Lamí stezkou 2008

Napsat cokoli, co se tváří jako reportáž, o hře jako je Lamí stezkou, je velice složité. Časová souslednost všech kroků i jednotlivé zásluhy se naprosto ztrácí ve změti událostí herních i neherních. Pro určitou neuchopitelnost LS se nakonec ta loňská od nás nedočkala reportáže, takže je na místě to napravit u té letošní.

Tak nějak nás povzbudilo čerstvé vítězství na Sendviči, až jsme dostali chuť pořídit té medaili nějakou sestřičku i na Stezce. Navíc jsme si chtěli trochu spravit pachuť Lamí stezky po loňsku, který bychom pravděpodobně vyhráli, nebýt neuváženého dotazu k organizátorům na možnost výměny hráčů během dlouhé hry, jejichž odmítavá odpověď nás donutila rozdělit nepočetnou herní skupinu na dvě slabá konkurenční družstva, což nás velmi oslabilo. Zamrzelo to o to více, že se podobné výměny běžně praktikovaly a letos, kdy to naopak nám bylo k ničemu, byly oficiálně povoleny.

A tak jsme postavili tradiční sestavu, jen Pepu jsme vyměnili za Zbožáka, abychom měli družstvo co nejaktivnější.

Z celé hry pak vyberu jen ty nejsilnější a nejzajímavější momenty, ať už po sobě následovaly jakkoli.

Na první pohled by to mohlo vypadat, že patříme mezi ty nejšikovnější,kteří dokázali vyřešit všechny šifry, jež Lamí stezkou přinesla. Inu, není tomu tak. Odolala nám ta Startovní. Celkem dlouho nám trvalo i samotné zjištění, že pět autonomních tras a jedna další je vlastně dohromady šest. Ve chvíli, kdy nám tohle došlo, už jsme na některých trasách byli hodně vpředu. Především ale z ničeho neplynulo, že se všech šest tras rozdělí hned ze Startovní šifry, a tak, když jsme stále měli jen čtyři tajenky a po nějaké době i pátou, usoudili jsme, že některé větve se rozvětví až později. A tak nám triviální šifra s napsanými čísly odkazující na Arbesovo náměstí zůstala utajena až do konce hry.

Šifru Krtčí norou na Kubánském náměstí vyzvedávám mezi prvními a čtu: "Toto zadání je možné zobrazit pouze pokud se váš team nachází na Arbesově náměstí." Není nad to, když je hráč rychlejší než organizátoři, opravující své chyby. No nezkusili byste taky kouknout do mapy a zadat na Arbesově náměstí ARBESOVONAM, když vidíte, že je tam nějaké nápadné srocení? Tak takhle jsme se dostali k poslední větvi hry. Jenže jsme nevěděli, kam jsme se to dostali.

Na Kubánském náměstí jsme měli vyvěšené dva obrázky, z toho toho moc nevymyslíme, tak jsem si vykreslil všechny adresy a ejhle, tajenka. A od této chvíle jsem věřil, že se mi podařilo nalézt další větvení a ještě několik dní jsme řešili další a další obrázky, očekávajíce druhou tajenku, vedoucí na šestou větev. A tak jsme řešili a řešili, až po několika dnech přišel Petr na to, že je to písnička a že v tajence je "maluj obrázky". Moc moudří jsme z toho nebyli a tak jsme zase velmi dlouho dumali nad tím, co nám tím chce básník říci, až mi docvaklo, že nám tím chce říci, že si máme vykreslit ty tajenky, co jsme vykreslili už před několika dny. Nadbytečná nápověda ne vždycky potěší. Ale alespoň jsme konečně pochopili, že na tom Arbesově náměstí opravdu začíná další větev.

Matrix mne drobátko naštval, protože nám vykradl záložní šifru na Svíčky, ale zase se to potom dobře luští. Teda až poté, co to někdo, kdo to umí, vyextrahuje do ucelených řad.

I u Trojských koní jsme zabodovali na orgovských chybách. Přiznáváme, nešly nám. Dlouho jsme na nich zůstávali zaseklí, až jsme se dočkali nápovědy. Vyzvedávám mezi prvními a v hlavičce čtu: "Nápověda k šifře Trojské stádo" Někdo to pak už hravě dořešil.

Snad nejdéle Pralinkám zvlášť odolávající šifrou byl Var(h)aní koncert. Byl to úžasný zážitek, když se ta nahrávka prolamovala krůček po krůčku. Přelomovým okamžikem bylo, když nám externista Medvěd jakožto hudebník jednoznačně označil všechny akordy. Pak už to byla krásná hra s poslechem vyvrcholená tajenkou.

A tak jsme se svým úsilím stali prvními finalisty, postupně jsme dořešili všechny šifry včetně bonusových, za něž jsme získali penízky, o nichž jsme správně tušili, že nám budou k ničemu. Aby se něco dělo, občas jsme vypomohli v krámě a jen jsme zoufale sledovali, jak se náš poctivě vybojovaný náskok nekonečným čekáním na finále ztrácí, jak se počty finalistů rozhojňují, aniž by se s tím dalo cokoli dělat. A připadali jsme si být trochu za blbce. Ještě že jsme se mohli bavit všemi těmi štrúdly a rohlíky.

A tak jakkoli představovala paralelní část nejrozsáhlejší část hry, do konečného pořadí na předních příčkách nakonec v podstatě nepromluvila. A to nás stálo pěkné umístění. Start finále byl pro velkou část hráčů restartem hry a uteklo to tak rychle, že jsme se ani nestihli moc rozkoukat a byl tu vítěz.

Asi nejlepší finálovou šifru Luk jsem navíc nějak propásl, přišel jsem až k vyřešené, byl jsem někde na cestě.

Co nás zabilo hlavně, byl ale Orientační běh. Mezi prvními jsme totiž vyzvedli stanoviště na vrcholu Kletě, na němž byl zcela zjevně nepravdivý výrok. A tak jsme dále vyzvedávali všechna stanoviště a třídili výroky na pravdivé a nepravdivé. Jeden nepravdivý hned vyrobil několik dalších nepravdivých, ve chvíli, kdy jsme získali nárok na nápovědu, už jsme na ni úplně zapomněli, a když jsme si na ni se zpožděním vzpomněli a ta nám odhalila, že se celou dobu řítíme do pekel na organizátorské chybě, byla už hra nenávratně ztracená.

Kačeří nahrávka nám pak taky trvala nemístně dlouho. Od začátku jsme na to šli dobře, ale já, který jsem se k řešení zapojil až se zpožděním, jsem bez jakékoli pochybnosti přijal chybný závěr ostatních, že originální znělka má 26 sekvencí. A tak jsme bezděčně některé, které byly ve skutečnosti dvě, slučovali do jedné. Navíc jsme nabyli přesvědčení, že se nám organizátoři utnutím nahrávky snaží naznačit, že "zavolat jen stačí heslo KACER", takže jsme jej pak po vzoru štrúdlů vyřvávali po kdejakém nároží.

Další zajímavý moment zažíváme u Neslučné šifry. Na princip totiž ostatní přicházejí ve chvíli, kdy já jsem na obědě v restauraci. A chtějí radit. Takže mí zděšení spolustolovníci si pak musí vyslechnout, kde hledat kundu a podobně.

No a vyhecováni zprávami o tom, že poslední Finálovou šifru ještě nikdo nevyřešil, dokopáváme se dokonce k tomu, že se s Petrem osobně scházím a dáváme tomu, co se dá. A je to tak dlouho nadějné a marné zároveň, až je najednou odpískán konec a my, celkem zklamaní, zjišťujeme, že jsme uhráli šesté místo, tedy ještě horší než vloni.

Sepsal Síba