Jaro 2006 zastihlo Pralinky zvlášť s obvyklým problémem. Dohodnout se, na kterou hru pojedeme a na kterou ne. Nakonec jsme v plné sestavě nebyli na žádné. Ale již v době, kdy bylo složení i jméno našeho týmu na Bednu ve hvězdách, objevilo se něco, co nikdo nečekal. Pravý Bednář. Když mi konečně sepnulo, že to není hloupý vtip, uvědomil jsem si, že by se nám to náramně hodilo. Věděl jsem, že se řádné kvalifikace nezúčastním, protože budu tou dobou na návštěvě u slezské sekce v Ostravě. Tušil jsem, že Pepa sám by u toho nevydržel více než hodinu. Netušil jsem, jak moc velkou motivaci mají pro úsilí v kvalifikaci Alča a Martin, kteří s námi Bednu pravděpodobně hrát nebudou a pokud ano, tak jen krátce. Nechtěl jsem to nechávat jenom na Petrovi. To, že s námi bude hrát taky Ladja, který s námi hrál za Pomocné ponocné už letos na Sendviči, jsme se dozvěděli teprve krátce před řádnou kvalifikací. Prostě jsem chtěl, abychom neskončili jako tým, který se nekvalifikoval na Bednu.

Pravý Bednář k tomu poskytoval jedinečnou příležitost. Tady jsme měli výhodu. Zapojit bylo možno lidi z poličské, královéhradecké, severočeské i slezské sekce, příbuzné, známé, prostě jsme měli v kdejakém koutě někoho, kdo může klíč vyzvednout. Šance na úspěch byly velké. A tak jsme se do toho pustili s vervou. Z osmnácti klíčů nám nakonec tři proklouzly mezi prsty.

Když jsem identifikoval klíč na Bezdězu, okamžitě jsem zvedl telefon a zalarmoval Honzu ze severočeské sekce. Až nahoře mohl být maximálně do hodiny od zveřejnění. Tam jsme byli s obrovským odstupem první. Bohužel on ten text nečetl a já jsem nerozpoznal přesnější lokalizaci na místě samém. A tak Honza na Bezdězu hledal, slídil, až se setmělo a on bez baterky nakonec potupně odkráčel zpět k autu. Že to zkusí znovu za svítání. To už bylo pozdě.

Když jsem jako host ve Jmelí hrál Matrix, volal mi z Poličky Pepa, že identifikoval švédskou trojku zrovna ve chvíli, kdy jsme se rozhodovali, kdo pojede do Švédské ulice pro nápovědu. Byl jsem žhavým adeptem. Nějak mi to v tu chvíli nesepnulo.

Když se objevil klíč v Ostravě, jméno Salam Pax nás uvedlo na scestí, že máme v nějakém městě najít náměstí Míru. A tak jsme procházeli atlasy 100 českých měst a 50 měst Moravy a Slezska a hledali jej. Nenašli. Pak jsme hledali i jiná náměstí. Do plánu Ostravy jsme čučeli dobu, přesto jsme to správné místo nerozpoznali, přestože ho oba známe. Škoda. Vašek ze slezské sekce bydlí za řekou.

Když se objevil klíč na Devíti skalách, měla poličská sekce zrovna brigádu na výrobu týmových triček. Zakleli jsme, že to snad nemyslí vážně, urážet nás snad jedinou nezašifrovanou zprávou, ale jeli jsme tam. Přišlo mi, že jedeme strašně pomalu a že nás stejně někdo ze Žďáru nad Sázavou či okolí musí předběhnout. Nestalo se. Byli jsme tam první a to opět s obrovským odstupem. Stálo to za to. Bahno, hluboký sníh a neprostupné polomy. V jedné díře Pepovi navíc uvízla bota a tak. Když jsme už byli zpátky na parkovišti, teprve dorazil první nepřítel. Nejdříve jsme chtěli předstírat, že nevíme, o co jde, když nadhodil slovo „Bedna“. Pak jsme se slitovali a oznámili jsme mu, že je tu s křížkem po funuse. Byl to Richard z týmu Tydlytytamto a vypadal nešťastně. Prý se mu to stalo už podruhé. Stejně je to cvok. Jede takovou dálku až z Brna a ještě věří, že tam bude první. A tak jsem se rozhodl, že v dalších klíčích budeme Tydlytytamtovi fandit.

Bylo to k ničemu. Náš klíč byl poslední. Ufff.

A tak jsme byli kvalifikovaní na Bednu. Odvolal jsem všechny síly zmobilizované pro řádnou kvalifikaci a oddechl jsem si. Nakonec mne řádná kvalifikace v Ostravě přece jen dostihla. Můj bratr a jeho Jmelí se s tím zrovna pachtili a oblažovali mne zprávami, jaké je to hrozně těžké. Pak mi poslali jeden úkol (ten s tou pekárnou). Ten jsem bryskně vyřešil, Jmelí ho neprozradil, stejně to nepotřebovali, jsou šikovní sami dost. Vždyť jsou to v podstatě naši žáci.

A pak se Jmelí pro Bednu 2006 rozpadlo. Zůstal jenom Radek, tak jsme ho přibrali k nám. A bylo nás pět. Jmelí se jako kvalifikovaný tým nepodařilo nikomu odprodat, alespoň jsme měli méně nepřátel.

Na cestu jsem se vydal už v neděli. Je to poslední dobou takové moje prokletí. Na cestu, která vrcholí hrou (Matrix, Osud i Bedna), se vydávám a balím s takovým předstihem, že se ještě ani trochu nedá odhadnout, jaké bude počasí, a poslední informace před hrou se ke mne dostávají až ve chvíli, kdy už jsem v podstatě na cestě na ni. Tentokrát mne zastihly někde u Kolína. Nedodělaná týmová trička tak nakonec zůstala ve skříni. Když černá, tak černá, řekl jsem si. A není lepší černý oděv, než tričko, které jsme obdrželi jako cenu z Lampy. A tak jsem musel zangažovat široké okolí, aby mi onen kus mého šatníku na pátek dopravilo do Prahy.

Ve středu jsem si byl vyzvednout v Brně u Petra vytištěné Bednářské lity, čehož ihned využil k tomu, že jsme je podrobili zdárné společné analýze. Bylo s podivem, že jsme kromě několika zatržených tvrzení z onoho plátku nevytáhli nic konkrétnějšího než „ryzlink ovane páry zlinkované“. Velmi mne tam pobavilo tvrzení Pravého Bednáře, že ty dobré týmy neváhaly vyrazit v noci na Bezděz či Devět skal. Na obou místech jsme byli ještě za světla. Skoro jsem si říkal, zda je takový člověk vůbec hoden toho, abychom jej reprezentovali, když má tak špatný odhad.

V pátek se Pralinky zvlášť postupně sjížděly do Prahy a vypadalo to, že na rozdíl od mnoha jiných případů na startu Bedny budeme sjetí všichni. Poprvé v historii startovaly Pralinky zvlášť v ryze maskulinní sestavě.

To, že budeme reprezentovat Pravého Bednáře (temnou sílu) mi přišel být celkem vynikající nápad. Bylo to takové správně motivující, vědět, že nehrajeme jenom za sebe, ale i za vyšší cíle. A aby bylo jasno, že jsem se s cílem ztotožnil, napsal jsem si fixem na čelo „ZA PRAVÉHO BEDNÁŘE“.

S Pepou jsme byli na náplavce pod Palackého náměstím s velkým předstihem. Máchal jsem si nožičky ve Vltavě, čekali jsme, co se bude dít, a hrozně jsme se divili, že se neděje nic a nikde nikdo není. Když jsme usoudili, že doba pokročila, šel se Pepa podívat dál po náplavce, aby nakonec zjistil, že start není na náplavce pod Palackého náměstím, dokonce není ani pod Zítkovými sady, ale je až někde skoro na Výtoni. Tak jsme ho málem prošvihli.

Na startu jsme nafasovali obálku a čekali jsme. Ozvala se trumpetka a my jsme zjistili, že se bude hrát Hupo. Než jsme se rozkoukali, jak se to vlastně má hrát (máme trošku pomalejší starty), zaznamenali jsme čtyři prohry. To už jsme ale věděli, co děláme blbě, takže jsme další dva soupeře natlačili do téhož a za dva chechtáky jsme dostali první šifru. V našem případě to byla šibenice.

Šibenice (17:42-17:46)

Odcházíme na nábřeží, aby nám do toho nikdo nekoukal a v zápětí někdo hlásí první řadu. Začnu vypisovat písmenka a jako prahyznalý jedinec záhy hlásím výsledek i s tím, že vím, kde to je. Že jsme nerozeznali časopisy, nevadilo a matoucí „hovno“ nás vůbec nenapadlo. Na Malou Stranu jsme hned chytili tramvaj společně s Prahorami a Captains. To jsme ještě netušili, že jedeme každý jinam a měli jsme náramnou radost, že se nám postupně ztrácejí.

Obrázky (18:07-18:19)

Jako prahyznalé osoby jsme Radek a já celkem záhy rozpoznaly, že ty obrázky pojmenovávají ulice, které v Praze jsou, u většiny z nich jsme dokonce i věděli, kde jsou. Nevím, zda bych jinak někomu uvěřil, že v centru Prahy existuje ulice Melounová, kdybych ji neznal. Když jsem byl ještě upozorněn, že ta ovce je koza, šlo to snadno. Zkusmo jsme jeden čtvereček přiložili ke čtverečku v předepsané mapě a pak už jsme jenom vypisovali souřadnice a hledali chybějící. Protože jsme si rozstříhali obě zadání, musel se Petr běžet podívat zpátky ke kostelu, zda na originále opravdu šipka ukazuje doleva dolů a je to tedy v průchodu Hladovou zdí. Svezli jsme se tramvají a na Újezdě Radek jako prahyznalý suverénně zahnul doleva a zavedl nás do jakési prochcané slepé uličky, kudy se určitě dá nahoru dojít. A tak jsme si v rámci toho, že Bedna nemá řádnou terénní část nacvičili pohyb terénem, za nějž by se nemusel stydět ani Osud. Vysokohorská turistika v centru Prahy. To se hned tak nevidí. Dost jsem se zapotil a začal se mi rozmazávat nápis na čele.

Ciferník (18:37-19:12)

Tak to byl první malý zádrhel na této Bedně. Chytili jsme se několika scestných myšlenek, především nám nesmyslně dlouho vrtalo hlavou, proč je tam tak obrovský podíl lichých čísel. Když jsme přemýšleli, čeho je dvanáct, napadaly nás pouze měsíce a tak jsme se v tom docela dlouho plácali, než na to Radek přišel. Díky mému prahyznalství jsme ani nemuseli vytahovat mapu na další přesun a ještě jela tramvaj, takže jsme se jednu zastávku svezli.

Otazník (19:21-19:24)

Odcházející Proudoví krtci nám uvolnili lavičku. Měli jsme radost, byla krásně zahřátá. A tak jsem se podíval do zadání, okamžitě přečetl výsledek, abychom si to neužili ani chvilku.

Bludiště (19:39-20:01)

Dlouho jsme to četli, abychom pochopili, co máme dělat (spíná nám to pomaleji, co se dá dělat), a pak jsme to celkem rychle vyřešili. Ladjovi se podařilo rozmístit čáry do bludiště, společně jsme pak nacpali ty chachary z Bednářských listů dovnitř a když jsem to viděl, jímala mne z toho klaustrofobní úzkost. Na další stanoviště jsme šli pěšky. Při přecházení Resslovy ulice jsme museli smáčknout čudlík kvůli zelenému panáčkovi na semaforu. Když jsem si představil, kolik lidí tam dnes takto projde (ve všech směrech byli nějací na dohled), usoudil jsem, že Resslovku čeká celkem význačná večerní zácpa.

Rok na vsi (20:09-20:39)

První pokus o uvelebení se na útulném místě v těchto poněkud přelidněných končinách nevyšel. Překročili jsme jakýsi drát a zastavili jsme se v jakémsi ponurém koutě mezi hovnem a použitým prezervativem, kam za námi navíc co chvíli lezl nějaký nepřítel, domnívaje se, že je šifra tam. Vždycky se přesvědčil, že je tam leda to hovno. Neodvažovali jsme se příliš sedat tam na zem a za chvilku nás bolely nohy. Měsíce jsme v básních odhalili ihned, počty písmen za chvilku, ale jinak jsme se plácali v nesmyslech typu dohledávání měsíčních fází a vycucávání čísel z textu. Nepomohla ani Hela coby přítelkyně na telefonu, která nám zjistila třetí přikázání. Pomohl až přesun. Původně měl být do hospody, pro jejich všeobecnou přeplněnost jsme nakonec zamířili na Žofín, aby bylo tradici Bedny učiněno zadost. Tam jsme se zastavili na chodníku, ani se neposadili a měli výsledek.

Skládačka (20:47-21:08)

Nekonečné kolečko dvojek končí, jde se stříhat. To bylo jasné hned, jak jsme uviděli stejné zadání, jako jsme dostali na startu. A tak jsme to bryskně rozstříhali, poskládali, opsali, vyřešili, správně na to napasovali nápovědu z novin a kdosi v tom uviděl „zavolejte“. Tak jsme na příslušné číslo zavolali. A jestliže si ostatní pochvalovali, že jakmile se jim ten záznamník ozval, následovaly salvy smíchu, my ne. Nám se totiž ozval hlas, že nás ještě nečekali, že to ještě nemají připravené, ať zavoláme znovu a nakonec jsme volali celkem čtyřikrát, nakonec jsme ještě ten telefon museli nechat kolovat, protože tomu nebylo rozumět. Ale mírné roztrpčení pochopitelně plně vynahradilo důležitější zjištění. Všechny ty zmatky byly proto, že jsme byli první. Cestou na Malostranskou jsme si sami v týmu uspořádali soutěž, kdo tam bude ze Staroměstské dříve, pokud Ladja a Petr pojedou metrem, Pepa a já tramvají a Radek půjde pěšky. Radek to vyhrál a já s Pepou jsme strávili příjemných 25 minut na zastávce obklopeni stádem Němců vesměs mimoevropského původu, kteří byli hluční jako aplaus při Intru Tmou, a když po dvou sedmnáctkách konečně dorazila osmnáctka, vystoupil z ní zástup zmalovaných slečen, od nichž vozidlo smrdělo hůře než batoh z loňského Osudu. Dorazili jsme suverénně poslední ve chvíli, kdy zbývající Pralinky zvlášť seděly v parku na lavičce a už dávno luštily čtvrtou šifru.

Šachy (21:35-23:37)

Radek poslal SMS do BInfa a dostali jsme očekávanou zprávu. Přesto byla naprosto dokonalá, nemohu se o ni nepodělit: „4: Jste tu 1. 1. tu byli Pralinky zvlast v 21:35. Vede Pralinky zvlast (21:35 na 4). Stav: 4:1“ Ostatní nám sdělili, že ta zpráva byla dost prasácky zahrabaná v listí, ale ujistili nás, že ji tam zahrabali zpátky, za což jsme nakonec dostali vynadáno, jako kdyby to byla naše iniciativa.

Po chvíli nás v parku načapal taky papparazzi. A ten nás asi uhranul, protože od této chvíle nebyl náš postup už ničím moc k chlubení. Záměnku jsme vyřešili jako "válečném-válečkem", ale pořád jsme o tom měli určité pochybnosti, tak jsme zkoušeli, jestli nevymyslíme ještě nějakou jinou. Nevymysleli jsme, pochopitelně. A pak jsme se přes postupně zavržené kuchaře dostali až k malířům. Propojit malíře a šachy se nám ale nedařilo. V každém případě jsem ale byl už na své čtvrté Bedně, a tak jsem neustále prosazoval, že pokud něco vypadá jako šachy, bude to mít s nimi mít společného buď pramálo, nebo vůbec nic. (Tak a teď doufám, že když jsem to prozradil, příště budou šachy opravdu šachy a my na tom vyhoříme.) Pak přišla ke slovu mapa. Ta ukázala, že v Praze jsou dvě ulice, které mají v názvu něco malířského. A sice ulice Malířská na Letné a ulice Heleny Malířové v Břevnově. Pravítko prozradilo, že Malířská ulice je těsně pod 2 km daleko, kdežto Heleny Malířové těsně nad 2. Každý uzná, že toto nemůže být náhoda. A tak jsme jeli na Letnou s tím, že k čemu jsou šachy, pozná se buď pozná na místě, anebo se z toho vytáhne jenom taková nějaká volovina jako číslo orientační 24.

Na Letné jsme Malířskou ulici prošli tam, zpátky, tam, zpátky a tam, prohledali popelnice, lezli pod auta, než jsme pochopili, že tady to opravdu není. Tak jsme v Malířské ulici obsadili stůl v hospodě a sedli si nad zadání znovu. Detektiv Petr vyrazil po chvíli znovu do ulice, že to snad znovu najde. Nenašel. Našel Ho-Wa-Da, kterak v Malířské ulici pátrají po tomtéž. Pak jsme se chvilku utápěli v hledání pravidelností v rozestavení figurek na šachovnici (a že jich bylo, hlavně těch zbytečných), ale nakonec jsme důsledně promysleli všechny možnosti, co tím mohl chtít básník říci s tím válečkem, až se zrodil nápad s přebarvováním políček. Zprvu černými na černo a bílými na bílo. Vyšel sice nesmysl, ale celé to tak nějak písmenkovatělo, takže jsme se nenechali odradit a zkusili jsme přebarvování sakumprásk a vylezl z toho Roch.

Znali jsme kostel svatého Rocha na Žižkově, ten byl moc daleko, tak jsem využil toho, že jsem s sebou táhnul kromě předpisové mapy jednu mapu prastarou (pořád se mi z ní kdovíproč sypaly šifry z Matrixu), ve které byl seznam pražských kostelů s adresami. A tak jsme věděli, že máme jet do Strahovského kláštera. To bylo sice na druhou stranu než Letná, ale v denním provozu MHD velmi dobře dopravně dostupné. Petr se naším vyluštěním čtvrté šifry běžel pochlubit opodál sedícím Ho-Wa-Dům mnohosmyslným sdělením "máme šifru", takže doufám, že zbývajících šest hodin, které zde strávili, nebyly stráveny rozrýváním Malířské ulice narychlo pronajatým bagrem, kde jsme to sakra našli.

Tímto se zároveň připojuji k remcání Proudových krtků. Relativně hladký průchod Pralinek zvlášť Bednou jsem měl na svědomí mimo jiné já díky tomu, že jsem ty pojmenované baráky (vyjma toho Rocha) znal do té míry, že jsem mnohdy ani k cestě k nim nepotřeboval mapu. Nedovedu si představit, jak bych postupoval ve chvíli, kdybych ta místa neznal. V mapě sice zaznačeny jsou, ale vzhledem k tomu, že to nejsou ulice, scházejí v jakémkoli rejstříku. Dají se najít v rejstříku jenom se štěstím, pokud poblíž existuje ulice, obsahující název objektu s předložkovou vazbou, nebo dlouhým pátráním v mapě. Nevím, zda se to někomu stalo, ale vůbec bych se nedivil, kdyby byl na Bedně 2006 tým, který správně rozluštil příslušnou šifru, ale řešení zavrhl s tím, že nic takového neexistuje, neboť to v mapě není. Myslím, že by pořadatele dost mrzelo, kdyby kvůli něčemu takovému někdo na Bedně skončil.

Cestou jsem zhodnotil čtvrtou šifru jako vydařenou a říkal jsem si, jací jsme mimoni, že jsme na to nepřišli ještě na Klárově. I když ty pravidelnosti v rozmístění figurek i vzdálenost Malířské ulice to celkem ospravedlňovaly. Ale statisiky ukazují, že jsem se asi mýlil. I s dvěma přesuny jsme to zvládli prolomit za dvě hodiny, což vzhledem k tomu, že šifru nakonec vyluštil jen zlomek týmů, byl celkem slušný výkon. Nám to tak v tu chvíli ale rozhodně nepřipadalo.

Když jsme proto na Hládkově vystoupili z tramvaje, rozhlíželi jsme se, kde jsou ty davy lidí, na které jsme byli zvyklí z kolečka na dvojce a strachovali jsme se, že jsme tam snad špatně. Nakonec nás nalezená zpráva a SMS z BInfa ujistily, že se mýlíme. Byli jsme totiž stále první.

Abeceda (0:07-3:13)

A tady začalo naše noční trápení. Nejprve se mi tu rozbil kryt od petrolejky. Budu muset sehnat nový. Nevím, nevím, jestli bychom bez tohoto atributu mohli na nočních hrách fungovat. Ale hlavně se nám pátou šifru nedařilo lousknout. A přitom to byla taková blbost. Ale těch věcí, co nás sváděly na scestí! Jak bleskurychle se nám předtím podařilo rozluštit otazník, tady se nám nedařilo, protože jsme se pořád pokoušeli napasovat na to nějaký podobný princip, aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali. (Jako kolik čárek přejdu při cestě od A do B, pak do C atd.) Když jsme přiřadili počet čárek předcházejícímu písmenku, vycházela čísla od 0 do 4, přičemž čtyřka tam byla právě jednou, a to zrovna u „P“, což svádí k modifikaci na profláknutou šifru „mobil“. Když jsme tato čísla zapsali za sebe podle abecedy, vznikla celkem zajímavá řada, kde v první polovině rozpůlené abecedy byla čísla od 0 do 3, přičemž 0 sedmkrát, v druhé polovině od 1 do 4, přičemž 1 sedmkrát. No nenapadlo by vás celou tu abecedu rozpůlit, napsat na dva řádky pod sebe, z druhého odečíst jedničku, pak s tím něco udělat a nějak to přečíst?

A po třech hodinách našeho snažení jsem se do toho ještě jednou podíval a pronesl jsem: „Mám to.“ V tu chvíli jsem neměl jediné písmeno, jenom nápad, který byl ale natolik zjevně správný, že jsem o tom ani nezapochyboval. Ani jsem z toho neměl radost, že jsem na to přišel, protože jsme si tím pádem uvědomili, jací jsme tupci.

Tramvaj na Vypich jela za chviličku, tak jsme si alespoň popovídali s našimi spolucestujícími. Na Ladronku jsme dorazili až třináctí.

Mezery (3:46-5:05)

Nad východním obzorem se začínala objevovat červená barva úsvitu. Vedle Ladronky bylo hřiště s houpačkami a tak jsem se, věren poučce z Krtčí norou (nevíš-li, jdi se houpat a něco tě napadne), šel preventivně houpat hned. Nepomohlo to.

Měli jsme prostě nějaké zatmění, které pokračovalo i tady. Celkem záhy jsme odhalili celou sekvenci, Ladja ji potom napsal pod sebe, takže se objevil nápis „+MAI“. To vypadalo slibně. Potom jsem usoudil, že by poslední sekvence asi neměla končit v půli, a prodloužil jsem to na „+MAL“. A stop. Většinu času jsme potom strávili interpretací vyluštěné tajenky „+MAL“ s vydatnou dopomocí mapy (ano, i na interpretaci hřbitov Malvazinky došlo). Vzniklo několik neobyčejně podivuhodných nesmyslů, z nichž jsme vybírali, kam půjdeme. Pepa a Ladja se nakonec odebrali na Malý Břevnov, kde bylo jedno zastavení z křížové cesty na Bílou horu, zaznačené v mapě křížkem, a nápis MALobřevnovská hned vedle. Já jsem do toho nešel, nevěřil jsem tomu, ale když se chtěli projít, proč jim bránit. Zvlášť když chvíli poté, co se vrátili, Radek prohlásil: „A co kdyby to bylo takový to jako loni MOST?“

A tak jsme svištěli do Motola. Tou dobou už jezdila denní doprava, autobus na Klamovku nám ujel, ale z Vypichu jel do Motola jiný a to tak, že ihned.

Turistika (5:44-5:58)

V Motole jsme si vyzvedli zadání a na základě informací z BInfa jsme uvažovali následovně: Propadli jsme se na devatenácté místo. Prahory to sice řešily v noci, ale trvalo jim to čtyři hodiny. Je půl šesté. Hra končí ve dvanáct. Podle informací, které nám dali někteří nepřátelé, s nimiž jsme navazovali družbu v tramvajích a tak, jsme zřejmě jedni z velmi mála, kteří nemají vyplácanou nápovědu, neboť jsme vyřešili šachy. Pokud se tomu budeme věnovat, s přehledem to vyřešíme, ale bude tolik hodin, že potom zvládneme navštívit jedno, maximálně dvě stanoviště a půjdeme se vzdát na Vyšehrad. Všichni jsme měli spíše chuť luštit a nikoli strávit x hodin hopkáním po lese v bahně a kopřivách. Přesto jsme to zkusili. Naměřili jsme si azimut a rozdělili se s tím, že pokud alespoň jedno z míst najdeme do 10 minut, zkusíme to. To se ale nestalo.

A tak zvítězil chladný kalkul a poprvé v historii jsme si vzali záchranu nikoli proto, že bychom nevěděli, co s tím, ale právě proto, že jsme věděli, co s tím. Shodli jsme se na tom jednomyslně. Rozhodli jsme se využít výhody, kterou nám náš dosavadní postup dával. Pro všechny škarohlídy podotýkám, že náš kalkul byl v tu chvíli motivován přáním projít si ještě nějaké úkoly k luštění. S možností, že bychom ještě v tu chvíli došli do cíle, jsme vinou našeho předchozího nemastného neslaného postupu už nepočítali. Byť jsme mohli. Tak nereálné to zas nebylo.

Hra byla nakonec prodloužena o dvě hodiny, což jsme v tu chvíli ještě netušili. Dnes víme, že kdybychom tuto nápovědu, kterou jsme použili v místě, kde nebyla potřeba, ušetřili na desítku, kde jsme ji skutečně potřebovali, dnes by se nám s největší pravděpodobností houpala na krku regulérní stříbrná medaile z Bedny a se stříbrnou z loňské Tmou by tvořila slušivý celek. Nestalo se.

Svezli jsme se tramvají a autobusem, při stoupání do kopečka jsme se pozdravili s Proudovými krtky a vyzvedli jsme osmičku.

Seznam (6:32-6:44)

Na zadání bylo rukou připsáno, že se hra prodlužuje o dvě hodiny. V tu chvíli nás to potěšilo, neboť jednoduchý propočet ukazoval, že dokončit Bednu 2006 není zase až tak nesplnitelný cíl. A to jsme ještě dostali BInformaci, že jsme se naším rychlým rozhodnutím na sedmičce vrátili na třetí příčku.

A při mé kdyby-mánii si nemohu neodpustit následující poznatek: Kdybychom nápovědu na sedmičku brali a hra se neprodlužovala, ani na jedenácté stanoviště by pravděpodobně nikdo kromě Prahor nedošel, což by v souvislosti s tím, že jsme na desítku dorazili druzí znamenalo, že bychom sice pomyslnou medaili neobdrželi, ale i tak bychom byli druhým nejlepším týmem hry, což by se stříbrem ze Tmou tvořilo ten výše zmíněný slušivý celek.

Ale pod Šmukýřkou jsme měli na starost vyřešit osmičku. Uviděl jsem valčík a okamžitě se moje myšlenky ubíraly směrem k hospodě Na Mýtince. Guma a kolo to potvrzovaly a tak bylo jen otázkou času, kdy to prolámeme všechno.

Odhadli jsme, že trasa bude pokračovat dál na jih do Jinonic a že tedy půjdeme do kopce a pak vlevo k metru. Chtěli jsme si s tím někam sednout, ale všude to tam bylo takové hnusné a tak jsme pořád šli a za chůze řešili, až jsme došli k takovým útulným panelům, na něž jsme si chtěli původně sednout, což jsme ale nakonec neudělali, protože v tu chvíli jsme to už měli vyřešeno.

Láhev jsme sice nevěděli, vlnu jsme původně měli australskou, roh africký, což je ale úplně jedno, hry jsme krátce zvažovali karpatské, ocel pochopitelně švédskou a český sen, leč rýsující se řešení „Klamovka“ nás navedlo na správnou cestu.

A k tomu všemu štěstí jsme se nakonec s vyluštěnou šifrou zastavili přímo u zastávky, odkud právě jel autobus na další stanoviště. To bylo radosti!

Další bludiště (6:59-8:43)

A další radost následovala, když jsme v Klamovce potkali Prahory. Je sice přítomnost jakéhosi vyměklého týmu s vyplácanou nápovědou zajisté nemohla rozházet, ale i tak je příjemné zjistit, že do chvíle, než tuto skutečnost zjistili, určité obavy z našeho příchodu měli. Vždycky jsem si přál být tím, koho se Prahory obávají. Snad jsme na dobré cestě.

A abychom si o sobě moc nemysleli, na devítce jsme zakysli. Strašně dlouho jsme byli bez jakéhokoli inteligentního nápadu. Tam nastaly i takové ty nepříjemné fáze bezradného čumění do papíru, při nichž člověk nedokáže udržet otevřená víka. Raději jsem zašel pro lahváče. Teprve potom přišlo to zdárné osvícení, kdy já jsem začal prosazovat, že smysluplné tam jsou jen ty čáry a políčka mezi tím nikoli, Pepa pak prohodil cosi o inverzi a začalo se vybarvovat. Opět to začínalo písmenkovatět. Když se to pořád nedařilo číst, zaostřil jsem zrak, prohlásil jsem něco jako: „Tady, tady, tady, tady, tady a tady to máte špatně“, a bylo. Sice i tak čtení těch rozházených a zdeformovaných písmenek chtělo dost představivosti, ale šlo to. A jelo se na Mrázovku.

Dokud jsme tam ještě seděli, chodilo okolo nás mnoho jiných týmů i sprosté veřejnosti. A tady se nám poprvé stalo něco, co v Brně je běžné, ale v Praze jsem to ještě nezažil. Sprostá veřejnost, když se s námi setkala, okamžitě věděla, která bije, ale měla neskrývanou radost, že může být při tom.

Tímto se také omlouváme haluzícímu jedinci z nepřátelského týmu, který v Klamovce kdovíproč hledal sedmou šifru. S přátelským a radostným úsměvem, že už to našel, přistupoval k nám, aby prosondoval, co a jak, a když z něho vylezlo, co hledá, byl odpálkován slovy: „A mazej ven, ale fofrem.“ Asi jsme ho natolik vystrašili, že se rychle otočil a skutečně to udělal. Ale my jsme ho chtěli opravdu jenom vyhnat a nikoli zmlátit.

Mnohostěn (8:57-11:30)

Na Mrázovce jsme se rozdělili, abychom hledali, co najít máme, ale Radek to uviděl vzápětí, takže se vyslanci rázem odvolali zpět. Tady jsme obdrželi poslední SMS z BInfa. A měla velice povzbuzující znění: „10: Jste tu 2. 1. tu byli Prahory v 07:39. Vede Prahory (08:36 na 11). Stav: 4:46 5:27 6:21 7:25 8:8 9:6 10:1 11:1“

Leč tady náš postup Bednou skončil. Nejprve jsme zajásali, protože prolézačky a klouzačka vypadaly lákavě, takže jsme nějakou dobu, kdy jsme se tomu mohli věnovat nerušeně sami, promrhali lezením a klouzáním. Teprve potom jsme začali řešit. Vlastně mne dodatečně napadlo, že je dobře, že jsme to nevyřešili. Klouzání bylo totiž nepovoleným způsobem přesunu, takže by nás stejně diskvalifikovali.

Sami jsme tam byli poměrně dlouho, než dorazily Lamy na varanech. Tedy další reprezentant Pravého Bednáře. V tu chvíli to vypadalo na naprostý triumf.

A pak jsme opísmenkovali koule a snažili se je nějakým způsobem číst. Pohybem po tyčích samozřejmě. Lana, která nebyla namalována v Bednářských listech, jsme se svorně kolektivně shodli, že do zadání nepatří. A tak jsme se celou tu omáčku snažili napasovat na ty tyče. Jen směr hodinových ručiček jsme interpretovali asi pěti různými způsoby, a spolu s ostatním se nám možnosti, co s tím, rozvíjely do obludných rozměrů. V jednom zoufalém okamžiku si dokonce Radek dle návodu zkusil lehnout dovnitř a čekat na osvícení, ale ani to nepřišlo.

S postupujícím časem jsme se čím dál více klonili k tomu, vyřešit celou věc jako přesmyčku. Mnohá významná písmena tam chyběla (N, S, U), což množství hypotetických tajenek citelně seškrtalo. Pepa na to šel z jednoho konce, kdy hledal možné obecné názvy. Naprostým favoritem bylo „křoví“. Já jsem uvažoval nad mapou. Mým favoritem byl „Paví vrch“. Tak nějak pasoval na logiku trasy. Potom nás poženou přes Radlickou lávku a na železniční most, říkal jsem si. Bohužel se nám tyto nápady příliš časově nesešly, navíc jsme se nechali zmást povídáním o tom, že „jedna přebejvá“ a předpokládali jsme, že se jedno z písmen buď nepoužije nebo se naopak použije ještě jedno navíc. Jinak by se na tu „kótu“ dalo přijít i prostým seškrtáním, takhle to mělo spíše tendenci přetransformovat se do „křižovatky“.

A tak z nedostatku jiných nápadů jsme se já a Petr odebrali nalehko na Paví vrch. Na křižovatce na kopci nic nebylo, tak jsme si rozdělili úkol tak, že já pohledám vyhlídku a Petr vrcholek. Dodnes ho podezírám, že tam to zadání nenašel jenom proto, že na něm stál. Vrátil se s tím, že tam nic není. A to byl definitivně konec. Bylo něco před jedenáctou hodinou. To nás jen šifrovací pánbůh potrestal za pokus o postup na hranici haluze.

A kdyby se tam Petr lépe rozhlížel a našel to, dnes by se nám s největší pravděpodobností houpala na krku... atd. Však to znáte. Ale nějak mi to nedá. Musím si to omílat pořád dokolečka. Snad to pomůže, aby se nám to příště nestalo.

Vrátili jsme se na Mrázovku a po nedlouhé době jsme z důvodu naprosté bezradnosti odhlasovali kapitulaci. Jeli jsme se vzdát na Vyšehrad.

Předběhlo nás i to Tydlytytamto, kterému jsem chtěl fandit v kvalifikaci a pro nás Bedna skončila osmým místem v dopočtu. No co se dá dělat. Ale co je ještě horší, ani Pravý Bednář nevyhrál. Byť to vypadalo už dlouho před koncem dost jasně, nakonec skončil souboj 1:1.

A teprve po několika dnech po hře jsem rozluštil třináctou šifru. Proč se to všechno takhle seběhlo? A začalo mi to spínat. Proto „Svobodní Bednáři“ zřídili BInfo, aby měli přehled o tom, zda se hra vyvíjí v jejich prospěch! Ve chvíli, kdy se ukázalo, že jim hrozí drtivá porážka, narychlo změnili pravidla, aby dali svým koňům ještě šanci. A bohužel jim to vyšlo. Čtyři minuty před koncem uhráli s Pravým Bednářem nezaslouženou a nečestnou plichtu! I ty čtyři minuty zavání nějakým podfukem! Tak aby bylo jasno, správný výsledek duelu měl vypadat 1:0 pro Pravého Bednáře. A to ještě s tím, že těsně pod čarou zůstavali další dva černí koně (pro jistotu - aby snad nebyly pochybnosti), potom zástup pestrobarevného komparzu, a teprve potom nějací bílí upachtěnci „Svobodných“. Tak teď jenom doufám, že si Pravý Bednář takovéto podpásovky nenechá líbit a do roka a do dne ukáže, zač je v Pardubicích perník.

Pralinky zvlášť za Pravého Bednáře!

Sepsal Síba