Na Krtčí norou Pralinky zvlášť nestartovaly. Možná by k tomu i došlo, ale příčinou toho jsem byl především já, neboť jsem dal Pralinkám zvlášť normálně košem. Od jara jsem měl dluh. Chtěl jsem startovat na Dnem se svou neteří, dokonce jsem tam přihlásil i tým Pralinky revival, ale na poslední chvíli jsem musel odjet na značkařské školení na Čeřínek, takže Pralinky revival startovaly v sestavě má sestra, můj bratr a moje neteř. Já jsem na ně z Čeřínku pouze myslel.

Abych Terezce vynahradil, že jsem s ní na Dnem nemohl startovat, už ve chvíli, kdy začaly prosakovat na veřejnost první zprávy o tom, že se Krtčí norou bude pořádat hned na podzim znovu, přislíbil jsem, že na Krtčí norou už s ní určitě půjdu. Takže jsem to zbytku Pralinek zvlášť s dostatečným předstihem oznámil. Nakonec se to i celkem hodilo.

Když mne totiž kontaktoval Vítek Suchomel z Proudových krtků s tím, že by byli ochotni testovat naše Svíčky a že by byli rádi, kdybychom na oplátku testovali my Krtčí norou, snažil se mne přesvědčit, že takový tým jako my nemá zapotřebí se zahazovat s nějakou malou neznámou hrou, která je nota bene denní. Velmi mne touto argumentací pobavil, abych ho následně ujistil, že na Krtčí norou opravdu startovat hodlám. Testování Krtčí norou Pralinkami zvlášť nicméně zdárně proběhlo, leč beze mne.

Jméno našeho celkem netradičně sestaveného týmu vymyslel můj bratr Radek, který si rád utahuje z vážných věcí. Vážnou věcí byl v tomto případě název hry Krtčí norou, takže jsme na ní startovali jako Tchořím smradem. Terezka toho vtipně využila a z jakéhosi haraburdí vyhrabala nějakou naprosto příšernou soudným člověkem nepoužitelnou voňavku, jejímž puchem jsme pak zaneřádili takřka každé místo, kam jsme na hře vstoupili. Je pravda, že jsme pak večer po hře neměli moc chuť k jídlu.

Za Tchořím smradem jsme se na startovní čáru postavili: Sára, jakožto úplný nováček šifrovaček, zato jediná Brňačka v týmu, Terezka, která za sebou měla start na Dnem 2005, Radek a Jarda alias Hrůbek, kteří za sebou měli několik startů na šifrovačkách za týmy Campos blue line a Jmelí, a nakonec moje maličkost.

Na start nás paní Al Masany odvezla autem. Byli jsme tam brzo, využili jsme proto rozličných her rozmístěných po náměstí 28. října k tomu, abychom se marně pokoušeli pochopit jejich pravidla. Když jsme se zahlásili, že jsme na místě, dostali jsme hromadu papírů. Nezalekli jsme se toho a odhalili ten správný, na němž bude zadání.

V 8:55 začala hra. Chvilku nám trvalo, než jsme pochopili zadání, ale letmý pohled na vyvěšená čísla mne přiměl k tomu, abych zavzpomínal, co že to bylo v doporučeném vybavení, Hrůbek nenápadně vyndal kalendář, aby ověřil, že letošní Pondělí velikonoční bylo opravdu 28. března, a pak už jsme čekali, zda se jako čtvrté číslo objeví osmička. Když se objevila, neváhali jsme ani chvilku a zamířili na šalinu. Bylo to potěšující. Odcházeli jsme na ni totiž jako první. Bylo pouhých 9:00.

Nějakou dobu se na ni muselo čekat, ale nakonec se objevila. Mezitím nás stihl dojít Chlýftým a Lamy na varanech. Do té doby jsme si mohli vychutnávat svých několik minut ve vedení hry. Byly poslední. Přestupem na České jsme se málem dostali do výraznějšího skluzu, neboť při přebíhání na zastávku za roh (zlatá Praha, tam takhle blbě řešené zastávky nemají) na přijíždějící šestku jsme vtipně v davu rozsypali nálepky. Naštěstí jsme je stihli posbírat a naskočit. Přesto jsme na druhé stanoviště dorazili až jako třetí v pořadí, neboť na rozdíl od Chlýftýmu a Lam na varanech neběháme a ulici přecházíme způsobně na zeleného panáčka. Takže naše chvilkové prvenství ve hře ani není nikde zaznamenáno.

Druhé šifry jsme se obávali trochu už dopředu, protože jsme viděli, že je na ni hodně času, takže bude asi těžká. Když jsem ji potom viděl, spíše mi připadá, že jsme byli slepí a blbí, každopádně jsme ji ale nelouskli. Cestu od psa ke kosti a od myši k sýru jsme hledali asi desítkou různých způsobů, ale použít čísla jako hodnoty těchto cest nás nenapadlo. Takže jsme hledali cesty nejkratší, cesty, které půjdou přes všechna čísla, atd. 26 vrcholů jsme také odhalili dosti brzo a vepisovali do nich abecedu zespoda, seshora, po směru i proti směru hodinových ručiček. Vše marné. Trochu neštěstí bylo, že takřka všechna špatná řešení, o něž jsme se pokusili, dávala řešení "už už to přečíst". Byla nám značná zima, a proto když nám vyšlo jednou z cest od myši ke sýru JEWOVA, v zoufalství jsme si domysleli text na cestě od psa ke kosti a poslali Sáru a Hrůbka do komárovské Jeneweinovy ulice. Bylo to špatně.

Ještě se ani nevrátili a my jsme usoudili, že čas už je příliš neúprosný. To jsme na Krtčí norou ostatně usuzovali dost často. Osobně mi ani trochu nevyhovovalo to, že se stanoviště někdy zavírá, protože to na mne osobně mělo dopad ten, že po deseti až patnácti minutách tápání jsem už jenom nervózně pokukoval po hodinkách, jak ten čas letí, a nesoustředil jsem se na řešení. Možná bychom jinak vyluštili i tu dvojku. Zavolali jsme si o záchranu. Jedno prvenství nám nicméně zůstalo i z druhého stanoviště. Měli jsme s tím největší výdrž, největší vůli to vyřešit. To se pozná spolehlivě podle toho, že nám to trvalo ze všech nejdéle.

Zavolali jsme komárovské sekci, že má jet na Mendlovo náměstí a sami se vydali tamtéž.

Dorazili jsme tam a museli na opožděnou komárovskou sekci čekat, neboť u sebe měla kartu týmu, bez níž nám odmítli třetí šifru vydat. Alespoň jim to tam Terezka zasmradila tchořím smradem. Nálepku jsme lepili jako dvacátí z 26, což je docela ubohý výsledek. Co nás alespoň potěšilo bylo, že druhou šifru vyřešil opravdu málokdo.

Zrovna pršelo, když jsme šifru přebírali. A tak ve čtyřech minutách, které nám její řešení zabralo, byly nejméně dvě minuty, během nichž jsme si hledali úkryt před deštěm. Našli jsme jej pod jedním domem, sedli jsme si, někdo zahlásil "umele, umí, umřel", zvedli jsme se a cestou k zastávkám MHD jsme doluštili zbytek. Na cestu do Bohunic jsme si dali výborný burčák, který prodávali na Mendlově náměstí.

Překvapilo nás, že jsme rychlým řešením trojky poskočili z dvacátého místa na dvanácté. Rychle jsme si přečetli, kde se bude pokračovat, a vtipně jsme popojeli ještě o dvě zastávky dál sedmičkou na konečnou. Spodní ulici znám, kdysi jsem tam byl na obchodním jednání. Jen samotná skutečnost, že máme jet ještě někam jinam, se mi nezamlouvala. Fakticky to bylo neohlášené stanoviště navíc.

Už cestou na Spodní Hrůbek odhalil možnost, že ta podivná čára uprostřed by mohla být čarou zlomkovou. Jenže jsme s touto myšlenkou začali pracovat poněkud předčasně. Začali jsme ještě před příjezdem na místo hledat možné součty a součiny uvedených čísel domů v čitateli a ve jmenovateli tak, aby vzniklo nějaké celé číslo. To by potom mohla být nějaká kóta v okolí nebo číslo dalšího domu, za jehož vchodem nás už netrpělivě čeká agent. Rozumné celé číslo ale nevzniklo. Paneláky jsme obešli a správně zařadili celkem rychle. Neviděli jsme ale, co s tím dále. Tak jsme se na hřišti mezi Spodní a Rolnickou posadili a podumali nad výsledkem. Pozvolna jsme opouštěli myšlenku, že se tam bude něco počítat.

Radek zahlásil, že viděl Chlýftým, jak je uvnitř domu na Spodní 6. Šel se tam pro jistotu podívat s Terezkou. Já jsem vzal Sáru a šli jsme to ještě jednou projít, zda jsme něco nezařadili špatně. Cestou nás napadla ještě jedna myšlenka a zkoumali jsme u vchodů jména na zvoncích. Co kdyby se u všech pěti domů jedno opakovalo (třeba Novák) a mělo se pak jet do Novákovy ulice? Neopakovalo se žádné.

Když jsme se vrátili na hřiště, Radek a Terezka tam nebyli, zato Hrůbek ano. Nějak jsme si s tím přestávali vědět rady, tak jsme si sedli na houpačku a začali jsme se houpat. Hrůbek přitom civěl do mapy a za chvilku jen tak mimochodem zahlásil, že nedaleko je ulice Tříčtvrtní. Snad ani nečekal žádnou odezvu, ale já jsem v tu chvíli pochopil, že to je ono. Vrátil jsem se k prapůvodnímu nápadu s tím, že mi došlo, že i necelé číslo má v tomto případě smysl. Svolali jsme ostatní Smrady a nenápadně odešli za roh. Opět nám připadalo, že jsme na šifře strávili nelidsky dlouhý čas (54 minut), velmi mne potom překvapilo, že jsme ji vyřešili nejrychleji ze všech. A nebyla poslední.

Na pátou šifru jsme už dorazili osmí z 22. Mocně jsme stahovali svou ztrátu ze dvojky. Při bloumání mezi paneláky si Radek všiml, že kousek pod nimi je v jednom domku cukrárna. Zapluli jsme s pátou šifrou tam. Nad kafíčky a dortíčky jsme koukali do toho podezřelého textu, až Sára zahlásila, že je tam nějak moc háčků a čárek a že by to mohla být morseovka. První pokus byl chybný, druhý už správný a interpretace na ulici Kosmonautů byla taky dílem okamžiku. Náš relativně dlouhý čas, který nám to zabralo, byl způsoben především těmi kafíčky a dortíčky. Trochu jsme ho snížili tím, že jsme popojeli autobusem. A tak jsme na šestém stanovišti lepili nálepku jako pátí.

Šestou šifrou však opět skončilo naše plodné období. Opsali jsme si písmenka z plotu a sedli jsme si na lavičku. První, s čím jsme se pokoušeli poměrně dlouho pracovat, byla myšlenka překryvů obrazců, které by se snad mohli na základě nich nějak zřetězit a potom přečíst, aby to dalo smysl. Nepodařilo se, pochopitelně. A pozvolna jsme se zase začali nervózně dívat na hodinky. Bylo proč. Ohlášené termíny uzavírání stanovišť byly vskutku šibeniční.

Potom přišla na řadu metoda delfská, která se na Krtčí norou kupodivu nesetkala s přílišným úspěchem. Metoda delfská uviděla slovo "jděte". A tak jsme zkoušeli tisíc možných způsobů, jak toto slovo logicky zdůvodnit, a dalších asi devět set, jak vykoukat ze zbylých písmenek smysluplné řešení. Mám za to, že už v této fázi poprvé zazněl Mělník, kterému jsme se vesele smáli a dál se zabývali svými scestnými myšlenkami.

Když neprošla metoda delfská se svým "jděte", vrátili jsme se opět k systematičtějšímu postupu a přišlo na řadu pravítko. Původní záměr byl seřadit obrazce podle obsahů, při letmém pohledu na obrazce jsem ale prohlásil, že takovou prasárnu, aby bylo nutno měřit obsahy takových hnusných obrazců, by tam Proudoví krtci určitě nedali. Přeorientovali jsme se na obvody s tím, že se budou měřit snáze. Ani obvody se neměřily nejsnáze a nevedly k výsledku. Jejich seřazením vyšlo HLEDJE a pak nesmysly.

Tak jsme se vrátili k metodě delfské. Snažili jsme se utěšovat, že tam Krtci mají asi chybu, takže má určitě vyjít HLEDEJ a opět jsme se začali zabývat tím, co by mohlo vyjít. Děvčata nám opět vnucovala "hledejte u Mělníka" a já jsem je posílal do háje zeleného s tím, že i s prodlouženým limitem nám zbývá asi 20 minut, během nichž se do Mělníka dostaneme dost těžko, leda že bychom si stopli nějaké letadlo (létá jich nad Starým Lískovcem dost). A tak jsme se tomu zase vesele smáli.

Teprve ve chvíli, kdy jsme ze seřazených obvodů opravdu nevyčetli nic, usoudili jsme, že zvlášť u těch malých obrazců bude pořadí podle obvodů dost podobné pořadí podle obsahů a ejhle: vyšlo HLEDEJTE. A tak jsme měřili dál. S myšlenkou, že hodnoty obsahů tvoří posloupnost přirozených čísel, jsme ze začátku pracovali, leč vzhledem k tomu, že se tam jeden obrazec nevyvedl a byl výrazně větší, zdárně jsme ji zavrhli. Celkově jsme na této hře byli jacísi všímaví jen tam, kde nám to bylo spíše na škodu.

A tak jsme pracně měřili a dvakrát kontrolovali, zda o máme dobře a čím dál více bylo zjevné, že opravdu vyjde "hledejte u Mělníka". Protože tomu jsme jakožto zjevnému nesmyslu odmítali uvěřit, měřili jsme a měřili, až jsme měli úplně všechno změřeno a vyšlo "hledejte u Mělníka". Zůstali jsme na to čučet, koukali jsme po letadlech, až pak mi došlo, co tím chtěl Krtek říci. Bez mapy, beze všeho. Starý Lískovec znám. Sebrali jsme se a pelášili Lískovcem na sever. Z týmů, které tuto šifru vyluštili, jsme byli tentokrát nejpomalejší ze všech. I s přesunem nám to zabralo hodinu a 39 minut. Hrůza.

Na sedmičku tím pádem přicházíme opět dvanáctí, tentokrát z devatenácti. Poněkud udiven jsem zůstal nad tím, že si pořadatelé rozdělali uprostřed sídliště táborák, nicméně šifra byla jasná. Vzal jsem, nezaváhal jsem, prohlásil jsem, že vím, a odešli jsme na autobus. Než jsme šifru vyzvedli, nálepku nalepili a okolí zasmradili tchořím smradem, dalo to sice celkem dvě minuty, ale reálně to byla otázka asi tak deseti sekund. Ani se mi nechtělo věřit tomu, že by to bylo tolik jednoduché.

Cestou na autobusovou zastávku jsme dopochopili i tu podivnou nápovědu. Autobus jsme dokonce museli dobíhat, což mělo nakonec efekt ten, že jsme na sedmé šifře evidovaní jako nejrychlejší řešitelé. Byla poslední, kterou jsme vyřešili.

Cestou do Kohoutovic jsem jel okolo kanceláře, od níž jsem u sebe měl klíče (aniž bych to věděl), a bylo mi líto, že nějaké stanoviště nebylo blíže, protože bychom se tam mohli ukrýt před větrem a zimou. Bylo fakt hnusně.

V Kohoutovicích jsme vystoupili z padesátky a vyzvedli jsme si osmou šifru. Jako devátí z 18 (nic moc). Ale byli jsme na tom zřejmě lépe než ostatní, protože jsme doposud vyplácali jen jedinou záchranu. Původně sice měla být jenom jedna, ale pořadatelé v průběhu hry operativně přidali druhou. A tu jsme ještě měli k dispozici.

Místo toho, abychom se důkladně věnovali obsahu osmičky, v jejímž úvodu bylo napsáno, že máme ihned odjet na Křivánkovo náměstí, o čemsi jsme žvanili, takže jsme chudáka Krtka hlídacího ani nepustili k slovu, když se nás snažil přinutit, abychom nastoupili do padesát dvojky, která přijela vzápětí. Asi nechtěl, abychom mu tam zacláněli ve výhledu a rozšiřovali smrad tchoří.

A tak jsme začali luštit ještě v Kohoutovicích. Něco jsme louskli ještě tam, na něco došlo až v autobuse. "Z" jsem poskládal já. Deklaraci práv jsem nečetl. Nevím, jestli bych tam tu chybu odhalil, ale prostě jsem ji vůbec nečetl. A to ostatní, kteří ji četli, dokonce i měli myšlenku, že je tam chyba. Ale mysleli si, že v letopočtu. Pomocí přítele na telefonu proto hledali ten správný (nenašli), případně autora (není). A tak jsme usoudili, že tajenkou je slovo "práva", které se se slovem "z" spojí ve slovo "zpráva". Japonec odolával poměrně dlouho, myslím, že jsme jej rozlouskli až v Žebětíně. On ten obrázek byl tak trochu nešikovně namalován, takže jsme pořád dumali nad tím, proč má místo ruky cenovku. Nakonec jsem "jen" do naší skládačky doplnil já. Dvojku z výrazů jsem doplnil také já, vcelku okamžitě. Číslo trolejbusu x25 také jako člověk, který tou dobou pobýval v Brně (a taky byl na Tmou 2004, tam jsme ničím jiným snad ani nejezdili). Spojení "2" a "x" jsme tentokrát správně interpretovali jako "dvakrát", což potvrdilo naši domněnku, že se jednotlivá slova mohou spojovat. Druhé díly filmů nám také chvíli trvaly, ale nakonec jsme je úspěšně rozluštili za spolupráce především Hrůbka, Terezky a mne. CM v řadě a interpretaci jako "centimetry" jsem doplnil také já, Mali jsem odhalil coby geograf rovněž, pokud se nepletu vůbec jako první slovo. Poslední čtverec jsme bohužel interpretovali rovněž chybně. Nenapadlo nás polygony počítat, takže jsme doplnili pouze výraz "polygony", resp. "tvary".

V Žebětíně jsme se uvelebili v závětří hospodské zahrádky a dali si malé občerstvení. Náš text tedy zněl: "Zpráva jen dvakrát dva centimetry malý tvary." Rozuměli jsme tomu: "dva dvoucentimetrové tvary". Tak jsme otočili papír a vyndali pravítko. Nevím, jestli v tom byl nějaký záměr pořadatelů, ale pokud se tvary na rubu papíru měřily ve svém nejdelším směru, bylo jich mnoho, které měly velikost okolo 2 cm. Většinou však o 1-2 milimetry větší. Přesně dva centimetry jsem naměřil jen ve třech případech. Byl mezi nimi jeden kosočtverec, který nám do toho neseděl. Ale jinak to byla jedna prapodivná křivka a jehličnan v kolečku. To jsem interpretoval jako křivou borovici a vyrazil jsem tam. Sám, protože ostatní se zatím živili. S tím, že později přijedou za mnou.

Došel jsem k hájovně U křivé borovice a kromě soukromé kozy požírající družstevní kukuřici tam nebylo nic. Zkusil jsem ještě křižovatku cest nedaleko, až jsem pochopil, že jsem mimo. Kdybych byl hledal trochu déle, mohl jsem najít dvanáctku. Byla za rohem. To by asi bylo pozdvižení. Zklamala nás zkrátka metoda delfská. Tu křivou borovici jsme tam tak trochu pořád čekali, neboť Hrůbek byl přesvědčen, že celá trasa bude směřovat někam k přehradě. Chtěl se tam moc podívat, protože tam ještě nikdy nebyl.

Zavolal jsem žebětínské sekci a seznámil je se situací. Právě nastupovali do autobusu, aby jeli za mnou. Šel jsem jim naproti k zastávce. Asi padesát metrů od cíle, aniž bychom o tom věděli, jsme usoudili, že další pokusy o luštění nemají cenu, neboť nás tlačí čas a použili jsme druhou záchranu. Ještěže tak. Když jsem potom šifru viděl, rozhodně bych si nevsadil na to, že bychom se dobrali ke správnému výsledku (tedy ke správným malým čtvercům) tehdy, pokud bychom měli všech devět slov určených správně.

A tak jsme se odebrali opět na zastávku, kde jsme opět dobíhali autobus a jeli zpět do Žebětína. K pomníčku jsme došli ve čtvrt na šest a pamatuji si, že jsme lepili devátou nálepku. Podle kusých informací od Proudových krtků to ale vypadá, že tam mělo regulérně dojít méně týmů, než 12, které jsme tam napočítali my. Takže asi někdo lepil nálepku, i když už byl mimo hru, takže naše celkové pořadí je tedy pravděpodobně lepší. Zatím je nám pořadateli přisouzeno osmé místo. Každopádně nic moc.

Dál jsme nedošli. Pomník jsme sice identifikovali, ale interpretovat číslo jako telefonní už se nám nepodařilo. Odhalili jsme i opakující se devítičíselný cyklus, ale potom už jsme s tím dělali jenom zcela nemožné kejkle. Možná to trochu souvisí i s tím, že s touto myšlenkou už jsem se jednou setkal. Pepa, s nímž tvořím hlavní pořadatelskou dvojici na Svíčkách, totiž jednou navrhoval na Svíčky šifru, jejímž řešením by bylo telefonní číslo, na které je třeba zavolat. Já jsem to odmítl s tím, že tohle by byl moc nebezpečný precedens, protože když se budu opravdu snažit, tak nějakých devět čísel vydoluju z kdečeho. To by potom vedlo k tomu, že týmy budou (vesměs po nocích) bezhlavě volat všude možně a budou z toho jenom problémy. Říkal jsem si, že tohle by žádný pořadatel šifrovačky neriskoval. Mýlil jsem se. Možná proto mi bylo správné řešení natolik cizí, že jsem si jej vůbec nepřipouštěl.

Na devítce se zase opakovalo to, co se nám stalo už na dvojce. Výsledky, co nám vycházely byly "už už to přečíst". A tak jsme se ve svých scestných myšlenek utápěli čím dál více. Vrcholem pak bylo, když jsem zjistil, že počáteční písmena slov, která tvoří devět dvojic, jsou v pořadí abecedy vždy buď obě sudá nebo obě lichá. Tedy dá se nalézt jejich střed. A tak jsem začal pracovat s tím. Bylo to strašně pracné, zdlouhavé a pochopitelně to nevedlo k výsledku. A tak jsme se dostali do fáze, ve které už jsme na Krtčí norou byli několikrát. Nervózně jsme koukali na hodinky. A pak už nám byla hrozná zima, už bylo i celkem šero a usoudili jsme, že i kdybychom se ještě dozvěděli, kde leží desáté stanoviště, už bychom tam asi nešli, protože už je stejně moc pozdě. A tak jsme hru vzdali.

Autobus ze Žebětína nám navíc ujel, takže jsme šli do cíle pěšky. V cíli jsme se těšili, že si tam pořádně prohlédneme výsledky, leč nepodařilo se, protože už byla skoro tma, takže jsme nic moc neviděli. Poblahopřáli jsme alespoň Prahorám k jejich vítězství a rozloučili jsme se s pořadateli i s "nepřáteli". Čekala nás ještě krátká ponorná v židenické hospodě U pantátů a rekapitulace našich dílčích úspěchů a neúspěchů. A pak už jen dlouhé marné čekání na definitivní potvrzení našeho celkového pořadí.

Sepsal Síba