Pralinky zvlášť se poprvé vydaly hrát Krtčí norou. U toho jsem nemohl chybět, takže jsem opustil původní plán startovat znovu za Tchořím smradem, jimž jsem udělal pápá. Rozhodnutí to bylo dobré, alespoň jsme si zase připsali na konto jeden nepopiratelný úspěch a je si nemůže nikdo dobírat, že by to sami nezvládli. Za pralinkovou sestavu chyběl Petr, tentokrát však nikoho nevraždil, ale flákal se v Jeseníkách. Bohužel se za něj nepodařilo najít adekvátní náhradu, takže jsme zůstali ve čtyřech kusech.

V pátek před hrou jsem se s celým Tchořím smradem v Brně zúčastnil předstartovní burčákové seance, během níž jsem na poslední chvíli pro tým sehnal předepsanou mapu (s Trpaslíkovým pramenem) a pročetl jsem si ještě jednou pravidla, abych v nich našel veškeré díry a mohl jich potom mazaně využívat. Pravidla jsem koneckonců studoval před hrou průběžně, takže to bylo jen takové opakování – otec blbosti. A tím, že jsem je od Zbožáka dostal ve vytištěné podobě, naplno vynikla jejich hrůzostrašnost. Drobným písmem popsáno to bylo jedenáct stran formátu A4. To jsem ještě nevěděl, co se do nich tímto způsobem podařilo ukrýt.

Ráno – morbidita největší – mne Krtčí norou přinutila vstát tak brzo, jak by mne ani práce nedonutila. Promnul jsem si oči a vyrazil jsem. Cestou se veškerá MHD, kterou jsem cestoval, postupně plnila rozličnými hráči ze známých týmů i z komparsu. Záviděl jsem jim, že jedou na start. Já jsem jel totiž nakonec ještě na chvilku do té práce. Tam se ale všechno odbylo až nečekaně rychle, takže jsem nakonec na start nedorazil s výrazným zpožděním. Dokonce jsem tam byl z Pralinek zvlášť první.

Pozdravil jsem se s kdekým, za chvilku dorazili i Alča, Martin a Pepa a nakonec i opoždění Tchořím smradem, které bylo jako posledně nutno na start vézt autem, aby to vůbec stihli.

Abychom řádně zahájili hru ještě než začne, dali jsme si pralinky zvlášť a vyčkávali na startovní výstřel.

1. Řada (čas startu – 9:01)
Nejprve mi přišlo být mimořádně humorné, jak si Vítek pro účel startovního výstřelu vylezl na jakousi prolézačku, a to přesně tak, aby nízké vycházející Slunce bylo přímo za ním, takže byla vidět jen jeho zářící silueta. Působilo to tak nějak impozantně a jak byl ještě výše než my ostatní, muselo to z odstupu vypadat, jako že se k němu modlíme.

Když jsme otevřeli obálku, chtěli jsme ji nejprve reklamovat s tím, že jsme dostali loňské zadání. Ale potom jsem si uvědomil, že tam tak nějak schází taková ta čísla jako 999, takže jsme nereklamovali nic. Hned zpočátku začala Alča s Martinem pracovat se sedmičkou, ale nějak divně, takže jsme to zase opustili. Potom se projevila nevýhoda organizátorství. Ta řada mi totiž začala nápadně připomínat jednu lumpárnu, kterou jsme pro hráče přichystali na rok 2007 my, což vedlo k tomu, že jsme Alču s Martinem odkázali do patřičných mezí a poprvé za Krtčí noru jsme rozdělili tým. Když jsme s Pepou tuto možnost vyloučili (a oddechli si, že nemusíme vymýšlet zase něco nového), vrátili jsme se ke společnému řešení a sedmička byla za chvíli na světě. No za chvíli: zrovna se vyvěšovalo číslo 14.

Rychle jsme se vydali pryč, což znamenalo na zastávku šaliny s tím, že cestou najdeme v seznamu, kam jet. Tento závazek se ještě během cesty změnil na plán najít v mapě, kde to je, což se podařilo až na zastávce, a to navzdory tomu, že dotyčnou lokalitu znám. Důsledek byl asi poněkud neefektivní přesun šalinou na Grohovu a krátká cesta pěšky zpět. Ale alespoň jsme šetřili síly. Mohli jsme se taky víc dívat z okna, věděli bychom, kde je třetí stanoviště.

2. Koňovina (9:13 – 9:20, pořadí: 8?)
"Dalo by se z toho vykoukat 'třetí stanoviště'", hlásí Pepa po několika sekundách civění do zadání. Když jsme se shodli na tom, že by to asi mělo mít nějaký jednoznačný systém, jeden z prvních pokusů potvrdil skákání koněm. Teprve potom jsem si všiml toho, že ten obludoid má být asi silueta koně, takže jsme si v obludoidu zaskákali nanejvýš radostně. Připadala mi být tedy hodně nechutná představa, že bych něco takového sestavoval tak, aby ani jedno písmenko nezbylo, ale to jsem si jenom neuvědomil, že šifrovací hry jsou plné programátorů a podobných pochybných existencí. (Jenom by mne zajímalo, proč je neustále tolik lidí, kteří něco podobného očekávají i ode mne.)

Malá odbočka: Po Svíčkách a Hradecké sově jsme vymysleli hádanku: Jak se pozná programátor na terénní šifrovačce? Zápisu do vrcholové knihy říká "nalogovali jsme se" a písmenkovým anagramům nadává "permutace bez systému".

Cestou na třetí stanoviště jsme vlastně porušili pravidla. Otevřeli jsme časovou nápovědu, protože jsme byli zvědaví na to, jak vlastně vypadá. Teprve potom nám došlo, že vlastně ještě neuplynulo 20 minut.

3. Nezastavujeme, máme zpoždění (9:24 – 9:27, pořadí: 5.)
Mírně jsme přibrzdili, abychom si nemuseli vystoupit až ve Volyni (na Ukrajině), a už jsme věděli, kam jít dál. Pepa coby znalec cizokrajné kinematografie měl radost, že zná všechno, já jsem měl radost, že i když zdaleka neznám všechno, úplně mi to stačí k tomu, abych věděl, kam jít.

Měl jsem na starosti navigaci a většinu svých dosavadních cest na Špilberk jsem měl spojenu s Šilingrovým náměstím. Proto když jsem na zastávce uviděl stát dvanáctku, zavelel jsem k nástupu. Teprve uvnitř mi došlo, že je to celkem hovadina. Než ta šalina přejede všechny ty světelné křižovatky, a potom zastaví až za náměstím, budeme pěšky z České na Špilberku mnohem dřív. A tak jsem zase zavelel k výstupu. Ten se podařil všem - až na mne. A tak jsem udělal Pralinkám zvlášť pápá a šel jim zase z náměstí naproti. Mělo to svou výhodu. Cestou jsem si koupil výborné koblížky a stejně jsem byl na hradě dřív. Pravda, jenom díky porušení zásady, že Pralinky zvlášť neběhají, ale stejně.

4. Nory (9:38 – 10:04, pořadí: 6.)
Tady jsme se nevydali ihned správným směrem. Ale dlouho to netrvalo. Jednou z podivných náhod, která byla jen náhoda a přitom jsme s ní chvíli pracovali, bylo to, že žádná ze slepých větví nor neměla více než jeden úsek (chtělo to tajenku s alespoň jedním Z). Proto jsme je přestali považovat za součást nory, ale za jakési špendlíky do cesty norou zabodnuté, které na její trase označují nějaká klíčová místa. Protože to ale nevedlo qýsledku, brzy jsme odhalili další náhodu, která už náhodou nebyla.

Každé patro nory má alespoň jeden vodorovný úsek. S tímto poznatkem už bylo řešení rutina.

Krtčí norou má oproti ostatním šifrovačkám jednu neobyčejnou přednost. Burčák. Během jedné z našich předchozích cest přes Českou jsme si všimli, že ho tam prodávají. Proto jsme se rozhodli, že nepůjdeme na Úvoz na autobus, neboť stejně nevíme, jak moc je tam schůdných cest, ale že půjdeme na Českou na burčák a potom se svezeme šalinou.

Pepa burčák pro jistotu bojkotoval, ale dostal hlad, tak si dal pizzu. Pizzu si pro jistotu dala i Alča s Martinem, aby nedostali hlad v budoucnu. Já jsem si pro jistotu pizzu nedal, aby se mi lépe držel burčák, a protože jsem měl předtím koblížky. Alča s Martinem si pro jistotu dali i burčák, aby měli kompletní oběd. Výsledkem bylo, že zatímco já jsem během další cesty burčák vypil, Alča s Martinem ho víceméně vybryndali na zem, protože nezvládli držet jak jej, tak pizzu. To je trest za nestřídmost a obžerství.

5. Moc krtků (10:25 – 10:42, pořadí: 6.)
Když jsem se na šifru podíval, zauvažoval jsem, zda ten burčák nebyl nějaký divný, protože toho krtka vidím třikrát. Pak jsem si ale přečetl text a zjistil jsem, že to asi není chyba burčáku, ale součást zadání. Zalezli jsme ke školám a dumali jsme, co s tím. Brzy jsme si všimli, že je ten text jakýsi šroubovaný. Přece jen obyčejně "nevynalézá tým náš", co se zadáním.

Když Pepa odhalil, že slova, která jsou takováto divná, se neobyčejně často vyskytují pod sebou, bylo řešení dílem okamžiku. Jak jsme ulici Nejedlého hledali v mapě, ujela nám šalina. A vzhledem k tomu, že byla na Milady Horákové jakási výluka, čekali jsme na další nechutně dlouho. Co se dá dělat. I prvek náhody patří ke hře.

V cíli jsme potom vybuchli smíchy. Ano, stále platí, že se Pralinkám zvlášť nemůže stát nic horšího, než že jsou postaveny před úkol, který vyžaduje něco přehnout, případně do toho bodnout špendlík. A tak jsme lovili z batohu pravítko a rýsovali a pak ještě chvilku dumali, co přesně číst a co už ne.

6. Pás (11:13 – 11:26, pořadí: 8.)
Školku jsme nějakou dobu hledali. V mapě bylo objektů se značkou "šk." poněkud mnoho. Uváží-li člověk navíc, že nebylo úplně zřejmé, co ještě je ulice Nejedlého, vyplynula z toho jasná věc. Než abychom se nazdařbůh trmáceli do kopce, zeptali jsme se náhodných kolemjdoucích, kteří vypadali dostatečně domorodě. Oznámili nám, že už jsme to přešli, tak jsme šli zase z kopce dolů. Sešli jsme ke školce, abychom zjistili, že je to jiná školka a šli jsme zase nahoru. Taková sídlištní turistika.

Na stanovišti jsme se pozdravili s Krtkem, který nám jen tak mimoděk prozradil, že nejlepší tým to měl vyřešeno za dvanáct minut. Nevím, jestli tím chtěl naznačit, že bychom měli být lepší, každopádně jsme se pro jistotu podívali na hodinky.

V rozporu s dobrými radami v pravidlech, které říkaly, že máme šifru luštit na sluníčku, jsme si našli lavičku ve stínu, abychom se v té podzimní výhni neupekli. Tak nevím. Tahle poučka byla v dobrých radách už podruhé, co jsem Krtčí norou hrál, a poprvé nešla použít a podruhé by její použití bylo vyloženě sebevražedné.

Krátce jsem se zamyslel nad tím, k čemu jsou v zadání ty přerušované čáry, až mne napadlo, že by to mohlo souviset s tím, jak je to strašně dlouhý a úzký papír. Tedy, že by to mohla být naznačená perforace, má se z toho smotat rolička, zavěsit na toaletu a … No raději jsem tuto myšlenku vůbec nevyslovoval. Mezitím totiž byla vyslovena lepší.

Někdo odhalil 26 chlívečků, Alča přišla na to, že je tam nápadně mnoho skupin čísel se stejnými děliteli. Chvilku jsme se pokoušeli pracovat s hledáním společných dělitelů pro každé políčko, ale vycházelo to tak divně, že jsme tuto cestu opustili.

Co bylo asi trochu špatně, byla skutečnost, že jsme vycházeli i ze skutečnosti, že nejrychlejší tým vyřešil šifru za dvanáct minut. Tím jsme vyloučili několik myšlenek na postup, který by byl časově náročnější, a měli jsme oproti ostatním usnadněnou práci.

A tak brzy přišla ke slovu pastelka a vybarvování úseček, jejichž oba konce leží na číslech, jež si jsou vzájemně násobky. Tak trochu jsme čekali grafický výsledek, ale záhy jsme si uvědomili, že Proudoví krtci nemají rádi trójské koně (my ano), takže by je těžko zařadili do vlastní hry. Není nad to, mít autory prokouknuté. Takže 26 chlívečků určitě k něčemu bude. A bylo. Asi za minutku. Alča opět prosadila správnou myšlenku plně ohraničených polí. Balíme a koukáme na hodinky. Třináct minut! Sakra, o chvilku to nevyšlo.

A máme jít zase do údolí, to abychom se určitě potom mohli drápat na jiný kopec. Dá se čekat, že končí městská část a půjdeme někam do hvozdů. To znamená, že máme poslední příležitost se něčím svézt. Ale je to blízko. Nechali jsme to náhodě. Pokud 45 pojede hned, svezeme se. Jela a šalina na Tomkově náměstí pak taky. A tak jsme zase jednou něco nahnali na přesunu.

7. Řekni ř, neřáde! (11:45 – 11:57, pořadí: 4.)
Ke kostelu v Obřanech vedlo trojí schodiště a podlý Krtek se pochopitelně usadil až skoro nahoru, abychom se tam museli drápat. Nechtělo se nám. Abychom mu ukázali, že nás tím nerozhází, šli jsme se usadit ještě výše, než byl on.

Zadání bylo dlouhé, ale hned jsme pochopili, co s tím. A tak zatímco hlavně Pepa se pokoušel porozumět tomu, co se píše v těch textech (což nebylo nejjednodušší, uváží-li člověk, že jsme tam rozuměli tak každému třetímu slovu), Alča coby figurantka poslušně plnila pokyny typu "řekni Ř", Martin se do toho marně snažil vnést systematičnost a já jsem se do toho snažil vnést haluz s tím, že určitě brzy uhodnu, od čeho na západ to máme jít, protože západ jsme měli hotový brzy.

Nakonec haluz zase jednou zvítězila. Alespoň mi k něčemu bylo studium her, kterých jsem se nezúčastnil. Tmou 1 to jistila, takže hrušeň byla jedním z velmi očekávaných výsledků. Nebýt jí, vůbec bych netušil, že se na západním okraji Bílovic nějaký podobný strom nachází.
Chtěli jsme trochu šetřit síly, takže jsme se rozhodli nejít výjimečně trním a hložím, nýbrž po silnici, což co chvíli hrozilo nutností skákat šipku do pangejta. Nakonec jsme ale zdárně dorazili ke koním. Dohnali nás Lamy na varanech.

8. Ruční práce (11:28 – 11:55, pořadí: 4.)
Vzali jsme zadání a odebrali jsme se směrem k lesu, neboť jsme trochu doufali, že tím směrem se půjde, a také tam byl stín. Pěkné počasí na šifrovačce je pěkný opruz. Na šifrovačce má pršet, mrznout nebo něco podobně ušlechtilého.

Za chvilku za námi vyběhla hlídající Krtka s tím, že se jí musíme upsat, zda jdeme do Pohody nebo do Výzvy. V tu chvíli byla první varianta dosti nepravděpodobná, ale pořád jsme čekali, kdy konečně narazíme na něco obtížného, tak jsme váhali, aby to nedopadlo tak, že nad proužky papíru strávíme několik hodin. Nakonec jsme se přihlásili do Výzvy. To abychom my mohli být nejlepší ve výzvě a Tchořím smradem v Pohodě. Nakonec se nepovedlo ani jedno. Ale daleko jsme od toho nebyli.

Vzali jsme nůžky a začali stříhat. To na tom zabralo asi nejvíce času. Přece jenom je to manuální práce a to jde vždycky pomalu. Když jsme to měli nastříháno, začali jsme teprve dumat nad tím, co s tím. Alča, patrně zahanbena tím, že haluzícím členem na předchozím stanovišti jsem byl já, se začala činit. Rozložila mapu, bodla do ní prst a prohlásila: „To bude tady ta kóta. Nějak to z toho dostaňte.“ Tak jsme se teda snažili.

Teprve díky tomu, že jsme ty proužky měli nastříhané a začali dumat nad tím, co s nimi, a začali jsme s nimi hýbat, dovtípil jsem se, proč jsou na nich ta písmenka tak pravidelně a co to asi znamená. Ještě chvíli jsme se pokoušeli ty proužky proplést, než vítr řekl konečné a rezolutní „ne“ a my jsme se vrátili k rozumnějšímu zakreslování na papír. Pak už to bylo dílem okamžiku. Dali jsme si pralinky zvlášť a vyrazili jsme dál. Výsledek nás nepotěšil. Tady defintivně se rozplynula naděje, že cíl bude v Líšni.

Cesta nás vedla okolo koňských ohrad, u nichž jsme přemýšleli nad tím, jak je možné, že ač jsou koně uvnitř ohrad, nasráno je venku, a my se tomu musíme vyhýbat. A pak jsme se zanořili do trní a kopřiv a pak jsme se zase vynořili, abychom pro změnu funěli do kopce, který se vyznačoval tím, že pořád už vypadal, že bude končit a přitom pořád pokračoval.

9. Tetris (13:23 – 13:44, pořadí: 5.)
Na vrcholku jsme si sebrali zadání a šli si sednout opodál. Luštící myšlenky byly od prvopočátku správné. Na každý obdélník 3x5 použít stejný postup, který z nich vydoluje písmenka. To mohlo být ledacos. přeházet řádky, posunout řádky nebo udělat totéž se sloupci. Tak jsme zkoušeli uhodnout některá konkrétní písmenka a princip z toho na to napasovat. Nebyla to práce pro celý tým, tak šel Martin vyzvednout ještě alternativní zadání (naštěstí ho nenašel, jinak tam sedíme ještě teď a snažíme se vymyslet, co mají ta dvě společného).

My ostatní jsme mezitím vytáhli mapu, předčítali jednotlivé názvy a hypnotizovali zadání tak dlouho, dokud Pepa nazahlásil, že to končí „slik“. Zkontrolovali jsme, že i zbytek by tak nějak mohl sedět, přesný posunovací postup už jsme nedohledávali, odvolali jsme Martina bloudícího temným lesem a vyrazili k severu.

Cesta byla dlouhá, ale schůdná. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká.

10. Barevná tabulka (14:20 – 14:31, pořadí: 4.)
Když jsme dorazili na místo, kde už nás evidentně mělo čekat detailní dohledávání, zakopli jsme o lamí stádo, což nás utrvdilo v přesvědčení, že jsme tu dobře. Chvilku jsem koukal do mapy, chvilku větřil, pak jsem pověřil Alču a Pepu hlídáním batohů na vyvýšeném a suchém místě a vydal jsem se s Martinem do místa očekávaného výskytu Trpaslíkova pramene.

Ani jsme se nenadáli a narazili jsme na člověka, který v lese cosi kutil. Na pramen nás odkázal, což už nebylo ani moc potřeba, protože byl od uvedeného místa vzdálen jen pár metrů. Vyzvedli jsme tabulku se slovy a drápali se k ostatním do kopce.

Chvilku jsme do toho civěli, až jsem odhalil zajímavou skutečnost. Totiž že barvy písma nejsou tři, ale čtyři. V lesním šeru se totiž dost obtížně rozeznávala modrá od černé.

A za moment Pepa hlásí: „každý sloupec obsahuje jedno slovo dodržující svůj význam“. Nejprve jsme se pokoušeli to interpretovat tak, jako že to správné slovo bude to poslední zbývající, ale zaboha se nám nedařilo vymyslet, které bychom tedy brali z těch ostatních sloupců. Až potom Pepa zahlásil: „zelené, protože je zelené“. Pak už to bylo za chviličku. Jenom nám pořád nebylo jasné, co se mělo brát z toho prvního sloupečku. Nic to ale neměnilo na tom, že jsme věděli, kde hledat poslední šifru.

Cesta dolů byla hodně strmá. On ostatně i výraz cesta působí v souvislosti s tím, čím jsme šli, trochu jako „Pomezí-hlavní nádraží“, na němž jsme nechali startovat loňské Svíčky. A nastaly problémy. Jedny z těch, na něž můžeme svádět nekovový materiál naší medaile z Krtčí norou 2006. Martin si během chůze terénem probudil pozůstatky jakéhosi starého zranění.

V tuto chvíli bylo už hodně jasné, že cíl hry bude v Útěchově, a zvažovali jsme i možnost, že by Martin s Alčou odkráčeli na místo a vyčkávali našich pokynů. Tato možnost byla nakonec zamítnuta a já dodnes váhám, zda to bylo dobře.

Cesta vedoucí kousek nad Trpaslíkovým pramenem vypadala zprvu nadějně. Lamy na varanech to brali přes ní a přímo dolů napravo od žlebu, já jsem věřil tomu, že jak vede cesta z kopce, tak jí to alespoň chvilku vydrží. Tak jsme se vydali po ní. Doleva.

No nebudu nikoho napínat. Za druhou zákrutou začala stoupat do kopce, což jsme nemohli potřebovat. A tak jsme to vzali dolů, jak se dalo. Zprvu tam bylo jenom bláto, potom i houští a hlavně svah příkrý tak, že by ho bylo asi nejbezpečnější slanit.

Tak jsme vybrali to nejhustší houští, které bylo husté tak, že jím dolů nešlo propadnout a prodírali jsme se na dno údolí. Naštěstí to nebylo daleko … ehm, hluboko. Závěrečnou fázi na potoční dno jsme zdolali čímsi na pomezí zemní laviny a volného pádu. Pak už nás čekala relativně schůdná cesta z kopečka a pak do kopce (velkého, jak jinak), zpestřená maximálně nějakými kopřivami, které nás v tuto chvíli už nemohly rozházet.

Nakonec jsme zde přišli i na to, co chtěl básník říci tím „po-užij“, což nám přišlo tak dokonalé, že jsme se vzácně shodli na tom, že desítka byla nejlepší šifra hry. Byla prostě perfektně propracovaná.

Zbytek cesty jsme se zabývali jízlivými poznámkami na adresu Proudových krtků. Jednak z hlediska toho, jak by se svým orientačním nesmyslem tyto cesty hledali oni sami, a jednak do kopce funící Pepa prohlásil, že „tohle snad pochytili na Osudu“.

11. Křížovka (15:14 – 16:12, pořadí: 3.)
Dorazili jsme na místo ve chvíli, kdy na něm ještě byli všichni. A udělali jsme zmatek. Královéhradecká sekce, která už za poličskou v pohybu notně zaostávala, odešla do cíle, aniž by se nějak více věnovala zadání křížovky. Do ruky dostala kartu týmu, aby za nás mohla zahlásit cílové heslo, až jej vyřešíme, a zadání v podstatě neviděla. To abychom nebyli tak pomalí, až budeme spěchat do cíle.

A tak jsme nad zadáním zůstali v lese dva. Křížovku jsme vyluštili záhy, ale ouha. Nastal problém, neboť dál jsme si s ní nějak nevěděli rady. Byli jsme na to jenom dva a hlavy královéhradecké sekce citelně chyběly. Přece jen už jsme opotřebovaní a sešlí a ve dvou nám to tolik nemyslí.

Co budeme vyprávět. Hra, která až doposud proběhla celá sprintem, se v závěru proměnila v zákys. Sice malý, ale přece. S křížovkou jsme bojovali hodinu. Z lesa jsme se zvedli s tím, že nemáme vyřešeno, budeme do toho civět za chůze, a nepřijdeme-li na nic až do Útěchova, spojíme se znovu s královéhradeckou sekcí, aby nám to vyluštila.

Cestou jsme potkali Chlýfáka Ondru, kterak zoufale hledal ostatní zaběhlá prasátka. Vyjevil nám problémy s prvním místem, čímž jsme definitivně pochopili, že zlato ani stříbro už na nás nečeká. Ale ten bronz by přece jen ještě mohl. To jsme ještě netušili, že ani na ten už v tu chvíli nemáme sebemenší nárok.

Těsně před Útěchovem se Pepa praštil do čela, neboť pochopil, co chtěl těmi písmenky Krtek říci. Zavolali jsme do cíle, ale bylo to marné. Za několik minut jsme tam dorazili sami a potvrdili nám tam naši bramborovou medaili. Čas našeho ukončení byl 16:12. Pouhá třičtvrtěhodina za vítězi.

Vyoraná medaile (16:12, pořadí: 4.)
Před hrou jsem se už párkrát poznamenal, že už mám kompletní barevnou škálu medailí. Neměl jsem. Mám ji až teď. Bramborová nám chyběla.

Z rozhovorů v cíli nemohu nezmínit a neopravit svůj Martinou Hanžlovou citovaný výrok, kdy jsem při debatě o interpretaci pravidel prohlásil, že jsem informace z dodatečného e-mailu pochopil tak, že tým do cíle vůbec přijít nemusí, že stačí, když přijde samotná karta týmu. Tedy pokud bychom jí pořídili nožičky, může přijít sama. Toto tvrzení beru zpět, neboť je to hovadina. Karta týmu by totiž ještě musela mít pusinku, aby mohla zahlásit: „Nebát se a vyhrát.“

Hra byla hrozně prima, jenom rekapitulace našeho postupu byla taková zvláštní. Prostě jsme v celé hře nenalezli dostatek prvků, které jsme mohli udělat lépe tak, abychom viděli jakoukoli možnost dosáhnout na lepší umístění než ten bronz. Na něj tam rezervy ještě vidíme, ten nám unikl našimi vlastními chybami. Při takovéto prosprintované hře prostě už asi hraje příliš velkou roli to, zda se nevyskytne zdravotní problém, zda šaliny neujíždí před nosem a podobně. Luštění šifer přinejmenším na předních pozicích už dost ustupuje do pozadí. A chytat se po hře za hlavu a spílat si, co všechno jsme mohli udělat rychleji, lépe, efektivněji, je přece jen více motivující, než pokrčit po hře rameny a prohlásit, že se s tím stejně nedalo nic dělat.

Pak už nás čekalo povídání si s pořadateli, s nepřáteli, pošťuchování se s Richardem Duřpektem, který po zmínce, že se zase někdy potkáme na Devíti skalách, hledal kámen, který by po nás hodil, ale naštěstí tam žádný nebyl. Čekaly nás klobásy, kofola, pivo a pralinky zvlášť, potom přesun do Židenic s burčákem po cestě a následná slavnostní ponorná v hospodě U pantátů spolu s Tchořím smradem, který zde slavil svůj první úspěch, kterým bylo hned druhé nejlepší místo v kategorii Pohoda.

Těch týmů, které došli do cíle třetí Krtčí nory bylo vůbec nějak mnoho. Až mi skoro přijde, že to byla škoda. A tak v souvislosti s tím, že některé z nich znám (Dopijem a pudem... prominou), abych zmírnil jejich jásot, vymyslel jsem velmi netaktní, ošklivý a veskrze nepravdivý slogan Krtčí norou 3 jako parodii na slogan Tmou: „Máš IQ větší než 15? Tak to by mělo stačit!“

Sepsal Síba