepší východiště.

Moc moudří jsme z toho zadání nebyli. Bylo nám jasné, že musíme pracovat se čtverci v mapě. Dokonce jsme si ověřili, že neodpovídají originálním čtvercům a jsou tedy vytvořeny speciálně pro účely hry. Jako už mnohokrát, obávali jsme, že systém „píchni někam špendlík“, který jsme tu tušili, nám opět nebude nakloněn. Jediné, kam nám zatím přišlo smysluplné píchnout špendlík, byl střed nekonečna. Hledali jsme pro to ale nějaký dobrý důvod. Ten jsme nakonec našli v rébusovém textu „civ na nekonečno“. Být to jinde než na Krtčí norou, proslulé svým šifrovacím purizmem, asi se tam vydáme. Takhle se tam vydal jen Ondra, aby zjistil, zda to tak přece jen nebude. Nenašel to, ale nebyl si jist tím, že byl na správném místě, poněvadž jsme si mapu nechali. A tak jsme se tam po nějakém čase vypravili všichni, abychom stejně nic nenašli.

Brzy došlo ještě na oblíbenou teorii lodního šroubu, která nám zprvu taky přišla být přitažená za vlasy, a to do chvíle, než jsme si všimli, že dva objekty, kam by tato interpretace mohla odkazovat, tedy Resselův památník a Resselova hájovna, byť jsou kousek od sebe, jsou každý v jiném čtverci, které, jak už jsme věděli, byly organizátory vytvořeny záměrně takto. A tak se tam Ondra vydal znovu, aby zpět přišel jen s tím, že tam stanoviště sice je, ale desáté. Náš postup se pak začal trochu zvrhávat. Míst ve čtverci C4, kde jsme ještě nebyli, už moc nezbývalo, tak jsme zkusili zpětné inženýrství. Vyloženě se nabízel kopec Cvilina, který jsme se tak dlouho snažili na zadání napasovat, až se to nějak podařilo. Princip v sobě kombinoval grafiku, rébusy a slovní hříčky, Alča s Martinem se ještě vydali i tam. Už to ale bylo hodně kulhající řešení a následně jsme se rozhodli podobné zoufalé pokusy ukončit.

V tu chvíli jsem prohlásil, že cítím, že se mi to nebude líbit ani tehdy, až se dozvíme správný postup. A nelíbí. Pomiňme skutečnost, že asi nemám dostatečnou fantazii na to, abych si pod operací násobení čtverců představil výběr čtverce ze čtverce. Jako výrazný nedostatek bych viděl odstranění původního zadání s limitou. Bylo přesnější a lepší, troufám si tvrdit, že s ním bychom to vyřešili. Úprava byla sice dobře myšlená, ale znáte to s tou cestou do pekel. Dále byla šifra trochu nejednotná. Vyžadovala-li totiž nekonečné opakování téhož kroku, bylo potřeba být trochu nedůsledný. Protože zatímco v prvním kroku čtverec pouze vybírám, ve všech dalších jej musím i vytvořit. To byla další překážka, kterou jsme nebyli s to překonat.

Všechny šifry, jako byla tato jsou ošemetné. Jsou to takové, jejichž princip není jejich zásluhou. Ten je obecně proveditelný z podstaty a šifra sama odkazuje jen na to, co provést. A u toho je potřeba, aby to bylo nezpochybnitelné, neboť se nelze spolehnout na potvrzení správnosti postupu smysluplnou tajenkou. A to v tomto případě alespoň pro mne nebylo. Jakkoli připouštím, že vzorové řešení bylo lepší než cokoli, co jsme s tím prováděli my, ani to mi nepřišlo dostatečně silné. Takže si troufám tvrdit, že i v případě, že bychom na to přišli, tak jako při našich marných pokusech bychom i sem poslali jen jednoho člověka, neboť bychom tomuto řešení asi příliš nedůvěřovali.

Ve hře samé jsme nicméně řešili jiný problém. Co teď? Zvítězil v nás chladný kalkul. Hrálo se o body a my jsme si spočítali, že propadnutí do Pohody vyjde bodově lépe než záchrana ve Výzvě. a navíc v Pohodě bude menší riziko, že by se nám něco podobného mohlo opakovat. A tak jsme se vydali na Velkou Klajdovku pro šifru Pohody. To mělo několikerý dopad. Jednak jsme se připravili o část hry, což nakonec nebylo takové neštěstí, protože Výzva a Pohoda se od sebe až tolik nelišily. Hlavně jsme tím ale Krtčí noru odpískali jako soutěž. Uměli jsme si totiž dobře spočítat, že ty, kteří výzvu projdou bez záchrany, nemůžeme my se svým bodovým skóre ohrozit, a naopak ti, kteří jdou Pohodu od začátku, nemohou bodově ohrozit nás. Takže jsme v tu chvíli vlastně ztratili veškeré soupeře a rázem nebylo o co hrát. Zbytek hry se pak už docházel spíše tak mechanicky z povinnosti, na stanovištích jsme víceméně vždy jen přibrzdili a do cíle dorazili trapně brzo, když mohlo být hypoteticky ještě mnoho prostoru k tomu, užívat si hru dál. Leč umístění je umístění.

Cestou jsme procházeli znovu přes rozcestí Kopaniny, abychom si všimli, že tam je deváté stanoviště Pohody. Tak jsme se tam zastavili a dali jsme si pauzu. Ne že by se nám chtělo, už jsme po té dlouhé době chtěli naopak začít zase něco luštit. Ale s vědomím, že se sem budeme zase vracet, se nám nechtělo jít pátky do Brna. A tak tam Martin zaběhl (považte!). Ne proto, že bychom kamkoli spěchali, už nám bylo všechno jedno, bylo to proto, že už jsme byli tak vyhladovělí po další pěkné šifře, že jsme ji chtěli mít co nejdříve. A pak nám ji Martin přinesl, po chvilce váhání jsme pochopili, že se to má přehýbat, jeden to vzal z jedné strany, druhý z druhé a když vyšlo KO…NY, prohlásili jsme šifru vyřešenou a šli jsme si pro další zadání. Měli jsme to k němu asi 5 metrů, tak to ani moc dlouho netrvalo.

Kostrbatý text byl vyluštěný za chvilku. V první fázi jsme tedy nacházeli jen sloupečky, kde se opakují písmenka, pak nám i došlo, že skoro všechna z nich jsou „l“ a „o“ a bylo to. Toho, že jsou dokonce v pravidelném rozestupu, jsme si ani nevšimli. Trochu nás překvapila tajenka, protože jsme byli přesvědčeni, že u Resselova památníku je jen stanoviště Výzvy. A tak jsme se vydali zase tam, kde už jsme ten den mnohokrát byli.

U Resselova památníku, než stihnou ostatní vyzvednout zadání Pohody, stihnu si já vyřešit prvních pár slov šifry Výzvy vyvěšené na stojánku. Pak nám ještě Martina stihne prozradit, jak měla být ta osmička, já jsem řekl „fujtajbl“ a Alča řekla „jééé“. A pustili jsme se do práce. Alča ihned poznala pohádku o Červené Karkulce, dokonce i to, že druhá půlka je slovensky. Trochu jsme se báli toho, že to budeme muset dávat dohromady i v té slovenštině a dosti nás udivilo, že šifra Pohody je podstatně těžší než šifra Výzvy. Nicméně i tady to dáváme dohromady ve stoje a velmi rychle. Do Slovenské části hodně mluvil Michal z Drahoš forever, ale protože k řešení nebyla třeba, nevypočúvali sme si slovenskú verziu.

I ta cesta na další stanoviště je taková Pohoda, že je to až nuda. Na stanovišti u dalšího pomníčku se taky moc nezdržíme. Nepozměněná slova v prvním odstavci mi připadají až možná zbytečně moc návodná a tak zase jdeme dál.

U viaduktu ještě svítí sluníčko, a tak vědouce, že o nic nehrajeme, uleháme na místě a nedbáme pokynů, že máme jít do sokolovny. Sudoku luští hlavně Ondra, pak chvilku váháme co dál, až přečtu „osmičky“ a je to. Celé to doluštíme na stanovišti, takže do cíle pak dojdeme jen oznámit, že teda jako „mikroskop“ a padla. Nakonec jsme v závěru předběhli i Nešporčiny děti, které jako jediné v Pohodě byly stále před námi. Byli jsme fyzicky druzí v cíli a pak už jsme mohli jen trpně sledovat jak se propadáme v pořadí hloub a hloub. Trochu jsme doufali, že alespoň uhájíme jednociferný výsledek, ale ani to nám nebylo přáno. A tak jsme za vydatných komentářů našich soupeřů nakonec neslavně skončili čtrnáctí. Tak příště bychom mohli být třeba dvacátí čtvrtí, když už teda Krtčí norou.

Časy našeho postupu:

Sepsal Síba, okomentoval Martin