Let me tell you of the night of high adventure…

… a byl podzim …

… a Pralinky zvlášť se pozvolna začínaly těšit na Tmou. A taky trochu bát. Po dvou letech zdařilého využívání alternativních cest jsme byli postaveni znovu před nutnost projít kvalifikací. Věru neradostné vyhlídky. Znovu, tak jako obvykle, jsme se báli data 7.10. s pocitem, že se proti nám spikl celý šifrařský panteon. Takže opět budeme na třech místech s nedostatečným vybavením, nedostatečnou možností vzájemné komunikace a vzájemným si překážením s konkurencí. Ingredience k debaklu byly dokonale namíchány, takže jsme jen čekali, co z toho vyleze.

Otrávený a spol.

A tak přišla kvalifikace, na které jsme Petr a já vytvořili sekci dočasně brněnskou. Usídlili jsme se ve společném doupěti s brněnskou sekcí Jmelí a pustili jsme se do toho. Tedy zprvu jsme hlavně čekali, až se Jmelí usadí, všechno si vytiskne a nanosí si pomůcky, abychom vůbec mohli začít. Taková fronta na kvalifikaci. Do toho jsme se začali pokoušet vzájemně telefonicky koordinovat, abychom díky tomu zjistili, že Pepa na kvalifikaci zapomněl a kamsi odjel. Ach jo.

V první sadě jsem nějak nestíhal. Měl jsem před sebou čtyři úlohy, tak jsem bezradně přeskakoval od jedné ke druhé, abych se žádnou moc nepohnul. Oproti tomu se Petr systematicky věnoval Básni 2, kterou vyřešil, všichni nějak dali dohromady Báseň 1, ani jsem se nestihl rozkoukat a já jsem přispěl k Osmdesát jedna důmyslným zjištěním, že to není sudoku, ale má se to zpřeházet. To se mi nicméně daří jen do chvíle, kdy mi z toho vylézá již slavná „žatecká květina“, takže také zkoušíme zadat „chmel“. Za chvilku se ozývá královéhradecká sekce a diktuje, co vyšlo, ale nedovede to interpretovat. Chvilku nad tím společnými silami dumáme, až se Alča uchyluje k osvědčené metodě náhodného chrlení kytiček, aby mi při vyslovení jména "devětsil" docvaklo: Vždyť jo.

V druhé sadě už jsem byl plnohodnotným členem. Povídka mne nenechala na pochybách, jak řešit Barevné obrazce, a i Barevné čtverce se mi záhy podařilo vykoukat. Někdy tou dobou se s jazykem na vestě dostává k zadání Pepa. Je mu to houby platné. Než se stihne rozkoukat, jsme už vždycky o krok dál.

V třetí sadě koukám do zadání a po chvilce prohlížení Šipek pronáším klíčové slovo: "Otrávený". Teprve poté mi dochází, že Petr vlastně neví, která bije, takže dostane svědomitý úkol hlásit šipky a já cestuju po krychli. Naštěstí je hned první způsob vepsání písmenek správný, takže leze smysluplný text, který se navíc daří celkem slušně odhadovat a tedy sem tam přeskakovat. A tak si oddechneme, když je nám potvrzeno, že jsme vyřešili všechno, co jsme měli, a je konec. Čas 19:14 dává tušit, že jsme se spíše kvalifikovali než ne, i tak je zbývající čas naplněn značnou nervozitou.

Zbytečně. Kvalifikaci končíme na čtvrtém místě, až mi to nejde na rozum. Bylo to den poté, co jsme si bramborovou medaili odnesli z Krtčí norou. Krátce na to jsme si vyplnili čtvrtý nejvyšší herní index a začali jsme se obávat toho, že je to nějaké prokletí. A tak jsme doufali, že alespoň na Tmou samé se prokletí bramborových medailí podaří zlomit. Jenom jsme si tak trochu představovali, že opačným směrem.

Jaký je poločas rozpadu Pralinek zvlášť?

Krátký. A tak se záhy stalo, že z vymýšlení taktiky nad nejlepším umístěním se stalo vymýšlení taktiky, jak se uchovat v kategorii Hrající týmy. Jako první odpadl Pepa. Vyřadilo ho jakési školení, které končilo v Ostravě někdy v pátek večer. Teprve po Tmou jsme zjistili, že to byl úplně jiný pátek, to je tak, když někdo neumí číst v kalendáři. To bylo teprve chvíli po kvalifikaci, tak jsme začali rozhazovat sítě. A co čert nechtěl, rybník už byl nějaký vylovený. Nakonec zabodovala královéhradecká sekce. Jako dvojnásobného vítěze jí pořádané Hradecké sovy vylovila z rybníka nekvalifikovaných Slepého vozíčkáře a Trosečníka Gimliho. Takže jsme si zase doplnili stav.

Necelý týden před hrou se ozývá Alča a Martin, že jsou nějací nemocní. Nevyvádí mne to z míry. Nějací nemocní jsou před každou Tmou, na tuto si dokonce pořídili nějaké speciální vybavení, že jako aby nebyla zima, takže jsem předpokládal, že ověření jejich naprosté nefunkčnosti na řešení Alčiných termoregulačních problémů si prostě nemohou nechat ujít. A tak to zásadní, v čem lze spatřovat pokrok, je dokonalý časový soulad dvou různých nemocí u dvou různých lidí, jak se na novomanžele sluší a patří. Pralinkám zvlášť to nicméně nepřidá.

A protože se zákeřné choroby nemíní vzdát snadno, tři dny před hrou přicházíme o další dva členy a tím i o jméno. Zemřely Pralinky, do hrobu dány, siroty po nich zůstaly. Situace je tristní. Oficiálně jsme tři. S Gimlim je nicméně v kontaktu pouze nemocná podsekce královéhradecké sekce, nikdo z nás zbývajících se s ním ani nezná, natož aby na něj měla nějaký kontakt. Máme tři přátele na telefonu, z nichž Alča projevuje jako nejzazší možnost ochotu být celou dobu na příjmu jako nepřítomný, ale registrovaný hráč, který regulérně luští. I to je způsob, jak zajistit dodržení pravidla o nejméně třech členech týmu. Jenže zkušenosti z minula jasně říkají, že minimální počet tří lidí v družstvu nemusí být jenom organizátorský rozmar. Tmou už zažila úkoly, kdy byli skutečně potřeba. A tak je nám jasné, že v tuhle chvíli nám vážně teče do bot. Dolujeme z Alči kontakt na Gimliho, abychom se s ním ještě mnoho hodin nedokázali spojit. A znovu rozhazujeme sítě. Teď jde o existenci. Už si nemůžeme dovolit ani výběrové řízení. Není čas. Kdo zareaguje první, jde s námi. Ať už je to kdokoli. Uspěl Petr. A tak jsme se rozrostli o Petra Gregora a Toma Krejčího z nekvalifikovaných Strážců vesmíru t.o. TomK: (2 dny ago: „Ahoj Pralinky hledají 2 lidi na Tmou, neměl bys zájem? Oslovuji tým, jestli se nechce zúčastnit. A hle Petr obratem potvrzuje účast – asi ho nabudila moje motivační věta na způsob „nechcete někdo pomoci Pralinkám, jsou to takový srágory, co občas končí před náma…??“ No a druhej jsem teda nakonec já (díky Strážci!!), bo jak řekli Strážci, přerušit poprvé nebytím na Tmou by byla škoda…)

Projdem Tmou?

Nastal den T a vyrazil jsem do Brna. A tak jsem se po dlouhé době od konzolidace Pralinek zvlášť dostal do situace, kterou už jsem věřil, že nezažiju. „Ahoj. Já jsem Tomáš. Ty jsi ten a ty ten? Aha, ne, tak obráceně. Stoupněte si pod světlo, ať si zapamatuju tváře lidí, se kterými chci projít Tmou. A pozor hra začíná.“ Teda takhle přesně to nebylo, ale něco na ten způsob.

Každopádně se nám ale do sítí lapily ryby, které stály za to. Nebyli to žádní nováčci a čišelo z nich takové nadšení pro věc, až jsme je museli občas mírnit v rozletu. Byla to sestava, s níž se spolupracovalo nebývale dobře.

Let’s go to the dark.

A jak jsme tak seděli na východní straně náměstí a pošťuchovali se se Jmelím, na západní straně začala kníkat Hymna Tmou. Protože má paměť již neslouží jako zamlada a slova hymny jsem dávno zapomněl a protože slyšet je opravdu není, nepřidávám se k původně plánovanému sborovému zpěvu. Spoluhráči nervózně přešlapují a snaží se prosadit, že bychom se měli jít cpát víc dopředu, já se s vědomím pokynu, že přesná poloha na náměstí nebude důležitá, nechci vzdát své lavičky. A pak hymna dozní a my se dozvídáme, že Tmou je všude kolem nás. No to toho víme. Chvilku rozpačitě bloumáme po náměstí, abychom se ujistili, že se tam opravdu něco děje. Na koukání je to pěkné, ale asi ještě nejsem v tom správném rozpoložení, aby se mi chtělo to nějak důsledně sledovat. A tak po pár minutách vím, že tam Cicvárek něco povídá, ale nechce se mi čekat na to, až to řekne všechno, a pak to ještě luštit, vím, že tam hopskají nějaké mažoretky, ale na to, že existuje nějaká semaforová abeceda, si v tu chvíli vůbec nevzpomínám, vím, že někteří demonstranti mají na zádech písmenka a obrázky, ale nechce se mi je v tlačenici obkreslovat, vím, že někde se rozdávají letáčky, ale nevím kde, a s tím usedám zpátky na lavičku. Chce to trochu koordinace. Takže ostatní budou nosit, co kde ukořistí, já budu sedět, hlídat batohy a luštit to. A tak se všichni opět nekoordinovaně rozprchli všemi směry, aby některá zadání nepřinesli a některá přinesli třeba třikrát. Já mumraj začínám okázale ignorovat, takže je mi úplně ukradené, že na sousední lavičce kdosi hraje Hymnu Tmou a že za mou hlavou žlutý jedinec prošlapává písmenko do dlažby, a to přesto, že to vím. Zabývám se hromadami papírů, které se ne mne postupně vrší. Když mi nosí lidi pořád to samé, chápu, že by se hodil spíše ještě jeden luštič, namísto čtyř sběračů, ale nějak se mi to nedaří uskutečnit. A tak jsem na to sám. A jde to dobře. Cicvárkovu báseň nikdo neopisuje, přestože o ní víme, protože je to dlouhé. Mažoretky rozkóduje nakonec Tom Krejčí TomK: (to jsem byl až tak dobrej???? Ani nevím…), demonstraci tak nějak všichni, s Bratislavou si vyhraju já, chybu v hymně taky někdo odposlechne TomK: (tak takhle dobrej jsem byl…), telefonů si nějak nikdo nevšímá, od atletů někdo opisuje jen jediný údaj - Oštěp, aby se ale záhy ukázalo, že to není dobře, a na žluťásky a kašnu nestihne dojít, protože už hlásím řešení. Vlastně nám k rozřešení stačila jen čtyři hesla z devíti. Prostě byl to chaos nad chaos. Tím více mne pak udivuje, že jsme to vyřešili nejrychleji. Jako první ucelený text jsme měli Petrov, kam zaběhl Petr, Tom Krejčí pak uháněl k divadlu. Tam nám trochu chyběl začátek, takže jsme přesně nevěděli, co že to tam má hledat. Tipujeme to na nějaké duby, teprve potom nacházím ve změti papírů ten modrý s kašnou, kam okamžitě odbíhá Petr Gregor s jasným zadáním. Zjistit pouze to první zapuntíčkované písmeno. S ním už víme, že to bude něco dutého, bohužel nám zatím stále nedocvakává, co. Chceme to dát Tomovi vědět, ale on mezitím hlásí, že už to má. Petr přichází se svou částí zadání první, takže se chceme pustit do řešení, pak nám ale dojde, že řešit 2A bez 2B asi není nejrozumnější nápad, tak raději sedíme s rukama za hlavou a kocháme se mumrajem. Oba dva rychlí poslové navíc hlásí, že tam nikdo jiný nebyl, což je dobré znamení. S oběma zadáními je mi okamžitě jasné co a z důvodu spěchu to neděláme pečlivě. V tuto chvíli je to ještě docela jedno, protože z textu „hledejte mezi sloupem, mostem a klášterem premonstrátů“ nacházíme stanoviště taky. Později se nám nepečlivost vymstí. Odjíždíme poloprázdnou šalinou (na Tmou!) a vládu nad Brnem definitivně přebrala Tma.

Od pantáty vedou dráty.

Z rojnice po levém břehu Svitavy zaznamenává úspěch duo Gimli a Tom Krejčí a odsedávají kamsi za roh. Okamžitě vědí, co mají dělat, a dělají. Já jenom tak okouním, odchytávám zbloudilý zbytek rojnice v podobě Petra, a abych byl alespoň k něčemu užitečný, hyponotizuju mapu. Když vychází „Kara“, vydávám se na cestu, abych nemusel jen tak blbě kibicovat. To se vyplácí. Když mne ostatní na Karáskově náměstí najdou, už jim hlásím, kam máme jít. Aby taky ne, když je tam tak nápadně zakódovaná Podpísečná, na níž jsou teď v Židenicích všude cedule kvůli objížďkám. A tak jdeme okolo hřbitovní zdi, za níž to svítí jako na Dušičky (kdo by to byl 2. listopadu čekal), a hřbitovní rozhlas vyhání poslední pozůstalé, neboť je 7 hodin. Někdo to vtipně glosuje, že kdyby je nevyháněli, mohli si ušetřit práci s pozdějším přivážením v rakvi. Vyrušujeme milence mylně považované za organizátory a po jejich zlostném komentáři je upozorňujeme, že za chvilku okolo projde asi tisíc dalších kazišuků. Nevěří nám. Když jsme na místě, šifra nikde. Poňoukám k pečlivějšímu prohledávání křoví, ostatní mají tendenci zpochybňovat moje dokonalé řešení TomK: (no jo místo jsi trefil skvěle, přiznávám). Rojnice prohledávají, já obhajuji. Po asi deseti minutách se spor dočká rozuzlení, když se přiloudá organizátor se zadáním. Když nic jiného, alespoň nám to potvrzuje naši nesmělou domněnku, že jsme průběžně první. To je na Tmou poprvé. A není to, věřte, špatný pocit.

Sex, drogy a rock’n’roll

Se zadáním scházíme trochu neprozřetelně z kopce. Koukám do něj, vidím ducha svatého a raduju se. Vykradli nám šifru z loňských Svíček! Věřte nebo ne, šifra, které je člověk spoluautorem, se dobře luští. Nacházíme celkem sedm trojic známých ze Svíček, sedm dalších a zbývá nám jenom „motýl“ a „včelař“, které nějak neumíme zařadit. Obdivujeme další trojice, které jsme na Svíčky nevymysleli, mezi nimiž vynikají „víno, ženy a zpěv“. Líbí se mi i odlišné zpracování, dál se kochat nestíhám, neboť už víme, kam jet. Prosazuji šetření sil a cestu trolejbusem zpod kopce, takže nám do něj na kopci přistupuje Čuněcí rypák a jedeme spolu.

Babráme se s krychlí, což soupeře zrychlí

A tak jsme vyzvedli zadání šestky asi 5 sekund po Rypáku a čelo závodu už jsme od té doby neviděli. Vydali jsme se na zastávku, kde jsme se uvelebili. Já jsem prosazoval přesun do nějaké přepravně vhodnější lokality než je Masarova, což se mi nepodařilo s tím, že to za chvilku bude vyřešeno. Co s tím, je přece jasné. Vyřezat plášť krychle, slepit a přečíst nějak zešikma tak, aby se nám písmenka narovnala, přeci zvládnou i Pomocní ponocní. A tak jsme seděli na zastávce, kde co chvíli vystupovali ze šaliny nějací jedinci, před nimiž jsme složenou krychli museli schovávat. Pak nastoupil i Albert Stallone k odjezdu. Začalo být zle. Když doba ještě pokročila, přesunuli jsme se na Novolíšeňskou, kde jsme pokračovali v naší marnosti. V tu chvíli nám dokonce volal Sven, strachuje se o dojemně o náš osud. Sdělil jsem mu, že už delší dobu víme, co s tím, ale nějak se nám to nedaří realizovat. Není přece náhoda, že je tam celá řada pohledů, ve kterých se šišoidy jeví jako pravidelné n-úhelníky, a není náhoda, že se v těch n-úhelnících ta písmenka tak krásně rovnají. Jenom nám pořád nějak chybí jasný systém čtení, nesedí nám počty písmen a u některých n-úhelníků mám vypsanou už třetí i čtvrtou zaručenou verzi písmenka, které je tudy vidět (u těch velkých, kupodivu). A věříme, že to děláme dobře a zároveň doufáme, že ne. Protože pokud bychom to dělali dobře, pak nám to opravdu prostě jen nejde realizovat a proti tomu není pomoci. Takže trochu doufáme, že něco děláme špatně. S ohlasem se příliš nesetkává ani můj návrh na využití nesporné časové výhody a poklidné vyzvednutí nápověd, dokud máme hromadu času a můžeme se nechat dovézt až na místo. Nakonec na ně dojde. Poslední šalina do centra nás chvilku po jedenácté veze na Líšeňskou. Tam se setkáváme s nepřítelem mířícím tam, co my. Vyhrávají nahlas hymnu Tmou a prozpěvovaný slogan „Projdem Tmou“ mi v tu chvíli připadá dost nepravděpodobný. Přece jen už s kostkou trávíme čtvrtou hodinu.

„Rohlík“, říkám si, když vidím nápovědu na Bílé hoře. Nejčernější obavy se naplňují. Odhad je takový, že kdybychom měli dojít až k nápovědě, která nám řekne informaci, kterou potřebujeme, bude pobíhat po Brně do rána. Teprve dodatečně mi dochází, že paprsky na velkém trojúhelníku nekončí, že jsme si „rohlík“ víceméně vsugerovali. Využíváme toho, že jsme se zvedli z Líšně a usazujeme se v juliánovské sokolovně v teple a světle. Paní hostinská je nekompromisní: Máme na to půl hodiny. Takže znovu a pořádně. Asi to neděláme špatně, jen naše přesnost je zoufalá. Krychle je naněkolikrát promáčklá, odchlipuje se, nesedí. Ve světle a u stolu jde výroba nové krychle o poznání lépe. Za chvilku je na světě, krásná, přesná, dokonalá. A jdeme se znovu věnovat tomu, co děláme už čtyři hodiny. Hledáme písmenka čitelná v jednotlivých dírách, až najednou zahlásím: „Když se dívám dokonale přesně tímhle pětiúhelníkem dovnitř, tak aby to byl opravdu pravidelný pětiúhelník, tak tam není žádné písmenko, ale vidím tím druhým ven.“ Půlhodina v hospodě nakonec na vyřešení stačila. Petr Gregor se za chvilku nechal slyšet, že okolními otvory vidí srovnaná písmenka z jednoho pohledu, a bylo to. Vydali jsme se na cestu zpátky do Líšně, cestou jsme odhadovali, na jaké místo jsme se asi tak propadli, došli jsme k cifře cca. 50, což tak doopravdy bylo, a při čekání na autobus jsme ještě cvičně zavolali starostlivému Svenovi, že už to teda jako máme. Povzbuzoval nás, abychom to nevzdávali, tak jsme ho ujistili, že to teda rozhodně nemáme v plánu.

Hodiny mučí mě

A tak jsme zpátky ve hře. Okolo „rybníka“ je plno lidí, takticky se odsouváme směrem k náměstí Karla IV., tušíme, že by se mohla vyplatit ještě jedna jízda. Ani tam ale nedojdeme a někdo už hlásí princip za pochodu TomK: (no ba, ten jsme dali s Petrem hned…). Jen tak trochu přibržďujeme, největší problém tu dělá zkoordinovat sekci, která jde odzadu, se sekcí, která jde odpředu, aby neluštily to, co už je vyluštěno. Je nám jasné, že předbíháme nemalé množství lidí a odebíráme se na autobus. Ten má snad deset minut zpoždění (jakoby cestou musel vozit nějaké Tmáře či co), takže máme dost času na to, pošťuchovat se se zde přítomným Rypákem a somrovat od frikulínu sušenky.

Do Podolí, do lékárny…

A tak jsme se naposledy svezli a opustili jsme Brno. Na místě samém nebylo moc poznat, co je onen kýžený sad, leč našli jsme. Někdo prosazoval zakotvení v Podolí, já, tuše, že trasa nás požene spíše do kopců, prosazuji sezení v trávě. Což nakonec odnáším nejhůře, protože zatímco já sedím v mokru, ostatní zabavují můj pepřotec. Když najde první větu první skupina, hledáme další, pak mi někdo jako obvykle sebere zadání, takže mi nezbývá než hypnotizovat mapu, což se v tomto případě náramně hodí, neboť výsledný text se potom celkem snadno interpretuje. Nacházím jakousi cestu a jdeme po ní do kopce. Podolské údolí zůstává plné lidí, tak se nám to líbí.

Raphanus

Les je hustý a musí se jím docela nepěkně prasit. Co chvíli zůstávám viset někde na větvi. Maštěné ředkvičky jsou už evergreen, prolamujeme je prakticky obratem. Tedy hlavně ve chvíli, kdy přečtu poslední odstavec a hlásím, že 1 2 3 4 5 by mohla být možná nějaká řada. A tak se vydáváme dál na cestu a spěcháme. Spěcháme jako nikdy, div, že neběžíme, máme tak nějak chuť stahovat ztrátu. Víme, že i tady pár nepřátel zůstalo na místě. Cestou se kocháme industriálními panoramaty, až dojdeme na placatý kopec a divíme se, že je tam tolik světýlek.

Jak jsme potkali ryby

Zubaté ryby. Nu což, podíváme se jim na zoubek. A snažím se počítat. Nejde to. Zuby se mi před očima míhají, pak mi připadá, že jimi ty ryby i cvakají a nic bych nedal za to, že mne jedna i kousla. Takže spočítat zuby bude muset někdo jiný. A pak dlouho nic. Dokonce jsem na chvilku i usnul. Nějak jsme se hrozně dlouho bránili myšlence na použití nápovědy ze dvojky sem. Tam se přece mluvilo o autíčkách a garážích. Tohle je přece úplně něco jiného! TomK: (tuším, že k tomu znovu přistoupil Gimli k těm autíčkám; no hlavně jsem si chvíli schrupnul, pak mi šlo rýsování jedna báseň). Pak, když už se dlouho nehýbeme z místa, ji přece jen hledám v batohu a nahlas a doslovně předčítám. A ono jo. Ty záhyby útesu jsou přece jen přímo ve směru otevřených rybích tlam. Takže ano. Zkusmo přikládáme pravítko k rybám, o nichž jsme přesvědčeni, že by se mohly sejít. Tím odhalujeme klíčový bod uvnitř huby, který musíme brát. A tak to celé nějak došolícháme a máme více vymyšlený než vyluštěný text: „SZ zlaté ryby znaly přesně.“ A tam na nějakou dobu zůstáváme. Pak se chopíme osvědčeného receptu z krychle. Udělat to znovu a pořádně. Pak už leze na svět ten správný přívlastek TomK: (slabé ryby, taky ryby), pak i jeho interpretace. Rybník, který se nám v mapě už tak dlouho líbí, se z výsledných písmen dá poskládat, a přestože zcela správně předpokládám, že se má výsledek řadit dle času sežrání, dopřesmýknout těch zbylých šest písmen do smysluplného výsledku je dílem okamžiku a já rázně ukončuji luštění Rybiček. Strávili jsme zde opět nepřiměřené dvě hodiny, leč jak se později ukázalo, naše dvě hodiny byly stále podprůměrným časem a posunuli jsme se v pořadí dopředu. Jak moc, jsme ještě netušili.

Jak jsme potkali kotě

U rybníka je plno nepřátel a organizátorský stan i s opravdickým organizátorem. Vyzkouší si nás z rybiček a v tu chvíli nám vůbec nedochází, že ty hromady okolních družstev s největší pravděpodobností neluští šachovnici, ale chystají se na reparát z Rybiček. Sedáme si na lavičku a snažíme se rozluštit záhadně skorosouměrnou šachovnici. Nějak mi to nejde. Pak přichází černé kotě a začne se ke mně lísat. Takže mám o zábavu postaráno. Kotě kouká do šifry a snaží se usilovně radit, co s tím máme dělat. Bohužel jeho vrnění nerozumíme, a ani když nám do zadání ukazuje cosi packou, nejsme s to to interpretovat správně. Kotě pochopí, že s námi nic nebude, seskakuje na zem a uraženě odchází k jinému družstvu, které jeho luštitelské schopnosti lépe ocení. Organizátorský snímek č. 199 krásně dokumentuje, jak to u rybníka vypadalo. Zatímco trosečnická a vesmírná sekce Pomocných ponocných čučí do šifry a usilovně luští, pralinkovská sekce čučí do blba a hraje si s kotětem. Svítá. Tmě odzvonilo, Tmou pokračuje dál. Kotětevzdorná strana lavičky hlásí řešení. Až do konce hry se marně snažím pochopit, jak to bylo. Je to tak proto, že to byl přesně ten postup, o nějž jsem se jen chvíli před tím sám pokoušel, leč vycházely mi nesmysly. Asi někde soudruh z NDR udělal chybu.

Jak jsme potkali ústřední topení

TomK: Soudruzi z NDR udělali chybu až tady - ten kopec byl hodně špatnej. Gimli jako protřelý orienťák a octoginťák je na odbočce na Hornek první, takže je za odměnu vyslán ještě až na vyhlídku. Přináší bludiště, kdosi hned hlásí, že má 26 sloupců. Pak tak nějak svorně kolektivně nacházíme kus cesty odspodu, kus odsvrchu, čteme písmenka na klíčích a i pochopení jejich rady se daří na první pokus, jehož realizace kupodivu zbývá především na mne. Když balíme, přichází ústřední topení, což nás netěší, protože ti všechno uběhají a určitě nás ještě někde předběhnou. Trochu pohovoříme a ještě netušíme, že se jim za pár hodin budeme poťouchle hihňat. Pak koukám do mapy, navrhuju směr postupu, načež je mi vysvětleno, co je jihozápad a co jihovýchod, a jdeme úplně jinudy. Striktně se držíme pravidla, že dokud jsme v CHKO nesmíme chodit mimo značky, takže se dáváme oklikou lesem.

Vyletěla parta trempů ze skály, ustlali si večer v lomu, zaspali.

Lomový závěr hry nás vyšvihl zpět na jednociferné příčky. Kdybychom věřili, že ještě hrajeme o něco takového, možná bychom se snažili ještě víc. Takhle jsme v závěru luštili trochu jako ponocní (pomocní). V tu chvíli bylo jasné, že už v cíli musí být nemálo družstev. Na druhou stranu že je ještě mnoho času, takže je vysoce pravděpodobné, že Tmou dokončíme, ale jestli patnáctí nebo dvacátí už je celkem prašť jak uhoď. Takže jsme vyzvedli šedé nesmysly a ještě jsme netušili, že držíme v rukou největší zabijárnu deváté Tmou. A doposud nechápu, jak to. Podíval jsem se na to, ihned jsem uviděl řady, pak jsem si všiml, že ta nejtmavší pořád ještě není černá, navrhl jsem její doplnění, nadšenými realizátory jsem byl zbaven zadání a šťastně jsem usnul. Ti moji myšlenku rozvíjeli a ve chvíli, kdy zaznělo sousloví „autobusová zastávka“, opět jsem se probudil. Abych tam nebyl úplný budižkničemu, vzal jsem mapu, identifikoval objekty a zpovzdálí ukazoval do zadání, co má kde vyjít, aby to souhlasilo. Nakonec zbyla šipka, takže jdeme.

Na vyhlídku na Hádech přicházíme ve šťastnou chvíli, když Jeníčci po dlouhém hledání nacházejí zadání. Nutno ovšem podtknout, že já jsem jej viděl asi z 30 metrů. V poklidu s tím sedáme do trávy a dumáme, co s tím. Po asi 20 minutách našeho marného snažení přijíždí Prahora Tom, aby v trávě posbíral buzoly a vůbec všechno, co Prahory v zápalu boje poztrácely. Aby nás ujistil, že jsme úplně blbí, hlásí nám, že oni to řešili asi 15 minut, ale že víc jak 10 si to nezaslouží. A abych se ujistil sám, že jsem po ránu už úplně blbý, ve chvíli, kdy Petr odhaluje shluky po n n-slabičných slovech, vypisuji si hodnoty n za sebe, sčítám je a vítězoslavně jásám, že vyšla hodnota 46, což je stejně jako počet slov v zadání, a to určitě není náhoda. No, není. Ostatní na mne vyjeveně koukají, jestli to myslím vážně. Naštěstí zvládám i reparát ze Slabik a jako odčinění vlastní blbosti předčítám, že musíme být opravdu dobří. No to se rozumí samo sebou.

My nevzdali se snadno

A tak jsme došli do Líšně, vyslechli si instrukce, ochmatali šmirglpapír a prošli jsme Tmou. Že se to podaří, jsme už pár hodin čekali. Deváté místo nás přesto velmi příjemně překvapilo. A to se nám ještě podařilo půl místa vyreklamovat za nedodání šifer! Do konce limitu zbývaly dvě a tři čtvrtě hodiny a my jsme s napětím očekávali, kdo všechno to ještě stihne. Nejprve jsem si přál, aby co nejméně, aby samotný úspěch měl větší váhu, později jsem si přál, aby co nejvíce, abychom se v rámci úspěšných dostali alespoň do první poloviny, a to se nakonec podařilo.

Takže jsme prošli Tmou. A to byl cíl, na nějž jsem málem po předherních peripetiích rezignoval. Byla to výborná šifrárna, byť tam trochu chyběl prvek, který by mne vyloženě nadchnul. A jen tak trochu lovím v paměti (a možná že se mýlím) slova někoho z organizátorů, že kvalifikace má mj. zajistit, že se na Tmou nedostanou lidé, kteří by stejně skončili hned na začátku. Pomocní ponocní byli z nekvalifikovaných lidí nakonec složeni většinově. Bez vážnějších zádrhelů dosáhli cíle. Tak se trochu stydím, jestli jsme to organizátorům nepokazili.

A tím zároveň děkuji svým dočasným spoluhráčům za efektivní spolupráci a za to, jak torzo Pralinek zvlášť vytáhli z bryndy až na oficiální výsledkovku. A to je tak asi všechno.

TomK: Ještě ne: pochopil jsem a ochutnal pralinky zvlášť. A i já byl spokojen s Tmou, nové zkušenosti a postupy nás mohutně posílily do dalších her.

Síba von Pomocní ponocní.