Poté, co proběhly Svíčky 2005, stále před dalším ročníkem jedna hlavní záludná otázka: „Kde?“ Tři roky po sobě v Poličce jsme hru pořádat nechtěli, tak jsme hledali město, kam bychom se pro třetí ročník přesunuli. Hlavní kritéria výběru byla, abychom tam sehnali někoho místního jako pomocníka, aby to bylo přiměřeně dostupné z míst, odkud hráči vesměs jsou, aby to bylo město podobně velké jako Polička, abychom si nelezli do zelí s Lampou a aby bylo odtamtud kam vyrazit do okolí i po městě.

V průběhu podzimu 2005 ležela na stole hromada plánovaných šifer pro příští ročník. Jednou z nich byla šifra s pozdějším pracovním názvem Ostrava. Hledali jsme místo, které se bude jmenovat SO... nebo MO... Když se začalo pracovat s variantou Chotěboř, protože tam bydlí Honza Bláha, který je pro každou špatnost, našli jsme v mapě Soukenickou ulici. Mezitajenka „Slezská Ostrava, ulice Karla Engliše, nástěnná informační cedule, konečná autobusů“ byla natolik dokonalá, že jsme se rozhodli, že o Chotěboř stojíme. A tak nás na podzim čekaly průzkumy terénu i města, abychom byli s to dát dohromady trasu.

Abychom vůbec mohli spustit Svíčky v Chotěboři, potřebovali jsme schválení od Správy CHKO Železné hory. Tam jsme narazili na vstřícné a ochotné lidi, se kterými jsme se celkem záhy dohodli na detailech. Poslední překážka padla, ostatním již bylo možno se přizpůsobit.

Přesto nám hned v počátku jedna věc nepříjemně zhatila plány. Ladovská zima. Začala náhle, v době, kdy terénní průzkumy došly maximálně tak daleko, že jsme měli jasno, kam umístíme stanoviště šifer, stanoviště nápověd ještě zdaleka ne. A zastavila naši práci předčasně na nepříjemně dlouhou dobu. Některé věci v přípravě tak nabraly několikaměsíční skluz.

Mezitím jsme se seznámili s klubovnou, kterou jsme si dojednali jako cíl hry, a v lednu jsme spustili první testy. Proběhly stejně jako vloni na Hořákově hradle ve Skutči- Radčicích a testerským týmem bylo jako obvykle Jmelí.

S testy šifer byla potíž. Od Jmelí jsme dostali pochvalu, že to máme připravené pěkné, vyvážené a jednoduché (až jsme se lekli). To ostře kontrastovalo s tím, že dvě ze šifer Jmelí nevyřešilo a celý test jim trval o 50 % delší dobu než vloni. Co se jednomu líbilo, druhý nemohl vystát, i ta nejdůraznější doporučení od různých testerů byla mnohdy úplně protichůdná. Tohle se nám vloni nestalo. Vloni v zásadě všichni říkali totéž. A tak jsme před hrou samotnou byli připravení na všechno, jak na vítěze uprostřed noci, tak na nastavování herního času. V tomto ohledu byly prostě výsledky testů hrozně nečitelné.

Jaro přišlo pozdě a bylo co dohánět. Musely se dokončit terénní průzkumy a projít dalšími jednáními. Získat svolení od města, dojednat detaily k pronájmu klubovny (tímto náleží velký dík Junáku Chotěboř za vstřícnost), sehnat majitele louky, na níž jsme chtěli pořádat start, zajistit ozvučení, aby bylo pojištěno, že se nám start nezhroutí.

Á propos Chotěboř. Platí rčení „jiný kraj, jiný mrav“. Když jsem poprvé zavítal na městský úřad v Poličce s plánem na zorganizování hry Svíčky, paní na příslušném odboru si mne se zájmem vyslechla, ochotně mi poradila, co a jak a vytáhla ze zásuvky formulář s tím, abychom si požádali o dotaci, že město jistě rádo něco uvolní. S díky jsem tuto nabídku odmítl, neboť mi bylo jasné, že by to pro nás znamenalo mnoho práce navíc. Startovné nám musí stačit. Když jsem šel na městský úřad v Poličce podruhé paní si mne ještě pamatovala a projevovala upřímnou radost, že se do Poličky opět vracíme.

V Chotěboři to takto nešlo. Když jsem zavítal na městský úřad do Chotěboře, jedna paní si mne předala jiné paní a tato paní vytáhla ze zásuvky formulář s tím, že jim je úplně jedno, co se bude dít, ale že budeme platit a tady se k tomu musím upsat. Paní tak dlouho vymýšlela krkolomné cesty, jak napěchovat Svíčky do kategorie „diskotéka“, pro něž byla příslušná vyhláška evidentně připravena, až jsem se podvolil. Natolik už mi tou dobou o tu Chotěboř šlo.

Nad hyenistickým postojem paní z chotěbořské radnice (a zřejmě chotěbořské radnice vůbec) mi zůstával rozum stát. Donutila nás zvýšit startovné. Stále omílala paragraf, podle něhož mají výjimku pouze akce, jejichž výtěžek putuje na dobročinné účely. Skutečnost, že může někdo pořádat akci, kde vybírá poplatek jen na pokrytí nákladů, že to dělá pro radost a že tedy vůbec žádný výtěžek nemá, nebyla ochotna vůbec připustit.

Tedy ne že by nás těch 400 Kč nějak zvlášť rozházelo. Ale z principu je to ohavnost. Ve chvíli, kdy bez nároku na jakýkoli zisk přivedeme do města 240 ... ehm ... turistů (a to i ze zahraničí), kteří by tam jinak jaktěživi nezavítali, a děláme Chotěboři neplacenou reklamu, bych očekával, že to radnice mlčky uvítá. Žel nestalo se tak. Ale i tak jsem výsledek jednání kvitoval s povděkem, neboť proti konání hry neměl nikdo námitky. Jenom jsme museli slíbit, že se na akci nebude tančit, protože potom bychom spadali dokonce do úplně „diskotékové“ kategorie, která má vyšší sazbu poplatku. Takto jsme zůstaji jen v kategorii „cirkus“.

Tedy prozatím. Ukonejšen samými dobrými zkušenostmi z Poličky, kde jsme si touto cestou dokonce pro pořadatelská vozidla dojednali i vjezd do míst jinak uzavřených, zašel jsem víceméně ze slušnosti oznámit konání hry i na městskou policii. Přece jen nevím, jak funguje komunikace mezi chotěbořským úřadem a strážníky, a kdyby nic netušící strážníci najednou začali potkávat v noci ve městě zablácené skupinky lidí s čelovkami a karimatkami, nebylo by to od nás vůči nim hezké.

Jenže to by nesměla být Chotěboř. Strážník si mne nejprve vyslechl a pak mne začal vyslýchat. Když mne vyslechl, začal mne asi prověřovat nebo co to bylo. Trvalo to dlouho, šťoural se v těch nejnemožnějších věcech, až jsem se bál, aby si nezačal zjišťovat, jestli nejsem Žid. Nakonec prohlásil, že to je nějaká lumpárna, že opilí účastníci určitě zboří město a že tohle teda rozhodně nepovolí. Zalapal jsem po dechu a taktně jsem mu naznačil, že se ho na svolení neptám, protože mi to schválila už před chvíli paní o pár pater výše, a že jsem mu to jenom ze slušnosti přišel oznámit, aby s tím mohla městská policie počítat. Nakonec to dopadlo tak, že teprve nad reportážemi týmů z minulého ročníku, které jsme společně pročítali, usoudil, že účastník Svíček je stvoření neškodné, a blahosklonně akci povolil. Bylo slyšet, jak mu skřípou zuby.

Negativní zkušenosti s Chotěboří byly sice posléze vyváženy perfketní spoluprací s místními lidmi, ale stejně jsem si odnesl velmi nepříjemný pocit. Diskuzí s místními jsem navíc nabyl dojmu, že tyto problémy jsou v Chotěboři chronické. Něco jako rakovina. Že lidé, kteří by měli zájem pořádat cokoli pro veřejnost, postupně opouštějí Chotěboř jako krysy potápějící se loď. Odcházejí tam, kde budou vítáni. A tak nechť je tato zpráva varováním pro každého, kdo by do Chotěboře chtěl s něčím takovým zavítat. Jsou i jiná místa. A za sebe můžeme říci, že do Chotěboře se už nikdy nevrátíme. Sbohem, Půlnoční království!

Tímto se zároveň omlouváme představitelům ostatních obcí, kterými hra procházela, že jsme s nimi nejednali. Jednak nás od toho odradila zkušenost s chotěbořskou radnicí a jednak se nám to ani nepodařilo realizovat vzhledem ke vzdálenosti místa konání od našeho bydliště. Vždy, když se nám podařilo do těch končin zavítat, bylo něco akutnějšího na práci. I když uznávám, že to mohlo mít zajímavé rozuzlení. To kdyby postupně poplatky dosáhly 100 % startovného. Potom bychom po vzoru jedné pohádky mohli vybírat jako startovné 100 ran holí nebo něco podobně veselého.

Další jednání bylo o poznání příjemnější. V Bílku jsme dojednali prostor na start, kde bude i elektřina na ozvučení, a místní se dokonce sami nabídli, že obstarají pro nás i účastníky na start občerstvení. V závěru příprav tu došlo poněkud ke zmatkům, když se mi několik hodin před hrou dovolal jakýsi člověk, že se mi snaží dovolat už delší dobu a že když se mu to doposud nepodařilo, tak teda občerstvení nebude. Rozeslal jsem hráčům e-mail, že teda nebude, a nakonec bylo. Dobrá tedy. Nakonec nás to stálo pomocného ponocného Hrůbka, ze kterého se díky bohatému občertvení k večeru vyklubala ledově klidná Emílie Orgová.

A jednalo se dále. Navštívili jsme ranč Sobíňov, který má v blízkém okolí pastviny, v jejichž těsné blízkosti procházela trasa hry a místy ji křižovaly koridory na hnaní zvířat. A protože ranč chová jakési bizony velmi nebezpečného vzezření, nezbývalo než se dohodnout s rančem, aby si je uklidila někam jinam.

A jelo se dál. Jedna z jarních her, které jsme se zúčastnili jako Pralinky zvlášť i Jmelí nám vyfoukla jeden z našich nápadů, tak jsme již testovanou a předpřipravenou dvanáctou šifru museli nahradit šifrou jinou.

Zbožák sehnal ozvučení na start, abychom vypadali nóbl. Respektive, aby byly slyšet pokyny. Nikdo v tu dobu ještě nevěděl, kolik lidí se na startu bude pohybovat. A v tomto směru nás ještě čekalo překvapení.

Věděli jsme, že se druhý ročník vydařil. Tušili jsme, že zájem poroste. Přesto jsme si limit 60 týmů, které jsme ochotni vzít do hry, stanovovali spíše pro jistotu. Přece jen představa meziročního nárůstu počtu hráčů o 161 % vypadala hodně nereálně. Když jsme spouštěli první Svíčky, jediné, co jsme si nepřáli, bylo, abychom se jednou dostali do situace, kdy budeme muset pořádat na Svíčky kvalifikaci. 3. června 2006, kdy jsme spustili registraci na Svíčky 2006 už jsme měli jasnou představu, jak by tato kvalifikace (v daleké budoucnosti) měla vypadat. Jenže jsme spustili a registrace a začala rychlost, s jakou se listina registrovaných zaplňovala, připomínala smršť. To pro nás znamenalo, že jsme museli zavrhnout původně plánovaný start se soubojem všech proti všem, neboť by se nedal časově zvládat.

Koncem června jsem už i já uvěřil, že se limit šedesáti týmů naplní a rozhodnutí o nutnosti kvalifikace na Svíčky 2007 padlo.

Potřebovali jsme další testery a i skutečnost, že si dali hodně načas, ukazovala, že zájem o hru roste. Nakonec se v průběhu července uskutečnily ještě další tři testy. Ozvali se nám Honza Mysliveček a Lukáš Rychnovský jako dva zběhové z Prahor, každý testoval samostatně, a tým Dopijem a pudem. Výsledků pak bylo dostatek, byť mnohé z nich byly opět protichůdné a my jsme měli těžkou hlavu s tím, že jsme mnohem méně než v předchozím roce tušili, co od hry vlastně čekat. Dodělávali jsme poslední úpravy, dolaďovaly se ceny drahocenných bodů (tady jsme se trochu sekli).

Jedním z hesel, která vznikla v průběhu testů a konzultací s testery, bylo „chudáci chlapci z Bratislavy“. Byli jsme si vědomi toho, že třetí ročník Svíček může být ke Slovákům dosti nepřátelský. Zvažovali jsme dokonce, že zveřejníme upozornění ve smyslu: „Nedoporučujeme účast ryze slovenským týmům.“ Nakonec jsme od tohoto záměru upustili s tím, že jde o riziko, které si každý slovenský tým musí uvědomovat.

Na konci července proběhla expedice Pralinky zvlášť 2006, během níž se stalo to, co bylo už každou chvíli na spadnutí. Přihlásil se šedesátý tým a registrace byla zastavena. A to bylo naposledy, kdy o bytí či nebytí týmu ve hře rozhoduje princip "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Postupně došlo i na náhradníky, z nichž všichni nakonec měli šanci se hry zúčastnit. Doufali jsme alespoň, že když už Svíčky nejsou hra otevřená všem, budou si toho registrovaní účastníci vážit natolik, že dodrží termíny pro platbu startovného. Nestalo se tak. S leckterými z nich se nedalo vůbec nijak komunikovat, platby se opět trousily jako chechtáky do žebrákova klobouku, navzdory našim apelům se našlo hned několik týmů, které si na to, že jsou všichni ukrutně nemocní, vzpomněly teprve několik hodin před hrou. A tak jsme museli před hrou některé týmy vyškrtnout ze sestavy, většinu naší srpnové aktivity jsme věnovali nikoli hře, kterou by tak bylo možné dovést k ještě větší kvalitě, ale lidem, kteří mají nepořádek ve věcech, a přestože jsme ještě den před hrou přepracovávali zadání první šifry, stejně jsme nakonec museli pět z nich zastupovat sami. Asi budeme muset být příště zlejší. Komunikace s týmy, které začnou na poslední chvíli řešit nějaký problém (zapomenutá platba, nesehnaná mapa, chybějící členové, přebývající členové, zapomenutá hesla, ztracené e-maily apod.), bere pořadatelům v posledních dnech před hrou příliš mnoho energie.

Jinak s ovšem v posledních dnech nelenilo. Zbožák sehnal ozvučení na start, aby nás bylo náležitě slyšet, až budeme zodpovídat dotazy, pátrající po skulinkách v pravidlech. Zajistil kuchařku, která pro vítěze navařila svíčkovou, tentokrát to byla dokonce kuchařka profesionální.

Případ sám pro sebe byly České dráhy. Dobře jsme si spočítali, odkud kolik lidí asi přijede. A bylo nám jasné, že počet cestujících osobním vlakem od Havlíčkova Brodu může o dost překročit stovku. Tak jsme chtěli posílit vlak. Když jsme to chtěli dojednat v Chotěboři, byl to ale problém. Řekli nám, že jsou na to malí páni a že Jitřenka řídí kokrhání. Jitřenkou mysleli nádraží v Havlíčkově Brodě. Hned nám ale oznámili, že se s nimi musíme domluvit sami, asi proto, že nádraží v Chotěboři s nádražím v Havlíčkově Brodě nemluví. Tak jsme v určený čas žhavili bezdrát a nedojednali nic, protože mezi velkými pány nikdo nemohl najít Jitřenku.

Nakonec se Jitřenka ozvala sama. Zaboha nemohla pochopit, jak to, že nevíme přesný počet lidí, kteří tím vlakem pojedou. Nakonec slíbil, že tedy vlak z Havlíčkova Brodu posílí. Za chvilku volala Jitřenka zpátky, tázajíc se, co že jsme to za akci. Dlouze jsem se celou záležitost snažil popsat, než jsem pochopil, že dotyčná osoba po mne chce škatulku. Tak jsem jí vysvětlil, že je to něco jako orienťák. Jitřenka se na mne obořila s tím, že něco takového už jednou viděla, a všichni tam přijeli autem, tak co si vymýšlím posílení vlaku. Vysvětloval jsem a vysvětloval, až nakonec Jitřenka znovu přislíbila, že tedy vlak z Havlíčkova Brodu posílí. Výsledek byl typicky jitřenkovský. Jitřenka slíbila a slib nesplnila.

Nakonec nebyl nikdo, kdo by při hře samé zůstal na nástupišti v Havlíčkově Brodě. Ale bylo to jen tak tak. Stačil by jediný tábor odjíždějící na konci prázdnin domů a Duely na startu by se nám sesypaly jako domeček z karet. Nespoléhejme na Jitřenky! Lžou. A opět si vybavím na několikeré jednání v Poličce, kde posílení vlaku bylo možno dojednat prakticky s kýmkoli, kdykoli a bylo otázkou dvouminutového rozhovoru. Jiný kraj, jiný mrav.

Poslední terénní průzkum ukázal, že Popocatepetl bude opět sbírat houby, protože v lesích nejenže rostly, ale dalo se říci, že přímo zavazely v cestě. Sršně bohužel neukázal ani rozvoz šifer v terénu.

A začla hra. Start nezkolaboval, týmy se pozvolna posunovaly po trase. Počasí, které až do posledního dne před hrou vyhrožovao, že ukáže, co dovede, nakonec ukázalo dva deštíčky, jede kratičký liják, nádherný západ Slunce a noční zimu. Vesnice po cestě poskytovaly hráčům i možnost občerstvení nad plán, zejména do rána otevřená hospoda v Libici nad Doubravou asi byla pro mnohé (i pro nás) příjemným překvapením.

Nepříjemnou skutečností pak byla především přílišná náročnost hledání pěnišníku za tmy. A potom také drahocenné body, respektive jejich ne úplně vydařené vyčíslení. Chotěboř jsme za celou dobu příprav nestihli poznat do té míry, abychom správně posoudili, jak náročné bude získávání některých věcí do prodejny bodů. Bylo snadné příliš. To město prostě nabízelo spoustu možností.

A mimo to jsme asi nepočítali příliš s tím, jak kvalitní týmy budou ty, které do cíle dojdou. Indicie pro Boyard byly několikrát probírány, přeřazovány, přeceňovány tak, aby nejdražší byly ty nejcennější, atd. Bylo jasné, že se 30 drahocennými body dokončit hru nebude žádný problém. Počítali jsme s tím, že s dvaceti body se to pravděpodobně podaří, ale nebude to nic jednoduchého. Ale pokud by nám někdo řekl, že někdo odhalí heslo "jelen" z indicií za 10 drahocenných bodů a k tomu ještě na první pokus, nevěřili bychom mu. Prostě byly naše výchozí předpoklady příliš odlišné od toho, jak se hra nakonec vyvíjela.

Konečná bilance byla uspokojivá. Správné závěrečné heslo odevzdaly nakonec tři týmy, což bylo o něco méně, než jsme si představovali. Vítěz dorazil do cíle hodinu a čtvrt před koncem hry, což bylo o něco později, než jsme si představovali. Ale hlavně byly vyřešeny všechny šifry. Nezůstala žádná, kterou by někdo nevyřešil. A množství týmů, jimž jsme odbili konec hry ve chvíli, kdy už měli bránu cíle takřka na dohled, bylo značné. Kdyby hra trvala byť jen o hodinu déle, byla by zřejmě výsledková listina o dost bohatší.

Po hře jsme začali dostávat odezvy. Byly různé, ale i v těch nejkritičtějších převažovala chvála. To byla věc, která potěší (a zavazuje). I my jsme byli o něco spokojenější s třetím ročníkem hry než s druhým. A tak jediná zásadní věc, která mne po přečtení zápisků nepotěšila, bylo zjištění, že hráči houfně neznají pravidla. Respektive znají pravidla jedné hry a podle nich hrají hry všechny. Většinou se to naštěstí projevilo v něčem na ten způsob, že hráči dodržovali omezující pravidla z Tmou i na Svíčkách, kde neplatila. Ale snadno by se to mohlo stát i naopak. Budeme muset zvážit, co udělat pro to, aby se Svíčky hrály podle pravidel Svíček. Asi budeme muset do hry zařadit nějaký test z pravidel, jako to udělala právě Tmou.

Takže jenom ve stručnosti: 1) Přítel na telefonu byl na Svíčkách nejen povolen, ale výslovně doporučen. 2) Na Svíčkách nebylo zakázáno dokonce ani zasahování přítele na telefonu do principielního řešení šifry. Předpokládali jsme, že takový případ jednak příliš nepomůže, a že nezábavnost hry bude pro tým takto postupující dostatečným trestem, než abychom takovému postupu nějak cíleně bránili. 3) Nechat se vést náhodným kolemjdoucím na další stanoviště, nejsem-li s to najít v mapě cestu, bylo rovněž v souladu s pravidly. 4) Zadání šifer se měla brát svrchu, protože tak byla číslovaná. Pokud si je někdo bral zespodu, nemohl se divit, že si potom bral druhé zadání s čísly 34 či 35. 5) Nebylo proti pravidlům využívání výpočetní techniky. 6) Nebylo proti pravidlům náhodné nalezení navazujícího stanoviště. Proti pravidlům bylo pouze stanoviště přeskočit. 7) Jednomu týmu opravdu náleží jenom jedno zadání. A není to tak jenom proto, aby na ostatní zbylo. 8) Pravidlo o používání anglické abecedy vždy a na všechno jsme v tichosti vypustili. Schválně. To abychom odměnili hráče, kteří čtou pravidla pozorně. 9) Jezdit na stanoviště autem je proti pravidlům.

Tak takhle to bylo na Svíčkách 2006. A na Svíčkách 2007 tato pravidla platit nemusí. Tak si je důkladně přečtěte. Protože jestli je jisté, že v pravidlech něco zůstane, tak možnost diskvalifikace nebo jiného postihu týmu, který bude jednat v rozporu s pravidly. Zatím tam byla jenom jako strašák. Doufám, že nebudeme nikdy donuceni je použít.

Sepsal Síba